< Dotaz k Bibli z Římanům

Otázka: Proč Pavel napsal List Římanům?

Odpověď: Pavel se obvykle setkal (nebo založil) s církvemi, kterým psal, ale List Římanům je výjimkou. Pavel nepochybně znal několik jednotlivců, ale v Římě nikdy nebyl. Nakonec Pavel napsal List Římanům, protože to po něm Bůh chtěl. Pavel však sloužil jako apoštol nejen církvím, které založil, ale byl Kristovým apoštolem pro všechny věřící. List Římanům je obecně považován za nejlogičtější a nejlépe uspořádanou knihu od dobře organizovaného autora, který obvykle psal logicky.

Pavel jim chtěl napsat ještě předtím, než je navštíví, a podrobně vysvětlit, co je to evangelium, proč ho potřebujeme a jak funguje. Chtěl také vysvětlit spasení v kontextu Židů a pohanů.

Otázka: Jaký je přehled této knihy v Římanům?

Odpověď: Zde je jeden přehled.

Řím 1:1–17 Pavlovo naléhavé poselství

Řím1:18-3:20 : Naše odsouzení

- Ř1:18 : Boží hněv proti závažnému, eskalujícímu a smrtelnému hříchu

- Řím 2–3:20 Židé i pohané jsou bez omluvy, zodpovědní za svou vinu

Řím3:21 –5 Naše ospravedlnění

- Řím 3:21-31 Ospravedlnil nás Kristus, ne naše skutky

- Řím 4 Abraham: Ospravedlněn vírou

- Řím 5 Kristova smrt nám přinesla ospravedlnění

Řím 6–8 Naše posvěcení

- Řím 6 Byli jsme prohlášeni za mrtvé pro hřích

- Řím 7 Náš neustálý boj o posvěcení

- Řím 8 Duch Svatý: síla pro svatý život

Řím 9–11 Boží svrchovaná volba v Izraeli a v nás

- Řím 9 Boží minulá volba Izraele

- Řím 10 Boží volba dnes

- Řím 11 Naplnění Božího budoucího výběru Izraele

Řím 12–16 Žít podle našeho spasení

- Řím 12 Zasvěcený život ve službě Bohu a druhým

- Řím 13 Poslušný život

- Řím 14 Přijímejte slabé ve víře

- - Bez toho, abychom je soudili nebo přiváděli k hříchu, ale tak, jak by to činil Kristus

- Řím 15:14–16:27 Pavlovy plány do budoucna a uznání druhých

Otázka: Jaký je v Římanech rozdíl mezi epištolou a dopisem?

Odpověď: List, z řeckého slova epistole, je druh dopisu, který byl určen k veřejnému čtení a šíření.

Otázka: Kdy v Římanech zemřel Pavel?

Odpověď: Obecně se má za to, že Pavel zemřel za vlády Nera, tedy během pronásledování v roce 67 n. l. Všechna svá díla tedy napsal během přibližně 34 let po Ježíšově smrti.

Přesný věk Pavla neznáme, ale ve Skutcích 7:58 byl Saul z Tarsu mladý muž a ve Filemonovi 9 byl Pavel již starý muž.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Římanům 1,4 byl Ježíš prohlášen za Syna Božího, byl Božím Synem i předtím?

A: Ano. Člověk může být něčím ještě předtím, než je to světu oficiálně oznámeno. Ježíš je Synem Božím ve dvou odlišných smyslech.

Ještě před počátkem času byl Ježíš zplozen (nikoli stvořen) Otcem. Nikdy neexistoval čas, kdy by Ježíš nebyl Synem Božím.

Na zemi byl Ježíš počat bez pohlavního styku z panny Marie. Genetický materiál, který nepocházel od Marie (Y-chromozom atd.), byl zázračně stvořen Bohem Otcem.

Ačkoli tedy Ježíš byl vždy Synem Božím, Bůh počkal, až se Ježíš narodil na zemi, aby to lidstvu oznámil.

Je tedy Ježíš rovný Bohu Otci, nebo mu podřízený? Nejprve se odbočme a odpovězme na jednodušší otázku; poté tuto odpověď použijeme k návratu k této otázce. Je na zemi váš malý syn rovný vám, nebo vám podřízený? Pokud řeknete, že vám není rovný, je to nesprávná odpověď ze dvou důvodů. Kdyby došlo k nějaké přírodní katastrofě a přežít mohl jen jeden z vás, rozhodli byste se zachránit sami sebe, protože váš syn není tak důležitý jako (jak si myslíte) vy? Pokud je váš syn méně než vy, pak podle stejné logiky je váš otec větší než vy? Byl jeho otec větší než on? A jeho otec? Byl tedy váš prapradědeček superman? Ne, váš syn není v žádném případě méně než vy ani vám není rovný. Poslouchá vás však váš syn (alespoň doufejme, že většinu času)? Nebo vy posloucháte a podřizujete se svému synovi? Jsem si jist, že platí to první, a ne to druhé. Vy a váš syn máte odlišné role, alespoň dokud nedospěje a nebude mít vlastní děti. Podobně jsou Otec, Syn a Duch svatý rovnocenní ve své podstatě, slávě a cti. Liší se však rolí a postavením. Na zemi se Ježíš podřídil (Židům 5:7) a naučil se poslušnosti (Židům 5:8). Ale i nyní může být Otec v Efezským 1:3 označován jako Bůh Ježíše Krista. (Bohužel někteří křesťané, jako například Augustin z Hippa a Ambrož z Milána, by s tímto posledním bodem nesouhlasili.)

Otázka: Vzhledem k tomu, že řecké slovo kai v Římanům 1:7 a 1. Korinťanům 1:3 může znamenat jak „dokonce“, tak „a“, znamená to snad, že Ježíš je Bůh Otec, jak učí sabellianisté, modalisté a někteří (ale ne všichni) pentekostálové vyznávající jednotu?

Odpověď: Ne. Podívejme se na to objektivně.

1. Všichni se shodují, že „a“ je primární význam řeckého slova kai, ale někdy znamená i „dokonce také“.

2. Nelze dokázat učení o jednotě, Trojici ani jakoukoli jinou doktrínu na základě slova, které lze přeložit oběma způsoby.

3. V této kapitole Římanům je Ježíš odlišen od Boha Otce v Římanům 1:9. Ježíš není sirotek, ani není synem bez otce.

4. Ježíš je od Otce odlišen také na mnoha místech Písma, mimo jiné v Efezským 1:3,17; Matoušovi 3:16–17; 12:18; Markovi 10:38–40; Lukášovi 3:21–22; Janovi 1:1,33; 6:38; 14:16,26,28,31; 5:26; 6:28; 7:5; Skutky 5:31–32; 1. Korinťanům 11:3; 15:25–28; Židům 1:9; 5:7–8. Při svém křtu Ježíš nepředváděl ventriloquismus.

Sabellianismus zřejmě neměl širokou podporu, s výjimkou krátkého období v Římě. Zde je několik příkladů toho, jak křesťané z doby před nicejským koncilem učili, že Otec a Syn jsou odlišní, avšak neučili, že jsou oddělení.

Athenagoras (177 n. l.) říká, že Otec, Syn a Duch svatý se v jednotě odlišují. Prosba za křesťany, kap. 12, str. 134

Athenagoras (177 n. l.): „I samotný Duch Svatý, který působí v prorocích, prohlašujeme za výron Boží, proudící z Něho a vracející se zpět jako paprsek slunce. Kdo by tedy nebyl ohromen, kdyby slyšel, že lidé, kteří hovoří o Bohu Otci, o Bohu Synu a o Duchu Svatém a kteří prohlašují jak jejich moc ve sjednocení, tak jejich odlišení v pořadí, jsou nazýváni ateisty? Naše učení o božské přirozenosti se však neomezuje pouze na tyto body; uznáváme také množství andělů a služebníků,…“ Obhajoba křesťanů, kap. 10, str. 133

Theofil (168–181/188 n. l.) (výňatek) „Bůh tedy, maje své vlastní Slovo v nitru svého nitra, zplodil Ho a vydal Ho spolu se svou vlastní moudrostí před všemi věcmi. Měl toto Slovo jako pomocníka ve věcech, které stvořil, a skrze Něho stvořil všechny věci.“ Theofil Autolykovi, kniha 2, kap. 10, str. 98

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) říká: „Slovo, totiž Syn, bylo vždy s Otcem; a také ta Moudrost, která je Duchem, byla s Ním přítomna ještě před veškerým stvořením.“ Poté cituje Přísloví 3,19–20 a další verše, čímž dokazuje, že Duch Svatý je třetí osobou. Irenaeus, Proti herezím, kniha 4, kap. 20.3, str. 488

Tertullian (kolem r. 213 n. l.): „A pokud, abych citoval další pasáž, ‚Tak praví Pán mému Pánu Kristu‘, pak Pán, který promlouvá k Otci Krista, musí být samostatnou Bytostí. Navíc, když se apoštol ve svém listě modlí: ‚Ať vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista dá ducha moudrosti a poznání‘, musí být ten, kdo je Bohem Ježíše Krista a dárcem duchovních darů, někdo jiný (než Kristus). A jednou provždy, abychom se nemuseli zabývat každým úryvkem, Ten, „který vzkřísil Krista z mrtvých a který také vzkřísí naše smrtelná těla“, musí být jako oživitel jistě odlišný od mrtvého Otce, či dokonce od oživeného Otce, pokud je Kristus, který zemřel, Otcem.“ Proti Praxeasovi, kap. 28, str. 625

Hippolyt (222–235/6 n. l.) napsal celé dílo proti Noétovi, který „tvrdil, že Kristus byl sám Otcem a že sám Otec se narodil, trpěl a zemřel.“ Proti kacířství jistého Noéta, kap. 1, str. 223

Hippolyt (222–235/236 n. l.) „On [Ježíš] neřekl: ‚Já a Otec jsme jedno, ale jsme jedno.‘ Slovo ‚jsme‘ se totiž nevztahuje na jednu osobu, ale odkazuje na dvě osoby a jednu moc.“ A cituje 1. Korinťanům 15:23–28. Proti kacířství Noeta, kap. 7, str. 226

Origenes (225–253/254 n. l.) „Je mnoho lidí, kteří se upřímně zajímají o náboženství a kteří se v této otázce dostávají do velkého zmatení. Bojí se, že by mohli hlásat dva Bohy, a jejich strach je žene k učením, která jsou falešná a zlá. Buď popírají, že by Syn měl vlastní odlišnou podstatu kromě té Otcovy, a činí toho, koho nazývají Synem, Bohem ve všem kromě jména, anebo popírají božství Syna, přiznávají mu samostatnou existenci a jeho sféru podstaty kladou mimo sféru Otcovu, takže jsou od sebe oddělitelní.“ Komentář k Janovi, kniha 2, kap. 2, s. 323

Novatian (250/4–256/7 n. l.) (implicitně) hovořil o Sabelliově kacířství jako o svatokrádeži spočívající ve víře, že Kristus není Syn, ale Otec. Pojednání o Trojici, kap. 12, s. 621–622

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) „Rostlina, která vyrůstá z kořene, je něco odlišného od toho, z čeho vyrůstá; a přesto je s ním jedné přirozenosti. A řeka, která proudí z pramene, je něco odlišného od pramene. Neboť nemůžeme nazývat ani řeku pramenem, ani pramen řekou. Přesto připouštíme, že jsou oba jedno podle přirozenosti a také jedno v podstatě; a uznáváme, že pramen lze chápat jako otce a že řeka je to, co je z pramene zplozeno.“ O jediné podstatě, str. 120

Lucian z Antiochie (cca 300–311 n. l.) „zcela jasně o Otci, který je skutečně Otcem, o Synu, který je skutečně Synem, a o Duchu svatém, který je skutečně Duchem svatým; tato jména nejsou přiřazena neurčitě či bezdůvodně, ale přesně označují zvláštní osobnost, pořadí a slávu těch, kteří jsou jimi pojmenováni, takže co se týče osobnosti, jsou tři, avšak v harmonii tvoří jedno.“ Vyznání víry Luciana z Antiochie v knize The Creeds of Christendom od Philipa Schaffa, sv. 2, str. 27

Metoděj (270–311/312 n. l.) „Neboť království Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejně jako je jedna jejich podstata a jedna jejich vláda. Proto také s jedinou a touž úctou uctíváme jedinou Božskou podstatu ve třech Osobách, existující bez počátku, nestvořenou, bez konce a nemajícího nástupce. Neboť ani Otec nikdy nepřestane být Otcem, ani Syn přestat být Synem a Králem, ani Duch Svatý přestat být tím, čím je ve své podstatě a osobnosti. Nic z Trojice totiž neutrpí úbytek, ať už pokud jde o věčnost, společenství, či svrchovanost. Neboť Syn Boží není nazýván králem proto, že se pro nás stal člověkem,“ Projev o žalmech, kap. 5, str. 397. (také „Hostina deseti panen“, rozprava 8, kap. 10, str. 338 a kap. 11, str. 339)

Otázka: Jak byla v Římanům 1,8 víra římských křesťanů známa po celém světě?

Odpověď: Má to stejný význam jako v 1. Tesalonickým 1:8. Vzhledem k velikosti a vlivu města Říma není přehnané říci, že římská církev sehrála významnou roli v tom, jaký první dojem si mnoho lidí o křesťanství vytvořilo.

Otázka: Není Pavel v Římanům 1:11 a Římanům 15:29 trochu domýšlivý, když Římanům říká, že chce přijít, aby jim dal duchovní dar?

Odpověď: Kdyby byl Pavel obyčejný člověk, možná ano. Ale jelikož byl Pavel Kristovým apoštolem, byl upřímný a pravdivý, aniž by přeháněl. Je v pořádku říci někomu, že mu můžete být prospěšný, pokud je to pravda.

Otázka: Proč v Římanům 1:13–14 Pavlovi bylo zabráněno setkat se s Římany dříve?

Odpověď: Pavel neříká, že to bylo kvůli satanovu odporu, jak to uvádí v 1. Tesalonickým 2:18. Spíše měl Pavel mnoho služby, kterou musel vykonat tam, kde se nacházel, na východě v Malé Asii a v Řecku. Také musel najít způsob, jak se tam dostat. Někdy je v pořádku, když vás plodná služba na jednom místě zpozdí v cestě na druhé místo.

Otázka: Jak může být v Římanům 1:18 pravda, že se Bůh nikdy nerozhněvá?

Odpověď: Zeptejme se obyvatel Sodomy a Gomory! Tvrdit, že se Bůh nikdy nerozhněvá, je přáním, které je v rozporu s Písmem. Bohužel tento omyl, kdy upřednostňujeme vlastní uvažování před tím, čemu říká Písmo, sahá až k Listu Diognetovi (cca 130–200 n. l.). Klement Římský (96–98 n. l.) a Origenes (225–253/254 n. l.) se v této otázce neshodují. Nicméně 19 raně křesťanských autorů uznávalo, že Bůh má hněv: Ignác Antiochijský, Justýn Mučedník, Melito ze Sard, Theofil Antiochijský, Irenej z Lyonu, Klement Alexandrijský, Tertullian, Hippolyt, Commodianus, Novatian, „Traktát proti Novatianovi“, Cyprián Kartáginský, Řehoř Thaumaturgus, Victorinus z Petau, Petr Alexandrijský, Methodius, Lactantius, Alexandr Alexandrijský a Eusebius z Cesareje (318–325 n. l.). Kacíř Marcion při přepisu Římanům přeložil „hněv“ namísto „Božího hněvu“, jak uvádí The Wycliffe Exegetical Commentary, Římanům 1–8, str. 94.

Otázka: Znamená-li v Římanům 1,18, že se zjevuje Boží hněv, že se Boží hněv zjevuje v okamžiku, kdy se káže evangelium, jak učil Karl Barth, nebo se toto kázání týká připomenutí činů zjevených v dějinách?

Odpověď: Platí ta druhá možnost. Lidé zažívali Boží hněv již v dobách Starého zákona, ještě předtím, než bylo zvěstováno evangelium.

Otázka: Jak mohou lidé v Římanům 1:18 zadržovat pravdu v nespravedlnosti?

Odpověď: Pro lidi je až příliš snadné alespoň částečně souhlasit s pravdou o tom, co je správné a nejlepší pro druhé, a přitom to sami nepraktikovat. Řecké slovo pro bezbožnost, asabeian, zde znamená více než jen nevěřit v Boha. Znamená nedostatek úcty k Bohu, takže se vztahuje i na ty, kteří intelektuálně v Boha věří, ale nežijí podle toho. Dnes tomu někteří lidé říkají „praktický ateismus“. Možná neříkají, že jsou ateisté, ale žijí, jako by jimi byli.

Otázka: Jak v Římanům 1:18 lidé potlačovali pravdu?

Odpověď: Někteří lidé, aniž by za to mohli, nevědí o některých důležitých věcech, ale o tom se zde nemluví. Ne každá nevědomost je nevinná. Někteří lidé neznají pravdu o něčem, protože věděli, kde získat informace, a přesto se vědomě rozhodli to nezjistit nebo tomu neuvěřit, bez ohledu na důkazy. Jak říká blízkovýchodní přísloví: „Nemůžeš probudit někoho, kdo předstírá, že spí.“ Lidé potlačují pravdu o tom, že potrat bere nevinný život, ne proto, že by to neviděli, ale proto, že to vidět nechtějí. V dnešní politice můžeme neustále pozorovat, jak lidé potlačují pravdu.

Zde je jeden skutečný a do očí bijící příklad toho, jak vláda v dávné historii potlačovala pravdu. Římané měli mnoho pohanských posvátných institucí, o nichž věřili, že je mají z různých božských či zázračných důvodů. Mnohé z nich založil raný římský král Numa Pompilius. Římský historik Varro zaznamenává, že římský rolník Terentius při orbě poblíž hrobky Pompilia narazil na Pompiliovy knihy, v nichž byly popsány důvody vzniku těchto posvátných institucí. Předal je senátu, který poté, co se seznámil se skutečnými důvody existence těchto institucí, nařídil prétorovi, aby knihy spálil. O tom si můžete přečíst v díle Augustina z Hippa „O Božím městě“ (413–426 n. l.), kniha 7, kap. 34, str. 141–142. Když lidé spalují nejstarší výtisky knih svého vlastního náboženství, v něž údajně věří, je třeba se zamyslet nad jejich oddaností pravdě.

Otázka: Jak v Římanům 1,18–23 vysvětlíte nevěřícím, že lidé mají vůči Bohu povinnosti?

Odpověď: Ať už vyrůstáme, nebo jsme dospělí, máme povinnosti vůči svým rodičům. Ve škole máme povinnost poslouchat učitele. Když řídíme auta, máme povinnost dodržovat zákony a poslouchat pokyny policisty. Vzhledem ke všem těmto povinnostem, které většina lidí – s výjimkou těch ve vězení – přijímá, proč bychom si měli myslet, že nemáme žádnou povinnost vůči svému Stvořiteli?

Bůh nám dal život, vzduch, obživu a žádá nás, abychom Ho uznávali a uctívali. Ty, kteří nechtějí uctívat pravého Boha, po smrti Bůh umístí do jejich vlastního vesmíru, odděleného od Něho. Bůh je samozřejmě zdrojem veškerého dobra a lásky. Tím druhým vesmírem je ohnivé jezero.

Otázka: Jak mohou všichni poznat Boha skrze přírodu, jak je uvedeno v Římanům1:19 –20?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

1. Prostřednictvím přírody můžeme o Bohu poznat mnoho věcí. Například žádná stvořená věc se nemůže stvořit sama. Existuje Stvořitel, který je větší než stvořené bytosti. V stvoření můžeme také vidět Boží majestát, moc a krásu, i když je stvoření padlé.

2. Lidé si mohou vymýšlet vlastní podivné výklady skutečností. Například teorie samovolného vzniku, „vědecký fakt“ středověku, tvrdila, že mouchy mohou vznikat z hnijícího masa a že život může samovolně vzniknout z neživé hmoty.

3. Mnoho důležitých věcí o Bohu nemůžeme poznat prostřednictvím přírody, jako je Trojice, Ježíšova smrt na kříži a Ježíšův druhý příchod.

4. Ačkoli příroda nestačí k tomu, aby nás naučila celé evangelium spásy, stačí k tomu, aby lidem ukázala, že Bůh existuje a že je třeba Ho hledat.

5. Pokud někdo odmítne pravdu, kterou zná o Nejvyšším Bohu, Bůh se nutně nezavázal, že mu dá více pravdy.

Otázka: Znamená to, že podle Římanům1:19 –20 půjdou všichni nekřesťané do pekla?

Odpověď: Existuje pouze jedna správná odpověď, ale má dva aspekty: ne a ano.

Ne, a to ze čtyř důvodů

N1. Ne, protože někteří lidé, kteří ještě nejsou křesťany, se jimi v budoucnu stanou a půjdou do nebe. Biblický termín pro ty, kteří nakonec budou v nebi, je „vyvolení“.

N2. Ne, protože ve Starém zákoně mnoho zbožných Židů, kteří dodržovali Zákon, zemřelo v očekávání příchodu Mesiáše, aniž by Mesiáše znali (Efezským 3:4–6; 1. Petrův 1:10–11; 2. Petrův 1:19; ~Židům 11:39–40). Zemřeli před Kristem, ale jsou v nebi.

N3. Ne, protože Bůh se zjevil skrze Abrahama, i když Abraham Zákon neměl. Bůh je schopen jednat „mimo rámec“ našich předsudků a přivádět k sobě lidi skrze Krista tak, jak se mu zlíbí. Můžeme si být jisti, že všichni, kdo zemřeli, aniž by kdy slyšeli o Kristu – ať už jde o kojence, osoby s těžkým mentálním postižením nebo lidi žijící v hluboké nevědomosti –, budou spravedlivě souzeni Bohem, který je zároveň milosrdný. (Viz Římanům4:15 ;5:12 ; ~Jan 9:41)

N4. Někteří křesťané se domnívají, že Kristus kázal těm, kteří již zemřeli, a to na základě 1. listu Petrového 3:19–20 a 1. listu Petrového 4:6. Klement Alexandrijský ve svém díle Stromata (193–202 n. l.), kniha 6, kap. 6, str. 490, uvedl, že těm, kteří byli spravedliví podle Božího zákona, chyběla pouze víra. Ti, kteří Zákon neměli, ale byli spravedliví podle své filozofie, potřebovali jak víru, tak pokání z modlářství. „Jakmile jim byla zjevena pravda, činili také pokání ze svého dřívějšího [modlářského] chování.“ Viz také Stromata, kniha 6, kap. 6, s. 492. Irenaeus z Lyonu (Irenaeus, Proti herezím, kniha 4, kap. 27.1, s. 499), Hippolytus (Fragment z Komentáře k Žalmu 19 nebo 20, s. 170. Také kap. 7.14, str. 189) a Origenes (Origenes, Proti Celsovi, kniha 2, kap. 43, str. 448) rovněž učili, že Kristus kázal mrtvým, aby některé z nich obrátil.

Jiní křesťané s tím však nesouhlasí.

Ano, a to ze čtyř důvodů

Důvod 1. Všichni, kdo jsou, byli nebo kdy budou spaseni, jsou spaseni skrze jediného prostředníka a Spasitele, Ježíše Krista (Skutky4:12 ; Jan 10:7–8; Jan 10:26–28).

Y2. Všichni potřebují Ježíše. Ježíš řekl dokonce i náboženským židovským farizejům, že pokud v něj neuvěří, skutečně zemřou ve svých hříších (Jan 8:24). Ježíš je varoval, že jejich odmítnutí Boha je pošle do pekla (Matouš23:33 –36).

Y3. I nemluvňata, která zemřela dříve, než vědomě spáchala jakýkoli přestupek, stále potřebují Ježíše, aby je posvětil a očistil od jejich hříšné přirozenosti. Ačkoli nečinila žádná hříšná rozhodnutí a nikdy neměla v úmyslu konat zlo, stále mají sobeckou, hříšnou přirozenost a potřebují proměnu skrze Ježíše, než půjdou do nebe.

Y4. Jelikož Ježíš zachraňuje každého, kdo má být zachráněn, pak každý, kdo půjde do nebe, dříve či později uvěří v Krista (Římanům 14:10–11; Filipským 2:9–11; Jan 6:37, 45).

K bodu Y3: Jeden křesťan se mnou v této věci kdysi nesouhlasil a řekl, že pokud se nemohou rozhodnout pro Ježíše, nemohou jít do nebe. Musíme však na nejzákladnější úrovni uvážit, co je tou jedinou „věcí“, která nás zachraňuje? V konečném důsledku nás nezachraňuje naše rozhodnutí, protože to ani nejsme „my“, kdo nás zachraňuje. Na nejzákladnější úrovni je to Bůh, kdo nás zachraňuje. Zachraňuje všechny spasené skrze Ježíše, ale nevíme přesně, jak to udělá v případě kojenců, těch, kteří žili před Kristem, atd. Víme jen to, že On je Bůh!

Otázka: Do jaké míry mohou lidé v Římanům 1,20 poznat Boží pravdu a evangelium z pozorování stvoření?

Odpověď: Můžeme poznat tři věci, ale čtvrtou ne.

1. Existenci nějakého Stvořitele (osobního či neosobního) na základě existence stvoření.

2. Boží neviditelné vlastnosti, Jeho věčnou moc a božskou podstatu (Římanům1:20 ).

3. Určité pochopení Božího morálního zákona (Římanům2:14 –16).

Z stvoření se lidé nemohou dozvědět o tajemství Krista. (Efezským 3:4–6,9;6:19 ; Koloským 1:26–27; 2:2; 4:3; Římanům 16:25–26; 1. Petrův 1:10–12).

Otázka: Je možné, že by někdo mohl být spasen pouze na základě víry v to, co lze poznat ze stvoření, jak uvádí Římanům 1:20?

Odpověď: Ve skutečnosti nikdo. Jak říká Římanům 3:9–20, nikdo kromě Boha Boha nehledá.

Hypoteticky řečeno, tato otázka obsahuje mylný předpoklad. Předpokládá, že Bůh je pasivní a že kdyby ho někdo hledal, Bůh by jen nečinně přihlížel a neměl by touhu přivést ho k pravdě. Ve skutečnosti Bůh pravděpodobně chce, aby lidé uvěřili pravdě, více než sami lidé chtějí uvěřit pravdě.

Otázka: V Římanům 1:24, 26, 28 se píše, že Bůh nemá rád bezbožnost, tak proč tedy Bůh chtěl vydat bezbožné lidi ještě větší bezbožnosti?

Odpověď: Bůh nemá rád bezbožnost, ale pokud někdo chce být bezbožný, Bůh ho nechá jít směrem, kterým se chce ubírat. Římanům 1 ukazuje, že jedním z důsledků hříchu je touha po horším hříchu. Buď toužíte hřešit více, nebo hladovíte a žízníte po spravedlnosti, jak to Ježíš chválil v Matoušovi 5:6. Mimochodem, křesťané by nikdy neměli přestat hladovět a žíznit po větší spravedlnosti.

Otázka: V Římanům 1:24, 26, 28 se třikrát píše: „Bůh je vydal.“ Jak Bůh vydává lidi a existují různé úrovně?

Odpověď: Někteří dobří umělci dokážou nakreslit jen pár tahů a vy už víte, co je nakresleno. Podobným způsobem Pavel kreslí stručný náčrt lidských srdcí. Bůh je postupně vydal nečistotě, hanebným vášním a zvrácenému myšlení. Hříšný svět je vzhůru nohama. Zvířata se stala důležitějšími než lidé, pohlaví se změnila a špatné se stalo správným, alespoň v očích světa. Stejný výraz byl použit ve Starém zákoně, kde byli nepřátelé Izraele vydáni Izraeli v Exodu 23:31 a Deuteronomiu 7:23. Ještě výmluvnější je, že se používá také v případech, kdy Bůh vydal vzpurný Izrael jeho nepřátelům v Levitiku 26:25; Deuteronomiu 28:25; Jozue 7:7; a Soudcích 2:14; 6:1,13.

To, že je Bůh vydal, neznamená pouze pasivní odebrání Jeho požehnání, jak učil Jan Zlatoústý, ale také aktivní přivedení nepřátel, jak ukazuje Habakuk 1.

Otázka: V Římanům 1:24, 26, 28 je Bůh vydával za účelem nápravy jich samých, jiných, nebo za účelem trestu?

Odpověď: Nemusí to být jen jedno z toho. Pro ty, kdo mají uši k slyšení, to může být k nápravě. Moudří se mohou poučit z chyb druhých. Ale pro pošetilé lidi, kteří nedbají na napomenutí, to slouží pouze jako trest, který může vést k dalšímu trestu. Tyto hříchy si lze představit jako vysoké kovové sloupy, připevněné k dřevěným šindelům vaší střechy, které během bouřky s blesky přitahují Boží hněv.

Otázka: V Římanům 1:25 se v řečtině neříká „pro lež“, ale „lež“. Co přesně je tou lží?

Odpověď: Nejedná se o žádný z jednotlivých zmíněných hříchů, ale spíše o souhrn „lži“, že nemusí věnovat pozornost Bohu a nemají povinnost Boha poslouchat.

Otázka: Znamená Ř1:26 –27 pouze to, že se člověk nemůže změnit a stát se homosexuálem, ale pokud se jako homosexuál narodil, je v pořádku, aby tak žil?

A: Ne. Římanům 1:26–27 říká, že jak muži, tak ženy se dopouštějí strašného hříchu tím, že nahrazují přirozené vztahy nepřirozenými homosexuálními vztahy. Někteří nyní tvrdí, že hříšné je pouze to „nahrazování“ a že být homosexuálem je v pořádku, pokud se člověk tak narodil. To však nemůže být pravda. Nejenže je v tomto verši kladen důraz na to, že samotné vztahy jsou „hanebné“, ale slovo „vyměnit“, metallaso, je stejné řecké slovo, které se používá pro výměnu Boží pravdy za lež. Problémem tedy není jen samotná „výměna“, ale „neslušné skutky s jinými muži“, jak uvádí Římanům1:27 . Jelikož Leviticus 18:22,24;20:13 a 1. Korinťanům 6:9-10 ukazují, že praktikování homosexuality je zlé, samozřejmě není nikdy v pořádku nacházet se ve zlém stavu. To platí bez ohledu na to, zda se jedná o nemravnost v homosexuální či heterosexuální podobě; jde o to, že se všichni rodíme s hříšnou přirozeností a musíme se znovu narodit, abychom byli svatí. Viz také diskuse k Leviticus 18:22,24;20:13 a 1 Korinťanům 6:9-10. Mimochodem, řecký termín „hanebné žádosti“ lze podle The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 443, přeložit také jako „vášně hanby“ nebo podle Wuestova překladu jako „nečestné vášně“.

Pavel byl Žid a i další židovští autoři, kteří psali v řečtině, používají tento řecký výraz „proti přírodě“ (para physin) ve smyslu homosexuality, například Filón ve spise Zvláštní zákony 3:39 a Josefus v díle Proti Apionovi 2.273.

Zde je židovský text, který vykazuje jistou podobnost s Pavlovým textem: „Slunce, měsíc a hvězdy nemění svůj řád; tak ani vy neměňte Boží zákon ve svém neuspořádaném jednání. Pohané zbloudili, opustili Pána, změnili svůj řád a poslouchali kmeny a kameny, duchy klamu. Vy však takoví nebudete, mé děti, neboť v obloze, na zemi, v moři a ve všech stvořených věcech poznáváte Pána, který stvořil vše, abyste se nestali jako Sodoma, která změnila řád přírody.“ (Závěť Neftalího 3:2–4). Citováno z The Expositor’s Bible Commentary, sv. 10, s. 27

Tertullianus ve spise *De Corona*, kap. 6, str. 96, vykládá Římanům 1:26 tak, že muži a ženy mezi sebou změnili přirozené užití na nepřirozené „jako trest za svou chybu“.

Otázka: Ke Římanům 1:26–27 skeptik Bart Ehrman píše: „Při úvahách o tom, které části Bible mají co říci v moderním kontextu, je důležité připomenout historický pohled, že všichni bibličtí autoři žili v jiném světě než my a odráželi předpoklady a víru lidí ve svém světě. Jejich svět, abychom uvedli obzvláště výstižný příklad, neznal pojem toho, co my považujeme za homosexualitu. Jinými slovy, homosexualita v tom světě neexistovala. Proč? Ne proto, že by muži neměli sex s muži (měli) nebo ženy se ženami (měly), ale proto, že v tom světě – ani v žádném jiném světě – neexistoval pojem sexuální orientace, dokud se tento pojem nevyvinul mezi západními mysliteli v devatenáctém a dvacátém století.“ (Jesus, Interrupted, str. 280)

Ehrman používá tyto dva předchozí příklady k zobecnění. „Totéž platí i pro všechna biblická učení – o ženách, o vztazích mezi osobami stejného pohlaví, o mimomanželském sexu, o trestu smrti, o válce, o bohatství, o otroctví, o nemocech, o… no, o všem.“ (Jesus, Interrupted, str. 281)

A: Páni! Ehrman zřejmě už velmi dlouho nečetl Starý zákon, zejména Leviticus 20:13. Jistě si nemyslí, že Leviticus 20 byl „vyvinut mezi západními mysliteli v devatenáctém a dvacátém století“! Nešlo o devatenácté století, ale ve skutečnosti o patnácté století – před naším letopočtem!

Ať už pozdější pohané o mnoho století později dělali cokoli, nemělo to vliv na pojetí, že stejnopohlavní vztahy jsou pro židovského člověka (jako byl Saul z Tarsu nebo dokonce Ježíš) zlem, protože oni mohli číst Starý zákon. Mimochodem, dlouho předtím, než se objevili západní myslitelé devatenáctého století, se již před rokem 325 n. l. alespoň 11 raně křesťanských autorů výslovně vyslovilo proti homosexualitě. Najdete je na www.BibleQuery.org/History/ChurchHistory/WhatEarlyChristiansTaught.html. Podle mého názoru je Ehrman v tomto ohledu prostě „úžasný“.

Otázka: Jak v Římanům1:26 –27 Bůh vydává lidi chtíči jejich srdcí?

Odpověď: Jedním z trestů za hřích je větší touha hřešit. Důsledkem hříchu je, že se jedná o začarovaný kruh. Můžete si nepokání za hřích představit jako astronomickou „černou díru“, která vtahuje vše kolem sebe. Zjevení22:11 a kniha Daniel12:10 také naznačují, že se bude množit jak dobro, tak zlo.

Otázka: Jak v Římanům 1:30 někteří „vymýšlejí způsoby, jak páchat zlo“?

Odpověď: Páchání zla se neomezuje pouze na věci výslovně uvedené v Bibli, ale zahrnuje i jednání proti Boží vůli a proti dobrým věcem v Bibli. „Co nechceš, aby ti činili…“ versus vymýšlení nových způsobů, jak podvádět lidi, ať už drobnými podvody, investicemi nebo prostřednictvím vládního úředníka s podivnými zákony. Dalším způsobem je vymýšlení nových způsobů, jak poškodit něčí pověst nebo mučit lidi, aby to bylo možné ukázat ve filmech. Pokud by vznikl nový film zobrazující nový druh hrůzy, chtěl bys ho sledovat? Pokud jsi Boží dítě, proč tedy?

Existuje bajka o srdci bezbožného, která se jmenuje Žába a štír. Je připisována Ezopovi, ale ve skutečnosti nebyla známa, dokud se neobjevila ve dvou ruských románech v letech 1933 a 1940. V této bajce musí žába a štír překročit řeku. Škorpión neumí plavat, a tak požádá žábu, aby ho svezla na zádech. Žába váhá, protože pokud by ji škorpión bodl, utopila by se. Škorpión vysvětluje, že žábu nebodne, protože kdyby to udělal, utopili by se oba. Žába tedy souhlasí a vydá se na cestu. V polovině cesty štír žábu bodne. Jakmile žábu ochromí paralýza, zeptá se štíra, proč to udělal, protože teď oba zemřou. Štír odpoví, že si nemohl pomoci; je to v jeho povaze. Zlo může nejen ublížit druhým, ale často vede i k sebedestrukci.

Otázka: Proč dochází v Římanům 2,1–11 ke změně tónu?

Odpověď: Pavel předvídá reakce svých čtenářů. Římanům 1 zdůrazňuje, co „oni“ udělali; „oni“ jsou zde zlí lidé, kteří se ani nechtěli pokusit následovat Boha. Aby čtenář neměl pocit, že se to týká pouze těch „ostatních“, Pavel v Římanům 2:1, 3, 17 mění zájmeno na „vy“. Jedná se o „diatribu“, tedy hypotetickou oboustrannou diskusi se čtenářem.

To ukazuje, že každý vážně selhává, alespoň bez Krista. Ale jak řekl jeden kazatel, musíte lidem ukázat, že jsou ztraceni, než jim můžete ukázat, že potřebují Spasitele. Pavel systematicky rozebírá naši beznaděj a v Římanům 3:23 se dostává k nejzávažnějšímu bodu. Poté nám Pavel ukazuje naději v Kristu, když jsme byli beznadějní.

Otázka: Co nás učí Římanům 2:2–11 o Božím soudu?

Odpověď: Učí nás to pět věcí.

1. Je v souladu s pravdou (Římanům 2,2)

2. Je nevyhnutelný, pokud člověku není odpuštěno. Římanům 2:3

3. Často se odkládá. Římanům 2:4

4. Jeho přísnost závisí na nahromaděné vině. Římanům 2:5

5. Je v souladu s činy člověka. Římanům 2:6–11

Otázka: Co se v Římanům 2:5 rozumí pod pojmem „tvrdohlavost“?

Odpověď: Řecké slovo „skeroteta“ je původem anglického slova „sclerosis“ (skleróza). Namísto aterosklerózy, tedy ztvrdnutí tepen, se zde jedná o ztvrdnutí duše.

Otázka: Bude v Římanům 2:5 celý Boží soud proběhnout v jeden den?

Odpověď: Slovo „den“ zde neznamená dvacet čtyři hodin. Odkazuje na čas, kdy Bůh bude soudit. Bude několik soudů. Soud před bémou pro věřící a soud před Velkým bílým trůnem pro všechny.

Otázka: Je Římanům 2:6 součástí úseku Římanům 2:1–5 nebo 2:7–11?

Odpověď: Z gramatického hlediska by se dalo uvažovat o Římanům 2:1–5 kvůli zájmenu „kdo“.

Z organizačního hlediska však patří k Římanům 2:7–11, protože Židé často psali a uvažovali v chiasmech a toto je právě chiasmus. Slovo „chiasmus“ pochází z názvu řeckého písmene Chi, které vypadá jako x. Chiasmus je symetrické uspořádání myšlenek a Starý zákon jimi je plný. Zde je tento chiasmus.

A1. Řím 2,6 Bůh spravedlivě soudí každého

- B1. Řím 2:7 Ti, kdo konají dobro, získají věčný život

- - C1. Řím 2:8 Ti, kdo páchají zlo, budou trpět hněvem

- - C2. Řím 2:9 Hněv pro ty, kdo páchají zlo

- B2. Řím 2:10 Sláva pro ty, kdo konají dobro

A2. Řím 2:11 Bůh soudí nestranně

Otázka: Jsou v Řím 2:6-7 dobré skutky podmínkou spasení?

Odpověď: Ne, zde se hovoří o odměně za dobré skutky, nikoli o spasení skrze dobré skutky. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Všichni by se měli shodnout na tom, že dobré skutky mají určitý vztah k věčnému životu; obojí by mělo jít ruku v ruce.

2. V tomto úryvku chybí jakákoli představa, že by Kristova oběť byla neúplná nebo nedostatečná. Chybí zde také představa, že by si lidé zasloužili věčný život.

3. Jelikož skutky nejsou předpokladem spasení, ale mají k němu vztah, jakým způsobem jsou s ním spojeny? Skutky jsou s ním spojeny jako výstup, jako výsledek spasení, jak ukazují jak Efezským 2:9–10, tak Jakub 2:18–26. Jsou znamením spasení, stejně jako je tlukot srdce znamením toho, že člověk žije.

Otázka: Bude v Římanům 2:6 soud pro různé lidi odlišný?

Odpověď: Ano, a to v mnoha ohledech.

Pro nevěřící bude trest pro některé přísnější než pro jiné, jak naznačují Matouš10:15 ;11:22 –24 a Marek 12:40.

Pro věřící budou v nebi různé odměny, jak učí Matouš 5:12;10:42 ; 6:19–21; Lukáš 6:23; 1. Korinťanům 3:12–15 a Zjevení 22:12.

Obecně Ježíš v Matoušovi 5:7 říká, že těm, kdo prokazují milosrdenství, bude milosrdenství prokázáno.

Otázka: Získáváme v Římanům 2:7 věčný život již nyní, nebo až později?

Odpověď: Plnost věčného života získáme později, ale jistou záruku o něm dostáváme již nyní. Více informací najdete v diskusi k 1. Timoteovi 6:16. Křesťan má nesmrtelnost od okamžiku, kdy poprvé uvěří.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Bůh není přijímající osoby (Řím 2:11), proč tedy rozlišoval mezi Židy a pohany (Řím 3:1-2), zejména mezi Moabity?

Odpověď: Nejprve musíme rozlišovat mezi věčnou spravedlností a pozemskými situacemi a kletbami. Bible nás učí, že Bůh v mnoha ohledech (například pokud jde o spasení) nerozlišuje mezi jednotlivci, ale v jiných ohledech rozlišuje mezi lidmi a jejich národností. Všimněte si, že příklady na obou stranách se nacházejí ve stejných knihách, takže tento kontrast nebyl náhodnou „chybou“ různých autorů, ale záměrným úmyslem Pavla.

Bůh nedělá rozdíly mezi lidmi při soudu a u těch, kdo Ho hledají nebo odmítají:

Neboť u Boha není rozlišování mezi lidmi (neboli Bůh neupřednostňuje nikoho) v Římanům2:11 a Skutcích10:34 –35 (mluví Petr). Všichni mají pro Boha stejnou hodnotu (Galatským3:28 ). Bůh zachraňuje všechny, kdo Ho vzývají (Římanům10:11 –12). Spása je stejná pro Židy i pohany (Skutky17:26 –27)

Bůh soudí podle skutků na základě Římanům 2:6; Žalm 62:12; Kazatel 12:14; Ozeáš 12:2; Přísloví 24:12 (LXX); (částečně) Matouš 16:27; 2. Korinťanům 11:15; 2. Timoteovi 4:14. V židovských spisech Mišna ‘Abot 3:15.

Bůh některé upřednostňuje: Písmo nikdy netvrdí, že by Bůh dal všem lidem stejné výchozí podmínky. Pozorování života to potvrzuje. Áron byl vysvěcen na kněze a jeho jednání na hoře Sinaj ukazuje, že si to nutně nezasloužil více než ostatní. Každý člověk v každé kultuře má možnost poznat Boha prostřednictvím stvoření natolik, aby mohl usilovat o hlubší poznání. Ježíš slíbil v Matoušovi 7:7–12, že ti, kdo prosí, hledají a klepají, dostanou, najdou a budou jim otevřeny dveře.

Stručně řečeno,

1. V tomto životě mají někteří lidé lepší podmínky než jiní.

2. Bůh soudí každého spravedlivě a bere v úvahu všechny faktory.

3. Bez ohledu na okolnosti, v nichž se člověk nachází, nemá nikdo žádnou výmluvu pro to, aby nejednal podle pravdy, kterou již nyní zná.

Otázka: Jdou podle Římanům 2:12 všichni, kdo nikdy neslyšeli o zákoně Starého zákona nebo o Kristu, do pekla bez šance na spasení?

Odpověď: Ne. Jób nemusel být nutně Žid, a Bůh se Jóbovi zjevil. Ani Abraham a všichni až po Mojžíše neměli Zákon Starého zákona. Nakonec to není poslušnost evangeliu, co spasí, ani samotné evangelium. Je to Bůh, kdo spasí skrze Ježíše, a On může činit věci, jak se Mu zlíbí.

Otázka: Jak je v Římanům 2:14 možné, že pohané mohou být sami sobě zákonem?

Odpověď: Stoičtí filozofové zastávali názor, že zákon má kořeny v přírodě, jak uvádí The Wycliffe Exegetical Commentary Romans 1-8, str. 153. Zde v Římanům to však neznamená, že si lidé mohou vymýšlet jakékoli zákony a morální zásady, podle nichž chtějí žít.

Znamená to však

1) Že všichni mají určitou představu o pravdě, a to v přírodě i ve svém svědomí (Římanům1:19 –20;2:14 –16).

2) Všichni jsou povinni řídit se veškerou pravdou, kterou znají (Římanům 2:15).

3) Všichni, kdo se snaží řídit pravdou, kterou znají, selžou (Římanům 3:23) a budou si toho vědomi.

4) Bůh je spravedlivý; hřích se nepočítá tam, kde není zákon (Římanům4:15 ;5:13 ).

5) Nicméně ne každá nevědomost je nevinnou nevědomostí (Římanům1:21 –22,25).

Otázka: V Řím 2:14–15; Sk 23:1; 24:16; 1 Kor 8:7,10,12; 1 Tim 1:5,19, 3:9, 4:2; 2 Tim 1:3; Tit 1:15; Žid 9:14, 10:22; 13:18, co říká Bible o lidském svědomí?

A: Ve skutečnosti se tam neříká, že zákon je vepsán do jejich srdcí, ale spíše, že je tam vepsáno dílo zákona. Při svědectví se můžete odvolávat na svědomí lidí. Lidé mají obecnou představu o tom, co je správné a co špatné – ale proč by tomu tak bylo, kdyby Bůh neexistoval? Chtěli byste jít do nebe, kde jsou všichni, ať už činí pokání, nebo ne?

Q: Jak Bůh soudí skryté věci v srdcích lidí, jak je uvedeno v Řím 2:16, Ž 44:21; 139; Jer 23:24; Jan 21:17; 1 Kor 14:25; Iz 44:7; Lk 12:6?

Odpověď: Samozřejmě, Bůh je všude a Bůh ví všechno, ale tyto verše říkají i něco víc. Není nic, co byste mohli udělat, co by bylo před Bohem skryto a co by nebylo odhaleno při soudu. Jako křesťan můžete dělat cokoli chcete, ale mějte na paměti, že všechno, co děláte, i v skrytu, vidí Bůh, mohou to vidět andělé, možná i démoni a možná i lidé v nebi. S tímto vědomím tedy jděte a dělejte, co chcete. Jak řekl jeden křesťan: „Pokud vás těší potěšit Boha, můžete si dělat, co se vám zlíbí.“

Otázka: Má Pavel v Římanům 2:16 „své vlastní evangelium“, které káže?

Odpověď: Existuje pouze jedno pravé evangelium (Galatským 1:8), ale bylo to také Pavlovo, stejně jako je naše.

Otázka: V Římanům 2:17–20 Židé vzali něco dobrého od Boha, Zákon, a postavili to na místo Boha. Jakými dalšími způsoby mohou lidé vzít něco dobrého od Boha a postavit to na místo Boha?

Odpověď: Když byli Izraelité putující pouští uštknuti hady, Bůh řekl Mojžíšovi, aby vztyčil bronzového hada, a když se na něj lidé podívali, zůstali naživu. Později, za vlády Ezechiáše, mu říkali Nehushtan a pálili mu kadidlo, a tak ho Ezechiáš nechal zničit (2. Královská 18:4). Židé v Jeremiášově době vkládali svou důvěru do chrámu (Jeremiáš 7:1–15). Od té doby lidé vkládají svou důvěru do znalosti Písma a do svých vůdců. Od roku 325 n. l. lidé také vkládají svou důvěru do dolaru, do své církve, do svých skutků, do relikvií a do svých obětí a darů Bohu. Vkládají svou důvěru do pomoci chudým nebo do kázání evangelia jako náhradu za oslavování Boha svým způsobem života.

Naše jistota je v Bohu. Žádná jistota není v zákoně, ani v obřízce, ani v žádné z těchto dalších věcí. I když Ježíš v Matoušovi 15:14 nazval farizeje slepými vůdci, oni se stále chlubili tím, že jsou vůdci slepých.

Otázka: Jaký je v Římanům 2:19 rozdíl mezi tím, být průvodcem slepých a světlem pro ty, kdo jsou ve tmě, a jak mají věřící být obojím?

Odpověď: Když jste průvodcem slepého, ukazujete mu správnou cestu a pomáháte mu vyhnout se konkrétním nebezpečím, překážkám a pádům. To může být aktivní role. Když jste světlem pro ty, kdo jsou ve tmě, obecně jdete příkladem, aby mohli následovat světlo vaší lucerny a nakonec se dostat z temnoty. Samozřejmě v jeskyni nepostavíte lucernu na jedno místo a sami nestojíte jinde. Lucerna je s vámi a oni vidí cestu podle toho, kde se právě nacházíte. Možná nevidí detaily ani nástrahy na cestě, ale vidí směr, kterým chtějí jít – ne tak z toho, co říkáte, jako spíše z toho, jak vás vnímají. Jako věřící máme žít tak, aby náš život byl svědectvím, ale toto jsou dva odlišné aspekty našeho svědectví.

Jednou si jedna křesťanská přítelkyně vzala skupinové taxi a řekla, že je studentka vysoké školy, aby získala studentskou slevu, i když už vysokou školu dávno dokončila. Nejsem si jistý, zda si vůbec uvědomovala, že udělala něco špatného – dokud jsem ji za to neokřikl. To je právě to, co znamená být průvodcem pro slepé. Když jdete na firemní večírek, kde se mnoho lidí opíjí, a vy ne, i když je alkohol zdarma, a oni vědí, že jste křesťan, neříkáte nic konkrétního, ale jste světlem.

Otázka: Jaký je v Římanům 2:20 rozdíl mezi tím, být poučitelem pošetilých a učitelem nemluvňat, a jak mají věřící být obojím?

Odpověď: Abych citoval Marka Twaina, hlupák je ten, kdo „ví příliš mnoho věcí, které nejsou pravda“. Hlupáci potřebují napomenutí, aby se odnaučili falešné věci, které se naučili, a co je důležitější, aby rozlišovali mezi falešnými a pravdivými věcmi, které se naučili. Dítě ví, že se musí učit, a vy mu musíte učit pravdu, a to na jeho úrovni.

Perské přísloví zní takto: Ten, kdo ví a neví, že ví, spí; probuď ho. Ten, kdo neví a ví, že neví, je dítě; uč ho. Ten, kdo neví a neví, že neví, je hlupák; vyhýbej se mu. Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý člověk; následuj ho.

Otázka: Jak to, že je v Římanům 2:21–23 lidem tak snadné učit druhé, ale sami se těmito věcmi neřídí?

Odpověď: Matouš 7,3–5 a Lukáš 6,41–42 říkají, že lidé tak horlivě vytrhávají třísku z oka druhého, zatímco ve vlastním oku mají trám. Kvůli naší hříšné přirozenosti a přirozené, padlé pýše se vědomě či nevědomě soustředíme na své ctnosti a bagatelizujeme své hříchy a chyby, a často se zaměřujeme na hříchy a chyby druhých. Ale pokud si alespoň uvědomíme, že i my sami máme tuto tendenci, pak už máme náskok. Dalším krokem je požádat Boha, aby vám ukázal vaše chyby, včetně těch skrytých. David řekl v Žalmu 19:12–13a: „Kdo může rozpoznat své vlastní chyby? Očisti mě od mých skrytých vin. Ochraňuj také svého služebníka před úmyslnými hříchy; ať nade mnou nevládnou.“

Otázka: V Římanům 2:21–25, než začneme pohlížet s opovržením na tyto Židy za jejich nekonzistentnost, uvědomme si, že i my jako křesťané jsme někdy nekonzistentní a pokryteckí. Co byste mohli říci, abyste pomohli křesťanovi, který je pokrytecký?

Odpověď: Boha neoklamete; vlastně neoklamete nikoho. I když vás a váš hřích teď nikdo neodhalí, může se to stát později. Místo toho, abyste si s tím často dělali starosti, prostě od začátku nehřešte. Měli byste chtít být ostatním dobrým příkladem. Nesoustřeď se na krátkodobé potěšení, ale na dlouhodobou situaci, do které tě tvůj hřích dostane. Jak člověk zasévá, tak sklízí.

Podívej se do zpětného zrcátka svého života a hledej v něm Boží dobrotu a milosrdenství, které ti Bůh prokázal. Budeš v budoucnu, až se ohlédneš zpět, spokojený s tím, co uvidíš? Až budeš stát před Kristovým soudným stolcem, opravdu Mu chceš vysvětlovat, proč jsi udělal to, co jsi udělal, když jsi věděl, že to není správné?

Chcete-li získat pomoc ve svém boji, najděte si partnera, kterému se budete zodpovídat. Setkávejte se osobně, telefonicky nebo elektronicky jednou týdně, případně i častěji, modlete se společně a upřímně sdělte druhému, jak se vám daří v Pánu.

Otázka: Jak bylo v Římanům 2:24 rouháno Božímu jménu mezi pohany skrze Židy a kvůli věřícím obecně?

Odpověď: Židé byli Božím vyvoleným lidem, avšak kvůli své neposlušnosti, bezbožnosti a odmítnutí Mesiáše se nechovali jako Boží lid. Zlé činy těch, kteří byli považováni za Boží lid, zneuctily Boha v očích ostatních.

Nevěřící vědí, že Židé (a věřící obecně) následují Stvořitele a Písmo. Když však vidí životní styl některých věřících, jejich „krádeže“ (v obchodě i jinde) a jejich „pragmatismus“ vůči zlým náboženským praktikám, ptají se: „V čem je rozdíl?“ a nevidí žádný přesvědčivý důvod věřit v to, v co se někteří věřící chovají, jako by nevěřili.

Dnes je každý křesťan, o kterém ostatní vědí, že je křesťanem, Božím svědkem. Otázkou tedy není, zda jste svědkem, ale zda jste dobrým či špatným svědkem. Jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 10, str. 34, nápis na láhvi by měl odpovídat jejímu obsahu.

Řecký Epiktétos kritizuje některé stoiky za to, že nepraktikují to, co kážou; podobně Pavel kárá Židy, kteří neuposlechnou to, čemu intelektuálně věří.

Otázka: Proč je v Římanům 2:24 toto rouhání důležité? Jinými slovy, kdo toto rouhání slyší a vidí?

Odpověď: Římanům2:24 uvádí, že pohané (nežidé) vidí rouhání ze strany Židů. Je to důležité ze tří důvodů.

1. Když lidé vidí, jak ti, kteří jsou nazýváni Božím lidem, rouhají se Božímu jménu, má to tendenci je od Boha odhánět.

2. Bůh říká, že je žárlivý Bůh. Součástí toho je, že Bůh nemá rád, když je Jeho jméno a pověst pomlouvána a zneuctívána.

3. Může to být kamenem úrazu pro mladé věřící, kteří si mysleli, že nějaký hřích je závažný, ale když vidí, že ho páchají i zralejší křesťané, mohou dojít k závěru, že to nakonec není tak závažné.

Otázka: Jak víme, kromě toho, co je v Bibli, že Židé v Pavlově době příliš spoléhali na obřízku (Řím 2:25 a Flp 3:2–5)?

Odpověď: Věřilo se, že „žádný obřezaný člověk nesestoupí do Gehenny“ (Exodus Rabi 19 [81c]); viz také Tanch. B. 60(b), 8; Genesis R. 9 [30(a)]. V Genesis R 48 je psáno, že Abraham stál těsně před branou Gehenny, aby zajistil, že tam žádný obřezaný muž nevstoupí.

Otázka: Byl Pavel v Římanům 2:25–29 proti Židům?

Odpověď: Ne. Někteří lidé to tvrdí, ale tento verš ukazuje pravý opak.

Za prvé, Pavel je proti pokryteckým Židům.

Za druhé, Pavel říká, že existují lidé, kteří následují pravdu, ale nejsou obřezáni jako Židé.

A konečně, Pavel zde jako nejvyšší měřítko uvádí to, být skutečným Židem. Pavel tedy chválí skutečné Židy, kteří bez pokrytectví následují Boží zákon.

Otázka: Proč by Pavel v Římanům 2:27 zmiňoval, že i morální nežidé budou soudit Židy, kteří nedodržují zákon?

A: Jedním z možných důvodů je pravděpodobně to, že Židé věřili, že spravedliví budou soudit nespravedlivé, jak je uvedeno v 1. knize Henochově 91:12; 98:12; v Apokalypse Abrahama 29:19–21; a v Knize moudrosti 3:8. Ježíš však řekl, že dokonce i obyvatelé Ninive (kteří činili pokání za Jonášových časů) a královna ze Sáby povstanou k soudu proti Židům, kteří odmítli Ježíšova slova (viz Matouš 12:41–42 a Lukáš 11:31–32).

Otázka: Proč by Pavel v Římanům 2:27 zmiňoval, že i morálně bezúhonní nežidé budou soudit Židy, kteří nedodržovali zákon?

Odpověď: Jedním z důvodů je pravděpodobně to, že Židé se domnívali, že spravedliví budou soudit nespravedlivé, jak je uvedeno v 1. knize Henochově 91:12; 98:12; v Apokalypse Abrahama 29:19–21; Moudrosti 3:8. Ježíš však řekl, že i obyvatelé Ninive (kteří činili pokání za Jonášových časů) a královna ze Sáby povstanou v soudný den proti Židům, kteří odmítli Ježíšova slova (Matouš 12:41–42 a Lukáš 11:31–32).

Otázka: Co přesně znamená v Římanům 3:2, že nám byla svěřena Boží slova?

Odpověď: „Být svěřeni“ neznamená pouze je přijmout, ale také je uchovávat a předávat dál.

Otázka: Co znamená ve Římanům 3:4 „ať je Bůh pravdivý a každý člověk lhář“?

Odpověď: Neomlouvá to lhaní nikoho. Spíše to znamená, že Bůh je stále pravdivý, i kdyby si každý člověk na zemi myslel něco jiného. To, že Bůh je pravdivý, je absolutní pravda. Efezským 4:25 říká, že máme odložit lež a mluvit pravdivě.

Otázka: Jak v Římanům 3:5 nespravedlnost lidí vyzdvihuje/prokazuje Boží spravedlnost?

Odpověď: Spravedlnost a nespravedlnost nejsou rovnocenné a protikladné pojmy. Nespravedlnost je spíše nedostatkem nebo zkreslením Boží spravedlnosti. Důkazem toho je, že i ve své nespravedlnosti si lidé často uvědomují, že jsou nespravedliví, a dávají přednost spravedlnosti – alespoň u druhých.

Otázka: Oslavují lži lidí v Římanům 3:7 Boha?

Odpověď: Lži lidí nikdy přímo neoslavují Boha. Římanům 3,7 však poukazuje na úžasnou skutečnost, že navzdory lžím a klamům lidé obecně stále uznávají Boha a jeho morální zákon.

Otázka: Proč bychom podle Římanům 3:8 neměli páchat zlo, aby z toho vzešlo dobro? (To učila ruská sekta chlystů a zlý libertin Grigorij Rasputin.)

Odpověď: Kdyby to byla pravda, pak by Satan způsobil více dobra než kdokoli jiný. Bůh mnohokrát používá zlo k dobru. To však neospravedlňuje lidi, kteří páchají zlo, ani nezbavuje lidi, kteří žili jako Rasputin, utrpení v ohnivém jezeře za své zlo. Více informací najdete v diskusi k Římanům 6:1,15.

Když byl Rasputin dotázán, proč řekl, že hřích je před Bohem nepostradatelný, odpověděl: „‚Jistě, otče,‘ řekl, ‚náš Spasitel a svatí otcové odsoudili hřích, neboť je to dílo Zlého. Ale jak můžeš vyhnat zlo, otče, jinak než upřímným pokáním? A jak se můžeš upřímně kát, pokud jsi nezhřešil? … Pryč s tvými Písmy!‘ zahřměl. ‚Písma! Vpravdě tě varuji, otče, přestaň s touto marnou a zbytečnou námahou, abys mohl stanout před Pánem. Ber život takový, jaký je, neboť jen ten ti byl dán od Boha. A dovol mi, abych ti řekl toto: Nepřemýšlej neustále o tom, odkud pochází hřích, kolik modliteb musí člověk denně odříkat a jak dlouho musí postit, aby unikl hříchu! Hřeš, pokud v tobě hřích stále číhá; jen tak ho můžeš překonat! Hřeš, pak budeš činit pokání a vyženeš zlo ze sebe. Dokud budeš hřích tajně nosit v sobě a strachem ho zakrývat půstem, modlitbami a věčným rozebíráním Písma, tak dlouho zůstaneš pokrytcem a nicotným člověkem, a takoví jsou Pánu odporní. Ta špína musí být vyhnána, slyšíš, malý otče? Teprve pak bude tvá vůně Pánu příjemná?“ (Rasputin: Svatý ďábel, str. 54–55)

Všimněte si jeho zvrácené logiky.

1) Jelikož je to špatné, měli byste činit pokání ze hříchu.

2) Nemůžete činit pokání, pokud jste nezhřešili.

3) Abys tedy překonal hřích v sobě, nejprve jdi a zhřeš!

Lidé jsou dost chytří na to, aby si vymysleli nějakou výmluvu, která ospravedlní téměř jakoukoli zlou věc, alespoň ve své vlastní mysli, pokud se o to opravdu snaží.

Otázka: V Římanům 3:11, Žalmu 14:2–3 a Žalmu 53:3 se píše, že nikdo nehledá Boha. Jak tedy mohl David hledat Boha v Žalmu 27:8, 105:4; 31:1, 34:4; 28:1–2, 42:1–2 a 120:1?

Odpověď: Římanům3:11 ve skutečnosti cituje Davida ze Žalmu 14:2. V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

1. Mnozí, včetně Davida, skutečně hledají Boha (Jeremiáš 29:13; Deuteronomium 4:29)

2. Nikdo, včetně Davida, nehledá Boha ze své vlastní vůle.

3. Bůh nás miloval dříve, než jsme milovali Jeho (1. Janův4:19 ), a Bůh nás hledal dříve, než jsme hledali Jeho. Nikdo nemůže přijít k Ježíši, pokud ho nepřitáhne Otec (Jan 6:44).

4. I naše víra a naše hledání Boha jsou darem od Boha.

5. Klíčovou úlohou Ducha Svatého je usvědčovat svět z viny, pokud jde o hřích, spravedlnost a soud (Jan 16:8-11). Bůh tedy dal každému určité svědectví. Lze předpokládat, že každému byl dán dar alespoň určité schopnosti hledat Ho. Někteří praví křesťané však s tímto posledním bodem nesouhlasí.

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) to uvedl ve svém Komentáři k Galatským, kap. 2, verš 20, str. 23, když se odvolával na Žalm 63:1: „Navíc tato slova učí, že každý jednotlivec má vůči Kristu oprávněně stejně velký dluh vděčnosti, jako by přišel jen kvůli němu samotnému, neboť by se této své shovívavosti nezdráhal ani kdyby šlo jen o jednoho, takže míra Jeho lásky ke každému je stejně velká jako k celému světu. Oběť byla skutečně přinesena za celé lidstvo a stačila ke spáse všech, ale požehnání se těší pouze věřící.“ Jan Zlatoústý zmiňuje, že večeře byla připravena pro všechny v Lukášovi14:16 , avšak když hosté nepřišli, pozval jiné. (Toto je z díla The Nicene and Post-Nicene Fathers, první série, sv. 13, str. 23.)

Otázka: Odkazují tyto starozákonní pasáže v Římanům3:13 –19 na některé zlé lidi, nebo na všechny lidi?

Odpověď: Vztahují se na nás všechny, v té či oné míře. Jeden z citovaných úryvků, Žalm 14:1–3, výslovně uvádí, že se týká každého. Kromě toho Jakub2:10 říká, že kdokoli dodržuje celý zákon kromě jediného bodu, je stále vinen porušením zákona.

Otázka: Byl v Římanům 3:20 zákon neúspěšný?

Odpověď: Váš názor závisí na tom, k čemu podle vás byl zákon určen.

Pokud někdo doufal, že bude schopen zákon plně dodržovat a tím samotným se smířit s Bohem, pak ano. Pavel však říká něco jiného; v 1. Timoteovi 1:8 uvádí, že zákon nebyl ustanoven pro spravedlivé, ale pro nespravedlivé. Byl to „vychovatel“, který nás měl vést ke spravedlnosti. Bohatá rodina si mohla pro svého syna najmout vychovatele. Vychovatel byl kombinací učitele, lektora a přísného disciplináře. Římanům 3:20 rovněž říká, že účelem zákona bylo, abychom si uvědomili hřích.

Zákon neudělal z lidí zlé. Spíše to byl rentgen, který odhalil, co je v nás uvnitř. Nevěděli bychom, že křivá čára může být rovná, kdybychom neviděli rovnou čáru.

Otázka: V Římanům 3:21–26 jsou některé biblické pasáže, které by mohly vyvolat duchovní probuzení nebo dokonce změnit celé město. Dnes se však podíváme na pasáž, která změnila polovinu kontinentu. Martin Luther ve své Bibli tuto pasáž nazval „hlavním bodem a samotným středem listu i celé Bible“. Jak si myslíte, že to odstartovalo luteránskou reformaci?

Odpověď: Většina náboženství se zaměřuje na to, co musíte udělat, abyste se dostali do nebe, do nirvány nebo dokonce splynuli s kosmickým plamenem. V římskokatolictví (ale ne ve východní pravoslavné církvi) šlo o to zkrátit si pobyt v bolestivém očistci. Luther však z Pavlových slov zjistil, že pravé křesťanství nespočívá v „konání“, ale v tom, co již bylo „vykonáno“. Nejde o to, co děláme my, ale o to, co pro nás již Kristus vykonal. Všechny ty dodatečné pokání, o nichž kněží tvrdili, že je Bůh od nich vyžaduje, když zhřešili, ve skutečnosti odváděly pozornost a ubíraly na významu dokončenému Kristovu dílu. Když si to Martin Luther a další znovu uvědomili, jsem si jistý, že se museli na chvíli zastavit a zhluboka se nadechnout. Byla to událost, která otřásla celým kontinentem.

Otázka: Je v Řím 3,22 řeč o naší víře v Ježíše, nebo o Ježíšově víře?

A: Je to naše víra v Ježíše, jak uvádějí „Evangelical Commentary on the Bible“ (str. 933), „The Expositor’s Commentary on the Bible“ (sv. 10, str. 41) a „The Wycliffe Exegetical Bible Commentary Romans 1–8“ (str. 224–225). Jedná se však o Boží spravedlnost, jak uvádějí verše Římanům 3:21, 22, 25 a 26.

Q: Jaký je v Římanům 3:23 rozdíl mezi „hříchy“ (množné číslo) a „hříchem“ (jednotné číslo)?

Odpověď: V Římanům jsou „hříchy“ věci: činy, myšlenky nebo slova proti Boží vůli, případně činy či slova, které jsme měli učinit, ale neučinili jsme je. „Hřích“ je hnací silou těchto zlých činů. Slovo „hříchy“ s „s“ se vyskytuje pouze v Římanům 3:25; 4:7; 7:5 a 11:27. Podobně výraz „zhřešili“ se vyskytuje pouze v Římanům 2:12 (dvakrát), 3:23; 5:12, 14, 16. Slovo „hřích“ bez „s“ se v Římanům používá na 43 místech, počínaje 3:9: „Pohani, že všichni jsou pod hříchem.“

Otázka: Pokud v Ř3:23 –24 platí, že všichni ospravedlnění jsou totéž jako všichni, kdo zhřešili, půjdou pak všichni do nebe, jak učí universalisté?

Odpověď: Ne, universalismus je kacířství. Všeobecné odsouzení, jak Židů, tak pohanů, a všeobecná nabídka spravedlnosti skrze víru, určená jak Židům, tak pohanům, neznamená, že každý jednotlivý člověk tuto nabídku přijme. Více informací a odpověď najdete v diskusi ke Koloským 1:20.

Otázka: Jakých šest způsobů ospravedlnění uvádí Římanům 3:24?

Odpověď: Zde je těch šest způsobů.

Jsme ospravedlněni milostí skrze vykoupení v Kristu Ježíši podle Římanům 3:24.

Jsme ospravedlněni vírou podle Římanům 5:1.

Jsme ospravedlněni krví, jak uvádí Římanům 5:9.

Jsme ospravedlněni mocí, jak je uvedeno v Římanům 4:24–25.

Jsme ospravedlněni Bohem, jak uvádí Římanům 8:33.

Jsme ospravedlněni skutky (Jakub 2:24), což znamená, že skutky jsou důkazem a plodem našeho ospravedlnění.

Otázka: Co byste v Římanům 3:24 řekli někomu, kdo si myslí, že lidé v dřívějších dobách nebo na jiných místech, kteří byli spaseni, byli spaseni bez Krista?

Odpověď: Kdyby to byla pravda, pak by Kristova smrt na kříži nebyla nutná, ale pouze volbou. Když se Ježíš modlil v Getsemanské zahradě a ptal se Boha Otce, zda existuje nějaká jiná cesta, proč by Bůh neřekl: „Jistě, nemusíš tím procházet“?

Otázka: Do jaké míry je Kristova smrt v Římanům 3:25 odstraněním Božího hněvu a do jaké míry je odstraněním naší viny?

Odpověď: Jdou spolu ruku v ruce jako podpal a oheň. Je to osvobození od toho, že jsme pod Božím hněvem, protože jde o odstranění naší viny skrze oběť Ježíše Krista.

Otázka: Znamená Římanům 3:25, že nás Kristus zachránil od našich hříchů až do okamžiku, kdy jsme se znovu narodili, a že poté jsme na to sami?

Odpověď: Ne. Myšlenka, že „jestli to má být, záleží to na mně“, není biblická. Mnoho členů Církve Kristovy věří, že pokaždé, když zhřešíte, ztratíte spasení, ale získáte ho zpět, když činíte pokání. Zvláštní je, že nevěří, že je třeba se znovu nechat pokřtít, aby člověk byl znovu spasen. Jak vtipně poznamenal jeden člověk, který nepatří k Církvi Kristově, věří v to, že jsou jednou omyti, a poté už jsou jen „chemicky čištěni“.

Otázka: V Římanům 3:25 se píše, že Kristova smrt je smírnou obětí za všechny naše minulé hříchy. Pokud tedy křesťan úmyslně zhřeší, jde do pekla, jak by mohlo naznačovat Židům 10:26–31?

Odpověď: Ne. Bůh nám nejen dal spasení, ale také naše spasení udržuje, jak ukazují 1. Janův 1:8–10 a 1. Janův 2:2. Bůh naše spasení dovede do konce tím, že nás pro spasení zapečetil, jak je uvedeno v Efezským 1:11–14.

Otázka: Mluví Pavel v Římanům 3,27–28 o skutcích Mojžíšova zákona, nebo o dobrých skutcích obecně?

Odpověď: Zaprvé existuje pouze jeden zákon, a to Boží zákon. Ačkoli má Pavel na mysli přikázání, která se Židé naučili (Římanům3:21 ), nezapomněl na ty části Božího zákona, které měli pohané, neboť je výslovně zmiňuje v Římanům3:29 –30.

Předpokládejme na chvíli, že je pravda to, co někteří mylně tvrdí, totiž že Pavel hovoří pouze o tom, že Mojžíšův zákon nemůže přispět k zasloužení spásy, a že je tedy možné, že dobré skutky mohou částečně zasloužit spásu. Mojžíšův zákon však neříkal jen to, co špatného nesměli dělat, ale také specifikoval to dobré, co měli dělat. Kdyby to, co někteří mylně tvrdí, byla pravda, pak by přikázání, která Bůh dal, nemohla pomoci zasloužit si spasení, ale jiná přikázání, která Bůh nedal (ať už z zapomnětlivosti, lakomosti nebo z nějakého jiného důvodu), by to dokázala.

Základním problémem zde je, že existuje pouze jeden Bůh a lidé se buď snaží být Mu poslušní, nebo Ho neposlouchají. Tento verš nejenže neukazuje, že dobré skutky mohou zasloužit spasení, ale Efezským 2:8–9 dokazuje, že tomu tak není.

Abychom lépe pochopili vztah mezi vírou, která se projevuje skutky, a tím, že nejsme ospravedlněni skutky, podívejme se na hned následující kapitolu v Bibli, Římanům 4.

Otázka: Jak je v Římanům 3:28 člověk „ospravedlněn vírou bez skutků zákona“, zatímco Jakub2:24 říká: „Člověk je ospravedlněn skutky, a ne vírou samotnou“?

Odpověď: Jsme spaseni milostí skrze víru samotnou, ale pravá víra není sama o sobě, nýbrž je doprovázena skutky. Odpověď ukazuje tato analogie: „Je skutečně nemožné oddělit skutky od víry, stejně jako je nemožné oddělit teplo a světlo od ohně.“ Tento citát pochází od Martina Luthera. Kdybyste vy a vaši přátelé seděli u táboráku a vařili si jídlo, nějaký „táborník“ jménem Pavel by možná poukázal na to, že jídlo nevaří světlo z ohně, ale teplo. Dodal by také, že svítit baterkou na táborák vůbec ničemu nepomůže. Jiný „táborník“ jménem James by řekl, že nelze poznat, zda oheň stále hoří a vaří jídlo, jinak než podle světla. Řekl by, že kdyby nebylo světla, neprobíhalo by žádné vaření.

Podrobnější odpověď najdete v diskusi k Jakubovi 2:14–25.

Otázka: Jakým způsobem byl Abraham v Římanům 4:1 Pavlovým otcem podle těla?

Odpověď: Abraham byl, stejně jako my, ospravedlněn vírou (Genesis 15:6). Slovo „otec“ se používalo také ve smyslu „předek“, a jelikož byl Pavel Žid, byl Abraham jeho předkem. Podle publikace The Bible Knowledge Commentary: New Testament (str. 452) je to jediný případ, kdy se v Novém zákoně používá slovo „předek“. Na str. 453 se dále uvádí, že rabíni učili, že Abraham měl nadbytek zásluh, které byly k dispozici jeho potomkům.

Otázka: Jak zapadá Římanům 4 po Římanům 3?

Odpověď: Římanům 3 tvrdí, že existuje spravedlnost od Boha nezávislá na skutcích zákona. Římanům 4 uvádí biblický příklad: Abrahama.

Otázka: V Římanům 4:3, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11 používá Pavel slovo „připsat“ nebo „připsáno“. Jak nám je spravedlnost připsána?

Odpověď: Bůh je spravedlivý, a pokud má potrestat jakýkoli hřích, musí – aby byl spravedlivý – potrestat všechny hříchy. Ježíšova smrt na kříži uspokojila Boží požadavek spravedlnosti za naše hříchy. Je nám připsána, když uvěříme; tento zásluhový kredit se „nezvyšuje“ tím, že konáme dobré skutky, ani se nenaplní až po naší smrti. Římanům 5 se tímto zásluhovým kreditem zabývá podrobněji.

Otázka: Jaké kontrasty jsou v Římanům 4:4–5:15 zmíněny mezi Adamovým pádem a Kristovou obětí?

Odpověď: Jsou zde tři kontrasty.

1. Jedno je důsledkem, druhé darem (Římanům 4:4–5).

2. Dar se lišil od přestoupení svou mírou (Římanům5:15 ). Dar více než vyvážil selhání způsobené přestoupením.

3. Lišily se svou povahou. Dar přinesl ospravedlnění a život, přestoupení přineslo odsouzení a smrt (Římanům5:16 –17).

Otázka: Pokud v Římanům 4:8,22 Bůh nepřipočítal Abrahamovi hřích, byl Bůh spravedlivý vůči těm, kterým hřích připočítává?

Odpověď: Ano. Římanům 4:23–24 říká, že připsání spravedlnosti místo hříchu Abrahamovi nebyl ojedinělý případ. Totéž platí i pro nás, pokud věříme v Boha. Ti však, kteří spoléhají na svou vlastní spravedlnost místo na Boží, budou souzeni podle toho, co udělali a co neudělali, jak ukazují Zjevení 20:12 a Matouš 25:32–46.

Otázka: Proč je v Řím 4,10 důležité, že byl Abraham prohlášen za ospravedlněného ještě předtím, než byl obřezán?

Odpověď: Kdyby to bylo až poté, mohlo by se zdát, že si Abraham své ospravedlnění zasloužil díky skutkům, které vykonal. Takto však Abraham nevykonal žádné skutky, jimiž by si ospravedlnění zasloužil. Abraham pouze uvěřil a obřezán byl až o čtrnáct let později.

Za druhé, Abraham nebyl obřezán, když byl ospravedlněn, a tak může být otcem ve víře i pro neobřezané.

Otázka: Jaký je v Římanům 4:15 rozdíl mezi hříchem a přestoupením?

Odpověď: Hřích je porušení toho, co Bůh přikázal. Přestoupení je vědomé hřešení proti tomu, co Bůh přikázal. Každé přestoupení je hříchem, ale nevinný hřích z nevědomosti není přestoupením.

Otázka: Proč podle Římanům 4:16 potřebujeme víru místo jistoty?

Odpověď: Zamyslete se nad tím: Andělé nemají víru jako my, mají poznání. Pro padlé anděly, kteří podle Židům 2:16 věděli, čeho se vzdávají, neexistuje spása skrze Krista.

Nemáme svobodnou vůli stejným způsobem jako andělé a démoni. Oni mají jisté poznání, my máme víru. Bůh se mohl rozhodnout, že bude každý rok přicházet na zem, nade vší pochybnost dokázat, že bude soudit každého, a pak všem říci, aby se svobodně rozhodli, zda Ho přijmou, nebo odmítnou. To by se nezdálo jako taková volba. Je naopak snadné se rozhodnout tyto věci nezkoumávat, zůstat v nejistotě a pochybnostech a jít svou vlastní cestou.

Bůh mohl stvořit bytosti, které by se rozhodly ho následovat, protože by s jistotou věděly, jak to všechno je. Bůh to udělal, a tito andělé se nazývají andělé. Bůh stvořil nás, padlé lidi. Navzdory naší hříšné přirozenosti a navzdory tomu, že nemáme jisté poznání, nám Bůh umožnil rozhodnout se, že k němu přijdeme.

Otázka: Jak byl Abraham v Římanům 4:17,18 otcem mnoha národů?

Odpověď: Abraham byl předkem Izraelitů, Edomitů a Midianitů, ale to není hlavním smyslem tohoto verše. Spíše byl Abraham otcem všech, kteří věří (Římanům4:11 ), jak Židů, tak pohanů ze všech národů.

Otázka: Jak byla Abrahamova víra v Římanům 4:18 „proti naději“ i „v naději“?

Odpověď: Abraham nebyl ani slepý, ani pošetilý, ani naivní. Pro manžela, kterému bylo 100 let, a manželku, které bylo 90, samozřejmě neexistovala žádná naděje na to, že by měli děti. Pokud byli neplodní již dříve, dosažení stovky na tom nic nezměnilo. Prostě neexistovala žádná šance. Ale Bůh nepotřebuje šanci, a Abraham to věděl. Pokud Bůh slíbil syna, kterého by měl se Sárou, pak Sára i on zůstanou naživu, dokud se ten syn nenarodí. Abraham ztratil naději ve své tělo i v přírodu, jak by to udělal každý rozumný člověk. Zároveň však Abraham zachoval naději v Boha, který je Všemohoucí. Oba tyto aspekty u Abrahama můžete vidět v Genesis 17:17, kde se Abraham beznadějně zasmál, když mu Bůh řekl, že on a Sára budou mít syna. Podobné to vidíte u Sáry v Genesis 18:12.

Jeden druh víry říká: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu“ (Fil 4,13). To je skvělý druh víry, ale není to ten druh víry, kterou zde měl Abraham. Sára a Abraham neviděli, jak by mohli cokoli dokázat sami, ani s Bohem. Bůh však dokázal najít cestu tam, kde žádná nebyla.

Otázka: Co nám v Římanům 4,18 brání v tom, abychom měli takovou velkou víru jako Abraham?

Odpověď: Existují přinejmenším čtyři důležité věci, které bychom měli zvážit.

a) Možná v sobě nemáme místo pro tak velkou víru; jsme už z větší části zaplněni lichotivým pohledem na své vlastní schopnosti. Abraham věděl, že se musí spolehnout na Boha, a nechtěl zůstat tam, kde Bůh chtěl, aby odešel.

b) Abraham musel učinit odvážné kroky, aby zanechal vše za sebou a následoval Boha. Měli bychom hledat, kde po nás Bůh chce, abychom učinili odvážné kroky – ne proto, abychom se bezdůvodně vystavovali nebezpečí, ale abychom Mu byli poslušní.

c) Abraham však na své cestě víry mnohokrát upadl. Bál se faraóna, bál se Abimelecha a chtěl si s Hagarou zkrátit cestu. Abraham se však zvedl a pokračoval v cestě.

d) Abraham hleděl tam, kam směřoval. Nezabýval se tím, kde byl, ani tím, kde právě byl, ale tím, kde chtěl být, a zanechal po sobě odkaz, že se stal požehnáním pro mnoho národů.

Otázka: Jak nám Abrahamův příklad v Římanům 4,23–25 dává naději?

Odpověď: Naději vidíme ve třech různých aspektech.

Analogicky: i když Abrahamovo fyzické tělo bylo mrtvé a nemohlo mít další děti, Bůh to mohl změnit. I když jsou lidé mrtví v hříchu, Bůh je může přivést k životu.

Jako příklad: Bůh ospravedlnil Abrahama ještě před jakýmikoli skutky a připsal Abrahamovu víru jako spravedlnost. Stejně tak Bůh ospravedlňuje nás ještě před jakýmikoli skutky a připsává naši víru jako spravedlnost.

Z hlediska situace byl Abraham ospravedlněn čtrnáct let předtím, než byl obřezán. Slib ospravedlnění z víry se vztahuje jak na Židy, tak na pohany.

Kdyby Boží působení v našem životě záviselo výhradně na nás, měl bych strach. Záleží však na tom, že Bůh působí v nás (Filipským 2:13), a my v Něho můžeme mít důvěru, pokud Mu jen budeme věřit, že vykoná své dobré dílo.

Otázka: Jak podle Římanům 5,1–10 probíhá výměna spásy?

Odpověď: Je zde zmíněno devět aspektů.

1. Ospravedlnění skrze víru (5,1).

2. Mír s Bohem (nejen pouhé pocity klidu) (5:1)

3. Přístup skrze víru (5:2) k této milosti (5:2).

4. Boží láska je rozlévána do našich srdcí Duchem Svatým (5:5).

5. Když jsme byli bezmocní, Kristus zemřel za bezbožné (5:6).

6. Bůh prokázal svou lásku (5:8).

7. Když jsme byli hříšníci, Kristus zemřel za nás, bezbožné (5:8).

8. Ospravedlněni Kristovou krví (5:9).

9. Smířeni smrtí Božího Syna, Ježíše (5:10 ).

Jak učí New International Bible Commentary na str. 1324, ospravedlnění není jen doktrínou, kterou je třeba definovat a bránit, ale také požehnáním, z něhož se můžeme těšit.

Otázka: Je v Římanům 5:2, 9–10 spasení z milosti, nebo z víry?

Odpověď: Původ, moc, dostatečná síla a účinek spočívají v Boží milosti, která poslala Ježíše, aby zemřel za naše hříchy. Viz Efezským 2:5, 8, 9. Bůh se rozhodl zprostředkovat tento dar skrze naši víru v Ježíše. Slovo „uvést“ nebo „mít přístup“ zde může odkazovat na uvedení do královské rodiny.

Otázka: Odkazuje Římanům 5:3 na utrpení pro Krista, nebo na utrpení obecně?

Odpověď: Nic zde neomezuje význam slova „soužení“ pouze na utrpení kvůli tomu, že jsme křesťané. Mnozí křesťané prožívají soužení kvůli zdravotním problémům, rozpadlým vztahům nebo ztrátě blízkých.

Otázka: Byli jsme v Římanům 5:6, předtím než Kristus za nás zemřel, opravdu všichni bez jakékoli síly?

Odpověď: Ve všech podstatných ohledech ano. Podrobnější popis od Pavla najdete v Římanům 3:9–20.

Otázka: Jaký je v Římanům 5:7 rozdíl mezi spravedlivým člověkem a dobrým člověkem?

Odpověď: Spravedlivý člověk dodržuje zákon a možná nic víc. Dobrý člověk je také spravedlivý, ale navíc miluje Boha a miluje i druhé. Málokdo by zemřel za spravedlivého poustevníka, i když by někdo mohl být ochoten zemřít za někoho, o kom si myslí, že mu na něm záleží. Kristus však neudělal ani jedno. Nezemřel za „dobré lidi“ ani za ty, kteří jsou „téměř dost dobří“. Kristus naopak zemřel za bezbožné.

Otázka: Jak jsme v Římanům 5,9 zachráněni před Božím hněvem?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Od narození jsme nebyli osvobozeni od Božího hněvu, protože podle Efezským 2:3 byli kdysi i vyvolení (ti, kteří směřují do nebe) předmětem Božího hněvu. (Stejný názor zastává Charles Spurgeon v článku „Pro koho zemřel Kristus?“ [„For Whom Did Christ Die?“], Metropolitan Tabernacle Pulpit, sv. 20, č. 1191, s. 11)

2. Při posledním soudu jsme osvobozeni od Božího hněvu.

3. Bůh nás však může i nadále kárat (Židům 12:5–11) a my můžeme i nadále trpět hněvem lidí (Římanům8:36 ).

Otázka: Co má Pavel na mysli ve verších Římanům 5:9, 10, 15, 17, 21, když používá výraz „tím spíše“?

Odpověď: Římanům 5:9 „tím spíše“ osvobození od Božího hněvu

Římanům 5:10 „tím spíše“ zachování skrze Jeho vzkříšený život

Římanům 5:15 „tím spíše“ dar milosti

Římanům 5:17 „tím spíše“ vládnutí věřícího v životě.

Římanům 5:21 „tím spíše“ hojná milost.

Q: Jaké výsledky jsou v Římanům 5:9–21 zmíněny díky Kristu?

Odpověď: Jedná se vlastně o komplexní téma. Zde jsou zmíněné výsledky.

1. Ospravedlnění jeho krví. Spasení z Božího hněvu skrze něj. (Římanům 5:9)

2. Smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna (Římanům 5:10). Smíření znamená vytvoření nebo obnovení vztahu. Lidé, kteří byli dříve nepřátelé nebo se odcizili, jsou nyní přátelé.

3. Spaseni skrze jeho život (Římanům 5:10).

4. Boží dar a milost se rozlily na mnohé (Římanům 5:15).

5. Přineslo ospravedlnění (Římanům 5:16).

6. Milost a dar spravedlnosti vládnou v životě (Římanům 5:17).

7. Ospravedlnění, které přináší život všem lidem (Římanům 5:18).

8. Mnozí budou ospravedlněni (Římanům 5:19).

9. Aby milost vládla skrze spravedlnost k věčnému životu (Římanům 5:21).

Otázka: Byli křesťané v Římanům 5:10 smířeni Kristovou smrtí, nebo jeho životem, a jaký rozdíl se Pavel snaží ukázat?

Odpověď: Pavel se snaží ukázat, že Ježíš pro nás učinil více než jednu věc. Svou smrtí Ježíš zaplatil cenu za naše hříchy. Svým vzkříšením nám dává život a sám se stal naším životem. A konečně, pokud jsme ospravedlněni milostí skrze víru, bude to jasně patrné z našich dobrých skutků.

Otázka: Na co se v Římanům 5:12 vztahuje výraz „Proto / Z tohoto důvodu“?

Odpověď: Toto se přímo vztahuje k tomu, co bylo dříve řečeno o ospravedlnění v Římanům 5:1–11. Jelikož každá kapitola Římanům navazuje na předchozí části, lze to chápat jako nepřímý odkaz na celou předchozí knihu Římanům.

Otázka: Ukazuje Ř5:12 , že před narozením jsme pouze potenciálními lidmi, a ne skutečnými? (takže by potrat byl v pořádku)

Odpověď: Ne, v Bibli je mnoho dobrých veršů na ochranu života, ale tento mezi ně nepatří. Tento verš se nevztahuje na období mezi početím a narozením, ale na dobu Adama před naším početím. Viz také diskuse k Židům 7:9–10

Otázka: Jak bylo v Římanům5:12 –19 Adamovo prokletí pro nás „předobrazem“ Kristova připsání spravedlnosti?

Odpověď: Všichni křesťané se shodují na následujícím.

1. Všichni lidé přijali smrt, porušenost, hříšnou přirozenost a prokletí kvůli tomu, co udělal Adam. Adam a Eva okamžitě přijali duchovní smrt a jejich fyzická těla začala okamžitě umírat, ačkoli fyzicky zemřeli až téměř o tisíc let později.

2. Ježíš nesl trest za naše hříchy.

3. Vyvolení dostávají od Krista věčný život, spravedlnost, posvěcení a požehnání.

Křesťané se neshodují v následujícím:

Někteří praví křesťané tvrdí, že povaha přičítání je stejná, ať už jde o Adama k nám, nás ke Kristu, nebo Krista k věřícím. (Charles Hodge v díle Systematická teologie, str. 194, a v jeho Komentáři k Listu Římanům, str. 142–190). Někteří jdou dokonce tak daleko, že učí, že kdyby Bůh neprohlásil všechny lidi, včetně nemluvňat, za vinné a hodné Božího hněvu za to, co udělal Adam, pak by Bůh neměl „právo“ přičítat Kristovu spravedlnost všem vyvoleným. Všichni umírají, dokonce i nemluvňata, čímž dokazují, že na nich leží Adamovo prokletí a vina.

S tímto názorem však existují přinejmenším tři zásadní nesrovnalosti.

1. Pokud si všichni lidé „zasloužili“ Adamovu vinu, pak pokud je přičítání takové, jak říká Hodge, „zasloužil“ si Kristus naši vinu. A zasloužil si Ježíš Evinu vinu?

2. Pokud by zavržení převzali Adamovu vinu, pak by Adam již tuto vinu neměl, jinak by Bůh za stejnou vinu udělil skutečný trest dvakrát.

3. Umírají i mláďata zvířat. Příroda nesla prokletí Adamova hříchu, ale smrt nedokazuje, že lidská mláďata jsou vinna Adamovým hříchem, stejně jako štěňata nejsou vinna Adamovým hříchem.

Mnoho dalších opravdových křesťanů rozhodně nesouhlasí s tím, že neseme Adamovu vinu. Ježíš nebyl vinen žádným hříchem, ani tím naším. Ježíš se spíše rozhodl nést následky naší viny tím, že zemřel na kříži a sestoupil do hrobu. Ačkoli Ježíš nesl náš hřích (Židům9:28 ) a Ten, který neměl hřích, se za nás stal hříchem (2. Korinťanům5:21 ), Ježíš přesto zůstal bez hříchu (Židům4:15 , 1. Petr2:22 ) a v Něm není žádný hřích (1. Jan 3:5).

Možná se všichni křesťané, i když se neshodnou na všem, mohou shodnout na tomhle: Stáli jsme jako vinní hříšníci za své vlastní hříchy. Jsme stejně vinní hříšníci za Adamův hřích, jako je Kristus viným hříšníkem za náš hřích.

Otázka: Jak se v Ř5:12 –21 liší prokletí a připsaná spravedlnost?

Odpověď: Názor Charlese Hodge, že povaha přičtení je stejná jak u Adama, tak u Krista, není správný, a to alespoň z osmi důvodů.

1. Kristus na sebe vzal náš trest a my přijímáme Jeho spravedlnost v rámci velkolepé vzájemné výměny. Naopak pád byl jednostranným přenosem; Adam na sebe nevzal nic z nás.

2. Naši vinu odstranil Kristus, ale Adamovu vinu jsme my nijak nezmírnili.

3. Zlo vstoupilo do nás, ale do Krista zlo nevstoupilo.

4. Od Adama jsme přijali zkaženost a hříšnou přirozenost, ale Kristus nepřijal zkaženost, hříšnou přirozenost, vinu ani obvinění.

5. Připsání Kristovy spravedlnosti je zprostředkováno naší vírou, avšak v Adamově hříchu nehraje roli žádná víra ani nedostatek víry. (Douglas Moo, Komentář k Římanům 1–8, str. 338–339.)

6. Kristus se rozhodl za nás vykonat smírnou oběť; Adam se dobrovolně nerozhodl předat svým potomkům nic.

7. Kristova spravedlnost nám je dána na základě našeho souhlasu s Kristem. Adamovo prokletí (a někteří věří, že i vina) bylo z naší strany nedobrovolné.

8. Kristova spravedlnost nebyla „předána“ prostřednictvím rodičů. Někteří křesťané zastávají takzvanou traducianistickou teologii; věří, že Adamova vina se předává prostřednictvím rodičů, případně prostřednictvím otce.

Pokud někdo nepopře těchto osm rozdílů (a myslím, že ani Charles Hodge by to neudělal), pak je nelogické tvrdit, že podstata přičítání je stejná.

Otázka: Jak je v Římanům5:12 –21 Kristovo vykoupení spojeno s Adamovým pádem?

Odpověď: Všichni křesťané se shodují, že vykoupení souvisí s Adamovým pádem následujícími dvěma způsoby.

1. Stejně jako jsme od Adama zdědili hříšnou přirozenost, tak jsme posvěcováni, abychom se stali podobnými Kristu.

2. Navíc, jelikož jsme se kvůli Adamovi narodili odcizeni od Boha, jsme v Kristu znovuzrozeni jako Boží děti.

Ne všichni křesťané nutně souhlasí s následujícími čtyřmi způsoby.

3. NIV Study Bible na str. 1713 uvádí, že Římanům5:18 „neznamená, že každý bude nakonec spasen, ale že spása je dostupná všem. Aby byl Boží milostivý dar účinný, musí být přijat (viz v. 17).“

4. Od Adama jsme přijali prokletí a od Krista milost, ale Ježíš není za naše hříchy vinen o nic více, než jsme my vinni za Adamovy.

5. Kdyby nám Bůh nepřipsal Adamovu vinu, nemohl by nám připsat ani Kristovu spravedlnost.

6. Kdyby Bůh netrestal zavržené zvláštním utrpením v pekle, Ježíš by se nemohl rozhodnout vzít na sebe náš trest.

Otázka: Co je v Římanům5:12 –19 uvedeno jako rozsah Adamova pádu a Kristovy oběti?

Odpověď: Křesťané někdy diskutují o tom, zda je Kristovo smíření významné pro všechny (univerzální), nebo pouze pro některé (partikulární). Obě strany zde mohou vidět svůj oblíbený aspekt.

Adamův hřích: všichni (5:12 , 18) a mnozí (5:15, 19).

Ježíšovo ospravedlnění: stejný rozsah. Všichni (5:18 ) a mnozí (5:15,19).

Adam byl vzorem (typem) s kontrasty (5:14 ); odsouzení a ospravedlnění jsou v tomto úryvku velmi symetrické.

Viz také 1. Korinťanům 15:21–22, 45–49.

Otázka: Jaké jsou v Římanům5:12 –21 souvislosti mezi námi a Adamem?

Odpověď: Písmo to přímo neuvádí, ale zde jsou možné názory. Každý z nich zahrnuje i ten předchozí.

1. Lidé v tomto životě trpí za to, co udělal Adam.

2. Všichni jsme udělali totéž. Adam je naším příkladem.

3. Zdědili jsme hřích, tedy hříšnou přirozenost.

4. Bůh rozhodl, že zdědíme vinu toho, koho Bůh vybral (Adama), aby byl naším zástupcem.

5. Děti (včetně židovských a chorvatských dětí) zdědí vinu za zločiny svých předků. (1/3 traducianistického názoru)

Otázka: Jak v Římanům 5,12 všichni zhřešili v Adamovi?

Odpověď: Adam a Eva zhřešili, aniž by předtím měli hříšnou přirozenost. Všichni hřešíme, protože máme Adamovu hříšnou přirozenost. Kromě toho se křesťané v této otázce neshodují. Zde je několik názorů.

Prokázaný výsledek: Protože všichni hřešíme, tento výsledek dokazuje, že smrt a hřích postihly všechny lidi zrozené skrze Adama.

Pouhá účast na prokletí: Vzhledem k příčině (Adamovi) je výsledkem to, že my (lidstvo) všichni neseme prokletí smrti a hříšnou přirozenost. (Římanům 5:14)

Účast jak na vině, tak na prokletí: Kvůli příčině (Adamovi) je výsledkem to, že my (lidstvo) jsme všichni zhřešili účastí s Adamem a také všichni neseme prokletí smrti a hříšnou přirozenost.

Otázka: Pokud nás Bůh v Římanům 5:12–14 odsoudil k Adamově vině, proč?

Odpověď: Skuteční křesťané se v tomto názoru neshodují a zastávají tři hlavní pohledy.

1. Adamova vina nám nebyla přičtena, pouze jeho přirozenost a prokletí.

2. Stejně jako je Bůh nucen trestat hřích z důvodu požadavků spravedlnosti a svatosti ve své podstatě, je Bůh z důvodu požadavků spravedlnosti nucen přičíst nám Adamovu vinu.

3. Bůh nám nemusel přičítat Adamovu vinu, aby uspokojil požadavky spravedlnosti, ale udělal to přesto z jiných důvodů.

3a. Kdyby nás Bůh nečinil zodpovědnými za Adamovu vinu, nemohl by spravedlivě „určit“ Krista jako oběť za naše hříchy.

Otázka: Co je to dědičný hřích v Římanům5:12 –18?

Odpověď: Dědičný hřích je pojem, který se skládá ze dvou částí:

1. Všichni jsme zdědili hříšnou přirozenost a od narození jsme odcizeni od Boha.

2. Všichni neseme vinu, a to nejen za své vlastní hříchy, ale také za Adamův hřích.

Křesťané se shodují na prvním bodě, ale většina z nich považuje druhý bod za nesprávný. Mezi prvními, kdo druhý bod hlásali, byli Ambrož Milánský (370–390 n. l.) a Augustin z Hippa. Oba patřili k prvním křesťanům, kteří podporovali pronásledování nekřesťanů. Nový slovník křesťanské etiky a pastorační teologie (str. 641–643) o dědičném hříchu uvádí: „Ještě závažnější je neslučitelnost pojmu viny s pojmem dědičnosti. Náš jazyk, jímž vyjadřujeme vinu lidských osob, se jeví jako smysluplný pouze v kontextu rozhodnutí a činů, do nichž jsme sami nějakým způsobem zapojeni.“

Otázka: Jak je nám v Římanům5:12 –18 přičítána Adamova vina (pokud vůbec)?

Odpověď: Římanům 5,12–18 neříká přesně jak. Křesťané se v odpovědi na tuto otázku značně liší. Zde je několik tvrzení a lidé mohou věřit více než jednomu z nich.

1. Zdědili jsme Adamovu přirozenost, ale Adamova vina nám nebyla nikdy žádným způsobem přičítána.

2. Všichni měli Adamovu vinu, ale v Kristu byla Adamova vina odpuštěna a odstraněna pro 100 % všech lidí. (Teorie předcházející milosti)

3. Adamova vina je odpuštěna a odstraněna pro všechny, stejně jako v předchozím případě, ale je znovu přičtena těm, kteří Krista odmítají (názor Millarda Ericksona).

4. Všichni nesli Adamovu vinu, ale v Kristu je Adamova vina odpuštěna a odstraněna pro vyvolené.

5. Kojenci by se mohli ocitnout v ohnivém jezeře výhradně kvůli Adamově vině, aniž by měli vlastní osobní vinu.

6. Lidé v ohnivém jezeře mohou část svého utrpení přičítat Adamovu hříchu.

7. Kvůli našemu přičtení byla Adamova vlastní vina snížena.

8. Adamova vina nebyla snížena a Bůh ji započítal dvakrát.

9. Adamova vina je nám přičítána, avšak nikoli žádným smysluplným způsobem.

V tomto bodě se mohou shodnout jak kalvinisté, tak nekalvinisté s kalvinistickou „New Geneva Study Bible“ (str. 1775). Ta uvádí, že všichni zhřešili v Adamově hříchu, ale konstatuje, že Římanům 5:12–21 neříká, jakým způsobem.

Otázka: Kdo jsou někteří křesťané, kteří věří, že nám Adamova vina nebyla vůbec přičítána, jak je uvedeno v Ř5:12 –19?

Odpověď: Žádný z církevních autorů z doby před nicejským koncilem nikdy nemluvil o tom, že bychom nesli vinu za Adamův hřích, i když citovali z Římanům 5.

Athanasius z Alexandrie věřil, že jsme zdědili hříšnou přirozenost: „Athanasius z Alexandrie však nikdy nenaznačuje, že bychom se podíleli na Adamově skutečné vině, tj. na jeho morální vině...“ (Kelly, Early Christian Doctrines, str. 346–347)

„Helwysovo chápání předurčení, snad s výjimkou nauky o pádu lidstva v Adamovi, je antikalvinistické – ve skutečnosti typicky holandské baptistické. Jakékoli přičítání Adamova hříchu nebo přirozený důsledek Adamova pádu je z hlediska spasení zneplatněno, jelikož milost je udělena všem, aby se rozhodli pro Boha nebo proti němu.“ (Calvin Augustine Pater v knize Karlstadt as the Father of Baptist Movements, the Resurgence of Lay Protestantism, str. 267–268)

Je všem dáno, aby se v souvislosti se spasením rozhodli pro Boha nebo proti němu? Odpověď na tuto otázku je jedním z hlavních kritérií, podle nichž lze odlišit kalvinistu od nekalvinisty.

Otázka: Kdo jsou v Římanům5:12 –19 někteří křesťané, kteří věří, že nám byla přičtena Adamova vina?

Odpověď: Augustin z Hippa (388–430 n. l.) (Věřil také, že všechna nekřtěná nemluvňata jdou do pekla.)

Otázka: Existují v Římanům5:12 –19 nějaké jiné názory pravých křesťanů na to, zda neseme Adamovu vinu, či nikoli?

Odpověď: Existují tři další názory.

1. Všichni nesou Adamovu vinu, ale Kristus poskytl „předcházející milost“, která Adamovu vinu pro všechny ruší.

2. Adamova vina je přičítána teprve poté, co se rozhodneme hřešit

3. Neseme vinu za Adamův hřích a neseme také vinu za hříchy našich předků.

Otázka: Existují v souvislosti s Římanům 5:12 nějaké mimobiblické židovské spisy, které se tomuto úryvku podobají?

Odpověď: Ano. Židovské spisy, které se podobají Římanům5:12 , jsou 4. Ezdráš 7:118 (= 2. Ezdráš 7:118), Sirach 25:25 a 2. Baruch 23:4; 48:42; 54:19.

Podle knihy „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelné výroky Bible), str. 548, 2. Esdras říká toto:

„[Adam] zhřešil … Ty jsi určil smrt jemu i jeho potomkům….

Neboť první Adam, zatížený zlým srdcem, zhřešil a byl poražen, stejně jako všichni, kdo z něj vzešli. Tak se tato nemoc stala trvalou.“ (2. Ezdráš 3:7, 21–22)

„Ó Adame, co jsi to udělal? Neboť ačkoli jsi to byl ty, kdo zhřešil, pád nebyl jen tvůj, ale i náš, kteří jsme tvými potomky.“ (2. Esdras 7:118).

Všimněte si, že zde je řeč o důsledcích pro nás: jsme padlí, nemocní a podléháme smrti. Neříká se zde, že jsme vinni Adamovým hříchem.

Otázka: Jak Augustin z Hippa a latinská Vulgata nesprávně přeložili tento úryvek v Římanům 5:12?

Odpověď: Římanům5:12 , byl podle M. Ericksona (str. 636), C. Daniela (str. 242) a J.N.D. Kellyho (str. 354) Augustinem nepochopen (v. 5, str. 302), jelikož latinská Vulgata uvádí „v něm“ (in quo), zatímco řecký text říká „protože“.

Otázka: V Římanům 5:12, obvinil Bůh všechny z Adamovy viny i z jejich vlastní, nebo je za ni „falešně obvinil“?

Odpověď: Od počátku středověku katolická, reformovaná a mnoho luteránských církví učí, že neseme jak Adamovu vinu, tak i svou vlastní. Jak potvrdili někteří reformovaní křesťané, když jsem se jich na to ptal, pouze část utrpení lidí v pekle je za to, co sami spáchali. Část utrpení také není za nic, co spáchali, ale jsou Bohem trestáni za to, co spáchal Adam.

Tento koncept však v rané církvi chyběl (až do doby Ambrože a Augustina) a chyběl i u těch, kteří mluvili koine, což byl dialekt řečtiny, jímž byl napsán Nový zákon.

Justýn Mučedník (kolem roku 150 n. l.) „A opět, pokud lidstvo nemá moc vyhýbat se zlu a volit dobro na základě svobodné vůle, není zodpovědné za své činy...“ (První apologie Justýna Mučedníka, kap. 43, str. 177) „Výše citovaná slova pronesl David 1500 let před Kristem... Aby však někdo z toho, co jsme řekli, nevyvodil, že tvrdíme, že cokoli se stane, stane se z osudové nutnosti, protože je to předpovězeno jako předem známé, vysvětlujeme i toto.“ (První apologie Justina Mučedníka, kap. 43, 44, str. 177)

Athenagoras (177 n. l.) „Stejně jako u lidí, kteří mají svobodu volby jak v ctnosti, tak v neřesti (neboť byste nectili dobré ani netrestali zlé, pokud by neřest a ctnost nebyly v jejich vlastní moci).“ Obhajoba křesťanů, kap. 24, str. 142

Basil z Kappadokie (357–379 n. l.) Prolegomena: „Na druhou stranu příčinou zla v pekle není Bůh, ale my sami. Původ a kořen hříchu spočívá v tom, co máme pod kontrolou my sami, a v naší svobodné vůli.“ (Prolegomena v Nicene & Post-Nicene Church Fathers, druhá série, sv. 8, str. lviii)

Otázka: Znamená fyzická smrt všech lidí v Římanům 5,15, že jsme všichni vinni Adamovým hříchem, dokonce i kojenci?

Odpověď: Ne. Kdyby fyzická smrt byla důkazem viny za Adama, pak by za Adamův hřích byla vinna i zvířata, protože i ta fyzicky umírají. Fyzická smrt pro Adamovy potomky je prokletím a důsledkem hříchu Adama a Evy, ale nedokazuje, že by nás Bůh shledával vinnými za hříchy někoho jiného. Ezechiel 18 a Deuteronomium 24:16 ukazují, že člověk neumírá za hřích svého otce, ale pouze za svůj vlastní.

Otázka: Jakým procesem se v Římanům 5:16,18 stalo, že jeden hřích vedl k odsouzení?

Odpověď: Křesťané se v této otázce neshodují. Zde je šest možností a člověk může věřit v jejich kombinaci.

1. Není upřesněno. Poznámka pod čarou v New Geneva Study Bible na str. 1775 říká: „Pavel nevysvětluje, jak se celé lidstvo podílelo na Adamově hříchu, ale pouze tuto skutečnost konstatuje. Všichni zhřešili v Adamově hříchu.“

2. Děti (například děti s AIDS) mohou v tomto životě zdědit následky hříchů, i když samy nejsou vinny.

3. Důležitější než bod 2 je, že Bůh odsoudil každého z nás (nás i Adama) kvůli tomu, co každý z nás udělal.

4. Kromě bodů 2–3 jsme zdědili Adamovu padlou, hříšnou a od Boha oddělenou přirozenost, a tato přirozenost zaručuje, že budeme hřešit a budeme odsouzeni.

5. Kromě bodů 2–4 také proto, že Bůh prohlásil lidi za vinné za činy, které nespáchali. (Není tedy vůbec v rozporu s Boží spravedlností poslat nekřtěná miminka a plody, aby byli navěky mučeni v pekle, i když nikdy nespáchali žádné hříšné činy ani neporušili žádný zákon. I když si nebyly vědomy hříchů a byly falešně obviněny z činů jiných, Bůh je stále spravedlivý svou božskou, nepochopitelnou spravedlností.) (Názor federálního zastoupení) Více o názoru federálního zastoupení viz Encyklopedie biblických obtíží, str. 388–390.

6. Kromě bodů 2–5 jsou děti před lidmi i před Bohem odsouzeny za zločiny svých rodičů a předků, jelikož jejich duše byly stvořeny z duší rodičů. (1/3 traducianistického názoru)

Otázka: Jak se v Řím 5,19 stalo, že se mnozí stali hříšníky?

Odpověď: Stejně jako v předchozí otázce se křesťané v tomto bodě neshodují. Opět existuje šest možností a člověk může věřit v jejich kombinaci.

1. Tento biblický verš výslovně neuvádí, jak k tomu došlo.

2. Stali jsme se smrtelnými a byla otevřena brána hříchu.

3. Důležitější než bod 2 je to, že stejně jako Bůh soudil Adama za to, co udělal, soudí Bůh každého z nás za to, co jsme udělali.

4. Kromě bodů 2–3 nejsme hříšníky jen proto, že hřešíme, ale také hřešíme proto, že jsme hříšníci; jinými slovy, máme hříšnou přirozenost.

5. Kromě bodů 2–4 neseme odpovědnost za to, za co nejsme osobně vinni (Boettner, str. 77–78), nebo za hříchy, které jsme osobně nespáchali (tamtéž, str. 238).

6. Kromě bodů 2–5 by měl být každý, kdo se narodil zrádci, cizoložníkovi nebo hříšníkovi, potrestán jako zrádce, cizoložník nebo hříšník. (1/3 traducianistického názoru, který je v rozporu s Ezechielem 18 a Deuteronomiem 24:16.)

Otázka: Pokud jsou v Římanům 5:19 všichni učiněni hříšníky v Adamovi a všichni jsou učiněni spravedlivými v Kristu, znamená to, že každý bude spasen, jak učí hereze universalismu?

Odpověď: Ne. První „všichni“ jsou všichni, kdo jsou v Adamovi. Druhé „všichni“ jsou všichni, kdo jsou v Kristu. Ne každý je v Kristu. To učila sekta „Děti Boží“. Skuteční křesťané (alespoň od dob Rufina) se shodují, že universalismus je mylný, ale nekalvinisté a kalvinisté mají pro to dva velmi odlišné důvody.

Mezi nekalvinisty patří „čtyřbodoví kalvinisté“, luteráni, „kalminiané“, arminianisté a další. Tvrdí, že Kristus nabídl vykoupení za každého. Častým příkladem je toto: Řekněme, že nějaký muž měl dluh ve výši milionu dolarů, který nemohl splatit. Štědrý, bohatý přítel mu otevřel bankovní účet na jeho jméno s milionem dolarů a řekl mu, ať si ten milion dolarů vybere a dluh splatí. Předpokládejme, že ten muž svému bohatému příteli nevěřil, nebo si peníze vybral a promrhal je. Pak by ten muž stále odpovídal za svůj dluh, navzdory štědrosti svého bohatého přítele.

Z biblického hlediska je to závěr tří učení z Písma.

N1. Kristus se za všechny vykoupil (1. Timoteovi 2:5–6; 1. Janův 2:2; Římanům11:32 ; 1. Timoteovi4:10 ) a Bůh všem nabízí a přikazuje poslušnost evangeliu (2. Tesalonickým 1:8; Titovi 2:11).

N2. Někteří půjdou do ohnivého jezera (Zjevení19:20 ;20:10 –15; 21:8; Matouš 13:24–43; 25:31–46).

N3. Lidé budou v pekle věčně (Matouš 18:8; 25:41,46;3:12 , Juda 7; 2. Tesalonickým 1:9; Zjevení 20:10; 14:9–11).

Kalvinisté, možná s výjimkou amyraldovských kalvinistů, učí, že první „všichni“ v Římanům 5:18 má jiný rozsah než druhé „všichni“ v 5:18 a že první „mnozí“ v Římanům 5:19 má jiný rozsah než druhé „mnozí“ v 5:19. Možná, že jádrem tvrdého kalvinismu není definitivní vykoupení, ale spíše popření univerzálního vykoupení, tedy tvrzení, že Kristus nezemřel za všechny. Mnozí byli stvořeni bez možnosti uniknout plamenům druhé smrti.

Proč by někteří kalvinisté měli uvažovat tímto způsobem? Domnívám se, že jedním ze dvou hlavních důvodů, proč tak uvažují, je nepochopení Boží svrchovanosti. Druhým důvodem je nesprávná definice lidské zkaženosti, která omezuje Boha tak, že je neschopný nebo neochotný působit v každém člověku.

Nesprávné chápání Boží svrchovanosti: Někteří kalvinisté zastávají, podle mého názoru, správný pohled na Boží svrchovanost. Bůh, který může činit, co se Mu zlíbí, se může rozhodnout na omezenou dobu přenechat část své svrchovanosti. Bůh může dopustit, aby se děly věci, jako je hřích, které zarmucují Jeho srdce. Mnozí kalvinisté však k tomuto pochopení nedospěli. Místo toho uvažují následovně.

#1. Mnoho biblických veršů hovoří o Boží zvláštní lásce a milosti vůči vyvoleným, a mnoho nekalvinistů těmto veršům nevěnuje pozornost. (Dva klíčové příklady jsou Římanům 9:6–23 a Římanům 11:3–23)

#2. Mnoho biblických veršů hovoří o Božím předem známém, nezmařitelném plánu, který zahrnuje vše a všechny, dokonce i bezbožné. (Mezi příklady patří Efezským 1:11; Přísloví 16:4)

#3. Vzhledem k tomu, že se soustředí na dvě předchozí pravdy, mnoho (ale ne všichni) kalvinistů bagatelizuje verše, v nichž Bůh ukazuje, že lidé mají skutečnou možnost volby (Jozue 24:22–23), a že Bůh dal lidem svobodu zlomit Mu srdce (Jeremiáš 9:1; Matouš 23:37–39 atd.)

Proč kalvinisté takto uvažují? Domnívám se, že to má dva hlavní důvody.

Kalvinistický omyl č. 1 (Absolutní jistota budoucnosti vylučuje skutečnou svobodu volby). Pro lidi je těžké pochopit, že Bůh je větší než čas. Když to lidé nechápou, pak po nich žádat, aby skutečně pochopili, že lidé mají skutečnou svobodu volby a že Bůh s absolutní jistotou zná to, co my nazýváme budoucností, je jako žádat žáky sedmé třídy, aby pochopili diferenciální počet; zdálo by se to příliš matoucí.

Mnoho dobrých křesťanů se spokojí s tím, že tyto dvě pravdy přijímají společně, aniž by byli schopni pochopit, jak na sebe vzájemně působí, ale přesto věří, že obě jsou pravdivé. Jiní lidé se dostávají do teologických potíží, podobných fatalismu, tím, že opouštějí pravdu o tom, že máme možnost volby, a dělají z nás roboty. Ještě jiní lidé se dostávají do teologických potíží spojených s učením o konečném Bohu tím, že opouštějí pravdu o tom, že Bůh zná budoucnost s absolutní jistotou.

Kalvinistický omyl č. 2 (žádné ztracené případy). Druhý důvod, proč kalvinisté považují kalvinismus za pravdivý, je dobře popsán v kalvinistické knize Putting Amazing Back into Grace od Michaela Hortona. Obsahuje kapitolu s názvem „Žádné ztracené případy“. Jelikož je Bůh všemocný, vševědoucí, svrchovaný a nic se neděje, kromě toho, co Bůh dovolí, Horton tvrdí, že Bůh nemůže činit nic marně, ani se nemůže stát nic, co by Bůh v širším smyslu nechtěl.

Ježíš však v Matoušovi 23:37–39 naříkal nad tím, že ho Židé zavrhli.

Farizeové „odmítli Boží záměr pro sebe“ (Lukáš7:30 ).

Pavel v 2. Korinťanům 6:1 naléhavě prosil členy církve, aby nepřijímali Boží milost nadarmo.

Ježíš plakal nad svým lidem. Proč by plakal, kdyby Bůh nechtěl, aby se chovali jinak?

Na závěr je třeba zmínit, že ne všichni kalvinisté zastávají názor, že „neexistují ztracené případy“. Zesnulý Francis Schaeffer, švýcarský kalvinista, ve své knize Církev na konci dvacátého století řekl: „Můžeme Boha oslavovat, a jak Starý, tak Nový zákon říkají, že můžeme Boha dokonce i zarmoutit. To je ohromující.“ (Hymns for the People of God č. 364) Pokud si ostatní dokážou uvědomit, stejně jako Francis Schaeffer, co přesně Bůh učinil, když lidem umožnil, aby Ho zarmoutili, bude náš úžas nad Boží úžasnou milostí o to větší.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Římanům 5,19 je universalismus vyvrácen v jiných verších, jakým způsobem byli ospravedlněni všichni, kteří se stali hříšníky?

Odpověď: Křesťané se v této otázce neshodují. Zde jsou některé z názorů.

1. Základ pro potenciální ospravedlnění všech.

2. Všichni vyvolení jsou skutečně ospravedlněni a „všichni hříšníci“ znamenají vyvolené hříšníky.

3. Nepřesné formulování, které má ukázat paralelu: Kristus ovlivňuje své vlastní stejně jistě, jako Adam ovlivňuje své vlastní.

Otázka: V Římanům 5:19 – činí nás hřích hříšníky, nebo nás to, že jsme hříšníci, vede k hřešení?

A: Křesťané se o tomto bodu někdy přou, ale správná odpověď zní: obojí. Hříšník je ten, kdo je oddělen od Boha. Hřešení z nás dělá hříšníky, ale již od narození jsme se narodili v počátečním stavu odděleni od Boha. Jsme tedy nejprve hříšníci od přírody a poté, co zhřešíme, se stáváme hříšníky svým jednáním.

Otázka: Jakým způsobem měl podle Římanům 5,20 zákon za cíl rozmnožit hřích?

Odpověď: Odpověď najdeme v Římanům4:15 a Římanům 5:12, kde se ukazuje, že Bůh nepočítá hřích za přestoupení tam, kde není zákon. Jinými slovy, Bůh nepočítá neúmyslný hřích, dokud si člověk neuvědomí, že se jedná o hřích. Římanům 7:7–13 se tím zabývá podrobněji a dochází k závěru, že zákon byl dán proto, aby byl hřích rozpoznán jako hřích.

Slovo „přidal“ lze lépe přeložit jako „vstoupil vedle“. Jedná se o stejné sloveso, které se používá v Galatským 2:4 v souvislosti s falešnými bratry, kteří vstoupili vedle pravých věřících.

Otázka: Jak souvisí Římanům 6 s Římanům 5?

Odpověď: Římanům 5 hovoří o dvou osobách, o starém člověku – Adamovi a o novém člověku – Kristu. Římanům 6 to přenáší do osobní roviny a vztahuje to na naše životy. Římanům 5 triumfálně končí tím, že tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost. Římanům 6 vyvažuje to tím, proč nemůžeme prostě pokračovat v hřešení, když nyní máme milost.

Otázka: Jakých pět klíčových pojmů se v Římanům 6 porovnává a kontrastuje?

Odpověď: Osud toho, kým jsme: (náš starý člověk vede ke smrti a nový život v Kristu v nás), moc v nás (otroci hříchu, svobodní jako otroci Kristovi). Pavel již dříve hovořil o lidech před Kristem a po Kristu, o hříchu a novém životě, o zákonu a milosti, ale 6. kapitola ukazuje, jak to do sebe zapadá.

Zde je přehled četnosti slov v této kapitole.

vy/vy sami/my/nás/naše (42x),

hřích/hřešit (17x),

a zemřít/zemřel/smrt (16x),

žít/život (8x),

Kristus/Ježíš (6x),

otroci/panování/vláda (11x) (otrok/zotročit (8x))

Další slova jsou:

svoboda (4×)

milost (3×)

zákon (2×)

Sjednocení v Kristu (2×)

Otázka: Co můžete v souvislosti s Římanům 6:1 říci nekřesťanovi, který tvrdí, že křesťané si myslí, že si mohou dělat, co chtějí, protože mají „pojištění proti ohni“?

Odpověď: Existují čtyři důvody, proč tak činit nemají, za předpokladu, že se jedná o opravdového věřícího, který půjde do nebe.

Římanům 6:1–11 říká, že to nemůžete, protože z hlediska svého postavení jste sjednoceni s Kristem.

Římanům 6:12–14 říká, že to nemusíte dělat, protože z hlediska zkušenosti Boží milost zlomila nadvládu hříchu nad vámi.

Římanům 6:15–19 říká, že nesmíte, protože rozhodně nechcete, aby vás hřích ovládal.

Římanům 6:20–23 říká, že byste to raději neměli dělat, protože mzdou hříchu je nakonec smrt.

Otázka: Co můžete říci antinomistickému křesťanovi ohledně Římanům 6:1?

Odpověď: Existuje rozdíl mezi životem v milosti a zneužíváním milosti. Pokud jste rodič a vaše dítě se chová nevhodně v nákupním centru, odvedete ho domů dříve. Pokud se chováme nevhodně, náš nebeský Otec nás také může odvést domů dříve. Takto uvažovali Grigorij Rasputin a ruská sekta chlystů.

Musíme pochopit, že jsme byli znovuzrozeni k něčemu lepšímu než je toto. Jednou byl Augustin z Hippa osloven ženou, která byla jeho milenkou, než se obrátil ke Kristu. Augustin rychle odešel. Ona na něj volala: „Augustine, to jsem já, to jsem já!“ On se ohlédl přes rameno a odpověděl: „Ano, vím, ale už to nejsem já!“

Otázka: Proč bychom podle Římanům 6:1,15 neměli hřešit, aby milost přebývala?

Odpověď: Je to podobné, jako bychom se ptali na následující: Jelikož jsme vděční lékaři, který nás operuje, aby nám zachránil život po autonehodě, měli bychom se snažit dostat se do co nejvíce nehod, jak jen to jde?

Jak řekl John MacArthur ml.: „Proč bychom měli předpokládat, že lidé, kteří žijí v nepřetržitém koloběhu cizoložství, smilstva, homosexuality, podvodu a všech myslitelných druhů do očí bijících excesů, jsou skutečně znovuzrozeni?“

Otázka: Co se v Římanům 6:1–4 říká o přechodu do jiné sféry?

Odpověď: Stejně jako se vodní pulc, který dýchá pod vodou, stane žábou dýchající vzduch a už se nikdy nevrátí zpět, tak i my přecházíme od spěchu směrem ke smrti k životu v novém životě. Nejde jen o to, že „mé staré já“ a moje hříšná přirozenost byly ukřižovány s Kristem, ale spíše o to, že celé mé já bylo ukřižováno s Kristem, protože to bylo nutné.

Otázka: Jaké jsou podobnosti a rozdíly mezi těmito dvěma Pavlovými úvahami v Řím 6,1–14 a Řím 6,15–23?

Odpověď: Obě části mají „úvod a závěr“. Obě začínají zmínkou o milosti a rozebírají její aspekty. První část končí tím, že nejsme pod zákonem, ale pod milostí, zatímco druhá část končí smrtí a [milostivým] darem věčného života.

První část, Římanům 6:1–14, zdůrazňuje naše sjednocení s Kristem v jeho smrti, pohřbu a vzkříšení, naši smrt hříchu a nový život v Kristu. Nehovoří nic o otroctví.

Druhá část, Římanům 6:15–23, zdůrazňuje, že každý je buď otrokem hříchu, nebo otrokem Boha. Neříká nic o sjednocení s Kristem.

První část by měla být uvedena jako první, protože je základní příčinou druhé části. První část zdůrazňuje naši identitu a druhá část zdůrazňuje Boží přikázání pro nás.

Otázka: Co se v Římanům 6:4 říká o křtu?

Odpověď: Být pohřben s Kristem při křtu nedává při pokropení moc smysl, smysl dává pouze ponoření.

Otázka: Jedná se v Římanům 6:5–7 o vzkříšení Krista, nebo o vzkříšení věřících?

Odpověď: Pavel zde má na mysli Kristovo vzkříšení. Tak jako byl Kristus vzkříšen k životu (minulý čas), máme nyní nový život. Budeme také fyzicky vzkříšeni, ale o konci časů se zde konkrétně nemluví.

Otázka: Jak jsme v Římanům 6:5–7 sjednoceni s Ježíšem ve smrti a v novém životě?

Odpověď: Římanům 6 je hlubším vysvětlením toho, jak Bůh v nás uskutečňuje své spasení, o kterém se píše ve Filipským 2:12–13. Někteří chápou Pavlovo psaní o spasení jako „právní“ ospravedlnění a jiní jako „účastnické“ posvěcení, ale pravdou je, že Pavel klade důraz na obojí. Nejsme pohřbeni ve svém hrobě, ale spíše metaforicky pohřbeni po boku Krista v Jeho hrobě. Na to lze nahlížet alespoň třemi způsoby.

Rozchod se starým životem, přechod do jiné sféry a zrození do nového života.

Zřeknutí se starého pána a podřízení se novému pánovi.

Odvrátit se od starého osudu a přijmout nový osud.

Otázka: Jak je v Řím 6,5–7; Gal 2,20; Kol 3,9; Ef 4,22 naše staré já ukřižováno v Kristu?

Odpověď: Neříká se zde „naše stará hříšná přirozenost“, ale spíše „naše staré já“, což znamená nás všechny. Máme touhy, cíle, ambice, činíme rozhodnutí a volíme, jak strávíme svůj čas a utratíme své peníze. Ukřižování s Kristem se dotýká každé z těchto oblastí.

Evangelický komentář k Bibli (str. 937) to vnímá jako „nevyhnutelné napětí“ mezi naším autentickým já a naším neautentickým já. Přijít ke Kristu neznamená, že jste bitvu dokončili; znamená to spíše, že se do ní teprve zapojujete.

Otázka: V Řím 6:5; 8 a 1 Kor 15 – zemřeli věřící s Kristem, ale ještě nebyli s Ním vzkříšeni, nebo již byli s Kristem vzkříšeni v Kol2:13 a Ef 2:5-6?

Odpověď: Z hlediska našeho postavení jsme již skrze Krista v našem duchu vzkříšeni k životu a naše těla budou v budoucnu fyzicky vzkříšena s Kristem. Kromě veršů zmíněných v otázce uvádíme další verše, jimiž Pavel ilustroval obě stránky této problematiky.

Římanům6:11 říká: „Tak i vy se považujte za mrtvé pro hřích, ale živé pro Boha v Kristu Ježíši.“

Římanům 8:10–11 jasně ukazuje oba aspekty: „Jestliže však je Kristus ve vás, vaše tělo je mrtvé kvůli hříchu, ale váš duch je [přítomný čas] živý kvůli spravedlnosti. A jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ten, který vzkřísil Krista Ježíše z mrtvých, [budoucí čas] také oživí vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“

Stejně tak i Koloským 3:1–4 ukazuje oba tyto aspekty. „Protože jste tedy byli vzkříšeni [perfekt] s Kristem, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boha. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Vždyť jste zemřeli a váš život je nyní [přítomný čas] skryt s Kristem v Bohu. Až se zjeví Kristus, který je vaším životem, tehdy se i vy zjevíte [budoucí čas] s Ním ve slávě.“

Římanům 6:5; 8 a 1. Korinťanům nepopírají, že jsme již v duchu a z hlediska našeho postavení vzkříšeni s Kristem. Spíše potvrzují, že nejde pouze o duchovní vzkříšení, ale také o budoucí tělesné vzkříšení. Podobně Koloským 2:13 a Efezským 2:5–6 nepopírají budoucí tělesné vzkříšení; spíše potvrzují, že nejde pouze o budoucí událost, ale také o současný život v duchu.

(Citáty z Bible jsou převzaty z BSB.)

Otázka: Co přesně je v Římanům 6:6 „tělo hříchu“?

Odpověď: Při srovnání a kontrastu starého a nového života popisuje tento výraz dva aspekty našeho starého života. Před Kristem jsme ve svém těle dychtiví hřešit a žijeme pro hřích. Zadruhé jsme ve svém těle otroky svého pána: hříchu. Od té doby, co jsme přišli ke Kristu, je fyzické tělo stejné, ale to, co tělo oživuje a motivuje, je nyní jiné.

Otázka: V Římanům 6:7 se píše, že křesťané jsou mrtví v Kristu a osvobozeni od hříchu. Proč tedy křesťané stále hřeší?

Odpověď: Ačkoli křesťané budou v nebi žít bez hříchu, tento verš se na to nevztahuje. Římanům 6:7 neříká, že křesťané jsou bez hříchu, ale pouze to, že jsou osvobozeni od otroctví hříchu.

Stejně jako otrok možná neslyšel nebo neuvěřil poselství, že je osvobozen, i křesťané se někdy chovají, jako by byli stále otroky hříchu. Kdyby křesťan někdy řekl: „Musím hřešit, nemám na výběr“, mluvil by nepravdu. I když již máme nový život v Kristu, Bůh skrze Pavla vidí potřebu dát nám zde příkaz, u kterého máme na výběr, zda ho poslechneme, nebo ne. I když Bůh prohlásil, že hřích již nemá nad námi moc, musíme se aktivně rozhodnout, že ho v našich životech sesadíme z trůnu.

Všichni křesťané se shodují, že jsme osvobozeni od hříchu dvěma způsoby, ale učenci se liší v názoru na primární záměr tohoto konkrétního verše.

Jsme osvobozeni od zákonného trestu za hřích

„Jsme ospravedlněni“ New International Bible Commentary, str. 1328

„Vezměme si například muže, který byl odsouzen k smrti na elektrickém křesle za vraždu policejního důstojníka. Jakmile zemřel, byl osvobozen (doslova ‚ospravedlněn‘) od tohoto hříchu. Trest byl zaplacen a případ je uzavřen.“ Believer’s Bible Commentary, str. 1702. (Tučné písmo je v originále.)

Komentář Bible Knowledge Commentary: Nový zákon, str. 463, uvádí: „Následující věta (Řím 6,6b–7) v podstatě vysvětluje první větu (v. 6a). Ve svém neobnoveném stavu byl věřící otrokem hříchu. Ale jeho ‚starý člověk‘ byl ukřižován (ztotožněn) s Kristem, a to je základ pro osvobození z otroctví hříchu. Každý, kdo zemřel, byl osvobozen od hříchu. Slova ‚byl osvobozen‘ jsou volným překladem slova dedikaiotai, doslova ‚byl ospravedlněn nebo prohlášen za spravedlivého‘. Perfektum v tomto verši popisuje minulou událost s trvajícím účinkem či silou. Hřích již nemá zákonné právo vnucovat věřícímu svou nadvládu a kontrolu, neboť on zemřel s Kristem.“ (Tučné písmo je v originále.)

The Expositor’s Greek New Testament, sv. 2, str. 633 „Smrt zbavuje člověka všech nároků, zejména (v případě, který nás zajímá) zbavuje nás, kteří jsme zemřeli s Kristem, nároku hříchu, našeho starého pána, aby nad námi stále vládl.“

Jsme osvobozeni z otroctví hříchu

Douglas Moo rozebírá tři pohledy na tuto frázi: osvobození od právního trestu, smrt s Kristem a osvobození od otroctví, a tvrdí, že správný je třetí pohled. „Smrt přerušuje vliv hříchu na člověka.“ Douglas Moo v knize The Wycliffe Exegetical Commentary, str. 394 (s odkazem na komentátory Godeta, Michela a Kasemanna).

„Osvobozeni od okovů a moci [hříchu]“ (NIV Study Bible, str. 1714)

„Ve svém vztahu s Kristem jsme osvobozeni od otroctví hříchu; přesto je i pro křesťana možné ‚nechat hřích vládnout‘ (Řím 6,12).“ Hard Sayings of the Bible, str. 553. (Kurzíva v originále)

„V Kristu jsou věřící potenciálně pány nad smrtí a hříchem.“ Evangelical Commentary on the Bible, str. 937

„Osvobozeni od nadvlády hříchu. Jeho moc je zlomena.“ The Expositor’s Bible Commentary, sv. 10, str. 70.

Otázka: Jak se v Řím 6,11 máme považovat za mrtvé pro hřích?

Odpověď: Existují tři aspekty.

V minulosti bylo vše plně splaceno: Naše hříchy byly přibity na kříž Kristem, který za nás zemřel. Jsme prohlášeni za svaté, protože náš dluh je plně splacen.

Nový život v přítomnosti: Dnes jsme osvobozeni od nadvlády hříchu a jsme posvěcováni, abychom se den za dnem stávali svatějšími. Nemáme jen bojovat s hříchem ve svém životě; máme být vítězi a hřích v našem životě překonávat. Pokud jako křesťan někdy řeknete: „Jsem jen hříšník, nemůžu si pomoci“, pak jste zapomněli na moc, která je ve vás.

Bez hříchu v budoucnosti: Jednoho dne, v nebi, budeme zcela bez hříchu. Hříšné touhy, plány a závislosti budou všechny pryč. Měli bychom se však snažit začít tak žít již dnes.

Otázka: Jak byste v Římanům 6:14 vysvětlili adventistovi sedmého dne, že nejsme pod zákonem, ale pod milostí?

Odpověď: Nejsou to hory Sinaj, které činí svaté v Kristu, ale Kalvárie. Nejprve se jich zeptejte, zda věří, že nejsme pod zákonem, ale pod milostí. Pokud nesouhlasí, citujte Římanům 6,14 a zeptejte se, zda věří, že Pavlův list je Boží slovo, či nikoli. Pokud řeknou, že ano, pak řekněte, že můžeme diskutovat o tom, jak nejsme pod zákonem, ale pod milostí, avšak tvrzení, že jsme stále pod zákonem, není pro křesťana věřícího v Bibli přijatelné.

Adventisté sedmého dne by mohli mít podezření, že používáte „milost“ jako výmluvu k tomu, abyste si dělali, co chcete, a hřešili. Mohli by také (správně) předpokládat, že jste odložili starý písemný zákon. To jste udělali, protože sloužíte novým způsobem Ducha, nikoli starým způsobem písemného zákona (Římanům 7:6). Viz také 2. Korinťanům 3:3, kde již nenásledujeme zákon, který Bůh napsal na kámen, ale místo toho zákon, který Bůh napsal do masa našeho srdce. Římanům 9:32 varuje před tím, abychom byli jako Židé, kteří neusilovali o spravedlnost z víry, ale ze skutků zákona. Kristus zrušil písemný zákon v Koloským 2:14. Nová smlouva učinila tu starou zastaralou, podle Židům 8:13.

Otázka: Jak jsme v Římanům 6:18,22 prakticky osvobozeni od hříchu?

Odpověď: Jsme osvobozeni od nadvlády a panství hříchu již nyní. Pokud jako křesťan někdy řeknete: „Jsem jen hříšník, nemůžu si pomoci“, pak jste zapomněli na moc, která je ve vás.

Otázka: Když Pavel v Římanům 6:19 mluví „lidsky“, zjednodušuje tím situaci?

Odpověď: Ano. NIV to překládá jako: „Vysvětlím to lidskými slovy.“ Pavel se chystá nabídnout jednoduchou antropomorfní analogii v pojmech, kterým mohou rozumět. Každý je buď otrokem pána jménem „Hřích“, nebo otrokem pána jménem „Poslušnost“.

Zjednodušený pohled na pravdu je stále pravdivý, pokud je uznán jako zjednodušení a ne jako přesný odraz reality.

Otázka: Jaké druhy plodů hříchu, za které by se lidé měli stydět, jsou uvedeny v Římanům 6:21?

Odpověď: Zde je jeden způsob, jak o nich uvažovat.

Sobectví a promarněný čas, ignorování Boha a druhých

Nenávist a ubližování druhým, ať už blízkým, nebo ostatním

Závislosti a touha po prožívání krátkodobého potěšení

Materialismus a zneužívání peněz, vlivu a zdrojů

Energie a úsilí promarněné honbou za výše uvedeným.

Otázka: Jaké jsou podle Římanům 6:22 výhody svatosti?

Odpověď: Existují jak současné, tak budoucí aspekty.

Současnost: Jsme osvobozeni od otroctví hříchu (Římanům 6:17–19).

Budeme sice stále hřešit (1. Janův 1:8), ale nemusíme setrvávat v žádném hříchu (1. Janův 3:6,9).

Hřích v nás již nevládne (Římanům 6:12,14).

Nyní můžeme stát bez studu podle Římanům 6:21 a Efezským 5:12.

Už nemusíme skrývat to, co děláme v tajnosti, jak uvádí Efezským 5:12.

Máme Boží pokoj ve všech situacích podle Filipským 4:6–7.

Už nejsme slepí, jak uvádí Efezským 4:18.

Když jsme kvůli hříchu „ztratili cit“, může se nám vrátit, jak uvádí Efezským 4:19.

Nyní jsme moudřejší a méně pošetilí, jak uvádí Efezským 5:15.

Často přehlíženou výhodou je, že jakmile přestaneme s vytrvalým hříšným jednáním, máme více času, jak uvádí Efezským 5:15–16. Pokud někdo, kdo tráví všechny své víkendy večírky nebo opíjením se a následným vyspáváním kocoviny, s tím přestane, má nyní volné víkendy, které dříve neměl.

Žijeme vděčnější život, jak uvádí Efezským 5:20.

Máme svobodu usilovat o spravedlnost. Když jsme svatí, jsme více podobní Bohu, jak uvádí 1. list Petrův 1:15–16.

Měníme se, neboť jsme právě obnovováni podle Efezským 4,23.

Přestáváme se stále více kazit (Efezským 4:22).

Budoucnost: Čistí srdcem uvidí Boha (Matouš 5:8).

Přešli jsme ze smrti do života (1. Janův 3:14 a Římanům 6:13).

Máme dědictví v nebeském království (Efezským 5:5).

V nebi budeme svatí, protože v nebi není nic nesvatého. Ti, kteří si „vyprali své roucho“, budou v novém nebi a na nové zemi podle Zjevení 22:14-15.

Otázka: Jak vypadá schéma čtyř aspektů?

Odpověď: Zde je schéma.

Představte si, že by se někdo soustředil pouze na jeden nebo dva okraje čtverce. Jaká by byla jeho teologie?

Levý dolní roh: Kdyby se soustředil na otroctví vůle a na to, že musíme nechat ukřižovat své hříšné, sobecké touhy, a přitom opomíjel, že jsme nyní svobodní a sjednocení s Kristem, mohl by ztratit pojem o tom, že jsme nyní osvobozeni od hříchu. Mohl by zapomenout, že se od nás očekává, že jsme nyní osvobozeni od hříchu a že již nehřešíme. To neznamená, že už nikdy nezhřešíme, ale žádný hřích by neměl mít nad naším životem moc. Pokud tomu tak je, pak nevedeme normální křesťanský život.

Vlevo nahoře: Kdyby se soustředili na to, že starý člověk musí být ukřižován a že bychom měli být svobodní, abychom mohli žít svatý život, a přitom opomíjeli míru otroctví ztraceného člověka v hříchu a potřebu Kristovy moci v nás, pak by jim mohla uniknout skutečnost, že člověk to nedokáže sám. Je to téměř jako by morálně neutrální člověk měl vyslechnout pravdu a pak se sám stát svatým. Nejde o to, že by nám Bůh mohl pomoci být svatými, ale spíše o to, že musíme mít Boha, který v nás působí, abychom byli svatí.

Vpravo nahoře: Kdyby se soustředili na to, že máme svobodu žít svatý život díky tomu, že v nás žije Kristus, možná by nedocenili sílu hříchu, kterou je třeba v křesťanovi překonat. I jako věřící, plně oddaní milování a poslušnosti Bohu, stále v našem srdci svádíme boj. Máme tento boj vyhrávat s Kristem v nás, ale nesmíme bagatelizovat jeho závažnost.

Vpravo dole: Kdyby se soustředili na to, jak moc jsme v otroctví hříchu, a na Krista, který v nás přebývá, s malým nebo žádným očekáváním, že máme být ukřižováni v Kristu a žít svatý život, pak by si mohli myslet, že mohou mít radost z toho, že jsou v Boží vůli, aniž by činili pokání a přestali hřešit.

Otázka: Jak moc bychom měli při evangelizaci zdůrazňovat, že křesťané jsou Božími otroky (Řím 6,22)?

Odpověď: V okamžiku, kdy se člověk stane křesťanem, by to pro něj nemělo být překvapením. Pokud mluvíme o přijetí Krista jako Spasitele, ale opomíjíme zmínit přijetí ho jako Pána, předali jsme pouze část poselství. O Ježíši se jako o Pánu hovoří při zvěstování evangelia ve Skutcích 10:36; 16:31; 17:24–31; 22:10, 19–20. Ačkoli Skutky 13:16–41 nemluví o otrocích a Pánu, ve Skutcích 13:24 se hovoří o pokání. Na druhou stranu v některých krátkých projevech se k této části Pavel ještě nedostal, například ve Skutcích 24:10–22.

Otázka: Jak byste shrnul tuto kapitolu v Římanům 6:23?

Odpověď: Existují dva páni (hřích a Bůh), dvě cesty (odplata a dar) a dva osudy (smrt a věčný život).

Otázka: Proč se v Římanům 7:5 slovo „nedělejte“ často jeví jako výzva k tomu, abychom to udělali?

Odpověď: Tak často funguje naše hříšná přirozenost. Řecké slovo pro „příležitost“ bylo původně vojenským termínem označujícím pevnost nebo operační základnu. Jednou ze stránek hříšné přirozenosti je touha být sobecký na úkor služby Bohu. Druhou stránkou však je touha se proti tomu bouřit.

Otázka: „Zemřel“ v tomto přirovnání v Římanům 7:6 Mojžíšův zákon?

Odpověď: V jistém smyslu ano. Matouš 5:17 říká, že Kristus nepřišel zrušit Zákon, ale naplnit ho. V Matoušovi 5:18 řekl, že z Zákona nezmizí ani jediná čárka, dokud se vše nenaplní. Svým ukřižováním vzal Kristus požadavky Zákona a metaforicky je přibil na kříž, jak uvádí Koloským 2:14. Na druhou stranu, v tomto příkladu, v Římanům 7:4,6, jsme to my, kdo jsme zemřeli pro zákon.

Otázka: Jak máme podle Římanům 7:6b sloužit novým způsobem Ducha, a ne starým způsobem litery, když Ježíš v Lukášovi 16:16–17 řekl, že ze Zákona nezmizí ani jediná čárka [detail]?

Odpověď: Zákon nebyl změněn, ani Ježíšem, ani nikým jiným. Ježíš však za nás Zákon zcela naplnil a nyní sloužíme novým způsobem Ducha, nikoli starým způsobem písemného zákona. Ježíš v Lukášovi 16:16 řekl, že Zákon a proroci trvali až do Jana. Stará smlouva je podle Židům 8:13 zastaralá. Pavel ve 2. Korinťanům 3:6 řekl, že písmeno zabíjí, ale Duch dává život.

To se liší od muslimského pojetí zrušení. Slova zjevená skrze Mohameda mohla „zrušit“ předchozí slova Mohameda, Ježíše nebo jakéhokoli jiného proroka, zdánlivě podle libosti. Ježíš Zákon nezrušil, ale splnil jej za nás, a nyní sloužíme jiným způsobem.

Například Starý zákon zakazoval jíst velbloudí maso, krevety a vepřové maso. Ježíš, když prohlásil veškerou stravu za čistou (Marek 7:19 ), nezměnil zákon Starého zákona, ale dal nám sloužit novým způsobem.

Jen pro doplnění: muslimové občas poukazují na to, že křesťané nedodržují starozákonní stravovací zákony. Muslimové je však také nedodržují, protože považují za v pořádku, že Mohamed jedl velbloudí maso. Křesťané také nekritizují muslimy (ani nikoho jiného) za to, že jedí velbloudí maso. Jde o to, že kdyby muslimové kritizovali Ježíše nebo křesťany za učení, které nahrazuje zákon, jakýkoli důvod, který by uvedli, by s největší pravděpodobností byl také kritikou Mohameda za to, že jedl velbloudí maso a prohlašoval, že některé věci ruší.

Otázka: Jak mohl být Pavel v Římanům 7:9 živý bez zákona?

Odpověď: Římanům 4:15 a 5:13 říkají, že hřích, i když stále existuje, se nepočítá tam, kde není zákon. Pavel se cítil osvobozen od viny, dokud nepoznal zákon. Člověk neměl z právního hlediska vinu za úmyslné porušení zákona (morálního či jiného), pokud o tomto zákonu nevěděl z nevinné nevědomosti. Samozřejmě i lidé, kteří nebyli obeznámeni s judaismem, měli zákon svého svědomí vepsaný do srdce. Pavel nemluvil o konkrétním okamžiku ve svém vlastním životě, ale spíše o stavu v životě každého člověka.

Otázka: Jak ho v Římanům 7:9–11 zákon zabil?

Odpověď: Nejde o zákon jako takový, ale spíše o hřích neuposlechnutí zákona. Pavel možná měl na mysli Leviticus 18:5, kde je slíben život těm, kdo zákon dodržují, a smrt těm, kdo jej neuposlechnou.

Otázka: Co přesně je v Římanům 7:11 „podvod hříchu“?

A: Hřích se Bohu nelíbí, hřích je zlo, ubližuje vám samotným, hřích ubližuje druhým, hřích se šíří a hřích roste, ale hřích má ještě jeden aspekt. Hřích klamá, a to dvěma způsoby. Zaprvé, hřích vás přiměje myslet si, že to, co děláte, není špatné, nebo alespoň ne tak závažně špatné. Myslí si lidé, kteří touží po něčem, co jim nepatří, že jejich touha je špatná? – obvykle ne. Za druhé, hřích své činy racionalizuje, aby je ospravedlnil. Říkají si: „Ano, bylo špatné, co jsem té osobě udělal, ale… zasloužili si to.“ „Ano, bylo špatné vyplenit obchod, ale ten obchod byl součástí establishmentu.“ „Ano, něco bylo zničeno, ale na tom nezáleží, protože to zaplatí pojišťovna.“ „Ano, možná dělám něco špatného, ale dělají to i ostatní a já nejsem o nic horší než oni.“

Otázka: V Římanům 7:14–24 Pavel nekritizuje zákon, ale co přesně o zákoně říká?

Odpověď: Zákon je pro nás, kteří jsme v Kristu, zastaralý. Je zajímavé, že se zde neříká, že zákon je zastaralý pro ty, kteří nejsou v Kristu. Pokud Kristu odmítají, pak je zákon jediné, co jim zbývá ke spasení, a Pavel v Římanům 3:20 říká, že ani jeden člověk nebude ospravedlněn zákonem.

Otázka: Jedná se v Ř7:14 –24 o předkřesťanský, nebo pokřesťanský zážitek?

Odpověď: Z praktického hlediska prožívají křesťané tento boj popsaný v Římanům 7:14–24 jak před, tak i po obrácení ke Kristu.

Před obrácením se ke Kristu: Někteří nekřesťané se snaží bojovat se svou hříšnou přirozeností; jiní s tím bojováním zcela přestali a vzdali se. Je pravda, že některé sekty a některé směry behaviorální psychologie přiměly lidi, aby se vzdali některých zlých návyků, jako jsou omamné drogy, ale to jsou jen malá taktická vítězství, zatímco válka proti naší hříšné přirozenosti pokračuje.

Po obrácení ke Kristu: I poté, co se staneme křesťany, stále máme svou starou tělesnou přirozenost. Nyní však máme Krista, který nám dává motivaci a naději, a Ducha Svatého v nás, který nám pomáhá v tomto překonávání. Problémem nejsou jen vnější hříšné skutky, které pácháme. Problém je mnohem větší. Naše srdce a mysl jsou uvnitř zkažené a Bůh nám dává nejen odpuštění, ale i očištění a proces proměny, aby nás učinil více podobnými Kristu. Tento názor zastávali Augustin, Kalvín, Luther a další reformátoři.

Oba: Pavel to nechtěl upřesnit, protože se to může vztahovat na obojí. V tomto úryvku používá jak minulý, tak přítomný čas. Někteří nevěřící nemají s hříchem vůbec žádné potíže: bez výčitek hřeší, jak se jim zlíbí. Jiní nevěřící se usilovně snaží žít dobrý život. Další se bez většího úsilí vyhýbají závažným hříchům a mají pocit, že již vedou dobrý život. Někteří mění kategorii, do které spadají. Představte si nevěřícího, který bojuje s kouřením, obezitou nebo něčím jiným a nakonec to překoná. Někteří křesťané patří do kategorie těch, kteří bojují, a někteří do kategorie těch, kteří to překonávají. Měli bychom se snažit přejít do kategorie těch, kteří to překonávají.

Otázka: Existovalo v Římanům 7,14–24 nějaké židovské učení podobné tomuto?

Odpověď: Ano, v jedné části podobné, ale v jiné zcela odlišné. Podle W. D. Daviese v knize *Paul and Rabbinic Judaism* (1948), str. 20–27, rabíni učili, že v lidech existují dva impulsy: jeden dobrý a jeden zlý. Ten zlý se stal aktivnějším, když člověk dospěl. Ten dobrý se probudil, když se člověk stal synem zákona. Pavel zde hovoří o dvou pohnutkách, ale popírá to, co rabíni říkají o moci konat dobro skrze zákon.

Otázka: Proč Pavel v Řím 7,18 říká, že v jeho hříšném těle není nic dobrého?

Odpověď: Protože v něm skutečně nic dobrého není. Lidé mají touhu být autonomní jako malí bohové. Měli bychom se dívat na Ježíše desetkrát více, než se díváme na sebe.

Na druhou stranu nejsme „zcela zkažení“, tak špatní, jak jen můžeme být. I ateisté mohou přispívat na charitu a pomáhat ostatním lidem. Jsme však „zcela zkažení“ v tom smyslu, že jsme na tom tak špatně, že se k Bohu nemůžeme přiblížit, aniž by Bůh nejprve přišel k nám.

Q: Co je na tomto přechodu v Řím 8:1 a Řím 7:25b zajímavé?

Odpověď: Pavel často používá řecké slovo pro „proto“, když přechází k nové části úvahy. V tomto případě však Pavel použil „proto“ v Římanům 7:25b a znovu v Římanům 8:1, jako by se jednalo o opravdu ostré rozdělení myšlenek. První „proto“ shrnulo předchozí část a druhé ukazuje důsledky toho, co předcházelo.

Otázka: Jak nás v Římanům 8:2 zákon života v Kristu osvobozuje od zákona hříchu a smrti, když zákon je přece zákon?

Odpověď: Jeden zákon může nahradit jiný zákon. Například když hodím nějaký předmět do vzduchu, NEVRÁTÍ se zpět dolů. Možná je to proto, že jsem házel živou andulku. Jak uvádí Believer’s Bible Commentary na str. 1708–1709, zákon gravitace nikdy nezmizel, ale zákon života toho ptáka nahradil zákon gravitace. Zákon, který nám byl dán, nebyl špatný, ale oslabený naším lidským tělem nebyl schopen nám dát život.

Otázka: Co je na této formulaci v Římanům 8:3 neobvyklého?

Odpověď: V řečtině i v angličtině se zdá, že chybí hlavní sloveso, kterým je zjevně „Bůh učinil“. V některých překladech je doplněno kurzívou. Pavel svou myšlenku zahájil jedním způsobem a pak uprostřed věty zjevně změnil směr. Tomu se říká anakoluton, neboli „přerušená konstrukce“. To je neobvyklé jak v řečtině, tak v angličtině. Pavlova řečtina byla ve skutečnosti docela dobrá, ale zjevně se zde nechal unést.

Otázka: Je v Římanům 8:3 naše tělo špatné?

Odpověď: Bylo stvořeno dobré, ale padlé. Řecké slovo zde zní „hříšné tělo“ (sarx), nikoli „hříšný člověk“, jak uvádí NIV. Ježíš měl stejné tělo jako my a nebylo špatné. Když však neudržujeme své tělesné touhy na uzdě, stává se pro nás naše tělo hříšným. Ježíš byl skutečně v těle, ale měl pouze „podobu“ hříšného těla.

Otázka: Jaké jsou podle Římanům 8:6–7 čtyři charakteristiky, které Pavel uvádí jako znaky tělesného smýšlení?

Odpověď: Zde jsou tyto charakteristiky.

a) Smrt. Nejde jen o fyzickou smrt, ale o setrvávání v duchovní smrti.

b) Nepřátelství vůči Bohu. To znamená být proti všemu, co Bůh přikazuje.

c) Není a ani nemůže být podřízen Božímu zákonu. Nechce být pod Božím zákonem.

d) Nemůže se Bohu zalíbit. Pokud se nechtějí podřídit Bohu a jsou s Bohem v nepřátelství, pak ani malé dobré skutky Bohu nečiní radost.

V anglické historii se vypráví příběh o Robinu Hoodovi, který okrádal bohaté (což je špatné) a dával chudým (což je dobré), přičemž myšlenkou bylo, že se to špatné a dobré tak nějak vyvážilo. To je naprosto nebiblické; pokud „sedíte na plotě“ a nemáte duchovní smýšlení, ani „krmením chudých“ se Bohu nelíbíte.

Otázka: Měli bychom v Římanům 8:7 hledat v Bibli duchovní význam namísto doslovného významu?

Odpověď: Měli bychom být opatrní, když předpokládáme, že existuje nějaký rozpor mezi doslovným významem a „duchovním významem“. Existují různé úrovně porozumění a v Bibli je mnoho hlubokých pravd, ale různé pravdy se navzájem doplňují, jinak by nebyly všechny pravdivé.

Můžeme předpokládat, že Bůh zamýšlel, aby Jeho slovo chápaly Jeho děti. Když někdo tvrdí, že k pochopení věcí, které Bůh nedovolil pochopit žádným jiným křesťanům, potřebuje tajné nebo zvláštní poznání, pak je jeho „zvláštní porozumění“ podezřelé jako jeho vlastní fantazie.

Když rodič, premiér nebo generál vydá rozkaz, chce, aby byl proveden tak, jak zamýšlel, a ne aby byl přeinterpretován tak, že bude znamenat opak toho, co řekl. Místo toho, abychom se ptali, zda bychom měli Bibli vykládat „doslovně“, „duchovně“, „jednoduše“ nebo „alegoricky“, měli bychom prostě chtít vykládat Bibli tak, jak to zamýšlel Bůh i lidští autoři.

Otázka: Může být podle Římanům 8:9–11, 14–15 někdo opravdovým křesťanem, aniž by v něm přebýval Duch Svatý?

Odpověď: Tyto verše říkají, že ne. Jednou mi jedna svědkyně Jehovova tvrdila, že v ní nepřebývá Duch Svatý, protože Svědkové Jehovovi obvykle učí, že pouze 144 000 má v sobě Ducha Svatého. Ukázal jsem jí Římanům 8:9–11 a ona měla slzy na krajíčku. Rád bych vám řekl, že se poté chtěla stát křesťankou a mít v sobě Ducha Svatého, ale tak se to nestalo. Příští týden se vrátila do mé kanceláře a řekla mi, že si nakonec domyslela, že v ní Duch Svatý přece jen je.

Otázka: Pokud podle Římanům 8:9–11, 14–15 musí být v člověku Duch Svatý, aby byl synem Božím, a mluvení v jazycích je důkazem Ducha Svatého, jsou pak všichni, kdo nemluví v jazycích, nezachráněni, jak učí církve jednoty letniční?

Odpověď: Ne. Mluvení v jazycích není jediným důkazem přítomnosti Ducha Svatého a není to ani ten hlavní důkaz, jak ukazují Galatským 5:22–24 a 1. Korinťanům 13:1. Galatským 5:22–24 uvádí ovoce (nikoli plody) Ducha. 1. Korinťanům 12:29–31 ukazuje, že ne všichni mluví v jazycích, stejně jako ne všichni konají zázraky a ne všichni jsou učitelé. 1. Korinťanům 12:31–14:1 ukazuje, že nejdůležitější je láska, a Jan 14:15,21 ukazuje, že podstatným plodem křesťanského života je poslušnost Ježíšovým slovům.

Otázka: Pokud v Římanům 8:9–11,15 platí, že Duch Svatý musí být v člověku, jinak ten člověk nepatří Kristu, pak a) jdou všechna zemřelá miminka do pekla, protože v nich není Duch Svatý, nebo b) je Duch Svatý ve všech miminkách, nebo c) něco jiného?

Odpověď: Správná odpověď je „jiné“, protože Písmo neučí ani a), ani b). Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit tři body.

1. S výjimkou Ježíše a Jana Křtitele (Lukáš1:40 –44) nemají děti Ducha Svatého. Rodíme se odděleni od Boha (Efezským 2:3).

2. Bůh ve svém slově ukázal, že všichni, kdo budou spaseni, budou spaseni skrze Krista (Jan 14:6; Židům9:15 ;10:10 ,14,19).

3. Stejně jako však měl Bůh svobodu spasit lidi v dobách Starého zákona před příchodem evangelia a dokonce i před vydáním Zákona, může Bůh skrze Krista spasit, jak se Mu zlíbí.

Shrnutí: Buďme opatrní, když se snažíme klást omezení na to, jak musí Bůh působit. Je pravda, že Bůh nebude jednat v rozporu s tím, co zjevil v Písmu, ale musíme dávat pozor, abychom nepřekračovali to, co je napsáno, jak nám připomínají 1. Korinťanům 4:6 a Přísloví 30:5–6.

Otázka: Proč je v Římanům 8:9 Duch Svatý nazýván Duchem Kristovým?

Odpověď: Je Duchem Kristovým alespoň ze tří důvodů.

1. V rámci Trojice byl Duch Svatý poslán od Otce a Ježíše.

2. V rámci Trojice představuje Duch Svatý v našem životě Ježíše.

3. Hlubší výklad Trojice ukazuje, že osoby Trojice přebývají jedna v druhé, snad podobným způsobem, jakým v nás přebývá Duch.

Otázka: Znamená v Římanům 8,10 protiklad „tělo“ a „duch“ hříšné tělo a náš duch, nebo nás všechny a Ducha Svatého?

Odpověď: Křesťanští učitelé se v tom neshodují a Pavel někdy používá slovo „tělo“ pro naši hříšnou přirozenost a jindy pro nás všechny. Pavel používá slovo „Duch/duch“ 21krát v Římanům 8 (17krát ve verších 1–17) a nejméně 18 z nich odkazuje na Ducha Svatého. Pavel používá slovo „tělo“ desetkrát v Římanům 8:1–17, ani jednou v Římanům 8:18–39. Pavel však nepoužívá slovo „sláva“ v Římanům 8:1–16 a používá ho čtyřikrát v Římanům 8:17–39.

Hříšné tělo versus náš duch: Jedná se o řecký způsob nahlížení na věci a většina komentátorů se shoduje, že právě takto uvažoval Pavel.

My všichni versus Duch Svatý: Toto je hebrejský způsob nahlížení na věci. Tento názor zastává mnoho raných křesťanů a také The Expositor’s Bible Commentary, sv. 10, str. 90.

Otázka: Jak v Římanům 8:12–13 umrtvujeme skutky těla?

Odpověď: Tento proces, který provádíme v tomto životě, se podle „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 10, str. 91–92, a „The Wycliffe Exegetical Commentary Romans 1–8“, str. 529, nazývá umrtvování.

Otázka: Jak je Bůh naším Otcem v Ř8:15 a Ef3:14 –15?

Odpověď: Kniha „Now That’s a Good Question“ (str. 13–14) zmiňuje, že jeden německý učenec zjistil, že ve všech biblických i mimobiblických židovských spisech v Itálii až do 10. století n. l. ani jednou žádný Žid (mimo Bibli) neoslovil Boha v první osobě jako Otce. …Ó Bože, ty jsi náš Otec. Ježíš to dělal a Pavel nás k tomu také povzbuzoval.

Ve Starém zákoně je Bůh oslovován v první osobě jako Otec v Izaiášovi 63:16 (dvakrát) a v Izaiášovi 64:8. Bůh připomíná svému lidu, že ho nazývali „můj Otec“, v Jeremjášovi 3:4. Na mnoha dalších místech (Žalm 68:5; Izaiáš 9:6; Jeremjáš 3:19; 31:9; Malachiáš 1:6; 2:10 atd.) je Bůh nazýván Otcem, ale není to v první osobě.

Otázka: Jsou v Římanům 8:16,17 všichni lidé v tomto úryvku Božími dětmi?

Odpověď: Ne. Zatímco mormonská církev učí, že všichni lidé jsou duchovními dětmi Boha (a jeho mnoha bohyň-manželek), Římanům8:15 výslovně uvádí, že jsme Božími dětmi na základě adopce. Je sice pravda, že každý člověk, zvíře, rostlina i démon je součástí Božího stvoření, ale Římanům 8 se vztahuje pouze na ty, kteří se narodili znovu.

Otázka: Kdo přesně má být ve Římanům 8:17 oslaven?

Odpověď: Nejedná se o vybranou skupinu lidí, ale o všechny věřící.

Otázka: Můžeme se podle Římanům 8:17 stát vyvýšenými bohy, jak učí mormonská sekta?

Odpověď: Ne. Jedná se o velmi starodávný omyl, který dlouho předcházel mormonismu. Adam a Eva byli tímto mylným učením pokoušeni v 1. Mojžíšově 3:4. Sám Satan chtěl být jako Bůh v Izaiášovi 14:12–15.

Jak řekl David v Žalmu 23:6: „…a budu přebývat v domě Hospodinově navždy.“ Mormoni tedy nebudou mít své vlastní planety ani vlastní harém bohyň-manželek. Jeden mormon mi jednou řekl: „Myslím, že Bůh udělal spoustu chyb, a až se stanu bohem, budu to dělat lépe.“ Cíl křesťana, tedy sloužit Bohu navždy v nebi, se tedy velmi liší od cíle mnoha mormonů.

Otázka: Došlo v Římanům8:19 –22 a Římanům5:12 –14 ke smrti zvířat již před pádem?

Odpověď: Smrt mikroorganismů ano; jak jinak by ryby mohly jíst plankton? Jak daleko tedy v komplexnosti života sahala smrt před pádem? Křesťané mají na tuto otázku dva názory.

Ano. Tyto verše v Římanům se vztahují pouze na smrt člověka, takže Bible to neříká. Fosilní nálezy naznačují, že velká i malá zvířata byla požírána již před pádem člověka.

Ne. Tyto verše se vztahují ke smrti všech zvířat, která mají sebeuvědomění. Zatímco rostliny, mikroorganismy a nižší živočichové bez „nefesh-života“ (tj. sebeuvědomění) umírali již před pádem, vyšší živočichové před pádem neumírali.

Otázka: Proč v Římanům8:19 –22 Bůh připouští zlo v padlém světě?

Odpověď: Jak denní tisk, tak Bible ukazují, že svět obsahuje zlo stejně jako dobro. Podle Jan 9:1–3 se ten muž nenarodil slepý kvůli svému hříchu ani kvůli hříchu svých rodičů. V Lukášovi 13:1–5 si zavraždění Galilejci a ti, na které spadla věž v Siloamu, možná zasloužili tyto věci, ale nezasloužili si je o nic více než kdokoli jiný.

Římanům 8:19–22 ukazuje, že po pádu Bůh podrobil stvoření zkáze. Zkaženému člověku nebylo dovoleno žít v nezkazeném stvoření. Máme přírodní katastrofy, dočasnou nespravedlnost a nelidskost člověka vůči člověku. Od pádu je podle 1. Jana5:19 celý svět pod vlivem toho zlého. Bohem tohoto věku je podle 2. Korinťanům 4:4 Satan. Satan je knížetem tohoto světa podle Jana 12:31;14:30 ,16:11 ; Efezským6:12 ; a Koloským 1:13. Více informací najdete také v diskusi k Efezským 2:2.

Otázka: Zahrnuje svoboda křesťana podle Římanům 8:21 i svobodu dělat cokoli, co chceme?

Odpověď: Sekta zvaná „Děti Boží“, známá také jako „Rodina lásky“, učila, že její členové by měli mít sexuální svobodu mimo manželství.

Zdá se, že tato otázka vyvstala i v dobách Nového zákona, protože se jí Pavel zabýval v 1. Korinťanům 5:9–11 a Římanům 6:1.

1. Korinťanům 5:9–11 říká, že bychom neměli ani jíst s lidmi, kteří se nazývají křesťany a dělají tyto věci.

Římanům 6:1 ukazuje, že je nemožné mít takový postoj a žít v Kristu.

Jedna hádanka, kterou jsem slyšel, zní takto: „Co je to nejmenší, co můžeš udělat, a přesto zůstat křesťanem?“ Odpověď zní: „Pokud stále uvažuješ v těchto kategoriích, ještě jsi to neudělal.“

Otázka: V Římanům 8:23, sténají věřící proto, že máme první plody Ducha, nebo přesto, že máme první plody Ducha?

Odpověď: Gramatika to nespecifikuje a nejpravděpodobnější odpověď je: obojí. Ochutnali jste někdy jen malý kousek něčeho lahodného a pak jste se nemohli dočkat, až to budete mít celé? Takové je to s Duchem. Máme malou ochutnávku radosti Páně v Duchu a nemůžeme se dočkat, až ji budeme mít úplně.

Otázka: Jsme v Římanům 8:23 přijati za Boží syny, nebo znovuzrozeni, jak říká Jan 3:16, a jedná se o přítomnost, nebo budoucnost?

Odpověď: Obě metafory vyjadřují pravdu. Adoptovaný syn má všechna práva jako syn zrozený z rodičů. Všichni z nás, muži i ženy, jsme již nyní Božími syny. Jak zrození, tak adoptovaní synové obdrželi rodinné dědictví, ale zatím jsme obdrželi jen nepatrný zlomek toho, co jako Boží synové dostaneme.

Otázka: Je v Římanům 8:26 naším prostředníkem Duch Svatý, nebo je naším prostředníkem Kristus, jak říká 1. Timoteovi 2:5?

A: Duch Svatý se za nás přimlouvá v modlitbě. Řecké slovo pro „pomáhá“, synantilambanetai, evokuje představu, kdy jedna osoba pomáhá druhé nést těžký náklad. Duch Svatý za nás na kříži nezprostředkoval smíření ani za nás nezastupoval jako Velekněz, neboť to učinil pouze Ježíš.

Q: Jak mohou v Římanům 8:28 všechny věci spolupůsobit k dobrému těm, kteří jsou povoláni?

A: Až za miliony let, nebo jakkoli se v nebi počítá čas, budeme moci ohlédnout zpět a vidět, jak Bůh použil vše v našem životě, dokonce i zlé věci, aby nás učil, formoval a zušlechťoval.

Otázka: V Římanům 8:28–39 mi moje přítelkyně četla knihu Charlese Stanleyho o věčné jistotě a když došla k části o Boží bezpodmínečné lásce, namítla, že kde v Bibli se píše, že Boží láska je bezpodmínečná? Je členkou denominace „Církev Kristova“ a zastává názor, že podmínkou spasení je vodní křest – a proto Boží láska a spasení pro nás závisí na tom, zda jsme pokřtěni. Jak jsem jí měla odpovědět?

Odpověď: Charles Stanley má velmi dobré materiály o Bibli a spasení a má pravdu.

Žalm 145:17 říká, že Bůh miluje vše, co stvořil, a to zahrnuje i milosrdenství, které projevil i vůči těm, kteří jsou navěky ztraceni.

Bible však nikdy neučí, že Bůh je „všezmilující“, protože to je spravedlnost a hněv, nikoli láska vůči Satanovi a démonům, co je posílá do ohnivého jezera. Ne všichni lidé půjdou do nebe, ale pouze vyvolení, které Bůh předem znal a předurčil.

Bůh však chová zvláštní lásku k některým, nazývaným vyvolení (ti, kteří směřují do nebe). Římanům 8:28–39 však učí, že nás (ty, kteří jsme povoláni) nic nemůže oddělit od Boží lásky. Jak bezpodmínečná může být tato láska pro vyvolené?

Byla to naše láska, která „vyvolala“ Boží lásku k nám, nebo to byla Boží láska, která vyvolala naši lásku k Němu? 1. Janův 4:10,19 ukazuje, že Bůh nás miloval jako první. V Janovi 6:65 Ježíš řekl: „Proto jsem vám řekl, že nikdo nemůže přijít ke mně, pokud mu to Otec nedopřál [nepřivedl/neumožnil].“ Kalvinisté a nekalvinisté se neshodují v tom, zda se to týká všech, nebo jen některých:

Pětibodoví kalvinisté: Otec to umožnil pouze některým. Ježíš tedy nezemřel za některé, a oni nikdy neodmítli Ježíšovo spasení určené pro ně, protože Bůh od počátku neměl v úmyslu jim dát jakoukoli příležitost. Bůh nemá žádné ztracené případy.

Všichni ostatní: Otec předem umožnil spásu všem, ale někteří se rozhodli zahodit to, co jim bylo nabídnuto. Bůh Syn pociťoval velký smutek nad ztracenými dušemi v Jeruzalémě (Matouš 23:37–39).

Bez ohledu na to však mnoho lidí z „Církve Kristovy“ prostě nechápe Efezským 2:4, 8–10. Naše skutky se na našem spasení nepodílejí ani z 0 %. Jsme spaseni milostí SKRZE VÍRU, … NE SKRZE SKUTKY. Víra je zde výslovně vyloučena jako skutek a vodní křest je skutkem, který je znamením naší víry, ale jsme spaseni Boží milostí, ne vodou. Když si musíte vybrat mezi tím, co řekl člen Církve Kristovy, a tím, co řekl apoštol Pavel, dejte přednost apoštolu Pavlovi.

Otázka: Může v Římanům 8:29 někdo, koho Bůh předem znal, jít do pekla?

Odpověď: Ne. Slovo „předznal“ zde znamená, že Bůh předem věděl, že půjdou do nebe. Tato otázka obsahuje logický nesoulad. Jelikož Bůh je mimo čas, je tato otázka jako ptát se: „Může někdo, kdo šel do Toleda, nikdy v Toledu nebýt?“

Otázka: Je v Římanům 8:29 a Efezským 1:4 předurčení pouze kalvinistickou doktrínou?

Odpověď: Ne. Tyto verše ukazují, že se jedná o biblickou doktrínu pro všechny křesťany, jak pro nekalvinisty, tak pro kalvinisty. Kalvinisté mohou mít ohledně předurčení určité mylné názory, ale někteří z nich mají také užitečné postřehy.

Bůh s jistotou zná vše o budoucnosti, ale Jeho znalost nevylučuje naši svobodnou vůli ani nesnižuje naši odpovědnost. Nemůžeme říci: „Bůh věděl, že to udělám, takže jsem neměl na výběr, musel jsem to udělat.“ Ve Skutcích 2:23 byl Ježíš Kristus vydán Židům podle Božího předurčení a předzvědění, přesto se ti, kdo Ježíše ukřižovali, dopustili hříchu (Jan19:11 ). Zde je příklad. Můžeme si přečíst knihu o tom, jak George Washington před více než 200 lety překročil řeku Delaware. Naše téměř jistá znalost z této knihy George Washingtona k tomu nenutila. Představme si, že bychom se mohli vrátit v časové stroji o 400 let zpět a vzít si tu knihu s sebou. Stále bychom neudělali nic, co by George Washingtona k čemukoli donutilo.

Bůh existuje mimo čas (Titus 1:2), stejně jako v něm, a Jeho předzvědění nás k ničemu nenutilo.

Boží předzvědění o nás předchází Jeho předurčení / vyvolení ve dvou verších, které zmiňují obojí společně (Římanům8:29 ; 1. Petr 1:2). Kalvinisté mají tendenci tyto pojmy uvádět v opačném pořadí. Bůh si vybírá každého, koho si vybere, a teprve poté to předem zná. Arminianisté (nikoli Arméni) mají sklon tvrdit, že Bůh si vybral před počátkem času na základě svého předzvědění. Pokud však Bůh skutečně existuje mimo čas, pak by obojí mohlo probíhat současně.

Suverenita Všemohoucího Boha nevylučuje naši svobodnou vůli, ačkoli kalvinisté obvykle tvrdí opak. Staly se některé věci, které „Bohu ani nepřišly na mysl“, jako například obětování nemluvňat v Jeremjášovi 32:35, a zemřeli lidé, kteří neměli zemřít, jak je uvedeno v Ezechielovi 13:19. Stávají se věci, které Boha zarmucují. Na druhou stranu však vše působí společně podle Božího plánu (Efezským1:11 ). Jak lze tyto dvě myšlenky sladit? Pomocí pojmu „delegovaná svrchovanost“. Bůh by mohl mít nad vším naprostou kontrolu, a to tak, že by ho nic nemohlo rozhněvat a my bychom byli všichni roboti. Bůh, který může učinit cokoli, se však zjevně rozhodl svou svrchovanost na určitou dobu a v určitých mezích delegovat, takže máme schopnost rozhodnout se, zda Bohu budeme poslušní, či ne. Bůh zjevně vysoce cenil člověka, stvořeného k Jeho obrazu, aby se lidé mohli svobodně rozhodnout milovat Pána. Bůh si toho cení natolik, že lidem dovoluje, aby Ho odmítli a nesli následky svého rozhodnutí.

Co je to svobodná vůle? Martin Luther napsal celou knihu „O otroctví vůle“, v níž tvrdil, že svobodná vůle je falešné učení. Luther se zde mýlil, protože věci dováděl do nebiblických extrémů. Rodíme se s vůlí, která je zotročena hříchem (s čímž by Luther souhlasil), ale máme svobodnou vůli, abychom i tak mohli volat o pomoc. Máme svobodnou vůli a i drogově závislý má stále svobodnou vůli. Drogově závislý možná nemá sílu vymanit se ze svého zlozvyku, ale může vklopýtat do rehabilitačního centra, padnout na zem a říct: „Pomozte mi.“ Někteří lidé rozlišují mezi morálně neutrální, ničím nesvázanou svobodnou vůlí (což je v rozporu s Písmem) a tím, co máme my, přičemž to druhé nazývají svobodnou volbou. Jiní, zejména křesťané v rané církvi, používají pojem „svobodná vůle“ k označení biblického pojetí.

Stručně řečeno, Bůh nás předurčuje a my zároveň máme svobodnou vůli, správně chápanou. Ještě před počátkem času nebylo Boží rozhodování o tom, kdo půjde do nebe, slepé ani svévolné, ale každý jednotlivý den našeho života byl zapsán v Boží knize (Žalm 139:16), když si nás Bůh vyvolil.

Otázka: Učí Římanům 8:29–30 herezi universalismu, že všichni budou spaseni?

Odpověď: Ne. Římanům 8:29–30 říká, že všichni, kteří byli předem poznáni a předurčeni, budou oslaveni. V těchto verších chybí cokoli, co by naznačovalo, že všichni lidé jsou předem poznáni a předurčeni ke spasení.

Zde je uvedeno, co učí falešné náboženství Církve sjednocení reverenda Moona ve své knize Božský princip (páté vydání, 1977), a následně to, co učí Bible.

Božský princip, str. 190: „Konečným účelem Božího prozřetelnosti obnovy je spasit celé lidstvo. Proto je Božím záměrem úplně zrušit peklo po uplynutí období nezbytného k úplnému splacení veškeré náhrady.“

Božský princip, str. 191: „Až nastanou Poslední dny, sestoupí i zlí duchové k pozemským lidem stejné úrovně a budou se spolu s nimi podílet na naplnění Boží vůle. Nakonec, po uplynutí náležité doby, bude dosaženo sjednoceného účelu stvoření.“

Božský princip, str. 200 „Ačkoli se časy jejich spasení mohou lišit, všichni padlí lidé jsou předurčeni k tomu, aby byli spaseni.“

Bible: Trest pro nevěřící je věčný a nekonečný. (Matouš 18:8, 25:41,46, Juda 7). Je to oheň neuhasitelný (Izaiáš 66:24, Matouš3:12 , Lukáš3:17 ).

Rev 14:11 Říká: „A dým jejich mučení stoupá na věky věků. Den i noc není odpočinku pro ty, kdo uctívají šelmu a její obraz...“

Otázka: Jaké procento lidí, kteří splní jeden krok, postoupí v Římanům 8:30 k následujícímu kroku?

A: Na 100 %. Každý, kdo je předurčen, je povolán. Každý, kdo je povolán, je skutečně ospravedlněn. Každý, kdo je ospravedlněn, je oslaven.

Q: Vzhledem k tomu, že podle Římanům 8:30 budeme jednoho dne oslavenými bytostmi v nebi, jak bychom měli žít už teď, aniž bychom byli arogantní?

A: Jelikož jednoho dne budeme bez hříchu a bez zla, měli bychom se snažit tak žít už teď. Pokud tak činíme a jsme co nejskromnější, uvědomme si, že někteří nás přesto mohou nazývat arogantními. (Je tak arogantní, že si myslíš, že jsi tak dobrý, že se mnou nepůjdeš ven a neopiješ se.) Ale ve skutečnosti bychom neměli být arogantní, protože Bůh nám říká, abychom byli pokorní. Druhým důvodem je, že opravdu nemáme žádný důvod k aroganci. Jakou dobrou věc máš, která by nebyla darem od Boha?

Otázka: Je v Římanům 8:32 slovo „jiný“ v řečtině tak, jak je uvedeno v překladu Nového světa Svědků Jehovových (revize z roku 1970 n. l., str. 1227)?

Odpověď: Ne, není. Překlad „Nový svět“ přidává slovo „jiný“ kurzívou na některých místech, například čtyřikrát v Koloským 1:16–20. Kurzíva ukazuje, že v řeckém textu toto slovo není. Slovo „jiný“ však v řeckém textu není ani v Římanům8:32 , ani ve Filipským 2:9, a Strážná věž ho opomněla uvést kurzívou. Slovo „jiný“ přidali také ve Skutcích 10:36, kde ho uvedli v hranatých závorkách.

Otázka: Co je zajímavého na Pavlových slovech o výšce a hloubce v Římanům 8:39?

Odpověď: Přesný význam byl „hvězdné objekty nad obzorem“ a „hvězdné objekty pod obzorem“. Jiným způsobem, jak o tom uvažovat, je, že se nemusíme obávat ničeho na nebi ani v pekle, ani pověr o astrologii a osudu, které by nás oddělovaly od Boží lásky.

Otázka: Je podle Římanům 8:39 možné ztratit spasení?

Odpověď: Skuteční křesťané se v této otázce neshodují. Více informací najdete v diskusi k Židům 6:4–12 a Efezským 1:14.

Otázka: Měli bychom podle Římanům 9:1–4 cítit lítost nad ztracenými?

Odpověď: Ano. Pavel měl pro tyto lidi jistě zlomené srdce. Stejně tak je Jeremiáš nazýván „pláčícím prorokem“ kvůli smutku, který pociťoval nad ztracenými, jak je uvedeno v Jeremiášovi 9:1–2 a na dalších místech. Ježíš pociťoval velký zármutek nad těmi v Jeruzalémě, kteří Ho odmítli (Matouš 23:37–39). Pokud máme následovat příklad proroků, apoštolů a Ježíše a necítíme žádný zármutek ani lítost nad ztracenými, pak s námi něco není v pořádku.

Židé měli jak pokrevní pouto, tak i způsob života, ale neměli víru v přicházejícího Mesiáše, ani neviděli potřebu víry. Mnozí Židé byli hrdí na to, jak se snažili, ale nechtěli přijmout, že to bylo z milosti, a ne z jejich skutků. Zajímavým kontrastem je Pavlův pohled: zármutek nad těmito lidmi, a pohled nezachráněných Židů: Pavel byl zrádce.

Existuje vtip, ve kterém se muž ptal ženy v baptistickém sboru, jak se daří jejich pastorovi. Žena odpověděla: „Ach, už před časem jsme ho propustili, protože říkal, že všichni, kdo odmítají Ježíše, půjdou do pekla.“ Muž byl šokován, protože právě to říkají křesťané, včetně baptistů. Zeptal se tedy: „A co říká váš nový pastor?“ Žena odpověděla: „Ach, ten říká, že všichni, kdo odmítají Ježíše, půjdou také do pekla.“ Muž se zeptal, v čem je tedy rozdíl. Žena řekla, že první pastor to říkal s radostí v hlase, zatímco druhý pastor to říkal se slzou v oku.

Otázka: V Řím 9,4 a násl., 6–9 – když jsou Boží sliby jisté, proč pro některé neplatily?

Odpověď: Boží sliby jsou dobré, ale je třeba se podívat na jejich rozsah. Někdy se vztahují pouze na některé, například na Izáka, nikoli na Izmaela a Midianity, na Jákoba, nikoli na Ezaua atd. Někdy je jejich rozsah podmíněný, jako v případě izraelských dětí, které opustily Boha, aby uctívaly Baaly – ty byly vyřazeny a ocitly se mimo slib. Boží spása je jistá a věčná pro všechny, kdo ji přijmou.

Otázka: V Římanům 9:8–9, 27 a Římanům11:13 –17, 26 – půjdou všichni Židé do nebe, nebo ne?

Odpověď: Ne. Někteří se k tomuto závěru dopracovali na základě těchto dvou pasáží z Římanům. Římanům 8–9 však zdůrazňuje, že do nebe jdou děti zaslíbení, nikoli biologického původu. Římanům9:27 zdůrazňuje, že spasen bude pouze zbytek biologického Izraele. Římanům 11:13–17,26 hovoří jak o Božím „otevřeném pozvání“ pro dnešní Židy, tak o jejich budoucím hromadném přijetí Božího pozvání.

Kromě toho Ježíš řekl náboženským Židům v Janovi8:24 , že pokud neuvěří, že Ježíš je Mesiáš, skutečně zemřou ve svých hříších. V Matoušovi 23:33 se Ježíš ptá učitelů Zákona a farizejů, jak se vůbec vyhnou odsouzení do pekla. Galatským 5:2 také ukazuje, že Kristus nemá žádnou hodnotu pro ty, kdo spoléhají na obřízku.

Více informací najdete v diskusi k Jeremjášovi 31:37.

Otázka: Proč v Římanům9:13 a Malachiášovi 1:2–3 Bůh nenáviděl Ezaua? Bylo to spravedlivé?

Odpověď: Podle R. C. Sproula v knize *Now That’s a Good Question* (str. 570): „Za prvé se jedná o hebrejský idiom. Jde o hebrejský styl vyjadřování, který nazýváme antitetickým paralelismem, kdy Písmo hovoří v pojmech přímých protikladů. Abychom tomu porozuměli, musíme si uvědomit, že ať už Bůh nenávistí k Ezauovi myslí cokoli, znamená to přesný opak toho, co znamená milovat Jákoba. … v kontextu [Starého zákona], v němž se tento konkrétní text vyskytuje, když Bible říká, že Bůh miluje Jákoba, znamená to, že z Jákoba činí příjemce své zvláštní milosti a milosrdenství. Dává Jákobovi dar, který nedává Ezauovi. Prokazuje Jákobovi milosrdenství. Stejné milosrdenství Ezauovi odepírá, protože mu ho nedluží a vyhrazuje si právo [ho odepřít]. … Židé popisují tento rozdíl pomocí protichůdných pojmů.“

Otázka: Jaký je v Řím 9,14 rozdíl mezi spravedlností a nestranností? Je Bůh obojím?

Odpověď: Bible říká, že Bůh je spravedlivý; neříká, že Bůh je nestranný. Spravedlnost znamená dát lidem to, co si zaslouží. Někdy však Boží milost a milosrdenství převažují nad Boží spravedlností. Bůh nám dává dobré věci, které si nezasloužíme, a nedává nám špatné věci, které si zasloužíme, protože Ježíš za nás zemřel na kříži. Boží spravedlnost je však i tak naplněna, protože Ježíš na sebe vzal trest za naše hříchy. Spravedlivost znamená dát každému přesně to samé a přesně stejné příležitosti. Bible i život ukazují, že Bůh není spravedlivý, ani to nemusí být. Byl Bůh spravedlivý k Jákobovi a Ezauovi? Někteří lidé říkají: „ano i ne“. Já mám zcela odlišnou odpověď: „Ne i ano“. Bůh nebyl ke Jákobovi spravedlivý. Jákob věřil v Boha, ale byl to lhář, podvodník a darebák, kterého by Bůh, kdyby byl spravedlivý, opustil. Na druhou stranu byl Ezau podle Židům 12:16 bezbožný; Ezau nechtěl mít s Bohem nic společného a Bůh neměl s Ezauem nic společného, kromě toho, že se Ezauovi finančně dařilo.

Otázka: Proč podle Římanům 9:18 nemůžeme vinit Boha za zatvrzení faraonova srdce?

Odpověď: Sedmkrát Bůh řekl, že zatvrdil faraónovo srdce. Ale sedmkrát Bůh řekl, že faraón zatvrdil své vlastní srdce. Než se podíváme na to, jak Bůh zatvrdil faraónovo srdce, musíme nejprve pochopit pojem „zatvrzení“.

Zatvrzení srdce bezbožného člověka vede k tomu, že se ještě více upne na svou bezbožnost. Na druhou stranu Bůh řekl, že zatvrdil srdce proroků Ezechiela a Jeremiáše, a oni byli zatvrzeni v dobrém smyslu. Ezechiel 3:8–9 říká: „Ale já [Bůh] tě učiním stejně neústupným a zatvrzeným jako oni. Učiním tvé čelo jako nejtvrdší kámen…“

V Jeremjášovi1:18 ;15:20 učinil Bůh Jeremjáše jako zeď, která bude stát proti všem.

„Ztvrdnutí“ tedy neznamená vždy něco zlého, ale znamená, že se člověk stává pevnějším ve svých postojích, tak jako se ztvrdne hlína.

To, že Bůh seslal rány, možná změkčilo srdce některých lidí, ale mělo to za následek zatvrzení faraonova srdce. Do jaké míry Bůh zatvrdil faraónovo srdce, aniž by použil vnější vlivy, jako jsou rány? Písmo to neříká. Bez ohledu na to Boží dílo pohnulo faraónovým srdcem směrem, kterým se faraón již sám chtěl ubírat. Když do našeho života přicházejí rány, mohou být výzvou k tomu, abychom zatvrdili své srdce proti Bohu, nebo naopak k tomu, abychom upevnili své odhodlání pro Boha a proti hříchu.

Zde je, co o tom učil jeden z autorů rané církve.

Tertullian (198–220 n. l.): „Bůh zatvrzuje srdce faraóna. Ten si však zasloužil, aby byl ovlivněn ke své záhubě, neboť již popřel Boha, ve své pýše již tolikrát odmítl Jeho posly, uvalil na Jeho lid těžká břemena a (abych to shrnul) byl Egypťanem.“ Pět knih proti Marcionovi, kniha 2, kap. 14, str. 308

Origenes (225–254 n. l.) v podstatě řekl, že stejně jako stejné teplo ze stejného slunce ztvrzuje bláto i roztavuje vosk, tak i působení Božího Ducha ztvrzuje vzpurné a změkčuje pokání činící. Origenes, De Principiis (řecká i latinská verze), kniha 3, kap. 1.11, str. 311.

Otázka: Kdo měl v Řím 9,18 jakou odpovědnost za zatvrzení srdce faraóna i dalších lidí?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

A. Bůh je za to zodpovědný:

A1. Vše, co se děje, je Bohem dovoleno. Jinými slovy, neděje se nic jiného než to, co Bůh dovolí (Jakub4:15 ; Jób1:12 ; 2:6; Žalm 103:19).

A2. Vše, co Bůh určí, se jistě stane. (Izaiáš 43:13; Izaiáš 55:10–11; Římanům 11:29). Bůh slíbil (tj. určil), že Izraelité opustí Egypt poté, co tam budou 400 let v otroctví (Genesis15:13 –14).

A3. Bůh stvořil faraóna a dopustil, aby žil.

A4. Bůh působil v dějinách a zařídil, aby byl faraón v té době králem Egypta.

A5. Bůh výslovně seslal na Egypt rány.

A6. Nakonec vše, dokonce i věci, které „nepřišly Bohu na mysl“ (Jeremiáš 19:5; 32:35), bylo, je a bude propleteno v Božím plánu (Efezským1:11 ; Římanům8:28 ; Přísloví 16:4).

B. Bůh nenese odpovědnost za věci, které sice dopustil, ale přímo nezpůsobil, jako je například zlo.

B1. Některé věci vyvolávají v Bohu velký hněv (Jeremiáš 5:29;8:19 ; 12:8; Ezechiel 8:6).

B2. Některé věci lámou Bohu srdce (Jeremiáš 4:19–22; 9:1; Lukáš 19:41–44; Matouš 23:37–39).

C. Faraón nesl odpovědnost:

C1. Faraón nebyl k ničemu donucen. Ve skutečnosti by pro většinu lidí byly rány „pobídkou“ k tomu, aby se rozhodli pro to, co je správné.

C2. Faraón se rozhodoval sám.

D. Oba nesli společnou odpovědnost:

D1. Faraón také zatvrdil své vlastní srdce, a o tomto jeho zatvrzení se hovoří ještě předtím, než Bůh zatvrdil faraónovo srdce.

Otázka: Jak nás může Bůh v Římanům9:19 –22 a Římanům 11:8,10 činit zodpovědnými za to, čím nás učinil?

Odpověď: Možná nám pomůže následující příklad. Řekněme, že jsme se narodili a celý život prožili na palubě jedné lodi. Představme si, že se tato loď chystá potopit a k dispozici je záchranný člun, kterým bychom mohli opustit loď. Pokud zůstaneme na lodi a utopíme se, neseme odpovědnost za svou vlastní smrt. Neneseme odpovědnost za to, že jsme se narodili na lodi, ale neseme odpovědnost za to, že jsme se nerozhodli opustit potápějící se loď. Bylo by nejen nevhodné, ale také tragické a zbytečné, kdyby člověk vinil okolnosti svého narození za své vlastní rozhodnutí odmítnout nabídku záchranného člunu.

Neměli jsme tedy žádný vliv ani odpovědnost za to, jak jsme se narodili, ani za skutečnost, že máme hříšnou přirozenost. Lidé jsou však zodpovědní za to, že se nerozhodli přijít k Bohu, aby jim očistil jejich hříšnou přirozenost a odpustil jejich hříchy.

Otázka: Proč v Římanům 9:19 Boží slovo označuje tyto otázky za nevhodné?

Odpověď: Jsou zde uvedeny dva odlišné důvody.

Postoj: Žádná otázka není dobrá, pokud je v ní obsažen postoj, který se Bohu vzpírá (verš 20). Místo toho, aby se tyto otázky snažily poznat Boží cesty, snaží se přimět Boha, aby se ospravedlňoval.

Obsah: I když jsou otázky kladeny s úctou, stále nejsou vhodné, protože vycházejí z některých nepravd. Musíme si uvědomit dvě pravdy:

1. Bůh má právo stvořit nás tak, jak si přeje (verš 21).

2. Navíc, jak ukazují verše 21–23, Bůh nestvořil vyvolené a zavržené odlišně; všichni jsme se narodili stvořeni ze stejné „hlíny“. Rozdíl není v našem původu, ale v našem osudu. Pro mnoho lidí „poselství nebude spojeno s vírou“ (Židům 4:2) a Bůh na ně vylije svůj spravedlivý hněv.

Otázka: Mají lidé podle Římanům 9:19 svobodnou vůli?

Odpověď: Ano, podle správné definice.

Ne, nic mimo Boží zamýšlenou a předurčenou vůli. Pokud pod pojmem svobodná vůle rozumíte, že člověk může jednat zcela mimo Boží hranice, poznání nebo schopnost ovládat, pak nikdo, ani Adam ani Satan, nemá svobodnou vůli. To však málokdy bývá tím, co se pod pojmem svobodná vůle rozumí.

Ano, děláme věci mimo rámec Boží zamýšlené vůle.

Svobodná vůle často znamená, že se Bůh rozhodl dát nám schopnost skutečně se rozhodovat a dělat věci mimo to, co Bůh chce. Bůh zná všechna naše rozhodnutí, ale jsme to my, kdo je učinil. Naše vůle je „svobodná“ v tom smyslu, že není Bohem vynucena. Nejsme loutky ani roboti. Naše svobodná vůle však není zcela „svobodná“, protože je svázána hříchem. Narkoman, který touží po drogách, má svobodnou vůli s nimi úplně skoncovat ze dne na den, ale jeho vůle je v otroctví.

Křesťané, kteří nejsou kalvinisté, tvrdí, že máme svobodnou vůli, včetně toho, že každý má určitou odpovědnost a schopnost reagovat na Boha. Kalvinističtí křesťané tvrdí, že ji nemáme. Někteří kalvinisté tvrdí, že věřící mají svobodnou vůli, ale nevěřící ji nemají. Velký kazatel devatenáctého století (a kalvinista) Charles Spurgeon říkal, že máme „svobodnou vůli“, ale že je otrokem naší hříšné přirozenosti, což je vlastně docela podobné tomu, co říkají nekalvinisté.

Jiní kalvinisté však v podstatě tvrdí, že ačkoli lidé mají „svobodnou volbu“, nemají svobodnou vůli, a to nejen proto, že se Bůh rozhodl nám ji nedat, ale také proto, že nám ji údajně nemohl dát a přitom zůstat svrchovaným.

Kalvinistka Loraine Boettnerová (str. 222) říká: „Kromě toho, pokud připustíme svobodnou vůli v tom smyslu, že absolutní určování událostí je v rukou člověka, mohli bychom ji rovnou psát s velkým F a velkým W; neboť pak by se člověk stal jako Bůh – první příčinou, původním zdrojem činů – a měli bychom tolik polobohů, kolik máme svobodných vůlí. Pokud se nevzdáme Boží svrchovanosti, nemůžeme člověku tuto nezávislost připustit.“

Boettner zde ve skutečnosti míchá pojmy. Kdyby Boettner řekl, že „nemůžeme připustit svobodnou vůli v tom smyslu, že by člověk mohl činit věci mimo to, co Bůh povolil“, pak by s Boettnerem měli souhlasit všichni křesťané. Pokud se však Bůh rozhodl dočasně „delegovat svrchovanost“, kdy Bůh stanovil, že určité věci, jako je věčný osud člověka, se stanou tak či onak na základě reakce člověka na Boží působení v jeho životě, a Bůh tuto reakci nevynutil, pak se Boettner mýlí, ledaže byste do Boettnerova slova „absolutní“ vkládali takovou hloubku významu, že by se z tohoto tvrzení stala logická tautologie, s níž by mohl každý souhlasit.

Biblicky věrnější pojetí lidské svobody, s nímž mohou souhlasit jak nekalkvinisté, tak i mnozí kalvinisté, bylo součástí přednášky R. C. Sproula v Austinu na téma „March 9, 1991 “ (Závazek svobodné vůle).March 9, 1991 .

„Nevěřím, že bychom jako křesťané měli opustit velmi důležitý pojem lidské svobody a odpovědnosti – ani na vteřinu. A bylo by pro mě velmi bolestné, kdybych se musel vzdát myšlenky lidské svobody. Ale milovaní, s tím bych se smířil. Kdybych se však musel vzdát myšlenky, že Bůh je svrchovaný, opustil bych křesťanství. Zřekl bych se naděje, protože bych si uvědomil, že žiji ve vesmíru, který není podřízen božské prozřetelnosti.“ R. C. Sproul tedy říká, že Boží svrchovanost je pro něj důležitější než lidská svoboda, ale věří, že obě jsou pravdivé. Opět, Sproul nemluví o úplné, absolutní svobodě, ale učí o skutečné svobodě.

Shrnuto: Všichni by se měli shodnout na tom, že každý má povinnost poslouchat Boha, ale sám o sobě nikdo nemá sílu k poslušnosti kvůli naší hříšné přirozenosti. Mnozí, avšak ne všichni, reformovaní křesťané tvrdí, že Bůh nikdy nedal nevyvoleným možnost, volbu ani schopnost jakýmkoli způsobem na Boha reagovat. Jak to vyjádřil jeden reformovaný křesťan: buď jsi robotem Boha, nebo robotem satana.

Na okraj je třeba poznamenat, že někteří umírnění reformovaní teologové (Spurgeon, Packer, Bunyan atd.) tvrdí, že Bůh všem upřímně nabízí evangelium. Jiní (Pink, Gill, Hoeksema) tvrdí, že Bůh evangelium všem nenabízí. Další zase tvrdí, že my můžeme všem upřímně nabídnout evangelium, protože nevíme, kdo jsou vyvolení, ale Bůh by takovou upřímnou nabídku učinit nemohl.

Viz prosím následující otázku, kde najdete biblické podklady pro „svobodnou vůli/svobodné rozhodování“ v tom smyslu, že i když je naše vůle svázána hříchem, všichni máme schopnost činit skutečná rozhodnutí a reagovat na Boha.

Otázka: Jsou lidé v Římanům 9:19 jako roboti nebo loutky, nebo se Bůh rozhodl udělit každému schopnost činit skutečná rozhodnutí a reagovat na Boha?

Odpověď: Jozue 24:22–23 ukazuje, že buď jsou lidé schopni činit rozhodnutí, anebo že Bůh je spokojen s tím, že jeho lid je v omylu a domnívá se, že se rozhoduje uzavřít s ním smlouvu.

Bůh dal lidem svobodu, aby mu zlomili srdce (Jeremiáš 9:1; Matouš 23:37–39 atd.). Ačkoli někteří kalvinisté tvrdí, že se jedná pouze o antropomorfismy a že Bůh se ve skutečnosti takto necítí, otevírá se tím celá Pandořina skříňka. Hypoteticky řečeno, pokud nemáme brát doslova všechny biblické verše o tom, že Bůh pociťuje zlomené srdce a zklamání, pak možná neplatí ani všechny verše o Božím hněvu a prchlivosti a antropomorfismy, a Bůh ve skutečnosti hněv nepociťuje. Možná by i všechny verše o Boží lásce byly antropomorfismy a Bůh ve skutečnosti k nám také necítí žádnou péči ani starost. Buď tedy verše popisující Boží city mají svůj význam, anebo Bůh v Bibli zbytečně spotřeboval spoustu inkoustu, když mohl jednoduše uvést důsledky a říci, že je pouhým počítačem.

Viz diskuse k Genesis 50:19–20; Deuteronomium 1:39 a Jozue 24:21–24, kde najdete další informace o schopnosti lidí činit rozhodnutí.

Podrobnější diskusi o schopnosti člověka činit rozhodnutí najdete v následující odpovědi.

Otázka: Pokud v Římanům 9:19 nejsou lidé jako roboti nebo loutky, co pak Bible říká o schopnosti člověka činit rozhodnutí?

Odpověď: Promiňte, že se k tomuto bodu vracím, ale mnoho kalvinistů si neuvědomuje, že Bůh dává lidem skutečnou, opravdovou možnost volby, zda Ho budou hledat. Nejprve dva body týkající se Boha a poté několik bodů týkajících se lidí.

OTEC A JEŽÍŠ: Otec vyvolil, povolal a poslal Ježíše, aby byl naším Spasitelem. To vyplývá z Matouše 12:18; 1. Petra 2:6; Židům 5:4; 3:2; Lukáše 23:35; a Izaiáše 48:15; 49:1,6.

Otcova volba, poznání a plán však nevyvracely skutečnost, že sám Kristus se stále svobodně rozhodl přijít a být poslušný, podle Jana 10:18; Lukáše 22:42 a Židům 10:9.

LIDÉ: Všichni lidé jsou hříšní a zkažení. Bez Božího působení nikdo nebude hledat Boha, jak uvádí Římanům3:11 , což parafrázuje Davidova slova v Žalmu 14:2 a Žalmu 53:2.

Přesto sám David tvrdil, že Boha hledal, jak je uvedeno v Žalmu 63:1 a Žalmu 27:4,8.

Navíc se mnoho dalších s Boží pomocí rozhodlo sloužit Pánu.

Jozue 24:22 „Vy sami jste svědky proti sobě, že jste se rozhodli sloužit Hospodinu,“ bylo řečeno o Izraeli

Matouš6:33 Hledejte nejprve království Boží

Mnozí hledají Boha: 1. Paralipomenon 16:10,11; 2. Paralipomenon 15:12; 30:19; Ezdráš 6:21; Žalm 34:10; 69:32; 70:4; Přísloví 28:5; Zachariáš 8:21,22; Malachiáš 3:1

Zaměřte své srdce na hledání Boha 2. Paralipomenon 11:16

1. Paralipomenon22:19 ; 28:8,9; 2. Paralipomenon7:14 ;12:14 ; 14:4; 15:2;15:13 ; 19:3

2. Paralipomenon 20:3,4; 31:21; 34:3; Ozeáš 3:5

Žalm 9:10 a Izaiáš 45:19 jsou slibem, že ti, kdo hledají Boha, nebudou opuštěni

Žalm22:26 : ti, kdo hledají Hospodina, ho budou chválit.

Žalm 24:6 Takové je pokolení těch, kdo Ho hledají.

Žalm 40:16; 105:3,4; 119:2,45 – všichni, kdo Tě hledají, se radují a jásají

Žalm 119:94 Hledal jsem Tvá přikázání

Přísloví 1:28b–29 Budou hledat, ale nenajdou, neboť se nebáli Hospodina

Přísloví8:17 : Kdo hledá moudrost, ten ji najde

Izaiáš 51:1 vy, kteří hledáte Hospodina

Izaiáš 55:6 Hledejte Hospodina, dokud se dá najít; vzývejte ho...

Jeremiáš 29:13 budete hledat a najdete, budete-li hledat celým svým srdcem

Jeremiáš 50:4 Izrael a Juda budou hledat Boha

Ozeáš10:12 „...Neboť nastal čas hledat Hospodina“

Amos 5:4,6;5:14 Hledejte Hospodina a budete žít

Navíc s Boží pomocí se lidé mohou rozhodnout plnit Boží vůli.

Jan7:17 Kdo chce plnit Jeho vůli, ten pozná, zda je mé učení od Boha, nebo zda mluvím sám od sebe.

Jonáš 2:8 „Ti, kdo lpí na marných modlách, opouštějí Jeho milující oddanost“

Žalm 83:16 Bůh koná věci proto, aby ho lidé hledali

Žalm 119:30 „Zvolil jsem cestu pravdy;“

Žalm 119:173 „neboť jsem si vyvolil tvá přikázání“

Izaiáš 7:15 „Než bude dost starý na to, aby rozlišil zlo od dobra, bude jíst tvaroh a med.“

Izaiáš 56:4 „Eunuchům, kteří dodržují mé soboty, kteří si vybírají to, co se mi líbí...“

Přísloví 8:10,16:16 Je nám přikázáno, abychom si zvolili poučení moudrosti místo vybraného stříbra

Jan5:35 Jan byl lampou, která hořela a svítila, a vy jste byli ochotni se po určitou dobu vyhřívat v jeho světle

Jan7:17 „Kdo chce plnit Jeho vůli, ten pozná...“

Skutky20:21 „...pokání k Bohu a víru v našeho Pána Ježíše Krista“

Efezským1:13 A v Něm, když jste uslyšeli a uvěřili slovu pravdy…

Deuteronomium 30:19 Nyní [Izraelité] si vyberte život, abyste žili vy i vaše děti

Římanům11:32 Bůh totiž všechny vydal neposlušnosti, aby se mohl nad všemi smilovat. (slovo „všichni“, pantas, je v obou případech stejné)

2. Tesalonickým2:10 ti, kteří zahynou, jsou oklamáni, protože odmítají milovat pravdu a být tak spaseni.

Titus2:11 „Neboť se zjevila Boží milost, přinášející spásu všem lidem.“

1. list Petrův1:22 „Jelikož jste očistili své duše poslušností pravdě...“

2. list Petrův1:10 „usilujte o to, abyste si své povolání a vyvolení upevnili.“

Naopak, lidé nesou odpovědnost za to, že nehledají svého Boha.

Izaiáš 9:12-13; Ozeáš 7:10 Bůh se hněvá, protože se k němu lidé nevrátili ani ho nehledali. Hněvá se Bůh za to, co jim zakázal, a hněvá se za to, co jim nedovolil?

Jeremiáš 30:15 Kvůli vaší velké vině a mnoha hříchům vás Bůh potrestal

Žalm 10:4 Bezbožní nehledají Boha. (Jaký by měl tento verš smysl, kdyby ani zbožní lidé jako David Boha nehledali?)

Přísloví1:29 Protože nenáviděli poznání a nerozhodli se ctít Hospodina.

SOUHRN: Jelikož Boží povolání nevylučuje Ježíšovu volbu a Bible říká, že s Boží pomocí se můžeme rozhodnout pro Boha, Boží povolání tedy nevylučuje naši volbu.

Otázka: Je možné, že podle Římanům 9:19 nemají nekřesťané svobodnou vůli, zatímco křesťané ji mají?

Odpověď: Ne, ale je to zajímavý návrh, který mi kdysi sdělil jeden můj kalvinistický přítel. Od žádných jiných kalvinistů jsem to však neslyšel. Zde jsou čtyři body, které vysvětlují, proč je tento názor nesprávný.

Bůh je svrchovaný v tom smyslu, že zná vše, co se stane, včetně každého rozhodnutí, které učiníme. Rovněž ovládá až do nejmenšího detailu vše, co si přeje ovládat, a ani jediný atom se nepohne, pokud to Bůh nedovolí. Bůh se však také dokáže omezit. Může se rozhodnout dočasně a v určitých mezích „delegovat svou svrchovanost“ tak, abychom mohli činit rozhodnutí, za jejichž důsledky neseme odpovědnost my, a ne Bůh.

Co je to svobodná vůle? Pokud bychom svobodnou vůli definovali jako tu část nás, která je zcela nezávislá a kterou nedokáže ovládat ani Bůh, pak taková svobodná vůle neexistuje. Raně křesťanští autoři však o svobodné vůli psali jako o naší schopnosti činit rozhodnutí a uváděli, že Bůh nám dokonce dovoluje činit rozhodnutí, která se Mu nelíbí a mají závažné důsledky. Naše svobodná vůle je však svázána hříchem, stejně jako je svobodná vůle alkoholika nebo drogově závislého svázána jejich hříchy. Sami možná nemají sílu vymanit se ze své závislosti, ale mohou náhodou vkročit do kostela nebo do rehabilitačního centra a volat o pomoc.

Mnozí kalvinisté popírají, že by lidé měli svobodnou vůli v jakémkoli smyslu tohoto slova; popírají, že by lidé mohli činit rozhodnutí. Je to téměř tak, jako bychom byli roboti. Někteří kalvinisté popírají, že máme svobodnou vůli, protože Bůh je svrchovaný. Jiní kalvinisté, stejně jako Martin Luther, popírají, že máme svobodnou vůli, protože jsme padlí a svázáni hříchem. Tato otázka naznačuje, že kalvinisté popírají svobodnou vůli z druhého důvodu.

Nekalvinisté mohou souhlasit s tím, že Bůh je svrchovaný a že lidská vůle je svázána hříchem. Ani jeden z těchto důvodů však nedělá z našich zdánlivých rozhodnutí výsměch, ani nečiní z lidské odpovědnosti za to, na co není schopen ani reagovat, nesourodou záhadu.

Otázka: Jak je v Římanům 9,20–21 Bůh podobný hrnčíři a my hlíně?

Odpověď: Pavel zde odkazuje na podobenství z Jeremjáše 18:6; Izaiáše 29:16; 45:9. V Genesis 2:7, když Bůh stvořil člověka, má slovo pro „stvořil“ stejný kořen jako slovo „hrnčíř“. Bůh může se stvořením nakládat, jak se mu zlíbí, a my máme povinnost následovat svého Stvořitele. Hlína, které se hrnčíř nedotkne, samozřejmě zůstává jen neartistickou beztvarou hmotou.

Jak řekl Charles R. Erdman: „Boží svrchovanost se nikdy neprojevuje v odsouzení lidí, kteří by měli být spaseni, ale spíše vede ke spasení lidí, kteří by měli být ztraceni.“ Pavlův list Římanům, str. 109. (z Believer’s Bible Commentary, str. 1719.)

Otázka: Co zde Pavel dělá v Řím 9,25–33?

Odpověď: Pavel dokazuje svůj názor tím, že používá jeden biblický verš za druhým. To ukazuje, že nejde o jednorázovou poznámku v jednom verši, ale spíše o společnou nit v Písmu. Pro použití jednoho biblického verše hned po druhém existuje termín; nazývá se to catena. Cateny používali oba novozákonní autoři (zejména Pavel) a nejméně 29 autorů rané církve před Prvním nicejským koncilem, takže šlo o běžný způsob vyjadřování.

Otázka: Jak a proč Bůh v Římanům 9:32–33 učinil Ježíše kamenem úrazu pro Židy?

Odpověď: Ačkoli tento úryvek neuvádí důvod, můžeme si všimnout několika věcí. Ježíš v Matoušovi 18:3–5 a 19:14 řekl, že k němu musíme přijít jako malé děti. Malé děti obvykle nejsou ohromeny svým vlastním věděním či moudrostí a nejsou pyšné na to, že vědí více než ostatní. Prostě jen pokorně touží být blízko někomu, kdo je miluje a pomáhá jim v jejich slabosti. Bůh nemá radost z naší síly, ale spíše z toho, jak Jeho síla může zazářit skrze naši slabost. Bůh řekl Pavlovi ve 2. Korinťanům 12:9b–10: „… neboť má moc se dokonává ve slabosti.“ „Proto se budu tím raději chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala moc Kristova. Proto se pro Krista raduji ze slabostí, z urážek, z útrap, z pronásledování, z těžkostí. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem silný.“ Ne každý je ochoten mít takový postoj.

Otázka: Co je na slově pro „zakopnout“ v Římanům 9:33 neobvyklého?

Odpověď: Toto slovo neznamená zakopnout. Jeho význam se spíše blíží pádu z útesu.

Otázka: Jaké jsou v Římanům 10,1–4 příklady toho, jak něčí náboženská horlivost brání poznání Boha?

Odpověď: Náboženství samo o sobě, i když je dobré, může být modlou. Existuje však také zhoubné náboženství, které dobré není. Když náboženství nařizuje upálit čerstvě ovdovělou ženu nebo zabíjet lidi, kteří proti vám nebojují, jen proto, že nepřijímají vaše náboženství, pak je takové náboženství zhoubné. Jan 16,2 říká: „Vyloučí vás ze synagog. Vlastně přichází čas, kdy si každý, kdo vás zabije, bude myslet, že tím prokazuje službu Bohu.“

Otázka: Jak mohl Bůh v Římanům 10:3 spravedlivě potrestat Izraelity za nevědomost?

Odpověď: V Písmu není žádný příklad toho, že by Bůh potrestal někoho za nevinnou nevědomost. Ne každá nevědomost je však nutně nevinná. Například dobří rodiče netrestají batole za nevědomost, ale dobrý učitel potrestá za nevědomost žáka, který si nepročetl zadaný domácí úkol. Židé, stejně jako my dnes, mají „domácí úkol“ poznat Boží slovo.

Otázka: Jak je v Římanům 10:4 Kristus koncem zákona?

A: I když Kristus sám zákon zcela dodržoval, to by ještě neznamenalo konec zákona.

Kristus je koncem zákona v několika ohledech.

1. Jako nejvyšší kněz Kristus za nás naplnil zákon. Jednou provždy za nás přinesl oběť (Židům 9:13–14).

2. Účelem zákona je vést nás ke Kristu. Židům 10:1 říká, že zákon byl stínem toho, co mělo přijít.

3. Kristus je konec, neboli cíl zákona. Starozákonní oběti „zakrývaly“ hřích (Židům 9:9–10; 10:2–4), než Kristus hřích zcela odstranil.

Slovo „konec“ nebo „ukončení“ (telos) je v řečtině zdůrazněno, protože je to první slovo věty.

Otázka: Platí v Římanům 10:4 zákon stále pro ty, kteří nevěří?

A: Tady se jedná o Mojžíšův zákon. Římanům 10:4 toto tvrzení neupravuje slovy „pouze pro ty, kdo věří“. Pohané a nevěřící by tedy neměli uvažovat o dodržování Mojžíšova zákona, ale spíše o Kristu a Jeho přikázáních. Mojžíšův zákon tedy pro všechny skončil, ale zákon dobra a zla, vepsaný do lidských srdcí, stále platí.

Q: Žijeme podle Římanům 10:5 tím, že dodržujeme Zákon, nebo Zákon přináší smrt, jak říká Římanům 8:2?

Odpověď: Zde by mohla pomoci analogie. Zda lidský zákon přináší život, nebo smrt, závisí na vašem úhlu pohledu. Potenciální oběť trestného činu a vrah odsouzený k popravě mají odlišné úhly pohledu.

Kdyby někdo zákon dokonale dodržoval, přineslo by to život. Porušení zákona, o kterém víte, však přináší soud a smrt.

Otázka: Co je zajímavého na Pavlově příkladu v Římanům 10:7?

Odpověď: Pavel převzal tento citát z Deuteronomia 30:13, kde se píše: „Kdo přejde moře?“, a změnil jej na: „Kdo sestoupí do propasti?“ Nemusíme sestupovat do propasti, abychom dosáhli spásy (což by pro nás ostatně bylo nemožné), protože to za nás již udělal Kristus.

Otázka: Stačí v Římanům 10:9–10 pouze říci „Ježíš je Pán“, abyste se dostali do nebe?

Odpověď: Ne, to tento verš neučí. Ve Skutcích8:13 Šimon Magus „uvěřil“, přesto Petr ve Skutcích 8:18–20 řekl, že zahyne. Řecké slovo pro „uvěřit“ ve Skutcích 8:13, episteuse, není běžným slovem používaným v Bibli pro „uvěřit“. Běžné slovo, pestuvo, znamená důvěřovat a mít spasitelnou víru. Slovo použité ve Skutcích 8:13 znamená intelektuální souhlas.

Otázka: Může být člověk v Římanům 10:9 spasen tím, že důvěřuje Ježíši jako Spasiteli, ale ne jako Pánu?

Odpověď: Ne, nic v Písmu takovou naději nedává. Římanům 10:9 říká, že musíme Ježíše nazývat „Pánem“ nebo „Mistrem“. Pouhé prohlášení, že Ježíš je Spasitel, ale že Ježíš není můj Pán, neznamená, že jste přijali Ježíšovo spasení.

Otázka: Proč se v Římanům 10:11 píše „nikdy nebudeš zahanben“, když se odkazuje na Izaiáše 28:16, kde se v masoretském textu píše „nikdy nebudeš zahanben“?

Odpověď: Římanům10:11 se podobá verzi ze Septuaginty „v žádném případě se nezahanbíš“, nikoli masoretskému textu. I na mnoha dalších místech jsou citace z Nového zákona blíže Septuagintě než masoretskému textu.

Slovo pro „ztratit odvahu“ v Izaiášovi 28:16 v masoretském textu je chuwah (Strongova konkordance 2363), což doslovně znamená „spěchat“. To dává smysl, pokud chápete „spěchat“ jako útěk z bitvy při porážce. Odkazuje však také na emoce, jako je například „velké rozrušení“ v knize Jób 20:2. Masoretský text a Septuaginta zde tedy mají podobný význam, ale Septuaginta je o něco přesnější a pro člověka, který neovládá hebrejštinu, srozumitelnější.

Otázka: Na čem je v Římanům 10:11 založeno tvrzení, že neživý kámen představuje člověka?

Odpověď: Bůh je metaforicky kamenem úrazu v Izaiášovi 8:14; 1. Petrově 2:8. „Kámen úrazu a skála pohoršení.“ Žalm 118:22 říká: „Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal úhelným kamenem.“ Žalmista nás neučí o stavbách; jedná se o metaforu, která přirozeně sedí na Mesiáše.

Otázka: Je v Římanům 10:12 pravda, že „totožnost ‚Pána‘ nelze z kontextu s jistotou určit“, jak učí Svědkové Jehovovi (Strážná věž 1. 2. 1977, str. 95)?

Odpověď: Ne. 1. Korinťanům 12:4–6 a mnoho dalších veršů ukazuje, že se jedná o Ježíše Krista.

Otázka: Musí člověk v Římanům 10:13 konkrétně vzývat jméno „Jehova“, aby byl spasen, jak učí Svědkové Jehovovi?

Odpověď: Ne. Člověk musí spíše vzývat skutečného a živého Boha. Ani staří Izraelité sami neměli slovo „Jehova“, protože neznali hlásku „J“. Znamená to snad, že kvůli absenci hlásky „J“ všichni svatí ve Starém zákoně neuctívali pravého Boha? To je samozřejmě nesmysl. Bohu jde o naše srdce a o slova a činy, které z něj vycházejí, nikoli o výslovnost.

Otázka: Může člověk podle Římanům 10:13 přijmout Ježíše jako Spasitele, ale ne jako Pána?

Odpověď: Ne. Bohužel někteří učili, že stačí přijmout Ježíše pouze jako Spasitele a že přijetí Ho jako Pána je až druhá část. Jedna varianta tvrdí, že uznání Ježíše jako Pána je volitelné. Druhá varianta, kterou zastává kniha The Complete Book of Bible Answers na str. 190, sice neříká, že je to volitelné, ale že podřízení se Ježíši jako Pánu není rozhodnutí, které by se mělo vyžadovat od nekřesťanů před jejich spasením, jak tomu [zřejmě] je v případě přijetí Ježíše jako Spasitele. Přijetí Ježíše jako Pána nastává postupně, jak křesťan s Ním kráčí.

V knize *Now That’s a Good Question* (str. 122–123) R. C. Sproul poukazuje na to, že spasení bez přijetí Ježíše za Pána je zkreslením pravého evangelia, které se nazývá antinomismus. Kalvinisté tvrdí, že toto antinomistické učení vidí u mužů, jako jsou Zane Hodges a Charles Ryrie.

Ježíš však antinomismus vyvrací v Matoušovi 7:21–28 a Janovi 14:21–24. Stručně řečeno, ti, kdo milují Ježíše, budou poslouchat Jeho učení, a ti, kdo Ježíše nemilují, Jeho učení poslouchat nebudou. Také v Koloským 2:6 Pavel říká: „tak, jak jste přijali Krista Ježíše jako Pána“. V tomto úryvku Bible nemluví k těm, kteří se snaží přijmout Ježíše jako Spasitele, ale ne jako Pána.

Otázka: Pokud v Římanům 10:13 stojí, že každý, kdo vzývá Pána, bude spasen, jak můžete vědět, zda jste byli upřímní, když jste volali k Bohu, aby vás spasil?

Odpověď: Položme si jako analogii jednodušší otázku. Jak víte, že jste včera měli v úmyslu poobědvat?

1. Snědl jste jídlo náhodou, nebo záměrně?

2. Nevěděl jste, že chcete obědvat, než jste skutečně obědval?

3. Nutil vás někdo k jídlu, místo abyste jedli z vlastní svobodné vůle?

Pokud jste včera poobědvali a odpověď na předchozí tři otázky zněla „ne“, pak jste měli v úmyslu poobědvat.

Podobně ani volání k Pánu není nic složitého, jako třeba složení zkoušky. Pokud jste se na Ježíše obrátili záměrně, věděli jste, co děláte, nebyli jste k tomu donuceni a svobodně jste to chtěli udělat, pak pokud jste se na Ježíše obrátili s prosbou, aby vás spasil, skutečně jste se na Ježíše obrátili s prosbou, aby vás spasil.

Otázka: Pokud podle Římanům 10:14–15 neplníme svou povinnost a nekážeme evangelium, způsobí naše neposlušnost, že lidé půjdou do pekla?

Odpověď: Ne. Bůh je všemocný i svrchovaný a Bůh připraví cestu, aby k Němu mohli přijít všichni vyvolení. Můžeme však sdílet radost a výsadu být nástrojem, který Bůh používá k uskutečnění své vůle.

Otázka: Může podle Římanům10:14 –15 někdo jít do nebe, i když nikdy neslyšel evangelium?

Odpověď: Lidé se tam dostali. Důkazem toho jsou Enoch, Abraham, Jób a věřící ze Starého zákona, kteří následovali to, co jim Bůh zjevil, ale neslyšeli to, co pro ně bylo tajemstvím novozákonního evangelia. Pamatujte, že to je nakonec Bůh, kdo spasí, ne evangelium a ne naše reakce na evangelium. Více informací najdete také v následující otázce.

Otázka: Může podle Římanům10:14 –15 někdo vejít do nebe, i když nikdy neslyšel evangelium, poté, co Ježíš vstal z mrtvých?

Odpověď: Skuteční křesťané se v této otázce neshodují.

Někteří říkají, že ne. To však nutně neznamená, že neměli příležitost. Pokud by někdo, kdo nikdy neslyšel evangelium, následoval pravdu, kterou zná, a reagoval na působení Ducha Svatého ve svém životě, Bůh může pohnout nebem i zemí, aby mu přinesl pravdu. Bůh může prozřetelně zařídit, aby k němu přišel křesťan a sdělil mu Kristovo evangelium. Jedním z příkladů je v Skutcích 10:2, 22, 31 bohabojný Říman jménem Kornelius, který byl spravedlivý, modlil se a rozdával almužny. Bůh poslal anděla, aby Korneliovi řekl, ať si nechá přivést Petra.

Jiní s tím rozhodně nesouhlasí. Zatímco 2. Tesalonickým 1:8 říká, že lidé, kteří neposlouchají Ježíšovo evangelium, budou potrestáni věčným zahynutím, Římanům 4:15 a5:12 uvádějí, že hřích se nepočítá tam, kde není zákon. Ačkoli Písmo neučí, že by někdo měl po smrti druhou šanci, někteří v tom vidí příležitost pro lidi, aby vyslechli evangelium a dostali první šanci po smrti a/nebo během Tisíciletí. Viz diskuse k 1. Petrovu3:19 (dvě otázky) a k 1. Petrovu 4:6 ohledně Ježíšova kázání evangelia mrtvým. Viz diskuse ke Zjevení 20 ohledně možných příležitostí během Tisíciletí. A konečně, jelikož to je v konečném důsledku Bůh, kdo zachraňuje lidi, mohl by způsobit, aby se děti nebo kdokoli jiný dostal do nebe, aniž by slyšel evangelium, pokud by to chtěl.

Klíčovým bodem této argumentace je Římanům 10:14, který říká, že lidé nemohou vzývat Boha, aniž by uvěřili; nemohou uvěřit, aniž by slyšeli; a nemohou slyšet, aniž by byl kazatel. Kdyby to byla paralela, Římanům10:13 by říkal, že nikdo nemůže být spasen, aniž by vzýval Boha; Římanům10:13 však není paralela. Říká spíše pouze to, že „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“.

Římanům 10:13–14 nedává o nic silnější důvod k tvrzení, že každý dospělý, který nikdy nevěděl, jak vzývat Pána, půjde do pekla, než k tvrzení, že každé dítě, které nikdy nevědělo, jak vzývat Pána, půjde do pekla.

Otázka: Jak to, že Židé v Římanům 10:18 nerozuměli, když právě oni měli ze všech lidí nejvíce znalostí o Bohu?

Odpověď: Nebylo to proto, že by neměli informace, ani proto, že by nebyli dost inteligentní. Spíše měli odlišný způsob uvažování, podle kterého stačilo dodržovat zákon, a neměli prostor pro pravdu, protože ta do jejich uvažování nezapadala.

Otázka: Jak v Římanům 10:19 Bůh vzbudil v Židech závist vůči těm, kteří nejsou národem?

Odpověď: Židé brali Boha jako samozřejmost. Za samozřejmost považovali také to, že pouze oni byli Bohem vyvoleni. Bůh jim chtěl ukázat, že se nemají čím chlubit. I když mohli závidět politickou moc jiných národů, primární význam je zde náboženský. Existuje mnoho nežidovských lidí, kteří znali Starý zákon lépe než většina Židů. Více než většina Židů se zajímají o to, jak se zalíbit Bohu. Zbožný Žid by zde mohl vidět něco špatného v praktikování judaismu.

Zde je, co k tomu řekl Irenej z Lyonu (cca 160–202 n. l.). Cituje 11 z 20 slov z Římanům 10,19 a následujících: „Navíc Mojžíš v Deuteronomiu říká, že pohané by měli být ‚hlavou‘ a nevěřící lidé ‚ocasem‘. A dále říká: ‚Vy jste mě rozhněvali k žárlivosti těmi, kteří nejsou bohové, a rozhněvali jste mě svými modlami; a já vás rozhněvám k žárlivosti tím, co není národ, a pošetilým národem vás rozhněvám.‘ Neboť opustili Boha, který je, a uctívali a sloužili bohům, kteří nejsou; a zabili Boží proroky a ‚prorokovali pro Baala‘, který byl modlou Kanaánců. A Syna Božího, který je, pohrdali a odsoudili, ale zvolili si Barabáše, toho lupiče, jenž byl zatčen za vraždu; a věčného Krále zapřeli a za svého krále uznali pomíjivého císaře. (Tak) se Bohu zalíbilo udělit jejich dědictví pošetilým pohanům, a to i těm, kteří nepatřili k Božímu lidu a nevěděli, co je Bůh.“ Demonstrace apoštolského kázání, kap. 95.

Otázka: Proč v Řím 10,21 a 11,7 zněl Bůh (a Pavel) zklamaně, že Židé jako skupina nepřijali Ježíše, když Bůh již předem věděl, že budou neposlušní?

Odpověď: Bůh je mimo čas i uvnitř času. Jejich neposlušnost byla jejich vinou a Bůh věděl, že k tomu dojde, ještě než byla stvořena země. Ale Bůh přesto prožívá emoce v okamžiku, kdy k tomu dochází. Římanům 10:21 je srdcervoucí obraz: všemohoucí Bůh vesmíru, který dokáže roztrhat hvězdy, jemně a trpělivě natahuje své ruce k těmto lidem, a oni se jako národ odvrací a nepřicházejí k Němu, alespoň zatím ne.

Otázka: V Římanům 11:1,11 nebyl tento stav trvalý. Kdy se špatná situace jeví jako trvalá, i když ve skutečnosti není?

Odpověď: Odmítnutí Židů bylo částečné, dočasné a přechodné. Pro běžného pozorovatele se však v té době jevilo jako trvalé. Tak se věci mohou jevit i dnes.

Nepříjemné situace: Něco se může jevit jako trvalé, když ve skutečnosti doufáme, že tomu tak není, a nevidíme žádnou možnost světla na konci tunelu. Jak kdysi někdo řekl: „Viděl jsem světlo na konci tunelu, ale byl to jen vlak.“

Příjemné situace: Něco se může jevit jako trvalé, když si přejeme, aby tomu tak bylo, a upadneme do pasti myšlení, že pouhá naděje, že tomu tak je, to tak i činí.

Přinejmenším však můžeme uznat, že máme sklon domnívat se, že některé věci jsou trvalejší, než ve skutečnosti jsou. Měli bychom to vyvážit tím, že si budeme připomínat, že nevíme, co přinese zítřek (Jakub 4:14). Proto bychom se měli věcí tohoto světa držet jen lehce a uvědomovat si, že každý nový den je pro nás i pro naše blízké darem.

Otázka: Byl to v Římanům 11:14 Bůh, Pavel, nebo oba, kdo se snažili vzbudit v Židech žárlivost?

Odpověď: Řecký text v Římanům 11:14 uvádí „já“, takže to byl určitě Pavel.

Nesprávná odpověď: Podle Believer’s Bible Commentary, str. 1725, to byl pouze Pavel.

Správná odpověď: Nebyl to jen Pavel, ale také Bůh, jak Pavel přiznává, když v Římanům 10:19 cituje Deuteronomium 32:21.

Vzbuzování žárlivosti je zajímavá strategie. Když lidé už nechtějí poslouchat a trpí přetrvávající, důslednou a zatvrzelou hluchotou, promluvte s někým jiným, s jejich vědomím, a oni si možná začnou klást otázku, o co přicházejí.

Otázka: Jak mohou být křesťané v Římanům 11:16 nyní Božím vyvoleným lidem, když ve Starém zákoně byl olivovník symbolem Izraelitů?

Odpověď: Olivovník nebyl symbolem etnických Izraelitů; oni si to jen mylně mysleli, protože si více cenili svého původu než toho, že jsou v pořádku před Bohem.

Otázka: Co je v Římanům 11:16 hlavním kmenem olivovníku?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté dva názory na správnou odpověď.

Co není správnou odpovědí. Nepředstavuje Izrael, protože pohané, kteří se připojili, nebyli obřezáni a nedodržovali židovský zákon.

Duchovní rod Abrahamův: včetně patriarchů, podle The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 484–485.

Boží linie výsad, neboli „status privilegovaného národa“, podle Believer’s Bible Commentary, str. 1725–1726.

Boží vyvolený lid

Otázka: Co se v Římanům11:17 –24 dozvídáme o pěstování olivovníků?

Odpověď: Olivovníky byly velmi cenné, ale vyžadovaly mnoho práce. V době války nesměli Izraelité kácet olivovníky (Deuteronomium 20:19–20). Kdyby byly olivovníky pokáceny, snížilo by to zásoby potravin v zemi na nejméně 20 let. To také vysvětluje, proč bylo kácení olivovníků katastrofou v knize Habakuk3:17 a v Deuteronomiu 28:40.

Wycliffe Bible Dictionary na str. 1366–1367 obsahuje rozsáhlou kapitolu o pěstování oliv. Na závěr se zde uvádí: „Olivovníky se pěstují z odřezků, které se naroubují na starý kmen nebo divoký strom, když jsou výhonky či odnože dlouhé asi tři stopy. Nové výhonky mohou také vyrůst z kořenů nebo pařezu starého mateřského stromu (Žalm 128:3; Izaiáš 11:1). Plody se objeví až po třech až čtyřech letech a bohatá sklizeň až po 17 až 18 letech. Po celou tuto dobu vyžaduje strom pečlivou péči, každé jaro je třeba půdu zorat a hnojit a strom věrně zalévat. … Při správné péči vyprodukuje plně vzrostlý strom půl tuny oleje ročně a bude v tom pokračovat, dokud nedosáhne neuvěřitelného věku.“ V publikaci The New International Bible Dictionary, str. 802, a v Encyklopedii Britannica z roku 1972, sv. 16, str. 936, jsou fotografie olivovníků starých 1 000 let. Kdybych byl stromem, chtěl bych být olivovníkem – robustním, odolným proti škůdcům a dožít se tisíce let!

Otázka: Proč by někdo v Římanům11:17 –24 rouboval větve divokého olivovníku na domácí olivovník?

Odpověď: Obvykle by se to dělalo naopak. Člověk by chtěl mít divoký ovocný strom s jeho odolnými vlastnostmi v kombinaci s kultivovanými větvemi, které rodí ovoce s příjemnými vlastnostmi. V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

1. Pavel uváděl příklad. Nesnažil se poučovat lidi, jak pěstovat olivy, ale uváděl příklad toho, jak byli pohané naroubováni. Jak uvádí Wycliffe Bible Dictionary na str. 726: „Toto záměrné obrácení zdůrazňuje obrazný styl vyjadřování, který zprostředkovává věčnou pravdu o zavržení národního Izraele a složení pravého Izraele – všech věřících.“ Podobný popis najdete také v New International Dictionary of the Bible, str. 402.

2. Mnohé rostliny se vůbec neroubují. Domácí větev by se obvykle odřezávala pouze v případě, že by byla slabá, napadená hmyzem nebo nemocná. Pavel v Římanům 11:20 výslovně uvádí, že tyto větve byly odřezány kvůli nevěře.

3. Analogie Izraelitů jako olivového stromu jim již byla známá z Jeremjáše 11:16 a Ozeáše 14:6. Z chronologického hlediska, kdy kořen představuje předky rodokmenu, to tedy byli pohané, kteří byli naroubováni, a ne naopak.

4. Kdyby Pavel řekl, že Židé jsou divoký kořen a pohané kultivované větve, mohli by si pohané myslet, že je Bůh narouboval, protože v nich potřeboval některé žádoucí vlastnosti, a ne že to bylo čistě z milosti. Navíc to nebyli pohané, kdo byli „zkultivováni“, ale Židé.

5. Kdyby se použila analogie, v níž by pohané byli divokým kořenem a Izraelité kultivovanými větvemi, bylo by to ještě větší převrácení. Pohané byli naroubováni do Božího vyvoleného lidu, a rozhodně ne naopak.

„New Geneva Study Bible“ na str. 1787 uvádí, že divoké větve byly někdy naroubovány na domácí rostliny, aby jim dodaly novou vitalitu. Zdá se, že kdyby všechny větve byly domácí, olivovník by nerostl tak dobře. Avšak publikace Today’s Handbook for Solving Bible Difficulties (Dnešní příručka k řešení biblických obtíží), str. 152–153, Believer’s Bible Commentary (Komentář k Bibli pro věřící), str. 1726, a The New International Bible Dictionary (Nový mezinárodní biblický slovník), str. 402, uvádějí, že žádný šlechtitel rostlin by něco takového neudělal, a shodují se v tom, že Pavel použil toto pořadí, aby poučil o odštěpení Izraele a naroubování pohanů, nikoli o zahradnictví. Pavel to možná naznačuje i v Římanům 11:24, kde říká, že naroubování divoké větve na domácí kořen bylo „v rozporu s přírodou“.

Komentář „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 484) uvádí, že naroubování divoké větve na kultivovaný kořen nebylo běžné, i když se to dělo.

Závěr: Pavel nám výslovně sděluje, proč byli v této analogii kořenem právě Izraelité. V Římanům 11:18 Pavel říká, aby si pamatovali, že oni (pohané) nepodporují kořen, ale že kořen podporuje je.

Otázka: Jaké byly v Římanům 11:20 některé překážky, které bránily Židům v tom, aby přinášeli Bohu ovoce?

Odpověď: Trpěli nevěrou. Kromě toho měli

nedostatek lásky k ztraceným (jako Jonáš)

modlářství a další hříchy až do vyhnanství (Ozeáš9:10 ).

Nenašli potěšení v Božím slově (Jeremiáš6:10 ).

Zapomněli na nutnost vytrvat (Židům10:23 , 32–35).

Byli pohlceni starostmi tohoto světa, jako na třetí půdě (Matouš 13:23).

Zredukoval Boží slovo pouze na soubor pravidel pro život

Zapomněli na přikázání vychovávat své děti (Deuteronomium 6:4-7).

Tak se Židé zatvrdili, v řečtině „porosis“.

Otázka: Jak může být Bůh v Římanům 11:22 zároveň milosrdný i přísný, aniž by si protiřečil?

Odpověď: Řecké slovo může znamenat jak přísný, tak tvrdý. Na zemi může být policista laskavý tím, že pomůže cizinci, který potřebuje pomoc. Ten samý policista může být přísný tím, že zastřelí vraha, který se pokouší někoho zabít. Pokud může být člověk zároveň laskavý i přísný, jistě by pro vás neměl být problém pochopit, že Bůh může být stejný – že může prokazovat milosrdenství a přitom zůstat věrný své svaté přirozenosti. Více o tom, jak může být křesťan policistou, najdete v diskusi k Římanům 13:10.

Otázka: Co znamená v Římanům 11:25 „plnost pohanů“?

Odpověď: Znamená to, že Izrael byl jako Boží lid odvržen, dokud do Božího království nevstoupí pohané, kteří uvěří.

Otázka: Jdou podle Římanům 11:26 všichni Izraelité do nebe?

Odpověď: Ne, podle Jan 8:24 a Matouš 23:33. Odpověď najdete v diskusi k Římanům 9:8–9,27.

Otázka: Splní Bůh v budoucnu podle Římanům11:26 –27 ještě některé sliby pro biologické potomky Izraele?

Odpověď: To je jeden z klíčových rozdílů mezi křesťany, kteří jsou teology smlouvy, a křesťany, kteří jsou dispensacionalisty.

Teologové smlouvy říkají, že ne. Všechny budoucí sliby budou naplněny nikoli fyzickému Izraeli, ale duchovnímu Izraeli, tedy církvi, složené ze všech pravých věřících všech národností. Tomu se říká teologie nahrazení.

Dispensacionalisté říkají, že ano. Mnoho slibů se naplní pro duchovní Izrael, ale fyzický Izrael stále zdědí palestinskou zemi navždy. Těch 144 000 ve Zjevení 7 a 14 pochází z izraelských kmenů.

Otázka: Co znamená v Římanům 11:32, že Bůh všechny lidi podřídil neposlušnosti?

Odpověď: Bůh nezrušil svůj standard spravedlnosti ani nesnížil svůj standard dokonalosti pro nebe. Spíše se Bůh smiloval nad jejich neposlušností skrze Ježíšovu krev na kříži.

To může souviset také se skutečností, že Bůh stvořil nejméně pět druhů bytostí:

Nemorální: zvířata

Bez hříchu a zůstávají bez hříchu: andělé různých řádů

Od bezhříšných k padlým: démoni

Od padlých k bezhříšným: vyvolený lid

Padlí a zůstávají padlí: odvržení lidé

Římanům11:32 ukazuje, že všichni lidé, s výjimkou Adama, Evy a Ježíše, spadají do posledních dvou kategorií.

Otázka: Proč Pavel v Římanům 12:1 používá slovo „proto“?

Odpověď: „Proto“ zde znamená kvůli všem Božím milosrdenstvím v předchozích kapitolách. Odkazuje to na všechny předchozí kapitoly Římanům, nejen na kapitoly 9–11.

Pavel rozděluje mnoho svých listů na dvě části: část doktrinální a část praktickou. Nebo, jak říká A. M. Hunter, „na stránku víry a stránku chování“, jak uvádí New International Bible Commentary na str. 1338. V Efezským a Koloským jsou tyto části přibližně stejně dlouhé, ale v Římanům je doktrinální část více než dvakrát tak dlouhá.

Otázka: Co je zajímavého na časech řeckých slov „přizpůsobeni“ a „proměněni“ v Římanům 12:1?

Odpověď: Shrnout to jako „Nepřizpůsobujte se, ale proměňujte se“ je zcela nesprávné. Tato slovesa jsou pasivní, nikoli aktivní. Neříká se tedy „nepřizpůsobujte se“, ale spíše „nenechte se přizpůsobit“. Totéž platí pro slovo „proměňováni“. Technicky vzato nám tedy Bůh zde nepřikazuje, abychom něco dělali, ale paradoxně nám přikazuje, aby s námi něco bylo učiněno. Nejde tedy o to, že by se lidé výslovně snažili přizpůsobit se světu; jsou však přizpůsobováni, když kráčí po cestě, kterou si zvolili. Stejně tak nám není přikázáno, abychom se proměňovali, protože sami sebe proměnit nedokážeme. Je nám aktivně přikázáno, abychom „byli proměněni“, což je vedlejším výsledkem toho, že obnovujeme svou mysl skrze Ducha Svatého. V Žalmu 40:8 David řekl, že Boží zákon je v jeho srdci. Boží slovo by mělo být i v našich srdcích.

Otázka: Jak máme být v Římanům 12:1 obětováni Bohu?

Odpověď: Římanům 12:1 neříká, že máme být mrtvou nebo spálenou obětí, ale spíše živou obětí. Samozřejmě, živá oběť může mít sklon chtít slezt z oltáře, a to bychom neměli dělat.

Existuje taková historka. Jednou se kuře a prase procházely po zemi a uviděly spoustu hladových lidí. Kuře řeklo: „Vím, co můžeme udělat, připravme jim snídani!“ Prase odpovědělo: „To se ti snadno řekne, ale pro mě je to naprosté odhodlání.“ Bůh nás nyní nevolá, abychom byli kuřaty, ale volá nás k naprostému oddaní, abychom přinesli spásu tomuto světu. Naprosté oddaní nespočívá v tom, že zemřeme ve službě Bohu (ačkoli pro některé lidi tomu tak je), ale v tom, že všichni žijeme pro Boha.

Otázka: Jaký je v Římanům 12,1–2 rozdíl mezi chozením a prací pro Boha a o čem se zde mluví?

Odpověď: Verše 1 a 2 technicky vzato nejsou o „konání“; to přichází až později, počínaje veršem 3. Verše 1 a 2 hovoří o dobrovolném odevzdání se, aby došlo k „proměně bytí“ toho, kým jste. Jste ochotni nechat se Bohem změnit a proměnit? Někteří lidé nejsou, protože jsou příliš spokojeni s tím, kde se právě nacházejí.

Otázka: Kolikrát se podle Římanům 12:2 musíme nechat proměnit?

Odpověď: Jen jednou, ale je to nepřetržitý proces od chvíle, kdy jsme poprvé uvěřili, až do dne, kdy opustíme tento svět.

Otázka: Jakými způsoby mohou lidé podle Římanům 12:3 mít o sobě příliš vysoké mínění?

Odpověď: Ve světě si lidé mohou myslet více, než by měli, o své inteligenci, penězích, finančních schopnostech, sportovních či hudebních schopnostech, atraktivitě, původu nebo společenském postavení. Cokoli dobrého máte, je dar od Boha. Může to také kdykoli zmizet.

Zejména pro křesťany existuje dobrá křesťanská kniha s názvem „Sedm smrtelných ctností“ od Todda E. Outcalta. Jedním z hlavních bodů této knihy je, že jakákoli ctnost, jakákoli dobrá věc, se stává smrtelnou, když se smísí s pýchou. Vaše víra, znalost Bible, dokonce i vaše láska mohou vypadat ošklivě jak před Bohem, tak před ostatními, jsou-li smíšeny s pýchou na tuto ctnost.

V rané církvi si někteří mohli myslet, že jsou lepší než ostatní křesťané, protože byli Židé. Někteří vzdělaní Řekové mohli být hrdí na svou moudrost a někteří, tehdy i dnes, se kvůli svému bohatství mohli cítit vlivnější, nebo jiní mohli mít pocit, že jsou vlivnější, jak ukazuje Jakubův list 2:2–5.

I Pavel zřejmě o tomto pokušení věděl, protože ve 2. Korinťanům 12,7–10 řekl, že mu Bůh dal „posla od satana“, aby ho trápil, aby se Pavel nestal domýšlivým. I Pavel s tím bojoval.

Otázka: V Římanům 12:3 je opakem toho myšlení, že vše, co máme, je nic nebo k ničemu, a Bible neříká, že bychom měli mít ani takový postoj. Jaký by měl být náš postoj?

Odpověď: Římanům 12,3 říká, že bychom měli mít „zdravý úsudek“.

Tyto věci nám mohou pomoci zakotvit se v střízlivém úsudku.

Je v pořádku usilovat o vítězství v závodě nebo o cenu (Filipským 3:14). Uvědomit si, že v některých věcech jste lepší než někteří jiní lidé, není arogance, ale může to být prostě uznání pravdy. Uvědomte si však také, že ať už jste v čemkoli velmi dobří, pokud v tom nejste úplně nejlepší na celém světě, vždy se najde někdo, kdo je v tom lepší než vy.

Náš život zde je pomíjivý a stejně ho brzy opustíme. Viz Jób 14:1–2; Žalm 62:9; 103:13–16; Izaiáš 40:6,7; (částečně 1. Korinťanům 7:31); Jakub 1:10–11; 1. Petr 1:23–24. Existuje organizace na pomoc pacientům s Alzheimerovou chorobou s názvem „Still Me“, která připomíná rodinám, že pacient s Alzheimerovou chorobou sice mohl ztratit některé kognitivní schopnosti, ale jak řekl jeden pacient: „Já jsem pořád já!“

Jako mraky a vítr bez deště je člověk, který se chlubí dary, které nikdy nedal (Přísloví 25:14 BSB). Nezáleží na tom, jaké talenty máte, pokud s nimi nic neděláte.

Naše dary nejsou pro nás, ale pro druhé. Filipským 2:17 říká, že Pavel byl „vyléván jako nápojová oběť“ za ostatní křesťany.

Máme své dary využívat společně s ostatními, ne jen individuálně, jak ukazují Římanům 12:5–8 a 1. Korinťanům 12:12–27.

Naše schopnosti a talenty nejsou tím, kým jste. Víte hodně o nějakém tématu, jste chytří nebo dobří v určité věci? Může přijít den, kdy to odložíte a necháte to za sebou, navždy, a získáte něco lepšího, až půjdete do nebe. Ale neodložíte to se smutkem, pokud si mylně nemyslíte, že tyto dočasné, méně důležité věci jsou vše, čím jste.

Milujte bez pokrytectví (Římanům 12:9). Talenty a schopnosti druhého člověka nejsou tím, čím on sám je. Vzali jste si někoho kvůli penězům? – Co by se stalo, kdyby o ty peníze přišel? Vzali jste si někoho kvůli jeho vzhledu? – opustili byste ho, kdyby měl nehodu nebo jinak přišel o svůj vzhled? Znal jsem jednoho kluka na střední škole, který měl přítelkyni a velmi pěkné auto. Ale když měl autonehodu, rozešla se s ním. Nemilovala ho, ale jen jeho auto. Milujeme druhé kvůli jejich talentům nebo schopnostem, nebo kvůli tomu, co pro nás mohou udělat?

Otázka: Proč se v Řím 12,6–8 liší seznam darů od seznamů v 1 Kor 12,7–11, 1 Kor 13,8 a Ef 4,7–13?

Odpověď: Je dobře, že jsou uvedené dary odlišné. Kdyby tomu tak nebylo, někdo by si mohl myslet, že se jedná o vyčerpávající seznam darů a že neexistují žádné dary, které by na něm nebyly uvedeny. Tyto seznamy jsou uvedeny jako příklady kategorií darů. Bůh má svobodu udělovat další dary a dokonce i další kategorie darů, jak se mu zlíbí a podle potřeb církve.

Otázka: Co znamená „projevovat milosrdenství“ v Římanům 12:8b?

Odpověď: Neznamená to udělovat odpuštění, ale spíše pomáhat těm, kteří jsou v nouzi.

Otázka: Mají křesťané podle Římanům 12:9 pociťovat nějakou nenávist, a pokud ano, jakou?

Odpověď: Nemáme nenávidět lidi, ale máme nenávidět zlo a to, co lidem způsobuje. 1. Janův 3:10; 4:7–8 říká, že nejsme skuteční věřící, pokud nemilujeme svého bratra. Ale jsou lidé, které máme milovat, pouze věřící? Ne, Ježíš byl dotázán, koho máme milovat, a odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánovi v Lukášovi 10:25–37.

Jak řekl Augustin z Hippa: „Nenáviděte hřích, ale milujte hříšníka.“ Nedopusťme, aby se naše nenávist k tomu, co je zlé, přenesla na nenávist k člověku.

Otázka: Jak můžeme podle Římanům 12,11 pěstovat horlivost, aby nám nechyběla?

A: Bůh zřejmě svěřil věřícím odpovědnost dbát na to, abychom ve své víře neochladli. Slovo pro horlivost, zeontes, může v tomto kontextu také znamenat „vřít“. Věřící obvykle neochladnou najednou. Častěji jde o postupné, den za dnem ubývající oslabování naší oddanosti a času stráveného s Bohem, které nahrazují jiné věci.

Q: Co říká Bible o prokazování pohostinnosti v Řím 12,13; 1 Tim 5,10 a Mt 25,35–45?

Odpověď: Řecké slovo „philoxenos“ zde doslovně znamená „láska k cizincům“. Má širší význam než jen konání laskavostí pro lidi, které neznáte, ale také upřímnou lásku k lidem, které neznáte. Zde je to, co Bible obecně přikazuje, a poté upřesnění tohoto přikázání.

Pozitivní příkaz: Římanům12:13 , a 1. Timoteovi 5:10 nám říkají, abychom projevovali pohostinnost; to platí jak vůči křesťanům, tak i vůči nekřesťanům. V Matoušovi 25:35–45 Ježíš řekl, že pokud jste dali jídlo, pití, pohostinnost, oblečení nebo péči chudým, cizincům, nemocným či vězňům, bylo to, jako byste to udělali pro Něho. Židům 13:2 také říká, že někteří nevědomky pohostili anděly.

Negativní příklady: Job 31:32 zmiňuje jako hřích to, že člověk neprojevil pohostinnost vůči cizinci. Mezi jinými hříchy se Sodoma a Gomora v Ezechielovi 16:49 neprojevily pohostinností; ve skutečnosti se k cizincům chovaly docela krutě.

Upozornění: 2. Janův list 9–11 uvádí, že lidem, kteří jsou kacíři, by neměla být poskytována pohostinnost. Také 1. Korinťanům 5:11 říká, že se nemáme stýkat s nikým, kdo se nazývá bratrem, ale vede bezbožný život.

Clement Římský (96–98 n. l.), spisovatel rané církve, musel považovat pohostinnost za důležitou, protože uvádí čtyři příklady.

Otázka: Co v Římanům 12:14 znamená „požehnávat těm, kteří nás pronásledují“, a jaký druh pronásledování Pavel konkrétně zmínil?

Odpověď: Pavel nespecifikoval žádné konkrétní pronásledování, takže by se mohlo jednat o pronásledování kvůli naší víře nebo kvůli čemukoli jinému. To znamená přinejmenším tyto věci.

Nemstěte se a neodplácejte zlo zlem. To je v Písmu zdůrazněno. Římanům 12:19,17; Leviticus 19:18; 1. Petr 3:9; (implicitně) Matouš 5:38–46; Lukáš 6:27–36

Dělejte jim dobro. Odplácejte zlo požehnáním, jak říká 1. Petr 3:9. Dělejte jim dobro, například je nakrmte, jak uvádí Římanům 12:20.

Nenávidět je nesmíme. Máme milovat každého. 1. Janův 3:15 říká, že kdokoli nenávidí svého bratra, nemá v sobě věčný život.

Milujte je. Nejenže je přestaňte nenávidět a nestávejte se lhostejnými, ale skutečně je milujte. 1. Janův 3:10–11,14 přísně říká, že milovat jeden druhého je něco, co musíme dělat. Láska je v konečném důsledku volba, ne pocit.

Modlete se za ně, aby se jim stalo to nejlepší, co je možné; aby poznali Pána. Matouš 5:44; Lukáš 6:27–28; Skutky 7:60; Lukáš 23:34.

Bojujte proti zlu – dobrem: Máme bojovat proti zlu, ale paradoxně Římanům 12:21 říká, že máme bojovat proti zlu dobrem, ne stejným zlem. Je to tak trochu opak rčení „bojovat ohněm proti ohni“.

Pamatujte, že vám tím zajišťují odměnu v nebi. Matouš 5:10 říká: „Blaze těm, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (BSB) Viz také Lukáš 6:23.

Otázka: Jak bychom se měli podle Římanům 12:15 radovat s těmi, kdo se radují, a truchlit s těmi, kdo truchlí?

Odpověď: Prvním krokem k tomu, abyste se s nimi radovali a truchlili bez pokrytectví, je mít o ně zájem.

Radovat se s nimi: Pokud se vašemu příteli dostane povýšení nebo se mu stane něco dobrého, máte z toho radost, i když z toho nemáte žádný prospěch? Nebo vám závist ukrajuje z radosti, kterou byste měli mít za svého přítele? Bez Boha jsou lidé smutní, když se ostatním dějí dobré věci, a to kvůli závisti. V 1. Korinťanům 13:4 se však píše, že láska nezávidí. Nebo mohou lidé pociťovat radost, když se ostatním dějí špatné věci, což se v němčině nazývá „schadenfreude“. Možná právě to hledal Jonáš, když seděl před Ninive. V 1. Korinťanům 13:6 se však píše, že láska se neraduje z nepravosti, ale raduje se z pravdy. Za ty, kteří pronásledují křesťany, bychom se měli modlit a zároveň jim přát to nejlepší, co je možné; aby poznali Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele, aby po tom, co tak učiní, šli do nebe a my s nimi mohli v nebi žít navždy. Už známe jednu takovou osobu, s níž budeme v nebi žít: Saula z Tarsu, známého také jako apoštola Pavla.

Truchlit s nimi: Představte si někoho, kdo by se dokázal radovat s těmi, kdo se radují, ale nedokázal by truchlit s těmi, kdo truchlí. Takový člověk by si užíval dobré časy, ale místo toho, aby byl nablízku a naslouchal v těžkých chvílích, mohl by se stáhnout, jen si z toho dělat legraci nebo dané osobě bez jakékoli empatie říct, ať je silná. Někdy, když někdo zažívá ztrátu a vy to nemůžete jen tak „napravit“, může mu vaše přítomnost a to, že si uděláte čas jen proto, abyste s ním byli, přinést útěchu, protože si ho vážíte. Někdy možná potřebuje a chce radu, jindy však ne. Ať tak či onak, ukažte, že vám na něm záleží, tím, že s ním strávíte čas.

Otázka: Proč se v Římanům 12:16 píše, abychom žili v harmonii jeden s druhým, když už v Římanům 12:9–10 bylo řečeno, abychom se milovali, byli si oddaní a ctili se navzájem?

Odpověď: Mohli bychom se zeptat Euodie a Syntyché ve Filipským 4:2 a mohli bychom se zeptat Syzyga, „spolupracovníka“, jemuž Pavel svěřil nesmírně důležitý úkol pomáhat těmto ženám vycházet spolu. Ježíš řekl, že lidé poznají, že jsme křesťané, podle naší lásky (Jan 13:34–35), a že jsme jedno (Jan 17:20–21).

Projevujeme jednotu s ostatními věřícími z různých prostředí, různých společenských vrstev, různých denominací a s odlišnými názory na vedlejší záležitosti? Měli bychom si pamatovat, že Kristus, který nás sjednocuje, je větší než tyto věci, které nás mohou rozdělovat.

Otázka: Proč by se podle Římanům 12,16 někdo mohl chtít vyhýbat lidem z nižších společenských vrstev a proč bychom se s nimi měli stýkat?

Odpověď: Někdy se někdo může chtít vyhýbat lidem považovaným za méně významné kvůli své aroganci, častěji to však může být proto, že se bojí toho, co by si o něm mohli myslet ostatní lidé na vysokých pozicích. Například Petr se stýkal s pohany a jedl s nimi, ale když přišli ostatní Židé, přestal to dělat (Galatským 2:11–16). Jelikož to Petr dělal veřejně, Pavel ho veřejně kritizoval za jeho pokrytectví.

Kdybyste se však stýkali s lidmi údajně nižšího postavení, možná byste na něco přišli. Všichni jsme stvořeni k obrazu Božímu a v očích toho, na čem záleží – tedy Boha – nejsou tito lidé ve skutečnosti v nižším postavení než vy. Spíše naopak, pokud jste pyšní a oni ne, pak byste to mohli být právě vy, kdo je v nižším postavení.

Otázka: Jaké jsou podle Římanům 12:17 ve společnosti přijímané způsoby, jak oplácet zlo zlem?

Odpověď: Římanům 12,17 říká, že pro křesťany neexistují žádné přijatelné způsoby. Společnost obecně však může považovat za v pořádku pomlouvat někoho za jeho zády, šířit pomluvy a lži, aby se zničil jeho dobrý jmén, zajistit, aby jeho práce neměla žádný účinek, nebo mu či jeho autu dělat zlé žerty. Kdykoli si položíte otázku „jak se mu za to pomstím“, sklouzáváte do hříchu. Římanům 12:19 říká, že Bůh je stejně schopnější se mu pomstít než vy. Ze všech věcí, o které se v životě musíme starat, tedy to, jak se někomu pomstít, mezi ně nepatří.

George Washington Carver jednou řekl: „Nikdy nedopustím, aby mi někdo zničil život tím, že mě donutí ho nenávidět.“

Otázka: Jaké jsou podle Římanům 12:18 některé způsoby, jak žít v míru s ostatními, nakolik je to možné?

Odpověď: Vynakládáte zvláštní úsilí na urovnání sporů nebo špatných pocitů mezi vámi a někým jiným? Jste tvůrcem pokoje, jak nás k tomu Ježíš vybízí v Matoušovi 5:9? Máme být milosrdní, jak říká Matouš 5:7.

Někdy musíme být z důležitých důvodů nepříjemní, a to je v pořádku. Nikdy však nebuďte nepříjemní jen proto, abyste vyvolávali spory.

Kromě toho, že se vyhýbáte sporům, položte si otázku: jsou vaši sousedé šťastní, že bydlí ve vašem okolí? Jsou váš manžel či manželka a děti šťastní, že s vámi žijí? Cítí se vaši spolupracovníci požehnáni, protože s vámi pracují? Možná neděláte nic zjevně nepřátelského, ale děláte věci, které jsou přátelské?

Otázka: Jak máme podle Řím 13:1–6 a 1 Petr2:13 –14 poslouchat vládní autority?

Odpověď: Máme poslouchat a ctít jejich zákony v duchu i podle litery. Nemáme páchat zlo ani budit dojem zla (2. Korinťanům8:20 –21; 1. Tesalonickým5:22 ). Zákony národa však mají přednost před zákony provincie a Boží zákony mají přednost před zákony národů. Jakékoli zákony země, které jsou v rozporu s Božím zákonem, nemáme poslouchat. Nemáme mluvit zle o vládci lidu, jak je uvedeno ve Skutcích 23:5 a v Exodu 22:28. Exodus 22:28 se vztahuje i na světské vůdce.

Otázka: V Římanům 13:1–2 nám Bůh říká: „Každý se musí podřídit vládním autoritám, neboť není žádné autority kromě té, která pochází od Boha. Autority, které existují, byly ustanoveny Bohem. Kdo se tedy vzpírá autoritě, vzpírá se tomu, co Bůh ustanovil, a ti, kdo tak činí, přivolají na sebe soud.“ Znamená to snad, že vlády, jako byly ty pod vedením Hitlera, Stalina, Pol Pota atd., byly ustanoveny Bohem a lidé se jim neměli vzpírat? Tomu se mi velmi těžko věří. Kdybyste mi to mohli vysvětlit, byl bych vám velmi vděčný.

Odpověď: Nejdříve vám dám stručnou odpověď a poté odpověď podrobnější.

Stručně řečeno: Ne, nikdy nemáme poslouchat žádné příkazy, které jsou v rozporu s Božími přikázáními (jako například „nezabiješ“ atd.). Stalin, Pol Pot, Hitler a další byli zlí lidé, kterým Bůh dovolil vládnout. Pamatujte však, že Bible zmiňuje „knížete“ tohoto světa, a tím je Satan. I když jsou tito lidé zlí, máme respektovat vládní autoritu, pokud není v rozporu s Boží autoritou.

První křesťané se s tím potýkali, protože římská vláda jim pod hrozbou mučení a smrti nařizovala, aby přinášeli oběti císaři a uctívali císaře či římské bohy. Chápali, že mají poslouchat všechny římské zákony, s výjimkou případů, kdy byly v rozporu s vyšším zákonem, Božím zákonem. Vyjadřovali to tak, že existují „legální“ zákony a „nelegální“ zákony, což v řečtině představuje jakousi slovní hříčku tváří v tvář smrti. Ačkoli tedy měli neuposlechnout zákony nařizující obětování jiným bohům, věděli, že musí i nadále dodržovat ostatní zákony, které byly v souladu s Božím zákonem, nebo alespoň nebyly v rozporu s ním.

Představme si, že bychom žili ve 40. letech v nacistickém Německu. Hitler byl bezpochyby zlý člověk a jakékoli rozkazy, abychom udávali Židy vládě, bychom měli neuposlechnout. Stále bychom však museli dodržovat dopravní předpisy a (bohužel) platit daně z příjmu.

Situace by se zkomplikovala, kdybychom byli povoláni do armády. Četl jsem, že pro průměrného Němce bylo poměrně zřejmé, že mnoho Židů odcházelo do táborů, nikdo z nich se nevracel a vzduch kolem táborů páchl lidským masem. Kdybychom museli vstoupit do armády, museli bychom si uvědomit, že jsme v zlé armádě, a buď se při první příležitosti vzdát spojencům, nebo ještě lépe, stát se vězeňským dozorcem a nechat Židy uprchnout. Byl jeden nacistický důstojník jménem Oskar Schindler, který je jediným nacistickým vojákem, jemuž se v Izraeli dostává cti. Z první ruky věděl, co se děje v koncentračních táborech, a snažil se zachránit co nejvíce Židů. O něm byl natočen slavný film s názvem Schindlerův seznam. Méně známé je, že existoval ještě jeden člen nacistické strany, který působil v pevninské Číně, jménem John Rabe, jenž podobně dělal vše, co mohl, aby zachránil životy Číňanů v Nankingu a na dalších místech.

Otázka: Ve verších Římanům 13:1–2, 4 se skeptik Bart Ehrman ptá, zda měli křesťané poslouchat vládnoucí [římské] autority, nebo zda budou římské autority zlé a bezbožné, jak je uvedeno ve Zjevení 17:18 (Jesus, Interrupted, str. 97–98).

Odpověď: Zeptal jsem se na to své čtrnáctileté dcery a ona viděla odpověď jasně: platí obojí. Pavel žil za vlády jednoho z nejodpornějších a nejzlejších římských císařů všech dob: Nera. Pavel věděl již ve své době, jak zlý může římský císař být; nemusel čekat až do sepsání Zjevení (téměř 50 let po svém mučednickém skonu), aby věděl, že vládní autority mohou být velmi zlé. Přesto nás Pavel stále učil, abychom se podřizovali vládním autoritám. Raní křesťané se vládním autoritám skutečně podřizovali, s výjimkou případů, kdy jejich příkazy byly v rozporu s vyššími Božími příkazy.

Otázka: Kdy by se podle Římanům 13,1–6 měli křesťané uchýlit k občanské neposlušnosti?

Odpověď: Křesťané mají obecně poslouchat zákony země. Stejně jako však federální zákon má přednost před zákonem státním, má Boží zákon přednost před lidskými zákony. Pokud tedy nějaký zákon odporuje tomu, co Bůh přikázal, musíme upřednostnit Boží zákon. Během druhé světové války někteří křesťané, jako například rodina ten Boomových, porušili zákon a skrývali Židy před úřady. Udělali správně, když chránili utlačované lidi před zlovolným zákonem.

Otázka: Jak mohli být v Římanům 13:7 pohani a zkorumpovaní římští vládní úředníci Božími služebníky?

Odpověď: Římská vláda byla v Pavlově době extrémně zkorumpovaná. Lidé hromadili obrovská jmění pouhým zastáváním funkce guvernérů provincií, jako byla Sicílie. Tito lidé nebyli Božími služebníky ani na základě svého vědomého rozhodnutí, ani díky své morálce. Spíše byli Božími služebníky v tom jediném smyslu, že jelikož představovali skutečnou vládu, měli je křesťané poslouchat, dokud jejich zákony nebyly v rozporu s Božími. Obecně byli raní křesťané velmi zákonů dbalí, až na to, že odmítali uctívat císaře vedle Krista. Z tohoto důvodu byly desítky tisíc z nich umučeny.

Otázka: Proč mají křesťané podle Římanům 13:8 dluhy?

Odpověď: Římanům 13:8 neříká, že nemáme mít nikdy dluhy, ale spíše, abychom nenechávali žádné dluhy nesplacené, kromě lásky k bližnímu. Jinými slovy, první část tohoto verše říká, že můžeme mít dluhy, ale měli bychom je splácet. Někdy mohou podivné a neobvyklé zákony někoho osvobodit od zákonné povinnosti splatit platný dluh. Nicméně bez ohledu na podivné lidské zákony musíme stále poslouchat Boha.

To neznamená, že bychom nikdy neměli mít dluhy, ale spíše že máme splácet to, co dlužíme, jak uvádí Believer’s Bible Commentary, str. 1732, a The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 491.

Otázka: Shrnuje v Římanům 13:9–10 přikázání „Miluj svého bližního jako sám sebe“ skutečně celý Zákon? A co milovat také Boha, jak říká Marek 12:29–30?

Odpověď: Pavel zde zmínil čtyři z Desatera přikázání. Ve skutečnosti lze posledních pět a půl přikázání shrnout jako „miluj svého bližního jako sám sebe“. Prvních čtyři a půl přikázání lze shrnout jako „miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše a ze vší své síly“. Jedním z bodů tedy je, že „miluj svého bližního jako sám sebe“ skutečně shrnuje všechny zákony týkající se vztahů s ostatními lidmi.

Druhým bodem je, že je těžké mít sílu skutečně milovat svého bližního duchovně, citově, finančně a všemi ostatními způsoby, pokud nejprve nemilujeme Boha.

Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Římanům 13:10 nemáme chovat vůči svým bližním žádnou zášť, může být křesťan policistou a zatýkat lidi?

Odpověď: Ano. Z lásky k ostatním lidem, v zájmu společnosti a za účelem prosazování zákonů proti pachatelům může křesťanský policista zatýkat lidi a v případě nutnosti použít sílu. Měl by tak však činit bez nenávisti, zloby, hněvu nebo zlé vůle vůči pachateli. Dobrý policista by nikdy neměl mít postoj, že on sám stojí nad zákonem nebo že by s ním ostatní měli zacházet výjimečně.

Dobrý příklad toho, jaké to je být křesťanským policistou hlídkujícím v „hlavním městě heroinu v Austrálii“, najdete v časopise Creation ex Nihilo, sv. 3, č. 3, červen–srpen 1998, s. 14–16.

Otázka: Jaký je význam pasáže v Římanům13:11 –14?

A: Lidé si mohou zvolit, jak budou žít. V Římanům14:12 se však píše, že budou muset skládat účty z toho, jak žili. Jelikož nevíme, kdy pro nás nastane konec života na zemi, Římanům 13:11–12 poukazuje na naléhavost uvědomit si aktuální realitu.

Jen pro zajímavost, Augustin z Hippa (388–430 n. l.) řekl, že ho Římanům 13:11–14 srazilo na kolena. Než se stal křesťanem, žil Augustin se svou přítelkyní, s níž měl syna.

Otázka: Co přesně se v Římanům 14,1 myslí těmi „spornými věcmi“?

Odpověď: Doslovně se tam píše: „ale ne k hádkám o názorech“. Pavel přesně nedefinoval, o jaké pochybné věci se křesťané neshodují, takže se asi můžeme neshodnout i v tomhle! Pavel tyto pochybné věci popisuje pouze na dvou příkladech. Mluví o stravě křesťana a o tom, že jeden den (ať už sobota nebo neděle, to nespecifikoval) je považován za důležitější než jiný den. Dobří křesťané se v těchto věcech mohou neshodovat, a místo aby na tyto otázky odpověděl, jak by to apoštol mohl udělat, používá je k tomu, aby ukázal, jak by křesťané měli vycházet navzájem navzdory svým rozdílům v „sporných věcech“. Sporné věci jsou věci, které nejsou v Písmu výslovně uvedeny a jejichž správné chápání není nezbytné pro spasení. Neznamená to, že všechny sporné věci jsou nedůležité, ale spíše to, že nejsou tak důležité jako věci jasně vyučované.

Otázka: Jak to, že v Řím 14,1–5 byli v Římě Židé?

Odpověď: Židé byli z Říma vyhnáni v roce 139 př. n. l. a císařem Tiberiem v roce 19 n. l. Později, v roce 49 n. l., císař Claudius vyhnal všechny Židy z Říma, ale po Claudiově smrti v letech 54/55 n. l. se vrátili. Stejně jako ostatní církve tedy i římská církev pravděpodobně měla židovské věřící, ale jejich podíl pravděpodobně nebyl tak vysoký jako v jiných církvích.

Otázka: V Řím 14,2.14.17.20–21 se katolíci a pravoslavní křesťané během postního období zdržují konzumace masa kromě ryb. Měli by tak činit všichni křesťané, aby nepoškozovali slabší bratry? Stejně tak, jelikož někteří křesťané věří, že by se nikdy neměl pít alkohol, měli by se toho zdržovat všichni křesťané?

Odpověď: Zde je shrnutí toho, co byste měli dělat.

1. Žijte podle toho, co považujete za správné, ale nepohrdejte těmi, kteří se chovají jinak.

2. Nedovolte, aby to, čemu věříte, bylo označováno za špatné, pokud to není v rozporu s Biblí. (Viz Koloským 2:16–20)

3. Pokud vás někdo na tuto záležitost upozorní, řekněte, že je to v pořádku, ale sdělte mu, že pokud je to jeho přesvědčení, nebudete to dělat v jeho přítomnosti.

Je důležité dodržovat body 2 a 3 společně. Pokud se toho v danou chvíli jednoduše zdržíte, mohl by v tom mít dojem, že souhlasíte s tím, že to už nikdy neuděláte. Pokud zjistí, že jste to udělali znovu, když tam nebyl, bude to vypadat jako pokrytectví. Zdržte se toho tedy v jeho přítomnosti, ale dejte jasně najevo, že stále věříte, že je to správné, a že tím nenaznačujete, že se toho budete zdržovat úplně.

Otázka: Je podle Římanům 14:5 nyní v pořádku pracovat v sobotu nebo v neděli, nebo ne?

Odpověď: Skuteční křesťané, ať už tehdy, nebo dnes, se v tom neshodují. Odpověď najdete v diskusi k Exodu 20:8. Pavel v 1. Korinťanům 16:2 řekl, aby se peníze vybíraly první den v týdnu. Raní křesťané se podle

následujícího:

Dopis Ignáce Magnesijským, kap. 9, str. 62 (106–117 n. l.): „Jestliže tedy ti, kteří byli vychováni podle starého řádu věcí, dospěli k nové naději, již nedodržují sobotu, ale žijí v dodržování dne Páně, v němž také náš život znovu vzkříšil skrze Něho a skrze Jeho smrt“

Ignácův list Efezským, kap. 5, str. 51 (107/116 n. l.) „Ten tedy, kdo se neschází s církví, tím již projevil svou pýchu a odsoudil sám sebe.“

Didaché (= Učení dvanácti apoštolů) (cca 60–120 n. l.), kap. 14, str. 381 (implicitně): „Každý den Páně se však scházejte, lámte chléb a vzdávejte díky poté, co jste vyznali své hříchy, aby vaše oběť byla čistá.“

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.) kap. 10, str. 143 (implicitně) uvádí, že křesťané dodržují „osmý den“ [tj. neděli], protože to je den, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Později vystoupil na nebesa.

Justýn Mučedník (cca 150 n. l.): „Neděle je však dnem, kdy se všichni scházíme na společném shromáždění, neboť je to první den, kdy Bůh, poté co proměnil temnotu a hmotu, stvořil svět; a Ježíš Kristus, náš Spasitel, v ten samý den vstal z mrtvých. Byl totiž ukřižován den před dnem Saturna (sobotou); a den po dni Saturna, což je den Slunce, se zjevil svým apoštolům a učedníkům a naučil je těmto věcem, které jsme předložili k posouzení i vám [císaři Hadrianovi].“ První apologie Justina Mučedníka, kap. 67, str. 188

Dionýsius z Korintu (170 n. l.) (úryvek) „Prožili jsme tento svatý den Páně, v němž jsme četli váš dopis, z jehož neustálého čtení budeme moci čerpat poučení, stejně jako z čtení toho předchozího, který jste nám poslal prostřednictvím Klementa.“ fragment 2, sv. 8, str. 765

Irenej z Lyonu (180–188 n. l.) (z druhé ruky) je zmíněn ve stejnojmenném díle Otázky a odpovědi k pravověří: „Tento [zvyk], neklekat v neděli, je symbolem vzkříšení, skrze něž jsme byli milostí Kristovou osvobozeni od hříchů a od smrti, která byla pod Ním poražena. Tento zvyk má svůj původ již v apoštolských dobách, jak prohlašuje blahoslavený Irenaeus, mučedník a biskup z Lyonu, ve svém spise O Velikonocích, v němž zmiňuje také Letnice; při tomto [svátku] neklekáme, protože má stejný význam jako den Páně, a to z důvodu, který již byl v souvislosti s ním uveden.“ (Poznámka pod čarou uvádí, že neděle se zde pravděpodobně vztahuje na velikonoční neděli.) ANF sv. 1, Fragmenty Irenea, fragment 7, s. 569–570.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) (úryvek, den Páně je osmý den) „A o dni Páně prorocky hovoří Platón v desáté knize Ústavy těmito slovy: ‚A když uplyne sedm dní pro každého z nich na louce, osmého dne se mají vydat na cestu a dorazit za čtyři dny.‘“ Stromata, kniha 5, kap. 14, s. 466

Tertullian (200–220/240 n. l.) uvádí, že zatímco židovskými svátky byly sobota a den očištění, křesťané si za svůj den odpočinku a svátku zvolili neděli. Ad Nationes, kniha 2, kap. 13, str. 123

Origenes (225–253/254 n. l.): „Jestliže však z Písma svatého jasně vyplývá, že Bůh seslal manu z nebe v den Páně, ale v den sabatu ji neseslal, ať Židé pochopí, že od té doby byl den našeho Pána postaven nad pravý sabat.“ Homilie na knihu Exodus (přeložil Rufinus, který překládal velmi volně) Homilie 7, kap. 5, str. 308

Cyprián z Kartága (cca 253–258 n. l.) (úryvek) „Neboť pokud jde o dodržování osmého dne v židovském obřízání těla, bylo předem dáno svátostné znamení v předobrazu a ve zvyku; ale když přišel Kristus, naplnilo se to v pravdě. Neboť jelikož osmý den, to jest první den po sobotě, měl být tím dnem, v němž Pán vstanou z mrtvých, oživí nás a udělí nám obřízku ducha, osmý den, to jest první den po sobotě a den Páně, předcházel v předobrazu; tento předobraz pominul, když časem přišla pravda a byla nám udělena duchovní obřízka.“ Dopisy Cypriána, dopis 58, kap. 4, str. 354

Anatolius z Alexandrie (270–280 n. l.) (výňatek) „Vzkříšení Pána, k němuž došlo v den Páně, nás vede k tomu, abychom jej slavili podle téhož principu; mělo by se to však dít tak, aby začátek Velikonoc…“ Paschální kánon, kap. 16, sv. 6, s. 151

Victorinus z Petau (mučednická smrt v roce 304 n. l.) „I v tento den, na památku utrpení Pána Ježíše Krista, buď se modlíme k Bohu, nebo držíme půst. Sedmého dne odpočinul od všech svých skutků, požehnal jej a posvětil. V den předcházející jsme zvyklí přísně se postit, abychom v den Páně mohli s vděčností přistoupit k našemu chlebu. A ať se paraskeve stane přísným půstem, abychom nevypadali, že dodržujeme nějaký sabat s Židy, který sám Kristus, Pán sabatu, skrze své proroky říká, že „jeho duše nenávidí“; tento sabat zrušil ve svém těle, ačkoli předtím sám přikázal Mojžíšovi, aby obřízka nepřesáhla osmý den, který velmi často připadá na sabat, jak čteme v evangeliu.“ O stvoření světa, str. 341–342

Koncil v Elviře (306–307 n. l.) (21 nesporných kánonů) „Kdo z obyvatel města se po tři neděle nezúčastní bohoslužeb, ať je na krátkou dobu vyloučen, aby se jeho hanba stala veřejnou.“ Kánon 21.

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) pojednává o čtvrtém dni a o tom, že Ježíš za nás trpěl šestého dne [v pátek]. Poté říká: „Den Páně však slavíme jako den radosti, protože v ten den vstal z mrtvých, a v tento den jsme přijali za zvyk ani neklekat.“ Kanonický list, kánon 15, str. 278

Metoděj (270–311/312 n. l.) (úryvek, zmiňuje osmý den): „Svého vlastního Syna, aby zjevil prorokům své budoucí zjevení ve světě v těle, v němž bude hlásána radost a poznání duchovního osmého dne, … než byla Církev zasnoubena se Slovem, přijala božské semeno a předpověděla obřízku duchovního osmého dne.“

Mezi kacíři a falešnými spisy

Kacíř Bardaisan/Bardesan (154–224–232 n. l.) říká, že my [křesťané] se scházíme první den v týdnu. Kniha zákonů různých zemí, str. 733

Po Prvním nicejském koncilu (325 n. l.)

Hegemonius (4. století) (částečně) pojednává o tom, jak Kristus jako Pán soboty nahradil sobotu. „Disputace s Manesem“, kap. 42, str. 216

Ústavy svatých apoštolů (cca 375/390 n. l.) „Dodržujte však sabat i svátek Páně; neboť první je památkou stvoření a druhý vzkříšení.“ kniha 7, oddíl 2.23, str. 469

Ústavy svatých apoštolů (cca 375/390 n. l.) „Shromažďujte se však každý den, ráno i večer, zpívejte žalmy a modlete se v domě Páně: ráno recitujte 62. žalm a večer 140., avšak především v den sabatu. A v den vzkříšení našeho Pána, který je dnem Páně, se scházejte ještě pilněji a vzdávejte chválu Bohu, který stvořil vesmír skrze Ježíše, …“ kniha 2, kap. 8.59, str. 423

Odchylky od tohoto pravidla zmínil Justýn Mučedník (psal přibližně v letech 138–165 n. l.) (Dialog s Tryfonem, kap. 47), který nazývá ty, kdo dodržují sobotu, „slabšími bratry“, a Eusebius z Cesareje (324 n. l.) zmiňuje, že sobotu dodržují ebionitští kacíři.

Otázka: Měl Pavel v Římanům 14:5 na mysli právě sobotu?

Odpověď: Vztahuje se to jak na sabat, tak na židovské svátky. Křesťané zastávají dva názory. Pavel výslovně nespecifikoval ani starozákonní svátky, ani sabat. Pavel použil velmi obecný výraz „zvláštní dny“, který zahrnuje obojí.

Na rozdíl od toho se redaktoři kalvinistické „New Geneva Study Bible“ (str. 1791) domnívají, že Pavel měl na mysli pouze židovské svátky. Píše se tam: „Kdyby šlo o sobotu, bylo by přirozenější říci: ‚Jeden člověk považuje sobotu za důležitější než ostatní dny.‘“

Je sporné přidávat omezení k formulaci v Římanům 14:5, protože jinde (Kolosanům2:16 ) Pavel výslovně říká, že nemáme soudit druhé „ohledně svátků, novoluní nebo sobot“. Pavel tedy zahrnul věřící s odlišnými názory a to, že nemáme soudit druhé ani ohledně svátků, ani ohledně sobot.

Otázka: Co si myslíte o Ericu Liddellovi, hlavní postavě filmu Ohnivé vozy, který se v Římanům 14:5 odmítl zúčastnit olympijských her ve své nejlepší disciplíně, protože se konaly v neděli?

Odpověď: Eric měl osobní přesvědčení, že se Bohu líbí, když ctí neděli jako svatý den a v neděli nepracuje. Účast v závodě by byla považována za práci. Bible však nikde neříká, že se v neděli nesmí pracovat. Ve Starém zákoně měli Izraelité nepracovat v sobotu, nikoli v neděli.

Otázka: Proč v Římanům 14:5, když měl Pavel ideální příležitost vyřešit otázku ohledně soboty, tak to neudělal?

Odpověď: Protože to, co se Pavel snažil zdůraznit, bylo důležitější než náš názor na sobotu. Ačkoli Pavel ve skutečnosti nepřímo odpověděl na otázku týkající se jídla (Římanům14:14 , 17, 20), hlavním bodem tohoto úryvku není jídlo ani sobota, ale následující:

1. Poslušní křesťané se budou lišit v nepodstatných otázkách, a to je v pořádku. Nesmíme pohlížet s pohrdáním na ty, kteří mají odlišné názory. (Římanům 14:1–4, 10–13)

2. Nedovolte, aby to, co považujete za dobré, bylo označováno za zlé. (Římanům 14:16–17)

3. Nebuďte kamenem úrazu pro ostatní. I když víte, že je to v pořádku, pro slabší bratry, kteří to nedělají z víry, to může být hřích. (Římanům 14:13–15, 20–21, 23)

Viz také diskuse k 1. Korinťanům 8:9–13 pro více informací.

Otázka: Jak může v Římanům 14:15 pouhé „jídlo“ zničit jiného křesťana?

Odpověď: Jídlo samotné věřícímu fyzicky neublíží, ale Pavel zde hovoří o tom, jak může samotný akt jídla zničit víru jiného křesťana. Pokud si jeden křesťan myslí, že je špatné něco jíst, a druhý křesťan ho svádí, aby jednal proti svému svědomí, může to poškodit víru toho prvního.

Otázka: Jak máme podle Římanům 14:16 zabránit tomu, aby se o tom, co je dobré, mluvilo jako o zlém?

Odpověď: Někdy možná nebudete chtít v určité chvíli něco dělat, abyste nikoho neurazili. Například možná nebudete chtít jíst vepřové maso před některými židovskými nebo muslimskými lidmi, protože by to mohlo být urážlivé. Možná nebudete chtít nikdy položit Bibli na zem před křesťany ze Středního východu, protože by to považovali za neúctu k Bibli. Vypadalo by však pokrytecky, kdybyste tyto věci nedělali, když jsou poblíž, a oni pak zjistili, že je děláte, když tam nejsou. Bylo by to podobné Petrovi pokrytectví v Galatským 2:11–18.

Nejlepší způsob, jak to řešit, je spojit snahu nikoho neurazit s Římanům 14:16. Řekněte jim, že tyto věci jsou v pořádku a že je děláte, ale že je neděláte v jejich přítomnosti, jako služebník, abyste je neurazili. U druhořadých doktrinálních otázek si možná myslíte, že daný čas a místo nejsou nejvhodnější pro debatu o něčem. Stručně jim řekněte, že věříte, že určitá doktrína je pravdivá a je dobré v ni věřit, ale že se o tom nemusíte právě teď a tady pouštět do debaty.

Otázka: Jaké jsou podle Římanům 14:19 některé způsoby, jak můžeme aktivně přispívat k míru a harmonii v církvi?

Odpověď: Nejprve se rozhlédněte a zjistěte, kde je potřeba větší harmonie. Někdy jde o jednu osobu, s níž má většina ostatních potíže vycházet. Jindy se jedná o dvě frakce, které si nedůvěřují nebo se nemají rády. Někdy jde o problém silnějších versus slabších bratří. Pavel apeluje hlavně na silnější bratry, aby byli citliví vůči těm slabším.

Otázka: V Římanům 14:20–21 jeden věřící typu C5 (někdy nechtějí být nazýváni křesťany) učil, že křesťané, dokonce i v Americe, by neměli jíst vepřové maso, protože to uráží některé muslimy, i když oni sami jedí korýše a velbloudy, což je v rozporu se stravou Židů ve Starém zákoně. Lidé, kteří jedí hovězí maso, urážejí některé hinduisty. Džinisté učí, že by se nemělo jíst po západu slunce. Pythagorejci učili, že by lidé neměli jíst fazole. Co byste na to řekl?

A: Kdybyste dodržovali všechny zvyky všech náboženství, byl by život mnohem obtížnější; zejména pokud se zvyky jednoho náboženství dostávají do rozporu se zvyky jiného náboženství. V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1) Jako křesťané máme svobodu jíst jakékoli maso (nebo luštěniny), na které máme chuť, kdykoli se nám zachce.

2) Neměli bychom to nechat jen tak, když lidé říkají, že je špatné jíst určité potraviny nebo jíst v určitých časech.

3) Avšak z ohledu na svědomí druhého člověka bychom v jeho přítomnosti neměli dělat to, co on považuje za urážlivé.

4) Pokud se nás však někdo zeptá, neměli bychom lhát a měli bychom mu říci, že je jíme.

Otázka: Jak by se v Římanům 15:1–3 lišil křesťan, který by chtěl potěšit Boha a sám sebe, aniž by se příliš staral o ostatní, od toho, kdo žije tak, aby nejprve potěšil Boha a teprve poté ostatní?

Odpověď: První typ by se ani nezajímal o odpověď na předchozí otázku. Někdy mohou mít křesťané mentalitu „osamělého jezdce“, kdy jsou to jen oni, kdo jsou v společenství s Bohem, a nestarají se o ostatní. Křesťan se může oddávat tomu, o čem ví, že je pro něj v pořádku, aniž by si uvědomoval nebo se staral o to, že by to mohlo být kamenem úrazu pro někoho jiného. Křesťan z první kategorie by se zajímal o to, zda duchovně roste, zda je duchovně živen a formován, zda mu církev pomáhá a zda se stále více podobá Kristu. To vše je dobré. Křesťan z druhé kategorie by se však ještě více zajímal o to, zda duchovně rostou i ostatní kolem něj, zda jsou duchovně živeni a formováni, jak by mohl pomoci církvi a zda se i ostatní stále více podobají Kristu.

Otázka: Měli bychom se podle Římanům 15:2 snažit zalíbit ostatním, nebo zalíbit Bohu a nebýt lidem po vůli, jak říkají Efezským 6:6, Koloským 3:22, 1. Tesalonickým 2:4 a Galatským 1:10?

Odpověď: Máme se snažit potěšit především Boha. Verše, které ukazují, že máme potěšit Boha (a ne jen mechanicky plnit příkazy), jsou Židům 11:6; 13:21; 1. Tesalonickým 2:4; 1. Janův 3:12; Efezským 5:10; 6:6; Koloským 3:20; 3:22 a Kazatel 7:26.

Neuspokojujte nejprve ostatní: Uspokojování ostatních by nemělo být naším nejvyšším cílem; tím by mělo být uspokojování Boha. Ježíš výslovně řekl, že milovat svého bližního jako sebe samého je druhé přikázání, nikoli první, v Markovi 12:28–31; Matoušovi 22:37–40; Lukášovi 10:27–28.

Bůh nám přikazuje milovat a potěšit druhé až po Něm. Máme nejprve potěšit Boha a můžeme Ho potěšit tím, že budeme poslouchat Jeho přikázání, včetně 1. Jana 5:2 a 2. Jana 5–6. Ježíš řekl, že druhým největším přikázáním je milovat druhé tak, jako milujeme sami sebe. To jistě zahrnuje i to, že je potěšíme (s jednou výjimkou zmíněnou v následujícím bodě). Pokud tedy chceme potěšit Boha, budeme milovat druhé a potěšíme je.

Potěšujte druhé pro jejich dobro: Římanům 15:2 dodává „pro jejich dobro“. Pokud by existovaly věci, které by někoho mohly potěšit, ale jsou hříšné nebo jim jinak škodí, nedělejte je. Ve skutečnosti někdy právě proto, že někoho milujeme, můžeme a budeme dělat věci, které by mu nemusely být příjemné. To samozřejmě odporuje pouhému potěšování druhých za každou cenu, ale je to v souladu s milováním druhých a potěšováním Boha.

Otázka: Jaké jsou podle Římanům 15:2 dobré způsoby, jak můžeme více potěšit druhé?

Odpověď: Existuje řada věcí, které bychom měli dělat, ale také řada věcí, s nimiž bychom měli přestat.

Nedělejte věci, kvůli kterým se lidé cítí ponížení. To neznamená jen to, abyste ostatní neponižovali; znamená to také snažit se vyhýbat se věcem, které sice nejsou míněny k ponižování druhých, ale mají vedlejší účinek v tom, že se kvůli nim lidé cítí ponížení.

Nepohlížejte na ostatní svrchu ani nevzbuzujte dojem, že tak činíte. Projevujte jim úctu, vážte si jich a prokazujte jim čest. Zacházejte s ostatními tak, jako by byli důležitější než vy sami, jak říká Filipským 2:3.

Buďte služebníky, nejprve Boha, ale pak i ostatních.

Projevujte empatii vůči druhému člověku, snažte se pochopit, jak vypadá život jeho očima. Možná to nedokážete úplně, v závislosti na tom, čím si prošel, ale přesto se o to můžete pokusit.

Baví vás být v přítomnosti druhého člověka, jak zmiňuje Pavel v Římanům 15:24,32? Pokud ano, pak ukažte, že jste v jeho přítomnosti rádi.

Poslouchejte: Bůh nám dal výslovné přikázání, abychom milovali Boží děti, jak je uvedeno v 1. Janově 5:2 a 2. Janově 5–6.

Otázka: V Římanům 15:4 nám Písmo dává pravdu, ale jak nám Písmo také dává trpělivost, útěchu a naději?

Odpověď: Jak Boží pravda přebývá v nás a proměňuje naše životy, měli bychom být trpělivější, mít více útěchy a více naděje, jak rosteme v poznání Boha.

Otázka: Co znamená v Římanům 15:7 přijímat ostatní věřící tak, jak nás přijal Kristus?

Odpověď: Nebyli jsme (a stále nejsme) bezhříšně dokonalí. Pravděpodobně jsme nevěřili (a stále nevěříme) stoprocentně správně v každé jednotlivé doktríně. A přesto nás Ježíš, který žil bezhříšný život a zná všechna tajemství a veškeré poznání, přijal za svůj lid. O to více bychom měli přijímat ostatní věřící, které Kristus přijal, navzdory jejich nedostatkům. Představte si, že byste si říkali: „Vím, že Bůh nám odpouští, ale u ostatních věřících si tím nejsem jistý, protože jejich měřítko je přísnější než Boží.“ Měli bychom být trpěliví k ostatním a být vděční za to, jak trpělivý byl Bůh vůči nám.

Otázka: Jak můžeme podle Římanům 15:14 napomínat ostatní věřící tak, aby byli ochotnější naslouchat a přijímat naše napomenutí?

Odpověď: Zaprvé, zda člověk skutečně přijme napomenutí a pokárání, které by měl přijmout, je odpovědností toho, kdo je napomínán. Pokud vás někdo napomene nevhodným způsobem, ale jeho napomenutí je správné, měli byste se jím i tak řídit. Nicméně jako ten, kdo napomíná, můžeme udělat několik věcí, abychom jim přijetí usnadnili.

Nepokárejte je jako někdo nadřazený, kdo pokárá podřízeného, ale oslovte je jako spoluvěřící. Ujistěte se, že zdůrazníte, v čem spočívala chyba, jak je závažná a jak naléhavé je, aby se to hned změnilo. Zdůrazněte, že je nenávidíte, ale stále je milujete, i poté, co to udělali, avšak nenávidíte to, co udělali.

Jednou z metod, která v některých případech může fungovat, je přístup „proroka Nátana“. Zeptejte se ho, jaký je nejlepší způsob, nebo jak by vyřešil situaci podobnou té jeho. Můžete se zeptat, co by řekl dané osobě, aby ho poslechla a změnila se. Poté mu vysvětlete, že máte přítele, který se nachází v takové situaci: je to on sám. A jinými slovy mu řekněte totéž. O tom, jak Nátan postupoval podobně vůči Davidovi, si můžete přečíst ve 2. Samuelově 12:1–15.

Otázka: Kdy byste podle Římanům 15:18 neměli sdílet velké věci, které Bůh skrze vás vykonal?

Odpověď: Obecně je dobré sdílet to, co Bůh učinil. Neměli byste to však dělat za okolností nebo způsobem, který by působil chlubivě nebo přitahoval pozornost k vám samotným. Měli byste si dávat pozor, abyste to ani náhodou neudělali tak, že by to vypadalo, že jste účinnějším, užitečnějším nebo více požehnaným Božím služebníkem než někdo jiný.

Otázka: Co měl Pavel na mysli v Římanům 15:20, když mluvil o tom, že nemáme stavět na základu jiného člověka, a proč bylo dobré se tomu vyhnout?

Odpověď: Na jedné straně bychom měli spolupracovat s ostatními věřícími, vzájemně se doplňovat a uvědomovat si, že dílo patří Pánu, ne nám. Pavel zde však měl na mysli, že bychom neměli s ostatními věřícími soutěžit ani se snažit přimět lidi, kteří naslouchají především jinému dobrému věřícímu, aby místo toho naslouchali nám. O rovnováze v této věci Pavel hovoří v 1. Korinťanům 3:4–7. Věřící hrají různé tóny, když někteří hrají v harmonii, ale všichni bychom měli hrát stejnou píseň.

Otázka: Jak v Římanům 15:23, poté, co tě Bůh přivedl na určité místo nebo do určité situace, poznáš, že nastal čas, kdy „už v těchto končinách nemáš místo“?

Odpověď: Pole jsou zralá ke sklizni. Existuje mnoho dobrých míst, kam jít, abyste učili učedníky a kázali slovo, ale ze všech těch dobrých míst, kam jít, kde je to nejlepší místo, na kterém Bůh chce, abyste byli, a kdy se to změní?

Pokud hned nevidíte sklizeň, modlete se k Bohu. Možná je čas přesunout se na jiné místo. Nebo možná Bůh chce, abyste tam vytrvali déle, zasévali semeno slova, a sklizeň zde přijde později.

Možná vidíte dobrou sklizeň a je tam spousta ženců. Mohlo by to znamenat, že stejně jako Pavel je čas vydat se na místa, kde nikdo není, teď, když tuto službu mohou převzít jiní.

Někdy musíte čekat na prostředky, abyste mohli něco udělat. Možná jedním z důvodů, proč Pavel zde podrobně popsal své plány odjet do Španělska, bylo to, že doufal v finanční podporu od římské církve, aby mohl odjet.

Bůh možná právě teď zasazuje do vašeho srdce touhu kázat Boží slovo na konkrétním místě.

A konečně je možné, že noví křesťané se rozvíjejí a vaše přítomnost se všemi vašimi zkušenostmi jim brání v tom, aby se prosadili a získali zodpovědnost i zkušenosti v rolích, do nichž se musí vypracovat.

Nakonec neexistují žádná pevná a striktní pravidla a musíte se modlit za Boží vedení.

Otázka: Cestoval Pavel někdy do Španělska, jak se píše v Římanům 15:24,28?

Odpověď: Pavel napsal List Římanům na cestě do Jeruzaléma (Římanům15:25 ), takže pokud ano, muselo to být až po napsání tohoto listu. Zde je důkaz, že tam skutečně cestoval.

a) Pavel měl v úmyslu tam jet, jak je uvedeno v Římanům15:24 , 28.

b) Eusebius naznačil, že tam Pavel odjel, ve svém spise „Církevní dějiny“ 2:22:2–3.

c) 1. Klementův list (96–98 n. l.) 5 (ANF sv. 1, s. 6, také ANF sv. 9, s. 230–231) o Pavlovi říká: „Když dosáhl hranic Západu, vydal své svědectví před vládci a tak odešel z tohoto světa.“ Bylo by podivné, kdyby „hranice západu“ představovaly Řím, protože Klement psal právě z Říma.

d) Pavel tak učinil podle 1. Klementova listu, kap. 5, str. 6, Muratoriho kánonu, kap. 2, řádky 34–39, str. 603, a padělaných Skutků Petra (4. století?) kap. 1–3. Skutkům Petra bych nepřikládal velkou důvěryhodnost, ale ostatním dvěma zdrojům bych spíše věřil.

Otázka: Co je v Řím 15,29 „plnost požehnání evangelia Kristova“?

Odpověď: Může se to vztahovat jak na Pavlův život, tak na jeho slova. Přichází k nim se svým životem, který je z celého srdce naplněn Kristovým požehnáním. Svými slovy bude kázat a učit celé evangelium, ne jen jeho část.

Otázka: Jaké jsou v Římanům 15,30–32 Pavlovy čtyři modlitební prosby a proč jsou důležité?

Odpověď: Zní to jako vaše modlitební prosby? Pavel konkrétně prosí o modlitbu

1) Aby byl vysvobozen od nevěřících v Judeji. Tato prosba nebyla vyslyšena kladně.

2) Aby jeho služba svatým v Jeruzalémě byla přijatelná. Pavel se modlí, aby mohl naplnit jejich potřeby, jak říká v Římanům 1:10–11.

3) Aby k nim Pavel přišel s radostí podle Boží vůle. Nejde jen o to, aby Pavel pronesl správná slova. Zahrnuje to, že celá Pavlova osoba je nástrojem evangelia.

4) Ať se Pavel i oni společně osvěží. Zřejmě bylo pro Pavla důležité, aby věřící měli osvěžený duch. Pavel se modlí, aby Bůh pokoje byl s nimi v Římanům 15:33.

Otázka: Proč si myslíte, že Pavel v Římanům 15,30–32 neprosil o další věci, jako je osobní bezpečnost nebo pohodlí?

Odpověď: Raní křesťané se ve Skutcích 4:25–31 nemodlili za fyzickou bezpečnost a pohodlí, a následné otřesy naznačovaly, že Bůh měl z jejich modlitby velkou radost.

Pavel zřejmě cítil, že jeho fyzická bezpečnost a pohodlí nejsou tak důležité jako ty ostatní věci. Pavel věděl, že Bůh se o něj postará a že nezemře, dokud to Bůh nedovolí. Pavel se na to nesoustředil; soustředil se na odvážné kázání evangelia.

Pavel se však modlil, aby byl vysvobozen od nevěřících (Římanům 15:31).

Otázka: Jak můžeme v Římanům 15:32 lépe „osvěžovat“ ostatní?

Odpověď: Buďte služebníky. Nejprve prozkoumejte své srdce. Uvědomte si, že jedním z důvodů, proč vás Bůh udržuje na této zemi, je to, abyste byli křesťanskými „nositeli vody“ – ať už muži či ženami – a poskytovali osvěžení důležitým svatým, kteří konají Jeho dílo. Filipským 2:3 říká, abyste považovali druhé za důležitější než sami sebe. Vciťujte se do druhých; vžijte se do jejich situace, jak se říká.

Dávejte si však pozor, aby vaše „povzbuzení“ nebylo ve skutečnosti skrytou formou odrazování. Například když někomu řeknete: „Držíte se tak dobře, zatímco každý normální člověk by viděl spoustu věcí, na které by se mohl oprávněně stěžovat“, povzbudili jste ho opravdu, nebo jste ho odradili?

Povzbuzujte je, aby vytrvali, zůstali pevní a spočívali v Pánu. Neomezujte se na to, že se „stěžujete za ně“ a nazýváte to povzbuzením.

Otázka: Jak to, že v Římanům 15:33 je Pán Bohem pokoje, když v Exodu 15:3 stojí, že Bůh je bojovník?

Odpověď: Bible nikde neříká, že Bůh je pouze tvůrcem míru, ani že Bůh je mír. Naopak, Bible zmiňuje, že Bůh má hněv a zároveň je Bohem míru. Stejně jako válečník může přikazovat a chránit mír ostatních, tak i Bůh může přikazovat mír.

Otázka: Naznačuje tento dlouhý seznam lidí ve městě, které Pavel nenavštívil, v Římanům 16, že tento dopis nebyl ve skutečnosti napsán Římanům (Asimovův průvodce Biblí, str. 1097), nebo že Římanům 16 ve skutečnosti není součástí listu Římanům (Asimovův průvodce Biblí, str. 1093)?

Odpověď: Ne. Z více než 28 lidí, které Pavel zmínil, byl jeden z Asie, tři byli Pavlovi příbuzní a někteří byli spolupracovníci, které Pavel znal z Korintu a jiných míst. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by se Pavel s každým z těchto jednotlivců setkal osobně; někteří z nich mohli být pracovníci, o nichž Pavel slyšel z druhé ruky a které chtěl pochválit. Evangelický komentář k Bibli, str. 955, a Expositorův biblický komentář, sv. 10, str. 162, dodávají, že v obchodním světě Římské říše nebylo neobvyklé, že lidé hodně cestovali.

Otázka: Co je na Fébé v Řím 16,1–2 zajímavé?

Odpověď: Buď ji Pavel poslal jako svou vyslankyni, nebo o ní věděl, že cestuje kvůli službě.

Zde však nevíme, zda ji Pavel přímo poslal do Říma, nebo – což je pravděpodobnější – zda jí jen svěřil dopis, protože do Říma stejně už jela. Řecké slovo pro služebníka, diakonon, je stejné slovo, jaké se používá pro jáhny ve Filipským 1:1 a v 1. Timoteovi 3:8, 10, 12. Používá se také v Římanům 15:8 a v 1. Korinťanům 3:5.

Jméno Fébé pochází z řeckého slova znamenajícího „jasná“ a je to přezdívka boha Apollóna. Bylo to pohanské jméno, ale jako křesťan si člověk mohl pohanské jméno ponechat.

Otázka: Proč se křesťané v Římanům 16:5 scházeli v jejich domě?

Odpověď: V té době se všechny církve scházely v domech. Jakmile začalo pronásledování, uchýlili se do katakomb a na tajná místa. Církevní budovy se objevily až na konci druhého století. Aquila a Priscilla, kteří se oba živili výrobou stanů, si zřejmě mohli dovolit dům v Římě, který byl dostatečně velký na to, aby se v něm mohla scházet skupina věřících. Když žili v Korintu, měli ve svém domě také církev.

Otázka: Byli Andronikus a Junia v Římanům 16:7 apoštoly, když byli mezi apoštoly známí?

Odpověď: Ne. Znamená to, že Andronikus a Junia si získali zvláštní pozornost apoštolů. Jen pro zajímavost: církevní autoři je až do roku 325 n. l. vůbec nezmiňovali. Ohledně pohlaví Junie panuje určitá nejednoznačnost. Evangelický komentář k Bibli (str. 956) však uvádí, že důkazy nasvědčují tomu, že Junia byla žena; pokud by Junia byl muž, bylo by to jediné místo v celé řecké literatuře, kde by se jednalo o mužské jméno.

Otázka: Proč byly v Řím 16,10 pozdraveny „domácnosti“?

Odpověď: Řecké slovo zde znamená „patřit k“, takže se to pravděpodobně primárně nevztahovalo na manželku a děti. Bohatá domácnost měla mnoho otroků a tento výraz se vztahoval právě na otroky.

Otázka: Co je zajímavého na jménech Tryfena, Tryfosa a Urbanus v Římanům 16:9,12?

A: Jména těchto žen znamenají „jemná“ a „luxusní“, což zrovna nevypovídá o pracovitých ženách. Mohly to být spíše šlechtičny než ženy z nižších vrstev nebo otrokyně. Pavel však říká, že bez ohledu na jejich jména to byly pracovitá ženy. Stejně tak Urbanus je mužské jméno, které znamená „kultivovaný“ nebo „elegantní“, a jistě bylo příjemné, když vám sloužil pracovník, jehož jméno znamenalo „elegantní“. Na druhou stranu Hermas, Hermes a Ampliatus byla běžná jména otroků. V církvi se „vznešení“ bohatí lidé, chudší lidé a dokonce i otroci všichni společně pracují v jednotě jako rovní s rovnými, jedno v Pánu.

Otázka: Je Rufus v Řím 16,13 ten samý Rufus jako v Markovi 15,21, který byl synem Šimona z Kyrény a nesl Ježíšův kříž?

Odpověď: Mohlo by to tak být, ale nemusí. Rufus, což znamená „červený“, bylo běžné jméno.

Otázka: Jak mohl být Ježíš Kristus v Římanům 16:25 a 1. Petrově 1:10–12 udržován v tajnosti až do svého příchodu, když se tolik starozákonních proroctví zmiňuje o Mesiáši?

Odpověď: Stejně jako člověk může zmínit tajemství jako záhadu, aniž by ji vysvětlil, i Starý zákon často zmiňuje tajemství proroctví o příchodu Mesiáše, aniž by vysvětloval vtělení Ježíše.

Otázka: Proč v Římanům 16:17–18 Pavel tolikrát varuje lidi před falešnými nebo bezbožnými učiteli?

Odpověď: Mohlo by to být kombinací toho, co viděl v lidech, toho, jak byli náchylní k ovlivnění, a proroctví ve Skutcích 20:29–31. Pavel to také prorokoval v 1. Timoteovi 4:1–3 a 2. Timoteovi 4:3–4. Slovo pro „překážku“ zde, skandala, neznamená velké bloky, ale spíše pasti nebo nástrahy. Lidé, kteří jsou oklamáni, jsou v řečtině označeni slovem akakon, což znamená nic netušící nebo nevinní. Slovo „nevinný“ ve vztahu k tomu, co je zlé, je příbuzné slovo, v řečtině akeraios, které může znamenat neoslabený nebo nezkalený.

Pavlova oprávněná starost o církev, aby se chránila před falešnými učiteli, však v průběhu času nezmizela. Ačkoli někteří hanili věřící, kteří střeží stádo, jako „lovce kacířů“, je důležité chránit stádo před duchovními vlky.

Otázka: Jak v Římanům 16:17–18 slouží lidé, kteří vyvolávají rozkoly, svému „břiše“ neboli svým choutkám?

Odpověď: Lidé často vyvolávají rozkoly kvůli svým vlastním cílům, i když ne nutně kvůli moudrým či inteligentním záměrům.

Může jít o ně samotné: Mohou být rozvratní nebo nepříjemní, protože jim to dává pocit vlastní důležitosti a živí jejich pýchu. Mohou mít pocit, že přispívají tím, že jsou strážci, nebo že někomu něco snadno neprojde. V podivném smyslu mohou být obtížní a pak mají pocit, že velkoryse přispívají, když nakonec ustoupí a něco povolí.

Může jít o peníze: Mohli by mít větší tržby nebo více příležitostí, pokud někoho jiného srazí na kolena. Nebo si myslí, že jejich šéf s nimi bude spokojenější, pokud někoho „manipulují“, aby ho zkusili vykreslit v špatném světle.

Může jít o tu druhou osobu: Rozdělují ostatní, aby někoho srazili, i když to v očích ostatních trochu srazí i je samotné. Někteří se z tohoto důvodu postavili proti Pavlovi ve Filipským 1:15–16.

Může jít o nějakou věc: Pokud by s něčím souhlasili a přistoupili na to, mohlo by to pro ně znamenat finanční ztrátu.

Může jít o jejich publikum: Myslí si, že to v očích ostatních vylepšuje jejich image, a někdy tomu tak skutečně je. Mohou si myslet, že díky tomu vypadají jako tvrdí, chytří nebo dobří manažeři či vůdci. Stručně řečeno, domnívají se, že si mohou zvýšit vážnost v očích ostatních a ukázat se jako síla, se kterou je třeba počítat.

Otázka: Jaké archeologické důkazy o Erastovi najdeme v Římanům 16:23?

Odpověď: V Římanům 16:23 Pavel zdraví Erasta, městského pokladníka města, z něhož Pavel psal (Korint). Může se jednat o téhož Erasta, o kterém se zmiňuje 2. Timoteovi 4:20 a Skutky apoštolů 19:22.

V roce 1929 byl při vykopávkách v Korintu na znovu použité dlažební kostce nalezen následující nápis: „Erastus, správce veřejných budov, položil tuto dlažbu na vlastní náklady.“

Otázka: Kdy byla napsána kniha Římanům?

Odpověď: Pravděpodobně během zimy roku 56/57 n. l.

Otázka: Jak víme, že List Římanům skutečně napsal Pavel?

Odpověď: Z několika důvodů:

Samotný List Římanům to uvádí a raná církev to nikdy nezpochybňovala.

Muratoriův kánon (170–210 n. l.), kap. 3 (ANF sv. 5), str. 603, uvádí, že Pavel ve svých epištolách psal sedmi církvím: Korinťanům (2 dopisy), Efezským, Filipským, Koloským, Galatským, Tesalonickým (2 dopisy) a Římanům. Pavel napsal také list Filemonovi, Titovi a dva dopisy Timoteovi.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) cituje Římanům 1,1–4 jako Pavlův dopis Římanům. Irenej, Proti herezím, kniha 3, kap. 16.3, str. 441. Rovněž Římanům 8,36 uvádí jako Pavlův dopis Římanům v díle Irenej, Proti herezím, kniha 2, kap. 22.2, str. 390.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) píše: „Proto když Pavel popisuje lidskou slabost, říká: ‚Vím totiž, že v mém těle nepřebývá nic dobrého‘, čímž ukazuje, že ‚to dobré‘, jímž je naše spása, nepochází z nás, ale od Boha. A dále: ‚Běda mi, člověku ubohému! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?‘ [Římanům 7:24] Poté představuje Vysvoboditele [slovy]: ‚Milost Ježíše Krista, našeho Pána.‘“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 20.3, str. 450

Tertullian (207/208 n. l.) zmiňuje Pavla jako autora listů Galatským, Korintským, Filipským, Tesalonickým, Efezským a Římanům v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 5, s. 350.

Tertullian (198–220 n. l.) „Ale jak Pavel, … Stejně tak ve svém Listu Římanům: ‚A nejen to, ale chlubíme se i souženími, protože jsme si jisti, že soužení přináší vytrvalost, vytrvalost zkušenost a zkušenost naději; a naděje nezklame.‘ [Římanům 5,3–5a] A dále: ‚A jestliže jsme děti, pak jsme i dědicové, skuteční dědicové Boží a spoludědicové s Kristem; pokud s ním trpíme, abychom byli také spolu oslaveni. Neboť se domnívám, že utrpení tohoto času nejsou hodna srovnání s slávou, která se v nás zjeví.‘ A proto dále říká: „Kdo nás oddělí od lásky Boží? Soužení, úzkost, hlad, nahota, nebezpečí, meč? (Jak je psáno: ‚Pro tebe jsme celý den vydáni na smrt; jsme počítáni jako ovce na porážku.‘) Ne, ve všech těchto věcech jsme více než vítězové skrze toho, který nás miloval. Jsme totiž přesvědčeni, že ani smrt, ani život, ani moc, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci oddělit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ [Římanům 8:17–39] Scorpiace, kap. 13, s. 646

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje Římanům 1:17 jako slova Pavla v spisu O Kristu a Antikristovi, kap. 64, str. 218. Viz také Proti kacířství Noeta, kap. 4, str. 225

Origen (225–253/254 n. l.) „Pavel však jako milovník pravdy říká o některých moudrých mužích mezi Řeky, když jsou jejich tvrzení pravdivá, že ‚ačkoli Boha znali, neoslavovali Ho jako Boha, ani Mu nebyli vděční‘. A dosvědčuje, že Boha znali, a říká také, že se jim to nestalo bez božského svolení, těmito slovy: ‚Neboť Bůh jim to zjevil;‘ čímž, jak se domnívám, nejasně naráží na ty, kteří stoupají od věcí smyslových k věcem rozumu, když dodává: ‚Neboť neviditelné věci Boží, totiž Jeho věčná moc a Božství, jsou od stvoření světa jasně viditelné, když jsou poznávány z toho, co je stvořeno, takže nemají omluvu: neboť ačkoli poznali Boha, neoslavovali Ho jako Boha ani Mu nebyli vděční.‘“ [Římanům 1:19–21a] Origenes, Proti Celsovi, kniha 3, kap. 47, s. 483

Novatian (250–257 n. l.) zmiňuje Římanům 1:20 jako text apoštola Pavla. Pojednání o Trojici, kap. 3, str. 614

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje „List Pavla Římanům“ v díle „Cypriánovy spisy – Svědectví“, kap. 45, str. 546.

Na sedmém kartáginském koncilu (258 n. l.) (částečně) cituje Paulus z Obby na str. 570 polovinu dvou veršů, Římanům 3:3b–4a, jako slova apoštola

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) cituje Římanům 7:12 jako slova Pavla. „Dialog o pravé víře“, druhá část, kap. 20, str. 105. Viz také tamtéž, první část, kap. 21, str. 64

Victorinus z Petau (mučednická smrt r. 304 n. l.) zmiňuje Starý a Nový zákon ve svém Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, str. 345. Uvádí Pavlovy listy: Římanům, Korinťanům, Galatským, Efezským, Tesalonickým, Filipským, Koloským a Timoteovi a v kap. 16, s. 345 cituje 1. Timoteovi 3:15. Dále na s. 346 cituje 1. Korinťanům 15:53

Metoděj (270–311/312 n. l.) cituje Římanům 8,19–21 slovy: „Pavel jasně svědčí“. Rozprava o vzkříšení, část 1, kap. 8, str. 365

Otázka: Jak můžeme na základě Římanům vědět, že dnešní Písmo je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Obecně lze říci, že před rokem 325 n. l. biblické rukopisy a raně křesťanští autoři citují 84,5 % Listu Římanům. To je všech 433 veršů kromě 65,6 veršů. Více informací najdete na https://www.biblequery.org/Bible/BibleCanon/EarlyChristianNTQuotes.xlsx. Při podrobnějším rozboru existují tři vzájemně se doplňující odpovědi.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Autoři rané církve až do prvního nicejského koncilu (325 n. l.) citovali z Listu Římanům přibližně 497krát, nepočítáme-li narážky. Těchto 21 autorů citovalo 57 % Listu Římanům, přičemž zlomkové verše byly započítány jako zlomky. To je 246,0 z celkových 433 veršů. Všechny podrobnosti najdete na stránce https://www.biblequery.org/Bible/BibleCanon/EarlyChristianNTQuotes.xlsx.

Zde jsou autoři z doby před nicejským koncilem, kteří odkazovali na verše z Listu Římanům, následovaní autory z pozdějšího období.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje Římanům 1:32 a následující (9 ze 23 slov) v 1. Klementově listu, kap. 34, sv. 1, str. 14; sv. 9, str. 239

Polykarp (kolem r. 150 n. l.) Římanům 14:10b, 12 (1 ½ citátu) v „Listu Polykarpa Filipským“, kap. 6, str. 34

(V knize „The Ante-Nicene Fathers“, sv. 1, str. 591, jsou v příloze uvedeny čtyři odkazy v dílech Justina Mučedníka, ale podle mého názoru nejsou dostatečně jasné, aby je bylo možné považovat za odkazy.)

Theofil z Antiochie (psal v letech 168–181/188 n. l.) cituje Římanům 2:7 a 2:8,9 v díle Theofil Autolykovi, kniha 1, kap. 14, s. 93. Část Římanům 13,7–8 cituje v díle „Theophilus to Autolycus“, kniha 3, kap. 14, str. 115. To jsou jediná místa, kde odkazuje na List Římanům.

Křesťané z Vídně a Lugduna (177 n. l.) v ANF, sv. 8, str. 778 citují 15 ze 17 slov z Římanům 8:18

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) cituje Římanům 1:1–4 jako Pavlův dopis Římanům. Irenaeus, Proti herezím, kniha 3, kap. 16.3, str. 441. Odkazuje také na Římanům8:36 jako na Pavlův dopis adresovaný Římanům v díle Irenaeus, Proti herezím, kniha 2, kap. 22.2, str. 390

„Utrpení scillitanských mučedníků“ (180–202 n. l.), str. 285 (částečně, Pavel): „Co máš v truhle? Speratus odpověděl: ‚Knihy a epištoly Pavla, spravedlivého muže.‘“

Muratoriho kánon (170–210 n. l.), ANF sv. 5, str. 603, uvádí, že Pavel ve svých epištolách psal sedmi církvím: Korinťanům (2 dopisy), Efezským, Filipským, Koloským, Galatským, Tesalonickým (2 dopisy) a Římanům. Pavel napsal také list Filemonovi, Titovi a dva dopisy Timoteovi.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje Římanům 16:19 z Listu apoštola Pavla Římanům. Kniha „Učitel“, sv. 1, kap. 5, str. 214

Tertullian (198–220 n. l.) uvádí: „Apoštol napomíná Římany“ a cituje Římanům 13:1 ve spise *Scorpiace*, kap. 14, str. 647.

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje Římanům 1:17 jako slova Pavla v díle „Traktát o Kristu a Antikristu“, kap. 64, str. 218

Komodianus (kolem r. 240 n. l.) (částečně) hovoří o Šalomounovi a apoštolu Pavlovi. „Pokyny Komodiana“, kap. 31, str. 209

Theodotus, pravděpodobně montanista (kolem r. 240 n. l.), cituje ve svém dopise, kap. 19, str. 45, čtvrtinu Římanům 8:15, což je zároveň čtvrtina Galatským 4:6

Origenes (225–253/254 n. l.) cituje Římanům 9:16 jako „u Pavla“ [v latinské i řecké verzi]. Origenes, Proti Celsovi, kniha 3, kap. 1, s. 307

Novatian (257 n. l.) odkazuje na Římanům 1:20 jako na slova apoštola Pavla. „Traktát o Trojici“, kap. 3, str. 614

Spis Proti Novatianovi (254–256 n. l.), kap. 12, str. 661, cituje Římanům 14:4 jako slova apoštola. V kap. 16, str. 662, cituje části Římanům 2:11.

Cyprián (cca 246–258 n. l.) cituje z „Pavlova listu Římanům“ mimo jiné v Traktátu 12, třetí knize, kapitole 17.

Moyses a kol. v dopise Cypriánovi (250–251 n. l.) citují Římanům 8:35 jako slova apoštola. Dopisy Cypriána, dopis 25, kap. 4, s. 303

Na sedmém kartáginském koncilu (258 n. l.) na str. 570 cituje Paulus z Obby polovinu dvou veršů, Římanům 3:3 (úplná citace); 3:4a (citováno 11 z 26 slov), jako slova apoštola.

Dionýsius z Alexandrie (cca 246–265 n. l.) odkazuje na 1/3 Římanům 14:23 jako na slova apoštola. List biskupovi Basilidovi, kánon 4, str. 96.

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) odkazuje na Římanům 2:16. Cituje také Římanům 6:13 jako slova apoštola a Římanům 7:12 jako slova Pavla.

Victorinus, biskup z Petau v Rakousku (zemřel mučednickou smrtí v roce 304 n. l.) Zmiňuje Starý a Nový zákon ve svém Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, str. 345. Uvádí Pavlovy listy jako Římanům, Korinťanům, Galatským, Efezským, Tesalonickým, Filipským, Koloským a Timoteovi a cituje 1. Timoteovi 3:15 v kap. 16, str. 345. Dále cituje 1. Korinťanům 15:53 na str. 346

Petr Alexandrijský (306, 285–311) Římanům 10,8–10. Kánon 5 v díle „Kanonické epištoly“, str. 271. V kánonu 7 v díle „Kanonické epištoly“ na str. 272 cituje polovinu verše Římanům 2,11.

Metoděj (270–311/312 n. l.) cituje Římanům 8:19–21 jako „Pavel jasně svědčí“. Rozprava o vzkříšení, část 1, kap. 8, str. 365

Athanasius z Alexandrie (kolem r. 318 n. l.) cituje Římanům 1:26 a násl. (citováno 13 ze 22 slov); 1:27a (citováno 24 ze 35 slov) „jak řekl Pavel, svatý služebník Kristův“ v díle Proti pohanům, kap. 26, s. 17

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) odkazuje na Římanům 1:22 v díle Božské instituce, kniha 2, kap. 3, s. 44. Odkazuje na Římanům 1:21–23 v díle Božské instituce, kniha 4, kap. 1, s. 101

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) cituje Římanům 8:32 jako slova sv. Pavla. „Listy o ariánské herezi“, 1. list, kap. 8, str. 294

Eusebius z Cesareje (318–339/340)

Od Niceje po Efez (325–431 n. l.)

Afrahat/Afraates (337–345 n. l.) odkazuje na Římanům jako na Písmo. Vybrané důkazy

Hegemonius (4. století) cituje Archelaa (262–278 n. l.), který v sporu s Manesem cituje Římanům 5:14 jako Písmo. Spor s Manesem, kap. 29, str. 202

Filón z Karpasie (4. století) odkazuje na List Římanům 10:15

Serapion (po r. 362 n. l.)

Mariova odpověď ariánovi Candidovi (359–362 n. l.)

Victorinus z Říma (po r. 363 n. l.)

Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve Svátečním listu 39, str. 552

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) cituje Římanům 1,2–4 jako Pavlovo dílo. V díle O Trojici, kniha 7, kap. 25, s. 129

Hilary z Poitiers (355–367/368 n. l.) cituje Římanům 6:10–11: „Opět Římanům [blahoslavený apoštol] píše.“ V knize O Trojici, 9. kniha, kap. 13, str. 159

Dílo *Synopsis Scripturae Sacrae* (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Pavlův list Římanům jako součást Nového zákona. Cituje celý text Římanům 1,1.

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370 n. l.)

Titus z Bostry (před rokem 378 n. l.)

Efraim Syrský (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) cituje Římanům 11:36 jako Pavlovo dílo. O Duchu, kap. 5, str. 5

Synod v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (po roce 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) zmiňuje Římanům 8:14 jako list, který napsal Pavel Římanům, přednáška 14.29, str. 102

Apollinaris z Laodiceje (kolem 390 n. l.)

Ambrož z Milána (370–390 n. l.) cituje Římanům 1:24–25 jako slova „Pavla, jenž byl naplněn Duchem Božím“. O křesťanské víře, kniha 1, kap. 16.101, s. 218.

Ambrož Milánský (370–390 n. l.) cituje Římanům 8:32 jako Písmo. O křesťanské víře, kniha 1, kap. 17.109, s. 219.

Gregor Nazianský (330–391 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) cituje Římanům 2:4–5 jako slova apoštola Pavla. V díle O kajících, kap. 11.2, str. 84

Gregor z Elviry (po r. 392 n. l.) odkazuje na Římanům 7,22 a další pasáže

Amfilochios (–394/397 n. l.) v díle Iambi ad Seleucum

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) uvádí, že Římanům 1,1 je od Pavla v díle Proti Eunomiovi, kniha 2, kap. 4, s. 105, a List Římanům v díle Proti Eunomiovi, kniha 2, kap. 9, s. 117

Didymus Slepý (398 n. l.)

Diodor (398 n. l.)

Schizmatický Lucifer z Cagliari na Sardinii (361–cca 399 n. l.)

Syrská Kniha kroků (Liber Graduum) (350–400 n. l.)

Syrský katalog sv. Kateřiny (cca 400 n. l.)

Makarios/Simeon (4./5. století)

Asterius z Emesy (cca 400 n. l.)

Makarios/Simeon (4./5. století)

Maximinus z Turína (4./5. století)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.)

Papež Inocenc I. z Říma (kolem roku 405 n. l.)

Rufinus (374–406 n. l.)

Gaudentius (po roce 406 n. l.) odkazuje na Římanům8:35 a a další verše

Chromatius (zemřel 407 n. l.)

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) sepsal 32 kázání k Římanům.

Severian (po roce 408 n. l.)

Niceta z Remesianu (361–cca 415 n. l.)

Rufinus (374–406 n. l.) při překladu Origena (225–253/254 n. l.) cituje Římanům 1:1–4 z Pavlova listu Římanům. De Principiis, kniha 2, kap. 4.2, str. 276

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.)

Kartáginský koncil (393–419 n. l.)

Jeroným (374–420 n. l.) cituje Římanům 7:6 jako „říká apoštol“. Dopisy Jeronýma, dopis 69, kap. 7, s. 146

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje, že apoštol napsal List Římanům, a to v díle „O Božím městě“, kniha 20, kapitola 1, str. 421

Semi-pelagián Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje Římanům14:10 , 11 jako „apoštol… píšící Římanům“ v díle Sedm knih Jana Cassiana, kniha 3, kapitola 7, str. 566

Nilus (kolem roku 430 n. l.) odkazuje na Římanům 7:12.

Marcus z Eremity (po r. 430 n. l.)

Efezský koncil (červen–září 431 n. l.) naráží na Římanům.

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Marcion (kolem roku 160 n. l.) odkazuje na List Římanům jako na dílo Pavla, podle Adamantiuse a Tertulliana.

Tatian (kolem roku 172 n. l.) zmiňuje Římanům 1:20 ve svém spise „Tatianův projev k Řekům“, kap. 4, str. 66.

Kacíř Manes (262–278 n. l.) uznává za Písmo Archelaovo dílo, v němž cituje Římanům 5:14. „Disputace s Manesem“, kap. 29, str. 202

Manichejský kacíř Faustinus z Milevis/Milevum (po r. 383 n. l.)

Kacíř Priscillian (kolem roku 385 n. l.) odkazuje na Římanům 8:11

Donatistický kacíř Tyconius (po r. 390 n. l.)

Extrémní arián Eunomius z Cyziku (cca 360–383/394 n. l.)

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.)

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.)

Pelagiánský kacíř Julian z Eclana (kolem roku 454 n. l.)

Všechny tyto texty máme k dispozici dodnes.

3. Nejstarší rukopisy Listu Římanům, které máme k dispozici, vykazují drobné rozdíly v textu, ale žádné teologicky významné chyby. Sedm rukopisů Listu Římanům z období do Prvního nicejského koncilu (325 n. l.) cituje 63,5 % textu Listu Římanům. To je 275 citovaných veršů z celkových 433 veršů. Všechny podrobnosti najdete na https://www.biblequery.org/Bible/BibleCanon/EarlyChristianNTQuotes.xlsx.

p27 Římanům 8:12–22, 24–27;8:33 – 9:3; 9:5–9 (3. století) Kniha „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje na str. 109 obrázek části stránky p27.

3. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 40 Řím 1:24–27; 1:31–2:3; 3:21–4:8; (2 z 19 písmen v 6:2; 7 z 62 písmen v 6:3) 6:4–5; (7 z 56 písmen v 6:15); 6:16; 9:17,27 (3. století) alexandrijský text.

3. století – 1968 – Text Nového zákona nezmiňuje verše 6:2–3, 15

p46 Chester Beatty II 100–150 n. l. Římanům 5:17–6:3; 6:5–14; 8:15–25, 27–35; 8:37–9:32; 10:1–11:22; 11:24–33; 11:35–15:9; 15:11–16:27 a další části Pavlových listů a Listu Židům. (233 veršů z Listu Římanům) Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts obsahuje na str. 192 fotografii části rukopisu p46. Na str. 197–198 se dále uvádí, že kvalita a stichiometrické značky svědčí o tom, že tento text napsal profesionální písař.

První polovina 3. století – 1936 – Frederic G. Kenyon podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

2. století, rok 200 n. l. – 1935 – Ulrich Wilcken podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

200 n. l. – 1968 – The Text of the New Testament.

81–96 n. l. – 1988 – Young Kyu Kim podle publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts.

kolem roku 200 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání.

Kolem roku 200 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání.

Počátek až polovina 2. století – 1999 – Kompletní text nejstarších rukopisů Nového zákona. Tento text je částečně založen na tom, že rukopis je velmi podobný papyru Oxyrhynchus 8 (konec 1. nebo počátek 2. století) a papyru Oxyrhynchus 2337 (konec 1. století).

Greenova sbírka (počátek 3. století) Římanům 9:18–21 a část Římanům 10

str. 113 (= Papyrus Oxyrhynchus 4498) Římanům2:12 –13,20 (3. století)

Unciál 0220 (kolem r. 300 n. l.) Římanům4:23 –5:3; 5:8–13 (kolem r. 300 n. l.) V knize „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ (Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona) na str. 646 se uvádí, že tento rukopis se ve všech bodech shoduje s rukopisem Vaticanus, s výjimkou Římanům 5:1. Dále se tam uvádí, že ačkoli je v něm obsažen i text Římanům 5:8–13, je příliš poškozený na to, aby bylo možné jej rekonstruovat.

Po Prvním nicejském koncilu (325 n. l.)

Vatikánský rukopis [B] 325–350 n. l.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

str. 10 (= Papyrus Oxyrhynchus 209) Římanům 1:1–7 (4. století). Alexandrijský text

4. století – 1968 – Text Nového zákona.

Starosyrský (kolem r. 400 n. l.)

Bohairská koptská [Boh] 3./4. století

Fajúmská koptská [Fay] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Syrská Peshitta (443–)

Efraemův Rescriptus (444 n. l.)

Alexandrinus [A] kolem roku 450 n. l.

Gotština [Goth] 493–555 n. l.

Efraemův Rescriptus [C] 5. století

Arménská [Arm] od 5. století

Claromontanus [D] 5.–6. století

Etiopský [Eth] od cca 500 n. l.

str. 26 Římanům 1:1–16, kolem roku 600 n. l. Shoduje se s rukopisy Sinaiticus a Alexandrinus

kolem roku 600 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

str. 61 Římanům 16:23,25–27; 1. Korinťanům 1:1–2, 4–6; 5:1–3, 5–6, 9–13; Filipským 3:5–9, 12–16; Koloským 1:3–7, 9–13; 1. Tesalonickým 1:2–3; Titovi 3:1–5, 8–11, 14–15; Filemonovi 4–7. cca 700 n. l.

kolem roku 700 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

kolem roku 700 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání, a 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání

str. 94 Římanům 6:10–13, 19–22 (5./6. století)

str. 31 Římanům 12:3–8 7. století. Shoduje se s Sinaiticusem

7. století – 1968 – Text Nového zákona.

Více informací o raných rukopisech Římanům najdete na stránce www.BibleQuery.org/RomansManuscripts.html.