Otázka k Bibli z evangelií

Otázka: Kdo jako první napsal knihu, která odpovídá na otázky týkající se evangelií?

Odpověď: Nejstarším autorem, kterého jsem našel, je Eusebius z Cesareje (313–339/340 n. l.), který napsal dvě díla. První se jmenuje Otázky a odpovědi k evangeliím adresované Stephanu, které se také nazývá Otázky a odpovědi k rodokmenu našeho Spasitele, a druhé je Otázky a odpovědi k evangeliím adresované Marinovi. Tato dvě díla se společně nazývají Otázky a odpovědi k evangeliím. Kromě toho Eusebius sepsal vyvrácení údajných rozporů, které předložil Hierokles, novoplatónský filozof a římský guvernér Bithýnie a později Egypta, jenž za vlády Domitiana krutě pronásledoval křesťany. Ještě předtím však na jednotlivé otázky odpovídalo i mnoho raně křesťanských autorů.

Poté Ambrosiaster napsal „Otázky ke Starému a Novému zákonu“ (v latině) kolem roku 384 n. l.

Více informací najdete v díle „Nicene and Post-Nicene Fathers“, druhá série, svazek 1, str. 32, 38–39.

Otázka: Velcí mistři v dějinách mívají obvykle učedníky, kteří poté vypracují výukový kurz nebo knihu obsahující jejich myšlenky, úvahy a pokyny. Proč nenacházíme takovou knihu, která by se týkala Ježíše Krista, ale místo toho nacházíme různá evangelia nebo knihy napsané dvěma z jeho učedníků a dalšími dvěma osobami?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1) Zaprvé, Ježíš není pouhým „velkým mistrem“, jakým údajně byli Aristoteles, Konfucius nebo Buddha. Ježíš je Bůh.

2) Ostatní měli písaře. Jeremiáš měl písaře jménem Baruch. Pravděpodobně to byl Mojžíšův písař, kdo v Deuteronomiu 34:5–6 popsal Mojžíšovu smrt a pohřeb. Muslimové se všichni shodují na tom, že ani Mohamed sám nic nezapsal.

3) Ježíš dal církvi apoštoly, kteří měli důležitou úlohu zvěčnit pro církev to, co Ježíš učil a činil. Pamatujte, že ti úplně první křesťané neměli Nový zákon; místo toho měli samotné apoštoly.

4) Zdá se, že Ježíš se více soustředil na svou službu, při které svými mocnými zázraky dokazoval, že je Synem Božím, než aby si od své služby odtrhával čas na to, aby byl svým vlastním písařem.

Autory čtyř evangelií byli Matouš a Jan, Ježíšovi učedníci, Marek, Petrův společník a tlumočník, a Lukáš, historik a Pavlův společník na cestách.

Otázka: Kdyby evangelia postačovala pro potřeby církve či věřících, Duch Svatý by nemusel inspirovat Pavla k napsání těch epištol, které se zabývají doktrinálními otázkami i problémy místních církví. Nemůžeme tedy říci, že by Duch přestal inspirovat zbožné muže, aby v průběhu věků vysvětlovali nebo ukazovali Boží názor či postoj k různým aktuálním otázkám. Proto můžeme říci, že božská inspirace nepřestala a nepřestane až do druhého příchodu Ježíše a konce časů. Co si o tom myslíte?

Odpověď: Nesouhlasím. Pamatujte, že nejranější křesťané neměli k dispozici ani psaná evangelia, ani Pavlovy spisy, ani žádné jiné spisy Nového zákona. Místo toho měli samotné apoštoly. Jak však apoštolové umírali, zaznamenali své učení do spisů Nového zákona. Církev je postavena na základu apoštolů a proroků, jak uvádí Efezským 2:20; 3:5. Zatímco oni měli novozákonní proroky, jako byli Agabus a Filipovy dcery, my dnes nemáme starozákonní proroky, kteří by psali Písmo. Stejně tak nemáme ani další novozákonní apoštoly fyzicky přítomné na této zemi.

Otázka: Které ze známých evangelií (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) nebo jiných je nejstarší? Vycházela z něj ostatní evangelia? A do jaké míry z něj citovala nebo z něj čerpala?

Odpověď: Nevíme to s jistotou, ale mnoho učenců se domnívá, že nejstarší byl Marek. Lukáš v Lukášovi 1:1–3 zmiňuje, že čerpal ze starších záznamů, mezi něž mohly patřit jak písemné, tak ústní. Obecně se má za to, že Janovo evangelium bylo napsáno jako poslední.

Jan měl učedníka jménem Papias, a ten řekl následující: „Marek, který byl Petrovým tlumočníkem, přesně zapsal vše, co si pamatoval, ať už šlo o Kristova slova či skutky, avšak ne v chronologickém pořadí. Nebyl totiž ani posluchačem, ani společníkem Pána; teprve později, jak jsem již řekl, doprovázel Petra, který přizpůsoboval své učení podle potřeby, nikoli tak, jako by sestavoval sbírku Pánových výroků. Markus tedy neudělal žádnou chybu, když takto zapsal některé věci tak, jak si je pamatoval; soustředil se totiž pouze na to, aby nevynechal nic z toho, co slyšel, ani mezi ně nevložil žádné nepravdivé tvrzení“ (převzato z The New Bible Dictionary, 1962, str. 782) Eusebiova Církevní historie, kniha 3, kap. 39, str. 170–173. Zejména v Matoušovi 10:32 je výraz „vyznat mě“ v řečtině podivný, ale přirozený pouze v aramejštině, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 256.

Otázka: Někteří biblisté tvrdí, že zázraky v evangeliích jsou podobné zázrakům uzdravení, které se vyskytují v helénistických tradicích, a že tyto zázraky nepocházejí od Ježíše, nýbrž byly vytvořeny první křesťanskou komunitou. Proto je odmítají. Co si o tom myslíte?

Odpověď: Žádný biblický badatel, který věří v Bibli, to neříká; skeptičtí autoři jsou samozřejmě jiná věc. Nicméně ani mezi nimi si nemyslím, že by většina z nich tvrdila, že zázraky byly převzaty z helénistických (řeckých) tradic. Proto si nemyslím, že většina z nich nevěří v zázraky proto, že pocházejí z helénistických tradic. Spíše nevěří, že jsou jakékoli nadpřirozené zázraky možné.

Někteří to však tvrdili, a tak se vraťme do historie a podívejme se, kde se to zřejmě poprvé objevilo. Římský císař Alexander Severus (205–235 n. l.) krutě pronásledoval křesťanskou církev. Jeho matka Julia dala profesionálnímu řečníkovi Flaviovi Philostratovi výtisk „Pamětí Damise“ a požádala Philostrata, aby napsal životopis Apollonia z Tyany. V této biografii se uvádí, že Apollonius z Tyany vzkřísil někoho z mrtvých a vystoupil na nebesa. Více o tom si můžete přečíst na stránkách www.biblequery.org/History/Legends/ApolloniusofTyana.html.

Jen pro zajímavost, nejstarší rukopisy, které zmiňují Ježíšovy zázraky, jsou:

papyry p66 Bodmer II – 817 veršů (92 %) z Janova evangelia (125–175 n. l.); p4 + p64 + p67 – 95 veršů (cca 150–175 n. l.); p45 Chester Beatty I – 833 veršů (4 evangelia plus Skutky apoštolů) (200–225 n. l.); p75 (cca 175–225 n. l.); 0162 (Jan 2:11–22) (cca 300 n. l.); p28 – Jan 6:8–12, 17–22 (3. století n. l.); Sinaitský syrský rukopis (SyrS) (3./4. století)

Mezi nejranější křesťanské autory, kteří zmiňují Ježíšovy zázraky, patří Quadratus z Athén (126 n. l.); Justýn Mučedník (cca 150 n. l.); Melito ze Sard (170–177/180 n. l.); Irenej z Lyonu (182–188 n. l.); Tertullian (207/208 n. l.) a další po nich.

Otázka: Jak mohl být Ježíš z kmene Juda, když se příslušnost ke kmeni dědí pouze po otci (Numeri 34:14, Numeri 1:18–24, Leviticus 24:10)? Kmenová příslušnost matky byla považována za irelevantní pro kmenovou příslušnost jejích dětí a kmenová příslušnost či rodokmen se nemohly dědit prostřednictvím nevlastního otce; dědit se mohlo pouze majetkové právo. Jelikož křesťané věří, že Ježíš neměl lidského otce, neměl by žádnou kmenovou příslušnost, a tudíž by nemohl být považován za potomka Judy či Davida, což by ho vyřadilo z okruhu možných mesiášů. Webová stránka http://www.jewsforjudaism.org/faq-primary-211/birth-of-jesus-primary-360/59-whos-genealogy-is-given-by-luke uvádí ohledně Kristova rodokmenu následující tvrzení: „Předpoklad, že Marie byla z Davidova rodu, přináší problém, že Marie nemohla předat to, co sama neměla: (1) Mateřská linie se nebere v úvahu při nástupnictví na Davidův trůn, který se dědí pouze nepřetržitou mužskou linií: ‚Nezanikne z Davidova rodu muž, který by seděl na trůnu domu Izraele‘ (Jeremiáš 33:17); (2) Z biblického hlediska se právo na rodové výsady, tedy království a kněžství, dědí výlučně po mužské linii. Případ týkající se dědictví dcer Zelofchadových (Numeri, kapitoly 27 a 36) se zde neuplatňuje, jelikož se týká převodu hmotného majetku, a nikoli rodových výsad.“

A: Nejprve odpověď na 5 vteřin, pak podrobná odpověď. Většina Židů považuje za židovství to, které se dědí po matce, ale pojďme na tuto otázku odpovědět bez ohledu na to. Zjednodušeně řečeno, zatímco příslušnost k kmeni se obvykle dědila po otci, u Jarhovy rodiny (1. Paralipomenon 2:34–41) a u synů kněze (Ezdráš 2:61; Nehemiáš 7:63) se židovská příslušnost k kmeni dědila po matce, nikoli po otci. O to více by se příslušnost k kmeni měla dědit po matce v případě zrození z panny!

Co se týče podrobné odpovědi: kdo řekl, že příslušnost k kmeni nebo klanu se dědila pouze po otci? – Nikdo v Bibli. Numeri 34:14 nic takového neuvádí. Numeri 1:18–24 ukazuje, že syn egyptského otce a izraelské matky nebyl nazýván Izraelcem. Lidé by ho považovali za Egypťana nebo za polovičního Izraelitu. Leviticus 24:10 (a mnoho dalších pasáží) pouze naznačuje, že u běžných Izraelitů se kmenová příslušnost skutečně dědila po otci. To však pro Boha nepředstavuje žádné omezení. Případy se dvěma biologickými rodiči nemají žádný vliv na případ s jediným biologickým rodičem. Přesto i v případě dvou biologických rodičů existují ve Starém zákoně příklady, kdy se kmenová příslušnost skutečně dědila po matce.

Tři příklady kmenové příslušnosti z matčiny strany.

V kmeni Juda neměl Šešan žádné syny, pouze dcery. Proto dal svou dceru za ženu svému egyptskému sluhovi Jarhovi a ti měli syna jménem Attai. Attaiův rodokmen je uveden spolu s ostatními Izraelity v 1. knize Paralipomenon 2:34–41. Synové byli nejen považováni za Izraelity, ale byli také uvedeni pod jménem Juda.

Druhým příkladem je Jair, jehož dědečkem byl Hezron z kmene Juda a dcera Makira, Manassité. V 1. knize Paralipomenon 2:21–23 ovládal Jair 23 měst v Gileádu (na území Manasse). Přestože byl Jairovův dědeček z Judy, je Jair stále nazýván Manassit, stejně jako jeho matka v 4. knize Mojžíšově 32:41 a v 5. knize Mojžíšově 3:14.

Třetím příkladem jsou Ezdráš 2:61 a Nehemiáš 7:63, kde byli synové kněze, který se oženil s dcerou Barzillaiovou, nazýváni syny Barzillaiovými.

Dalším příkladem dokládajícím, že příbuzenská příslušnost nebyla dána pouze biologickým otcem, je levirátní sňatek. Když manžel zemřel, aniž by měl děti, oženil se s vdovou jeho bratr a první narozené dítě bylo považováno za dítě zemřelého prvního manžela, i když z biologického hlediska tomu tak nebylo.

Bez ohledu na to se však tato otázka jeví jako hledání mouchy na slonovi. Jaký byl etnický původ Ježíšovy lidské DNA? 100 % židovský. Existovalo pouze 12 židovských kmenů (vlastně 11 kmenů plus 2 polokmeny). Pocházela Ježíšova lidská DNA z některého z těchto kmenů? Ano, z Judy. Kdyby to, že neměl židovského otce, znamenalo, že nepatřil k žádnému z těch 12 kmenů, jaký by pak byl Ježíšův etnický původ?

Tato otázka se jeví jako vyhýbání se zásadnější otázce. Kdyby se Ježíš narodil z panny, poslaný Bohem, aby nás učil, následovali byste Ho, nebo ne? Kdyby šlo o volbu mezi setrváním v židovské kultuře tazatele a následováním jediného pravého Boha, co byste si vybrali? Pokud by daná osoba neřekla, že by následovala jediného pravého Boha za každých okolností, pak problémem není Ježíšova DNA, ale to, že většina Židů není ochotna následovat jediného pravého Boha.

Druhým problémem je nástupnictví na trůn. Tazatel se mýlil, když tvrdil, že Marie nebyla z Davidova rodu; její rodokmen v Lukášově evangeliu, stejně jako v Lukášovi 2, Římanům 1:3 a 2. Timoteovi 2:8 ukazuje, že Ježíš (i ona) byli biologicky potomky Davida. Tazatel však má pravdu v tom, že Mariin rodokmen by neměl žádný vliv na nástupnictví na trůn. Z tohoto důvodu bylo důležité, aby byl Ježíš také adoptivním synem Josefa, který jako muž z Davidova rodu měl nárok na trůn.

Otázka: Jaký zdroj v evangeliích uvádí, že Ježíšovým biologickým otcem byl římský voják jménem Panthera?

Odpověď: Pokud je nám známo, toto falešné obvinění poprvé vyslovil římský odpůrce křesťanství jménem Celsus ve 3. století n. l. Toto slovo, které jinak není známé jako jméno, se podobá řeckému slovu pro pannu: parthenos. Později to převzal židovský Talmud, stejně jako nacisté ve 20. století. Viz kniha The Gospel of Matthew and Its Readers od Howarda Clarka. Indiana University Press 2003, str. 5.

Otázka: Jan Zlatoústý říká, že kdyby se všichni čtyři evangelisté shodli na všech detailech, byli by obviněni z toho, že se domluvili, aby jejich příběhy byly stejné. Proto můžeme rozdíly v jejich evangeliích považovat za důkaz toho, že každý z nich byl nezávislý a pracoval odděleně od ostatních, a také za důkaz, že jejich příběhy jsou autentické a pravdivé. Co si o tom myslíte? Osobně se však domnívám, že evangelisté měli psát o stejných událostech jinými slovy, jiným jazykem a jiným stylem. Co si o tom myslíte vy?

A: Myslím, že to je z větší části správné. Souhlasím s tím, že jejich věrohodnost zvyšuje právě to, že se liší ve frázích, v tom, které události zahrnuli, a dokonce i v tom, na co kladou důraz. Samozřejmě si autoři synoptických evangelií mohli být navzájem vědomi a Jan o nich pravděpodobně věděl. Na druhou stranu však i přes čtyři odlišné popisy je skeptici v průběhu věků stejně obviňovali ze všeho možného.

Rozdíly se netýkají jen frází, ale i toho, na co kladou důraz a jaké příběhy vyprávějí. Například Matouš píše mnohem více než ostatní o tom, jak Ježíš naplňuje proroctví Starého zákona. Marek o tom píše méně. (Mimochodem, Marek je římské jméno, nikoli hebrejské.) Markovo evangelium klade větší důraz na skutky, které Ježíš vykonal. Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) o tom hodně psal ve svém díle Irenaeus proti herezím, kniha 3, kap. 11.8, str. 428.

Otázka: Příběh o Ježíšově křtu z rukou Jana Křtitele a o Jeho pokoušení Satanem je zaznamenán v evangeliích Matouše, Marka a Lukáše, ale v evangeliu Jana chybí. Totéž platí o proměnění. Proč?

Odpověď: Jan neuvádí, proč ze všech věcí, které Ježíš učinil, nezahrnul právě tuto místo něčeho jiného. Můžeme však o odpovědi spekulovat. Všimněme si, že ve třech synoptických evangeliích je zaznamenáno mnoho dalších událostí, které v Janově evangeliu rovněž chybí. Obecně se má za to, že Janovo evangelium bylo sepsáno jako poslední, a věří se, že Jan do něj chtěl zahrnout události, které v ostatních evangeliích nebyly zmíněny nebo byly zmíněny jen okrajově, aby tak poskytl ucelenější obraz.

Q: Pouze Mt 2,1 zmiňuje mudrce (moudré muže) v příběhu o Ježíšově narození. Proč o nich ostatní evangelia nemluví? Jedná se o alegorický příběh, který má poukazovat na kázání rané církevní obce, která si uvědomila, že Židé Ježíše odmítli, a proto se místo nich postarala o pohanské národy, a tak učinila z mudrců ty první, kdo uctili Krista, na rozdíl od židovských vůdců, Heroda a dalších, kteří se pokoušeli zabít Ježíška?

Odpověď: Ze všech událostí v Ježíšově životě se ostatní autoři evangelií rozhodli tyto nezahrnout. Mohlo to být také proto, že o návštěvě tří králů nevěděli. Ačkoli zde může být symbolika, nic nenasvědčuje tomu, že by šlo pouze o alegorii.

Pokud jde o alegorické chápání pasáží obecně: pokud Bůh sdělil svému lidu něco prostřednictvím nějaké alegorie v Písmu a žádný křesťan v celé historii to nikdy nepochopil, sdělil to Bůh skutečně – a úspěšně? Nikdo tento význam nevnímal jako čistě alegorický, nikoli doslovný, alespoň do začátku éry skepticismu v devatenáctém století.

Otázka: Proč je v evangeliích potřeba harmonizace evangelií?

Odpověď: Harmonizace evangelií by nebyla problémem, kdyby Bůh zachoval pouze jedno evangelium, nebo kdyby sám Bůh poskytl úplnou harmonizaci evangelií. Místo toho máme čtyři vyprávění, v nichž každý lidský autor zaznamenal to, co považoval za nejdůležitější z toho, co mu Bůh prozřetelně dal zapamatovat. Proč máme čtyři evangelia, se dozvíte v následující otázce.

Otázka: Kdo byli první autoři v historii, kteří sestavili harmonizaci evangelií?

A: Tatian (kolem roku 172 n. l.) sestavil harmonizaci evangelií nazvanou Diatessaron, což znamená „skrze [všechna] čtyři“. To svědčí o tom, že uznávána byla pouze čtyři evangelia, a tato harmonizace doslovně cituje 79 % veršů z evangelií. Tatian byl však enkratitský gnostik a selektivně vynechal všechny verše, které zdůrazňují Ježíšovo lidství, jako například rodokmeny. Ale i tento kacíř zahrnul všechny verše, které ukazují, že Ježíš je Bůh.

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) podle Jeronýma sepsal harmonizaci/komentář k evangeliím, ten se však ztratil. (ANF sv. 2, s. 87–88

Dionýsius z Alexandrie (246–265 n. l.) (částečně) ukázal, že autoři evangelií se „neshodovali ani si neodporovali“, a ve svém 5. dopise – biskupovi Basilidovi, kánon 1, Ante-Nicene Fathers, sv. 6, s. 94–95 – předložil dobrou a poměrně úplnou harmonii evangelií po vzkříšení.

Ammonius z Alexandrie sestavil harmonizaci evangelií na počátku 3. století. Jako vzor použil Matouše a ukázal, jak se k němu ostatní evangelia vztahují. Viz Nicene and Post-Nicene Fathers, druhá řada, sv. 1, s. 38–39 a sv. 6, s. 69.

Juvencus (329 n. l.) vytvořil z evangelií epickou báseň, v níž značnou část z nich harmonizoval.

Eusebius z Cesareje (313–339/340 n. l.) vytvořil harmonizaci, která byla čitelnější, protože sloupce umístil vedle sebe. Nicméně v díle „Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series“, sv. 6, str. 69 se uvádí, že měla tu vadu, že často používal paralelismus tam, kde to nebylo nutné. Viz „Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series“, sv. 1, s. 38–39.

Augustin z Hippa (354–430 n. l.) rovněž sepsal dílo nazvané „Harmonie evangelií“. Toto dílo je obsaženo v publikaci „Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series“, sv. 6, s. 77–236.

V období reformace se harmonizací evangelií zabývali: Osiander, Jansen, Robert Stephens, Jan Kalvín, Du Moulin a Chemnitz, jak uvádí „Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series“, sv. 6, str. 69.

V moderní době se harmonie evangelií nachází v „The New Unger’s Bible Dictionary“ na str. 495–498.

Otázka: Pokud bylo Evangelium podle Marka napsáno jako první, křesťané o něm jistě věděli. Proč ho tedy prostě nezkopírovali, ale místo toho se objevili ti, kteří napsali druhé, třetí a čtvrté evangelium?

Odpověď: Markovo evangelium si skutečně zkopírovali, stejně jako ta další tři, takže si myslím, že otázka ve skutečnosti zní: proč máme ta další tři evangelia? Máme tu bohatství nejen jednoho, ale čtyř pohledů na Ježíše. Bůh inspiroval nejen jednoho autora, ale čtyři, a dal jim různé úhly pohledu a osobnosti.

Otázka: Proč existují čtyři evangelia?

Odpověď: Čtyři evangelia mají různé účely a poněkud odlišné publikum.

Matoušovo evangelium: podle Papia bylo původně napsáno v jazycích Hebrejců (aramejštině?). Klade důraz na Boží království, na rozdíl od Janova evangelia, které zdůrazňuje, jak být spasen. Matouš uvádí mnoho starozákonních proroctví a ukazuje, jak život Krista odpovídal životu Izraele ve Starém zákoně. Mnozí považují Matoušovo evangelium za „lva“, který zdůrazňuje Krista jako Krále. Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) ve fragmentu 28 uvádí, že Matoušovo evangelium bylo napsáno pro Židy, přičemž zdůrazňuje, že Kristus pocházel z rodu Davida.

Marek: Zdůrazňuje Kristovy skutky. Mnozí považují Markovo evangelium za „vola“, který zdůrazňuje Krista jako služebníka.

Lukáš: Nejdelší evangelium, které napsal lékař a Pavlův společník na cestách. Lukáš je označován za největšího historika starověkého světa. Mnozí považují Lukášovo evangelium za „člověka“, který zdůrazňuje Kristovu lidskost.

Jan: Snad nejhlubší evangelium, klade menší důraz na Kristův život a více na jeho tvrzení a učení. Mnozí považují Janovo evangelium za „orla“, který zdůrazňuje Kristovu božskost.

Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1198 zmiňuje, že ve Starém zákoně je Mesiáš ve čtyřech souvislostech nazýván „Výhonkem“: „…pro Davida spravedlivý Výhonek, který bude moudře vládnout jako král…“ (Jeremiáš 23:5,6), „Můj služebník, Větev“ (Zachariáš 3:8), „muž, jehož jméno je Větev“ (Zachariáš 6:12) a „Větev Hospodinova“ (Izaiáš 4:2).

Křesťané obecně neuznávali žádná další evangelia. Irenej, který psal kolem let 182–188 n. l., uvedl, že existují přesně čtyři evangelia (Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kapitola 11.8, str. 428).

Otázka: Jsou jednotlivá evangelia seřazena v chronologickém pořadí?

Odpověď: Ne. Zde je, co uvádějí čtyři konzervativní zdroje.

Studijní bible NIV na str. 1437 uvádí: „(Zdá se však, že v žádném z evangelií nebylo chronologické pořadí striktně dodržováno.)“

New Geneva Study Bible na str. 1504 uvádí: „Matouš a Lukáš však v pořadí událostí Ježíšova života ani v pořadí Jeho učení nesledují Marka ve všech bodech.“ Na str. 1698 se píše: „Ačkoli při porovnávání detailů vyvstávají určité obtíže, hlavní prvky jsou v naprosté shodě.“

F. F. Bruce ve své knize Hard Sayings of the Bible na str. 454–455 uvádí: …žádný z autorů evangelií netvrdí, že podává přesnou chronologii. … Pro starověké historiky bylo mnohem důležitější, abychom pochopili význam dějin, než abychom měli chronologii přesně vyjasněnou. Matouš proto seskupuje Ježíšova slova do pěti hlavních „knih“ podle témat:… Lukáš má jiný způsob seskupování svého materiálu. … V každém případě se jedná o tematická seskupení, která nám poskytují přehledný výklad v tom smyslu, že materiál uspořádávají tak, abychom mu lépe porozuměli. V žádném z těchto případů se nutně nedozvídáme přesné okolnosti, za nichž Ježíš všechny tyto výroky pronesl.“

V rané církvi zaznamenává Eusebius ve své knize „Církevní dějiny“ (318 n. l.), kniha 3, kap. 39, str. 170–173, slova Papia, učedníka apoštola Jana, který řekl: „Marek, který byl Petrovým tlumočníkem, přesně zapsal vše, co si pamatoval, ať už šlo o Kristova slova či činy, avšak ne v chronologickém pořadí. Nebyli totiž ani posluchačem, ani společníkem Pána; ale později, jak jsem již řekl, doprovázel Petra, který přizpůsoboval své učení podle potřeby, nikoli tak, jako by sestavoval sbírku Pánových výroků. Markus tedy neudělal žádnou chybu, když takto zapsal některé věci tak, jak si je pamatoval; soustředil se totiž pouze na to, aby nevynechal nic z toho, co slyšel, ani mezi ně nevložil žádné nepravdivé tvrzení“ (převzato z The New Bible Dictionary, 1962, str. 782)

Autoři předpokládali, že lidé budou číst celou knihu několikrát. Například Jan 11:2 zmiňuje, že to byla Marie, která pomazala Ježíše vonným olejem. Samotný popis toho, jak Marie pomazala Ježíše vonným olejem, však následuje až v Janovi 12:1–3. V Matoušovi 10:4 se zmiňuje „Jidáš Iškariotský, který zradil Ježíše“, ačkoli Jidáš Ježíše ještě nezradil.

Otázka: Co jsou „synoptická evangelia“? Jaké jsou mezi nimi podobnosti a rozdíly? Existuje nějaký důkaz, že se navzájem citovali?

A: „Synoptická evangelia“ je prostě označení pro Matouše, Marka a Lukáše (nikoli Jana). Kdyby byl Marek nejstarší, necitoval by z ostatních. Je možné, že Matouš a Lukáš mohli citovat z Marka a jeden z druhého, ale na druhou stranu to mohlo být to, co si sami pamatovali nebo co slyšeli od jiných. Jan, který byl s největší pravděpodobností napsán jako poslední, se zdá soustředit na to, co ostatní nezmínili.

Mnoho badatelů se domnívá, že Matouš při psaní vědomě čerpal z Markova evangelia; 93 % Markova textu se nachází i v Matoušovi a Lukášovi. V Matoušovi a Lukášovi se nachází 200 veršů, které v Markovi chybí. Mnozí pro těchto 200 veršů předpokládají existenci hypotetického dokumentu zvaného Q. Neexistují však žádné důkazy o tom, že by Q vůbec existovalo, alespoň ne v písemné podobě. To, co někteří považují za Q, by mohlo být běžné ústní učení církve a diskuse s Matoušem a Lukášem, společníkem Pavla. Existují také určité podobnosti v důrazu mezi Matoušem a spisy významného židovského farizeje Johana ben Zakkaiho, který žil v letech 30 př. n. l. až 90 n. l. Johanan kladl větší důraz na milosrdenství a pomoc druhým než na oběti a čistotu. Oba viděli, že pohané mají své místo v Božím království, a psali o budoucím soudu.

Otázka: Proč jsou tři synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš) tak podobná?

Odpověď: Existují čtyři názory a první tři se mohou vzájemně doplňovat.

1. Podobnost účelu: První tři evangelia jsou si velmi podobná a byla napsána s cílem poskytnout „souhrn“ Kristova života. Janovo evangelium, které bylo sepsáno později, možná předpokládalo, že čtenáři již znají ostatní evangelia. O Janově evangeliu se uvádí, že bylo napsáno, aby lidé uvěřili v Ježíše a měli život v jeho jménu, jak říká Jan 20:30–31.

2. Ústní spojení: Marek byl společníkem Petra a Lukáš cestoval s Pavlem. Marek byl v Římě, jak uvádí 1. list Petrův 5,13. Lukáš a Marek byli pravděpodobně v Římě ve stejnou dobu a, jak to vyjádřil jeden z autorů, „zřejmě netrávili veškerý čas povídáním o počasí“. Ačkoli nevíme, kam všude Matouš cestoval, tento názor tvrdí, že podobnosti jsou důsledkem ústní komunikace mezi autory. Kniha Hard Sayings of the Bible (str. 454) rovněž pojednává o společné vazbě mezi Matoušem a Lukášem a uvádí, že tato vazba byla pravděpodobně verbální.

3. Písemná souvislost s Markem: The New Geneva Study Bible (str. 1504) uvádí: „Evangelia nepředstavují pouhý výčet Ježíšových činností. Nejedná se ani o moderní, odborné biografie, které by se řídily metodami v té době neznámými.“

4. „Q“: Čtvrtý názor, zastávaný mnoha liberálními badateli, je, že existovala dnes ztracená kniha, kterou nazývají „Q“ a která obsahovala materiál společný pro Matouše a Lukáše, ale ne pro Marka.

Otázka: Co je to zdroj „Q“? Kde se nyní nachází? V jakém jazyce existuje?

Odpověď: „Q“ je název pro verše, které se vyskytují jak v Matoušovi, tak v Lukášovi, ale ne v Markovi ani v Janovi. Nemáme žádný důkaz, že vůbec někdy existoval. Na druhou stranu lze tento „Q“ chápat nikoli jako jediný spis, ale jako více zdrojů. A tyto zdroje nemusely být nutně všechny zaznamenány písemně. Jinými slovy, to, co někteří nazývají „dokumentem Q“ (v jednotném čísle), by ve skutečnosti mohly být učení, včetně ústních, apoštolů a dalších následovníků.

Otázka: Obsahují evangelia přesně a skutečně to, co Pán Ježíš řekl nebo udělal?

Odpověď: Jsou to shrnutí a parafráze. Například v Kázání na hoře v Matoušovi 5–7 měl Ježíš pravděpodobně k dispozici delší čas na kázání. Přesto si to lze přečíst za méně než patnáct minut. Ježíš samozřejmě pravděpodobně některé věci v následujících kázáních opakoval, ale autor evangelia to neopakoval pokaždé. Pro křesťany je však důležité poselství a význam toho, co Ježíš učil, nikoli samotné slabiky a slova.

Otázka: Co je to „sbírka Ježíšových výroků“, o které se říká, že se na ni evangelisté při psaní svých evangelií spoléhali?

Odpověď: Nový zákon žádnou „skupinu výroků“ nezmiňuje. Možná máte na mysli to, co napsal Lukáš. Jan také napsal dvě věci, které by se daly považovat za okrajově relevantní.

Lukáš 1:1–4 „Mnozí se již pokusili sepsat vyprávění o událostech, které se mezi námi naplnily, tak jak nám je předali první očití svědkové a služebníci slova. Proto jsem i já, poté co jsem vše pečlivě prozkoumal od samého počátku, usoudil za dobré sepsat pro tebe, vznešený Teofile, uspořádané vyprávění, abys poznal jistotu toho, v čem jsi byl vyučován.“

Jan 20:30–31 „Ježíš učinil před svými učedníky ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize. Ale tato jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.“

1. Janův 1:1-4 „To, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme viděli na vlastní oči, na co jsme upírali zrak a čeho jsme se dotýkali vlastníma rukama – to je Slovo života. A toto je ten život, který byl zjeven; viděli jsme ho a dosvědčili jsme ho, a zvěstujeme vám ten věčný život, který byl u Otce a který nám byl zjeven. Zvěstujeme vám, co jsme viděli a slyšeli, abyste i vy měli společenství s námi. A toto naše společenství je s Otcem a s Jeho Synem, Ježíšem Kristem. Píšeme vám tyto věci, aby naše radost byla úplná.“

Otázka: Můj profesor mi povolil udělat 75minutovou prezentaci na téma „Historický Ježíš“. Při svém výzkumu jsem narazil na několik argumentů, na které si nevím, jak reagovat, a zajímalo by mě, zda byste mi k tomu mohli poskytnout nějaké postřehy!

1) Nevíme, zda byly původní rukopisy napsány v řečtině, protože nejstarší dokumenty pocházejí [údajně] z období několik set let po Kristu. Mohly být přeloženy z nějakého jiného jazyka, což mohlo vést k chybám.

2) Ježíš možná nemluvil řecky. To by znamenalo, že autoři (nebo překladatelé) Nového zákona museli jeho slova interpretovat po svém a poté je přeložit (ne nutně správně).

Existují nějaké informace o helenizaci Palestiny v Ježíšově době, které by mohly naznačovat, že autoři Nového zákona skutečně psali v řečtině? Ježíš s největší pravděpodobností mluvil aramejsky, jak byste tedy vysvětlili neomylnost toho, co údajně řekl? Pokud autoři psali v aramejštině nebo v nějakém jiném jazyce, jak můžeme dokázat (nebo alespoň prokázat mimo jakoukoli rozumnou pochybnost), že to bylo v průběhu staletí
přesně předáváno?

Kdybyste mi mohli doporučit nějaké zdroje, bylo by to skvělé. Nebo pokud jste o tom již přemýšleli, rád bych si vyslechl vaše závěry. Věřím v Boží svrchovanost a v Jeho schopnost chránit své Slovo, ale jakékoli vysvětlení toho, jak toho dosáhl, by mi rozhodně pomohlo!

Odpověď: Zdá se, že zde jde o čtyři základní otázky:
1. Co Ježíš řekl

2. V jakém jazyce byla evangelia napsána

3. Svědectví o spolehlivosti evangelií

4. Bezchybný záznam Ježíšova učení

1. Co Ježíš řekl

Víme, že Ježíš mluvil aramejsky, protože některé věty pronesl v aramejštině (Matouš 5:22 atd.). Když Ježíš na kříži zvolal: „Eloi, Eloi, Lama Sabachthani“, někteří si mysleli, že volá Eliáše, protože neznali aramejštinu, ačkoli všichni Římané znali řečtinu a latinu. V oblasti, kde Ježíš vyrůstal, mnoho lidí mluvilo hebrejsky, aramejsky a řecky. Například oblast severně a východně od Galilejského moře byla zcela řecky mluvící. Proto Pilát nechal nad Ježíšovou hlavou umístit nápis ve třech jazycích.

Kromě toho měla v té době řada Židů jak židovská, tak řecká nebo římská jména. Kromě Šimona Petra to byli Josef Barsabáš a Jidáš Barsabáš ve Skutcích 15:22; Ježíš zvaný Justus v Koloským 4:11, Josef zvaný Barnabáš ve Skutcích 4:36 a Jan Marek ve Skutcích 12:12.

2. V jakém jazyce byla napsána evangelia

Pokud jde o evangelia, máme svědectví Papia, učedníka apoštola Jana. Podle toho, co zachoval církevní historik Eusebius, Papias uvedl, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v jazyce Hebrejců (hebrejštině nebo aramejštině). Raní křesťané mluvili převážně řecky, ačkoli konvertité z judaismu mluvili také hebrejsky a aramejsky.

3. Svědectví o spolehlivosti evangelií

Slyšel jsem řadu lidí říkat, že nejstarší úplný (nebo téměř úplný) Nový zákon, který máme, pochází z období kolem roku 350 n. l. To však není podstatné. Máme zachovanou drtivou většinu všech veršů evangelií z mnohem dřívější doby. Například z období až do roku 200 n. l. se nám dochovaly rukopisy obsahující 71 % veršů Lukášova evangelia (818 z 1151 veršů). Jsou to: Lukáš 1:58–59; 1:52–2:1; 2:6–7; 3:8–4:2; 4:29–32; 4:34–5:10; 5:30–7:32; 7:35–39, 41–43; 7:46–9:2; 9:4–17:15; 17:19–18:18; 22:4–24:53.

Pokud jde o Janovo evangelium, nejstarším rukopisem, který dnes máme, je p52, který pochází z období mezi lety 100 a 150 n. l. Další rané rukopisy pocházejí až do roku 200 n. l. (p45, p66, p75, p90). Tyto rukopisy spolu s p52 obsahují 855 z 878 veršů Janova evangelia (97 %). Zahrnují verše 1:1–14:30; 15:2–26; 16:2–4, 6–7, 10–33; 17:1–20:20; 20:22, 23, 25–31; 21:1–9, 12, 17.

Nezapomeňte na spisy rané církve a další texty. Nejstaršími dochovanými mimobiblickými křesťanskými spisy jsou „První Klementův list“ (Korintským) z let 96–98 n. l., který hojně cituje z Listu Židům i z dalších knih, a „Pastýř Hermův“ z období kolem let 115–155 n. l. Diatessaron je doslovná harmonizace přibližně 79 % veršů evangelií, kterou kolem roku 172 n. l. sepsal enkratitský gnostik Tatian.

4. Neomylný záznam Ježíšova učení

Původní texty byly pouze parafrázemi Ježíšova učení. Když Ježíš hodiny kázal davu a my můžeme jeho slova přečíst v pěti odstavcích, zjevně se nejednalo o doslovný přepis. Křesťanská doktrína neomylnosti má pět základních částí:
1. Bible v původních rukopisech je správná ve všem, o čem hovoří.

2. Musíme rozumět kontextu; poezie je poezie, vyprávění je vyprávění, dokážeme porozumět metaforám a řečnickým obratům atd.
3. Bůh měl svobodu „použít svá vlastní pera“ při psaní Bible a těmi pery byli lidé, kteří slova zapisovali. Proto mají různé knihy od různých lidských autorů odlišný styl, a to je v pořádku; Boží pravda prosvítá skrze všechny z nich.

4. Bez chyby byl zapsán význam, ne nutně každé slovo.

5. Biblické rukopisy, které se dochovaly dodnes, sice obsahují určité odchylky a chyby, ale Boží slovo bylo zachováno bez významných chyb, které by měnily křesťanskou nauku, víru nebo praxi.
Více informací najdete na http://www.biblequery.org/NewTestamentManuscripts.html.

Otázka: Žilo v Galileji hodně Židů?

Odpověď: Oblast Galileje měří přibližně 70 x 40 mil, tedy 113 x 64 kilometrů. V době Makabejců v roce 164 př. n. l. byl počet obyvatel Galileje tak malý, že bylo možné přesunout celé obyvatelstvo do Judeje, aby tam našlo ochranu. V Ježíšově době byl počet obyvatel mnohem větší; Josephus ve spise Život 235, 45 a v knize Války židovské, 3. kniha, oddíly 41–43 uvádí, že v Galileji bylo 204 měst a vesnic, z nichž každá měla nejméně 15 000 obyvatel. Mezi obyvatelstvem však bylo mnoho nežidů, které do Galileje přesídlili Seleukovci, a řecky mluvících nežidů, kteří se tam rozhodli přestěhovat.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman píše: „Máme určité informace o tom, co znamenalo být rolníkem z nižší třídy ve venkovských oblastech Palestiny v prvním století. Jedním z důsledků bylo, že člověk byl téměř jistě negramotný. Sám Ježíš byl v tomto ohledu velkou výjimkou, protože evidentně uměl číst (Lukáš 4:16–20), ale nic nenasvědčuje tomu, že by uměl psát… Kolik lidí umělo číst? Negramotnost byla v celé Římské říši velmi rozšířená. V nejlepším případě bylo možná 10 procent populace přibližně gramotných. A těch 10 procent by tvořily vrstvy s volným časem… Nic v evangeliích ani ve Skutcích nenaznačuje, že by Ježíšovi následovníci uměli číst, natož psát. Ve Skutcích se dokonce nachází zmínka, v níž jsou Petr a Jan označeni za „negramotné“ (Skutky 4:13) – což je starověký výraz pro negramotnost.“ (Jesus, Interrupted, str. 105–106). To se podobá i Ehrmanově knize Lost Christianities, str. 203.

A: Procento lidí v Římské říši (Španělsko, Británie, Německo atd.), kteří neuměli číst, je irelevantní; důležité je procento vzdělaných lidí mezi Židy v Judeji a Galileji. Židé měli mnohem vyšší úroveň vzdělání než většina ostatních národů v Římské říši. Nikomu nepřišlo neobvyklé, že Zachariáš, otec Jana Křtitele, uměl psát. Skutečnost, že Sanhedrin obvinil Petra a Jana z toho, že jsou nevzdělaní, neznamená, že tomu tak skutečně bylo, ani že vůbec neuměli psát.

Deuteronomium 6:9 přikazuje Izraelitům, aby si zapsali zákony na veřeje svých domů a na své brány. Myslí si snad skeptici, že téměř žádný z Židů nedodržoval svůj vlastní zákon?

Jen pro zajímavost: v Deir ‘Alla v Jordánském údolí našli archeologové cvičný zápis školáka, v němž se třikrát zmiňuje Balám, syn Beorův. Radiokarbonová analýza datovala tento nález do let 800/760 př. n. l.

Otázka: Co znamená anglické slovo „synoptický“?

Odpověď: Wycliffe Bible Dictionary na str. 723 uvádí: „Slovo synoptic pochází z řeckého syn (společně s) a opsis (pohled, výhled)“, stejně jako The NIV Study Bible na str. 1437. Stejně tak The New International Dictionary of the Bible na str. 399 uvádí, že řecké slovo synoptikos znamená „vidět celek jako jeden celek, mít ucelený přehled“.

Na rozdíl od toho skeptický Asimovův průvodce Biblí (Asimov’s Guide to the Bible) na str. 770 uvádí, že slovo „synoptický“ pochází z řeckého slova znamenajícího „jedno oko“, protože každé ze tří synoptických evangelií vypráví Ježíšův příběh ze svého úhlu pohledu. Možná si spletl „syn/sun“ se slovem „mono“, které znamená „jeden“.

Strongova konkordance pro slovo „sun“ (4862) uvádí: „primární předložka označující spojení; s nebo společně (ale mnohem těsněji než 3326 nebo 3844), tj. prostřednictvím spojení, společenství, procesu, podobnosti, vlastnictví, prostřednictví, přidání atd.“ – vedle, s. Ve složeninách má podobné významy, včetně úplnosti.“

Otázka: Které ze čtyř evangelií bylo napsáno jako první?

Odpověď: Mezi křesťany převládá názor, že to byl Marek, ačkoli existují renomovaní biblisté, kteří se domnívají, že to byl Matouš nebo Lukáš. Kniha „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 98 uvádí: „Jediným způsobem, jak adekvátně vysvětlit úzký vztah mezi synoptickými evangeliemi, se zdá být určitá literární závislost. Teorie o prvenství Markova evangelia, ačkoli není bez problémů, nejlépe vysvětluje základní obrys událostí a podrobné podobnosti mezi synoptickými evangeliemi. Rozdíly jsou pravděpodobně způsobeny kombinací ústních a písemných tradic, které Matouš a Lukáš nezávisle na sobě používali kromě Markova evangelia.“

Skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible na str. 770 uvádí, že Matoušovo evangelium bylo uvedeno jako první, protože se mělo za to, že vzniklo jako první, ale dnes se obecně má za to, že to byl Marek. (str. 770, str. 903) Asimov však na str. 771 také zmiňuje, že Papias napsal, že Matoušovo evangelium bylo původně sepsáno v hebrejštině [aramejštině?]. Je možné, že Matoušovo evangelium bylo nejprve napsáno v aramejštině, Marek jej použil jako primární zdroj při sestavování svého evangelia a později bylo Matoušovo evangelium doslovně přeloženo.

Jen pro zajímavost: z 661 veršů v Markově evangeliu (s kratším závěrem) je 600 podobných veršům v Matoušově evangeliu, 350 je podobných veršům v Lukášově evangeliu a pouze 31 se nikde jinde nevyskytuje.

Otázka: Co jsou apokryfní evangelia? Proč nejsou uznávána, když víme, že církevní otcové a církevní tradice se na ně spoléhaly a citovaly z nich, zejména při církevních svátcích a rituálních obřadech?

Odpověď: Poslední část samotné otázky je fakticky nesprávná. Církevní otcové a církevní tradice se na ně nespoléhali a nepoužívali je při církevních svátcích a rituálních obřadech, ledaže by se otázka týkala gnostických náboženství, a nikoli křesťanství.

Jedinými kladnými zmínkami jsou zmínky 2. Klementova listu a Klementa Alexandrijského o „Evangeliu Egypťanů“ a zmínka Klementa Alexandrijského o „Evangeliu Hebrejců“. Neexistují žádné další přednicejské křesťanské citace jakýchkoli jiných evangelií v kladném smyslu. Církevní otcové však zmiňovali a citovali následující spisy s tím, že jsou falešné. Irenej se vyjadřuje proti falešnému „Evangeliu pravdy“. Hippolytus se vyjadřuje proti „Evangeliu Egypťanů“ a „Evangeliu Tomáše“ (a dalším dílům). Nebylo by tedy spravedlivé tvrdit, že raní církevní otcové „s nimi počítali“, když mnohé z nich ještě nebyly napsány a oni se vyjadřovali proti jiným heretickým spisům.

A konečně, mnoho apokryfních evangelií nebylo ranými křesťany ani schváleno, ani odmítnuto, protože tato apokryfní evangelia byla sepsána až o několik století později. Například Evangelium Nikodémovo bylo sepsáno kolem let 405–439 n. l. a Evangelium o narození Panny Marie bylo sepsáno po roce 625 n. l.

Otázka: Co je to „Evangelium dětství“, „Evangelium pravdy“, „Evangelium Hebrejců“, „Evangelium Ebionitů“, „Evangelium Tomáše“ a „Evangelium Petra“?

A: Jedná se o apokryfní evangelia, která napsali různí lidé dlouho po tom, co se události odehrály.

Zde uvádíme některá z těchto evangelií a data, kdy byla sepsána.

Mariino evangelium (2. nebo 6. století)

Petrovo evangelium (180–190 n. l.)

Evangelium Tomáše. Tato falešná kniha gnostických kacířů byla pravděpodobně sepsána mezi lety 188 a 235 n. l. Irenej z Lyonu (182–188 n. l.), který vyčerpávajícím způsobem popsal všechny známé knihy a kacířství, o ní nic neví, ale jeho žák Hippolytus, píšící v letech 222–235/236 n. l., ji zmiňuje.

Nikodémovo evangelium (405–439 n. l.)

Evangelium o narození Marie (po roce 625 n. l.)

V muslimském světě existovalo přes 200 000 hadísů o Mohamedovi. Naprostá většina z nich je muslimskými učenci považována za falešné nebo v nejlepším případě za nespolehlivé. Buchárí je prošel a jako spolehlivé vybral pouze 7 275.

Stejně jako drúzové, jezídové, alávité a další mají své vlastní knihy, i gnostici měli svá vlastní písma. Existovalo nejméně třicet skupin gnostiků, takže měli mnoho knih, které považovali za svatá písma. Mezi ně patřilo například Evangelium pravdy, Tomášovo evangelium a Petrovo evangelium.

Neexistovala žádná kniha s názvem „Evangelium Ebionitů“. Kacířští Ebionité, kteří tvrdili, že Ježíš byl Synem Božím pouze z titulu a z úcty, měli Klementinské homilie, Klementova uznání a několik dalších knih.

Otázka: Jaká jsou v evangeliích mesiášská proroctví?

Odpověď: Jsou to proroctví, která Bůh dal, aby Boží lid mohl jasně rozpoznat Mesiáše. Zde je mnoho z nich.

Kdo bude Mesiáš?

Z pokolení Judy (Genesis 49:10; Matouš 1:2; Lukáš 3:23,33; Židům 7:14).

Z rodu Izaiášova (Izaiáš 11:1; Matouš 1:6; Lukáš 3:23,32).

Z rodu Davida (Jeremiáš 23:5; Lukáš 3:31; Matouš 1:1; 9:27; Marek 10:47–48; Jan 7:42; Skutky 13:22–23; Zjevení 22:16). Mnoho židovských Talmudů uvádí, že Mesiáš vzejde z Davidova rodu.

Kněz podle řádu Melchisedechova (Žalm 110:4; Židům 5:6).

Syn Boží (Žalm 2:7; Matouš 3:17; 16:16–17; 27:54; Marek 9:7; Lukáš 9:35; Jan 1:34; Skutky 13:33; Židům 5:5).

„Pán řekl mému Pánu“ (Žalm 110:1; Matouš 22:43–45; Marek 12:36–37; Lukáš 2:11; 20:42–44). Midraš Tehillim, Komentář k Žalmům (200–500 n. l.), uznává Žalm 110 za mesiášský.

Nazýván „Bůh s námi“ (Izaiáš 7:14; Matouš 1:23; Lukáš 7:16; ~Jan 20:28).

Dítě nazvané Mocný Bůh, Kníže pokoje atd. (Izaiáš 9:6). Podle Jemenského midraše 349–350 a Pereq Shalom, str. 101, se jedná o mesiášský text

Potomek ženy rozdrtí hlavu Satana (Genesis 3:15). Podle Targumu Pseudo-Jonatana se jedná o mesiášský text

Zrozen z panny (dvojí naplnění) (Izaiáš 7:14; Matouš 1:18,25; Lukáš 1:26–35). Panna podle Septuaginty

Kde bude Mesiáš?

Narodí se v Betlémě v Judsku (Micheáš 5:2; Matouš 2:1,5–8; Jan 7:42; Lukáš 2:4–7). Targum Izaiáš uvádí, že se jedná o mesiášský výrok.

Bude působit v Galileji (Izaiáš 9:1–2; Matouš 4:12–16; Marek 1:14; Lukáš 4:31; Jan 4:43).

Vstoupí do chrámu v Jeruzalémě (Malachiáš 3:1; Matouš 21:12; Marek 11:15)

Kdy přijde Mesiáš?

Žezlo neodejde (Genesis 49:10; Lukáš 3:23,33). Podle babylónského a jeruzalémského Talmudu, Targumu Jonatana, Targumu Pseudo-Jonatana, Targumu Onkelose, komentáře k Svitkům od Mrtvého moře a aramejského Targumu se jedná o mesiášský text. Židé ztratili právo popravovat lidi v roce 11 n. l. podle Babylonského Talmudu, Sanhedrin, kapitola 4.

Izrael je opuštěn, dokud nepřijde Mesiáš (Micheáš 5:3).

Než bude zničen Chrám (70 n. l.) (Malachiáš 3:1).

Po příchodu předchůdce (Izaiáš 40:3; Matouš 3:1–3; 11:10; Lukáš 1:17; Jan 1:23).

Zavražděn v letech 32/33 n. l. (Daniel 9:20–27 + Nehemiáš 2:1–10 (445/444 př. n. l.)). Podle Maimonida v díle Igeret Teiman a rabína Mojžíše Abrahama Leviho v knize Mesiáš v targumech, Talmudech a rabínských spisech se jedná o mesiášskou postavu.

Co bude Mesiáš činit?

Služba zázraků (Izaiáš 35:5,6a; Matouš 9:6-7,22,32-35; 11:4-6; 12:13; Jan 5:5-9; 9:6-11 atd.)

Vzal na sebe naše nemoci (Izaiáš 53:4; Matouš 8:17; Marek 2:10–12; Lukáš 5:13; Jan 5:5–9).

Učil v podobenstvích (Žalm 78:2; Matouš 13:34).

Vstoupil jako král na oslu (Zachariáš 9:9; Marek 11:2–10; Lukáš 19:35–37; Matouš 21:5–9; Jan 12:15).

Od kamenu úrazu k úhelnému kameni (Žalm 118:22–23; Izaiáš 8:14–15; 28:16; Matouš 21:42; Marek 12:10–11; 1. Petr 2:6–8; Skutky 4:11).

Nebyl vydán smrti (Žalm 16:8–11; 30:3; Skutky 2:31; 13:33; Marek 16:6; Matouš 28:6; Lukáš 24:46).

Horlivost pro dům svého Otce (Žalm 69:9; Jan 2:17).

Duch Hospodinův na něm spočine (Izaiáš 11:2; Matouš 3:16; Marek 1:10–11; Lukáš 4:15–21,32; Jan 1:32). Podle Targumu Izaiáše a Babylonského Talmudu se jedná o mesiášský text.

Matouš ukazuje, že Kristův život je podobný osudu izraelského lidu (Jeremiáš 31:15 a Matouš 2:18, Ozeáš 11:1 a Matouš 2:15, Izaiáš 9:1,2 a Matouš 4:15–16; atd.).

Reakce lidu

Nenáviděn bez příčiny (Žalm 35:19; 69:4; Izaiáš 49:7; Jan 15:25).

Někteří spřádali plány na Ježíšovu zkázu (Žalm 38:12; Marek 11:18).

Zrazen přítelem (Žalm 41:9; Matouš 10:4; 26:48–50; Marek 14:43–44; Lukáš 22:47–48; Jan 18:3,5).

Odmítnut svým vlastním lidem (Izaiáš 53:3-4; Žalm 69:8; Jan 1:11; 7:5; Matouš 21:42-44).

Dali mu pít žluč (Žalm 69:21; Matouš 27:48).

I přátelé stáli opodál (Žalm 38:11; Matouš 27:55; Marek 15:40; Lukáš 23:49).

Poté, co byl pastýř zasažen, ovce se rozprchly (Zachariáš 13:7; Marek 14:27,50; Matouš 26:31).

Byl zavržen vládou (Žalm 2:1–2; Skutky 4:25–28).

Jak zemře Mesiáš?

Prodaný za 30 stříbrných (Zachariáš 11:12–13; Matouš 26:15).

Mince do chrámu hodil, ne položil (Zachariáš 11:13b; Matouš 27:5a).

Peníze pro hrnčíře (Zachariáš 11:13; Matouš 27:7).

Nespravedlivě odveden (Izaiáš 53:7-8; Matouš 26:60; Marek 14:55; Lukáš 23:4).

Falešní svědkové (Žalm 35:11; Matouš 26:60).

Mlčel před svými žalobci (Žalm 38:13-14; Izaiáš 53:7; Matouš 27:12).

Ptal se, proč ho Bůh opustil (Žalm 22:1; Matouš 27:46; Marek 15:34).

Vysmívali se mu (Žalm 22:7,8; Matouš 27:31,39; Marek 15:31–32).

Srdce jako vosk (Žalm 22:14b; Jan 19:34).

Pro nás probodnut (Žalm 22:16; Izaiáš 53:5; Zachariáš 12:10; Matouš 27:26; Jan 19:34).

Lidé na něj zírali (Žalm 22:17; Lukáš 23:35).

Losovali o jeho šaty (Žalm 22:18; Marek 15:24; Lukáš 23:34; Jan 19:23,24).

Žádná kost nebyla zlomena (Žalm 22:17; Žalm 34:20; Jan 19:33).

Byl zbit a popliván (Izaiáš 50:6; Micheáš 5:1; Matouš 26:67; Lukáš 22:63).

Zabit spolu s hříšníky (Izaiáš 53:12; Matouš 27:38; Marek 15:27).

Zastával se hříšníků (Izaiáš 53:12b; Lukáš 23:34).

Byl pohřben v hrobě bohatého muže (Izaiáš 53:9; Matouš 27:57–60).

Vzal na sebe naše hříchy jako oběť za vinu (Izaiáš 53:5,6,10–12; Jan 1:29; 1. Korinťanům 15:3; 1. Jan 2:2; 4:10).

Ježíš zemřel s žalmem na rtech (Žalm 31:5; Lukáš 23:46).

Otázka: Co znamená jméno „Betlém“ v Mt 2:1,5–8; Lk 2:4–7; J 7:42?

Odpověď: Betlém znamená „dům chleba“ podle Wycliffe Bible Dictionary, str. 225.

Betlém v Judeji je velmi staré město, které existovalo již před příchodem Izraelitů. Genesis 35:19 říká: „Tak Ráchel zemřela a byla pohřbena na cestě do Efratu“ (tj. do Betléma v Judeji). Podobně o tom hovoří i Genesis 48:7. Betlém se tedy původně jmenoval Efrat, a proto je město v Micheášovi 5:2 označováno jako „Betlém Efrata“.

Amarenské dopisy, které Kanaánci psali do Egypta krátce po roce 1400 př. n. l. v době Jozueho, zmiňují, že „Bit-Lahmi“ přešel k lidu „Apiru“, jak uvádí Wycliffeův slovník biblické archeologie, str. 142, a Wycliffeův biblický slovník, str. 225, který odkazuje na ANET, str. 489.

Mimochodem, existuje také druhé, severní město zvané Betlém, na území Zabulona v Jozue 19:15.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman tvrdí: „V Matoušovi a Lukášovi není žádný náznak toho, že by Ježíš existoval před svým narozením.“ (Jesus, Interrupted, str. 75; také v Jesus, Interrupted, str. 103)

Odpověď: Micheáš 5:2, který Matouš cituje ve 2:6, říká, že původ Mesiáše „je od dávných časů“ v masoretském textu, nebo „od počátku, ba od věčnosti“ v řeckém překladu Septuaginty. V Matoušově evangeliu písaři vynechali některé části, včetně té o „od dávných časů“, ale téměř každý židovský rabín by zbytek tohoto verše poznal.

V Matoušovi 23:37 a Lukášovi 13:34 Ježíš říká: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale ty jsi nechtěl!“ To bylo řečeno jen několik dní po triumfálním vjezdu, kdy se Jeruzalém shromáždil, aby Ježíše přivítal. Kdy tedy během Ježíšova pozemského působení, před tímto okamžikem, byla Jeruzalému dána možnost, aby se shromáždila pod Ježíšovým vedením? Odpověď je samozřejmě nikdy. Matouš a Lukáš (a Ježíš) museli mít na mysli dobu, kdy Ježíš existoval ještě před svým narozením, kdy byli zabíjeni proroci, které Ježíš pomáhal posílat do Jeruzaléma.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman říká: „V Markově evangeliu je však pozoruhodné, že Ježíš o sobě nikdy nemluví jako o božské bytosti, jako o někom, kdo existoval již předtím, jako o někom, kdo byl v jakémkoli smyslu rovný Bohu. V Markovi není Bohem a netvrdí, že jím je.“ Jesus, Interrupted, str. 79

Odpověď: Marek 2,5–12 (stejně jako Matouš 9,2–6 a Lukáš 5,20–23) uvádí, že pouze Bůh může odpouštět hříchy, přesto Ježíš odpustil hříchy ochrnutému. Když byl Ježíš obviněn z toho, že činí to, co může činit pouze Bůh, Ježíš ani neřekl, že pouze vyhlašuje Boží odpuštění, ani jejich předpoklad nepopřel. Místo toho řekl a ukázal, že On sám má moc odpouštět hříchy.

Otázka: K Matoušovi 12:30 a Markovi 9:40 skeptik Bart Ehrman píše: „V Matoušovi Ježíš prohlašuje: ‚Kdo není se mnou, je proti mně.‘ V Markovi říká: ‚Kdo není proti nám, je s námi.‘ Řekl obě tyto věci? Mohl tím myslet obě věci? Jak mohou být obě věci pravdivé zároveň? Nebo je možné, že jeden z autorů evangelií tyto výroky zaměnil?“ Jesus, Interrupted, str. 41

Odpověď: Upřímně řečeno, vůbec nechápu, jak by to Ehrman mohl vnímat jako rozpor. Samozřejmě že obě tvrzení mohou být pravdivá. Samozřejmě že Ježíš může v různých situacích a v různých dnech říkat odlišné, ale vzájemně se doplňující věci, aniž by si protiřečil. V Matoušovi 12:22–37 (odpovídá Markovi 3:20–29) k tomu dochází, když k Ježíši přivedou muže posedlého démonem. O mnoho později, při zcela jiné příležitosti, v Markovi 9:38–41 je Ježíši řečeno o někom jiném, kdo vyhání démony. Možná si Ehrman nějak myslel, že je protichůdné, že pokud by někdo byl proti Ježíši, mohl by být také proti Jeho následovníkům, nebo naopak. Ježíš však v Janovi 16:3 předpověděl, že Jeho následovníci budou pronásledováni a zabíjeni, protože pronásledovatelé neznají Otce ani Ježíše. Ježíš v Janovi 15:18–21 prohlásil: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, miloval by vás jako své vlastní. Ale svět vás nenávidí, protože nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil. Pamatujte na slovo, které jsem vám řekl: ‚Žádný služebník není větší než jeho pán.‘ Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovávali mé slovo, budou zachovávat i vaše. Ale takto s vámi budou zacházet kvůli mému jménu.“ (BSB) Ježíš se úzce ztotožnil se svými následovníky v Matoušovi 25:34–46 v podobenství o ovcích a kozách. V Janovi 15:1–8 Ježíš říká, že jsme v něm, jako jsou ratolesti spojeny s vinným kmenem.

Otázka: Proč v Janovi 2:19 Ježíš řekl: „Zbořte tento chrám a za tři dny ho znovu postavím“, když v Matoušovi 26:61b a Markovi 14:58 je [údajně] uvedeno, že Ježíš to neřekl, jak tvrdí skeptická kniha Asimovův průvodce Biblí na str. 976?

Odpověď: Ježíš to v Janovi 2:19 skutečně řekl a Matouš 26:61b ani Marek 14:58 neříkají, že by to, co Ježíš řekl, bylo nepravdivé. Zaznamenávají, že si to Ježíšovi žalobci pamatovali a použili to k jeho obvinění. Asimov si však pouze vymýšlí, že tvrdili, že to byla lež.

Otázka: V Mt 17,1–9 a Mk 9,2–9 máme dojem, jako by Ježíš vystoupil na vysokou horu za účelem svého proměnění, zatímco v Lukášovi nacházíme, že Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil, a proměnění se odehrálo, zatímco se modlil (Lk 9,28–36). Jaké je k tomu vysvětlení?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

a) Ve skutečnosti ani Lukáš, ani Matouš, ani Marek neříkají, že Ježíš vystoupil na horu, aby byl proměněn. Všichni mlčí dokonce i o tom, zda Ježíš předem věděl, že bude proměněn.

b) Za druhé, modlitba není rituál! Modlitba je komunikace s Bohem v nebi. Ježíš se modlil k Bohu Otci a nedokážu si představit, že by se Ježíš proměnil, aniž by něco řekl Bohu Otci.

Otázka: Jak v Mt 17,12 a Mk 9,11–13 Jan Křtitel naplnil proroctví o Eliášovi? Byl reinkarnací Eliáše?

Odpověď: Ne. Při Ježíšově prvním příchodu měl Jan účel a poslání Eliáše. Samozřejmě se při proměnění na krátkou chvíli objevil sám Eliáš (nikoli Jan). Mnozí se domnívají, že Eliáš bude jedním ze dvou svědků těsně před sedmou polnicí ve Zjevení 11,3–12.

Prvním známým autorem, který se tímto veršem zabýval, je Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.), který si všiml, že pojem „mít ducha někoho jiného“ není výsadou pouze Eliáše a Jana Křtitele. Bůh slíbil, že Jozue bude mít ducha Mojžíšova. (Dialog s Tryfonem Židem, kap. 49, str. 220) Také Elizeus měl dvojnásobnou porci ducha Eliášova (2. Královská 2:9–10).

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 7:1 [údajně] bál smrti, když v Lukášovi 12 řekl učedníkům, aby se smrti nebáli?

Odpověď: Ježíš řekl učedníkům, aby se nebáli fyzické smrti, ale spíše smrti duchovní. Jan 7:1 NEŘÍKÁ, že by se Ježíš smrti bál. I tak však lze přijímat preventivní opatření, aniž by člověk měl ze smrti strach. Ježíš se vyhýbal cestám do Judeje, protože tamní Židé ho chtěli zabít. Jednalo se o preventivní opatření v rámci Jeho služby, nikoli o čin motivovaný strachem, protože později, když nadešel Jeho čas, Ježíš do Jeruzaléma přece jen odešel, kde se ho Židé pokusili zabít, a dokonce se jim to podařilo.

Otázka: Hledají v Lk 13,23 někteří, aby vešli, a nemohou, a hledají a nenacházejí v Jn 7,34, nebo ti, kdo hledají, nacházejí, jak ukazují Mt 7,7; 1 Kr 28,9; Iz 55,6; Sk 10,35?

Odpověď: Někteří, kdo hledají Boha, Ho nutně nenajdou. Bůh se nijak nevyjadřuje o těch, kteří Ho nehledají pilně, nebo kteří Ho hledají jen částečně, podle svých vlastních podmínek, a ne podle Jeho podmínek.

Otázka: Naznačuje Ježíšův rozhovor s Mojžíšem a Eliášem v Mt 17,12 a Mk 9,11–13 [nějakým způsobem], že bychom se měli modlit k mrtvým, jak tvrdí někteří římští katolíci?

Odpověď: Ne. Při proměnění s Mojžíšem a Eliášem nemluvil nikdo kromě Ježíše. Oni také nemluvili s nikým jiným než s Ježíšem a mezi sebou. Předmětem naší úcty by měl být pouze Bůh. Katolíci by s tím souhlasili, ale říkají, že stejně jako můžeme žádat o pomoc a modlitby křesťany, kteří žijí na zemi, můžeme totéž žádat i od křesťanů, kteří žijí v nebi. 2. Korinťanům 11:3 říká, že se nemáme oddávat nikomu kromě Krista. I když modlitba k někomu nemusí nutně znamenat, že se mu oddáváte, mnoho katolických modliteb jsou modlitby oddanosti Marii nebo jiným svatým. V Písmu není žádný příklad věřícího, který by se modlil k někomu jinému než k Bohu.

Otázka: Byl Ježíš v Mk 15,25 ukřižován ve třetí hodině, nebo byl podle Jan 19,14 ve třetí hodině ještě před Pilátem?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté správná odpověď.

Skutečnost, která není součástí odpovědi: Řecký způsob zápisu číslic tři a šest se lišil pouze jedním tahem, takže jedna domněnka je, že šlo o chybu písaře. Existuje však jednodušší vysvětlení.

Odpověď: Obě tvrzení jsou pravdivá, protože Židé a Římané počítali hodiny odlišně. Jan 19:14 uvádí, že opustil Piláta v šesté hodině, což by bylo v 6:00 ráno, protože římský den začínal o půlnoci. V Markovi 15:22,25 se píše, že byl ukřižován ve třetí hodině, což by bylo v 9:00 ráno, protože židovský den se počítal od východu slunce (kolem 6:00 ráno) a židovská noc začínala západem slunce (kolem 18:00). Jan také používá římský/řecký způsob počítání času v Janovi 20:19, kde se počátek noci považoval za součást předchozího dne, zatímco Židé by období po západu slunce považovali za následující den.

Jak víme, že Římané počítali den od půlnoci do půlnoci? Římští spisovatelé Plútarchos (Morálka: Římské otázky 84), Plinius Starší (Přírodopis ii.77 (188)), Aulus Gellius (III.2) a Macrobius (Saturnalia, I.3) všichni uvádějí, že římský den trval od půlnoci do půlnoci, jak uvádí A. T. Robertson v knize Harmony of the Gospels, str. 285–286, a William Arndt v knize Bible Difficulties & Seeming Contradictions, str. 197–199. Pliny Starší také poznamenal, že jiné kultury měly odlišné zvyklosti a že Babylóňané počítali den od východu slunce do západu slunce.

Otázka: Jak se dají sladit pasáže v Mt 19,16–30, Mk 10,17–31 a Lk 18,18–30?

Odpověď: Dají se velmi dobře sladit, jakmile pochopíte, že autoři evangelií parafrázovali a nemuseli nutně uvádět přesné citace. Například Matouš říká: „Učiteli … získáš věčný život … Proč se mě ptáš na to, co je dobré? … Jen jeden je dobrý“, zatímco Marek a Lukáš říkají: „Dobrý Učiteli … zdědíš věčný život … Proč mě nazýváš dobrým? … Nikdo není dobrý, kromě samotného Boha“, a tak dále. Podrobnou diskusi najdete v knize Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 329–332.

Otázka: V Mt 19,28 a Lk 22,28–30 skeptik Bart Ehrman mylně tvrdí, že Ježíš řekl, že dvanáct učedníků bude mít dvanáct trůnů. A co učedník Jidáš Iškariotský? (Jesus, Interrupted, str. 159)

Odpověď: Ne, pro Jidáše žádný trůn není. Zaprvé, Lukáš 22,28–30 nezmiňuje dvanáct trůnů, ale pouze dvanáct kmenů. Ve skutečnosti Matouš 19,28 NEŘÍKÁ, že dvanáct učedníků bude sedět na dvanácti trůnech. Říká spíše: „… vy, kteří jste mě následovali, budete také sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct kmenů Izraele.“ (BSB) Píše se tedy, že bude dvanáct trůnů, ale neříká se, že na nich budou sedět dvanáct učedníků. Ježíš to naopak slíbil pouze „vám, kteří jste mě následovali“. Jidáš Ježíše dále nenásledoval a po jeho zradě opustil své místo učedníka, jak uvádí Skutky 1:20.

Otázka: V Mt 26,14 skeptik Bart Ehrman píše, že Jidáš zradil Ježíše kvůli penězům, zatímco v Lk 22,3 to udělal proto, že do něj vstoupil satan. V Janovi je Jidáš nazýván ďáblem, takže zřejmě měl zlou povahu. (Jesus, Interrupted, str. 45–46)

Odpověď: Stejně jako oheň nevzniká pouze z jedné příčiny, ale ze tří (vzduch, palivo, jiskra), i mnoho činů má více souběžných příčin. Mnohé věci mají tři příčiny: potenciální příčinu, jako je voda za přehradou, bezprostřední příčinu, jako je trhlina v přehradě, a preventivní příčinu, která byla odstraněna, jako je zastavení bezpečnostních prohlídek přehrady. Která z nich způsobila protržení přehrady? – zapojily se všechny tři. Stejně tak byl Jidáš již předtím zlodějem, a proto byl ďábelský. Jidášovi byl dán další sobecký motiv, a to úplatek od kněží. Nakonec po Poslední večeři uviděl příležitost. Jaký byl tedy důvod, proč Jidáš zradil Ježíše? – Podílely se na tom všechny tři důvody.

Otázka: Proč v Mt 26,26–28; Mk 14,22 a Lk 22,19 nejsou chléb a víno fyzickým tělem Krista?

Odpověď: Můžeme vidět, že Ježíš mínil chléb a víno jako symbolické znázornění svého těla, a to ze dvou důvodů.
Za prvé, neexistuje ani nejmenší důkaz, že by se lidé klaněli chlebu a vínu, a to ani v Bibli, ani v rané církvi. Nemáme uctívat nic ani nikoho kromě Boha. Uctíváme Ježíše, ale pokud chléb a víno nejsou Ježíšem, nemáme uctívat chléb a víno.
Za druhé, pokud by někdo chápal tuto metaforu tak, že chléb a víno jsou nebo se stávají Ježíšem, pak bychom pro zachování důslednosti museli brát i jiné metafory o Ježíšově těle jako samotného Ježíše, například v 1. Korinťanům 12:27. My (církev) jsme Kristovo tělo. Myslíte si, že by vás lidé měli uctívat, nebo uctívat sbor, do kterého chodíte? Pokud ani jedno, proč byste tedy neměli uctívat křesťana, stvořeného k Božímu obrazu, více než chléb a víno, které nejsou stvořeny k Božímu obrazu?
Samozřejmě že nikdy nemáme uctívat jiné křesťany. Ale bylo by uctívání jiných lidí a ospravedlňování toho Kristovou metaforou horší než uctívání chleba a vína a ospravedlňování toho Kristovou metaforou?

Otázka: Proč je v Mt 26,49–50 Ježíš zrazen Jidášem polibkem, načež je zatčen, zatímco v Janovi 18,2–9 Ježíš dobrovolně vystoupí vpřed, aby se identifikoval, a Jidáš mu nedá žádný polibek?

Odpověď: To, že se v Janovi 18,2–9 o polibku nemluví, ještě neznamená, že k němu nedošlo. Jidáš mohl Ježíše políbit, jak uvádí Matouš 26,49; poté se vojáci v Janovi 18,2–9 stáhli a nakonec ho zadrželi v Matouši 26,50. Jediná část, o které se říká, že se stala „okamžitě“, byl právě ten první Jidášův polibek.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman tvrdí, že v Markovi prošel Ježíš rychlým soudem, při kterém téměř nic neřekl, zatímco v Janovi prošel dlouhým, zdlouhavým soudem, při kterém vedl rozsáhlé rozhovory (Jesus, Interrupted, str. 43).

Odpověď: To je poněkud nesmyslné, protože ani Marek, ani Jan konkrétně neuvádějí, jak dlouho dialog trval, a Ježíš pravděpodobně řekl více, než kterýkoli z nich zaznamenal. Nešlo o jeden, ale o dva soudy (židovský a římský). Marek zaznamenal dvě věty, které Ježíš pronesl při židovském soudu, a jednu větu při římském soudu. Jan zaznamenal pět vět, které Ježíš pronesl při židovském soudu, a devět vět při římském soudu. Ale opět, ani jeden z autorů evangelií netvrdí, že zaznamenal vše, co Ježíš řekl.

Otázka: Proč v Mt 27,11–14 Ježíš při svém slyšení před vladařem Pilátem neodpovídá ani na jedno obvinění, když nám Jn 18,33–37 [údajně] říká, že Ježíš při svém slyšení před Pilátem odpověděl na všechna obvinění?

Odpověď: Matouš 27,11 a Matouš 27,12 se odehrávají v různých časových okamžicích; verš 11 se odehrává před Pilátem. V Matoušovi 27,11–14, když byli s ním velekněží a starší (ve verši 12), Ježíš jim nic neodpověděl. Jan 18:28 uvádí, že Židé nechtěli vstoupit do pretoria, a tak v Jan 18:29 Pilát (pravděpodobně s Ježíšem v patách) vyšel ven k nim. Jan 18:33 říká, že poté Pilát vešel do pretoria a zavolal Ježíše. Poté v Jan 18:34–37 Ježíš odpověděl na Pilátovy otázky.

Mimochodem, Jan 18:33–37 NEŘÍKÁ, že Ježíš odpověděl na všechny Pilátovy otázky nebo obvinění; uvádí pouze, že Pilát řekl: „Nenašel jsem na něm žádnou vinu.“ Pilát mu možná položil mnoho otázek, ale Jan 18:33–38 uvádí pouze čtyři, z nichž Ježíš odpověděl na tři. Matouš 27:14 uvádí, že Ježíš neřekl ani slovo v době, kdy ho kněží a starší obviňovali, ani v době, kdy mu Pilát položil otázku, která není uvedena v Janovi 18:33–37. Ježíš tedy neodpověděl na nic z toho, co řekli kněží a starší, a to ani tehdy, když se ho Pilát zeptal, zda slyší tato obvinění. Poté Ježíš odpověděl na [alespoň] tři otázky, které mu Pilát položil.

Otázka: Proč by v Mt 28,1–8 proroctví dokazovala, že Ježíš byl Bůh, pokud by byl Ježíš mimozemšťanem? (Tuto otázku jsem vlastně zaslechl od vysokoškolského studenta, který se zajímal o Star Trek a Scientologickou církev.)

Odpověď: Kdyby byl Ježíš mimozemšťan, musel by to být vysoce inteligentní bytost, aby dokázal naplnit všechna tato proroctví. Ve srovnání s námi by se vlastně jevil jako vševědoucí. Ježíš by také musel být mimozemšťanem s nesmírnou mocí, aby dokázal vykonat všechny zázraky, které vykonal, včetně vzkříšení z mrtvých. Považovali bychom ho za všemocného. Aby mohl lidem předávat učení, jaké Ježíš kázal, musel by být morálně velmi dobrý, téměř dokonalý. Pokud si tedy myslíte, že Ježíš mohl být vševědoucí, všemocná a morálně dokonalá bytost, která nepochází z tohoto světa a přišla nám ukázat pravdu, souhlasím s vámi!

Otázka: V Mt 28,2; Mk 16,4; Lk 24,2 byl kámen pouze „odvalen“?

Odpověď: Ne. Řecké slovo se lépe překládá jako „odhodil“ než „odvalil“. Kdyby ten kámen vážil několik tun, bylo by zapotřebí anděla, aby ho odhodil.

Otázka: Kdo další kromě Ježíše v evangeliích prohlašoval, že je Mesiášem nebo Bohem?

Odpověď: Následující lidé buď sami učinili následující tvrzení, nebo o nich taková tvrzení učinili jiní.

Otázka: Existuje kromě Ježíše ještě někdo další, kdo v Palestině vykonal velké zázraky?

Odpověď: Ne. Někteří však tvrdí, že zázrak vykonal Onias, „tvůrce kruhů“, z 1. století př. n. l. Říká se mu „tvůrce kruhů“, protože nakreslil kruh a řekl Bohu, že z něj nevystoupí, dokud nezačne pršet – a pak skutečně pršelo. Zde je citát z Taanith 3.8 v knize The New Testament Background, str. 170: „Jednou řekli Oniasovi, tvůrci kruhů: ‚Modli se, ať spadne déšť.‘ On odpověděl: ‚Jděte ven a přineste velikonoční pece, aby nezměkly [tj. deštěm].‘ Modlil se, ale déšť nespadl. Co udělal? Nakreslil kruh, postavil se do něj a řekl před Bohem: ‚Ó Pane světa, tvé děti obrátily své tváře ke mně, neboť jsem před tebou jako syn domu. Přísahám při tvém velkém jménu, že se odtud nehnu, dokud se nesmiluješ nad svými dětmi.“ Déšť začal padat kapka po kapce. Řekl: „O takový déšť jsem se nemodlil, ale o déšť, který naplní cisterny, jámy a jeskyně.“ Začalo prudce pršet. Řekl: „O takový déšť jsem se nemodlil, ale o déšť dobré vůle, požehnání a milosrdenství.“ Potom pršelo mírně [a pokračovalo to], dokud Izraelité kvůli dešti nevystoupili z Jeruzaléma na Chrámovou horu.“ Nakonec pršelo tak silně, že ho požádali, aby se modlil za to, aby déšť přestal. Josephus (kolem roku 90 n. l.) také stručně zmiňuje, že Onias se modlil za to, aby déšť přestal, ve spise „Starověk Židů“, kniha 14, kap. 2.1, str. 290.

Otázka: Jaké jsou v evangeliích mimobiblické odkazy na Ježíše před rokem 200 n. l.?

Odpověď: Dalo by se očekávat, že Ježíšův život a křesťanství nezůstanou bez povšimnutí ani mimo Bibli. Jedním z důvodů, proč uvádíme tyto citáty, je rozptýlit pochybnosti několika skeptických kritiků, jako byl Bertrand Russell, o tom, zda Ježíš vůbec existoval.

Cornelius Tacitus (cca 55–cca 117 n. l.) byl římský historik, který psal o událostech v Římě a Velké Británii v letech 15–70 n. l. Soudě podle jeho pohrdavého tónu rozhodně nebyl přítelem křesťanství. Ve spise „Anály“ 15:44 napsal: „…Avšak veškeré lidské úsilí, všechny štědré dary císaře i oběti bohům nedokázaly rozptýlit zlověstnou víru, že požár [Říma] byl výsledkem rozkazu [císaře]. Aby se tedy zbavil těchto zvěstí, svalil Nero vinu na skupinu lidí nenáviděnou pro své ohavnosti, kterou lid nazýval křesťany, a uvalil na ni ty nejstrašnější mučení. Kristus, od něhož tento název pochází, byl za vlády Tiberia odsouzen k nejtěžšímu trestu z rukou jednoho z našich prokurátorů, Pontia Piláta, a tato nejškodlivější pověra, takto na chvíli potlačená, znovu propukla nejen v Judeji, prvotním zdroji tohoto zla, ale dokonce i v Římě, kde se soustřeďují a stávají populárními všechny ohavné a hanebné věci ze všech koutů světa. V souladu s tím byli nejprve zatčeni všichni, kdo se přiznali k vině; poté, na základě jejich výpovědí, byl odsouzen obrovský dav, a to ne tanto za zločin podpálení města, jako spíše za nenávist vůči lidstvu. K jejich smrti se přidávaly posměšky všeho druhu. Pokryti zvířecími kůžemi byli roztrháni psy a zahynuli, nebo byli přibiti na kříže, či odsouzeni k plamenům a upáleni, aby sloužili jako noční osvětlení, když denní světlo pohaslo…“

Tacitus v 5. knize „Historií“ také podrobně popisuje, jak různé římské legie – 5., 10., 15., 12. a někteří muži z 18. a 3. – potlačily povstání v Judeji a zničily Jeruzalém.

Citace z Tacita jsou převzaty z děl *Anály* a *Historie* od P. Cornelia Tacita, Encyclopedia Britannica, Inc. 1952.

Mara Bar-Serapion byl obyčejný syrský muž, který někdy po roce 73 n. l. napsal dopis svému synovi Serapionovi. Povzbuzuje ho v tom, aby následoval moudré muže z historie, kteří zemřeli za to, v co věřili, jako například Sokrates, Pythagoras a moudrý král, kterého Židé popravili. Tento dokument se nachází v Britském muzeu a F. F. Bruce se o něm zmiňuje v knize *The New Testament Documents: Are They Reliable?*

Josephus byl židovský učenec, narozený v letech 37/38 n. l., který o Kristu psal kladně. Existují dvě verze této pasáže: kratší arabská z 10. století a delší latinská. Stručnější arabská verze je obecně považována za správnější. Ať už je však správná kterákoli verze, jedná se o svědectví o existenci a ukřižování Krista. Více informací k tomuto tématu najdete v následující otázce.

Lucian ze Samosaty (známý také jako Lucian Řek), satirik z 2. století, napsal o Kristu: „…muž, který byl ukřižován v Palestině, protože do světa zavedl tento nový kult… Navíc je jejich první zákonodárce přesvědčil, že jsou všichni bratři, poté co jednou provždy přestoupili zákon tím, že popřeli řecké bohy, uctívali samotného toho ukřižovaného sofistu a žili podle jeho zákonů.“ (Zemřelý Peregrinus – také nazývaný Smrt Peregrina, 11–13) (citováno z knihy *Evidence That Demands a Verdict*, sv. 1, str. 82.)

Klement Římský byl křesťanský biskup, který napsal dopis korintské církvi, v němž se v podstatě ptal, proč neuposlechnou to, co napsal Pavel o 50 let dříve. Klementův dopis byl napsán v letech 96–98 n. l.

Plinius Mladší byl správcem Bithýnie, který zabil mnoho křesťanů kvůli jejich víře. V roce 112 n. l. napsal císaři Trajanovi a ptal se ho, zda má i nadále zabíjet muže, ženy a děti jen proto, že neuctívají císařovu sochu. Plinius o křesťanech říká: „tvrdili však, že celá jejich vina, či jejich omyl, spočívala v tom, že měli ve zvyku scházet se v určitý stanovený den před svítáním, kdy střídavě ve verších zpívali chvalozpěv Kristu jako bohu a zavazovali se slavnostní přísahou, nikoli k nějakým zlovolným činům, ale k tomu, že nikdy nespáchají žádný podvod, krádež, cizoložství, nikdy neporuší své slovo a nezradí důvěru, když budou vyzváni, aby ji splnili. Epištoly 10.96. (citováno z knihy *Evidence that Demands a Verdict*, sv. 1, str. 83.) Kromě toho nám Plinius poskytuje také informace o esénech.

Papias byl dalším biskupem, který byl učedníkem apoštola Jana. Napsal mnoho svazků, někde mezi lety 95 až 110 n. l. Bohužel se jeho spisy ztratily, s výjimkou krátkého popisu od Eusebia z Cesareje (318 n. l.). Eusebius nám mimo jiné sděluje, že Papias uvádí, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v hebrejštině, Marek byl Petrovým tlumočníkem a že Papias učil premilenialismus. (Eusebius byl amilenialista.)

Ignác byl učedníkem apoštola Jana. Napsal dopisy mnoha církvím a zemřel buď v roce 107, nebo 116 n. l. za vlády císaře Trajána.

Polykarp, biskup ve Smyrně, byl křesťanský mučedník a učedník Ignáce, který kázal o Kristu. Zemřel kolem roku 163 n. l.

Irenej, biskup v Lyonu (ve Francii), byl učedníkem Polykarpa a mučedníkem, který žil v letech 120/140–202 n. l. V letech 182–188 n. l. sepsal rozsáhlé dílo proti herezím té doby.

Didaché (neboli Učení dvanácti apoštolů) bylo anonymní církevní příručkou z období kolem let 60–120 n. l.

Justýn Mučedník byl řecký filozof, který se narodil buď v roce 110, nebo 114 n. l. K víře konvertoval kolem roku 138 a podle jeho vlastních slov vznikla jeho První apologie 150 let po Kristově narození. Ve své První a Druhé apologii a v Dialogu s Židem Tryfonem Justýn hovoří o Ježíši jako o Bohu. Chronicon Paschale uvádí, že v roce 165 n. l. zemřel mučednickou smrtí za svou víru.

Suetonius, římský historik a dvorní úředník, který psal kolem roku 120 n. l., uvádí: „Jelikož Židé podněcováni Chrestem (jiný pravopis jména Christus, tj. Kristus) neustále vyvolávali nepokoje, vyhnal je z Říma.“ Život Claudia 25.4 (Citováno z knihy *Evidence that Demands a Verdict*, svazek 1, str. 83.) (Zaměňování písmen i a e nebylo při překladu z řečtiny do latiny neobvyklé, jak uvádí *The Expositor’s Bible Commentary*, svazek 10, str. 3

Theofil, biskup z Antiochie, byl prvním nám známým autorem, který použil řecký termín pro Trojici (Trojici) v díle *To Autolycus*, kniha 2, kap. 15, str. 101. Psal v letech 168 až 181/188 n. l.

Klement Alexandrijský, kterého nelze zaměňovat s dřívějším Klementem Římským, žil v letech 193–217/220 n. l. Byl velmi plodným autorem; mezi jeho díla patří mimo jiné chvalozpěv na Krista a významné dílo nazvané „Miscellanies“.

Hippolyt psal v letech 225–235/6 n. l. a je autorem spisu „Vyvrácení všech herezí“. Hippolyt byl žákem Irenea.

Tatian žil v letech 110–172 n. l. a sepsal harmonii evangelií, která obsahovala asi 79 % veršů z evangelií. Bohužel později opustil víru a přidal se k enkratitům, což byla gnostická hereze.

Židovské Talmudy se o Ježíši zmiňují na řadě míst. Citace z Babylonského Talmudu, Tol’doth Yeshu, Barailu, Amoa ‘Ulla’, Yeb. IV 3 a Baraita najdete v knize „Evidence That Demands a Verdict“, svazek 1, str. 85–87. Viz také traktát Sanhedrin.

Flegon byl řecký spisovatel z Kárie a osvobozený otrok císaře Hadriána. Krátce po roce 137 n. l. napsal, že ve čtvrtém roce 202. olympiády [33 n. l.] došlo k „největšímu zatmění slunce“ a že „v šesté hodině dne [v poledne] nastala noc, takže se na nebi dokonce objevily hvězdy. V Bithýnii došlo k velkému zemětřesení a v Niceji bylo mnoho věcí převráceno.“ (The Case for Christ, str. 111.) Celá citace podle The Baker Encyclopedia of Christian Apologetics, str. 384, zní: „Ježíš, dokud žil, si sám nedokázal pomoci, ale po smrti vstal z mrtvých a ukázal stopy svého trestu, a ukázal, jak mu hřeby probodly ruce“ a dále „zatmění za vlády císaře Tiberia, za jehož vlády byl Ježíš zřejmě ukřižován, a velké zemětřesení, k němuž tehdy došlo“ – obojí v díle Origenes: Proti Celsovi, kniha 2, kap. 33, str. 455, v sbírce Ante-Nicene Fathers, svazek 4, a v díle Julius Africanus: Události v Persii, kap. 18, str. 136. Viz také Origenes, *Proti Celsovi*, kniha 2, kap. 59, s. 455.

Thallus byl samaritánský historik, na kterého odkazuje Julius Africanus (působil v letech 232–245 n. l.). Julius o temnotě v době Krista říká: „Tuto temnotu nazývá Thallus ve třetí knize svých Dějin – jak se mi zdá, bezdůvodně – zatměním slunce.“ (The Ante-Nicene Fathers, svazek 6, fragment 18, str. 136.) V daném kontextu Julius rozebírá, jak se období od Artaxerxova nařízení až po Kristovo ukřižování naplnilo podle Daniela 9.

Samaritánský historik Thallus, kterého nelze zaměňovat s řeckým filosofem Thalesem, byl poměrně dobře známý. Následující texty zmiňují Thalla.

Theofilus v dopise Autolykovi, kap. 29, str. 120, zmiňuje Thalla, stejně jako dřívějšího chaldejského historika Berosa na str. 121.

Pseudo-Justina Mučedníka „Povzbuzující řeč k Řekům“, kap. 9, str. 277, zmiňuje Thalla, Filóna, Josefa Flavia a další.

„Octavius“ od Minucia Felixe, kap. 22, str. 186

Tertullianova „Apologie“, kap. 19, str. 33 zmiňuje Thalla a Josefa Flavia.

Fragment 18 od Julia Africana, str. 136.

„Pastýř Hermův“ je anonymní křesťanské dílo napsané kolem let 115–155 n. l.

Athenagoras napsal římskému císaři obhajobu křesťanství kolem roku 177 n. l.

Je známo, že i Aristides z Athén a Quadratus napsali obhajoby křesťanství, ale dochovaly se nám pouze některé z jejich spisů.

Otázka: Která dochovaná verze Josefa Flavia je nejblíže tomu, co původně napsal?

Odpověď: Existují dvě pasáže, v nichž se zmiňuje o Ježíši. V první z nich Josefus popisuje Ježíšův život a působení (Dějiny Židů, kniha 18, kap. 3.3), a ve druhé ho identifikuje jako bratra Jakuba (Dějiny Židů, kniha 20, kap. 9.1). Existuje několik verzí první pasáže, ale stručně se budeme zabývat latinskou a arabskou verzí. Latinská verze, která je zde uvedena, a arabská verze z 10. století jsou v podstatě stejné, až na to, že arabská verze je kratší, protože neobsahuje podtržené části . . .” Kratší verze je pravděpodobně nejpřesnější. Nejprve ukážeme rozdíly, poté důkazy pro tři názory a nakonec závěry různých badatelů.

Rozdíly:

Delší latinská verze obsahuje podtržené části, zatímco arabská verze z 10. století je neobsahuje.

„V té době žil Ježíš, moudrý muž, pokud je vůbec přípustné nazývat ho člověkem, neboť konal zázračné skutky – byl učitelem těch, kteří s radostí přijímali pravdu. Přitahoval k sobě jak mnoho Židů, tak mnoho pohanů. On byl [ten] Kristus; a když ho Pilát na návrh předních mužů z našich řad odsoudil ke kříži, ti, kteří ho od počátku milovali, ho neopustili, neboť se jim třetího dne zjevil opět živý, jak to božští proroci předpověděli, a s tím i deset tisíc dalších zázračných věcí, které se ho týkaly; a kmen křesťanů, pojmenovaný podle něj, dodnes nevymřel.“ (Antiquities of the Jews 18.3.3, sepsáno kolem let 93–94 n. l.) (Převzato z Josephus: Complete Works. Kregel Publications 1960. Jedná se o kombinaci překladu Williama Whistona (1867) a Standard Edition vydané nakladatelstvím Porter and Coates, Filadelfie, Pensylvánie)

Důkazy pro podtržené části:

Tento text s podtrženými částmi je citován v: Eusebiově knize „Církevní dějiny“, svazek 1, kap. 11 (318 n. l.).

Jeroným (kolem roku 400 n. l.) Životy slavných mužů

Isidor z Pelusia, kniha 4, dopis 225.

Makarius v Actis Sanctorum, svazek 5, s. 149, podle Fabriciuse. Josef, s. 61 (datum neznámé)

Cedrenus. „Compendium Historia“, str. 196 (kolem roku 1060 n. l.)

Zonaras, Annal., svazek 1, s. 27 (kolem roku 1120 n. l.)

Gotfridus Viterbiensis, Chronicale, str. 366 e Vers. Rufini (kolem roku 1170 n. l.)

Platina, De Vitis Pontificum (kolem roku 1480 n. l.)

Následující autoři sice necitují Josefa Flavia, ale uvádějí, že Josef Flavius Ho otevřeně nazýval Kristem.

Sozomenova Církevní historie, kniha 1, kapitola 1 (440 n. l.)

Cassiodorus ve „Třídílných dějinách“ Sozomena (510 n. l.)

Alexandrijské kroniky, str. 514, 526, 527, 584, 586 (640 n. l.)

Johan. Malela, Kroniky, kniha 10 (cca 850 n. l.)

Fotiosův kodex, kniha 48 I, kodex 238, kodex 33 (kolem roku 860 n. l.)

Glycus, Annal., str. 234 (cca 1120 n. l.)

Texty těchto pramenů si můžete přečíst v knize Josephus: Complete Works, str. 640–643.

Navíc se styl podtržených částí zdá být v souladu se zbytkem textu.

Důkazy proti podtrženým částem:

V arabském textu z 10. století se toto nevyskytuje, zatímco latinská verze ano. Latinská verze hovoří o Kristu natolik podrobně, že by se člověk divil, proč Josefus nebyl křesťanem. Ve skutečnosti raně křesťanský učenec Origenes v díle „Proti Celsovi“ (kniha 1, kap. 47, str. 416; kniha 2, kap. 13, str. 437) uvádí, že Josephus nevěřil, že Ježíš byl Mesiáš. F. F. Bruce v knize „Dokumenty Nového zákona: Jsou spolehlivé?“ (str. 108) spekuluje, že Josephus to sice mohl napsat, ale že to myslel sarkasticky. V latinské verzi však nic nenasvědčuje sarkasmu. V díle „Josephus: Complete Works“ se v příloze na str. 644 uvádí, že Josefus nazývá Ježíše Kristem [Mesiášem] pouze proto, že byl jedním z mnoha lidí, kteří byli představováni jako Mesiáš, aniž by tím naznačoval, že tomu sám věřil.

Byla některá z těchto interpretací správná?

Pro: Tertullian se o Josefovi nezmiňuje a Klement Alexandrijský zaznamenává, co Josefus řekl o některých letech, ale nic, co by se týkalo Krista.

Proti: Tolik zdrojů zmiňuje alespoň základní arabskou verzi, že by bylo nepravděpodobné, aby se všechny tyto zdroje zcela mýlily. I zdroje jako Origenes, které uvádějí, že Josefus nevěřil, že Ježíš byl Mesiáš, naznačují, že Origenes četl v Josefusových dílech pasáže, kde se o Ježíši zmiňuje. Citát z Origena (jak je uveden v příloze Whistonova překladu) zní částečně takto: „Neboť Josefus ve osmnácté knize svého díla Židovské starožitnosti dosvědčuje, že Jan byl Křtitel a že sliboval očištění těm, kteří byli pokřtěni. Tentýž Josefus, ačkoli nevěřil v Ježíše jako v Krista, když pátral po příčině zničení Jeruzaléma a zboření chrámu a měl by říci, že jejich intriky proti Ježíši byly příčinou těch ‚utrpení, která postihla lid, protože zabili toho Krista, o němž prorokovali proroci, řekl, byť jakoby neochotně, a přesto jako někdo, kdo není daleko od pravdy, že tato utrpení postihla Židy jako pomsta za Jakuba Spravedlivého, který byl bratrem Ježíše zvaného Kristus;“

Závěr – arabský text je přesnější

Biblista R. T. France na stránkách http://www.leaderu.com/truth/1truth21.html uvádí následující.

„Prakticky všichni badatelé se shodují, že dochovaný text [latinský překlad] je křesťanským přepracováním, ale většina z nich je ochotna připustit, že v původním textu na tomto místě stála stručná zmínka o Ježíši, možná v méně lichotivém duchu. Josephusovu letmou zmínku o ‚Ježíši, takzvaném Mesiáši‘ v knize 20, kapitole 200 díla Antiquities je těžké vysvětlit bez předchozí zmínky o tomto Ježíši, zejména proto, že Josephus jinde nijak neodkazuje na křesťanství, ani nepoužívá termín Christos v souvislosti s žádnou jinou postavou. Odlišná a méně „zaujatá“ verze Testimonium, zachovaná v arabské citaci z Josefa Flavia z 10. století, sice pravděpodobně nepředstavuje původní text, ale svědčí o existenci zmínky o Ježíši v Josefově díle, z něhož vychází christianizovaný text. Rekonstrukce toho, co Josef Flavius napsal, je však nutně spekulativní.“

Bakerova encyklopedie křesťanské apologetiky na str. 382 uvádí: „O pravosti této pasáže pochybují badatelé ze všech náboženských směrů, protože se jeví jako nepravděpodobné, že by Žid, který žil a působil mimo křesťanský kontext, o Ježíši něco takového řekl… Navzdory těmto pochybnostem existují důvody, které hovoří ve prospěch toho, že většinu textu lze považovat za autentickou. … I bez částí, které jsou pravděpodobně křesťanskými vložkami, je tento text mimořádným svědectvím o životě, smrti a vlivu Ježíše.

Odkazy

Více informací najdete v Baker Encyclopedia of Christian Apologetics, str. 253–254, 382 a v Dissertation I v příloze překladu Josefa Flavia od Whistona.

Otázka: Proč Lukášův rodokmen sahá až k Adamovi, zatímco Matoušův rodokmen sahá pouze k Abrahamovi?

Odpověď: Písmo to neuvádí, ale máme určitou domněnku. Lukáš kladl důraz na Ježíše jako Syna člověka, zatímco Matouš kladl důraz na Ježíše jako na zaslíbeného židovského Mesiáše. Lukášův rodokmen přes Marii dokazuje, že Ježíš byl biologickým potomkem Davida (ale ne Šalomouna). Matoušův rodokmen, podle něhož Josef pocházel z rodu Davida a Šalomouna, dokazuje, že Ježíš, jako Josefův zákonný syn, měl nárok na královský trůn.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) ve svém díle Stromata, kniha 1, kap. 21, str. 334, se mylně domníval, že Matoušovo evangelium je rodokmenem Marie.

Otázka: Proč se Ježíšův rodokmen v Matoušovi (Mt 1,1–17) liší od toho v Lukášovi (Lk 3,23–38)? A proč se oba liší od textů Starého zákona? Jednalo se pouze o apologetický výmysl, jehož cílem bylo přisoudit Ježíši davidovský původ? Na druhou stranu, nevzbuzují tyto odchylky a rozdíly pochybnosti o pravdivosti tvrzení, že Ježíš z Nazaretu je zaslíbeným Mesiášem?

Odpověď: Stručně řečeno, odpověď zní: Ježíš byl biologickým synem Marie a adoptivním synem Josefa. Matoušův rodokmen je rodokmenem Josefa, což bylo důležité, protože právo na královský trůn se dědilo po otci. Lukášův rodokmen je rodokmenem Marie, takže Ježíš byl biologicky také potomkem Davida.

A pak je tu otázka Jekonjáše (Jehoichina). Byl to zlý král a Bůh řekl, že on ani jeho otec nikdy nebudou mít potomka na Davidově trůnu. Lukášův rodokmen Marie ukazuje, že Ježíš pocházel z Davidovy linie, ale ne přes Šalomouna a Jekonjáše. Matoušův rodokmen Josefa však ukazuje, že Josef byl potomkem Jekonjáše. Z historického hlediska je první osobou, o které víme, že se k tomuto tématu dvou rodokmenů vyjádřila, Irenej z Lyonu, a to v díle „Proti kacířstvím“, kniha 3, kap. 21.9, str. 453–454, napsaném v letech 182–188 n. l.

Otázka: Jak se rodokmen v Mt 1,1–17 slučuje s Lk 3,23–38?

Odpověď: Královské záznamy obvykle uváděly jeden rodokmen, ale Ježíš měl dva. Mnozí viděli problém v tom, že rodokmeny v Matoušovi a Lukášovi uvádějí po Davidovi v podstatě odlišné osoby. Položme si však dvě vlastní otázky. Jaké právo by měl Kristus na Davidův trůn, kdyby byl Davidovým potomkem? – Žádné, pokud by byl potomkem pouze z matčiny strany. Proto bylo důležité, aby byl Ježíš v Matoušově evangeliu právoplatným, adoptivním synem Josefa; lidé si totiž nárok na království nevznesou na základě matky. Na druhou stranu, kdyby Marie nepocházela z rodu Davida, co by pak bylo s proroctvím, že Ježíš bude potomkem Davida? Proto je důležitý biologický rodokmen v Lukášově evangeliu. Aby se tedy ukázalo, že Ježíš naplnil roli Mesiáše, byly zapotřebí oba rodokmeny.

Problém, který někteří lidé mají, spočívá v tom, že rodokmen v Lukášově evangeliu ve skutečnosti neříká „toto je z Marie“. Ale naznačuje to, když se píše: „On [Ježíš] byl považován za syna Josefa, syna Heliho…“ Starověké rodokmeny obecně a židovské zvláště neuváděly ženy.

Heli je zmíněn jako Ježíšův otec, protože, jak napsal Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.), „kvůli Jeho [Ježíšovu] narození z Panny, která byla, jak jsem řekl, z rodu Davida, Jákoba, Izáka a Abrahama; nebo proto, že Adam byl otcem jak Jeho samotného, tak i těch, kteří byli nejprve vyjmenováni a od nichž Marie pochází. Víme totiž, že otcové žen jsou rovněž otcové [tj. předkové] těch dětí, které jejich dcery porodí.“ Dialog s Tryfonem Židem, kap. 100 (ANF sv. 1, s. 249.)

Julius Africanus (232–245 n. l.) ve svém Dopise Aristidovi (Ante-Nicene Fathers, sv. 6, s. 125–127) rovněž rozlišoval mezi rodokmeny podle zákona a podle přirozenosti. Uvedl však, že jeden byl právním rodokmenem Josefa a druhý přirozeným rodokmenem Josefa. Viz také Eusebiova Církevní historie, kniha 1, kapitola 7 a kniha 6, kapitola 31.

Dalším raně církevním spisovatelem, který rozlišoval, že jeden rodokmen patří Josefovi a druhý Marii (ačkoli je zaměnil), byl Klement Alexandrijský ve spise Stromata (193–202 n. l.), kniha 1, kap. 21 (ANF, sv. 2, s. 334).

Otázka: Byl v Mt 1,12 a 1 Kr 3,15–17 otcem Šealtiela Jekonja, nebo Neri, jak uvádí Lk 3,27?

Odpověď: Existovalo více osob jménem Šealtiel a Zerubábel.

V Matoušovi 1,12 je to Josiáš (dědeček) -> Jekonjáš -> Šealtiel -> Zerubábel -> Abiud -> Eliakim

V Lukášovi 3:26–27 je to Melchi -> Neri -> Šealtiel -> Zerubábel -> Resa -> Joannas -> Juda -> Josef.

V 1. knize Paralipomenon 3:15–17 je rodokmen následující: Josiáš -> Jehoiakim -> Jekonjáš -> Šealtiel a Pedaiah. U Šealtiela nejsou zmíněny žádné děti, ale dalším v královské linii je Pedaiahův syn Zerubábel.

Rodokmeny Marie a Josefa byly stejné až k Davidovi, poté se však rozcházely. Po tomto bodě již neexistuje žádná podobnost ani u předků, ani u potomků. Možná byli Šealtiel a Zerubábel v Lukášově evangeliu pojmenováni na počest správců zmíněných v 1. knize Paralipomenon 3:15–17 a v Matoušovi 1:12. Všimněte si také, že Lukáš 3:26–27 zmiňuje Júdu a Josefa, ale jednalo se o jiné osoby než o Júdu, syna Jákoba, Josefa, syna Jákoba, a Josefa, manžela Marie.

Otázka: Bylo v Lk 1,26 zvěstováno narození Krista Marii, nebo bylo zvěstováno Josefovi v Mt 1,20?

A: Obojí. Nejprve to bylo oznámeno Marii, protože by se jinak divila, proč je těhotná. Později anděl sdělil tuto zprávu Josefovi, aby se Josef s Marií nerozešel kvůli nevěře.

Q: Jaké společné rysy mají příběhy o Ježíšově dětství v evangeliích?

A: Marek a Jan neuvádějí žádné podrobnosti o Ježíšově narození. Zde je šest společných bodů v evangeliích Matouše a Lukáše:

1. Rodokmen od Abrahama po Davida (Mt 1,2–6; Lk 3,31–34)

2. Vládl král Herodes (Mt 2,1; Lk 1,5)

3. Návštěva anděla Páně (Josef: Mt 1,20; Marie: Lk 1,26–38)

4. Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku (Mt 2,1; Lk 2,4–7)

5. Všichni tři se vrátili do Nazaretu (Mt 2,19–22; Lk 2,39).

6. Ježíš vyrůstal v Nazaretu (Mt 2,23; Lk 2,40).

Obecně lze říci, že se obě evangelia krásně doplňují a poskytují poměrně ucelený obraz o Ježíšově dětství. Matouš vypráví o Josefově rodokmenu, o mudrcích a o útěku do Egypta. Lukáš zmiňuje Gabriela, narození Jana Křtitele, Mariin rodokmen, pastýře, Simeona a Annu. Ačkoli nevíme, které z nich bylo napsáno jako první, Lukáš uvádí, že i jiní sepsali zprávy o Ježíši. Je tedy možné, že Lukášovo evangelium bylo napsáno až po Matoušově, a poté, co si Lukáš Matouše přečetl, rozhodl se doplnit podrobnosti, které Matouš ještě nezmínil. Jan pravděpodobně psal až po obou z nich a zřejmě neměl co dodat.

Otázka: Věřil Ježíš v evangeliích, že Písmo je neomylné (bez chyb v původních rukopisech)?

Odpověď: Tato odpověď byla převzata z již nefunkční webové stránky www.wam.umd.edu/~cbernard/Theology/inerrancy.html.

Ježíš důsledně zachází s historickými vyprávěními Starého zákona jako s přímými záznamy skutečností. Zmiňuje:

Ábela (Lukáš 11:51)

Noe (Matouš 24:37–39; Lukáš 17:26, 27)

Abrahama (Jan 8:56)

Zavedení obřízky (Jan 7:22; srov. Genesis 17:10–12; Leviticus 12:3)

Sodomu a Gomoru (Matouš 10:15; 11:23,24; Lukáš 10:12)

Lot (Lukáš 17:28–32)

Izák a Jákob (Matouš 8:11; Lukáš 13:28)

Manna na poušti (Jan 6:31, 49, 58)

Had na poušti (Jan 3:14)

David jedící posvěcený chléb (Matouš 12:1-8; Marek 2:23-28; Lukáš 6:1-5)

Ježíš jako Davidův Pán (Matouš 22:43; Marek 12:36; Lukáš 20:42)

Šalomoun (Matouš 6:29; 12:42; Lukáš 11:31; 12:27)

Elizeus (Lukáš 4:27)

Jonáš (Matouš 12:39–41; Lukáš 11:29, 30, 32)

Zachariáš (Lukáš 11:51)

Poslední pasáž zdůrazňuje Ježíšovo chápání jednoty dějin od „stvoření světa“ až po „tuto generaci“. Opakovaně se zmiňuje o Mojžíšovi jako o dárci Zákona (Matouš 8:4; 19:8; Marek 1:44; 7:10; 10:5; 12:26; Lukáš 5:14; 20:37; Jan 5:46; 7:19). Často zmiňuje utrpení pravých proroků (Matouš 5:12; 13:57; 21:34–36; 23:29–37; Marek 6:4 [srov. Lukáš 4:24; Jan 4:44]; 12:2–5; Lukáš 6:23; 11:47–51; 13:34; 20:10–12) a komentuje oblibu falešných proroků (Lukáš 6:26). Dává své schválení tak významným pasážím, jako jsou 1. a 2. kapitola Genesis (Matouš 19:4,5; Marek 10:6–8).[6]

Někteří by v tomto bodě mohli namítnout a argumentovat, že Ježíš pouze využíval mýty a příběhy své kultury k ilustraci svých myšlenek. U některých pasáží je to jistě možné, ale zdá se to nepravděpodobné. Zaprvé, při čtení evangelijních zpráv člověk získává dojem, že Ježíš považuje příběhy Starého zákona za skutečné dějiny. Způsob, jakým používá Písmo, naznačuje, že věřil, že zprávy ve Starém zákoně jsou historické. Zadruhé se nezdá jako reálná možnost tvrdit, že Ježíš pouze využíval mýty své kultury k ilustraci svého učení v pasážích jako Matouš 12:41; 24:37; 11:23,24; 5:12; 4:4.

Za třetí, Ježíš předpokládá inspirovanost Bible. Používá výrazy „Písmo říká…“ a „Bůh říká…“ zaměnitelně, a tím ztotožňuje text Starého zákona se Slovem Božím. Cituje Genesis 2:24 a říká: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚stvořil člověka jako muže a ženu‘ a řekl: ‚Proto opustí muž svého otce a matku…‘“. Všimněme si, že Genesis 2:24 není v textu přímou citací Boha, ale komentářem autora či vypravěče textu. Ježíš považuje slova biblických textů za samotná slova Stvořitele. Inspirace původních kopií (autographa) předpokládá neomylnost. Pokud má Ježíš pravdu v tom, že uznává Starý zákon za samotná slova Stvořitele, pak připisovat Starému zákonu chybu je totéž jako připisovat chybu samotnému Bohu.

Za čtvrté, Ježíš zjevně věřil v autoritu Bible. Ve svých sporech s farizeji a saduceji se Ježíš odvolává na Písmo, jako by mělo autoritu k vyřešení sporu. Písmo považuje za konečné slovo (Jan 5:39–47; Matouš 22:29, 31; Marek 12:24–26; Lukáš 20:37). Když promlouvá Písmo, promlouvá Bůh a záležitost je vyřešena.

Otázka: Co se v evangeliích rozumí pod pojmem „harmonie“ před Ježíšovým působením?

Odpověď: Je důležité rozlišovat mezi tím, co je uvedeno jako pořadí, a tím, co by mohlo být v pořadí. U těchto 27 událostí čísla odkazují na události, které musí následovat po předchozích číslech. Písmena jako a, b, c odkazují na události, které se mohly odehrát v libovolném pořadí. Před Ježíšovým působením bylo vše v evangeliích zapsáno v chronologickém pořadí, s výjimkou podtržených částí. Údaje o místě, čase a pořadí uvedené v evangeliích jsou vyznačeny tučným písmem.

Před Ježíšovým působením: Mt 4,1–11; Mk 1,1–13; Lk 1,1–3,18; Lk 3,21–4,13; J 1,1–42

B1a. Na počátku Ježíš již existoval v nebi. J 1,1–5; J 17,5

B1b. Mariin rodokmen od Adama (s mezerami). Lk 3,23–37

B1c. Josefův rodokmen od Abrahama (s mezerami). Mt 1,1–17

B2. V Jeruzalémě, za vlády Heroda (37 př. n. l. až 4 př. n. l.), navštívil Gabriel Zachariáše; Alžběta bude čekat dítě. Lk 1,1–25

B3. V šestém měsíci Alžbětina těhotenství navštívil Gabriel Marii v Nazaretu a oznámil jí, že počne. Lk 1,26–38

B4. Marie je těhotná, ačkoli je stále pannou. Mt 1,18–19

B5. Poté, co Marie otěhotněla, navštívil Gabriel Josefa. Mt 1,20–25

B6. Marie se vydává do Judeje a navštěvuje Alžbětu. Lk 1,39–56

B7. Narodil se Jan Křtitel. Lk 1,57–80

B8. Za vlády Heroda (37–4 př. n. l.) se v betlémské Judeji narodil Kristus. Mt 2,1; Lk 2,1–7

B9. Na nedalekých polích andělé vyzývají pastýře, aby navštívili Ježíše. Lk 2,8–20

B10a1. Osmého dne je Ježíš obřezán. Lk 2,21

B10a2. Po Mariině očištění (33 dní poté, podle Lev 12:1–4) je Ježíš v chrámu v Jeruzalémě představen Pánu. Lk 2:22–38

B10b. V domě v Betlémě přicházejí mudrci z východu, aby se poklonili Ježíši. Mt 2,2–12

B11. Po odchodu tří králů následuje útěk do Egypta. Mt 2,13–15

B12. Během dvou let Herodes nechal povraždit betlémské chlapce. Mt 2,16–18

B13. Po Herodově smrti se Josef, Marie a Ježíš vrací do Nazaretu. Mt 2,19–22; Lk 2,40a

B14a. V Nazaretu v Galileji Ježíš vyrůstá. Mt 2,23; Lk 2,40b

B14b. Každý rok o Velikonocích chodí Ježíšovi rodiče do Jeruzaléma. Lk 2,41

B15. Ve dvanácti letech jde Ježíš do chrámu v Jeruzalémě. Lk 2,42–52

B16. V judské poušti káže Jan Křtitel. Mt 3,1–12; Mk 1,1–8; Lk 3,1–18; J 1,6–28

B17a. Když bylo Ježíši asi 30 let (pravděpodobně 33–34), nechal se pokřtít v řece Jordánu. Mt 3,13–17; Mk 1,9–11; Lk 3,21–23

B17b. Následujícího dne [po Janově poznámce] přichází Ježíš k Janovi Křtiteli. Jan dosvědčuje, že Ježíš je Beránek Boží. J 1,29–34

B18a. U řeky Jordán povolal Ježíš Petra, Ondřeje a ještě jednoho. J 1,35–42

B18b1. Ježíš se rozhodne vrátit se do Galileje následující den poté, co promluví Jan Křtitel. J 1,43a

B18b2. Ježíš povolává Filipa a Natanaela. Jan 1,43b–51

B18c. Po dobu 40 dnů na poušti pokouší Satan Ježíše. Mt 4,1–11; Mk 1,12–13; Lk 4,1–13

V tomto seznamu je 1 událost identická ve všech čtyřech evangeliích, 2 se vyskytují v synoptických evangeliích, 3 v Matoušovi a Lukášovi, 5 pouze v Matoušovi, 5 pouze v Janovi, 10 pouze v Lukášovi a 0 pouze v Markovi. Marek zde uvádí pouze 3 události, které má společné s Matoušem a Lukášem. Dalo by se snadno dojít k závěru, že žádný z nich nebyl očitým svědkem těchto raných událostí a že čerpali svůj materiál především z různých zdrojů, ačkoli Lukáš má nejvíce informací z období před Ježíšovým působením a Marek nejméně.

Mimochodem, NIV Study Bible na str. 1636–1641 (na konci Janova evangelia) obsahuje rozsáhlou harmonizaci evangelií. Když jsem tyto harmonizace evangelií sestavoval, nevěděl jsem o tom a své výsledky jsem s nimi zatím nesrovnával.

Otázka: Je pravda, že informace o Ježíšově životě před jeho veřejným působením jsou „skromné“?

Odpověď: Ne, ne ve srovnání s jinými slavnými osobnostmi starověku. Tento názor není výsledkem objektivního bádání, ale nevěry „křesťanských kritiků“. V odpovědi je třeba zvážit pět bodů.

1. Pro srovnání: z období Ježíšova veřejného působení před jeho smrtí máme k dispozici nejméně 176 faktů o Ježíšově životě a učení.

2. Z období předtím, než Ježíš zahájil své působení, známe alespoň 37 faktů o Ježíši.

3. Máme k dispozici více informací o Ježíši před jeho veřejným působením, než kolik nám historici poskytují o nejslavnějších králech Babylonu, Egypta, Médie, Persie, Řeků, Makedonie nebo raného Říma. Jinými slovy, víme více o Ježíši před jeho prvním veřejným vystoupením než o dětství babylónského Nebúkadnesara, Egypťanů Achnatona a Nefertiti, Médů Kyaxara a Astyga, Peršanů Kýra, Dária a Xerxese, Řeků Agamemnona a Perikla nebo nejslavnějších římských senátorů. Jedinou osobností starověku, o které víme před jejím veřejným životem stejně mnoho, je Alexandr Makedonský.

4. O některých historických osobnostech z 18. a 19. století máme před jejich veřejným působením ve skutečnosti méně informací než o Ježíši.

5. Pokud by někdo chtěl tvrdit, že informace o Ježíšově životě před Jeho službou jsou skromné, alespoň ve srovnání s jinými, měl by buď uvést řadu starověkých historických osobností, o jejichž životě před vstupem do veřejného života je k dispozici více informací, anebo přestat šířit dezinformace.

Viz také následující otázku, kde najdete nejméně třicet věcí, které se o Ježíši dozvídáme před začátkem jeho působení.

Otázka: Pokud v Mt 2,13–23 Marie, Josef a Ježíš uprchli do Egypta, jak se mohli podle Lk 2,39 vrátit přímo do Nazaretu?

Odpověď: Lukáš 2,39 neříká, že se Ježíšova rodina okamžitě vrátila do Nazaretu. Říká pouze, že [v Jeruzalémě] splnili to, co vyžadoval zákon, a teprve poté se vrátili do Nazaretu. Dalo by se z toho vyvodit, že k tomu došlo hned poté, protože se o ničem jiném nemluví. Možná Lukáš neviděl potřebu zmínit cestu do Egypta, nebo možná o ní ani nevěděl.

Ať tak či onak, není to v rozporu s ostatními evangeliemi. Následující otázka obsahuje podrobné srovnání. Písmena jako a, b, c odkazují na události, které se mohly odehrát v libovolném pořadí.

Otázka: Co přesně se o Ježíši dozvídáme před začátkem jeho veřejného působení?

Odpověď: O Ježíši před začátkem Jeho působení se dozvídáme nejméně 37 věcí. Informace, které máme k dispozici, lze rozdělit do tří kategorií:

Samotný Ježíš

1. Jeho matkou byla Marie.

2. Narodil se z panny. (I když to skeptik popírá, musí připustit, že se tvrdilo, že se Ježíš narodil z panny.)

3. Jeho zákonným otcem byl Josef.

4. Narodil se za vlády Heroda Velikého. (37–4 př. n. l.)

5. Narodil se v Betlémě.

6. Byl obřezán osmého dne.

7. Byl představen v chrámu. (jako mnoho židovských dětí)

8. Rodina odcestovala do Egypta (Matouš 2:13–15).

9. Po Herodově smrti se rodina vrátila do Nazaretu v Galileji (Matouš 2:19–23).

10a. Vyrůstal v Nazaretu (Lukáš 2:39–51), malém městečku, které ostatní považovali za bezvýznamné.

10b. Poté, co Ježíš navštívil chrám, vrátil se také do Nazaretu (Lukáš 2:51).

11a. Ve dvanácti letech šel Ježíš do chrámu.

11b. Každý rok chodili Ježíšovi rodiče o Velikonocích do chrámu (Lukáš 2:41).

12. Ve dvanácti letech byl zvídavý a dobře znal Písmo (Lukáš 2:41–46).

13. Ježíš byl bezhříšně dokonalý (Židům 4:15; 2. Korinťanům 5:21). I kdyby s tímto tvrzením skeptik nesouhlasil, tyto verše, stejně jako Lukáš 2:40, nám předkládají skutečnost, že Ježíš byl přinejmenším „hodný chlapec“.

14. Ježíš mluvil aramejsky. (Matouš 5:22 atd.)

15. Lidé z Galileje obecně mluvili také řecky. (Řecky mluvící neizraelité žili jen 15–20 mil, 24–32 kilometrů daleko.)

16. Ježíšovým náboženstvím bylo judaismus; konkrétně byl blíže farizejům a věřil ve všechny knihy Starého zákona. Autoři rané církve uváděli, že saduceové uznávali pouze Tóru.

17. Ježíš pracoval jako tesař (Marek 6:3).

18. Ve věku kolem 30 let byl pokřtěn Janem Křtitelem (Matouš 3:13; Marek 1:9–11).

19. Před zahájením svého veřejného působení odešel na poušť (Matouš 4:1–11; Marek 1:12–13).

Ježíšova rodina

20. Josef byl tesař. (Mt 13,55)

21. Marie otěhotněla ještě před svatbou (Matouš 1:18).

22. Josef uvažoval o rozvodu s Marií (Matouš 1:19).

23. Josefův rodokmen. (počítá se jako pouze 1 položka) (Matouš 1:1–16)

24. Rodokmen Marie. (počítá se jako pouze 1 položka)

25. Měl čtyři bratry jménem Jakub, Jozes/Josef, Juda/Jude a Šimon. (Matouš 13:55–56; Marek 6:3; Galatským 1:19; Juda 1, Eusebiova Církevní historie (318 n. l.) 2:23 a 3:20)

26. Ačkoli měl Ježíš královský původ, vyrůstal v obyčejné rodině poddaného lidu a pravděpodobně byli chudí (Lukáš 2:24 + Leviticus 12:6-8).

27. Mariinou sestřenicí byla Alžběta, která byla potomkem kněze Árona (Lukáš 1:5).

28. Alžbětiným manželem byl kněz Zachariáš z oddílu Abijášova (Lukáš 1:5).

29. Jan Křtitel, prvorozený a jediný syn Zachariáše a Alžběty, byl příbuzným Ježíše.

30. Marie, Jakub a Juda byli ještě naživu, když byl Ježíš ukřižován.

Reakce na Ježíše a očekávání, která do něj byla vkládána

31. Mariina očekávání ohledně svého syna.

32. Myslelo se, že Ježíš splňuje mesiášská proroctví (Matouš 2:6).

33. Uctívání pastýřů (Lukáš 2:15–20).

34. Dary od králů (Matouš 2:10–11).

35. Paranoidní reakce Heroda Velikého.

36. Svědectví Jana Křtitele.

37. Anna a Simeon v chrámu. (Někdo by mohl namítnout, že se jedná o dva body, ale já to budu počítat jako jeden.)

To není vůbec málo ve srovnání s tím, co víme o životech jiných veřejných osobností před jejich veřejným působením. Pro srovnání viz následující otázku.

Otázka: Vzhledem k tomu, že o Ježíši před jeho veřejným působením víme alespoň 37 věcí, co pro srovnání víme o jiných světských historických osobnostech před jejich veřejným vystoupením?

Odpověď: Pro srovnání: o Pompejovi víme jen pár věcí, o Aristotelovi asi 12 věcí a o Alexandru Makedonském 27 věcí z doby před jejich veřejným působením. (Většina těchto informací je převzata z Encyklopedie Britannica).

Pompeius

Gnaeus Pompeius byl slavný římský vojevůdce a politik, narozený 30. září 106 př. n. l.

Byl synem vojenského velitele.

3. Když mu bylo 17 let, bojoval po boku svého otce v Sociální válce.

4. Stejně jako většina Římanů pravděpodobně uctíval římské bohy.

5. Mluvil latinsky a možná i řecky.

Pravděpodobně existuje více bodů, ale rozhodně ne více než 20.

Sám Aristoteles

1. Narodil se kolem roku 384 př. n. l.

2. Narodil se ve Stagíře, řeckém městě na severozápadním pobřeží Egejského moře.

3. Mluvil řecky.

4. Lidé obecně věřili v řecké bohy.

5. Jeho otcem byl Nikomachos, lékař z cechu „synů Ásklepia“.

6. Ve věku od 17 do 37 let studoval u Platóna na Athénské akademii.

7. V roce 342 př. n. l. se Aristoteles stal na 7 let vychovatelem Alexandra Makedonského.

8. V hrobě nedaleko Eretrie na Euboii se nachází lebka a osobní předměty, které by mohly patřit Aristotelovi. Zemřel kolem roku 322 př. n. l.

Aristotelova rodina

9. Jeho otec byl dvorním lékařem Amyntase II., otce Filipa Makedonského

10. Otcův rodokmen: pocházel z ionického řeckého prostředí

11. Rodokmen matky: iónský původ z Chalkidy na Euboii.

Reakce na Aristotela a očekávání, která do něj byla vkládána

12. Vkládali do něj určité akademické naděje a poslali ho studovat k Platónovi do Akademie v Aténách.

Z jeho spisů se dochovalo pouze pět rukopisů, z nichž nejstarší pochází z roku 1100 n. l.

Od Indie po Španělsko byl zdaleka nejslavnější osobností před Ježíšem Alexandr Makedonský, často nazývaný Alexandr Veliký. Podívejme se, co víme o jeho raném životě.

Samotný Alexandr

1. Jeho otcem byl Filip II. Makedonský.

2. Jeho matkou byla Olympias, molosská princezna z Epiru.

3. Narodil se kolem října roku 356 př. n. l.

4. Narodil se v Pelle, hlavním městě Makedonie.

5. Když bylo Alexandrovi 14 let (342 př. n. l.), stal se Aristoteles na 7 let jeho vychovatelem.

6. Alexandr rád četl Homéra.

7. Alexandr mluvil nějakým řeckým dialektem.

8. Alexandr věřil v řecké bohy.

9. Alexandr byl dobrý jezdec a měl bílého koně jménem Bucefal.

10. V 16 letech potlačil Alexandr povstání horských kmenů, zatímco byl jeho otec pryč.

11. Alexandr vedl útok, který v roce 338 př. n. l. u Chaironeie porazil Posvátný oddíl.

12. Poté, co se Filip rozvedl s Olympií, žil Alexandr se svou matkou v Epiru.

Alexandrova rodina

13. Rodokmen Olympiady. Byla dcerou krále Neoptolema z Epiru a neteří Arybbase, oba byli syny krále Alketa, molosského krále Epiru.

14. Alexandrův otec, Filip II., byl třetím synem makedonského krále Amyntase II. Rodokmen před tímto bodem však není zcela jistý.

15. Jeho strýcem byl Alexandr I., král Epiru.

16. Alexandr byl tedy vychován jako princ.

17. Máme sochu a rakev Filipa II. Makedonského (The Greek World, str. 174–175).

18. Filip byl v roce 359 př. n. l. regentem Makedonie, ale v roce 356 př. n. l. převzal vládu jako král.

19. Filip se rozvedl s Olympií, aby se oženil s Kleopatrou, makedonskou šlechtičnou.

20. Alexandr I. se oženil se svou neteří Kleopatrou, nevlastní sestrou Alexandra, v roce 337 nebo 336 př. n. l.

21. Alexandr měl malého nevlastního bratra, syna Filipa a Kleopatry, kterého Alexandr zabil, když se stal králem.

22. Alexandr měl bratrance jménem Amyntas, kterého Alexandr zabil, když se stal králem.

23. Alexandr měl bratra jménem Aridaeus Philippus, syna Filipa a Filinny z Larissy. Po Alexandrově smrti vládl Makedonii 7 let, než byl zabit. To uvádí Eusebius ve svém díle *Chronicon* na str. 49.

24. V roce 336 př. n. l. byl Filip II. zavražděn keltským nožem ráno v den svatby své dcery Kleopatry.

25. V roce 335 př. n. l. poslal Alexandr své matce válečnou kořist.

Reakce na Alexandra a očekávání, která do něj byla vkládána

26. Filip ho původně připravoval na roli příštího krále

27. On a Filip se zřejmě odcizili poté, co se Filip rozvedl s Alexandrovou matkou.

Spisy mnoha autorů, kteří psali o Alexandrovi, se ztratily. Mezi dochované starověké spisy patří:

„Didotovo vydání Arriana“ od Karla Müllera

Diodórovu knihu 17 (cca 20 př. n. l.)

Quintus Curtius (cca 42 n. l.)

Plutarch (cca 45–125 n. l.) Život Alexandra

Arrianovy spisy „Anabasis“ a „Indica“ (150 n. l.)

Justínův výtah z Dějepisů Trogových (cca 10 př. n. l.?)

Itinerarium Alexandri (324–361 n. l.)

Epitome Rerum Gestarum Alexandri Magni (4. nebo 5. století)

Současná biografka Mary Renaultová ve své knize „Nature of Alexander“ na str. 30 o raných Alexandrových biografech píše: „Arrianova ‚Historie‘ začíná jeho [Alexandrovým] nástupem na trůn, pravděpodobně proto, že tak učinil i Ptolemaios, což je škoda, neboť jeho znalosti o dřívějších letech by byly neocenitelné.“

Pokud by někdo chtěl tvrdit, že to, co se o Ježíši dozvídáme před začátkem jeho veřejného působení, je „skromné“, měl by být upřímný a dodat, že podle jeho názoru jsou informace o raném životě většiny historických osobností až do římských dob ještě skromnější než informace o životě Ježíše.

Také se domnívám, že o raném životě Ježíše víme více než o jiných slavných soudobých Židech, jako byli Josefus, Filón (20 př. n. l. – 50 n. l.) a Bar Kochba. Rovněž se domnívám, že o životě Ježíše před rokem 30 víme více než o raném životě Mojžíše a Buddhy. Možná máme více informací o Juliu Caesarovi a Josefovi, ale o nikom jiném nevím.

Mojžíš

Zde je to, co víme o Mojžíšovi před jeho veřejným působením.

1. Mojžíš se narodil kolem roku 1525 př. n. l. v severním Egyptě.

2. Jeho rodiče, nebo spíše jeho předkové, se jmenovali Amram a Jochabed.

3. Byl Hebrejcem, příslušníkem národa, který byl 320 let v otroctví.

4. Měl starší sestru jménem Miriam.

5. Měl bratra jménem Áron.

6. První tři měsíce svého života strávil Mojžíš v otcově domě (Skutky 7:20).

7. Když byl ještě dítě a faraón nařídil, aby byli hebrejští chlapci vhozeni do Nilu, jeho matka ho vložila do košíku.

8. Faraonova dcera ho našla a vychovávala ho jako svého vlastního syna.

9. Vyrůstal na faraonově dvoře, byl vychován ve vší moudrosti Egypťanů, byl výmluvný a činorodý (Skutky 7:21–22) a disponoval znalostmi a učeností Egypťanů

10. Jeho vlastní matka mu sloužila jako chůva.

11. Měl starost o Hebrejce, a proto zabil Egypťana, který bil Hebrejce.

12. I ve svých 40 letech byl Mojžíš dost silný na to, aby toho Egypťana zabil.

13. Faraón se pokusil Mojžíše zabít.

14. Mojžíš uprchl do Midianu, kde uviděl několik žen, jak čerpají vodu pro svá stáda.

15. Když se je pastýři pokusili vyhnat, Mojžíš je před pastýři zachránil.

16. Mojžíš se oženil se Zipporou.

17. Mojžíšův tchán se jmenoval Reuel, který se také jmenoval Jitro.

18. Mojžíš a Zippora měli syna jménem Gershom.

19. Mojžíšovi bylo asi 80 let, když uviděl hořící keř.

Gautama Buddha

Pro účely této úvahy budeme předpokládat, že legendy o mladém Buddhovi jsou pravdivé.

Syn krále kmene Sákjů, válečnické kasty žijící severně od Kosaly

Jako dítě s největší pravděpodobností uctíval hinduistické modly.

3. Vzdal se světského života, když uviděl nemocného, starého člověka a mrtvolu.

4. Ve věku 29 let opustil svůj domov.

5. Strávil 6 let hledáním osvícení, které podle svých slov nalezl pod stromem Bo.

6. Zemřel buď v roce 544 př. n. l., nebo v roce 483 př. n. l., když mu bylo 80 let.

Mohamed

Mohamed nebyl součástí starověké historie, ale jelikož byl významným náboženským vůdcem, podíváme se pro srovnání na to, co víme o jeho raném životě před začátkem jeho působení.

1. Mohamed se narodil kolem let 567–569 n. l.

2. Byl synem Abdulláha a jeho manželky Aminy.

3. Byl členem kmene Kurajš, který ovládal Mekku.

4. Jeho otec zemřel ještě před jeho narozením.

5. Nejprve ho vychovával jeho dědeček ‘Abd al-Mottalib/Muttalib.

6. Později ho vychovával jeho strýc Abu Talib.

7. Jeho rodina byla poměrně chudá.

8. V mládí pravděpodobně vedl karavany.

9. Když mu bylo asi 25 let, oženil se s Khadídžou, bohatou čtyřicetiletou vdovou.

10. Poté byl pravděpodobně společníkem v obchodě v Mekce, kde se prodávalo zemědělské zboží.

11. Pravděpodobně neuměl psát, ačkoli v pozdějším věku už uměl trochu číst.

12. Znal arabské modly, včetně tří „dcer Alláha“ – Al-Lat, ‘Uzza a Manat.

13. Má určité znalosti o judaismu a křesťanství.

14. Mohamed byl běloch, který si později obarvil vlasy na červeno.

15. Hadísy uvádějí, že když měl Mohamed vidění, děly se podivné věci. Cítil zvonění v uších (Bukhárího hadísy, sv. 1, kniha 1, kap. 1, č. 2, s. 2; sv. 4, kniha 54, kap. 6, č. 438, s. 293). Jeho srdce bilo rychle (1:3), tvář mu zrudla (Bukhárího hadísy, sv. 2, č. 16; sv. 5, č. 618; sv. 6, č. 508, těžce dýchal (Hadísy al-Bukhárí, sv. 6, č. 508), padal na zem s oběma očima otevřenýma směrem k nebi (Hadísy al-Bukhárí, sv. 5, č. 170; sv. 6, č. 448), hojně se potil (Hadísy al-Bukhárí, sv. 1, kniha 1, kap. 1, č. 2, s. 9; sv. 2, č. 544; sv. 3, č. 829, a viděl a slyšel věci, které nikdo jiný neviděl ani neslyšel – Buchárího hadísy, sv. 1, kniha 1, kap. 1, č. 2, 3, s. 2–3; sv. 4, č. 458, 461; sv. 6, č. 447. V té době se to možná jevilo jako podivné, ale od té doby se u jiných lidí při epileptických záchvatech objevily některé z těchto příznaků.

16. Mohamed řekl, že se mu zjevil anděl Gabriel a při jedné příležitosti mu způsobil fyzickou bolest.

Uvažoval, zda nepocházejí od Satana, ale jeho manželka ho přesvědčila, že pocházejí od Boha.

Otázka: Je v Mt 1,18 a Lk 2,7 Kristovo panenské zrození neslučitelné s Jeho preexistencí, jak se domnívali Rudolph Bultmann a Wolfgang Pannenberg?

Odpověď: Ne. Zdá se to neslučitelné pouze odpadlým teologům, kteří věří v boha, jenž musí splňovat jejich omezení. Kristus existoval již před stvořením světa, ale to mu nebránilo v tom, aby:

1. Dočasně a dobrovolně se rozhodnout nepoužívat některé ze svých atributů a skrýt část své slávy (Židům 2:9; Jan 17:5; Filipským 2:7).

2. Zjevit se v jakékoli podobě, kterou si přál, včetně podoby člověka (Filipským 2:8)

3. Ve skutečnosti přijmout lidskou přirozenost a stát se člověkem. (Židům 2:14–17)

4. Původně přišel na zem jako dospělý, dítě, miminko nebo embryo, či jakkoli si přál.

Ve skutečnosti Kristova preexistence jako Všemohoucího Boha Ho v ničem neomezovala. Jediná omezení, která Všemohoucí Bůh má, jsou omezení, která si sám ukládá. Bůh nemůže lhát (Židům 6:18; Titovi 1:2), nemůže popřít sám sebe (2. Timoteovi 2:13) a nemůže být pokoušen zlem (Jakub 1:13).

Otázka: Odehrálo se v Mt 1,18–21 „Zvěstování“ až poté, co Marie otěhotněla, nebo předtím, než otěhotněla, jak vyplývá z Lk 1,26–31?

Odpověď: Josef a Marie jsou dvě různé osoby. Anděl promluvil k MARII v Lukášovi 1:26–31, než otěhotněla. Anděl promluvil k JOSEFOVI poté, co Marie otěhotněla a Josef uvažoval o tom, že se s ní rozvede, jak je uvedeno v Matoušovi 1:18–21.

Otázka: Kdo byli v Matoušovi 1:18 a Lukášovi 2:7 ebionitští kacíři a v co věřili?

Odpověď: Ebionité měli o Kristu „nízké“ mínění; věřili, že pochází od Boha Otce, ale že není Bohem Synem. Věřili, že Ježíš může být nazýván Bohem jako projev úcty, ale že není božský. Ebionité věřili, že by se měly i nadále dodržovat židovské zvyky. Popírali panenské zrození Krista a tvrdili, že se narodil z Josefa (Irenaeus, Proti herezím, kniha 3, kap. 21, str. 451), a přijímali pouze zkrácenou verzi Matoušova evangelia (Irenaeus, Proti herezím, kniha 3, kap. 10.7, str. 428).

Otázka: Co byla ta hvězda nad Betlémem v Matoušovi 2:2, 7, 9, když se narodil Kristus?

Odpověď: Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, pravděpodobně šlo o Boží slávu šekina, protože „hvězda“ je mohla dovést do konkrétní vesnice a dokonce i do konkrétního domu.

Otázka: Kdo další v Mt 2,2.7 zmínil tuto hvězdu na východě, kterou viděli tři králové?

Odpověď: Zmiňuje se o ní řada raných autorů.

Ignác (cca 100–117 n. l.) Dopis Efezským, kap. 19, str. 57

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) „Dialog s Židem Tryfonem“, kap. 88, str. 237

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) Irenej: Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 9.2, str. 423

Tertullian (198–220 n. l.) O modlářství, kap. 9, str. 65

Hippolyt (222–234/5 n. l.) Vyvrácení všech herezí, kniha 7, kap. 15, s. 108

Origenes (225–249 n. l.) to považoval za novou hvězdu, nikoli za existující nebeské těleso, v díle Origenes: Proti Celsovi, kniha 1, kap. 48, str. 422.

„Traktát o opětovném křtu“ (cca 250–258 n. l.), kap. 8, s. 671

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) v Kanonickém listu, kap. 13, str. 277 zmiňuje mudrce, ale ne hvězdu.

Athanasius (318 n. l.) „Čí narození předznamenala hvězda na nebi, aby světu oznámila toho, který se narodil? Neboť když se narodil Mojžíš, jeho rodiče ho ukryli: … O Kristově narození však nesvědčil člověk, ale hvězda na tom nebi, odkud On sestupoval.“ Vtělení Slova, kap. 38.5, str. 55.

Otázka: V Mt 2,11 se jeví jako rozumné věřit, že mudrci, kteří přišli uctít Ježíše, znali Danielovo mesiášské proroctví, studovali je a uvědomili si, že příchod Mesiáše je blízko. Víte o nějaké zmínce v spisech zoroastriánů nebo jiných Peršanů (obyvatel Blízkého východu) o Danielově proroctví o Mesiáši?

Odpověď: Daniel nějakou dobu žil v Persii a stýkal se s perskými mudrci a astrology. Tři králové byli kmenem zoroastriánských / médských kněží, podobně jako Levité, kteří byli kněžími a chrámovými služebníky v Izraeli. Nejsem obeznámen se zoroastriánskou literaturou, ale nejsem si jistý, zda ji zná mnoho lidí, protože muslimové ji zřejmě z velké části zničili. Zoroastriáni měli pod muslimskou nadvládou menší ochranu než „lidé Knihy“, tedy křesťané, Židé a sabiáni. Muslimská literatura obsahuje časté odkazy na zoroastriány, ale pokud vím, neobsahuje žádný odkaz na příchod zoroastriánů.

Otázka: Proč v Mt 2,11 vstoupili tři králové do domu, když se Ježíš podle Lk 2,7 narodil v jeslích?

Odpověď: Ježíš se narodil ve stáji, protože v hostinci nebylo místo. Josef a Marie by nechtěli ve stáji zůstat déle, než bylo nutné. Než přišli tři králové, přestěhovali se do domu.

Moderní západní vánoční písně obecně představují příchod tří králů právě v noci, kdy se Ježíš narodil. Ve skutečnosti však přišli až nějakou dobu poté. Pravoslavné církve slaví Vánoce 25. prosince, ale příchod tří králů oslavují v polovině ledna.

Otázka: Jeden komentátor říká: „Ježíš přišel ne jako vojenský dobyvatel ze Zjevení 19, ale jako Trpící služebník (Iz 53) a pokorný vůdce (Zach 9:9). Království je tedy zahájeno (Mt 3:2; 4:17; 10:7; 11:12; 12:28; Mk 1,15; Lk 9,9.11; 11,20; 21,31–32), avšak není dovršeno (Mt 6,10; 16,28; 26,64)“. Co to znamená? Je království v přítomnosti, nebo v budoucnosti? Nebo bylo zahájeno vtělením v Betlémě a bude dovršeno při druhém příchodu Krista?

A: Nevím, na kterého komentátora (komentátory) narážíte, ale souhlasil bych s nimi. Při svém prvním příchodu přišel Ježíš jako Trpící služebník, nikoli jako vojenský dobyvatel, k velkému zklamání zelotů. Boží království se zjevilo, když byl Ježíš na zemi, a nyní je v nás. Boží království však nepřišlo v moci a nepřijde, dokud se Ježíš nevrátí, jak je popsáno ve Zjevení.

Q: Byl Ježíš v Lk 2,22–38 představen v chrámu (v Jeruzalémě), nebo odvedl Josef svou rodinu do Egypta po příchodu tří králů, jak uvádí Mt 2,13–18?

Odpověď: Obojí.

1. Ježíš byl představen v chrámu v Jeruzalémě asi čtyřicet dní po svém narození. Poté se vrátili do Betléma na cestě do Egypta. Jakmile byla Marie připravena, vydali se na cestu.

2. Na rozdíl od západních vánočních příběhů nepřicházeli mudrci právě v tu noc, kdy Marie rodila. Přišli o několik týdnů později. Jen pro zajímavost: východní pravoslavní křesťané obvykle nedávají dárky o Vánocích. Dárky rozdávají v polovině ledna, kdy podle jejich víry mudrci přišli.

Otázka: Řekl Bůh v Mt 3,17: „Toto je můj milovaný Syn…“, nebo řekl: „Ty jsi můj milovaný Syn…“, jak uvádějí Mk 1,11 a Lk 3,22?

Odpověď: Mohlo to být tak i tak, a to ze tří důvodů.

1. Autoři evangelií často parafrázovali citáty. Bez ohledu na to však vidíme, že Bůh Otec oznámil zástupům, že si Ježíše vyvolil.

2. Bůh Otec to mohl říci v hebrejštině a/nebo aramejštině, ale evangelia, která máme, jsou v řečtině.

3. Papias, učedník apoštola Jana, zaznamenává, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v jazyce Hebrejců (aramejštině?), a mohlo být parafrázováno při překladu do řečtiny.

Otázka: V Mt 3,17; Mk 1,11 a Lk 3,22 mluvil Ježíš sám k sobě?

Odpověď: Ježíš nemluvil k sobě samému. Mluvil k Bohu Otci, který ho nazval „mým Synem“.

Otázka: Byl Ježíš v Mt 4,1 a Mk 1,12 poslán na poušť hned po svém křtu, nebo se zdržel několik dní, jak uvádí J 1,29.35.43, a teprve poté odešel do Kány, jak naznačuje J 2,1?

Odpověď: Ačkoli Ježíš odešel do Galileje někdy po skončení těchto pokušení, Matouš 4:11–12, Marek 1:13–14 a Lukáš 4:13–14 neuvádějí, kde se Ježíš nacházel bezprostředně po skončení těch 40 dnů. Existují tedy dvě různé možnosti.

Křest, poté 40 dní, poté Galilea: Je pravděpodobné, že Jan pokřtil Ježíše v den popsaný v Janovi 1:29–34. Poté Ježíš zůstal ještě jeden den (Jan 1:35) a následující den se rozhodl odejít do Galileje (Jan 1:43).

Svatba v Káně se konala mnohem později, buď třetí den v týdnu, nebo třetí den po příjezdu do Galileje. Nemohlo to být hned následující den po Janovi 1:43 (což bylo po Janovi 1:35), protože to by byly čtyři dny, nikoli tři.

Matouš 4:1 jednoduše říká, že Ježíš odešel na poušť poté, co byl pokřtěn. Marek 1:12 uvádí, že Ježíš odešel na poušť „hned“, ale to by stále mohlo znamenat o několik dní později.

Křest, poté 40 dní a pak zpět k Janovi: Jan 1 nikde neuvádí, kdy byl Ježíš pokřtěn. Ježíš mohl být pokřtěn Janem asi 40 dní před událostí popsanou v Janovi 1:19. Po pokušeních se Ježíš vrátil k Janovi, jak je uvedeno v Janovi 1:29.

Otázka: Bylo v Matoušovi 4:1–11 pořadí Ježíšových pokušení chléb, pýcha a moc, nebo to bylo chléb, moc a pýcha v Lukášovi 4:1–12?

Odpověď: Existují dvě odpovědi a obě mohou být správné.

1. Lukáš jednoduše používá slovo „a“, což nutně neznamená, že je uvádí v daném pořadí. Více o názoru, že Matouš uvádí pořadí správně, zatímco Lukáš nikoli, najdete v knize Hard Sayings of the Bible, str. 454–457.

2. Navíc během těch čtyřiceti dnů, kdy byl Ježíš pokoušen, se tato i další pokušení pravděpodobně opakovala v různém pořadí.

Otázka: Jak si můžeme v Mt 4,1–11; Mk 1,13 a Lk 4,1–13 představit, že „Bůh“ je pokoušen ďáblem, jak tvrdí Ahmad Deedat?

Odpověď: Satan se může pokusit o cokoli, ale protože Satan pokoušel Ježíše, jeho činy nijak nesnižují Ježíšovu podstatu.

Ježíš byl na 100 % Bohem, ale byl také na 100 % člověkem. Kdyby se Ježíš jako Bůh zjevil pouze jako nějaký přízrak, nemohl by být pokoušen. Ale protože byl Ježíš plně člověkem a jako smírná oběť za lidstvo, musel prožít to, co prožívají všichni lidé.

Otázka: V Mt 4,1–11; Mk 1,13 a Lk 4,1–13 – z čí iniciativy se Ježíš vydal do pouště, aby byl pokoušen, a proč?

​​Odpověď: Řecké slovo pro „pokoušet“ (peirazo) a „pokušení“ (peirasmos) zde může znamenat „lákat ke zlu“, ale ve světské řecké literatuře znamená „zkoušet“. Ježíš nebyl unesen ďáblem, jak tvrdí někteří muslimové, protože když Ježíš v Matoušovi 4:10 přikázal Satanovi, aby odešel, Satan musel odejít. Iniciativu měl spíše Bůh; Duch Svatý vedl Ježíše na poušť, aby se postavil ďáblu. Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu a na okraj chrámu, ale jak Satan, tak Ježíš věděli, že Satan mu nesmí nic udělat. Ještě předtím, než Ježíšovo působení vůbec začalo, se tedy ukázalo, že Satan nad Ježíšem nebude mít žádnou moc ani ho nepřivede k pádu. Ježíš dokázal odolat tělesným touhám, aby uspokojil duchovní potřebu.

Otázka: Jak se v Mt 4,1–11 a Lk 4,1–13 odrážejí Satanova pokušení Ježíše v Satanových pokušeních Evy v Gn 3,6?

Odpověď: I když nejsou identická, Satan často opakovaně používá podobné taktiky, a to pravděpodobně proto, že mu stále dobře fungují. Zatímco však Adam a Eva v bujné zahradě podlehli, Ježíš v poušti zvítězil. Zatímco Izrael nebyl věrný na poušti po dobu 40 let, Ježíš byl věrný na poušti po dobu 40 dnů. Když jsme pokoušeni, je to pro nás příležitost ukázat, že ten, kdo je v nás, je větší než ten, kdo je ve světě, jak říká 1. Janův 4:4.

Eva viděla, že zakázané ovoce bylo:

1. Dobré k jídlu [tělesná chuť],

2. lahodné pro oči [krása, žádostivost očí],

3. žádoucí pro získání moudrosti [oči se otevřou a budeme jako Bůh, poznáme dobro a zlo [božská moc po uposlechnutí Satanova příkazu].

Ježíš, který se postil, byl pokoušen:

1. Proměnou kamenů v chléb [fyzická touha],

2. Skočením z křídla chrámu [předvádění se],

3. Vláda nad všemi královstvími země [božská moc pod Satanovým velením].

1. Jan 2:16 zmiňuje tři druhy hříchů ve světě: žádostivost těla, žádostivost očí a pýcha života.

Ačkoli pořadí pokušení bylo v Matoušovi a Lukášovi odlišné, je pravděpodobné, že Satan Ježíše nepokoušel jen třikrát a pak to vzdal. Spíše ho pokoušel znovu a znovu.

Otázka: V Mt 4,1–11, Mk 1,13 a Lk 4,1–13 – jelikož je Ježíš Bůh, nemohl být pokoušen a hřešit, nebo jako člověk mohl být pokoušen a upadnout?

Odpověď: Jedná se o paradox, který se běžně nazývá Kristova bezhříšnost. Pokušení byla skutečná, ne falešná. Výsledek však byl jistý – On nezhřeší. Jak uvádí Believer's Bible Commentary na str. 1212: „Navzdory Ježíšově neschopnosti hřešit bylo pokušení velmi skutečné. Bylo možné, aby čelil lákadlům k hříchu, ale bylo pro Něj morálně nemožné podlehnout.“ Ježíš nebyl neschopný hřešit, ale byl schopen nehřešit. Jednou z hrubých analogií je otázka, zda by malá somálská pirátská loďka mohla zaútočit na americký válečný křižník. Piráti se mylně domnívali, že se jedná o obchodní loď, kterou lze unést. Piráti na tom dopadli špatně. Jejich hlavní loď byla rychle potopena tím, co americké námořnictvo nazývá „palbou z ručních zbraní“, ještě než se stačili přiblížit k válečnému křižníku.

Otázka: Bart Ehrman píše: „V Matoušově evangeliu Ježíš odmítá konat zázraky, aby dokázal svou totožnost; v Janově evangeliu je to prakticky jediný důvod, proč zázraky koná.“ Jesus, Interrupted, str. 103. V Matoušově evangeliu, při druhém pokušení i jinde, Ježíš nekoná žádná znamení, aby dokázal svou totožnost. Jesus, Interrupted, str. 84

Odpověď: Ehrman staví na roveň neposlušnost vůči slovům satana či skeptických farizejů a konání znamení pro lidi, kteří hledají odpovědi nebo potřebují pomoc. Ježíš v Matoušovi 4,7 řekl, že důvodem, proč se nevrhl dolů, bylo to, že člověk nemá pokoušet Boha. Ježíš nikomu „nedlužil“ vykonání jediného znamení; a nikdy nekonal znamení pro skeptické lidi, kteří si mysleli, že jim to Ježíš dluží. Ježíš však milostivě konal znamení pro lidi, kteří měli víru, a posiloval tak jejich víru.

Otázka: V Mt 4,12 a Mk 1,14, po Ježíšově pokušení, byl Jan uvězněn před Ježíšovým působením v Nazaretu a Kafarnaum, nebo až poté, co Ježíš přišel do Galileje (J 1,43)?

Odpověď: Bible říká následující:

Jan 1,43 uvádí, že Ježíš se rozhodl vrátit do Galileje (ne že by se vrátil ještě ten den) den poté, co Jan Křtitel znovu prohlásil, že Ježíš je Beránek Boží. Jan Křtitel ještě nebyl zatčen.

Matouš 4:12 uvádí, že v době, kdy se Ježíš dozvěděl o Janově uvěznění, se vrátil do Galileje.

Marek 1:14 uvádí, že poté, co byl Jan uvězněn, odešel Ježíš do Galileje.

Průběh událostí:

1. Jan znovu prohlásil, že Ježíš je Beránek Boží.

2. Hned následující den se Ježíš rozhodl, že se (dříve či později) vrátí do Galileje.

3. Buď předtím, než Ježíš odešel do Galileje, nebo po jeho odchodu, ale ještě předtím, než dorazil do Galileje, byl Jan uvězněn.

4. Ježíš přišel do Galileje.

Otázka: Začal Ježíš ve Mk 1,14 své působení v Galileji, nebo v Judeji a Jeruzalémě, jak [údajně] uvádí Jn 1,35–42? Má to nějaký konkrétní význam nebo smysl?

Odpověď: Jan 1,35–42 nehovoří o tom, že by Ježíš zahájil své působení, ale spíše o tom, že povolal učedníky Ondřeje a Petra. To bylo místo, kde se nacházel Jan Křtitel, nikoli Jeruzalém. Následujícího dne, jak uvádí Jan 1,43, Ježíš odešel do Galileje a povolal Filipa a další učedníky. Marek 1:14 neříká, že Ježíš zahájil své působení jako takové, ale uvádí, že poté, co byl Jan uvězněn, Ježíš zvěstoval Boží evangelium v Galileji.

Otázka: Odešel Ježíš v Mk 1,12–13 po svém křtu na 40 dní na poušť, nebo šel třetího dne na svatební hostinu v Káně, jak uvádí J 2,1?

Odpověď: Obojí. „Třetí den“ byl třetí den po příchodu do Galileje, nikoli třetí den po křtu, jak uvádějí publikace *Bible Difficulties & Seeming Contradictions* (str. 196) a *Believer’s Bible Commentary* (str. 1473). Jiná odpověď zní, že „třetí den“ byl třetí den v týdnu.

Kniha „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 9, str. 42 uvádí, že „třetím dnem“ mohl být třetí den od opuštění Jana Křtitele. Ačkoli se v Janovi 1:29–35, 43 píše „následující den“, což by se mohlo vztahovat na stejný den, je to nepravděpodobné; tento význam by byl jasnější, kdyby se výraz „následující den“ nepoužíval vícekrát.

Otázka: Mělo by v Lukášovi 3:22 o Ježíšově křtu stát: „Ty jsi můj syn, dnes jsem tě zplodil“, jak tvrdí Justýn Mučedník, [údajně] Klement Alexandrijský, [údajně] Augustin a další, nebo „Ty jsi můj syn, milovaný, v němž mám zalíbení“? (Toto je první polovina námitky, kterou vznesl jeden muslim.)

Odpověď: Nejprve se podívejme na důsledky argumentu tohoto muslima, poté uplatníme stejné měřítko na islám, dále se podíváme na podrobnosti této varianty rukopisu a nakonec to aplikujeme na křesťanství obecně.

A. Důsledky argumentu tohoto muslima

Předpokládejme na chvíli, že muslim má naprostou pravdu. Že verš původně zněl tak, jak tvrdí muslim. Nebo alternativně předpokládejme, že si můžeme být jisti pouze tím, co bylo společné v obou verzích: „TY JSI MŮJ SYN“. Blahopřejeme: Pokud by Bůh skutečně něco takového řekl komukoli, muslimova vlastní slova právě vyvrátila islám a usvědčila Korán z lži o Alláhovi. Korán říká, že je velmi špatné tvrdit, že Alláh je Otec, nebo že Alláh má syny (súra 2:116; 4:171; 5:116,117; 6:100; atd.). Pokud Bůh skutečně nazval Ježíše „mým synem“, pak Korán lže o Bohu. (Předpokládal jsem, že muslimský tazatel byl ortodoxním muslimem, i když se v tom mohu mýlit.)

B. Uplatnění stejného měřítka na islám

Tato varianta nemění žádnou křesťanskou doktrínu, neboť obě fráze jsou zmíněny i jinde. Neomylnost Bible znamená, že Bible byla v původních rukopisech bez jakékoli chyby; do rukopisů se vkradly odchylky, ale žádná z nich významně nemění víru ani praxi. Na rozdíl od toho většina muslimů věří, že dnešní arabský Korán je přesnou kopií originálu na zemi, který byl přesnou kopií desek v nebi (súra 85:20–22). Přesto i Korán prošel prokazatelně změnami.

a) Sahih Muslim 2:2286, str. 500, 501 zmiňuje ztracenou súru Koránu. Obsahuje rozsáhlou citaci z této súry a skutečně, v dnešním Koránu se nenachází.

b) Raná verze Koránu (Ubaj), která přežila Uthmánovu standardizaci, neobsahovala první a poslední súry. (Nejsou jen vytrženy; nikdy tam nebyly.) Dnes se nachází v muzeu Al-Azhar v Káhiře.

c) Abu Yunus, osvobozený otrok ‘Aišy, přepsal pro ‘Aišu kopii Koránu. V súře 2:238 se trochu lišila. „Abu Yunus, osvobozený otrok ‘Aišy, řekl: ‘A’iša (nechť je s ní Alláh spokojen) mi nařídila, abych pro ni přepsal kopii Koránu, a řekla: ‚Až se dostaneš k tomuto verši: „Dodržujte modlitby a modlitbu uprostřed dne“ (2:238), dej mi vědět;‘ a tak když jsem se k němu dostal, dal jsem jí vědět a ona mi nadiktovala (toto): ‚Dodržujte modlitbu a modlitbu uprostřed dne a odpolední modlitbu a stůjte v opravdové poslušnosti Alláha.‘ ‘A’iša (nechť je s ní Alláh spokojen) řekla: ‚Takto jsem to slyšela od Posla Alláha (mír a požehnání Alláha s ním).‘“ Sunan Nasa’i, sv. 1, č. 475, s. 340

d) „Poté nám Alláh zjevil verš, který později patřil mezi zrušené.“ Buchárí, sv. 5, kniha 59, kap. 27, č. 416, str. 288.

„Vyprávěl Anas bin Malik: … O těch, kteří byli zabiti u Bi’r-Ma’uny, byl zjeven verš z Koránu, který jsme recitovali, ale který byl později zrušen. Verš zněl: ‚Sdělte našemu lidu, že jsme se setkali s naším Pánem. On je s námi spokojen a On nás učinil spokojenými.‘“ Bukhárí, sv. 4, kniha 52, kap. 19, č. 69, s. 53. Viz také Dějiny al-Tabarího, sv. 7, s. 156.

Další odkazy na zrušené verše jsou: Buchárí, sv. 4, kniha 52, kap. 9, č. 57, s. 45, Bukhárí, sv. 4, kniha 52, kap. 184, č. 299, s. 191, Bukhárí, sv. 5, kniha 59, kap. 27, č. 416, s. 288, a Bukhárí, sv. 5, kniha 59, kap. 27, č. 421, s. 293 – všechny uvádějí totéž ohledně téhož verše.

e) Hadísy z Buchárí uvádějí, že některé části Koránu chyběly a/nebo byly zrušeny, a to v sv. 4, kniha 51, kapitola 12, č. 62, str. 48–49, sv. 4, kniha 51, kapitola 19, č. 69, str. 53; sv. 6, kniha 61, kap. 3, č. 510, s. 479–480, sv. 6, kniha 61, kap. 4, č. 511, s. 480.

f) Mezi další místa, kde se vyskytují varianty (nejen u samohlásek), patří:

Súra 11:46, Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3383, str. 1116

Súra 18:76, Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3384, str. 1116

Súra 18:86, Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3385, str. 1116

Súra 24:35, Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3387, str. 1116

Súra 34:23 kvůli samohláskám, avšak v jednom případě kvůli souhlásce. Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3392, str. 1117

Súra 39:59 Zde je použito ženské zájmeno pro duši, zatímco v dobře známých čteních se vyskytuje zájmeno mužského rodu. Abu Dawud 3:3979, poznámka pod čarou 3393, str. 1117

Súra 89:26 Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3399, s. 1118

Súra 89:25–26, Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3408, s. 1119

Súra 12:23, Abú Dawúd, sv. 3, poznámka pod čarou 3411, str. 1120

Súra 2:58, Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3413, str. 1121

Súra 24:1 (chybějící nebo nadbytečné „r“ – Faradnaha [a což jsme nařídili] oproti většinovému farradnaha [což jsme podrobně popsali]) Abu Dawud, sv. 3, poznámka pod čarou 3414, str. 1121

g) Racionalizace změn za Mohameda: Podle súry 22:52 Satan vždy vkládá něco do slov proroka, ale Bůh to musí vyvrátit. To by mohlo být vysvětlením toho, proč čtyři různé muslimské historické zdroje uvádějí, že súra 53:19–20 původně říkala, že je třeba doufat v přímluvu (pomoc) čtyř modlářských bohyň.

Byl by muslimský tazatel spokojen s Biblí, kdyby křesťané prostě zničili důkazy a spálili všechny rukopisy kromě jedné preferované verze? Na jednu stranu by se dalo říci, že ne, až na to, že přesně to udělal ‘Uthmán, když nařídil lidem, aby odevzdali své výtisky Koránu k zničení, a vydal nové výtisky. Dnešní výtisky Koránu však nejsou ani identické s ‘Uthmánovým textem. Například varianta: súra 6:160a (6:159a u Yusufa ‘Aliho): „…sekty, já k nim v ničem nepatřím;“ (v ‘Uthmanově době) oproti „…sekty, ty s nimi nemáš ani v nejmenším nic společného:“ al-Tabari, sv. 15, str. 181 a poznámka pod čarou 323.

C. Podrobnosti o této variantě rukopisu

„Ty jsi můj Syn, Milovaný; v tobě mám zalíbení.“ (str. 4 (3. století), Sinaiticus, Vaticanus, Alexandrinus, Byzantský lekcionář, některé italské rukopisy, sahidská koptská verze, etiopská verze, gruzínská verze, Augustin). Augustin měl první čtení podle Alanda a kol. (4. revidované vydání), takže muslimský tazatel se mýlil, když zařadil Augustina do druhé kategorie.

„Ty jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil“ (Bezae Cantabrigiensis, některé italské rukopisy, Justín Mučedník, Dialog s Tryfonem, kap. 88, str. 244 (napsáno přibližně v letech 138–165 n. l.); Hilarius (355–367/368 n. l.), Metoděj (270–311/312 n. l.), apokryfní Nikodémovo evangelium (řecká verze, kap. 2; Apokryfní vyprávění o Ježíšově dětství 54.)

„Ty jsi můj milovaný Syn, dnes jsem tě zplodil“ (Klement Alexandrijský, 193–217/220 n. l.). To je podobné druhému čtení, s výjimkou aspektu „milovaného“ z prvního čtení. Muslimský tazatel tedy neměl pravdu, když zařadil Klementa Alexandrijského do druhé kategorie.

D. Aplikace na křesťanství obecně

Justín možná citoval z paměti, a i dobří lidé se mohou dopustit drobných chyb v paměti. Nevěříme, že Božím poselstvím jsou souhlásky a samohlásky Bible, ale poselství Bible, a to poselství je neměnné, i když se přikloníme k druhému výkladu, protože jiné verše říkají jak a) že Ježíš byl milovaný, tak b) „dnes jsem tě zplodil“ (Žalm 2). To, co by mohlo být neúmyslnou chybou, chybnou vzpomínkou, nedokazuje padělání, tedy pokud A’iša, manželka Mohameda, která měla verš z Koránu napsaný s odlišným významem, nedokazuje, že i ona byla padělatelkou.

Otázka: Dokazuje tato varianta rukopisu v Lk 3,22, že zde působil padělatel a že byl biblický verš pozměněn tak, aby se z něj odstranilo, že se Ježíš stal Božím synem při křtu, nikoli při narození nebo před ním? (Toto je druhá polovina námitky muslimů.)

Odpověď: Vůbec ne. I když neznáme všechny podrobnosti, existují čtyři možnosti, z nichž každá poskytuje uspokojivou odpověď.

Více výroků: Možná Otec pronesl více výroků. Proč by se Bůh Otec měl omezovat na to, že Ježíše nazve svým Synem pouze jednou právě zde?

Jedno souhrnné prohlášení: Možná Otec pronesl pouze jednu větu, a to něco jako: „Ty jsi můj milovaný syn, v němž mám zalíbení; dnes jsem tě zplodil.“ Každý z toho správně zaznamenal část.

Chyba v paměti Justina Mučedníka: Justin Mučedník, který to možná citoval z paměti, udělal chybu a pozdější autoři, kteří četli Justina Mučedníka a spisy dřívějších autorů, kteří četli Justina Mučedníka, tuto chybu zkopírovali.

Varianta v Bibli: Někdo před Justinem Mučedníkem sem tuto frázi omylem zapsal a Justin správně citoval to, co bylo v jeho Bibli.

Pro mnoho muslimů platí, že pokud jakékoli změny v Koránu, i ty neteologické, dokazují padělání, pak by měly být všechny dnešní výtisky Koránu spáleny, protože i ony jsou padělkem. Obsahuje změny oproti Uthmánově verzi (súra 159a (nebo 160a) je jen jedním z příkladů). A Uthmánův standardizovaný text se liší od textu Ubáje, přičemž oba tyto texty vynechaly ztracenou súru. Korán ve skutečnosti připouští, že i Satan (alespoň dočasně) vkládá něco ze svého učení do prorokových slov (súra 22:52). Jako příklad toho si vezměme původní znění súry 53:19–20.

Otázka: Kolik let bylo Ježíši v Lk 3:23, když zahájil své působení?

Odpověď: Lukáš 3:23 uvádí „asi třicet“, což může znamenat věk od 25 do 35 let. Ježíš se narodil za vlády Heroda Velikého, který zemřel v roce 4 př. n. l., a své působení zahájil poté, co s ním začal Jan Křtitel. Jan zahájil své působení v 15. roce vlády císaře Tiberia, což bylo v roce 28 n. l. Pokud tedy považujeme archeologická data za dostatečně přesná, bylo Ježíšovi asi 33 až 35 let. Navíc Pontius Pilát byl prefektem Judeje pouze od roku 26 n. l. do roku 36/37 n. l., takže Ježíš musel být ukřižován ještě před tímto obdobím. Nejpravděpodobnější odhad je, že Ježíš zahájil své působení kolem roku 30 n. l. a zemřel s největší pravděpodobností 3. dubna roku 33 n. l.

Otázka: Jak se v Mt 4,12–13 stali Šimon a Ondřej učedníky, když byl Ježíš s Janem Křtitelem, vzhledem k tomu, že Ježíš jim řekl, aby ho následovali v Galileji, jak je uvedeno v Mt 4,18–20, Mk 1,16–20 a Lk 5,1–11?

Odpověď: Nejprve se stali „učedníky“, když byl Ježíš s Janem Křtitelem. Teprve později se v Galileji stali zvláštními učedníky, kteří byli později jmenováni apoštoly. Nezapomeňte, že Ježíš měl velké množství učedníků, z nichž někteří ho opustili (J 6,66). Kromě nich měl také speciálně jmenované učedníky, celkem 72, jak uvádí Lk 10,1. A konečně měl Ježíš dvanáct učedníků, kteří se stali apoštoly (Mk 6,7 a J 6,67).

Otázka: Následovali Ondřej a ten druhý učedník Ježíše v Janovi 1:35–37 hned den po Jeho křtu, nebo počkali 40 dní po Ježíšových pokušeních?

Odpověď: – Až poté. Ježíš byl pokřtěn Janem (Matouš 3:13–17; Marek 1:9–11; Lukáš 3:21–23), byl pokoušen po dobu 40 dnů (Matouš 4:1–11; Marek 1:12–13; Lukáš 4:1–12) a vrátil se k Janovi (Jan 1:29–32)

Otázka: Můžeme znát pořadí událostí v Ježíšově službě?

A: Můžeme znát pouze pořadí některých událostí. Mnoho lidí však může mít ohledně pořadí evangelií značné nejasnosti kvůli třem mylným představám, které je třeba vyjasnit.

Autoři evangelií nezaznamenali každou událost; nikdy však netvrdili, že by tak učinili. Například Jan, který byl dříve učedníkem Jana Křtitele, pochopitelně mlčí o období mezi Ježíšovým křtem a okamžikem, kdy se k němu připojil. Jan 21:25 výslovně uvádí, že Ježíš učinil mnoho dalších věcí, které nebyly zaznamenány. Janovo evangelium bylo napsáno až po ostatních evangeliích a zdá se, že Jan klade důraz na ty části, které ostatní nezmínili.

Opakování: Představte si, že by Ježíš putoval po mnoha městech, která navštívil v Galileji, Judeji a Dekapoli, a nikdy by neopakoval ani jeden příkaz či podobenství a v každém městě by vyprávěl něco úplně jiného. To není příliš pravděpodobné! Ježíš pravděpodobně vyprávěl tato podobenství mnohem častěji, než kolikrát je zaznamenáno v jednotlivých evangeliích, a lidé o Ježíši mluvili více, než je zaznamenáno. Je tedy například otevřenou otázkou, zda Kázání na hoře v Matoušovi a Kázání na rovné pláni v Lukášovi představují dvě události, při nichž opakoval některé učení, nebo jednu událost, při níž Ježíš promlouval na náhorní plošině.

Ne v pořadí: Autoři evangelií nezaznamenali všechny události v pořadí, ale nikdy ani netvrdili, že je zaznamenávají v pořadí. Ve skutečnosti Papias, učedník apoštola Jana, výslovně uvádí, že Marek nezaznamenal události v pořadí.

V rámci jednotlivých obecných období Kristova působení autoři evangelií netvrdili, že by cokoli bylo v pořadí, s výjimkou následujících částí, kde byla použita slova „poté“, „následujícího dne“ atd. V otázkách týkajících se harmonizace evangelií si všimněte tučně vyznačených slov, která označují čas, pořadí a místo.

Otázka: Jaká je v evangeliích harmonie týkající se raného působení Ježíše?

Odpověď: Počáteční služba trvá až do doby, kdy byl zabit Jan Křtitel. Než uvedeme pořadí událostí, je dobré znát trochu geografii.

Geografie: Galilejské moře, Jezero, Tiberiadské moře – to vše je jedno a totéž sladkovodní jezero. Galilea leží západně od Galilejského moře a Dekapole leží jihovýchodně od Galilejského moře. Betsaida leží přímo na sever od Galilejského moře a západně od ní leží na břehu Kafarnaum, přičemž Korazin leží přímo na sever od Kafarnaumu. Magdala leží na břehu přímo na západ od Galilejského moře a Kána leží přímo na západ od ní. Nain leží jihozápadně od Galilejského moře, asi 10 mil (16 kilometrů) od břehu. Země Gerasenů, Gennesaret nebo Gadarenů jsou buď jedno a totéž místo, nebo místa velmi blízko u sebe na východ a jihovýchod od Galilejského moře. Kniha „Hard Sayings of the Bible“ (str. 373) uvádí, že Gerasa ležela 30 mil (48 kilometrů) jihovýchodně od Galilejského moře a její území nedosahovalo až k moři. Gadara ležela pět mil (8 kilometrů) jihovýchodně od Galilejského moře a její území k moři dosahovalo, jak dokládá zmínka o tom u Josefa Flavia a mince z Gadary, na níž je vyobrazena loď.

Pořadí: Je důležité rozlišovat mezi tím, co je uváděno jako pořadí, a tím, co by mohlo být v pořadí. U těchto 65 událostí se čísla vztahují k událostem, které musí následovat po předchozích číslech v daném pořadí. Písmena jako a, b, c označují události, které by mohly být v pořadí, ale mohly by se odehrát v jakémkoli pořadí. Tučně vyznačená slova označují časové, pořadové a místopisné údaje. Podtržené verše ukazují pasáže, které v evangeliu pravděpodobně nejsou v chronologickém pořadí.

Počátky Ježíšova působení: Mt 4,12–14,12; Mk 1,14–6,29; Lk 3,19–20; 4,14–9,9; J 1,43–5,47

E1a1. V Káně třetího dne (třetí den po návratu do Galileje, poté, co promluvil Jan, nebo třetí den v týdnu?) proměnil Ježíš vodu ve víno. První zázrak v Galileji, ačkoli jeho čas ještě nepřišel. J 2,1–11

E1a2a. Během Velikonoc (14. den 1. měsíce) v Jeruzalémě Ježíš vyhání směnárníky. J 2,12–25

E1a2b. Ježíš učí Nikodéma o znovuzrození. J 3,1–21

E1a3. Na judském venkově Jan vydává svědectví o Ježíši. Jan 3,23–35

E1a4a. V Sycharu v Samaří, na cestě do Galileje, Ježíš hovoří se Samaritánkou. J 4,1–42

E1b1. Jan pokárá Heroda Tetrarchu. Mt 14,3; Lk 3,19–20

E1b2a. Poté, co se Ježíš dozví, že Jan byl uvězněn, vrací se do Galileje a začíná kázat: „Blíží se Boží království.“ Mt 4,12–17; Mk 1,14–15; J 4,43–45

E1b2b. Z Kány Ježíš uzdravuje syna šlechtice v Kafarnaum, což je jeho druhý zázrak. J 4,46–54

E1b2c1. V Galileji a Nazaretu čte Ježíš svitek. Lk 4,14–15

E1b2c2. Ježíš vykládá proroctví a Židé se ho pokoušejí zabít. Lk 4,16–31

E1b2d1. U Galilejského moře povolává Ježíš Šimona Petra a Ondřeje. Mt 4,18–20; Mk 1,16–18; Lk 5,1–10

E1b2d2. V Kafarnaum Ježíš vyhání démona. Mk 1,21–28; Lk 4,31–37

E1b2e. Povolání Jakuba a Jana. Mt 4,21–22; Mk 1,19–20; Lk 5,6–11

E1b2f. V Galileji Ježíš uzdravuje nemocné. Mt 4,23–25; Lk 4,40–44

E2a. Kázání na hoře, včetně modlitby Páně. Mt 5,1–7,29

E2b. Večer uzdravuje Šimonovu tchýni a další. Mt 8,14–17; Mk 1,29–34; Lk 4,38–39

E2c. Ježíš se modlí o samotě. Mk 1,35–38; Lk 4,42–44

E2d. Cesta po Galileji. Mk 1,39

E2e. Uzdravuje malomluvného malomocného. Mt 8,1–4; Mk 1,40–45; Lk 5,12–15

E2f. Ježíš se často uchyloval na osamělá místa, aby se modlil. Lk 5,16

E2g1. V Kafarnaum Ježíš uzdravuje ochrnutého. Mk 2,1–12; Lk 5,17–26

E2g2. Povolání Matouše/Leviho. Mt 9,9–13; Mk 2,13–17; Lk 5,27–32

E3c1. V Galileji u jezera, cena za následování Ježíše. Mt 8,18–22

E3c2. V Nazaretu Ježíš uzdravuje ochrnutého. Mt 9,1–8

E3c3. Janovi učedníci se ptají na půst. Mt 9,14–17; Mk 2,18–22; Lk 5,33–39

E2h1. Jednou v sobotu byl Ježíš na poli; odvolání se na Davida. Mt 12,1–8; Mk 2,23–27; Lk 6,1–11

E2h2. V synagoze uzdravuje Ježíš ochrnutou ruku. Mt 12,9–14; Mk 3,1–6; Lk 6,6–11

E2h3. Davy lidí následují Ježíše. Mk 3,7–12

E2i1. Na horském svahu se Ježíš celou noc modlí k Bohu. Lk 6,12

E2i2. Ježíš jmenuje 12 učedníků. Mk 3,13–19; Lk 6,13–16

E2j1. Kázání na rovném místě. Lk 6,17–49. Kdyby bylo stejné jako v Matoušovi, mělo by se nazývat Kázání na náhorní plošině.

E2j2. V Kafarnaum Ježíš uzdravuje služebníka setníka. Mt 8,5–13; Lk 7,1–10

E3a. O něco později v Jeruzalémě při svátku [pravděpodobně v 7. měsíci] u rybníka Ježíš uzdravuje muže, který byl 38 let ochrnutý. J 5,1–15

E3b. Život skrze Ježíše. J 5,16–47

E3c. V Nainu Ježíš uzdravuje syna vdovy. Lk 7,11–17

E4. Na cestě do země Gadarénů/Gerasénů Ježíš z lodi uklidňuje bouři. Mt 8,23–27; Mk 4,35–41; Lk 8,22–26 (Poznámka: bouře se vyskytují častěji na podzim a v zimě)

E5a. V Gennesaretu uzdravuje dva muže posedlé démony; démoni v prasatech. Mt 8,28–34

E5b. Uzdravení posedlého z Gerasenu [Gennesaretu]. Mk 5,1–20; Lk 8,26–39 (Poznámka: Gadarénové, Gennesaret a Gerasen se s největší pravděpodobností vztahují ke stejnému místu.)

E6. Vzkříšení Jairovy dcery a ženy trpící krvácením. Mt 9,18–26; Mk 5,21–43; Lk 8,40–56

E7. Na cestě Ježíš uzdravuje dva slepce, kteří o něm šířili pomluvy. Mt 9,27–31

E8. Když vycházeli, Ježíš uzdravil němého posedlého. Farizeové obvinili Ježíše, že vyhání démony pomocí Belzebuba. Není zde zmínka o tom, že by Ježíš na toto obvinění v tu chvíli reagoval.) Mt 9,32–34

E9a. Ježíš putuje do mnoha měst a vesnic. Mt 9,35–38; Mk 6,6

E9b. Ježíš vysílá dvanáct apoštolů. Mt 10,1–42; Mk 6,7–13; Lk 9,1–9

E9c. Ježíš káže v Galileji. Mt 11,1

E9d. Jan Křtitel posílá vzkaz z vězení a Ježíš vypráví podobenství o dětech na trhu. Mt 11,2–19; Lk 7,18–35

E9e. Při hostině v domě farizea Šimona pomazává Ježíšovi nohy olejem hříšná žena s alabastrovou nádobkou. Ježíš hovoří o větší a menší lásce. Lk 7,36–50

E10. Ježíš se ihned uchýlil na horu. Mk 6,45–46

E11. Poté v Gennesaretu Ježíš uzdravuje mnoho lidí. Mk 6,53–56

E12a. Pokárání galilejských měst. Mt 11,20–24

E12b. V té době Ježíš kázal o odpočinku pro unavené. Mt 11,25–30

E13. Ježíš se z toho místa vzdálil. Mt 12,15–21

E14. V domě, kde bylo příliš mnoho lidí na to, aby se dalo jíst, si Ježíšova rodina myslí, že se zbláznil. Mk 3,20–21

E15. Ježíš uzdravuje slepého muže posedlého démonem. Mt 12,22–23

E16. Ježíš mluví o silných mužích v domě a o rouhání proti Duchu Svatému. Mt 12,24–37; Mk 3,22–30

E17. Ježíšova matka a bratři. Mt 12,46–50; Mk 3,31–35; Lk 8,19–21

E18. První žádost o znamení a proroctví o třech dnech a třech nocích. Mt 12,38–45

E19. V Galileji z lodi, podobenství o rozsévači. Mt 13,1–23; Mk 4,1–20; Lk 8,1–15

E20. Podobenství o pleveli. Mt 13,24–30

E21. Podobenství o lampě na svícnu. Mk 4,21–25; Lk 8,16–18

E22. Podobenství o rostoucím semeni. Mk 4,26–29

E23. Podobenství o hořčičném semínku. Mt 13,31–35; Mk 4,30–34

E24. V domě vysvětluje podobenství o pleveli. Mt 13,36–43

E25. Podobenství o skrytém pokladu, perle a síti. Mt 13,44–53

E26. Ježíš se vrací do Nazaretu; prorok bez cti. Mt 13,53–58; Mk 6,1–6 (Augustin a někteří další zahrnují také Lk 4,16–30.)

E27. Jak byl zabit Jan Křtitel. Mt 14,1–12; Mk 6,14–29; Lk 9,7–9

V tomto seznamu 65 událostí se 0 událostí vyskytovalo ve všech čtyřech evangeliích, 13 událostí se vyskytovalo ve třech synoptických evangeliích, 1 událost byla společná pro Matouše a Lukáše, 4 události byly společné pro Matouše a Marka, 4 události byly společné pro Matouše a Lukáše, 4 události byly společné pro Marka a Lukáše, 15 událostí se vyskytovalo pouze v Matoušovi, 7 událostí se vyskytovalo pouze v Markovi, 7 událostí se vyskytovalo pouze v Lukášovi a 8 událostí se vyskytovalo pouze v Janovi.

Otázka: Jaké byly v evangeliích klíčové předpoklady ohledně počátků Ježíšova působení?

Odpověď: Všechno vychází z předpokladů, a zde jsou předpoklady, které jsem zde použil.

a) Některé pasáže z Janova evangelia byly zařazeny do středního období, kde se sem také hodily. Harmonizace evangelií v NIV Study Bible zařazuje Janovy pasáže jinak.

b) Evangelia byla seřazena v chronologickém pořadí, s výjimkou podtržených míst, kterých je více než 10.

Otázka: V Jan 1,43–50 povolal Ježíš tyto učedníky, aby ho následovali již v této době, nebo je jmenoval apoštoly až později, jak ukazují Mt 4,18–22; Mk 1,14–20 a Lk 5,1–11?

A: Obojí. Ježíš je tehdy povolal, aby ho následovali, ale teprve později je určil jako dvanáct. Kniha *When Critics Ask* (str. 405) rozlišuje mezi jejich počátečním setkáním a trvalým povoláním. Poukazuje na to, že podle Janova evangelia 1:39 zůstali s Ježíšem pouze ten jeden den.

Dnes nás Bůh nejprve volá, abychom byli jeho dětmi. Mnoho lidí později povolává k větší službě a některé později povolává k ještě významnější službě.

Q: Jsou v Mt 4,17; 10,7; Mk 1,15; Lk 8,10; J 3,5 pojmy „Boží království“ a „nebeské království“ totožné, nebo mezi nimi existuje nepatrný rozdíl?

Odpověď: Mnozí je považují za totožné; nemůžete být součástí jednoho, pokud nejste součástí druhého. Matouš používá oba výrazy, zatímco Marek, Lukáš a Jan používají pouze výraz „Boží království“. Ježíš používá oba termíny v sousedních verších v Matoušovi 19:23–24. V publikaci „New International Bible Commentary“ na str. 1123 se uvádí, že Židé v té době nejenže nechtěli vyslovovat Boží vlastní jméno (Jahve), ale vyhýbali se i slovu „Elohim“. Jako synonyma proto používali výrazy „ha-šém“ (Jméno), „maqom“ (místo) a „šamayim“ (nebe). Místo toho, aby řekli „Boží království“, mohli někteří Židé říkat „království nebeské“.

Jiní v tom vidí nepatrný rozdíl: království nebeské je místo, kam všichni věřící odcházejí po smrti, zatímco království Boží je to, k čemu patříme již nyní, když jsme spaseni.

Bez ohledu na jednotlivá slova se všichni shodneme na tom, že naše spasení má jak současný rozměr na zemi, tak budoucí rozměr v nebi (1. Korinťanům 13:12; Filipským 1:21–24), který se naplní teprve tehdy, až se dostaneme do nebe. V Janovi 3:5 si někteří myslí, že voda odkazuje na plodovou vodu při narození dítěte, ale jiní se domnívají, že se jedná o křest. Nemůže to znamenat křest, ledaže by zloděj na kříži nebyl spasen! Může to však znamenat, že člověk není viditelnou součástí Božího království na zemi, dokud není pokřtěn. Podobně mnoho církví nechce, aby někdo přijímal Večeři Páně, dokud není pokřtěn.

Otázka: Proč v Janovi 4:26 Ježíš tak rychle řekl Samaritánce, že je Mesiáš, zatímco jinde, například v Matoušovi 16:13–20, se zdálo, že se tomu brání?

Odpověď: Existují dvě doplňující se odpovědi: načasování a publikum.

Načasování: Na počátku svého působení Ježíš před Židy veřejně nezdůrazňoval, že je Bůh a že je Mesiáš. Mnozí židovští vůdci měli potíže přijmout, že Mesiáš při svém prvním příchodu nepřijde v moci. Zdálo se, že Ježíš chtěl, aby za něj nejprve promluvily jeho zázraky a učení, a teprve později ve svém působení zdůraznil, že je Chlebem života, velkým „Já jsem“, cestou, pravdou a životem a Mesiášem. Rozhovor Ježíše se Samaritánkou se však odehrál velmi brzy na začátku jeho působení.

Publikum: Samaritáni by neměli stejné potíže s přijetím Ježíše jako Mesiáše. Proto to samaritánské ženě řekl přímo. Navíc byla malá šance, že by to Samaritáni vyprávěli mnoha Židům.

Otázka: Proč se texty v Lk 6,12–49 a Lk 12,3–38 podobají Kázání na hoře v Mt 5,1–7,29?

Odpověď: Existují tři různé odpovědi.

a. Ježíš pravděpodobně pronesl podobné kázání alespoň dvakrát. Ježíš promlouval k mnoha různým davům a pravděpodobně by při více příležitostech přednesl podobné poselství. Ne všichni mohli kázání slyšet hned napoprvé.

b. Možná šlo o stejné kázání a každý z autorů zapsal parafrázi toho, co si zapamatoval. „Rovina“ na vrcholu hory je prostě to, čemu říkáme náhorní plošina nebo mesa. Nicméně kromě podobnosti obsahu nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o stejné kázání.

c. Kniha When Critics Ask (str. 387) poukazuje na to, že se zde uvádí pouze to, že Ježíš stál na rovném místě, nikoli že tam stály davy. Ježíš stojící na rovném místě a kážící davu sedícímu na svahu hory by vytvořil přirozené amfiteátrum.

Bez ohledu na to je Ježíšovo učení nadčasové a pravdivé, bez ohledu na to, kolikrát to řekl.

Otázka: Proč se texty z Lk 6,12–19; Lk 12,3–38 a Mt 5,1–7,29 nevyskytují v evangeliu podle Marka ani v evangeliu podle Jana?

Odpověď: Různí autoři evangelií zaznamenali různé podrobnosti. Navíc bylo evangelium podle Jana s velkou pravděpodobností napsáno jako poslední a zdá se, že obsahuje větší hloubku, kterou ostatní nemají, a vynechává věci, které již zmínili ostatní autoři evangelií.

Otázka: Stál Ježíš v Lk 6,17 na rovném místě, aby je učil, nebo seděl, jak uvádí Mt 5,1?

Odpověď: Existují dvě odpovědi a obě jsou pravděpodobně správné.

Kázání v Matoušovi a Lukášovi se pravděpodobně odehrála při dvou různých příležitostech. Navíc i když Ježíš stál, po delším kázání se možná chtěl posadit. Nezapomeňte, že kázání mohlo trvat i několik hodin a to, co máme v Matoušovi i Lukášovi, jsou pouze souhrnné verze.

Otázka: Zmínil Ježíš v Mt 5,3 „chudé v duchu“, nebo jen chudé, jak je uvedeno v Lk 6,20?

Odpověď: Ježíš mohl říci obojí. Matouš i Lukáš parafrázují to, co Ježíš učil. Tyto dvě kázání se mohly odehrát při různých příležitostech a Ježíš mohl říci obojí. Na druhou stranu mohly být tato dvě kázání stejná. Jedno se odehrálo na hoře a druhé na pláni. Mohlo se jednat o jedno kázání na náhorní plošině, což je rovná plocha na vrcholu některých hor.

Ať už to bylo jakkoli, chápeme, že Ježíš měl na mysli ty, kteří byli v nouzi, a uznal, že jsou v nouzi.

Otázka: V Mt 8,2 čteme o malomocném, který přišel k Ježíši, klaněl se mu, prosil ho, aby ho uzdravil, a Ježíš ho očistil. V Lk 17,12– však čteme o deseti malomocných mužích, s nimiž se Ježíš setkal v jedné vesnici. Stáli opodál, pozvedli hlas a řekli: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi.“ A když je Ježíš uviděl, nemusel se jich dotýkat, ale řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A stalo se, že zatímco šli, byli očištěni. Bylo jich deset malomocných, nebo jen jeden? Kdyby šlo o stejný příběh, proč se podrobnosti v těchto dvou evangeliích liší?

Odpověď: Především si můžeme být jisti, že v té době bylo v Izraeli více než jedenáct malomocných. Tyto dvě události se v detailech zcela liší, protože Ježíš uzdravoval malomocné mnohokrát. Ježíš uzdravil jednoho malomocného (který později šířil pomluvy) v Matoušovi 8:1–4, Markovi 1:40–45 a Lukášovi 5:12–15. O mnoho později, v Lukášovi 17:11–19, Ježíš uzdravil deset malomocných.

Otázka: Někteří tvrdí, že zákoníci při opisování rukopisů Písma měnili některá slova nebo fráze, aby čtenářům objasnili či zjednodušili myšlenku.

Například v evangeliích najdeme, že Marek v (Mk 2:4) říká, že čtyři muži, kteří nesli ochrnutého a přinesli ho k Ježíši, aby ho uzdravil, „odkryli střechu nad místem, kde byl; a když ji rozbili, spustili dolů lůžko, na kterém ležel ochrnutý“. Lukáš však v (Lk 5,19) uvádí, že „vystoupili na střechu a spustili ho s lůžkem skrz tašky doprostřed před Ježíše“. Totéž se stalo u Pavlových listů. Například výraz „Slovo Kristovo“ v (Kolosanům 3:16) – zjistíme, že písaři jej v jiných rukopisech nahradili výrazem „Slovo Boží“, „Slovo Páně“ a podobně. Je to správné? Ovlivňuje to význam nebo učení?

Odpověď: Nevidím žádný podstatný rozdíl mezi Markem 2:4 a Lukášem 5:19. Oba texty jsou zcela pravdivé. Napsali totéž odlišným způsobem, protože měli odlišné osobnosti, úhly pohledu a styly psaní. Evangelia nemáme pouze v „mono“ verzi, ale spíše v „kvadrofonním zvuku“.

Někdy písaři mírně pozměnili některá slova, zřejmě proto, aby byl text srozumitelnější. Víme to, protože máme k dispozici mnoho rukopisů Nového zákona a můžeme vidět, co bylo změněno. U drtivé většiny z nich však nedošlo ke změně významu. Například na mnoha místech v Listu Filipským uvádí mnoho rukopisů „Kristus Ježíš“, zatímco mnoho jiných rukopisů uvádí „Ježíš Kristus“. U většiny těchto míst si nejsme jisti původním pořadím, ale ve skutečnosti na tom nezáleží.

Žádná z těchto změn nemá vliv na křesťanské doktríny ani praktiky a žádná důležitá doktrína není založena pouze na jediném verši. Je-li něco v Písmu důležité, Bůh to opakuje, obvykle mírně odlišným způsobem, abychom lépe viděli šíři významu.

Otázka: V Mt 8,5–13; 9,9–13 uzdravil Ježíš služebníka setníka předtím, než povolal Matouše (Leviho), nebo až poté, jak naznačují Lk 5,27–32; 7,1–10?

Odpověď: Mohlo to být tak i tak, protože ani jedno evangelium neuvádí pořadí událostí a evangelia nejsou údajně seřazena chronologicky. Obě však uvádějí, že Matouš/Levi byl povolán až po uzdravení ochrnutého.

Otázka: Viděl setník v Mt 8,5–10 Ježíše přímo, nebo ho neviděl a poslal místo toho přátele, jak uvádí Lk 7,6?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

1. Setník se k Ježíši obrátil prostřednictvím přátel, nikoli přímo. Matouš tento detail vynechává a pouze uvádí, že setník přišel k Ježíši se svou prosbou, aniž by upřesnil, že tak učinil prostřednictvím přátel. Možná Matouš nechtěl zamlžovat skutečnost, že Ježíš pomáhal někomu, kdo nebyl Židem, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 200. NIV Study Bible na str. 1453 dodává, že podobně i v případě, kdy Pilát dal Ježíše bičovat v Matoušovi 27:26, Matouš NEŘÍKÁ, že Pilát Ježíše osobně bičoval, ale že dal Ježíše bičovat.

2. Zpočátku setník využil svých přátel. Pravděpodobným důvodem je, že by tak nebylo příliš trapné, kdyby Ježíš tuto prosbu nežida odmítl. Poté přišel setník osobně. Tento názor podporuje „Encyclopedia of Bible Difficulties“ (Encyklopedie biblických obtíží), str. 321–322.

Otázka: V Mt 9,18–25; Mk 5,23–43; Lk 7,11–17; 8,41–56 a J 11,1–44 – koho všeho Ježíš během svého pozemského působení vzkřísil z mrtvých a proč?

Odpověď: Všechny tři zázraky oslavovaly Boha a dokazovaly, že Ježíš byl Božím Synem.

Syn vdovy v Lk 7,11–17. Možná se mrtvý syn nevrátil tolik kvůli sobě samému, ale kvůli své matce.

Jairova dcera v Matoušovi 9:18–25; Markovi 5:23, 35–43; Lukášovi 8:41–42, 49–56. V tomto případě dívka umírala a Ježíš se zpozdil, protože se věnoval jiné ženě. Bůh možná není často včas, ale nikdy není příliš pozdě, aby zasáhl.

Lazar v Janovi 11:1–44. Je zajímavé, že ačkoli Ježíš Lazara zvláště miloval (Jan 11:3), v Janovi 11:7 se Ježíš zdržel ještě dva dny, když byl Lazar nemocný, až do jeho smrti. To zpočátku mohlo otřást vírou Marie a Marty, ale někdy Bůh záměrně zkouší naši víru pro svou slávu a aby nás v ní posílil.

Otázka: Byla v Matoušovi 9:18 Jairova dcera mrtvá, nebo umírala, jak uvádějí Marek 5:22 a Lukáš 8:42?

Odpověď: Nejprve trochu řečtiny, dvě věci, které pravděpodobně nejsou správnou odpovědí, a poté pravděpodobná odpověď.

Řečtina

V Matoušovi 9:18 znamená řecká fráze arti eteleutesen podle doslovného překladu Greena „právě zemřela“ nebo „právě zemřela“, ale ne „právě umírá“, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 230.

V Markovi 5:22 znamená řecká fráze eschatus exei „na samém konci“. Naše slovo eschatologie pochází z prvního slova.

V Lukášovi 8:42 znamená řecké slovo apethnesken „umírající“.

Nesprávná odpověď: kóma je jako smrt

Dýchání člověka v kómatu je velmi mělké a je těžké určit, kdy zemřel. To však pravděpodobně není správná odpověď, protože Jairos již před nějakou dobou odešel a člověk v kómatu by byl stále ještě poněkud teplý. Proti tomu hovoří i to, že Jairovi přátelé mu později sdělili, že jeho dcera nakonec zemřela.

Pravděpodobně nesprávná odpověď: Jairos řekl všechny tři

Jairus sám si nebyl jistý, zda jeho dcera ještě žila, když mluvil s Ježíšem, nebo zda již zemřela, zatímco byl na cestě k Ježíši. Jairus tedy mohl v jednom okamžiku říci, že zemřela, v jiném, že je na sklonku života, a v dalším, že umírá. Ve všech třech evangeliích však Jairus pronesl daná slova k Ježíši, a ačkoli svou prosbu Ježíši možná zopakoval třikrát, přičemž použil tři různá znění, je pravděpodobnější následující odpověď.

Odpověď: Autoři evangelií parafrázovali

Na jiných místech v evangeliích jsou dialogy parafrázemi, nikoli přesnými citacemi, a soustředí se na hlavní body, přičemž podrobnosti jsou vynechány. Například když lidé celý den přicházeli, aby vyslechli Ježíšovo učení, a přesto si můžeme tento popis přečíst za pouhých pět minut, co dělali po zbytek času? Jak říká Jan 21:25: „Ještě mnoho jiných věcí Ježíš učinil. Kdyby se všechny zapsaly, myslím, že ani celý svět by neměl dost místa pro knihy, které by byly napsány.“ (BSB)

Zamyslete se nad tím: přečíst si, co Jairos řekl v kterémkoli z těchto záznamů, trvá jen asi tři sekundy. Když Jairos přišel, mluvil s Ježíšem jen tři sekundy a pak mlčel? – to si samozřejmě nemyslíme. To však znamená, že každý autor evangelia se rozhodl vynechat mnoho nepodstatných detailů a chtěl zaznamenat pouze hlavní myšlenku, kterou Jairos sdělil. Ať už Jairos použil jakoukoli frázi – a možná jich použil více než jednu –, jeho milovaná dcera se blížila ke konci svého života.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 9,24, Mk 5,39 a Lk 8,52 řekl, že jen spí?

Odpověď: Nejprve to, co pravděpodobně není správná odpověď, a pak ta správná.

Pravděpodobně to není odpověď – vegetativní stav je jako smrt

Ačkoli se slovo „spánek“ často používá pro smrt, mohlo by jít o kóma nebo vegetativní stav. Ježíš v Markovi 5:39 řekl: „Dítě není mrtvé, ale spí.“ Avšak v Markovi 5:35, když Jairovi přátelé řekli, ať Ježíše neobtěžuje, protože jeho dcera zemřela, byla podle jejich nejlepšího vědomí zcela mrtvá.

Odpověď:

Ježíš chtěl zdůraznit, že pro něj smrt není nic jiného než spánek fyzického těla.

Otázka: Můžete mi vysvětlit rozdíl mezi vírou, která uzdravuje, a spasitelnou vírou, jak je uvedeno v Mt 9,22, 28 a 29? Například v Mt 9,22 Ježíš říká: „Dcero, měj odvahu, tvá víra tě uzdravila,“ a v Mt 9,29: „Ježíš se dotkl jejich očí a řekl: ‚Stane se vám podle vaší víry.‘“ A v Mt 15,28 „Tehdy jí Ježíš řekl: ‚Ó ženo, tvá víra je veliká, stane se ti, jak si přeješ.‘“ A její dcera byla ihned uzdravena. Je víra přirozená věc? Vycházela víra projevená při uzdraveních, která Ježíš vykonal, z lidí, kteří byli uzdraveni, nebo jim Bůh skrze Ducha Svatého udělil víru nezbytnou k uzdravení, aby tak mohl být Bůh oslaven? V Ef 2,8: „Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás samých, je to dar Boží.“ Chápu to tak, že víra je Boží dar.

Odpověď: Položil jste hlubokou otázku. Stručná odpověď zní, že existuje pouze jedna víra: víra v Boha. Tato víra se však může projevovat fyzickým uzdravením i svatým životem, a může být také narušena nebo odňata.

Pro podrobnější odpověď se nejprve podívejme na víru obecně a poté na různé aspekty víry. Ačkoli víra zahrnuje intelektuální souhlas, Jakub 2:19 ukazuje, že je to mnohem více než jen to; je to důvěra. Existuje slavný příběh, že v 19. století slavný provazochodec jménem Charles Blondin přecházel po laně přes Niagarské vodopády a tlačil před sebou kolečko. Někdo mu řekl, že věří, že to dokáže. On na to odpověděl, že pokud tomu opravdu věří, ať si do toho kolečka nasednou. Víra nespočívá pouze v tom, že řekneme „věřím“, ale v tom, že jsme ochotni do toho kolečka nasednout. Důvěřujeme Bohu natolik, že bychom byli ochotni vypadat jako blázni, kdyby Bůh nesplnil, co slíbil? Víra je chvályhodná věc a 11. kapitola Listu Židům uvádí mnoho příkladů nejen intelektuálního přesvědčení, ale i života z víry.
Víra musí mít správný předmět; upřímná víra v modlu vás nikam nedovede, nebo alespoň ne k ničemu dobrému. Pokud člověk věří a koná mnoho dobrých skutků, ale nevěří, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, je jeho víra marná podle 1. Korinťanům 15:1–8. Nebyli uzdraveni tím, že měli víru v uzdravení, víru v sebe sama, víru v nějakého svatého, ani víru ve víru samotnou; byli uzdraveni díky víře v Ježíše. Je zajímavé, že těsně před tímto úryvkem, v Matoušovi 9:1–8, Ježíš uzdravil ochrnutého, a není tam žádná zmínka o jeho víře, ani vlastně o čemkoli jiném, co se ho týká. Můžeme snadno usoudit, že jeho přátelé měli dostatek víry na to, aby si dali tu práci a odnesli ho k Ježíši; a i když on sám možná víru měl, není o tom zmínka. Takže zatímco spasitelnou víru nemůžeme mít za nikoho jiného než za sebe, naše víra může být účinným nástrojem, který Bůh používá v životech druhých. Na druhé straně mince se Ježíš rozhodl v Nazaretu nekonat mnoho zázraků kvůli jejich nedostatku víry, jak uvádí Matouš 13:57–58.
Bohužel naše víra může být částečná a neúplná, ať už jde o čas, upřímnost nebo rozsah.

Víra jen na čas: Jidáš Iškariotský uvěřil v Ježíše natolik, že opustil svůj dosavadní život a následoval Ježíše – alespoň na čas. Ještě předtím, než Jidáš Ježíše zradil, kradl z pokladny (Jan 12,6). Jidáš dokonce vycházel s ostatními jedenácti učedníky a kázal na venkově (Matouš 10:4–16), ale ačkoli by víra mnoha lidí mohla být posílena pohledem na velké zázraky, neměl (nebo snad lépe řečeno nechtěl mít) víru, že Bůh se postará o jeho finanční potřeby a že nemusí krást Ježíši a učedníkům. Proto, i když věřím, že ti, kdo jsou skutečně spaseni, nemohou být nikdy „odvoláni“, věřím také biblickým varováním, že někteří, kteří byli osvíceni a okusili (ale neříká se, že spolkli) nebeský dar, mohou odpadnout a upadnout do věčného zatracení (Židům 6:4–6).

Neupřímnost a víra: Někteří lidé, podobně jako semeno zaseté do mělké půdy, mají víru jen na chvíli, ale pak se zapletou. Mohou být upřímní a přiznat, že už víru nemají, nebo neupřímní a tvrdit, že víru mají, ale chovat se pokrytecky. Člověk může mít upřímnou víru smíšenou s neupřímností, ale být k tomu upřímný. Když se Ježíš zeptal otce chlapce posedlého démonem, zda věří, ten odpověděl: „Věřím; pomoz mé nevěře!“ (Marek 9:24). Jiní nemají žádnou upřímnou víru, pouze neupřímnou, jako například kouzelník Šimon ve Skutcích 8:18–22.

Rozsah víry: Někteří lidé dokážou věřit Bohu ve velkých věcech, kde není jiná možnost, ale nevěří Bohu v maličkostech. Někteří, jako Gedeon, mohou mít obrovskou víru v to, že je Bůh zachrání v bitvě s pouhými několika vojáky, ale pak nevěří, že Boží cesta je tou nejlepší, a místo toho se snaží vydělat peníze na modle, jak to Gedeon hanebně učinil v knize Soudců 8:24–27. Podobný byl i Samson.
Nevěřím, že existují dva druhy víry, spasitelná víra a uzdravující víra; existuje pouze jedna víra (Efezským 4:5). Ale tato víra člověka, který reaguje na Boží slovo, jako semeno v Matoušovi 13:12–23, může růst (ať už hodně, nebo jen trochu), množit se v jiných, ale může také uschnout a zemřít a člověk může odpadnout (Matouš 13:20–21). Jako varování pro nás se podívejme na čtyři příklady víry, která zemřela:

Ježíš v Matoušovi 7:21–23 učil, že budou lidé, kteří budou kázat evangelium (pravděpodobně pravé evangelium) a dokonce konat zázraky ve jménu Ježíše, k čemuž, jak jistě souhlasíte, je zapotřebí velká víra. Přesto tito lidé nakonec půjdou do pekla, protože byli pachateli zla. Je významné, že Ježíš neřekl: „Zapomněl jsem na vás“, „Ztratil jsem vás“ nebo „Ztratili jste své spasení“. Místo toho Ježíš těmto pachatelům zla s velkou vírou řekl: „Nikdy jsem vás neznal.“

Může víra pomoci člověku, který směřuje do pekla? Ano, alespoň na krátkou dobu. 2. Petrův 2:20–22 říká: „Jestliže totiž unikli zkáze světa skrze poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, aby se pak znovu do ní zapletli a byli jí přemoháni, je jejich konečný stav horší, než byl na počátku. Bylo by pro ně lepší, kdyby nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo předáno. O nich platí přísloví: ‚Pes se vrací ke svému zvratkům‘ a ‚umytá svině se vrací k válení se v blátě‘.“ (BSB) Ten člověk nebyl nikdy spasen; vždy byl psem nebo prasnicí. Přesto ten člověk v jistém smyslu „poznal“ našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jeho poznání stačilo dokonce k tomu, aby ho pozvedlo z hříšného života k životu zbožnému, ale jen na chvíli.

Mnohým lidem Ježíš pomáhá, stejně jako pomohl devíti malomocným v Lukášovi 17:11–19. Ježíš uzdravil deset malomocných, a přesto se vrátil a poděkoval Ježíši jen jeden, Samaritán. „‚Copak nebylo všech deset očištěno?‘ zeptal se Ježíš. ‚Kde tedy je těch devět ostatních? Nenašel se nikdo kromě tohoto cizince, kdo by se vrátil a vzdal slávu Bohu?‘ Potom mu Ježíš řekl: ‚Vstaň a jdi; tvá víra tě uzdravila!‘“ (BSB) Těch ostatních devět bylo skutečně fyzicky uzdraveno a nic nenasvědčuje tomu, že by jim bylo toto fyzické uzdravení odňato. Fyzické uzdravení však bylo vše, co získali; pouze Samaritán přišel ke Kristu a chválil Boha. Kdybych měl fyzický problém a musel si vybrat mezi vírou, která uzdravuje, a vírou, která spasí, chtěl bych víru, která spasí a duchovně uzdraví, více než víru, která pouze fyzicky uzdravuje. Bůh dává víru, která dokáže obojí, ale ujistěte se, že kladete důraz na Dárce, nikoli pouze na dar.

Naše víra musí být pevná, jak učí Jakub 1,12; musí být schopná vytrvat i v drsných podmínkách; víra některých však vydrží jen chvíli a pak zemře. Myslím, že celý rozdíl spočívá v tom, zda je víra ošetřována Zahradníkem (Jan 15,1b) a zda je vaše víra spojena s Vinným kmenem (Jan 15,1–8). Víra, i ta velká, nevydrží, pokud o ni Bůh neustále nepečuje. Ačkoli je tedy víra důležitá, důležitější je přiblížit se k Bohu. „A nyní zůstávají tyto tři: víra, naděje a láska; ale největší z nich je láska.“ (1. Korinťanům 13:13 BSB)

Jaká je však role spasitelné víry?

Spása je Boží dar; nepochází od nás a nejsme spaseni svou vírou. Jsme spíše spaseni Boží milostí skrze naši víru, nikoli skutky, jak říká Efezským 2:8–9. Tato krátká, ale komplexní dvojice veršů říká tři věci:

Je to z milosti. Nemůžeme si spasení „zasloužit“, jinak by to nebyla milost.

Je to skrze víru. Víra má jinou roli než milost. Víra je naší odpovědí na Boží iniciativu.

Není to skutky. Skutky nemají stejnou roli jako milost; nijak nepřispívají k tomu, abychom si spasení zasloužili.

Skutky mají jinou roli než víra; nejsme spaseni skrze skutky, ale skrze víru.

Můžeme se tedy ptát, zda skutky mají vůbec něco společného se spasením. Pavel tuto otázku předvídá a odpovídá na ni v Efezským 2,10. Skutky ve spáse roli hrají, ale ne takovou, jakou učí někteří lidé a mnoho katolíků. Skutky jsou výsledkem našeho spasení, nikoli jeho příčinou. Nejsme spaseni tím, že sloužíme, ale jsme spaseni, abychom sloužili. Pokud tyto dvě věci v životě věřícího nejdou ruku v ruce, můžete zpochybnit, zda je někdo skutečně věřící, jak to činí Jakub 2,14–25, ale mají odlišné role.

Jelikož je však mylné tvrdit, že skutky hrají v našem spasení stejnou roli jako víra, jak tvrdí někteří katolíci, je rovněž mylné tvrdit, že víra hraje v našem spasení stejnou roli jako skutky, jak učí někteří kalvinisté. V listu Židům 4:2 se píše: „Neboť i my jsme přijali evangelium stejně jako oni; ale poselství, které slyšeli, jim nic neznamenalo, protože nesdíleli víru těch, kteří je pochopili.“ (BSB)

Pokud jde o to, zda je tato vytrvalá víra Božím darem, nebo naší odpovědností, je to obojí. Bůh nám dává víru jako dar a my můžeme a měli bychom o ni prosit. Máme však odpovědnost věřit a odpovědnost běžet s vytrvalostí (Židům 12:1). Máme odpovědnost zkoušet a prověřovat jak sami sebe, tak i své učitele (2. Korinťanům 13:5–6). Můžeme se však spolehnout na to, že Bůh všechny spasené zpečetí svým Svatým Duchem, „který je zárukou našeho dědictví až do vykoupení těch, kteří jsou Božím vlastnictvím…“ (Efezským 1:14 BSB) Více informací najdete na www.BibleQuery.org v levém menu pod položkou „Doktrína“ a poté pod položkou „Předurčení“.

Otázka: Byl Jairovi v Mk 5,35 a Lk 8,49 sdělen nový údaj, že jeho dcera zemřela?

Odpověď: I když je možné obojí, první možnost je pravděpodobnější.

a) Je možné, že Jairus věděl, že jeho dcera brzy zemře, když odcházel za Ježíšem, a když se vracel, řekli mu, že jeho dcera právě zemřela.

b) Pravděpodobnější je, že Jairos už věděl, že jeho dcera je mrtvá, nebo prakticky mrtvá, když se vydal za Ježíšem, a když se vracel, bylo mu v podstatě řečeno: „Už Ježíše neobtěžuj, vždyť jsi už věděl, že tvá dcera je mrtvá.“

Ať už to bylo jakkoli, poselství pro Jaira znělo: „Neobtěžuj Ježíše, protože ani On s tím nemůže nic udělat.“ Doufám, že nikdy nebudeme mít takový postoj, stejně jako se Jairus rozhodl mít víru a takový postoj odmítl.

Otázka: Liší se v Mt 10,2–5; Mk 3,16–18; Lk 6,13–16; J 1,45–47; 21,2 a Sk 1,13 seznam dvanácti učedníků, jak naznačuje Asimovův průvodce Biblí na str. 998?

Odpověď: Ne. Ačkoli je pořadí poněkud odlišné, seznamy jsou stejné, pokud vycházíte z následujícího vysvětlení.

Šimon Barjona je totéž co Petr. Barjona znamená „bar“ (syn) Jony. Šimon je hebrejské jméno a Petr je řecké jméno.

Matouš, výběrčí daní = Levi, syn Alfeův, výběrčí daní v Markovi 2:13–17. Levi je hebrejské jméno. Matouš je také hebrejské jméno, zkrácená forma jména Matyáš. Možná si jako výběrčí daní chtěl zvolit přezdívku.

Jakub, syn Alfeův, je totéž jako Jakub Mladší v Markovi 15:40. Strongova konkordance uvádí, že Jakub je řecká podoba hebrejského jména Jákob.

Bartholomew (ve všech seznamech) je totéž jako Natanael v Janovi 1:45–47; 21:2. Aramské jméno Bartholomew nemuselo být jeho křestním jménem, ale příjmením, protože znamená „Bar“ (syn) Talmai/Tolmai/Talmar. Natanael je také aramské jméno, které znamená „Boží dar“.

Tadeáš je totožný s Jidášem, synem Jakuba, v Lukášovi 6:16 a Skutcích 1:13, podobně jako Petr a Šimon, kteří jsou tou samou osobou. Možná že po ukřižování nechtěl být Tadeáš nazýván Jidášem kvůli možnému záměně s Jidášem Iškariotským. Jidáš je hebrejské jméno. Některé řecké rukopisy uvádějí Tadeáše, jiné „Lebbaeus“ a některé „Lebbaeus zvaný/přezdívaný Tadeáš“. „Lebbaeus“ je řecká podoba jména „Levi“.

Jidáš Iškariotský ve Skutcích 1:13 zřejmých důvodů chybí.

U ostatních – Ondřeje, Jakuba, syna Zebedeova, Jana, Filipa, Tomáše a Šimona Zélóty – je uvedeno pouze jedno jméno.

Dalo by se teoreticky předpokládat, že Natanael v Janovi 1:43–45; 21:2 nebyl tou samou osobou jako Bartoloměj. Tento názor by neznamenal chybu v Bibli, pouze to, že Natanael byl učedníkem, ale nepatřil mezi dvanáct učedníků.

Otázka: Jak to, že v Mt 10,9–10 se učedníci neměli opatřovat holemi a v Lk 9,3 si neměli brát hůl, když podle Mk 6,8–9 si měli vzít pouze hůl?

Odpověď: Křesťané uvádějí tři různé odpovědi, ale třetí odpověď je nejpravděpodobnější.

Více cest: Mohli podniknout více cest. Jediným důvodem, proč se hovoří o více cestách, je však snaha vysvětlit, proč si vzali hůl, a proč si ji nevzali.

Různá řecká slova: Slovo „získat“ v Matoušovi se liší od slova „vlastnit“ v Markovi. Mohli si vzít hůl, kterou již měli, ale neměli si brát náhradní ani nic jiného. Řecké slovo pro „vzít/získat“ v Matoušovi 10:9 může znamenat „získat“ ve smyslu „nekupujte ani neshromažďujte tyto věci“. Řecké slovo v Markovi 6:8 znamená „vlastnit“. Problém s tímto výkladem spočívá v tom, že řecké slovo v Lukášovi 9:3 je prostě jiným časováním téhož řeckého slova jako v Markovi 6:8.

Chyba písaře: Možná v kopiích Markova evangelia, které máme, bylo slovo „pouze“ nahrazeno slovem „ne“. Ačkoli všechny kopie, které máme, uvádějí „ne“, v řečtině spočívá rozdíl mezi „pouze“ a „ne“ v přidání dvoupísmenného řeckého slova ei. Kniha „Hard Sayings of the Bible“ (str. 422–424) zmiňuje písařskou chybu jiného druhu, kdy Matouš, ačkoli obvykle velmi dobře znal Marka, v tomto případě následoval Lukáše. Jinými slovy, „pouze/kromě hole“ v Markovi by pravděpodobně mělo být „žádnou hůl“, jak je tomu u Matouše a Lukáše.

Otázka: Měli si učedníci v Mt 10,9–10 nepořizovat boty/sandály, nebo si měli sandály vzít s sebou, jak uvádí Mk 6,8–9?

Odpověď: Řecké slovo v Matoušovi může znamenat „boty“, zatímco řecké slovo v Markovi nemůže znamenat boty. Greenův doslovný překlad překládá slovo v Markovi 6:9 jako „sandály s vázáním pod patou“. Lukáš 9:3 se o botách ani sandálech nezmiňuje.

Závěrem tedy lze říci, že si pravděpodobně mohli vzít sandály, ale ne boty, které by byly vhodnější pro dlouhé cesty. To je v souladu s tím, že si s sebou nebrali ani hole.

Otázka: Co přesně v Matoušovi 10:22; 24:13 a Markovi 13:13 znamená „vytrvat až do konce“, o čem mluvil Ježíš?

Odpověď: Jedná se o konec velkého soužení.

Otázka: V Mk 1,15 se říká: „Čas se naplnil a království Boží je blízko“, přičemž je použito řecké sloveso eggizo v minulém čase, což naznačuje, že se království Boží přiblížilo, ale ještě nezvítězilo. V Mt 11,4–5 však Ježíš odhaluje, že Království je přítomné v čase a souvisí s Jeho osobou, protože Matouš nepoužil ani výraz „Boží království“, ani sloveso eggizo. Proč existuje tento rozdíl mezi těmito dvěma evangeliemi, pokud jde o pojetí Království?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1) V Markovi 1,15 na počátku svého působení, ještě než Ježíš oznámil, kým je, řekl, že se naplnil čas (minulý čas), neboť Boží království je [nyní] blízko. Je to čas, který se naplnil, nikoli Boží království, které se naplnilo.

2) Matouš 11:4–5 o Božím království vůbec nemluví, natož aby se zabýval tím, zda je to minulý nebo přítomný čas. Ježíš místo toho mluvil o dobré zprávě zvěstované chudým.

3) Pro nás je Boží království blízko, protože je v nás. Plné dovršení Božího království však nastane až v budoucnosti.

Otázka: Jak je Jan v Mt 11,14 a J 1,21 tím Eliášem, který má přijít?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Sám Eliáš se zjevil při proměnění a pravděpodobně se doslova zjeví před druhým příchodem Ježíše, ale Jan Křtitel je jiná osoba než Eliáš.

2. Jan naplnil roli Eliáše z Malachiáše 4,5 v souvislosti s prvním příchodem Krista, avšak Eliáš sám se zjeví až při Kristově druhém příchodu.

3. Jak poznamenává Arndt v knize „Bible Difficulties and Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory), str. 127, Ježíš neřekl, že Jan je starý Eliáš, který se vrátil. Ježíš spíše řekl, že Jan je ten Eliáš, který má přijít.

4. Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) ve svém spise „Dialog s Židem Tryfonem“, kapitole 49, poukazuje na to, že výraz, že jedna osoba „má ducha jiné osoby“, byl použit i jinde v Bibli, a to když Bůh vzal ducha, který spočíval na Mojžíšovi, a vložil jej na Jozue, a když Elizeus obdržel dvojnásobnou porci ducha Eliáše. Nikdo by tyto dva příklady nechápal jako reinkarnaci ani jako to, že by šlo o tutéž osobu, protože v obou případech žili starší i mladší současně.

Otázka: Podporují verše Mt 11,14 a J 1,21 reinkarnaci Eliáše?

Odpověď: Ne. Chybná nauka o reinkarnaci učí, že člověk zemře, navždy opustí své staré tělo a vrátí se v novém těle. Eliáš nikdy nezemřel a to on (nikoli Jan Křtitel) se zjevil Ježíši při proměnění. Eliáš se v posledních časech vrátí ve svém vlastním těle. Tertullian (198–220 n. l.) na tuto otázku dobře odpovídá ve spise „Pojednání o duši“, kap. 35, str. 217–218. Dodává, že „duch a moc“ byly uděleny jako vnější dary z Boží milosti.

Otázka: Jaká je v evangeliích harmonizace událostí z prostředního období Ježíšova působení?

Odpověď: Střední období tvoří 24 událostí, včetně dvou nasycení, a sahá od doby, kdy byl zabit Jan Křtitel a Ježíš opustil Galileu, až po dobu v Cesareji Filipově. Čísla odkazují na události, které musí následovat po předchozích číslech. Písmena jako a, b, c odkazují na události, které se mohly odehrát v libovolném pořadí. Tučně vyznačená slova označují časové, pořadové a místně-časové orientační body. Podtržené verše ukazují pasáže, které pravděpodobně nejsou v chronologickém pořadí.

Střední období působení: Mt 14,13–16,28; Mk 6,30–9,1; Lk 9,11–27; J 6,1–7,9

M1. Ježíš a učedníci opouštějí Galileu a odcházejí do Betsaidy. Lk 9,10

M2a. Davy lidí nacházejí Ježíše. Lk 9,11

M2b. Na břehu naproti Kafarnaumu Ježíš káže zástupům a uzdravuje. Mt 14,13–14; J 6,1–4

M3. Na trávě (ne v Genezaretu) se odehrálo Ježíšovo první nasycení: 5 000 mužů plus ženy a děti, s 5 chleby a 2 rybami. Byli to Židé, kteří s Ježíšem strávili jeden den. Zbylo 12 košů. Mt 14,15–21; Mk 6,30–44; Lk 9,12–17; J 6,1–14

M4. Na cestě do Gennesaretu, během čtvrté noční hlídky, Ježíš a Petr kráčí po vodě. Mt 14,22–36; Mk 6,45–52

M5a. V Genezaretu Ježíš uzdravuje muže. Mt 14,34–36; Mk 6,53–56

M5b. Ježíš se stahuje na horu. J 6,15

M6a1. Na cestě do Kafarnaumu, poté co urazili 3 nebo 3 1/2 míle (4,8 nebo 5,6 kilometrů), uviděli učedníci Ježíše, jak kráčí po vodě. J 6,16–24a

M6a2. Loď ihned připlouvá. J 6,24b

M6a3. Na jezeře u Kafarnaumu je Ježíš chlebem života. J 6,25–71

M6a4. Až do svátku stánků zůstává Ježíš v Galileji. J 7,1–9

M6b. Farizeové kritizují Ježíšovy učedníky; čistí a nečistí. Mt 15,1–20; Mk 7,1–23

M7. V Týru a Sidonu uzdravuje Ježíš dceru jedné ženy. Mt 15,21–28; Mk 7,24–30

M8. V Dekapoli Ježíš uzdravuje hluchoněmého muže. Mk 7,31–37

M9. V Galileji Ježíš uzdravuje a učí zástupy. Mt 15,29–31; Mk 8,1

M10. Na břehu Galilejského moře Ježíš podruhé nasytil další velký zástup: 4 000 mužů plus ženy a děti sedmi chleby a několika malými rybami. Byli to pohané, kteří byli s Ježíšem tři dny. Zbylo 7 košů. Mt 15,32–38; Mk 8,2–9

M11. Ježíš odplouvá lodí do Magadanu/Dalmanuthy. Mt 15,39; Mk 8,10

M12a. Farizeové podruhé žádají o znamení z nebe. Mt 16,1–4; Mk 8,11–13

M12b. Ježíš mluví o kvasu a o dvou nasyceních. Mt 16,5–12; Mk 8,14–21

M12c. V Betsaidě Ježíš uzdravuje slepce. Mk 8,22–26

M12d. U Cesareje Filipovy (kde byla velká skála) Petr vyznává, že Ježíš je Kristus. Mt 16,13–20; Mk 8,27–30; Lk 9,18–20

M13. Ježíš předpovídá svou smrt. Mt 16,21–22; Mk 8,31; Lk 9,21–22

M14. Ježíš říká Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane.“ Mt 16,23; Mk 8,32–33

M15. Cena za následování Ježíše. Mt 16,24–28; Mk 8,34–9,1; Lk 9,23–27

Otázka: Jaké byly v evangeliích klíčové předpoklady pro harmonizaci středního období Ježíšova působení?

Odpověď: Zde jsou předpoklady, z nichž jsem vycházel při sestavování tohoto sledu událostí.

a) Evangelia jsou v chronologickém pořadí, pokud jde o střední období Ježíšova působení. I když by některé věci mohly být v nesprávném pořadí, není důvod to předpokládat.

b) Některé pasáže z Lukáše, které jsem zařadil do pozdějšího období Ježíšova působení, by se hodily i do této části.

Otázka: V Mt 12,30 se Bart Ehrman ptá: „Některá Ježíšova slova jsou zaznamenána podobným, avšak přesto odlišným způsobem. Jedním z mých oblíbených příkladů tohoto jevu je dvojice výroků uvedených v Matoušovi 12,30 a Markovi 9,40. V Matoušovi Ježíš prohlašuje: ‚Kdo není se mnou, je proti mně.‘ V Markovi říká: ‚Kdo není proti nám, je s námi.‘ Řekl obě tyto věci? Mohl tím myslet obojí? Jak mohou být obě věci pravdivé zároveň? Nebo je možné, že jeden z evangelistů tyto výroky prohodil?“ Jesus, Interrupted, str. 41

Odpověď: Upřímně řečeno, vůbec nechápu, jak mohl Ehrman v tomhle vidět rozpor. V Matoušovi 12:22–37 (odpovídá Markovi 3:20–29) k tomu dochází, když Ježíšovi přivedou muže posedlého démonem. O mnoho později, při zcela jiné příležitosti, v Markovi 9:38–41, je Ježíšovi řečeno o někom jiném, kdo vyhání démony. Je tedy samozřejmě možné, že Ježíš mohl v různých dnech říkat různé věci. Možná Ehrman nějak považoval za rozporuplné, že pokud by někdo byl proti Ježíši, mohl by být také proti Jeho následovníkům, nebo naopak. Ježíš však v Janovi 16:3 předpověděl, že Jeho následovníci budou pronásledováni a zabíjeni, protože pronásledovatelé neznají Otce ani Ježíše. Ježíš v Janovi 15:18–21 prohlásil: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, miloval by vás jako své vlastní. Ale svět vás nenávidí, protože nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil. Pamatujte na slovo, které jsem vám řekl: ‚Žádný služebník není větší než jeho pán.‘ Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovávali mé slovo, budou zachovávat i vaše. Ale takto s vámi budou zacházet kvůli mému jménu.“ Ježíš se úzce ztotožnil se svými následovníky v Matoušovi 25:34–46 v podobenství o ovcích a kozách. V Janovi 15:1–8 Ježíš říká, že jsme v něm, jako jsou ratolesti spojeny s vinným kmenem.

Otázka: Jak se dá srovnat výrok „Kdo není proti nám, je s námi“ z Mk 9,40 a „Nechte ho“ z Lk 9,50 s výrokem z Lk 11,23: „Kdo není se mnou, je proti mně“?

Odpověď: Existují dvě různé odpovědi.

Chyba opisovače: Kniha Hard Sayings of the Bible, str. 466–467, uvádí, že prakticky všechny řecké rukopisy starší než z 8. století v Lukášovi 11:23 uvádějí „proti vám… pro vás“ namísto „proti nám… pro nás“. Na to poukazuje také kniha *When Critics Ask* (str. 390), která uvádí, že KJV se zde mýlí, protože vycházela pouze z pozdějších rukopisů. Bez ohledu na to však není důvod, proč by tyto výroky musely být stejné, jelikož byly proneseny v různých časech.

Různé typy lidí: Osoba zmíněná v Markovi 9:40 a Lukášovi 9:50 nebyla jen někým, kdo se pokoušel vyhánět démony, ale úspěšně vyháněla démony ve jménu Ježíše. Naproti tomu v jiném okamžiku, v Lukášovi 11:23, Ježíš kárá lidi, kteří tvrdili, že Ježíš vyhání démony pomocí Belzebuba.

Bez ohledu na to byl ten muž, který vyháněl démony ve jménu Ježíše, s Ježíšem, protože v něj věřil, i když se nacházel na jiném místě. Dnes se snadno může stát, že si myslíme, že je někdo jiný, protože je na jiném místě, v jiné křesťanské církvi nebo v jiné kultuře a dělá věci jinak. Jsou-li však skuteční bratři a sestry v Pánu, pak jsou s Ježíšem. Nezapomeňte také, že lidé z naší vlastní kultury, možná i z naší vlastní církve, kteří popírají základní principy křesťanství, jsou proti Ježíši, bez ohledu na to, jaké kulturní sympatie k nim můžeme chovat.

Otázka: V Mt 14,15–21; Mk 6,30–44; Lk 9,12–17; J 6,1–14 nakrmil Ježíš 5 000 lidí, nebo 4 000, jak uvádějí Mt 15,32–38 a Mk 8,2–9? Jedná se o alegorický příběh, a proto jej zopakoval? Nebo se tato událost ve skutečnosti odehrála dvakrát s odlišnými detaily?

Odpověď: Nejedná se o stejný příběh a oba jsou doslovně pravdivé.

Těch 5 000 mužů plus ženy a děti (Matouš 14:21; Marek 6:34–44; Lukáš 9:12–17) byli Židé (Jan 6:14–15), kteří strávili s Ježíšem jeden den (Jan 6:35) a seděli na trávě na západní (židovské) straně Galilejského moře. Bylo použito pět chlebů a dvě ryby (Matouš 14:17; Marek 8:19). Zbytky naplnily 12 košů (Matouš 14:20). Nakrmení 5 000 lidí je jediným zázrakem, který se vyskytuje ve všech čtyřech evangeliích.

Těch 4 000 mužů plus ženy a děti (Matouš 15:38) byli pravděpodobně pohané, kteří byli s Ježíšem tři dny (Marek 8:2) a seděli na suché zemi na východní (nežidovské) straně Galilejského moře. Bylo použito 7 chlebů a několik malých ryb (Marek 8:5,7). Zbytky naplnily 7 košů (Marek 8:8).

O obou se zmiňuje Matouš 16:7–11, stejně jako Marek 6:52. Ježíš je ochoten a schopen postarat se o Židy a Ježíš je ochoten a schopen postarat se o pohany.

Ať už se zaměříme na to, jak Ježíš nasytil 5 000 Židů v Janovi 6:14–35, nebo vidíme, jak Ježíš nasytil 4 000 pravděpodobně pohanů, či obojí, jak učí Matouš 15:38; 16:7–11 a Marek 6:52, 8:2–8, musíme se rozhodnout, zda se rozhodneme věřit, že Ježíš z evangelií bude věčně nasycovat i nás.

Otázka: Byli v Mt 14,15–21; Mk 6,30–44; Lk 9,12–17 a Jn 6,1–14 přítomni při zázraku nasycení 5 000 lidí rybami a chlebem z Mk 6,44 a Jn 6,10 pouze muži?

Odpověď: Ne, nebyli to jen muži. Řecké slovo andres (v jednotném čísle andros) se vyskytuje ve Mk 6,44; Lk 9,14 a Mt 14,21 a v zásadě znamená „muž“. Matouš 14,19–21 však uvádí, že kromě žen a dětí tam bylo asi 5 000 mužů.

V tomto smíšeném davu tedy existují dvě možnosti:

a) Mužů a žen byl přibližně stejný počet a seděli po rodinách.

b) Mužů bylo přítomno mnohem více než žen a dětí. Možná tedy většina žen zůstala doma.

Otázka: Všechna čtyři evangelia vyprávějí příběh o tom, jak Ježíš nasytil lid, a to se stejnými podrobnostmi: (5 chlebů, 2 ryby, 5 000 jedlých, zbylo 12 košů). (Mt 14,15–); (Mk 6,38–); (Lk 9,12–); (J 6,3–). Otázka zní: Do jaké míry je tato událost důležitá, že ji všechna čtyři evangelia zaznamenala se stejnými podrobnostmi? Jaké teologické pravdy v ní jsou obsaženy a jaký je její význam?

A: Tato událost se skutečně stala, i když i zde šlo o záměrnou duchovní symboliku. Stejně jako Ježíš dokázal učinit zázrak a fyzicky nasytit 5 000 židovských mužů, k nimž se přidaly ženy a děti, můžete věřit, že Ježíš vás nasytí i duchovně.

Q: Odmítli Samaritáni v Lk 9,52–53 Krista a nepřijali ho, nebo se s Kristem setkalo velké množství Samaritánů v Jn 4,39–40?

A: Obojí je pravda, a to třemi různými způsoby.

a) Tyto dvě události se odehrály v různých obdobích Ježíšova působení. Přijetí se odehrálo na počátku Ježíšova působení a odmítnutí až na jeho sklonku, když Samaritáni věděli, že Ježíš směřuje do Jeruzaléma.

b) Staly se na různých místech; když skupina lidí, řekněme skupina Afričanů, něco přijme, neznamená to, že každý Afričan kdekoli musí přijmout totéž stejným způsobem.

c) Nicméně i mezi Židy někteří Ježíše po určitou dobu následovali a poté se od něj odvrátili. Jan 6:66 říká, že někteří z Ježíšových učedníků se odvrátili a již ho nenásledovali. Mezi nimi mohli být jak Židé, tak i Samaritáni.

Doplňující odpověď najdete v knize „When Critics Ask“ na str. 390.

Otázka: Co měli Samaritáni v Lk 9,52–53 proti Židům?

Odpověď: Mezi nimi a Židy existovaly historické, teologické, náboženské, vojenské a politické rozdíly.

Historicky byli Samaritáni obyvateli oblasti kolem hlavního města severního království. Po Šalomounově době opustili pravou bohoslužbu a uctívali dvě zlatá telata. Během exilu tvořili směsici lidí, kteří zůstali v zemi, a neizraelských osadníků, které přivedli Asyřané.

Nehemiáš jim odmítl umožnit jakoukoli účast na stavbě města Jeruzaléma a oni byli odpůrci jeho obnovy. Apokryfní kniha Ekleziastika 50:25–26 uvádí Samaritány, Idumejce [Edomity] a Filištínce jako tři národy, které Izrael nenáviděl.

Z teologického hlediska věřili Samaritáni v Ježíšově době, že Písmem jsou pouze prvních pět knih Starého zákona a že Boží dům má být postaven na hoře Gerizim (v Samaří), nikoli v Jeruzalémě.

Z náboženského hlediska mělo být uctívání Boha v jeruzalémském chrámu prováděno kněžími, kteří byli potomky Árona, jimž pomáhali potomci Léviho. Samaritáni měli své vlastní kněží a chrámové služebníky.

Z vojenského hlediska, když se Seleukovci pokoušeli přimět Židy, aby obětovali řeckým bohům, Samaritáni pomáhali Seleukovcům při pronásledování těch, kteří chtěli následovat Boha a neuctívat modly. Když se k moci dostal makabejský Jan Hyrkanos I., vypálil v roce 127 př. n. l. samaritánský chrám na hoře Gerizim a zničil město Samaří.

Z politického hlediska shromáždil Herodes Veliký finanční prostředky na přestavbu samaritánského chrámu na hoře Gerizim. Když však Samaritáni uslyšeli, že Herodes hodlá přestavět i chrám v Jeruzalémě, odmítli tyto prostředky.

Otázka: Znamená to v Mt 16,4 a Mk 8,12, že lidem nebude dáno žádné znamení, nebo že nebude dáno žádné znamení kromě znamení Jonáše, o kterém se píše v Lk 11,29–30?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Ačkoli Jonáš zažil zázrak, obyvatelé Ninive ho neviděli. Jonáš nedal obyvatelům Ninive žádné zázračné znamení, které by je vyzývalo k pokání; měli pouze Jonáše a jeho poselství. Jediným „znamením“, které měli, nebyl zázrak, který by mohli pozorovat, ale člověk. Jonáš, který kázal Ninivským, byl vše, co mohli vidět. Dalo by se říci, že Jonášovo poselství bylo potvrzeno zázrakem, kdy ho spolkla velká ryba a on přežil. Ninivští však o tomto zázraku mohli pouze slyšet; sami ho neviděli.

2. To je v kontrastu s Exodem, kde všichni Izraelité mohli vidět zázračný oblak ve dne a ohnivý sloup v noci.

3. Ježíš přišel „ve stylu Jonáše“, nikoli ve stylu Exodu. Ježíš nepřišel v nebeské slávě a ačkoli konal zázraky, které potvrzovaly Jeho poselství, většina lidí tyto zázraky neviděla, pouze o nich slyšela.

Shrnutí: Ježíšovo náhlé příchod na scénu byl podobný Jonášovu příchodu do Ninive. Někdy jsou lidé ochotni něco přijmout pouze tehdy, pokud jsou důkazy v podobě, kterou sami preferují. Jak posluchači Jonáše, tak Ježíše museli naslouchat poselství a nesměli zavírat oči a přehlížet věci, které nečekali.

Otázka: Proč v Mt 16,4; Mk 8,12 a Lk 11,29–30 nebylo lidem dáno žádné znamení, když Ježíš konal mnoho zázraků?

Odpověď: Ačkoli všichni slyšeli o zázracích, které Ježíš konal, většina lidí žádný z nich neviděla. I ti, kteří byli svědky největších zázraků – nasycení 5 000 lidí na louce a 4 000 lidí na suché zemi – tvořili stále jen malou menšinu lidí žijících v té době v Palestině.

Zázraky tehdy i později slouží k posílení víry, ale samy o sobě málokdy dokážou přivést člověka od nevěry k víře, zvláště pokud ten člověk věřit nechce. Pamatujte, že někteří farizeové skutečně viděli, jak se před jejich očima uzdravila uschlá ruka, a přesto Ježíše následovat nechtěli.

Otázka: Jaká byla přesná Ježíšova slova v Mt 16,16; Mk 8,29 a Lk 9,20? Matouš 16,16 říká: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Marek 8,29 říká: „Ty jsi Kristus.“ Lukáš 9,20 říká: „Kristus Boží.“ Jaká byla skutečná podoba jeho vyznání? A proč se Petrova odpověď liší?

Odpověď: To nám ukazuje, že autoři evangelií parafrázovali a nezahrnuli každý detail. Samozřejmě „Ty jsi Kristus Boží“ je prostě podrobnější formulace než „Ty jsi Kristus“. Nejvíce detailů uvádí Matouš. Navíc nevíme, zda to bylo řečeno v řečtině nebo v aramejštině. Papias uvádí, že Matouš původně psal v „jazyce Hebrejců“ (aramejštině), zatímco ostatní tři autoři evangelií psali v řečtině. Ačkoli tedy známe význam toho, co Petr prohlásil, neznáme přesná slova.

Otázka: Mají být podle Lk 18,7 naše modlitby neustálé (neustávající), nebo byl Ježíš v Mt 6,7 proti těm, kteří si mysleli, že jejich modlitby budou vyslyšeny díky jejich mnoha slovům?

Odpověď: Obojí je pravda. Bůh se dívá na sílu naší modlitby, ne na její délku. Máme se modlit bez přestání (1. Tesalonickým 5:17), ale nemyslíme si, že záleží na neustálých slovech, ale spíše na našem srdci. Podobně v Nehemiášově době měli postavit zeď pro svou obranu, ale neměli se spoléhat na zeď, nýbrž na Boha.

Otázka: Co v evangeliích představuje harmonii pozdějšího Ježíšova působení?

Odpověď: Je důležité rozlišovat mezi tím, co je uvedeno jako pořadí, a tím, co může být v pořadí. U těchto 67 událostí čísla odkazují na události, které musí následovat po předchozích číslech. Písmena jako a, b, c odkazují na události, které se mohly odehrát v libovolném pořadí. Tučně vyznačená slova označují časové, pořadové a místně-časové ukazatele. Kdyby někdo věřil, že evangelia jsou v této části Ježíšova působení seřazena chronologicky, neviděl by v tom žádný problém.

Pozdější působení: Mt 17,1–20,34; Mk 9,2–10,52; Lk 9,28–19,28; J 7,10–11,57

L1. Asi po osmi dnech (nebo šesti dnech) vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana na horu Proměnění (pravděpodobně horu Tábor). Mt 17,1–8; Mk 9,2–8; Lk 9,28–35

L2. Neříkejte to nikomu, dokud nedojde k vzkříšení. Mt 17,9; Mk 9,9–10; Lk 9,36

L3. Ježíš hovoří o Eliášovi. Mt 17,10–13; Mk 9,11–13

L4. Následujícího dne Ježíš uzdravuje chlapce trpícího epilepsií, kterého učedníci nedokázali uzdravit. Mt 17,14–21; Mk 9,14–29; Lk 9,37–45

L5. V Galileji Ježíš znovu předpovídá svou smrt. Mt 17,22–23; Mk 9,30–32

L6a. V Kafarnaum (na severním břehu Galilejského jezera) Ježíš zaplatil chrámovou daň mincemi, které našel v tlamě ryby. Mt 17,24–27

L6b. V té době se učedníci hádají o to, kdo z nich je největší (mohlo se to stát vícekrát). Mt 18,1–9; Mk 9,33–37; Lk 9,46–48

L6c. Jan a učedníci říkají jinému, aby přestal vyhánět démony ve jménu Ježíše. Mk 9,38–41; Lk 9,49–50

L6d1. Na cestě do Jeruzaléma Samaritáni Ježíše nepřivítají. Lk 9,51–56

L6d2. Při cestě po silnici se projevuje oddanost učedníka: lišky, mrtví, rodina. Lk 9,57–62

L6d3. Ježíš vysílá sedmdesát dva učedníky. Lk 10,1–24

L7a1. Do Jeruzaléma na svátek stánků (5. den 7. měsíce) přichází Ježíš. J 7,10–52

L7a2. V Jeruzalémě, žena přistižená při cizoložství. J 8,1–11

L7a3. Ježíšovo svědectví je platné. J 8,12–59

L7b. Ježíš uzdravuje slepce, který jde za farizeji. J 9,1–41

L7c1. Ježíš učí o pastýři. J 10,1–21

L7c2. Na svátek posvěcení [v zimě] v chrámovém areálu v Jeruzalémě Ježíš říká: „Já a Otec jsme jedno.“ J 10,22–39

L7c3. Ježíš jde na místo, kde Jan Křtitel křtil. J 10,40–42

L7d1. Otázka zákoníka: Kdo je můj bližní? Lk 10,25–28

L7d2. Podobenství o milosrdném Samaritánovi. Lk 10,29–37

L7d3. [Pravděpodobně v Betanii v Judsku], oddaná Marie a pracovitá Marta. Lk 10,38–42

L7e. V Betanii v Judsku Ježíš vzkřísil Lazara z mrtvých. Jan 11:1-44

L7f. Jednoho dne Ježíš řekl svým učedníkům, jak se mají modlit, a použil k tomu Otčenáš (pravděpodobně podruhé). Lk 11,1–13

L7g1. Ježíš vyhání démona, který způsobil němotu, a je obviněn ze spojení s Belzebubem. Lk 11,14–26

L7g2. Žena požehná Ježíšově matce; Ježíš s ní nesouhlasí. Lk 11,27–28

L7h. Jak se dav zvětšoval, Ježíš řekl, že mají pouze znamení Jonáše. Lk 11,29–32

L7i1. Světlo těla. Lk 11,33–36

L7i2. V domě farizeje pronáší šest „běda“. Lk 11,37–53

L7i3a1. Mezitím učí o zjevování ve světle. Lk 12,1–7

L7i3a2. Vyznání Ježíše před lidmi a rouhání proti Duchu Svatému. Lk 12,8–12

L7i3b. Podobenství o bohatém bláznovi. Lk 12,13–21

L7i3c. Podobenství o bdělosti při návratu pána. Lk 12,35–48

L7i3d. Proroctví o rozkolu v rodinách. Lk 12,49–53

L7i3e. Rozpoznávání znamení doby. Lk 12,54–59

L7i3f Ježíš zmiňuje Galilejce, kteří zahynuli při pádu věže v Siloamu. Lk 13,1–9

L7j V sobotu Ježíš uzdravuje chromou ženu. Lk 13,10–17

L6k. Podobenství o hořčičném semínku a kvasu. Lk 13,18–21

L6l1. Při putování po městech a vesnicích: podobenství o úzké bráně a zármutek nad Jeruzalémem. Lk 13,22–30

L6l2. V té době Ježíšův zármutek nad Jeruzalémem. Lk 13,31–35

L6m. Jednou v sobotu v domě významného farizeje uzdravil Ježíš muže trpícího vodnatelností a vyprávěl podobenství o velké hostině. Lk 14,1–24

L6n. Když se kolem Ježíše shromáždily velké davy, mluvil podruhé o ceně, kterou je třeba zaplatit za to, že je člověk učedníkem: rodiče, podobenství o věži, králi a soli. Lk 14,25–35

L6o. Učení o malých dětech. Mt 18,10–11

L6p. Podobenství o ztracené ovci. Mt 18,12–14; Lk 15,1–7

L6q1. Podobenství o ztracené minci. Lk 15,8–10

L6q2. Ježíš pokračoval podobenstvím o ztraceném synovi. Lk 15,11–32

L6r. Podobenství o prozíravém správci. Lk 16,1–15

L6s. Učení o odpuštění a nemilosrdném služebníkovi. Mt 18,15–35

L6t. Učení o Janovi a Zákoně. Lk 16,16–17

L6u. Cesta z Galileje do Transjordánska. Mt 19,1–2; Mk 10,1

L6v. Učení o rozvodu. Mt 19,3–12; Mk 10,2–12; Lk 16,18

L6w. Podobenství o bohatém muži a Lazarovi. Lk 16,19–31

L6x. Ježíš učí své učedníky o hříchu, vypráví podobenství o stromu zasazeném v moři a podobenství o povinnostech služebníka. Lk 17,1–10

L6y. Na cestě do Jeruzaléma mezi Galilejí a Samaří uzdravil Ježíš 10 malomocných (…kde je těch dalších 9?). Lk 17,11–19

L6z. Farizeové se ptají, jak přijde Boží království. Lk 17,20–37

L7a. Podobenství o vytrvalé vdově. Lk 18,1–8

L7b. Podobenství o farizeovi a celníkovi. Lk 18,9–14

L7c. Lidé přinášeli k Ježíši děti, aby je požehnal; učedníci je pokárali. Mt 19,13–15; Mk 10,13–16; Lk 18,15–17

L7d. Bohatý mladý vládce klade otázku: … ucho jehly. Mt 19,16–30; Mk 10,17–31; Lk 18,18–30

L8. Podobenství o dělnících ve vinici. Mt 20,1–16

L9. Na cestě do Jeruzaléma Ježíš předpovídá svou smrt a vzkříšení. Mt 20,17–19; Mk 10,32–34; Lk 18,31–34

L10a. Matka Jakuba a Jana přichází s nimi, aby Ježíše o něco požádala. Mt 20,20–28; Mk 10,35–45

L10b. Při odchodu z Jericha (pravděpodobně Starého Jericha) uzdravil Ježíš dva slepce, kteří volali: „Pane, Synu Davidův, smiluj se nad námi!“ (BSB) Mt 20,29–34

L10c. Při vstupu do Jericha (pravděpodobně Nového Jericha) uzdravuje Ježíš slepce Bartimaeuse, který volá: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (BSB) Mk 10,46–52; Lk 18,35–43

L11a. V Jerichu se Ježíš setkává se Zacheem. Lk 19,1–10

L11b. Nedaleko Jeruzaléma (obě Jericha ležela 15–17 mil, 24–27 kilometrů, severovýchodně od Jeruzaléma) vypráví Ježíš podobenství o deseti služebnících a deseti minách. Lk 19,11–28

L12. Kaifáš a Sanhedrin spřádají spiknutí, aby Ježíše zabili. J 11,45–53

L13. Ježíš se proto stahuje do vesnice Efraim. Jan 11,54

Otázka: Jaké byly v evangeliích klíčové předpoklady pro harmonizaci Ježíšova pozdějšího působení?

Odpověď: Všechno vychází z předpokladů, a pokud by někdo jiný použil stejné předpoklady, vytvořil by velmi podobný seznam. Zde jsou předpoklady pro předchozí sekvenci.

a) Všechna evangelia jsou seřazena v chronologickém pořadí, pokud jde o Ježíšovo pozdější působení. I když by mohly být v nesprávném pořadí, není důvod se domnívat, že tomu tak je.

b) Některé pasáže z Janova evangelia, které jsou zde uvedeny, se mohly odehrát v polovině Ježíšova působení.

c) Následující události se odehrály pouze jednou: Proměnění, podobenství o ztracené ovci, příběh o bohatém mladém vládci.

d) Vzkříšení Lazara, bratra Marie a Marty, se odehrálo přibližně ve stejné době, kdy byl Ježíš v jejich domě.

Otázka: Dokazují Mt 19,16–17; Mk 10,18 a Lk 18,19, že Ježíš není Bůh? (Muslimové to zmiňují.)

Odpověď: Ne, ale je dobré si zde uvědomit, že Ježíš spojuje skutečnost, že ho ten muž nazval „dobrým“, s tvrzením, že Ježíš je Bůh. Buď:

a) Ježíš byl Bohem a ptal se toho muže, proč ho nazval dobrým, pokud neuznával, že Ježíš je Bůh, nebo

b) Ježíš popíral, že je Bohem, o čemž svědčí to, že nebyl zcela dobrý.

Nemůže to platit obojí. Souhlasíte?

Jak to tedy je? Byl Ježíš zcela dobrý (a Bůh), nebo ne?

Souhlasíte tedy s tím, že Ježíš nebyl dotčen hříchem?

V Bibli, ve 2. Korinťanům 5:21, Židům 4:15 a 1. Petrově 1:18–19 se píše, že Ježíš neměl hřích.

Ježíš se dokonce v Janovi 8:46a zeptal: „Kdo z vás mě může usvědčit z hříchu?“

Ježíš byl opatrný a nepoužíval slovo „dobrý“ lehkomyslně, přesto se v Janovi 10:11 výslovně nazval dobrým pastýřem.

Pro muslimy říká Korán v súře 3:45, že Ježíš byl bez hříchu. Muslimské hadísy uvádějí, že Ježíš nebyl dotčen hříchem, a to v Sahih Muslim, sv. 4, č. 5837 (str. 1261), v Buchárí, sv. 4, kniha 55, kap. 38, č. 641, str. 426, a v Buchárí, sv. 4, kniha 54, kap. 10, č. 506, str. 324.

Otázka: Co přesně Ježíš v Mt 19,16–30; Mk 10,17–31; Lk 18,18–30 říká, že je pro člověka nemožné, ale že u Boha je možné všechno (včetně této věci)?

Odpověď: Vstoupit do království nebeského (spása) je obtížné a bez Boha nemožné. Podívejme se nejprve na konkrétní případ toho bohatého mladého vládce a poté na obecnější případy, abychom viděli dvě možnosti uplatnění.

Ten bohatý mladý vládce zpočátku působil docela dobře díky svému porozumění Božímu zákonu. Přesto nedosáhl spravedlnosti, kterou potřeboval, aby se dostal do nebe, protože ukázal, že kdyby si měl vybrat mezi svým bohatstvím a následováním Ježíše, nedokázal by se svého bohatství vzdát.

První poučení je, že pro bohaté lidi je často těžší než pro ostatní být dostatečně spravedliví, aby se dostali do nebe, protože je pro ně tak obtížné důvěřovat Bohu, pokud to znamená, že se musí vzdát svého bohatství. Abraham byl velmi bohatý a dostal se do nebe, takže problémem není bohatství samo o sobě. Kořenem všeho zla je láska k penězům.

Pokud však zobecníme ještě více, i lidé, kteří nejsou bohatí, mají své problémy. Lidé mohou důvěřovat svým vlastním schopnostem nebo toužit po svých hříšných zvycích, méně důležitých láskách a dokonce i nenávisti natolik, že kdyby je Ježíš vyzval, aby se toho všeho zřekli a následovali Ho, neudělali by to.

Ve skutečnosti je druhým ponaučením to, že 100 % všech lidí, kteří kdy žili, s výjimkou Ježíše, nedosahuje spravedlnosti, kterou potřebují, aby se dostali do nebe. I kdyby Bůh odpustil všechny naše minulé hříchy a řekl: „Prostě od této chvíle nehřešte a půjdete do nebe“, ani tehdy bychom to nezvládli. Naše srdce nejsou dokonalá; máme hříšnou přirozenost a potřebujeme být očištěni.

Kvůli našim srdcím je tedy pro lidi nemožné dostat se do nebe; a kdyby tím příběh skončil, nebe by bylo prázdné. To, co je však pro lidi nemožné, je možné pro Boha. I když naše srdce nejsou dokonalá, v minulosti jsme zhřešili a i v budoucnu budeme hřešit, Bůh, pro něhož je vše možné, připravil hříšnému člověku cestu do nebe. Tou cestou je Ježíš Kristus. Je to podobné jako v případě muže, který přišel k Ježíši, aby uzdravil svého syna, a Ježíš se ho zeptal, zda věří. Muž odpověděl: „Věřím; pomoz mé nevěře!“ Měli bychom být k Bohu upřímní a čestní, ale součástí upřímnosti vůči Bohu je i to, že se mu přiznáme, když nejsme upřímní a chováme se pokrytecky.

Ten bohatý mladý vládce mohl říci: „Ježíši, je mi to líto, ale teď se prostě nemohu vzdát svého bohatství; jsem jeho otrokem. Smiluj se nade mnou, osvoboď mě z otroctví hříchu a převezmi můj život, takový, jaký je, abych tě mohl následovat.“ Místo toho se však ten bohatý muž odvrátil. Corrie ten Boomová byla křesťanka, která přežila nacistický koncentrační tábor v Bergen-Belsenu. Jednou po válce, když hovořila o Boží lásce, k ní po přednášce přišel muž, aby jí potřásl rukou. Poznala v něm jednoho z krutých strážců z koncentračního tábora. Po válce našel Krista, ale Corrie, navzdory slovům, která právě přednesla před všemi, se nedokázala přimět, aby mu potřásla rukou. V duchu se modlila: „Ježíši, nedokážu mu odpustit. Dej mi své odpuštění.“ A pak se neuvěřitelně její ruka natáhla a ona mu mohla podat ruku. (The Hiding Place, str. 238)

V naší blahobytné společnosti jako křesťané někdy snadno zapomínáme na důležitou myšlenku, že jsme na Bohu velmi závislí. Pokud si myslíte, že bez Boha dokážete splnit vše, co potřebujete, pak jsou vaše cíle nastaveny příliš nízko. Jedna věc, která hovoří ve prospěch chudých lidí – tedy těch, kteří nevědí, jak se za dva dny nají –, je to, že vědí, že skutečná soběstačnost je pro ně pouhou iluzí. Ve skutečnosti je však soběstačnost iluzí pro každého.

Otázka: V Mt 20,20, byla to matka Jakuba a Jana, kdo Ježíši přednesla tuto prosbu, nebo to byli Jakub a Jan, jak uvádí Mk 10,35?

Odpověď: Matka i synové přišli k Ježíši. V Matoušovi 20:22 se Ježíš okamžitě ptá, zda vy (tj. oslovuje Jakuba a Jana) jste schopni pít z kalicha, z něhož bude pít Ježíš. Oni (synové) odpověděli, že jsou schopni.

Otázka: Proč v Janovi 14:2 Ježíš odešel, aby pro ně připravil místo, když pro ně bylo nebe připraveno již od založení světa, jak uvádí Matouš 25:34?

Odpověď: Bůh je jak v čase, tak i mimo čas. Ještě předtím, než čas vůbec začal, Bůh věděl, kdo půjde do nebe, což předpokládá, že Bůh věděl, že pro ně připraví místo. Ježíšova smrt byla nezbytná k tomu, aby se nebe otevřelo pro všechny, kteří tam měli jít.

Jako jednoduchou analogii lze uvést, že když si pár adoptuje dítě, musí pro něj připravit dům. Dům je již postaven, ale pár si možná koupí postýlku nebo postel, jídlo a možná i ozdoby na oslavu.

Kromě toho 1. Korinťanům 3:11–15 ukazuje, že různí lidé dostávají v nebi různé odměny.

Otázka: Uzdravil Ježíš v Mt 20,29–34 dva slepce, když opouštěl Jericho, nebo jednoho slepce, jak uvádí Mk 10,46–52?

Odpověď: Existují dvě možnosti.

Dvě události: Ježíš mohl uzdravit slepého Bartimaeuse a také uzdravit další dva slepce, a to buď před Bartimaeusem, nebo po něm. Jakmile Ježíš uzdravil alespoň jednoho slepce, bylo by skutečně podivné, kdyby o tom obyvatelé města věděli a k Ježíši se nepřiblížil ani jeden další slepec, aby ho uzdravil. Je pravděpodobné, že Ježíš v Jerichu uzdravil ještě více lidí, než zaznamenali autoři evangelií. Kniha When Critics Ask na str. 353 uvádí, že pokud Ježíš uzdravil jednoho slepce při vstupu do Jericha a někdo to viděl a řekl to ostatním, lze si být jist, že v době, kdy Ježíš opouštěl Jericho, na něj čekali další slepci.

Jedna událost: Marek 10,46–52 zmiňuje pouze jednoho ze slepců (Bartimaeuse). Možná si Marek neuvědomil, že tam byli dva slepci. Samozřejmě, pokud tam byli dva slepci, z nichž jeden se jmenoval Bartimaeus, pak je tvrzení, že tam byl jeden slepec, správné, ale nepřesné.

Více informací o dvou městech jménem Jericho najdete také v následující otázce.

Otázka: V Mt 20,29–34 a Mk 10,34–52 uzdravil Ježíš slepce při odchodu z Jericha, nebo při vstupu do něj, jak uvádí Lk 18,35?

Odpověď: Pravděpodobně se jednalo o jedinou událost, k níž došlo, když Ježíš cestoval mezi dvěma městy jménem Jericho.

Staré Jericho (Tell es-Sultan) leží severozápadně od dnešního Jericha (er-Riha). Bylo zničeno Jozue, ale znovu vybudováno podle 1. Královské 16:34. V Ježíšově době tam žili převážně Židé.

Jericho z Nového zákona (u Tulul Abu el-’Alayiq) bylo především pohanským městem vybudovaným kolem zimního paláce Heroda Velikého, který tam zemřel kolem roku 4 př. n. l. Místo se nachází asi 3/4 až 1 míle (1,2 až 1,6 kilometru) jižně nebo jihozápadně od starého Jericha. Zimní palác měl dva bazény, velké římské lázně a šest soukromých mikve, což byla místa pro židovské rituální omývání. Mapa znázorňující palác a bazény nového Jericha se nachází v publikaci New International Dictionary of the Bible na str. 511–512.

Otázka: Co se v evangeliích rozumí pod pojmem „harmonie“ pro Pašijový týden, tedy poslední týden před Vzkříšením?

Odpověď: Je důležité rozlišovat mezi tím, co je uvedeno jako pořadí, a tím, co by mohlo být v pořadí. U těchto 104 událostí čísla odkazují na události, které musí následovat po předchozích číslech. Písmena jako a, b, c odkazují na události, které se mohly odehrát v libovolném pořadí. Tučně vyznačená slova označují časové, pořadové a místně-prostorové orientační body. Kdyby někdo věřil, že evangelia jsou v této části seřazena chronologicky, neviděl by v tom žádný problém.

Pašijový týden: Mt 21,1–27,66; Mk 11,14–15,47; Lk 19,29–23,56; J 12,11–19,42

P1. V Betanii, šest dní před Velikonocemi, den před triumfálním vjezdem, se Ježíš účastní hostiny na svou počest v domě Šimona malomocného, kde obsluhovala Marie. Leží tam také Lazar. Ježíš je podruhé pomazán Marií pintou nardu v hodnotě ročního výdělku z alabastrové nádoby. (Pozn.: Jedná se o město, kde Lazar žil, nikoli o dům.) Jidáš Iškariotský a učedníci si stěžují. J 12,1–12a; Mt 26,6–13; Mk 14,3–9

P2. Ježíš v Betfáži na Olivové hoře. Mt 21,1; Mk 11,1–6; Lk 19,29–34

P3. Ježíš jim říká, aby přivedli mladého oslíka a jeho matku. Mt 21,2–6; Mk 11,2–6; Lk 19,29–34

P4. Učedníci se vracejí s oslicí a oslíkem. Mt 21,7a; Mk 11,7–10; Lk 19,35; J 12,14–15

P5. Na Květnou neděli, triumfální vjezd. Mt 21,7b–11; Mk 11,7–11a; Lk 19,35–44; J 12,12b–19

P6a. Ježíš předpovídá svou smrt a Otec promlouvá z nebe. J 12,20–50

P6b. Ježíš stráví noc v Betanii. Mk 11,11b

P6c. [Neděle nebo pondělí nebo obojí] Ježíš podruhé vyhání směnárníky z chrámu. Mt 21,12–13; Lk 19,45–48

P6d1. V chrámu Ježíš uzdravuje slepé a chromé. Mt 21,14–16

P6d2. Ježíš strávil noc v Betanii. Mt 21,17

P7. Brzy ráno následujícího dne [pondělí nebo úterý], při návratu do Jeruzaléma, Ježíš proklíná fíkovník. Mk 11,12–14. Poznámka: Jedná se o Ježíšovu druhou návštěvu chrámu.

P8. Brzy ráno [v úterý nebo ve středu] Ježíš podruhé proklíná fíkovník. Mt 21,18–19a

P9a. Fíkovník okamžitě uschne. Mt 21,19b–22

P9b. Fíkovník uschne. Mk 11,20–25

P10. Ježíš vstupuje do chrámu, hovoří o autoritě (Mt 21,23–32) a potřetí vyhání směnárníky. Mk 11,15–18 (Poznámka: bylo by podivné, kdyby je Ježíš jednoho dne vyhnal a dalšího dne jim to dovolil.)

P11. Večer opouštějí město. Mk 11,19

P12. Jednoho dne [v úterý nebo ve středu] je Ježíš v chrámu dotazován na svou autoritu. Mk 11,27–33; Lk 20,1–8

P13. Podobenství o vinářích. Mt 21,33–46; Mk 12,1–12; Lk 20,9–19

P14. Ježíš vypráví podobenství o svatební hostině. Mt 22,1–14

P15a. Farizeové a herodiáni se ptají na placení daní císaři. Mt 22,15–22; Mk 12,13–17; Lk 20,20–26

P15b. Saduceové se Ježíše ptají na vzkříšení. Mt 22,23–33; Mk 12,23–27; Lk 20,27–39

P16. Po saduceích se farizej ptá na největší přikázání. Mt 22,34–40; Mk 12,28–33

P17a. Nikdo už Ježíšovi žádné otázky nekladl. Mt 22,46; Mk 12,34; Lk 20,40

P17b. Zatímco byli farizeové pohromadě, Ježíš jim položil otázku týkající se Žalmu 110,1. Mt 22,41–45; Mk 12,35–37; Lk 20,41–44

P18a. Ježíš pokáral zákoníky a farizeje. Mt 23; Mk 12,38–40; Lk 20,45–47

P18b. Ježíš pozoruje dar vdovy. Mk 12,41–44; Lk 21,1–4

P19. Při odchodu z chrámu Ježíš prorokuje jeho zkázu. Mt 24,1–2; Mk 13,1–2; Lk 21,5–6

P20. Na Olivové hoře Ježíš káže o konci časů. Mt 24,3–44; Mk 13,3–37; Lk 21,7–36

P21. Ježíš každý den učí v chrámu a noc tráví na Olivové hoře. Lk 21,37–38

P22. Tři podobenství o návratu Pána. Mt 24,45–25,30

P23a. Učení o soudu nad ovcemi a kozami před Ježíšovým trůnem. Mt 25,31–46

P23b. Dva dny před Velikonocemi se velekněží a starší domlouvají, jak Ježíše zatknout. Mt 26,1–5; Mk 14,1–2; Lk 22,1–2

P24. Jidáš tajně jedná s kněžími, aby zradil Ježíše. Mt 26,14–16; Mk 14,10–11; Lk 22,2–6

P25. První den svátku nekvašených chlebů připravují Poslední večeři. Mt 26,17–19; Mk 14,12–16; Lk 22,7–13

P26. Ježíš umývá nohy svým učedníkům. J 13,1–18

P27. Ve velké horní místnosti (Mk 14,15) jedí Večeři Páně. Mt 26,20–29; Mk 14,17–25; Lk 22,14–23; 1 Kor 11,23–26

P28. Ježíš říká, že ho zradí Jidáš. Jan 13:18–28a

P29. Ježíšovo nové přikázání, abychom se navzájem milovali. J 13,31–35

P30. Uprostřed Poslední večeře Jidáš odchází. J 13,28b–30

P31. Buď během Poslední večeře, nebo krátce poté, došlo k další hádce o tom, kdo je největší. Lk 22,24–30

P32a1. Poté, co Jidáš odešel, na cestě na Olivovou horu Ježíš předpovídá, že ho Petr třikrát zapře. Mt 26,30–35; Mk 14,26–31; Lk 22,31–38; J 13,36–38

P32a2. V Getsemanské zahradě na Olivové hoře. Mt 26,36–46; Mk 14,32–43a; Lk 22,39–46

P32b. Od Poslední večeře až na Olivovou horu promlouvá Ježíš. J 14,1–16,33

P33. Ježíšova modlitba před zatčením. Jan 17,1–26

P34. Poté, co Ježíš dokončí modlitbu, přejdou údolí Kidron a vstoupí do olivového háje. J 18,1

P35. Zatčení Ježíše. Mt 26,47–56; Mk 14,43b–52; Lk 22,47–53; J 18,2–11

P36. Jdou do domu Annáše, tchána velekněze Kaifáše. Lk 22,54; J 18,12–13.

P37. Ježíš byl odveden do Kaifášova domu. Jan 18:24. Mt 26:56–57 a Mk 14:51–53 předchozí události vynechávají a zmiňují pouze tuto.

P38a1. Na nádvoří velekněze nebo v jeho blízkosti je Ježíš souzen Sanhedrinem. Mt 26,57–68; Mk 14,53–65; Lk 22,66–71; J 18,12–14; J 18,19–23

P38b1. Protože „tento učedník“ [Jan] byl veleknězi znám, vešel do nádvoří. Poté vyšel ven, promluvil se služkou, která měla službu, a přivedl Petra dovnitř dveřmi. J 18,15–16

P38b2. 1. obvinění: Na nádvoří k němu přišla (Mt), přistoupila (Mk) jedna dívka/služka/služebnice velekněze, která stála u dveří, podívala se na Petra ve světle ohně a řekla Petrovi, že byl s Ježíšem. Petr se na nádvoří ohříval. Mt 26,69; Mk 14,66–67; Lk 22,54–56; J 18,17a

P38b3. První zapření: Petr zapřel Ježíše slovy: „Ženo, neznám ho“ (Lk), „Nevím, o čem mluvíš“ (Mt) nebo „Nevím a ani nechápu, o čem mluvíš“ (Mk) před všemi (Mt). Mt 26,70; Mk 14,68; Lk 22,57; J 18,17

P38b4. Druhá vlna obvinění: Potom Petr odešel k bráně (Mt) a jiná služebná [allu] řekla davu: „Tento muž byl s Ježíšem z Nazaretu.“ (Mt). Petra obvinili: „I ty jsi jeden z nich.“ (Lk) Služka (Mk), když znovu uviděla Petra, řekla davu: „Tento muž je jeden z nich.“ (Mk) Petra se zeptali: „Nejsi také jeden z jeho učedníků?“ (Jn) Mt 26,71; Mk 14,69; Lk 22,58a; Jn 18,25a

P38b5. Druhé zapření: Petr s přísahou řekl: „Nejsem“ (Jn), „Člověče [anthrope], nejsem.“ (Lk) „Toho člověka neznám!“ (Mt), a podruhé zapřel Ježíše. Mt 26,72; Mk 14,70a; Lk 22,58b; J 18,25b

P38b6a. Třetí vlna obvinění: Asi o hodinu později (Lk) ti, kteří tam stáli [malý dav?], řekli, že Petr je jedním z nich, a zmínili jeho galilejský přízvuk. Mt 26:73; Mk 14:70b; Lk 22:59

P38b6b Jeden ze služebníků velekněze, příbuzný muže, jemuž Petr uřízl ucho, obvinil Petra, že ho viděl v olivovém háji. J 18,26

P38b7. Třetí zapření: Petr zaklel a řekl: „Člověče, nevím, o čem to mluvíš“ (Lk), „Toho člověka neznám!“ (Mt) nebo „Neznám toho člověka, o kterém mluvíš!“ (Mk, Jn), a zapřel Ježíše potřetí. Hned nato, když byli ještě v domě, zakokrhal kohout. Ježíš se podíval na Petra (Mt 26,74–75; Mk 14,71–72; Lk 22,60–62; J 18,27).

P38c. Jidáš se oběsil. (Provaz se přetrhl buď předtím, nebo poté, co zemřel.) Tělo spadlo a rozbilo se. Velekněží koupili pole, na kterém leželo Jidášovo tělo. Pole se jmenovalo Akeldama. Mt 27,1–10; Sk 1,18–19

P38a2. Vojáci se Ježíši posmívají, bijí ho a zavazují mu oči. Lk 22,63–65

P39. Za úsvitu se židovská rada zeptala Ježíše (nebo se ho zeptala znovu): „Jsi-li Mesiáš, řekni nám to.“ A dospěli k rozhodnutí. Mt 27:1; Mk 15:1; Lk 22:66-71

P40a. Bylo již brzy ráno a Ježíš v doprovodu kněží opustil dům Kaifášův a odešel na svůj soud před římského místodržícího Pontia Piláta. Mt 27,2; Mk 15,1; Lk 23,1; J 18,28–38.

P40b. V noci před soudem u Piláta měla jeho žena sen, ve kterém se snažila vyhnout se jakékoli účasti na odsouzení Ježíše. Mt 27,19

P41. Ježíšův soud před Pilátem. Mt 27,11–14; Mk 15,1–15; Lk 23,1–6; J 18,28–37

P42. Pilát posílá Ježíše k Herodovi. Lk 23,7–11a

P43a. Herodes posílá Ježíše zpět k Pilátovi. Lk 23,11b–12

P44. Ježíš je vrácen Pilátovi. Lk 23,13–16

P45. Pilát prohlašuje, že není zodpovědný za jeho krev, obrací se na dav a propouští Barabáše. Mt 27,15–26; Lk 23,17–25; J 18,38–40

P46. Římští vojáci bičují a posmívají se Ježíši a oblékají mu purpurovo-šarlatový plášť a trnovou korunu. Mt 27,27–31a; Mk 15,16–20a; J 19,1–3

P47. Pilát opět vychází k Židům. J 19,4–15

P48. Ježíše odvádějí na ukřižování. Mt 27,31b; Mk 15,20b; Lk 23,26a; J 19,16

P49. Ježíš [zpočátku] nesl svůj vlastní kříž. J 19,17a

P50. Šimon z Kyrény [poté] je donucen nést Ježíšův kříž. Mt 27,32; Mk 15,21; Lk 23,26b

P51. Ježíš říká: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale plačte nad sebou a nad svými dětmi…“ Lk 23,28–31

P52a. Na Golgotě ve třetí hodině [9:00] je Ježíš ukřižován. Mt 27,33; Mk 15,22.25; Lk 23,33; J 19,16b–22

P52b. Napsal trojjazyčný nápis nad Ježíšovou hlavou. Mt 27,37; Mk 15,26; Lk 23,38

P52c. Vedle Ježíše jsou ukřižováni dva zločinci. Mt 27,38; Mk 15,27; Lk 23,32–33

P53a. Ježíš říká: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Lk 23,34a

P53b. Někteří nabízejí Ježíši napít, ale on to odmítá. Mt 27,34; Mk 15,23

P53c. Losování o šaty. Mt 27,35–36; Mk 15,24; Lk 23,34b; J 19,23–24

P54a. Ježíš řekl: „Ženo, hle, tvůj syn … Hle, tvá matka.“ J 19,25–27

P54b. Jiní říkají: „Jiné zachránil; ať zachrání sám sebe…“. Mt 27,40–43; Mk 15,29–30; Lk 23,35a

P54c. I kněží se Ježíši posmívají. Mk 15,31–32; Lk 23,35b

P54d. Vojáci se posmívají Ježíši na kříži. Lk 23,36–37

P54e.1 Zloděj nalevo uráží Ježíše. Mt 27,44; Lk 23,39

P54.e.2 Zloděj napravo brání Ježíše. Lk 23,40–43a

P54.e.3 Ježíš říká: „…dnes budeš se mnou v ráji“. Lk 23:43b

P54.f. Ježíš říká: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Mt 27,45–47; Mk 34–36

P54.g. Ježíš říká: „Mám žízeň.“ J 19,28–29. Podruhé mu je nabídnuto napít se z houby. Mt 27,48

P54.h Někteří čekají, zda přijde Eliáš. Mt 27,49

P54.i. Tma od asi šesté hodiny až do deváté hodiny. Mk 15,33; Lk 23,44–45a

P55a. Ježíš říká: „Je dokonáno.“ J 19,30

P55b. Těsně před smrtí Ježíš říká: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Lk 23,46a

P56a. Ježíš umírá. Mt 27,50; Mk 15,37; Lk 23,46b

P56b. V tu chvíli se chrámová opona roztrhla na dvě části. Mt 27,51a; Mk 15,38–39; Lk 23,45b (také Thallus, 52 n. l.)

P56c. Nastalo zemětřesení, hroby se otevřely a objevili se mrtví. Mt 27,51b–53.

P57a. Vojáci zlomili zlodějům nohy, ale Ježíšovi ne. J 19,31–37

P57b. Setník říká, že to byl jistě spravedlivý člověk. Lk 23,47–49

P57c. Setník říká: „To byl Syn Boží!“ Mt 27,54; Mk 15,39

P57d. Mnoho žen to sledovalo. Mt 27,55–56

P58. Když se setmělo, Josef z Arimatie požádal Piláta o Ježíšovo tělo. Mt 27,57–58; J 19,38

P59a. V hrobě Josefa z Arimatie pohřbili Josef a Nikodém Kristovo tělo a hrob byl uzavřen kamenem. Mt 27,59–61; Mk 15,42–47; Lk 23,50–54; J 19,39–42

P59b. Před sabatem si ženy obstaraly vonné oleje. Lk 23,55–56

P59c. Pilát souhlasí s tím, aby hrob hlídali vojáci. Mt 27,62–65

P60. Hrob zapečetili a postavili k němu stráž. Mt 27,66

Otázka: Jaké byly v evangeliích klíčové předpoklady pro harmonizaci událostí Pašijového týdne?

Odpověď: Pokud by někdo použil tyto předpoklady, měl by být schopen vytvořit velmi podobnou harmonizaci Ježíšova Pašijového týdne.

a) Ježíš opustil Jeruzalém na více než jednu noc.

b) Ježíš vyhnal směnárníky alespoň dvakrát.

c) Ježíš proklel fíkovník den předtím, než uschl, a také následující den.

d) Vše v evangeliích je v chronologickém pořadí pro Pašijový týden, s výjimkou Matouše 26:6–13; Marka 14:3–9; Lukáše 22:46; Lukáše 22:54–62 a Lukáše 23:38.

Otázka: Ježíš v Mt 21,1–3; Mk 11,4–7; Lk 19,30 a J 12,13–15 jel na oslíkovi nebo na oslu?

Odpověď: To není správná odpověď: Někteří se ptali, zda šlo o jedno zvíře, nebo o dvě, protože řecké slovo kai může znamenat „a“ nebo „dokonce/konkrétně“. Hebrejské slovo v Zachariášovi 9:9 také znamená buď „a“, nebo „nebo“. Více informací k tomuto tématu najdete u Arndta v knize Bible Difficulties and Seeming Contradictions, str. 180. Jak však ukazuje následující část, ve skutečnosti šlo o dvě zvířata.

Odpověď: Byla to dvě zvířata, protože v popisu triumfálního vjezdu v Matoušovi 21:4–7 se uvádí, že tam byla jak matka, tak hříbě. Oslík musel být poměrně mladý, protože na něm ještě nikdy nikdo nejel. Matku zřejmě od oslíka neoddělili, ale vzali s sebou i matku. Z přirozeného hlediska by to lidé udělali, aby mladé zvíře uklidnili. Kdyby byl s matkou a matka neměla obavy z toho, že na oslíkovi někdo jede, pak by se ani oslík nebál. Jaký lepší způsob, jak vést mladé, nervózní zvíře, než nechat ho následovat svou matku?

Mimo Bibli zmiňuje Justýn Mučedník (píšící přibližně v letech 138–165 n. l.) ve svém spise „Dialog s Tryfonem Židem“, kap. 53 (ANF sv. 1, str. 222), že matku oslice vzali s sebou spolu s oslíkem.

Otázka: Vyhnal Ježíš v Mt 21,12–13, Mk 11,11–17 a Lk 19,37–46 směnárníky v neděli nebo v pondělí?

Odpověď: Matouš 21,12–13 a Lukáš 19,37–46 neuvádějí, zda Ježíš vyhnal směnárníky v ten samý den jako při triumfálním vjezdu (v neděli), nebo až následující den. Marek 11,11–17 však ukazuje, že to bylo až následující den.

Otázka: Jak je možné, že v Matoušovi 21:12–13, Markovi 11:12–19 a Lukášovi 19:43–48, při Ježíšově očištění chrámu, Ježíš zde převrhl stoly směnárníků, když to již udělal na začátku svého působení v Janovi 2:13–19?

Odpověď: Protože došlo ke dvěma očištěním chrámu. Ježíš to udělal dvakrát, protože jeho postoj k tomuto obchodu v chrámu se nezměnil. Představte si, že by Ježíš na začátku svého působení převracel stoly, vyrobil si bič a vyhnal směnárníky. Pak si představte, že by Ježíš na konci svého působení čelil stejné situaci a řekl: „To je v pořádku“, nebo by mlčky přešel něco, čemu se dříve aktivně bránil. Ne, ke konci svého působení měl Ježíš podobnou reakci na v podstatě stejnou situaci, jakou měl na začátku svého působení.

Na směnárnících v chrámu bylo vlastně špatné nejen jedno, ale hned tři věci.

1. Nebyli Božími služebníky, a přesto vydělávali peníze uvnitř Božího chrámu.

2. I když lidé možná přišli s úmyslem uctívat Boha, museli začít přemýšlet o smlouvání a dalších finančních záležitostech spojených s „placením za uctívání Boha“.

3. Navíc okrádali lid tím, že účtovali velmi vysoké ceny. Například lidem nedovolili, aby k nákupu těchto zvířat používali běžné peníze. Museli si své peníze vyměnit za speciální chrámové mince, které se k nákupu zvířat používaly.

Otázka: V Mt 21,12–19 proklel Ježíš fíkovník den poté, co očistil chrám, nebo předtím, jak se zdá naznačovat Mk 11,12–14, 20–24?

Odpověď: Ježíš proklel fíkovník poté, co vyhnal směnárníky, jak uvádí Matouš. Marek neuvádí tolik podrobností, ale i on píše „následujícího dne“, čímž naznačuje, že k tomu došlo až poté.

Otázka: V Mt 22,37 a Mk 12,29–30 – vede dodržování největšího přikázání k jednotě světových náboženství, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Ne. Zaprvé se jedná o dvě přikázání, ne o jedno. Za druhé, první přikázání, milovat Boha z celého srdce, je větší než druhé přikázání, milovat bližního jako sebe samého. Na rozdíl od toho, čemu věří stoupenci hnutí New Age, nevedou všechna náboženství k Bohu. Při Posledním soudu Ježíš řekne lidem, kteří tvrdili, že ho následují, ale ve skutečnosti ho nenásledovali: „Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mě, vy, kteří pácháte bezpráví!“ Určitě nechcete, aby vám Ježíš řekl: „Odejděte ode mě.“

Otázka: Kdy se naplní události popsané v Mt 24–25 a Mk 13,5–30?

Odpověď: Tyto události se naplňují v průběhu určitého časového období. Co se týče Mt 24,2, chrám byl zničen v roce 70 n. l. Ostatní části čekají na Ježíšův druhý příchod. Události posledních časů jsou „bezprostřední“, což znamená, že nic nenaznačuje, že by měly nastat v blízké budoucnosti, ale mohou přijít kdykoli.

Otázka: V Mt 24,6 a Mk 13,7; Justýn Mučedník v „Dialogu s Tryfonem, Židem“ 35,3 píše, že existuje výrok Ježíše, že „budou nepokoje a konflikty“, který se v evangeliích nevyskytuje, ale je zaznamenán v syrském textu „Didaché“ (6, 5) a v Klementových homiliích (2, 17 a 16, 21), a také v koptském Tomášově evangeliu (16). Tyto zdroje jsou však od sebe oddělené a navzájem nesouvisející. Jak to můžeme vysvětlit?

Odpověď: Ježíš řekl, že budou války a zvěsti o válkách v Matoušovi 24:6; Markovi 13:7; války a revoluce v Lukášovi 21:9. Didaché je raně křesťanské spisy, které to buď parafrázovaly, nebo obsahovaly větu, kterou Ježíš pronesl a která není ve čtyřech evangeliích (Jan 20:30–31; 21:25). Klementinské homilie jsou ebionitské, nikoli křesťanské. Ebionité však četli evangelia a pravděpodobně i Didaché, takže to mohli převzít odtud. Gnostické Tomášovo evangelium nebylo známo, dokud proti němu v letech 222–235/236 n. l. nepsal Hippolytus, a obsahuje nejrůznější smyšlená tvrzení.

Stručně řečeno, nepřikládám žádnou váhu „padělkům“ Klementinových homilií ani Tomášovu evangeliu. Jan nám však také říká, že Ježíš činil a říkal věci, které nejsou zaznamenány ve čtyřech evangeliích. Možná Didaché a Rozhovor s Tryfonem, Židem, obsahují jednu z těchto věcí, nebo Didaché pouze parafrázovala to, co bylo také ve čtyřech evangeliích.

Otázka: Proč bude v Mt 24,19 a Mk 13,17 tak těžké pro těhotné ženy a kojící matky?

Odpověď: Mohou existovat dva důvody. Za prvé, spěšný útěk na náročné cestě je obzvláště obtížný pro těhotné ženy a ženy s kojenci. V zimě je v Palestině chladněji, ale ne extrémně. Řeky však přetékají a je těžké je překročit.

Za druhé, pro matky, které budou zadrženy, by mohlo být strašné přemýšlet o tom, co se stane s malými dětmi nebo nenarozenými dětmi.

Otázka: Jak je možné, že v Mt 24,24 a Mk 13,22 mohou být oklamáni i vyvolení?

Odpověď: Vyvolení nejsou věřící. Vyvolení jsou spíše všichni ti, kteří se stanou věřícími. Samozřejmě, pokud dítě zemře a odejde do nebe, i ono bude v nebi věřícím.

Tyto verše říkají, že vyvolení mohou být oklamáni, ale neříkají, že budou oklamáni natrvalo. Osobně jsem znal někoho, o kom jsem věřil, že je opravdovým křesťanem, který se pak přidal k mormonské církvi, a krátce nato mormonismus opustil a vrátil se ke křesťanství.

Otázka: Mluvil Ježíš v Mt 24,28 o „mrtvém těle“, nebo šlo jen o tělo, živé či mrtvé, jak uvádí řecký text v Lk 17,37?

Odpověď: Neexistuje žádný důkaz, že by kterýkoli z autorů přesně citoval vše, co Ježíš řekl; často totiž parafrázovali. Možná Ježíš ani jedno z těchto řeckých slov nepoužil, pokud – jak je pravděpodobné – mluvil aramejsky.

Otázka: Přijde Ježíš v Mt 24,29 bezprostředně po Velkém soužení, nebo nastane „čas pohanů“, jak naznačuje Lk 21,24.27?

Odpověď: Obojí. Velké soužení ukončuje čas pohanů.

Otázka: Jsou v Mt 24,30–31 a Mk 13,26–27 vyvolení shromážděni předtím, než se Kristus vrátí v oblacích ve velké slávě, nebo až poté?

Odpověď: Ačkoli se v obou pasážích nejprve zmiňuje Kristův návrat, ani jedna z nich neuvádí přesné pořadí.

Otázka: Co se podle Mt 24,34 a Mk 13,30 stane, než tato generace pomine?

Odpověď: Nejprve to, co není správná odpověď, a poté správná odpověď.

Co není odpověď: Ježíš to řekl kolem roku 33 n. l. V hebrejském myšlení se za jednu generaci považovalo 40 let. Ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení Krista se měly odehrát velmi brzy a ke zničení Chrámu mělo dojít v roce 70 n. l., což bylo těsně v rámci 40 let. Tento názor zastávají křesťané zastávající částečný preterismus. Problémem však je, že Ježíš řekl „všechny tyto věci“, což zahrnuje i proroctví o jeho druhém příchodu.

Odpověď: Pravděpodobně se jednalo o chybu písaře, protože řecká slova pro „rod“ a „generaci“ se liší pouze jednou souhláskou. Ježíš tím chtěl říci, že židovský rod nezmizí, dokud nepřijde Kristus podruhé.

Otázka: Kdy mají křesťané podle Mt 24,42 a Mk 13,35–37 začít bdít a vyhlížet znamení Kristova návratu?

Odpověď: Ježíš jim přikázal bdít hned. Církev by tedy měla bdít již 2 000 let. Tento koncept, nazývaný „bezprostřední návrat Krista“, že bychom měli vždy bdít, protože neznáme den ani hodinu, nám Bůh dal, abychom byli pilní v Pánově slově.

Otázka: Proč se Matouš 26:6–13, Marek 14:1–11 a Jan 12:1–11 výrazně liší od Lukáše 7:36–50 v popisu pomazání Ježíše olejem?

Odpověď: Lukáš 7,36–50 zaznamenává jinou událost. Konkrétně Lukáš popisuje pomazání Ježíšových nohou hříšnou ženou v domě farizeje těsně poté, co se učedníci Jana Křtitele zeptali, kdy Ježíš odhalí, že je Mesiáš. Ostatní tři pasáže zaznamenávají pomazání Marií Magdalénou v domě uzdraveného malomocného, za přítomnosti Lazara, těsně před Velikonocemi.

Mezi prvními, kdo na tuto otázku odpověděli, byl Augustin z Hippa (354–430 n. l.) ve své knize „Harmonie evangelií“, 2. kniha, kap. 79:154 (NPNF1, sv. 6, s. 173–164).

Otázka: Kdo přesně byla ta žena, která vylila mast na Ježíše? Matouš totiž píše (Mt 26,7–): „Přišla k němu žena s alabastrovou nádobkou velmi drahé masti a vylila ji na jeho hlavu, když seděl u stolu“, zatímco Lukáš (Lk 7,37) říká: „A hle, jedna žena z toho města, která byla hříšnice, když se dozvěděla, že Ježíš sedí u stolu v domě farizea, přinesla alabastrovou nádobku s mastí“, a Jan říká: „(Byla to ta Marie, která pomazala Pána mastí a otřela mu nohy svými vlasy, jejíž bratr Lazar byl nemocný.)“ (J 11,2), „Tehdy vzala Marie libru velmi drahé nardové masti, pomazala Ježíšovy nohy a otřela mu je svými vlasy“ (J 12,3).

Odpověď: Všechny tyto zprávy se vztahují k jedné Marii; Marie, sestra Marty, je pravděpodobně tou samou Marií Magdalénou, i když to není jisté.

Otázka: Proč se v Mt 26,6–13 píše, že Ježíšovi byla pomazána hlava, zatímco v J 12,1–11 se uvádí, že to byly nohy?

Odpověď: Marie Magdaléna nejprve pomazala jedno a poté druhé.

Otázka: Pomazala Marie Ježíše v Mk 14,1 dva dny před Velikonocemi, nebo šest dní před nimi, jak uvádí Jn 12,1?

Odpověď: Obojí. Tato událost se zjevně odehrála 8. dne měsíce nisanu, což je dva dny před začátkem čtyřdenního svátku Paschy, který končil paschální večeří, jak ukazuje Exodus 12:1–11.

Q: Při vyprávění o události Poslední večeře v Lukášově evangeliu, a také v Pavlově 1. listu Korinťanům 11:24, Ježíš říká: „To čiňte na mou památku“. Ale tato stejná fráze se nevyskytuje v Markovi (Mk 14:22) ani v Matoušovi (Mt 26:26), tam se pouze říká: „Vezměte, jezte: toto je mé tělo“. Proč?

Odpověď: Autoři evangelií nezaznamenali všechny podrobnosti; ani to od nich nebylo vyžadováno.

Otázka: Proč v evangeliích nacházíme čtyři různé popisy Večeře Páně? Je to kvůli vlivu církevních rozjímání a liturgického života?

Odpověď: Ne. Poslední večeře byla klíčovou součástí Ježíšova života a služby učedníkům. Bylo by spíše překvapivé, kdyby ji žádný ze čtyř autorů nezmínil. Nejsem si jistý, co by s tím měly společného církevní rozjímání. Církevní liturgický život, tj. oficiální liturgie, mnišské řády atd., se objevily až o staletí později než evangelia a naše dochované rukopisy těchto evangelií.

Kdy se objevili mniši a poustevníci?

Zatímco Žid Filón uvádí, že v jeho době (před rokem 50 n. l.) žili v Egyptě pohani-poustevníci, prvními křesťanskými poustevníky byli Pavel Poustevník a další, kteří uprchli do pouště během Deciova pronásledování v letech 250–251 n. l. Antonín byl slavným poustevníkem v letech 270–356 n. l. Později se díky učení Athanasia, Hilária, Ambrože Milánského, Jana Cassiana a dalších rozšířily kláštery (pro muže) a ženské kláštery (pro ženy).

Kdy byly opsané nejstarší dochované rukopisy evangelií?

p52 je útržek s textem z Janova evangelia 18:31–33 na jedné straně a 18:37f–38 na druhé straně. Byl napsán před rokem 138 n. l.

p66 (cca 125–175 n. l.) obsahuje 92 % Janova evangelia

p75 (175–225 n. l.) obsahuje 1 166 veršů z Lukášova a Janova evangelia

str. 45 (200–225 n. l.) obsahuje 833 veršů ze čtyř evangelií a Skutků apoštolů.

Kromě biblických rukopisů samy raně křesťanské spisy citovaly 87 % veršů z evangelií již před rokem 325 n. l.

Kteří raní křesťané psali o Večeři Páně před rokem 250 n. l.?

Před Deciovým pronásledováním psali o Večeři Páně následující raní křesťané.

Ignác Antiochijský (-107/116 n. l.) „Dbejte tedy na to, abyste měli pouze jednu eucharistii. Neboť je jedno tělo našeho Pána Ježíše Krista a jeden kalich, který [vyjadřuje] jednotu Jeho krve; jeden oltář; tak jako je jeden biskup spolu s presbyteriátem a jáhny, mými spoluslužebníky; aby tak, cokoli činíte, činili jste to podle [vůle] Boží.“ List Ignáce Filadelfským [řecky] kap. 4, str. 81

Didaché (= Učení dvanácti apoštolů) (cca 60–120 n. l.), sv. 7, kap. 9–10, str. 379–380, pojednává o přijímání Večeře Páně. Na dvou místech ji však nazývá „Díkůvzdáním“, nikdy ji však nenazývá eucharistií.

Justýn Mučedník (cca 150 n. l.) vysvětluje, jak se účastní Večeře Páně, v První obhajobě Justýna Mučedníka, kap. 65, str. 185.

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) ve fragmentu 37, str. 574, říká: „…aby mohl předložit tuto oběť, chléb jako tělo Kristovo a kalich jako krev Kristovu, aby ti, kdo přijímají tyto antitypy [antitopon], mohli dosáhnout odpuštění hříchů a věčného života.“

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) popisuje, jak Ježíš slavil Poslední večeři. Stromata, kniha 1, kap. 10, str. 310. (a na dalších místech)

Tertullian (198–220 n. l.): „To ona [Církev] zpečetí vodou (neboli křtem), obléká Duchem Svatým, sytí eucharistií, povzbuzuje mučednictvím a proti takovéto (udržované) kázni nepřipouští žádného odpůrce.“ *Předpis proti kacířům*, kap. 36, s. 261 (a na dalších místech)

Hippolyt z Portu (222–235/236 n. l.) zmiňuje svátostné jídlo v Komentáři k Genesis 49:12–15, str. 168.

Origenes (225–253/254 n. l.) uvádí, že chléb eucharistie je symbolem vděčnosti vůči Bohu. Origenes, Proti Celsovi, kniha 8, kap. 58, str. 661

Otázka: Byla Poslední večeře podle Mt 26,17; Mk 14,12; Lk 22,1 a J 13,1–2 v pátek večer nebo ve čtvrtek večer?

Odpověď: Bylo to ve čtvrtek večer.

Svátek nekvašených chlebů trval celý týden (Numeri 28:17; Deuteronomium 16:3)

Pesach se konal v pátek večer po západu slunce. Byl to čtrnáctý den prvního měsíce podle Exodu 12:1, 6–8; Leviticus 23:5; Numeri 9:5; 28:16. To znamená od západu slunce v pátek večer do západu slunce v sobotu večer.

Židé (a také učedníci) se na Pesach připravovali a zabíjeli pesachové jehně první den svátku nekvašených chlebů, což byl čtvrtek (Matouš 26:17; Marek 14:12; Lukáš 22:7).

Jelikož byl Ježíš ukřižován v pátek během dne, je to důvod, proč Židé chtěli, aby bylo Jeho tělo sňato ještě před začátkem sabatu.

Jan 19:14 o ukřižování říká: „Byl to den přípravy (paraskeue) na Pesach.“ Den přípravy na Velikonoce trvá od západu slunce ve čtvrtek večer do západu slunce v pátek večer, tj. zahrnuje většinu pátku. Jen pro zajímavost, moderní řecké slovo pro pátek je paraskeue. Tertullian (198–220 n. l.) v díle *De Corona*, kap. 3, str. 94, pojednával o tom, jak raní křesťané slavili Večeři Páně.

Více o tom, proč byl Ježíš ukřižován v pátek, najdete v knihách When Critics Ask, str. 343–344, 375, Hard Sayings of the Bible, str. 448–449, a Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 375–376.

K tomu, že velikonoční večeře se konala o den dříve než obvykle, a to ve čtvrtek večer, viz kniha *Hard Sayings of the Bible*, str. 448–449.

Otázka: Všechna čtyři evangelia se shodují, že Poslední večeře se konala ve čtvrtek večer a že Ježíš byl ukřižován v pátek. Neshodují se však v tom, zda Poslední večeře byla večeří na Pesach. Co si o tom myslíte? Byla to večeře na Pesach, nebo běžná večeře?

Odpověď: Vzhledem k povaze této diskuse to nebyla žádná obyčejná večeře. Jednalo se o velikonoční večeři, která se slavila o jeden den dříve. Nejprve několik základních informací a poté důvod.

Slavil se týdenní svátek nekvašených chlebů (Numeri 28:17; Deuteronomium 16:3)

Pesach se slavil v pátek večer po západu slunce. Podle Exodu 12:1, 6–8; Levitiku 23:5; Numeri 9:5; 28:16 to bylo čtrnáctého dne prvního měsíce. To znamená od západu slunce v pátek večer do západu slunce v sobotu večer. Někteří, například esejci, jej však slavili již ve čtvrtek večer. Ježíš si opravdu přál oslavit Pesach se svými učedníky před svým utrpením (Lukáš 22:15). Neoslavili jej v obvyklém čase, protože Ježíš měl jiné povinnosti.

Otázka: Byl Ježíš podle evangelií ukřižován ve čtvrtek, v pátek nebo v sobotu?

Odpověď: Spekulace se pohybují od středy po sobotu. Stručně řečeno, středa a sobota by neseděly. Pátek zapadá do zbytku chronologie, ale čtvrtek by také seděl. Raní křesťané však tvrdí, že to bylo v pátek, s výjimkou Origena, který uváděl, že to bylo buď v pátek, nebo den předtím.

Justýn Mučedník (151–155 n. l.): Ježíš byl ukřižován den před sobotou [v pátek] a vstal z mrtvých den po sobotě [v neděli]. První apologie Justýna Mučedníka, kap. 67, str. 186

Victorinus z Petau (mučednická smrt 304 n. l.) „Šestého dne [tj. v pátek], … V tento den také kvůli utrpení Pána Ježíše Krista buď konáme modlitbu k Bohu, nebo držíme půst. Sedmého dne…“ O stvoření světa, str. 341

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) pojednává o čtvrtém dni a o tom, že Ježíš za nás trpěl šestého dne [v pátek]. Poté říká: „Den Páně však slavíme jako den radosti, protože v ten den vstal z mrtvých, a v tento den jsme přijali za zvyk ani neklekat.“ Kanonický list, kánon 15, str. 278

Origenes (225–254 n. l.): „Ten, o němž mluvili proroci, ale také k ostatním pohanským národům, že Ten, který byl ukřižován včera nebo předevčírem, podstoupil tuto smrt dobrovolně za lidstvo,“ Origenes, Proti Celsovi, kniha 1, kap. 31, str. 409.

Z přibližně 80 autorů, kteří psali po Bibli a před Nicejským koncilem, však tři autoři se stejným názorem nejsou příliš mnoho. Diskusi k tomuto tématu najdete v předchozí otázce.

Otázka: Byl Ježíš v Mt 12,40 v hrobě tři dny a tři noci, nebo vstal třetího dne podle Mk 8,31, nebo po třech dnech podle Mk 14,58, nebo za tři dny podle J 2,19, anebo „třetí den“ nastává dnes podle Lk 24,21?

Odpověď: „Po třech dnech“ byl v Bibli známý hebrejský idiom, který znamenal část nebo celé tři dny.

Den a noc se počítají, i když jde jen o jejich část. Rabín Eleazar ben Azariah (1. století n. l. nebo kolem roku 100 n. l.) uvádí: „Den a noc jsou onah [časová jednotka] a část onah se počítá jako celek“ (Mišna, Jeruzalémský Talmud: Šabat, kapitola IX, odstavec 3, Babylonský Talmud: Pesahim 4a)

Část dne se počítá jako celý den. Kromě předchozího citátu o tom hovořil s ostatními také rabín Šimeon ben Gamaliel. „A jak dlouhá je celá ‚onah‘? – Rabín Šimeon ben Gamaliel vysvětlil: Jedna noc a půl dne. Ale vyžadujeme snad, aby ‚onah‘ byla tak dlouhá? Není [takový požadavek] spíše v rozporu s následujícím: Pokud by byly lisy na víno nebo na olej někoho nečisté a on by si přál připravit své víno a olej v podmínkách čistoty, jak má postupovat? Opláchne prkna, větvičky a žlaby;“ Babylonský Talmud, traktát Niddah, folio 65a

Někteří se pokoušeli tvrdit, že „onah“ se vztahovala pouze na dny nečistoty ženy, ale předchozí citát ukazuje, že „onah“ je obecné časové období.

I dnes někdy používáme časové úseky včetně počátečního dne. http://www.apologeticspress.org/apcontent.aspx?category=6&article=756 uvádí, že i dnes, pokud se někdo v noci ubytuje v hotelu a neodhlásí se do doby odhlášení, jsou mu účtovány dva celé dny.

Biblickým příkladem je použití Leviticus 12:2-3. Tam se píše, že židovští chlapci měli být obřezáni osmého dne. Pokud se tedy židovský chlapec narodil v pondělí, kdy měl být obřezán? Měl být obřezán v pondělí o týden později. A co kdyby se narodil v pondělí ve 23:59? I tak by byl obřezán v pondělí o týden později. To je počítání času včetně daného dne.

Zde je dalších devět příkladů inkluzivního počítání času z Bible.

1. V Genesis 42:17 uvěznil Josef své bratry na tři dny. Ve verši 18 však deset z nich propustil třetího dne.

2. Rechabeám ve 2. knize Paralipomenon 10:5 řekl lidu: „Vraťte se ke mně za tři dny.“ Ve 2. knize Paralipomenon 10:12 se však lid vrátil „Vraťte se ke mně třetího dne.“

3. V 1. knize Samuelově 30:12 řekl nemocný egyptský otrok Davidovi, že tři dny a tři noci nejedl žádné jídlo ani nepil žádnou vodu. Člověk by však venku v poušti bez vody vůbec nemohl přežít 72 hodin. Otroci nepochybně myslel část tří dnů.

4. V knize Ester 4:16 Ester říká, aby za ni postili „tři dny, ve dne i v noci“, a že ona učiní totéž. V knize Ester 5:1 se však píše, že „třetího dne“ uspořádala Ester hostinu, takže se jedná o stejnou dobu.

5. Matouš 27:62b–63a: „Říkali: ‚Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník za svého života řekl: „Po třech dnech vstanou z mrtvých.“ Proto nařiď, aby byl hrob zabezpečen až do třetího dne,‘“

6. Když se Ježíš zmiňoval o své smrti a vzkříšení, sám v Matoušovi 12:40 řekl: „tři dny a tři noci“, v Markovi 8:31 říká: „třetího dne vstanou z mrtvých“, v Markovi 14:58 říká: „po třech dnech“, v Janovi 2:19 říká: „za tři dny“ a v Lukášovi 24:21 říká: „Tento třetí den nastává dnes“.

7. Takže „tři dny a tři noci“ v Mt 12,40 (a pravděpodobně i v Jonášovi 1,17) odpovídá výrazu „třetího dne“ v Matoušovi 16,21; 17,23; 20,19 a Lukášovi 13,32. Odpovídá to také výrazu „Je to třetí den?“ v Lukášovi 24,21.

8. Číslo tři zde však nemá žádný zvláštní význam. Výrazy „sedm dní“ a „sedmého dne“ jsou rovněž zaměnitelné. 1. Královská 20:29a říká: „Sedm dní tábořila vojska naproti sobě a sedmého dne došlo k bitvě.“

9. Výraz „čtyři dny“ ve Skutcích 10:30 znamená části čtyř dnů ve Skutcích 10:3, 9, 23, 24.

Otázka: Vstoupil Satan do Jidáše v Lk 22,3–4.7, když šel k velekněžím, aby zradil Ježíše, nebo to bylo při Poslední večeři, když mu Ježíš podal chléb v J 13,27?

A: Stalo se obojí. Satan vstoupil do Jidáše, když se Jidáš rozhodl jednat a promluvit s velekněžími o zradě Ježíše, a Satan do něj vstoupil znovu, když se Jidáš vrátil k veleknězům, aby jim sdělil, kde se Ježíš bude nacházet.

Q: Kolikrát v Mt 26,34; Mk 14,30–71 a Lk 22,34 zapřel Petr Krista a kolikrát zakokrhal kohout?

A: Matouš 26:34, Lukáš 22:34 a Jan 13:38 uvádějí, že než kohout zakokrhal (neupřesněný početkrát), Petr se třikrát zapře Ježíše. Marek 14:30 uvádí, že než kohout zakokrhal dvakrát, Petr se třikrát zapře Ježíše.

1. První zapření je v Matoušovi 26:70, Markovi 14:68 a Lukášovi 22:57.

2. Druhé zapření je v Matoušovi 26:72, Markovi 14:70 a Lukášovi 22:58

3. Třetí zapření je v Matoušovi 26:74, Markovi 14:71 a Lukášovi 22:60.

Kohout zakokrhal podruhé v Matoušovi 26:75, Markovi 14:72 a Lukášovi 22:60. Písmo neuvádí, zda kohout zakokrhal dvakrát po Petrově třetím zapření, nebo zda zakokrhal jednou dříve a podruhé až po Petrově třetím zapření. V každém případě na tom vlastně nezáleží.

Otázka: Proč v Mt 26:40, 42, 44 a Mk 14:27, 40, 41 učedníci spali, když je Ježíš výslovně požádal, aby nespali, ale zůstali bdělí a modlili se za něj?

Odpověď: Neměli spát. Učedníci byli pravděpodobně velmi unavení po tom stresu, který prožili na místě, o kterém věděli, že tam vůdci chtějí Ježíše zatknout. Pravděpodobně si mysleli, že zahrada je bezpečné místo, a v tom klidném prostředí byli unavení.

Ježíš se nedočkal ani jejich zájmu a modliteb, pouze jejich chrápání.

Otázka: Jak lze sladit tyto čtyři popisy v Mt 26,69–75; Mk 14,66–72; Lk 22,54–62; J 18,15–18, 25–27, zejména pokud jde o druhé zapření?

Odpověď: Není v tom žádný problém, pokud si uvědomíte, že dav obvykle nemlčí. Nejprve se podívejme na sled událostí, poté vyloučíme to, co není správnou odpovědí, a nakonec uvedeme správnou odpověď.

Průběh událostí:

1. Protože „tento učedník“ [Jan] byl známý veleknězi, vešel do nádvoří. Poté vyšel ven, promluvil se služkou, která měla službu, a přivedl Petra dovnitř. J 18,15–16

2. První obvinění: Na nádvoří k němu přišla (Mt), přistoupila (Mk) jedna dívka/služka/služebnice velekněze, která stála u dveří, podívala se na Petra ve světle ohně a řekla mu, že byl s Ježíšem. Petr se na nádvoří ohříval. Mt 26,69; Mk 14,66–67; Lk 22,54–56; J 18,17a

3. První zapření: Petr zapřel Ježíše slovy: „Ženo, neznám ho“ (Lk), „Nevím, o čem mluvíš“ (Mt) nebo „Nevím a ani nechápu, o čem mluvíš“ (Mk) před všemi (Mt). Mt 26,70; Mk 14,68; Lk 22,57; J 18,17

4. Druhá vlna obvinění: Potom Petr odešel k bráně (Mt) a jiná dívka [allu] řekla davu: „Tento muž byl s Ježíšem z Nazaretu.“ (Mt). Petra obvinili: „I ty jsi jeden z nich.“ (Lk) Služka (Mk), když znovu uviděla Petra, řekla davu: „Tento muž je jeden z nich.“ (Mk) Petra se zeptali: „Nejsi i ty jeden z jeho učedníků?“ (Jn) Mt 26,71; Mk 14,69; Lk 22,58a; Jn 18,25a

5. Druhé zapření: Petr s přísahou řekl: „Nejsem“ (Jn), „Člověče [anthrope], nejsem.“ (Lk) „Toho člověka neznám!“ (Mt), a zapřel Ježíše podruhé. Mt 26,72; Mk 14,70a; Lk 22,58b; J 18,25b

6a. Třetí vlna obvinění: Asi o hodinu později (Lk) ti, kteří tam stáli [malý dav?], řekli, že Petr je jedním z nich, a zmínili jeho galilejský přízvuk. Mt 26,73; Mk 14,70b; Lk 22,59

6b Buď před bodem 6a, nebo po něm jeden ze služebníků velekněze, příbuzný muže, jemuž Petr uřízl ucho, obvinil Petra, že ho viděl v olivovém háji. J 18,26

7. Třetí zapření: Petr zaklel a řekl: „Člověče, nevím, o čem to mluvíš“ (Lk), „Toho člověka neznám!“ (Mt) nebo „Neznám toho člověka, o kterém mluvíš!“ (Mk, Jn), a zapřel Ježíše potřetí. Hned nato, když byli ještě v domě, zakokrhal kohout. Ježíš se podíval na Petra (Mt 26,74–75; Mk 14,71–72; Lk 22,60–62; J 18,27).

Co není správnou odpovědí:

Odlišné pořadí není správnou odpovědí, protože evangelijní zprávy používají slova jako „později“, „poté“ a „asi o hodinu později“.

Více než tři zapření je sice teoreticky možné, jak někdo navrhl, ale neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč by Ježíš řekl, že Petr zapře třikrát, a přitom k tomu došlo více než třikrát.

Odpověď: (Dav nemlčí)

Po Petrově prvním zapření o něco později promluvila k davu o Petrovi druhá dívka. Nádvoří se nacházelo uvnitř domu a pravděpodobně nebylo příliš velké. Očekávali byste, že první dívka bude mlčet? – Téměř jistě ne. Opakovala by to, co řekla Petrovi. Očekávali byste, že dav bude mlčet tváří v tvář tomuto závažnému obvinění? – Velmi nepravděpodobné. Muž Petra neobvinil, ale zeptal se ho, zda byl s Ježíšem. Proto, ačkoli ženy Petra obvinily, on odpověděl muži.

Stejně tak, při třetím zapření, očekávali byste, že někdo promluví k davu a nikdo z davu nic neřekne? Kromě těchto dvou věcí se pravděpodobně řeklo i více věcí.

Otázka: Jak mohla žena (Marie Magdaléna) v Mk 14,1 pomazat Ježíše dva dny před svátkem Paschy, když se to stalo šest dní před paschální večeří?

Odpověď: Slova „svátek“ v překladu krále Jakuba nejsou v původním řeckém textu, ani v novějších překladech.

Otázka: Byl Ježíš v Mk 15,25 ukřižován ve třetí hodině, nebo se jeho soud konal v šesté hodině, jak uvádí J 19,14?

Odpověď: Nejprve skutečnost, která není součástí odpovědi, a poté odpověď.

Skutečnost, která není součástí odpovědi: Jak poukázal Eusebius a další, řecký způsob zápisu číslic tři a šest se lišil pouze o jeden tah, takže mohlo jít o chybu písaře. To však není odpověď, protože následující část ukazuje, proč by se tyto dva časy měly lišit.

Odpověď:

Marek používal židovský den, který začínal v 6:00 ráno, takže Ježíš byl ukřižován kolem 9:00 ráno. Jan, který psal především pro pohanské čtenáře, používal v Janovi 1:39; 4:6; 19:14 římský den, který začínal o půlnoci, takže soud začal kolem 6:00 ráno.

Z historického hlediska je třeba poznamenat, že Římané a Řekové počítali den od půlnoci. Slavný astronom Claudius Ptolemaios (2. století n. l.) počítal každou polovinu dne od půlnoci a od poledne, a podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 2, str. 619, zřejmě právě odtud pocházejí označení A.M. a P.M.

Otázka: Skeptik Bart Ehrman tvrdí, že Ježíš byl apokalyptický (zaměřoval se na konec časů) v evangeliu podle Marka, ale ne v evangeliu podle Jana (kniha „Jesus, Interrupted“, str. 81).

Odpověď: Ježíš hovořil o konci časů ve třech evangeliích: Matouš 24–25, Marek 13 a Lukáš 17:20–37. Obecně se uznává, že Janovo evangelium bylo napsáno později než ostatní evangelia. Janovo evangelium je přibližně stejně dlouhé jako ostatní evangelia. Obsahuje mnoho podrobností o Ježíšových projevech, které v ostatních evangeliích nejsou, ale zřejmě nepovažoval za nutné opakovat to, co ostatní evangelia již zcela jasně vysvětlila. Knihou s největším množstvím apokalyptického materiálu v Bibli samozřejmě není žádné evangelium, ale kniha Zjevení, kterou sepsal právě Jan.

Otázka: V Mt 26,14–16; Mk 14,43–45; Lk 22,1–6 a J 18,2 se Ehrman domnívá, že to, že Jidáš Židům prozradil, kde se Ježíš nachází, nebylo příliš významné; spíše Jidáš Židům sdělil, že Ježíš se považuje za krále Židů, a oni to mohli využít k tomu, aby přiměli Římany, aby ho popravili. Připouští, že se jedná o „poněkud neobvyklý výklad“. [A co triumfální vstup do Jeruzaléma?] (Jesus, Interrupted, str. 170–171)

Odpověď: Je to jediný člověk, o kterém jsem slyšel, že zastává tento novátorský výklad. Ehrman tvrdí, že židovští vůdci mohli Ježíše sledovat a zatknout ho, ale neměli dostatečně závažné obvinění, aby ho Římané mohli odsoudit. Ehrman tedy v podstatě říká, že pro židovské vůdce bylo důležité: a) dokázat, že se prohlašoval za krále, a b) být schopni Ježíše zatknout, když ho dav nemohl ochránit. A jak by mohl být Jidáš, který tvrdil, že to Ježíš řekl, sám o sobě věrohodným svědkem?

A co palmové ratolesti a triumfální vstup? To by jim již samo o sobě poskytlo důvod k obvinění, které by mohli vznést. Pokud jde o sledování Ježíše, když každou noc mizel mezi svými stoupenci, potřebovali by špióna, někoho, kdo by se vmísil mezi stoupence a podával jim zprávy. Židovští vůdci měli špióna: Jidáše.

Otázka: V Mt 26,26–29 a Mk 14,22–23 – jedl a pil Ježíš při Poslední večeři skutečně chléb a z kalicha?

A: Ano, podle Lukáše 22:15–16 s nimi Ježíš jedl. Pro učedníky by bylo velmi podivné, kdyby oni jedli plnohodnotné jídlo, zatímco Ježíš by nejedl nic.

Q: Co přesně Ježíš řekl během Poslední večeře v Mt 26,26–29; Mk 14,17–26; Lk 22,15–38; J 13,3–29 a 1 Kor 11,24–25?

Odpověď: Žádný z těchto záznamů si nenárokuje, že by se jednalo o doslovný popis.

Zde je to, co můžeme vidět.

Před večeří

Ježíš umyl nohy svým učedníkům a mluvil o službě (Jan 13:3–20).

První výrok

„Velmi jsem toužil jíst s vámi tuto velikonoční večeři před svým utrpením. Říkám vám totiž, že ji už nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“ (Lukáš 22:15–16) Toto mohlo být řečeno také těsně před nebo po pátém výroku.

Druhé prohlášení

„Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ (Matouš 26:21)

„Amen, pravím vám, že jeden z vás, který se mnou jí, mě zradí.“ (Marek 14:18b)

„Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ (Jan 13,21b)

Třetí výrok

„Ten, kdo se mnou namáčí ruku do mísy, mě zradí…“ (Matouš 26:23–24)

„Je to jeden z Dvanácti – ten, kdo se mnou namáčí ruku do misky. Syn člověka odejde, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, skrze něhož je zrazen! Bylo by pro něj lepší, kdyby se nenarodil.“ (Marek 14:20b-21)

Ježíš odpověděl: „Je to ten, komu dám tento kousek chleba, až ho namočím.“ (Jan 13:26a)

Čtvrté prohlášení

„Sám jsi to řekl.“ (Matouš 26:25)

Páté prohlášení

„Co chceš udělat, udělej to rychle.“ (Jan 13:27f)

Šesté prohlášení

„Vezměte to a rozdělte si to mezi sebou. Říkám vám totiž, že od nynějška nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.“ (Lukáš 22,17b–18)

Sedmé prohlášení

„Vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ (Matouš 26:26)

„Vezměte to; toto je mé tělo“ (Marek 14:22).

„Toto je mé tělo, vydané za vás; to čiňte na mou památku.“ (Lukáš 22:19b)

„Toto je mé tělo, které je za vás; to čiňte na mou památku.“ (1. Korinťanům 11:24)

Modlitba

Poděkování za kalich (Matouš 26:27)

Osmé prohlášení

„Pijte z něj všichni. Toto je má krev smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. Říkám vám, že od nynějška nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy ho budu pít znovu s vámi v království mého Otce.“ (Matouš 26:27b–29)

„Toto je má krev smlouvy, která se prolévá za mnohé. Amen, pravím vám, že již nebudu pít z plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít znovu v království Božím.“ (Marek 14:24b–25)

„Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás. Hle, ruka toho, kdo mě zradí, je se mnou na stole. Syn člověka sice půjde, jak je předurčeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí.“ (Lukáš 22:20b–22)

„Tento kalich je nová smlouva v mé krvi; to čiňte, kdykoli z něj pijete, na mou památku.“ (1. Korinťanům 11:25b)

Spor o to, kdo je největší (Lukáš 22:25–31)

Zpráva Petrovi, že kohout zakokrhá, až se Petr třikrát zapře (Lukáš 22:34)

Rozprava o peněžence a mečích (Lukáš 22:35–38)

Zpívání chvalozpěvu (Matouš 26:30; Marek 14:26)

Citace z Písma jsou převzaty z BSB.

Otázka: Na základě Mt 26,26–28; Mk 14,22–24; Lk 22:19–21; 1 Kor 11:23–26 jeden skeptik navrhl, že Poslední večeře, jak je popsána v Bibli, byla zcela smyšlená, protože Židé pohrdali myšlenkou přijímání „těla a krve“, takže nejenže by to Ježíš věděl, ale i jeho učedníci a ostatní Židé by byli touto institucí pobouřeni a jeho učení by odmítli. Je na tomto tvrzení něco pravdy?

Odpověď: Ne, nikdy jsem neslyšel tvrzení, že by Poslední večeře byla smyšlená. Podívejme se však na to blíže.

Kdyby to všechny Židy odpuzovalo, co by pak bylo s Pavlem, bývalým farizejem? Zaprvé ho to jako křesťana neodpuzovalo a stále to učil ostatní, včetně Židů.

Při Pesachu se krev beránka nanášela na dveřní zárubně, takže Židé byli s krvavými oběťmi a obětováním beránků dobře seznámeni.

Jan Křtitel v Janovi 1:29 skutečně nazval Ježíše Beránkem Božím, který snímá hřích světa.

To zní jako novátorské obvinění z 20. století bez historického kontextu. Měli by nejprve najít v Talmudu, pozdějších židovských spisech, raných i pozdějších křesťanských spisech, římských spisech nebo někde jinde alespoň nějaký důkaz, že Židé toto odmítali, že křesťané to nepraktikovali atd. Člověk by mohl tvrdit, že Ježíš ve skutečnosti pocházel z Nového Zélandu, ale bez předložení jakýchkoli skutečných důkazů by tomu lidé také uvěřili?

Každopádně zde jsou důkazy mimo Bibli, že se Poslední večeře skutečně konala. Tisíce raných křesťanů zemřely za svou víru. Byli obviňováni z ateismu (protože nevěřili v římské bohy) a z kanibalismu (což bylo zkreslení, protože během Večeře Páně jedli a pili Kristovo tělo a krev). Proč by tedy byli falešně obviňováni z kanibalismu, kdyby se neúčastnili Večeře Páně?

Ignác, učedník apoštola Jana, který zemřel před rokem 116 n. l., zmiňuje Večeři Páně ve svém Dopise Římanům, kapitole 7, str. 77. „Toužím po chlebu Božím, po nebeském chlebu, po chlebu života, jímž je tělo Ježíše Krista, Syna Božího, který se později stal potomkem Davida a Abrahama; a toužím po nápoji Božím, totiž po Jeho krvi, která je neporušitelnou láskou a věčným životem.“

„Dbejte tedy na to, abyste měli pouze jednu eucharistii. Neboť je jedno tělo našeho Pána Ježíše Krista a jeden kalich, který [vyjadřuje] jednotu Jeho krve;“ Ignácův List Filadelfským, kapitola 4, str. 81.

Justýn Mučedník ve své První obhajobě (147–151 n. l.), kap. 66, str. 185 „A tento pokrm se u nás nazývá Eucharistia [Eucharistie], jíž se nesmí účastnit nikdo jiný než ten, kdo věří, že to, co učíme, je pravda, a kdo byl očištěn křtem k odpuštění hříchů a k znovuzrození, a kdo žije tak, jak to přikázal Kristus. Neboť nepřijímáme je jako obyčejný chléb a obyčejný nápoj; ale stejně jako Ježíš Kristus, náš Spasitel, který se stal tělem skrze Slovo Boží, měl pro naši spásu tělo i krev, tak i my jsme byli poučeni, že pokrm, který je požehnán modlitbou Jeho slova a z něhož je naše krev a tělo proměnou vyživováno, je tělo a krev toho Ježíše, který se stal tělem.“

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) ve svém díle Proti herezím, kniha 5, kapitola 2, str. 528 napsal: „Kdyby však toto [tělo] skutečně nedosáhlo spásy, pak by nás Pán ani nevykoupil svou krví, ani by kalich eucharistie nebyl přijímáním jeho krve, ani chléb, který lámeme, přijímáním jeho těla.“

Takže buď

a) Ježíš skutečně uspořádal Poslední večeři, nebo

b) Matouš, Marek, Lukáš, Pavel, Ignác, Justýn Mučedník, Irenej a všichni ostatní raně církevní spisovatelé se v tom všem mýlili.

c) Oni to nenapsali; v průběhu staletí bylo toto do jejich spisů systematicky přidáváno.

Abychom mohli vyvrátit námitku c), musíme znát data nejstarších rukopisů, které obsahují dotyčné verše. Zde jsou konkrétní verše, které se během Poslední večeře výslovně zmiňují o Ježíšově těle a krvi.

Matouš 26:26–28

p45 Chester Beatty I (všechna čtyři evangelia a Skutky apoštolů) (100–150 n. l.) (dříve se předpokládalo, že pochází z konce 2. nebo počátku 3. století n. l.) (Mt 20:24–32; 21:13–19; 25:41–26:39

str. 37 (=Ann Arbor 1570) Mt 26:19–52 (polovina 3. století)

Vaticanus (325–350 n. l.) a Sinaiticus (340–350 n. l.) obsahují celé Matoušovo evangelium. Fotografie stránky z Matoušova evangelia z Codexu Sinaiticus je uvedena v New International Dictionary of the Bible, str. 2004.

Alexandrinus [A] (kolem r. 450 n. l.) zachoval pouze Matouše 25:7 až do konce.

Marek 14:22–24

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (kolem roku 450 n. l.) obsahují celé Markovo evangelium.

Lukáš 22:19–21

p75 Bodmer 14/15 Papyry (většina Lukáše a Jana) Obsahují Lukáš 3:18–22; 3:33–4:2; 4:34–5:10; 5:37–6:4; 6:10–7:32; 7:35–39, 41–43; 7:46–9:2; 9:4–17:15; 17:19–18:18; 22:4–24:53. Obvykle se datuje do let 175–200 n. l. nebo 175–225 n. l. Jeho rukopis je však velmi podobný jinému dokumentu, papyru Fuad XIX, o kterém je známo, že byl napsán v letech 145–146 n. l.

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (kolem roku 450 n. l.) obsahují celé Lukášovo evangelium.

1 Korinťanům 11:23–26

p46 Chester Beatty II 100–150 n. l. 1 Kor 1:1–9:2; 9:4–14:14; 14:16–15:15; 15:17–16:22

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (kolem roku 450 n. l.) obsahují celý 1. list Korinťanům.

Otázka: V Mt 26,27b–29, Mk 14,24b–25, Lk 22,20b–22 a 1 Kor 11,25b – vzali kalich po chlebu, nebo před chlebem, jak jasně ukazuje Lk 22,17b–18?

Odpověď: Obojí. Během židovské Paschy se v různých fázích hostiny přijímaly čtyři kalichy. U posledního kalicha, po jídle, Ježíš řekl: „Toto je krev nové smlouvy…“ I kdyby člověk neznal židovské zvyky, mohl by odpověď poznat, protože Lukáš 22 zmiňuje jak kalich před chlebem, tak kalich po chlebu.

Všimněte si, že v Matoušovi Ježíš přikazuje všem, aby z toho kalicha pili. To je v rozporu s dřívější římskokatolickou praxí, kdy laici dostávali pouze chléb.

Také F. L. Godet ve svém komentáři k 1. Korinťanům na str. 63 uvádí, že Večeře Páně je „spojovacím článkem mezi Jeho dvěma příchody: památkou jednoho a zárukou druhého“.

Otázka: Řekl Ježíš v Lk 22,31.34, že Petr ho zapře během Paschy, nebo až poté, co odejdou, jak uvádějí Mt 26,34, Mk 14,30 a Jn 13,38?

Odpověď: Kdyby Ježíš tuto větu po Velikonocích neopakoval, Petr by z ní byl tak ohromen, že by si pravděpodobně myslel, že ji neslyšel jasně. Mimochodem, Písmo ani neříká, že by to Ježíš řekl pouze dvakrát.

Otázka: V Mt 26,57–68 a Mk 14,53–65, konal se Ježíšův soud v noci, nebo ráno, jak uvádějí Lk 22,54–71 a Mt 27,1,2,11–26?

Odpověď: Obojí, protože se konal soud před židovským Sanhedrinem i soud před Pilátem.

Soud před židovským Sanhedrinem v Matoušovi 26:57–68 a Markovi 14:53–65 začal uprostřed noci a skončil za úsvitu. Mimochodem, podle židovského zákona bylo zakázáno konat soud v noci.

Lukáš o tomto soudu nehovoří, kromě toho, co viděl Petr, který stál venku. Ježíš vešel do domu velekněze a poté vyšel z domu spolu s kněžími.

Kohout zakokrhal krátce před svítáním v Matoušovi 26:74–75, Markovi 14:72 a Lukášovi 22:60–62.

Poté nastalo svítání (Matouš 27:1; Marek 15:1; Lukáš 22:66).

Poté byl Ježíš souzen před římským místodržitelem Pontiem Pilátem (Matouš 27:1–2, 11–26; Marek 15:1–5 a Lukáš 23:1–5). Viz také následující otázku.

Otázka: Jaký byl v Matoušovi 26:57–68, Markovi 14:53–65 a Lukášovi 22:60–62 sled událostí před soudem před Sanhedrinem?

Odpověď: Postup byl následující.

1. Hned po Ježíšově zatčení v Getsemane se nejprve vydali do domu Annáše, tchána velekněze Kaifáše (Lukáš 22:54; Jan 18:12–13).

2. Buď v Janovi 18:24, nebo již dříve byl Ježíš odveden do Kaifášova domu. Matouš 26:56–57 a Marek 14:51–53 tento předchozí detail vynechávají a zmiňují pouze příchod do Kaifášova domu.

3. Petr se jednou zapřel Ježíše (Matouš 26:70; Marek 14:68; Lukáš 22:57; Jan 18:17).

4. O něco později Petr Ježíše zapřel podruhé (Matouš 26:71; Marek 14:69; Lukáš 22:58; Jan 18:25).

5. Asi o hodinu později se Petr zapřel Ježíše potřetí. Stále byli v domě, když zakokrhal kohout (Matouš 26:74; Marek 14:71–72; Lukáš 22:59–62; Jan 18:27).

6. Za úsvitu se židovská rada zeptala Ježíše (nebo se ho zeptala znovu): „Jsi-li Mesiáš, řekni nám to.“ A dospěli k rozhodnutí (Matouš 27:1; Marek 15:1; Lukáš 22:66–71).

7. Mezitím bylo brzy ráno a Ježíš v doprovodu kněží opustil dům Kaifášův a odešel na svůj soud před římského místodržícího Piláta (Matouš 27:2; Marek 15:1; Lukáš 23:1; Jan 18:28–38).

8. Pilát poslal Ježíše k Herodovi (Lukáš 23:7–11a).

9. Herodes poslal Ježíše zpět k Pilátovi (Lukáš 23:11b–12).

10. V noci předtím měla Pilátova žena sen, ve kterém se chtěla distancovat od odsouzení Ježíše. Matouš 27:19

11. Pilát se jich zeptal, zda chtějí, aby byl propuštěn Barabáš, nebo Ježíš (Matouš 27:15–27; Lukáš 23:18–25; Jan 18:39–40).

Otázka: Proč je v Mt 27,2 Pontius Pilát nazýván „vládcem“, když ve skutečnosti byl prefektem?

Odpověď: Prefekt (praefectus) byl konkrétnější termín pro správce malé, těžko spravovatelné oblasti.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Pilát byl mimo Bibli znám jako krutý a nespravedlivý vládce, proč ho evangelia v Mt 27,2.11–26 vykreslují jako slabého a velmi dbajícího na zdání spravedlnosti?

Odpověď: Existují dvě vzájemně se doplňující vysvětlení.

Nejistá pozice: Možná se Pilátovo chování v roce 33 n. l. změnilo, protože si v té době uvědomil, že má u císaře velmi nejistou pozici. Pilát nařídil, aby byly v Herodově paláci v Jeruzalémě umístěny štíty s vyobrazením císařova jména. Židé se odvolali k římskému císaři a Tiberius sám přímo nařídil Pilátovi, aby štíty odstranil.

Druhým důvodem k nejistotě bylo to, že Pilát se do své funkce dostal díky vlivu svého mentora, antisemity Sejana. Sejan byl popraven Tiberiem 18. října roku 31 n. l. a Pilát se o této zprávě pravděpodobně dozvěděl nejpozději v roce 33 n. l. Již předtím Tiberius neváhal potrestat své římské spoluobčany za vydírání a zradu. Sám Pilát byl odvolán z úřadu v letech 36/37 n. l.

Dvě stránky: Kromě toho „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 8, str. 559–560, zmiňuje také druhý faktor. „Z psychologického hlediska může být člověk, který je ve svém jádru slabý, nejistý a sobecký, despotický a necitlivý, když se dostane do pozice moci. Jinými slovy, Pilátův charakter se nezměnil, pouze projevoval svou druhou stránku.“ Pilátovo chování, ačkoli se mohlo jevit jako poněkud ‚proježíšovské‘, ve skutečnosti takové nebylo, jak dokládá Ježíšovo mučení a ukřižování. Spíše než být ‚proježíšovský‘, byl Pilát ve skutečnosti ‚proti Sanhedrinu‘.“

Pontius Pilát nebyl sebejistý muž. Poté, co ho Tiberius v letech 36/37 n. l. odvolal z úřadu, spáchal podle Eusebia sebevraždu.

Otázka: Jaké důkazy o existenci Pontia Piláta existují mimo Bibli v Mt 27,2–14; Mk 15,2–15; Lk 23,1–24 a J 19,1–15?

Odpověď: Mimo Bibli existuje šest nezávislých důkazů.

1. Nekřesťanský římský historik Tacitus (100 n. l.) ve spise „Anály“ 15:44 píše: „Christus, od něhož [křesťané] odvodili své jméno, byl popraven na základě rozsudku prokurátora Pontia Piláta za vlády císaře Tiberia;“

2. Kniha „The Bible As History“ (str. 373) obsahuje obrázek lícní a rubní strany mince vydané římským prokurátorem Pontiem Pilátem.

3. V roce 1961 byl v římském divadle v přístavu Cézareje nalezen nápis, který zmiňuje Pontia Piláta. Jeho fotografie je uvedena ve „Wycliffe Bible Dictionary“ na str. 1343, ve „Wycliffe Dictionary of Biblical Archaeology“ na str. 456 a v knize „The Archaeology of the New Testament“ (Finnegan) na str. 138–139. Zachované části znějí:

Obyvatelům Cézareje

Tiberieum

Pontius Pilát

Prefekt Judeje

Zmiňuje se o tom také „Dictionary of New Testament Background“ na str. 534 a „The Archaeology of the New Testament“ (Blaiklock) na str. 58.

4. Žid Filón rovněž uvádí, že Pontius Pilát přivezl zlaté štíty s jménem císaře Tiberia a pověsil je v Herodově paláci. Židé to považovali za urážku a obrátili se na Tiberia, který Pilátovi nařídil štíty odstranit, což Pilátovi pravděpodobně způsobilo ztrátu prestiže. (O vyslanectví k Gaiovi 38–39 (299–306), str. 784–785.

5. Josefus ve spisech „Starověk Židů“ 18.3.1 (napsáno kolem let 93–94 n. l.) a „Války židovské“ 2.9.2 rovněž zmiňuje Pontia Piláta jako správce.

6. Raně křesťanští spisovatelé.

Ignác (zemřel 107/116 n. l.) ve „Dopise Magnesijcům“, kap. 11–12, s. 64, zmiňuje Pontia Piláta

Ježíš byl skutečně pronásledován za vlády Pontia Piláta, skutečně ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Ignácův „Dopis Trallianům“, kap. 9, str. 70

Justýn Mučedník (kolem roku 150 n. l.) Ježíš Kristus ukřižován za vlády Pontia Piláta. „…a my Ho oprávněně uctíváme, neboť jsme se dozvěděli, že je Synem samotného pravého Boha, a klademe Ho na druhé místo, prorockého Ducha na třetí, a to dokážeme.“ První apologie Justýna Mučedníka, kap. 13, str. 166–167

Ukřižován za vlády Pontia Piláta. První obhajoba Justina Mučedníka, kap. 61, str. 183

Melito ze Sard (170–180 n. l.) v díle Ante-Nicene Fathers, sv. 8, kap. 4, str. 757 uvádí, že Ježíš byl odsouzen Pilátem.

Irenej, Proti kacířstvím (182–188 n. l.), kniha 3, kap. 4.2, str. 417, uvádí, že Ježíš, který „sjednotil člověka skrze sebe s Bohem“, trpěl za vlády Pontia Piláta a vstal z mrtvých. Ježíš je soudcem těch, kteří jsou souzeni.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje 1. list Timoteovi 6,13 a zmiňuje Pontia Piláta. Fragment 4, str. 579 (Eusebiova Církevní historie, kniha 6, kap. 14)

Tertullian (198–220 n. l.) zmiňuje Pontia Piláta. V Tertullianově spise „Apologie“, kap. 21, s. 35

Hippolyt, biskup z Portu (222–235/6 n. l.), zmiňuje Kaifáše, Heroda a bičování Pilátem. Proti herezi Noeta, kap. 18, s. 230

Origenes (225–254 n. l.) uvádí, že dav mohl ovlivnit Piláta, aby Ježíše odsoudil. Zmiňuje také jeho nepřátelství vůči Herodovi a jejich zdánlivé přátelství. Origenův Komentář k Matoušovi, kniha 12, kap. 1, str. 449–450.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) „Ho [Ježíše] nakonec zadržel a vydal ho Pontiu Pilátovi, který byl tehdy jménem Římanů prokurátorem Sýrie, a s násilnou a tvrdohlavou naléhavostí požadoval Jeho ukřižování a smrt.“ Cypriánovy spisy, spis 7, kap. 13, s. 468

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) zmiňuje, že Ježíš byl vydán Pilátovi. Kanonické epištoly, kánon 9, str. 273

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) uvádí, že poté, co Jidáš zradil Ježíše, Židé Ježíše předvedli před Pontia Piláta. „Božské instituce“, kniha 4, kap. 18, str. 119. Heroda zmiňuje v kap. 18, str. 120.

Athanasius (331 n. l.) uvádí, že Pilát si při Kristově soudu umyl ruce. *Dějiny arianů*, kap. 68, str. 295

Eusebius, křesťanský církevní historik (318 n. l.), zmiňuje Pontia Piláta a uvádí, že poté, co byl odvolán z úřadu, spáchal sebevraždu.

Pontius Pilát byl v letech 26–36/37 n. l. správcem Judeje, kde nastoupil po Gratovi.

Otázka: Co kromě toho, co je uvedeno v Bibli, víme o Pontiu Pilátovi z Mt 27,2–14; Mk 15,2–15; Lk 23,1–24 a J 19,1–15?

Odpověď: „Pontius“ byl římský rod. „Pilatus“ znamená „ten, kdo je vyzbrojen pilumem“, tedy oštěpem. Většina toho, co víme o Pontiu Pilátovi, pochází od Josefa Flavia. Císař Tiberius Caesar měl přítele jménem Sejanus, který chtěl vyhladit všechny Židy, a Pontius Pilát i jeho současník Flaccus byli pravděpodobně Sejanovými chráněnci. Když se Pontius Pilát v roce 26 n. l. stal správcem (neboli prokurátorem) Židů, byl prvním, kdo do Jeruzaléma přinesl prapory s Caesarovým obrazem. Když Židé dříve požádali o jejich odstranění, Pilát je obklíčil vojáky a vyhrožoval, že je zabije. Josephus zaznamenává, že se Židé vrhli na zem, aby dali najevo, že raději zemřou, než by porušili svůj zákon. Pilát prapory odvezl do Cesareje.

Pilát poté vzal peníze z chrámové pokladny, aby postavil akvadukt pro přivádění vody do Jeruzaléma. Když Židé protestovali, Pilát nechal mezi davem rozmístit vojáky převlečené za civilisty, kteří v davu mnoho lidí zabili. Lukáš 13:1 také zaznamenává, že Pilát zabil některé Galilejce, jejichž krev smíchal s jejich oběťmi.

Když se někteří Samaritáni shromáždili na hoře, aby si prohlédli posvátné nádoby, které tam údajně umístil Mojžíš, Pilát vyslal vojáky, aby je přepadli a zabili. Samaritáni se odvolali k Vitelliovi, legátovi Sýrie, který vyslal Marcella, aby dočasně převzal správu Judeje, a nařídil Pilátovi, aby v letech 36/37 n. l. odešel v hanbě do Říma a podal císaři zprávu o svých činech. Sejanus byl popraven 18. října roku 31 n. l. a Tiberius se snažil zvrátit antisemitskou politiku. Tiberius Caesar zemřel 16. března roku 37 n. l., zatímco Pilát byl na cestě do Říma. Pilát se do Judeje již nikdy nevrátil. Podle tradice spáchal sebevraždu utopením na území dnešního Rakouska nebo Švýcarska.

Žid Filo uvádí, že Herodes Agrippa I. označil Piláta za „od přírody neústupného, směsici svéhlavosti a neúprosnosti“.

Dnešní příručka „Handbook for Solving Bible Difficulties“ (Příručka k řešení biblických obtíží) na str. 60 spekuluje, že Pilátovo postavení u císaře bylo obzvláště nejisté. Zatímco císař (Caesar) usiloval o stabilitu, Pilát třikrát téměř vyvolal povstání. Císař Tiberius nedávno nechal popravit řadu úředníků za zradu. Kdyby byl Pilát viděn, jak toleruje někoho, kdo se prohlašuje za krále, neplatí daně nebo chce vlastní království, stal by se jen jedním z mnoha, které Tiberius popravil. Tento bod neunikl Židům, kteří Pilátovi směle řekli: „Jestliže tohoto krále propustíš, nejsi Caesarovým přítelem.“

Otázka: Kolik lidí se podle Mt 27,19–26; Mk 15,7–15; Lk 23,23–25; J 18,38–40 nacházelo v davu před Pilátem, Ježíšem a Barabášem?

Odpověď: Archeologové prozkoumali prostor před Pilátovým soudním stolcem a podle knihy The Olive Tree Connection (str. 48) uvedli, že se v této oblasti mohlo nacházet maximálně 150 lidí. Během Pesachu mohlo být v Jeruzalémě několik set tisíc lidí, ale před Pilátem jich mohlo být pouze 150. Pro kněží by bylo snadné pečlivě vybrat ty, které chtěli mít před Pilátem, když ten nabídl propuštění jednoho vězně.

Otázka: Co víme o ukřižování před příchodem Krista na základě Mt 27,26; Mk 15,15; Lk 23,20–25; J 19,16; Sk 2,23; Žd 12,2?

Odpověď: Ukřižování bylo krutou, ale běžnou formou popravy u mnoha národů.

Kdo a kdy: Praktikovali jej Féničané, Kartaginci a Egypťané. Herodotus ve svém díle „Dějiny“ 3.125 zmiňuje, že Peršané používali ukřižování živých lidí. Ve stejném díle 3.159 Herodotus také uvádí, že Dareios (512–485 př. n. l.) nechal ukřižovat 3 000 předních občanů Babylonu. Anchor Bible Dictionary, svazek 1, str. 1207, rovněž uvádí, že jiné starověké prameny, které nemusí být nutně spolehlivé, zmiňují, že ukřižování používali obyvatelé Indie, Asyřané, Skythové, Tauri, Thrákové, Keltové, Germáni a Britové. Julius Caesar uvádí, že ukřižování používali Numidijci. Když Alexandr Veliký v roce 332 př. n. l. konečně dobyl fénické město Týros, okamžitě zabil 6 000–8 000 lidí a později ukřižoval 2 000.

Židé byli ukřižováni seleukovským králem Antiochou IV. (167 př. n. l.) podle Josefa Flavia v díle „Starověk Židů“, kniha 12, kap. 5, str. 257. V díle „Antiquities of the Jews“, kniha 13, kapitola 14.2, str. 285, Josephus rovněž uvádí, že saducejský vládce Alexandr Jannaeus (103–76 př. n. l.) ukřižoval v Jeruzalémě 800 farizejů poté, co před jejich očima zabil jejich manželky a děti.

Mezi Římany byl Plautus (zemřel v roce 184 př. n. l.) prvním spisovatelem, který poskytl důkazy o římském ukřižování, a to u lidí ukřižovaných ještě před jeho dobou. Například v roce 217 př. n. l. bylo v Římě ukřižováno 25 mužských otroků, kteří se podíleli na spiknutí. Josephus uvádí, že existovaly tři hlavní formy římské popravy: stětí/vhození šelmám, upálení a ukřižování. Rovněž uvádí, že upálení bylo považováno za mírnější trest než ukřižování.

Odkud se o něm Římané dozvěděli: Řekové i Římané převzali ukřižování od Féničanů. (Kartagince lze považovat za „západní Féničany“). Četné prameny dosvědčují kartaginské ukřižování a to, že Římané mohli tuto praxi převzít právě od nich.

Archeologické nálezy: Ačkoli se o ukřižování hojně hovořilo a bylo široce praktikováno, máme k dispozici pouze jeden archeologický nález související s ukřižováním, jak uvádí kniha The Resurrection of Christ, str. 36, poznámka pod čarou č. 28. Tímto jediným artefaktem jsou kosti muže jménem Yehohanan Ben Hagko. Jeden z hřebů byl stále zapuštěn v jeho kotníku, protože lidé, kteří ho pohřbívali, ho zřejmě nedokázali vyjmout. Tento nález je katalogizován pod číslem Izraelského úřadu pro památky 95-2067/5. Ukřižování

Jako křesťanský symbol: Existují některé velmi zajímavé archeologické objevy týkající se používání kříže jako symbolu. Samozřejmě Pavel (kolem roku 52 n. l.) „kázal Ježíše ukřižovaného“ v 1. Korinťanům 2:2, „chlubil se křížem“ v Galatským 6:14 a byl pronásledován kvůli kříži v Galatským 5:11; 6:12. Jak ale můžeme s jistotou vědět, jak kříž vypadal?

Když bylo v roce 79 n. l. Herculaneum zničeno výbuchem Vesuvu, objevil se při vykopávkách v jednom domě kříž (latinský kříž připomínající malé písmeno t).

V Talpiothu, předměstí Jeruzaléma, byly nalezeny ossuária (nádoby na uložení kostí) z doby před rokem 70 n. l., na jejichž čtyřech stranách byl vyznačen kříž připomínající znaménko plus.

Podle Justina Mučedníka (cca 138–165 n. l.) přirovnal ve své První obhajobě, kapitole 60, krucifix k řeckému písmenu Chi (podobnému X).

Kříž vypadal jako řecké písmeno tau podle Tertullianových Pěti knih v odpovědi na Marciona, kniha 3, verš 120, str. 153.

Athanasius (323–326 n. l.) ve spise „O vtělení“ 25:3 uvedl, že pouze na kříži umírá člověk s rozpaženýma rukama.

V Římě na Palatinském kopci bylo navíc nalezeno římské graffiti, které si utahovalo z křesťanů. Jak uvádí publikace *The Archaeology of the New Testament* (Blaiklock), str. 99, je na něm vyobrazen kříž s rozpaženými rameny.

Otázka: Proč byl v Mt 27,15–19; Mk 15,6–7; Lk 23,16–18 a J 18,39–40 Ježíš, který ještě nebyl shledán vinným, zvažován pro „program milostivého propuštění“?

Odpověď: Nikdo netvrdil, že římská spravedlnost byla vždy spravedlivá. Jelikož Ježíšovo odsouzení bylo zjevně téměř hotovou věcí, domnívám se, že pro Piláta dávalo smysl navrhnout k milosti muže, který ještě nebyl shledán vinným. Někdy mohou být i milosrdné činy zneužity k nespravedlivým účelům.

Otázka: Proč byla v Mt 27,19 Pilátova manželka v Jeruzalémě?

Odpověď: Manželky často doprovázely římské guvernéry. Již dříve Tacitus v Análech 3:34–35 zmiňuje, že Senát projednával návrh Severa Caeciny zakázat manželkám doprovázet magistráty, ale návrh byl zamítnut.

Otázka: Nabídli v Mt 27,34 a Mk 15,23 ostatní Ježíši nápoj a on ho odmítl, nebo Ježíš řekl: „Mám žízeň“ a nápoj přijal, jak naznačuje Jn 19,28–29?

Odpověď: Lidé ukřižovaní pociťovali extrémní žízeň a Ježíš v tomto ohledu zjevně nebyl výjimkou, když řekl, že má žízeň. Nabídli mu houbu namočenou v octu. Nápoj obsahoval žluč, která měla otupit bolest. Ježíš zpočátku houbu přijal a ochutnal nápoj, ale poté další odmítl. Ježíš nechtěl používat prostředek proti bolesti, když trpěl za naše hříchy.

Otázka: V Mt 27,35–36; Mk 15,24; Lk 23,34b; J 10,23–24: Moje žena chce jet do kasina v Louisianě k našemu 10. výročí. (Jako křesťan z toho mám nepříjemný pocit, ale ustoupil jsem jejím přáním.) Dohodli jsme se, že na hazard neutratíme více než 200,00 $. Je to teprve podruhé za posledních 10 let, co jdeme do kasina. (Naposledy, když jsme byli v kasinu, utratili jsme nanejvýš asi 100,00 $, a to bylo před 3 lety.) Dopouštíme se podle Božího slova hříchu?
Osobně v Písmu nemohu najít žádné místo, které by se přímo zabývalo hazardem. A souhlasím s tím, že hazardní průmysl způsobuje lidem závislost a je to odvětví, bez kterého by se Amerika obešla. Přesto pochybuji, že skutečně páchám hřích, pokud sázím tak malou částku a za posledních 10 let navštívím jen dvě kasina. Dokonce jsem řekl své ženě, že ať vyhrajeme cokoli, měli bychom to darovat na charitu. Dokonce si s sebou beru evangelizační letáčky, abych je rozdal v kasinu. Říkám si, že z tohohle výletu by mohlo vzejít i něco dobrého. (Gen. 50:20) =) (Přesto se kvůli tomu necítím o nic lépe, že tam jdu.)

Ale… tady je příklad pro srovnání: Měli by všichni křesťané přestat kupovat a pít víno (při zvláštních příležitostech/svatbách), protože alkoholový průmysl způsobuje, že se miliony lidí stávají závislými na tomto nápoji?

Ale jaký příklad tím dávám svým dětem? Co když můj syn vyroste v přesvědčení, že chodit do kasin je v pořádku, a pak se stane závislým na hazardu? Na druhou stranu, můj syn by se mohl stát závislým na víně – je ale jeho závislost moje vina, protože já piju víno nebo pivo jen výjimečně? (A nejsem na tom závislý.)

Odpověď: V Bibli není žádný přímý verš, který by věřícím zakazoval hazard, a není tam ani nic, co by říkalo, že je to v pořádku. (Existují verše jak ve Starém, tak v Novém zákoně, které říkají, že pít víno s mírou je v pořádku.)

Jako křesťané samozřejmě nemáme číst biblické příkazy a snažit se od nich co nejvíce odchýlit, aniž bychom je přímo porušili. Máme spíše toužit poznat jádro Boží vůle pro nás a žít podle něj. Hazard je oblastí, ve které máme poslouchat Boha podle svého svědomí a podle toho, co Mu podle našeho chápání dělá radost.

Věci, které naznačují, že určité hazardní hry by mohly být v pořádku

Jiné formy zábavy jsou v pořádku: Řekl jste, že nejste závislý a že neutratíte více než 200 dolarů. Člověk by mohl utratit 200 dolarů v zábavním parku (jako je Disneyland) a to nemusí být nutně hřích.

Křesťanské svědectví. Jelikož jste zmínil, že s sebou berete letáky od Chicka, aby si je lidé mohli přečíst, možná byste se mohl podívat, zda Chick nemá nějaký obzvláště vhodný leták o lidech, kteří při hazardu přišli o všechny své peníze.

Potěšte svou manželku: Pokud je to to, co vaše manželka chce, a není to zakázáno, měli byste dělat něco, co vás oba baví.

Věci, které naznačují, že vaše hazardní hry nemusí být Bohu milé

Příklad pro děti: Bude váš syn (a případné budoucí děti) závislý na hazardu, nebo budou dokonce jen jednou hazardovat a pošetile tak přijdou o velké sumy peněz? Abyste zjistili, zda je to problém či nikoli, proč si s manželkou v soukromí „natrénujete“ vysvětlování vašeho hazardu synovi, protože to stejně později budete muset udělat. Uvidíte, jak to na něj zapůsobí.

Nevyhnutelná nemravnost: Budou se na místě, kde hazardujete, konat nějaké obscénní představení? Pokud ano, neměli byste na tomto místě hazardovat ani se tam věnovat ničemu jinému.

Co jiného byste mohli dělat: Pokud nehrajete, existují jiné výlety a atrakce (a některé velmi vynikající restaurace), kterým byste se místo toho mohli věnovat.

Usvědčení: Myslíte si, že váš neklid je usvědčováním Duchem Svatým, nebo je to jen něco jiného?

Možná vás napadnou další důvody „proti“.

Snažte se následovat Boha: Modlete se za to, co by si Bůh v této situaci pro vás přál. Nemám žádný přímý příkaz ani povolení, které bych vám mohl ukázat, ale modlím se, abyste učinili to nejlepší rozhodnutí.

Otázka: V Mt 27,38; Mk 15,32 a Lk 23,39 uráželi zloději Ježíše, nebo se jeden z nich v Lk 23,40–43 kál a obrátil se k Ježíši?

Odpověď: Oba zloději zpočátku Ježíše uráželi. Zloděj po Ježíšově pravici však později změnil názor a uvěřil v Ježíše. Ježíš mu řekl, že ještě dnes bude s ním v ráji.

Otázka: Kdy přesně v Mt 27,44 a Mk 15,31–32 zloději Ježíše uráželi?

Odpověď: Písmo to přesně neuvádí. Matouš i Marek zmiňují tři skupiny lidí, které Ježíše urážely: kolemjdoucí, kněží a lupiči. Tyto verše však nespecifikují ani pořadí, zda to řekli jen jednou, ani kolikrát. Obecně není běžné, aby někdo pronesl jen jednu ošklivou větu a tím to skončilo.

I dnes mohou být křesťané kvůli své víře terčem posměchu ze strany zločinců, naprostých cizinců a dokonce i falešných náboženských vůdců.

Otázka: Učil Ježíš v Lk 21,7 o posledních časech v chrámu, nebo na Olivové hoře, jak ukazují Mt 24,3–44 a Mk 13,3–37?

Odpověď: Ježíš o tom učil na Olivové hoře a možná i během cesty tam. Lukáš 21 nikde neuvádí, že by Ježíš byl v chrámu, když o tom učil.

Otázka: Nesl v Mt 27,32; Mk 15,21 a Lk 23,26 Ježíšův kříž Šimon z Kyrény, nebo Ježíš sám, jak ukazuje J 19,17?

Odpověď: Obojí. Obecně platilo, že odsouzený měl nést svůj vlastní kříž, jak uvádí Jan 19,17. Ježíš však byl po bičování a bití tak slabý, že nemohl nést svůj kříž po celou cestu. Římané proto přiměli kolemjdoucího, Šimona z Kyrény, aby ho nesl po zbytek cesty.

Otázka: Máme v Mt 27,32; Mk 15,21 a Lk 23,26 nějaké mimobiblické důkazy o Šimonovi z Kyrény?

Odpověď: Je velmi pravděpodobné, že ano. V údolí Kidron v Jeruzalémě byla nalezena kostnice (urna na kosti) z doby před rokem 70 n. l. s nápisem „Alexander (syn) Šimona“, „Alexander z Kyrény“. Více informací viz:

E. L. Sukenik, BASOR 88 (1942): 38. Nápisy byly zveřejněny až v roce 1962: N. Avigad, „A Depository of Inscribed Ossuaries in the Kidron Valley“, IEJ 12 (1962): 1–12 + tab. 1–4.

V populárním formátu publikováno až v letech 2002–2003: „Treasures in the Storeroom: Family Tomb of Simon of Cyrene“, Biblical Archaeology Review, červenec–srpen 2003.

P. W. van der Horst, Ancient Jewish Epitaphs: An Introductory Survey of a Millennium of Jewish Funerary Epigraphy (300 př. n. l.–700 n. l.) (Kampen: Kok Pharos, 1991), s. 140–141.
Biblical Archaeology Review, červenec–srpen 2003, s. 51. Srov. http://israelpalestineguide.files.wordpress.com/2010/06/alexander-simon-ossuary-a-second-look-from-bar.pdf

Otázka: Co přesně bylo Ježíši podáno k pití na kříži v Mt 27,48; Mk 15,23; Lk 23,36 a J 19,29?

A: V Matoušovi 27:48 se píše: „kyselé víno / vinný ocet“, v Markovi 15:23: „víno smíchané s myrhou“, v Lukášovi 23:36: „vinný ocet“ a v Janovi 19:29: „vinný ocet“. Výraz „žluč / ocet“ však není označení konkrétní látky, nýbrž popis něčeho hořkého, a myrha byla hořká.

Q: Co přesně bylo napsáno na nápisu nad Ježíšovou hlavou v Mt 27:37, Mk 15:26, Lk 23:38 a Jn 19:19?

Odpověď: Nejprve pět faktů, které souvisejí s odpovědí, a poté dvě odpovědi.

1. Zaprvé to nebyl jeden nápis, ale tři nápisy, jak uvádí Jan 19:20, kde se píše, že nápis byl v aramejštině, latině a řečtině.

2. Zde je to, co zaznamenávají autoři evangelií.

Matouš 27:37 říká: „Toto je Ježíš, král Židů.“

Marek 15:26: ‚Král Židů.

Lukáš 23:38: „Toto je král Židů.“

Jan 19:19: „Ježíš z Nazaretu, král Židů.“

3. Starověcí autoři často parafrázovali svá slova. To, co zde máme, je přesné, ale ne doslovné. Pokud tedy například jeden autor napsal: „Toto je Ježíš, král Židů“, a jiný napsal: „král Židů“, oba mohli zaznamenávat stejnou výpověď. První autor prostě zaznamenal více z této výpovědi než ten druhý.

4. Papias, učedník apoštola Jana, uvádí, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v jazyce Hebrejců (aramejštině?) a poté přeloženo do řečtiny. Ostatní autoři psali v řečtině. Mezi výroky a tím, co zapsali autoři evangelií, tedy existuje překlad.

5. Bez ohledu na rozdíly mezi těmito třemi popisy se zdá, že Marek zaznamenává pouze to, co je jim všem společné.

První odpověď: Tři poselství ve třech různých jazycích jsou zaznamenána v Matoušovi, Lukášovi a Janovi. Marek zaznamenává to, co je jim společné. Pilát pravděpodobně neuměl aramejsky, takže by to bylo napsáno latinsky a přeloženo do řečtiny a aramejštiny, aby to každý mohl číst.

Druhá odpověď: Jelikož autoři evangelií zaznamenávají přeložená slova a některé věci, jako například „Toto je“ versus „Ten“, se v překladu často slučují, jsme si jisti poselstvím nápisů, ale nejsme si jisti přesným zněním slov. Důležité je zde však poselství, nikoli přesná slova.

Otázka: Jaké přesně bylo pořadí těch sedmi věcí, které Kristus řekl na kříži?

Odpověď: Ačkoli pořadí uvedené v evangeliu nemusí nutně odpovídat pořadí, v jakém byla tato slova pronesena, je nejjednodušší předpokládat, že šlo o chronologické pořadí, a to:

1. Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Lukáš 23:34a

2. „Ženo, hle, tvůj syn … Hle, tvá matka.“ Jan 19:25–27

3. Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Lukáš 23:43b

4. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Matouš 27:46; Marek 15:34

5. Mám žízeň. Matouš 27:48; Jan 19:28–29

6. Je dokonáno. Jan 19:30

7. Těsně před smrtí Ježíš řekl: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Lukáš 23:46a

Samozřejmě mohl Ježíš říci i jiná slova.

Otázka: Zemřel Ježíš v evangeliích skutečně na kříži, nebo ho Bůh zázračně a nepozorovatelně nahradil někým jiným, jak tvrdí muslimský Korán?

Odpověď: Rozdílné názory křesťanů a muslimů představují zásadní rozdíl mezi těmito dvěma náboženstvími.

Křesťané tvrdí, že to byl skutečně Ježíš, protože všechny křesťanské i nekřesťanské prameny uvádějí, že to byl Ježíš. Alláh muslimů se liší od Boha Bible a Alláh oklamal a svedl celý svůj lid, aby věřil, že Alláh někoho nahradil.

Muslimové tvrdí, že Alláh je totožný s Bohem z Bible. Alláhovo nahrazení Ježíše by nikdo nepoznal, a proto by neexistoval žádný historický důkaz o této výměně.

Oba se shodují na dvou věcech: 1) Přinejmenším se zdálo, že Ježíš zemřel na kříži. 2) V určitém okamžiku bůh islámu zcela oklamal a záměrně podvedl Alláhův vlastní lid.

Otázka: Jaké mimobiblické důkazy o tom, že během Ježíšova ukřižování „nastala tma nad zemí“, najdeme v Mt 27,45; Mk 15,33 a Lk 23,44–45?

Odpověď: Nelze rozumně očekávat, že by každá kultura zaznamenala takovou temnotu. Například se odhaduje, že 12. prosince 504 př. n. l. zatmění Slunce zatemnělo Egypt, avšak mezi vysoce civilizovanými Egypťany ani nikde jinde o tom neexistují žádné historické záznamy. Více informací najdete na http://www.informationblast.com/500s_BC.html. Stalo se to během Pesachu (tj. při úplňku), takže nemohlo jít o běžné sluneční zatmění; šlo o neobvyklou tmu. Navíc tma trvala od šesté do deváté hodiny. Přirozená zatmění netrvají tři hodiny. Podle stránky https://www.wku.edu/eclipse/duration.php může zatmění teoreticky trvat maximálně sedm minut.

Nicméně nekřesťanský samaritánský historik Thallus psal v roce 52 n. l., méně než 20 let po ukřižování. Napsal, že ukřižování Ježíše doprovázela tma.

Samaritánský historik Thallus, kterého nelze zaměňovat s řeckým filosofem Thalesem, byl poměrně dobře známý.

Pseudo-Justín Mučedník ve svém díle „Výzva Řekům“ (po roce 165 n. l.), kap. 9, str. 277, zmiňuje Thalla, Filóna, Josefa Flavia a další.

Dílo Theofila Autolykovi, kap. 29, s. 120, zmiňuje Thalla, stejně jako na s. 121 zmiňuje staršího chaldejského historika Berosa.

Dílo „Octavius“ od Minucia Felixe, kap. 22, str. 186, zmiňuje historika Thalla.

Tertullianova „Apologie“, kap. 19, str. 33, zmiňuje Thalla a Josefa Flavia.

Julius Africanus, fragment 18, str. 136.

Flegon byl karijský řecký spisovatel, který psal krátce po roce 137 n. l. Napsal, že ve čtvrtém roce 202. olympiády [33 n. l.] došlo k „největšímu zatmění slunce“ a že „v šesté hodině dne [v poledne] nastala noc, takže se na nebi dokonce objevily hvězdy. V Bithýnii došlo k velkému zemětřesení a v Niceji bylo mnoho věcí převráceno.“ (The Case for Christ, str. 111.) Origenes (225–254 n. l.) rovněž zmiňuje, že Flegon píše o temnotě ve 13. nebo 14. knize spisovatele Flegona. Origenes, *Proti Celsovi*, kniha 2, kap. 14, str. 437; kniha 2, kap. 33, str. 445; kniha 2, kap. 59, str. 455.

Tatianův „Diatessaron“ (kolem roku 172 n. l.), oddíl 51, str. 123, uvádí, že když byl Ježíš ukřižován, nastala tma od 6. do 9. hodiny. Tatianův „Diatessaron“, oddíl 52, str. 123, uvádí, že když Ježíš zemřel, došlo k zemětřesení.

Melito ze Sardis (170–177 n. l.) uvádí, že se země otřásla, slunce se skrylo a den se proměnil, neboť nemohly snést pohled na svého Pána visícího na stromě. Z díla „Rozprava o duši a těle“, kap. 2, Ante-Nicene Fathers, sv. 8, str. 756

Irenaeus ve spise „Proti herezím“ (182–188 n. l.), kniha 4, kap. 34, str. 512, říká: „A události spojené s utrpením Pána, které byly předpovězeny, se v žádném jiném případě nenaplnily. Neboť ani při smrti žádného člověka z dávných dob se nestalo, že by slunce zapadlo v poledne, ani se neroztrhla chrámová opona, ani se nezachvěla země, ani se neroztrhly skály, ani mrtví nevstali, ani nebyl žádný z těchto mužů [z dávných dob] vzkříšen třetího dne, ani přijat do nebe… Proto proroci nemluvili o nikom jiném než o Pánu, v němž se všechny tyto výše uvedené znamení spojily.“

Tertullian (kolem roku 200 n. l.) ve spise O půstu, kap. 10, sv. 4, str. 109, rovněž zmiňuje temnotu, která doprovázela Ježíšovo ukřižování. Zmiňuje ji také ve spise Odpověď Židům, kap. 12, str. 170.

Hippolyt byl biskupem v Portu (222–235/6 n. l.). Zmiňuje, že kvůli Ježíši „se zatmělo slunce, den ztratil světlo, skály se rozpadly, opona se roztrhla, základy země se otřásly, hroby se otevřely a mrtví byli vzkříšeni.“ V díle Proti kacířství Noeta, kap. 17, str. 230

V Ebionitských uznáních Klementa (cca 211–250 n. l.), kniha 1, kap. 42, str. 88, se uvádí, že Ježíš trpěl za nás, slunce ztmavlo a hory se roztrhly, když šel na kříž. Vstal z mrtvých.

Origenes (působil v letech 225–254 n. l.) zmiňuje temnotu nad zemí a hroby, které se rozestoupily, ve spise Proti Celsovi, kniha 2, kapitola 33, str. 445.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.): „Slovo Boží je tiše vedeno na porážku. A když u kříže Páně jsou hvězdy zmateny, živly rozbouřeny, země se třese, noc zastíní den, slunce…“ *Cypriánovy traktáty*, traktát 9, kapitola 7, str. 486

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) zmiňuje zemětřesení v Matoušově evangeliu. Dopis biskupovi Basilidovi, kánon 1, str. 94.

Arnobius (297–303 n. l.) ve spise Proti pohanům, kniha 1, kap. 53, s. 428 zmiňuje temnotu během Ježíšovy smrti.

Athanasius (318 n. l.) (implicitně) uvádí, že když Spasitel zemřel, slunce ztmavlo a země se otřásla. *Vtělení Slova*, kap. 49.4, s. 63

Laktancius (260–325 n. l.) píše o zemětřesení v téže hodině, kdy Ježíš zemřel, a o tom, že slunce náhle ztratilo své světlo a od šesté do deváté hodiny panovala tma. „Božské instituce“, kniha 4, kapitola 19, str. 122.

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) zmiňuje, jak se hroby rozletěly, země se otřásala, světla se zalekla a slunce i měsíc zmizely, hvězdy ztratily svůj lesk, když Ježíš trpěl na kříži. „Listy o ariánské herezi“, list 5.6, str. 301

Po Nicejském koncilu (325 n. l.)

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) (částečně): „Stvoření je osvobozeno zprostředkováním této oběti za hřích; i samotné skály ztrácejí svou pevnost a sílu.“ O Trojici, kniha 3, kap. 11, s. 65

Atanasius (kolem r. 371 n. l.) říká: „Slunce stáhlo své paprsky, země se otřásla a skály se roztrhly…“ Osobní dopis 61 (Maximovi), kap. 2, s. 578

Athanasius (356–360 n. l.) zmiňuje, že se roztrhla opona, slunce se skrylo, skály se roztrhly a mrtví v hrobech povstali. Čtyři pojednání proti ariánům, pojednání 3, kap. 29, s. 424

Efraim Syrský (350–378 n. l.) uvádí, že při Ježíšově smrti nastala tma a došlo k zemětřesení. Narozeninové hymny, hymnus 3, str. 273.

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) uvádí, že za časů Ezechiáše se slunce pohybovalo zpět a že při Kristově smrti došlo k zatmění slunce. (První katechetická přednáška 2, Otcové nicejští a postnicejští, str. 12)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) uvádí, že během ukřižování se slunce zatmělo. První katechetická přednáška 4, kap. 10, Nicene & Post-Nicene Fathers, str. 21, a skály se rozpadly. Přednáška 4, kap. 11, str. 22

Gregor z Nazianzu (330–391) při pojednávání o Ježíšově ukřižování říká: „Zahalil viditelný svět do temnoty“ a „… neboť se otevřely tajemné brány nebes; skály se rozštěpily, mrtví povstávají. Umírá, ale dává život, a svou smrtí ničí smrt.“ O Synu – Třetí teologická řeč, kap. 20, s. 309

Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) uvádí, že za Kristových časů se slunce a měsíc skutečně zatměly. Zmiňuje také „spásnou krev Krista Pána“ Komentář k Joelovi, kap. 2, str. 119

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje temnotu, která nastala, když byl Ježíš ukřižován. O Božím městě, kniha 3, kap. 15, str. 51.

Otázka: Je zmínka v evangeliích o temnotě, zemětřesení a roztrženém závoji při ukřižování Krista pouze obrazná a ve skutečnosti se to nestalo, protože to není zaznamenáno nikde jinde, jak uvádí kniha *Some Answered Questions* (Některé zodpovězené otázky), str. 37–38?

Odpověď: Ne. Důkazy o temnotě najdete v předchozí otázce a důkazy o zemětřesení v otázce týkající se Mt 27,51.

Otázka: Ve Lk 23,45–46 skeptik Bart Ehrman uvádí, že chrámová opona se roztrhla, zatímco Ježíš ještě žil, zatímco v evangeliu podle Marka se roztrhla až po jeho smrti. (Jesus, Interrupted, str. 68) Poté se ptá, zda roztržená opona představuje Boží odmítnutí židovského systému uctívání, nebo zda symbolizuje Ježíšovo smíření za nás. (rovněž v knize Jesus, Interrupted, str. 52)

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body. 1) Roztržená opona samozřejmě může symbolizovat více než jednu věc, zejména pokud jsou tyto dvě věci úzce propojené. Ve skutečnosti však nesymbolizuje to, že Bůh zavrhl židovský systém uctívání; spíše to, že nyní, když Ježíš vykonal smíření za hříchy, židovský systém uctívání skončil. (Chrám byl skutečně zničen během 40 let.)

2) Lukáš nespecifikuje okamžik, kdy se opona roztrhla na dvě části. Lukáš 23,44–46 uvádí, že od šesté do deváté hodiny nastala tma, chrámová opona se roztrhla na dvě části a Ježíš před smrtí zvolal. Pořadí událostí však není upřesněno.

Otázka: Ve své knize *Jesus, Interrupted* (str. 46–47) skeptik Bart Ehrman o Lukášovi říká: „Ježíšova smrt je důležitá jak pro Marka, tak pro Lukáše.“ Pro Marka však jeho smrt představuje smíření; pro Lukáše je důvodem, proč si lidé uvědomili, že jsou hříšní a musí se obrátit k Bohu, aby jim bylo odpuštěno. Důvod Ježíšovy smrti se tedy značně liší v závislosti na tom, kterého autora čtete.“ (také v knize *Jesus, Interrupted*, str. 94)

Odpověď: Ehrman se snaží vymyslet rozdíl ve víře mezi Markem a Lukášem, který však neexistuje. I Ehrman by uznal, že Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů pocházejí od téhož autora. Jedno z nejjasnějších prohlášení o smíření, které Lukáš učinil, se pravděpodobně nachází ve Skutcích apoštolů 5,30–31: „Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste zabili tím, že jste ho pověsili na kříž. Bůh ho povýšil na svou pravici jako Knížete a Spasitele, aby Izraeli udělil pokání a odpuštění hříchů.“ (podtržení přidáno, aby bylo zřejmé, v čem se Ehrman mýlí.)

Otázka: Řekl setník v Mt 27,54 a Mk 15,39: „Toto byl Syn Boží“, nebo „Toto byl spravedlivý člověk“, jak uvádí Lk 23,47?

Odpověď: Obojí. Centurion nebyl omezen na to, aby pronesl pouze jednu větu. Evangelia často necitují doslovně a nezahrnují každé slovo, takže centurion pravděpodobně řekl i další věci.

Většina lidí by souhlasila s tím, že během celé doby od Ježíšovy smrti až po ověření, zda je skutečně mrtvý, a snímání Jeho těla z kříže měl setník dostatek času na to, aby pronesl více než jednu větu. Bylo by docela podivné, kdyby setník kromě jedné věty zcela mlčel.

Otázka: Co je to harmonie evangelií po vzkříšení?

Odpověď: Nejprve bych měl přiznat, že jsem zde pouze „znovu vynalezl kolo“. Již v letech 246–265 n. l. Dionýsius, biskup z Alexandrie, ukázal, že autoři evangelií se „neshodují ani si neodporují“, a ve svém 5. dopise – biskupovi Basilidovi, kánon 1, Ante-Nicene Fathers, sv. 6, str. 94–95 – předložil dobrou a poměrně úplnou harmonii evangelií po vzkříšení. Každopádně zde uvádím harmonizaci těchto 29 událostí, která se shoduje s jeho verzí.

Čísla označují události, které musí být v daném pořadí, a písmena jako a, b, c označují události, které se mohly odehrát v libovolném pořadí. Tučně vyznačená slova označují časové, pořadové a místně-časové údaje. Podtržené verše ukazují, kde se nacházejí pasáže, které nejsou v chronologickém pořadí.

Po Ježíšově vzkříšení z mrtvých: Mt 28, Mk 16, Lk 24, J 20–21

R1a. Když skončil sabat, Marie Magdaléna, druhá Marie [matka Jakuba], Salome a ostatní ženy se vydaly k hrobu. Mt 28,1b; Mk 16,1–3; Lk 24,1; J 20,1

R2a. Když anděl odvalil kámen, nastalo zemětřesení. Strážci ztuhli jako mrtví. Mt 28,2–4

R2b. Anděl odvalil kámen. Mk 16,4; Lk 24,2

R1b. Tělo nebylo nalezeno a ke ženám promluvili dva „muži“. Lk 24:3-8; J 20:2

R3. Ráno, kdy Ježíš vstal z mrtvých, se ženám zjevil anděl a řekl jim, aby vyřídily učedníkům, ať jdou do Galileje. Mt 28,5–7; Mk 16,5–8

R4a. Zatímco se ženy spěšně vracely, zjevil se jim také Ježíš a řekl jim, aby vyřídily učedníkům, ať jdou do Galileje. Mt 28,8–10

R4b1. Když se ženy vrátily od hrobu, učedníci jim nevěřili. Lk 24,9–11

R4b2. Petr a Jan běží k hrobu; Jan tam dorazí jako první. Lk 24,12; J 20,3–9

R4b3. Poté se učedníci vrátili do svých domovů [v Jeruzalémě]. J 20,10

R4c. Strážní to oznámili kněžím; kněží je pak podplatili. Mt 28,11–15

R4d. Zatímco Marie plakala, zjevili se Marii Magdaléně dva muži a poté Ježíš. Mk 16,9–11; J 20,11–18

R5. Téhož dne se na cestě do Emauz zjevuje Ježíš dvěma učedníkům (nepatřícím k jedenácti učedníkům). Zůstává s nimi až do večera. Mk 16:12; Lk 24:13-29

R6. Oba učedníci se okamžitě vrhli zpět do Jeruzaléma (vzdáleného 7 mil, 11 kilometrů) a vyprávěli to jedenácti učedníkům. Mk 16,13; Lk 24,33–35

R7. V Jeruzalémě, večer téhož dne, kdy Ježíš vstal z mrtvých, zatímco ti dva hovoří s učedníky, se Ježíš poprvé zjevuje deseti učedníkům. J 20,19–23

R8. Ostatní učedníci řekli Tomášovi, že viděli Ježíše. J 20,25

R9. O osm dní později se Ježíš podruhé zjevil jedenácti učedníkům včetně Tomáše. Mk 16,14; J 20,19.26–31

R10. Ježíš se jim zjevil (potřetí) u Tiberiadského [galilejského] jezera. Chytili 153 ryb. Mt 28,19–20; J 21,1–14

R11a. Ježíš se třikrát ptá Petra, zda ho miluje. J 21,15–23

R11b1. Ježíš se zjevuje více než 500 učedníkům. 1 Kor 15:6

R11b2. Ježíš se zjevil svému bratrovi Jakubovi. 1 Kor 15:7

R12. V Galileji se Ježíš zjevuje učedníkům a dává jim Velké poslání. Mt 28,16–20; Mk 16,15–18

R13. Vracejí se do Jeruzaléma, kde buď zůstávají, nebo v předměstí Betanii.

R14. Zatímco jedí, Ježíš jim přikazuje, aby zůstali v Jeruzalémě, dokud nepřijmou moc z výsosti (Lk 24,49; Sk 1,4). Poslechnou tento příkaz. Lk 24,52

R15. Ježíš je vede do Betánie, předměstí Jeruzaléma na svahu Olivové hory. Lk 24,50

R16. Čtyřicet dní po vzkříšení (Sk 1,3) Ježíš vystoupil do nebe v oblacích v Betanii, na svahu Olivové hory. Mk 16,19; Lk 24,50–51; Sk 1,9–11

R17a1. Po návratu do Jeruzaléma zůstávají apoštolové v chrámu. Lk 24,52–53

R17b. Jedenáct apoštolů zvolilo Matěje, aby nahradil Jidáše. Sk 1,15–26

R18. V Jeruzalémě o Letnicích (50 dní po Velikonocích) jsou apoštolové naplněni Duchem Svatým. Sk 2

R19. Poté apoštolové volně cestují. Mk 16,20

Otázka: Byla Marie v Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1 u hrobu těsně po východu slunce, nebo se k hrobu vydala ještě za tmy, jak uvádí Jn 20,1?

Odpověď: Obě tvrzení jsou pravdivá. Jan 20,1 uvádí, že šly k hrobu, když byla ještě tma, ale Mk 16,2 ukazuje, že k hrobu dorazily, když už vyšlo slunce. Kdyby zůstaly v Betanii a hrob se nacházel těsně za hranicemi Jeruzaléma, trvalo by jim nějakou dobu, než by se dostaly z předměstí do samotného Jeruzaléma.

Otázka: Proč ženy v Mt 28,1; Mk 16,1–2; Lk 24,1 a Jn 20,1 šly k hrobu, když na něm byla podle Mt 27,62–66 římská pečeť?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi, ale ta druhá je pravděpodobnější.

Ženy si myslely, že jim to bude povoleno: Nebylo běžným zvykem opatřovat hrob pečetí a střežit ho římskými vojáky. Velekněží a farizeové výslovně požádali Piláta, aby „hrob byl zabezpečen až do třetího dne“ (Matouš 27:64). Úřady nechtěly zakazovat pohřební zvyky, pouze se chtěly ujistit, že nikdo neukradne tělo, takže se dalo očekávat, že ženám bude toto povoleno.

Ženy o pečetě a stráži nevěděly: Strážení hrobu zločince a umístění římské pečetě a stráže římských vojáků kolem něj bylo velmi neobvyklé. Lukáš 23,55–56 uvádí, že ženy následovaly Josefa, aby viděly, kam bylo Ježíšovo tělo uloženo, a poté odešly domů připravit vonné oleje a kadidla. Jinými slovy, nezůstaly na místě a nehlídaly hrob. Žádost o pečeť a stráž přišla až následující den, jak uvádí Matouš 27,62. Ženy tedy pravděpodobně o žádné pečetě ani stráži nevěděly.

Otázka: Proč v Mt 28,1; Mk 16,1–2; Lk 24,1; J 20,1 šly ženy k hrobce, aby zabalily tělo, když Josef z Arimatie a Nikodém již tělo zabalili v J 19,39?

Odpověď: Ježíš zemřel kolem 15:00 a mezi tím, co Josef z Arimatie požádal o tělo, Pilát ověřil, že Ježíš je skutečně mrtvý, a než tělo sňali a odnesli do hrobu, uplynula určitá doba. Neměli by dostatek času před setměním na řádný pohřeb (podobný egyptskému mumifikování). Josef a Nikodém tedy v Janovi 19:38–39 provedli první část, včetně použití některých vonných látek, aby zabránili rozkladu těla po několik dní, a poté se vrátili a v neděli za denního světla ho řádně zabalili, tj. ovinuli pruhy látky kolem jeho paží, nohou, trupu a hlavy. Může se to jevit jako poněkud odpudivý úkol, ale v té době to byl běžný zvyk.

Navíc, ačkoli o židovských pohřebních zvyklostech té doby toho moc nevíme, v egyptských pohřebních zvyklostech se část přípravy těla stejně prováděla až o několik dní později.

Otázka: Jaký význam má v Mk 16,1–8; Mt 28,1–8; Lk 24,1–11; J 20,1–12 to, že ženy uviděly prázdný hrob?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

a) Židé sice své mrtvé nebalsamovali, ale při pohřbu používali vonné látky. To vůbec NEBYLO svědectvím o tom, že by ženy věřily, že Ježíš vstanou z mrtvých. Spíše šlo o to, že ženy přišly s živou účastí splnit svou povinnost, a to se směsicí lásky a zklamání. Sloužili byste Bohu věrně i tehdy, kdybyste zažili zklamání?

b) V řecké a latinské kultuře byly ženy považovány za méněcenné než muži. Kdyby někdo chtěl příběh pozměnit, aby více oslovil čtenáře, mohl by tuto část jednoduše vynechat, nebo uvést, že hrob viděli jako první muži místo žen. To naznačuje, že autoři pouze zaznamenali, co se skutečně stalo.

c) Podobně i v židovské kultuře byly ženy považovány za důležité, avšak jejich svědectví bylo podle židovské Mišny Roš ha-Šana 1,8 považováno za bezcenné.

d) Bůh mohl udělit čest být prvními, kdo uvidí vzkříšeného Ježíše, komukoli, ale rozhodl se ji dát ženám. Možná je to znamení pro všechny kultury, včetně té naší, že obecně bychom měli ženy ctít, věřit jim a důvěřovat jim stejně jako mužům.

Otázka: Viděly v Mk 15,47 Marie Magdaléna a Marie, matka Jozese, kam byl Ježíš uložen, nebo to byly „ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje“, jak uvádí Lk 23,55?

Odpověď: Obě skupiny. Na jedné straně by ženy z Galileje mohly znamenat ženy, které s Ježíšem cestovaly z Galileje, nikoli nutně ženy narozené v Galileji. Na druhé straně Magdala byla město v Galileji, na západním břehu Galilejského moře.

Otázka: Byla v Mt 28,1 hrobka uzavřena, nebo byl kámen odvalen, jak uvádí Lk 24,2?

Odpověď: Lukáš 24,2 uvádí, že kámen byl odvalen již v době, kdy tam ženy dorazily. Matouš 28,2 rovněž zmiňuje, že kámen byl odvalen, a to jako vysvětlení k verši Matouš 28,1. Nikde se neříká, že ženy byly přítomny v okamžiku, kdy byl kámen odvalen.

Otázka: V Mk 16,4 se skeptik Bart Ehrman ptá, zda byl kámen již odvalen, nebo zda jej [údajně] odvalil anděl, když tam ženy byly (Mt 28,2)?

Odpověď: V obou evangeliích byl kámen odvalen ještě předtím, než anděl promluvil k ženám. Matouš 28:2 neříká, že ženy byly přítomny v okamžiku, kdy byl kámen odvalen.

Otázka: Co se stalo, když Ježíš vstal z mrtvých, jak je popsáno v Mt 28,1–8; Mk 16,1–8; Lk 24,1–10 a J 20,1–8?

Odpověď: Ježíš opět ožil ve svém fyzickém těle. Jeho skutečné, zjizvené fyzické tělo bylo stále možné se dotknout (Jan 20:27; Matouš 28:9; Lukáš 24:39) a jíst (Lukáš 24:41–43). V Lukášovi 24:39 Ježíš řekl, že jeho tělo po vzkříšení mělo maso a kosti, a myslím, že budete souhlasit, že Ježíš to věděl lépe než kdokoli jiný! Ježíšovo tělo však bylo oslavené fyzické tělo, které mohlo procházet zdmi (Jan 20:19–20) a mizet (Lukáš 24:31).

Tertullian (198–220/240 n. l.) Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých ve svém těle. To je samotný základ evangelia, naše spasení. Pět knih proti Marcionovi, kniha 3, kap. 8, str. 328

Novatian (250/254–256/7 n. l.) „On [Ježíš] vstal z mrtvých ve stejné tělesné podstatě, v jaké zemřel, což dokazují rány na tom samém těle, a tak ve svém těle ukazuje zákony našeho vzkříšení tím, že při svém vzkříšení obnovil stejné tělo, jaké od nás přijal.“ Pojednání o Trojici, kap. 10, str. 620.

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) uvažuje o tom, co kdyby Ježíš trpěl pouze zdánlivě. „Kdyby trpěl zdánlivě, a ne ve skutečnosti, Herodes soudil pouze zdánlivě; zdánlivě si Pilát nad Ním umyl ruce a zdánlivě Ho zradil Jidáš. Stejně tak Ho zdánlivě vydal Kaifáš; Židé Ho zdánlivě zadrželi a apoštolové… I Jeho krev byla prolita jen zdánlivě; evangelisté kázali evangelium jen zdánlivě; Kristus přišel z nebe jen zdánlivě a jen zdánlivě vystoupil na nebe. Spása lidstva byla také jen zdánlivá, a ne skutečná. Proč tedy Kristus říká: ‚Já jsem pravda?‘“ Dialog o pravé víře, pátá část, kap. 851a, str. 149

Otázka: Přišla v Jan 20,1 k hrobu sama Marie Magdaléna, nebo Marie Magdaléna a ta druhá Marie (Mat 28,1), nebo Magdaléna, Marie, matka Jakuba, a Salome podle Marka 16,1, nebo Magdaléna, Joanna, Marie, matka Jakuba, a jiné ženy podle Lukáše 24,10?

Odpověď: Přišly Marie Magdaléna, Joanna, Marie, matka Jakuba, i ostatní ženy. Jan 20,1 NEŘÍKÁ, že Marie přišla sama. Pokud přišlo více žen, je stále správné, i když ne tak přesné, zmínit jednu, dvě nebo tři z nich. Pokud některé přišly dříve a jiné hned poté, je stále správné, když jeden záznam uvádí, že některé přišly, a jiný záznam zmiňuje celou skupinu.

Otázka: Bylo v Matoušovi 28,2–5 a Markovi 16,5 pouze jedno andělské zjevení, nebo šlo o dvě, jak uvádějí Lukáš 24,4 a Jan 20,12?

Odpověď: Pokud tam byli dva nebo více andělů, pak je rovněž správné, že tam byl jeden anděl. Toto je jeden z mnoha příkladů, kdy jsou evangelijní zprávy přesné, ale ne detailní.

Otázka: Řekly ženy v Mt 28,8 o tom učedníkům, nebo to nikomu neřekly, jak uvádí Mk 16,8? (Jesus, Interrupted, str. 48)

A: Mark zjevně neměl na mysli, že by ženy po zbytek života nikomu nic neřekly. Jistě nikomu neřekly, koho viděly, když utíkaly od hrobu. Pokud si přečtete celý úryvek z Matouše 28:8–10, uvidíte, že ženy utíkaly, aniž by to zatím někomu řekly, a teprve pak se s nimi setkal Ježíš. Ježíš jim řekl, aby to řekly mým bratrům (tj. učedníkům). Pokud chceme být puntičkářští, přísně vzato Matouš 28 vlastně neříká, že ženy poslechly a někomu to řekly. Chování učedníků však silně naznačuje, že ženy to učedníkům řekly.

Otázka: V Matoušovi 28,9 poznala Marie Magdaléna Ježíše, když se jí poprvé zjevil, nebo ne, jak uvádí Jan 20,14?

Odpověď: Matouš 28,9 neuvádí, jak rychle Marie Ježíše poznala; pouze říká, že ho na chvíli poznaly. V Janovi 20,14 Marie zpočátku nevěděla, že je to Ježíš. Jan 20,15–17 však také ukazuje, že poté Ježíše POZNALA.

Otázka: Jsou v Janovi 20:29 požehnáni ti, kteří věří, aniž by viděli, nebo jsou v Lukášovi 10:23 požehnáni ti, kteří vidí?

A: Ježíš říká dvě různé věci v různých kontextech a požehnáni jsou oba, avšak různým způsobem.

V Janovi 20:29 Ježíš NEŘEKL, že ti, kdo osobně viděli zjevení vzkříšeného, nejsou požehnáni. Ježíš spíše řekl pochybujícímu Tomášovi: „Protože jsi mě [nyní] viděl, uvěřil jsi; požehnáni jsou ti, kteří neviděli, a přesto uvěřili.“ (BSB) Tomáš činil z Ježíšova zjevení po vzkříšení základ své víry. Ježíš tím chtěl říci, že požehnanější (vysoce chválení) jsou ti, kteří sice mají zázraky na podporu své víry, ale nedělají z nich základ své víry, jak to udělal Tomáš.

V Lukášovi 10:23 Ježíš říká učedníkům (včetně Tomáše), že byli požehnáni (prokázalo se, že jsou vysoce oblíbeni), protože mohli na vlastní oči vidět to, co viděli.

Co je základem vaší víry v Krista? Pokud jsou to jen zázraky, co když Satan spáchá falešný zázrak? Pokud je to jen apologetika, co když narazíte na nekřesťana, který je lepším diskutérem? Pokud je to jen to, že máte odpověď na každou námitku proti Bibli, co když někdo předloží novou námitku proti Bibli, na kterou nemáte odpověď? Základem naší víry by měl být náš vztah s Kristem; všechny tyto ostatní věci jsou dobré k podpoře naší víry, ale neměly by být jejím základem.

Otázka: Rozdělili Židé v Lk 24,44 Bibli na tři části, nebo jen na dvě, jak ukazuje Mt 5,17?

Odpověď: Židé o ní hovořili oběma způsoby, stejně jako Ježíš.

Zákon a Proroci: Židé nazývali Starý zákon „Zákonem a Proroky“ podle Matouše 5:17–18; Lukáše 24:27 (Mojžíš a Proroci); Zachariáše 7:12 (Zákon nebo dřívější proroci); 2. Makabejská 15:9; Kumránský manuál kázně 9.11.

Trojí členění (Zákon, Proroci, Spisy) Prolog knihy Ekleziastika (cca 132 př. n. l.), Filón Alexandrijský (cca 40 n. l.) „…studovali na tom místě zákony a posvátná Boží proroctví vyhlášená svatými proroky, chvalozpěvy, žalmy a nejrůznější další věci…“ Kontemplativní život 25, s. 700, Josefus (37–100 n. l.) Proti Apionovi 1.8 a Babylonský Talmud (4. století n. l.). Prolog k Sirachovi uvádí „Zákon, Proroky a ostatní knihy otců“. Sirach 39:1 říká: „zákon, moudrost, proroctví“. Halachický dopis z Kumránu zmiňuje „knihu Mojžíšovu, Proroky, Davida a dějiny pokolení“ (4QMMT).

Ježíš zřejmě příliš nedbal na přesné rozdělení, pokud čtenáři chápali, co měl na mysli, když v Lukášovi 24:44 hovořil o Zákoně, Prorocích a Žalmech.

Otázka: Měli učedníci podle Lk 24,49 zůstat v Jeruzalémě, nebo odešli do Galileje, jak uvádí Mt 28,10.16?

Odpověď: Nejprve jim bylo řečeno, aby šli do Galileje, což učinili s osmidenním zpožděním. Poté se vrátili do Jeruzaléma a Ježíš jim řekl, aby tam zůstali, dokud nepřijmou moc z výsosti. Zde je pořadí událostí během těch 40 dnů, kdy byl Ježíš na této zemi, po svém vzkříšení a před svým nanebevstoupením.

R2. „Jděte do Galileje,“ řekl jim anděl ráno v den Ježíšova vzkříšení (Marek 16:7). Ježíš se také zjevil ženám a řekl jim, aby vzkázaly učedníkům, ať jdou do Galileje (Matouš 28:9–10).

R7. V Jeruzalémě, večer téhož dne, kdy Ježíš vstal z mrtvých, zatímco ti dva hovořili s jedenácti, se Ježíš zjevil deseti učedníkům (Jan 20:19–23).

R9. O osm dní později se Ježíš znovu zjevil všem učedníkům, včetně Tomáše (Jan 20:19,24–29).

R10. Odešli do Galileje, k Tiberiadskému moři [Galilejskému jezeru] (Matouš 28:19–20; Jan 21:1–24).

R14. Vrátili se do Jeruzaléma, kde buď zůstali, nebo v Betanii, předměstí. (vyplývá z kontextu)

R15. Zatímco jedli, Ježíš jim přikázal, aby zůstali v Jeruzalémě, dokud nepřijmou moc z výsosti (Lukáš 24:49; Skutky 1:4). Poslechli tento příkaz (Lukáš 24:52).

R16. Ježíš je vedl do Betánie, předměstí Jeruzaléma na svahu Olivové hory (Lukáš 24:50).

R17. Čtyřicet dní po vzkříšení (Skutky 1:3) Ježíš vystoupil do nebe v oblacích (Marek 16:19; Lukáš 24:50–51; Skutky 1:9–11).

R19. O Letnicích, které připadaly na 50. den po Velikonocích, byli naplněni mocí Ducha Svatého (Skutky 2).

R20. Poté se volně pohybovali mezi Jeruzalémem a jinými městy.

Podrobný sled událostí najdete v otázce týkající se souvislostí po vzkříšení.

Otázka: Je „Testimonium Flavianum“ od Josefa Flavia v díle „Starověké dějiny Židů“ 18,63–64 historicky spolehlivé?

Odpověď: Nejprve to, co se v něm píše v řečtině, a poté diskuse. Píše se tam: „V té době žil Ježíš, moudrý muž, pokud ho vůbec lze nazvat člověkem. Byl totiž tím, kdo konal úžasné skutky a byl učitelem těch, kteří rádi přijímají pravdu. Získal si mnoho Židů i mnoho Řeků. Byl to Kristus. Když ho Pilát, poté co uslyšel, jak ho obviňují muži nejvyššího postavení mezi námi, odsoudil k ukřižování, ti, kteří ho od počátku milovali, svou náklonnost k němu neztratili. Třetího dne se jim zjevil vzkříšený, neboť Boží proroci předpověděli tyto a nesčetné další podivuhodné věci o něm. A kmen křesťanů, pojmenovaný po něm, dodnes nezmizel.“

Michael J. Wilkins a J.P. Moreland ve své knize *Jesus Under Fire: Modern Scholarship Reinvents the Historical Jesus* (str. 212–213) uvádějí: „Názory odborníků na tuto pasáž lze rozdělit do tří táborů: (1) ti, kteří hájí zásadní autentičnost pasáže; (2) ti, kteří celou pasáž odmítají; (3) ti, kteří věří, že pasáž má autentické jádro, ale obsahuje také křesťanské dodatky. Nejnovější bádání se přiklání k poslednímu názoru.“ Arabská verze od Agapia, melkitského biskupa z Hierapole v Sýrii z 10. století, uvádí místo „zázraky“ výraz „dobré chování“, po třech dnech následuje slovo „zpráva“ a před „byl Mesiášem“ je vloženo slovo „možná“. Eusebius z Cesareje (působil kolem roku 325 n. l.) tuto pasáž cituje, ale Origenes (225–254 n. l.) ve svém spise Proti Celsovi (kniha 1, kap. 47, str. 416; kniha 2, kap. 13, str. 437) poznamenává, že Josefus hovořil o Jakubovi, ale NE o Kristu.

Otázka: Kteří raní autoři označovali evangelia jako evangelia?

Odpověď: Zde je seznam.

„List Diognetovi“ (cca 130–200 n. l.), kapitola 11, str. 29: „…víra evangelií je upevněna a tradice apoštolů je zachována…“

Justín Mučedník (151–155 n. l.) „Apoštolové nám totiž ve svých spisech, nazývaných evangelia, předali to, co jim bylo uloženo;“ První Justínova apologie, kap. 66, str. 185

Theofil Autolykovi (168–181/188 n. l.), kniha 3, kap. 12, str. 114, říká: „nacházíme jak u proroků, tak v evangeliích, protože všichni mluvili pod vlivem jednoho Božího Ducha.“

Hegesippus (kolem 170 n. l.) v díle Pět knih komentářů ke Skutkům církve, kap. 3, sv. 8, str. 764 zmiňuje Písmo evangelií.

Claudius Apollinaris (160–180 n. l.) zmiňuje Matouše, evangelia a Zákon. Ante-Nicene Fathers, sv. 8, kap. 772

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) „Není možné, aby evangelia byla početnější nebo méně početná, než jsou. … ‚pilířem a základem‘ církve je evangelium a duch života; je správné, aby měla čtyři pilíře, z nichž ze všech stran vyzařuje nesmrtelnost.“ Irenaeus, Proti herezím, kniha 3, kap. 11.8

Irenej zmiňuje „zkoumání evangelií“ v díle Proti herezím, kniha 2, kap. 22.3, s. 390.

Muratoriho kánon (cca 190–217 n. l.) Třetím evangeliem je Lukášovo. Muratoriho kánon 1. (Nepojmenovaní Matouš a Marek se tedy počítají jako dva.)

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) zmiňuje proroctví, evangelia a apoštolská slova v díle Kdo je ten bohatý člověk, který bude spasen, kap. 42, str. 604

Tertullian (198–220 n. l.) říká, že Marcion „se velmi usilovně snaží zničit pověst těch evangelií, která jsou vydávána jako pravá a pod jmény apoštolů, aby, pravda, zajistil svému vlastnímu evangeliu důvěryhodnost, kterou jim odnímá.“ Tertullianovo dílo Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 3, str. 348. Také kniha 5, kap. 2, str. 432 a O vzkříšení těla, kap. 33, str. 568

Tertullian (kolem r. 213 n. l.) „Nebo snad nakonec jen vyčítal evangeliím lež, když ve skutečnosti říkal: ‚Pryč s Matoušem; pryč s Lukášem!‘“ Proti Praxeovi, kap. 1, str. 597

Hippolyt (225–235/6 n. l.) zmiňuje evangelia v díle Vyvrácení všech herezí, kniha 6, kap. 24, str. 85.

Origenes (225–254 n. l.) věnuje celé dvě kapitoly tomu, proč se právě evangelia a žádné jiné knihy tak nazývají, a to v díle „Komentář k Janovi“, kniha 1, kap. 7, 8, str. 300, 301

Origenes (225–254 n. l.) hovořil o Novém zákoně a uvedl, že existují pouze čtyři evangelia. Origenův „Komentář k Janovi“ (225–231 n. l.), kniha 1, kapitola 1, str. 299.

Novatian (250–257 n. l.): „Neboť jak starodávná proroctví, tak i evangelia dosvědčují, že je Synem Abrahama a Synem Davidovým.“ *Pojednání o Trojici*, kap. 9, str. 618

Pojednání o opětovném křtu, kap. 17, str. 677 (250–258 n. l.) „Neboť pokud existuje nějaký další autor tohoto cizoložného, ba dokonce vražedného křtu, pak se jistě jedná o knihu vymyšlenou těmi samými kacíři ve prospěch téže hereze, která nese název Pavlovo kázání; v této knize, v rozporu se všemi Písmy, najdeš jednak Krista, jak vyznává svůj vlastní hřích – ačkoli On sám vůbec žádný hřích nespáchal –, a jednak jak je téměř proti své vůli donucen svou matkou Marií, aby přijal Janův křest. Dále je tam uvedeno, že když byl pokřtěn, bylo vidět oheň na vodě, což není zaznamenáno v žádném z evangelií.“

Cyprián z Kartága (246–258 n. l.) zmiňuje evangelia v Dopise 72, kap. 17, str. 383

Dionýsius z Alexandrie (246–265 n. l.) zmiňuje jménem čtyři „evangelisty“. Dopis biskupovi Basilidovi, kánon 1, str. 94

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) zmiňuje čtyři, kteří kázali evangelium, ale kázali totéž, takže čtyři evangelia jsou jedno evangelium. Dialog o pravé víře, první část, kap. 6, str. 43.

Victorinus z Petau (mučednická smrt 304 n. l.) říká, že svět se skládá ze čtyř prvků, stejně jako existují čtyři evangelia, čtyři generace od Adama po Noeho, od Abrahama po Mojžíše, čtyři řeky v ráji, čtyři vojáci při ukřižování, čtyři živé bytosti a čtyři roční období. O stvoření světa, str. 341

Metoděj (280–312 n. l.): „Z tohoto důvodu také byla dána čtyři evangelia, neboť Bůh čtyřikrát dal evangelium lidskému rodu,“ Hostina deseti panen, Rozprava 10, kap. 2, s. 348

Atanasius (318 n. l.) cituje Lukáše 19,10: „jak sám [Ježíš] říká v evangeliích: ‚Přišel jsem hledat a zachránit ztracené.‘“ Vtělení Slova, kap. 14, str. 43

Athanasius (318 n. l.) cituje Lukáše 19,10: „On [Ježíš] sám říká v evangeliích: ‚Přišel jsem, abych našel a spasil ztracené.‘“ Vtělení Slova, kap. 14, s. 43

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) zmiňuje Boha, který nám dal Zákon, proroky a evangelia. „Listy o ariánské herezi“, 1. list, kap. 12, str. 295

Po Nicejském koncilu

Eusebius ve svém díle Církevní dějiny (318 n. l.), kniha 3, kap. 24, str. 152, pojednává o čtyřech evangeliích: Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi. Otcové nicejští a postnicejští, druhá řada, sv. 1, str. 152

Juvencus (329 n. l.) (částečně) napsal epickou báseň s využitím čtyř evangelií, ale nenazýval je evangeliemi.

Hegemonius (4. století) zmiňuje „evangelia“ ve sporu s Manesem, kap. 5, str. 182

Diodorus (262–278 n. l.) se odvolává na „apoštola Pavla a evangelia“ v díle „Disputace s Manesem“, kap. 45, str. 221

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.): „Evangelia opět navzájem doplňují to, co v nich chybí: některé věci se dozvídáme z jednoho, jiné z druhého a tak dále, protože všechna jsou zvěstováním téhož Ducha.“ *O Trojici*, kniha 10, kap. 42, str. 193

Athanasius (367 n. l.) „Opět není nudné hovořit o [knihách] Nového zákona. Jsou to čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.“ (Athanasiův sváteční dopis 39, kap. 5, s. 552)

Synopsis Scripturae Sacrae (350–370 n. l. nebo 5. století)

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370 n. l.) zmiňuje evangelia.

Efraim/Efrem, syrský autor hymnů (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.)

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60 na str. 159 uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59 na str. 158 stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) ve své přednášce 4:36, str. 27 uvádí, že existovala pouze čtyři evangelia

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.)

Amfilochios v spise „Iambi ad Seleucum“ (před rokem 394 n. l.)

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) zmiňuje evangelia v díle Proti Eunomiovi, kniha 2, kap. 4, str. 104, a v díle O předčasných úmrtích kojenců, str. 378

Syrský katalog sv. Kateřiny (cca 400 n. l.) zmiňuje evangelia.

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje čtyři evangelia, 14 listů Pavla, Jakuba, Petra, Jana, Judy, Skutky apoštolů, Zjevení sv. Jana, Moudrost Šalomounovu a Sirach (= Ekleziastik).

Papež Inocenc I. z Říma (cca 405 n. l.) zmiňuje čtyři evangelia.

Rufinův Komentář k Apoštolskému vyznání víry (374–406 n. l.) zmiňuje čtyři evangelia.

Jan Zlatoústý (umučil se v roce 406 n. l.) v „Kázání na Matoušovo evangelium“ 1.6, str. 3 (sv. 10) pojednává o tom, že existují čtyři evangelia, nikoli pouze jedno.

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) zmiňuje evangelia. Obrana proti pelagiánům, kap. 7, str. 123

Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.)

Sulpicius/Sulpitius Severus (363–420 n. l.) zmiňuje evangelia v díle Sulpitius Severus, „Dialog 1“, kap. 26, s. 37, a „Dialog 2“, kap. 13, s. 45

Jeroným (417–420 n. l.) zmiňuje každé ze čtyř evangelií jménem jako „čtveřici Pánovu“ v dopise 53.9, str. 101.

Sozomen (370–380/425 n. l.) zmiňuje evangelia ve svém díle „Církevní dějiny“, kniha 2, kap. 14, str. 267.

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje Pavlovy epištoly a poté čtyři knihy evangelia. V díle O užitku víry, kap. 7, str. 350

Jan Cassian (419–430 n. l.)

Vincenc z Lerins (cca 434 n. l.)

Sokratesova „Církevní historie“ (cca 400–439 n. l.), kniha 3, kapitola 16, str. 87, uvádí, že Apollinaris vykládal evangelia.

Sokratova „Církevní historie“ (cca 400–439 n. l.), kniha 3, kap. 20, str. 89 zmiňuje Židy, Mojžíšův zákon a Krista ve svatých evangeliích.

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Enkratitský kacíř Tatian (cca 172 n. l.) sepsal harmonizaci čtyř evangelií nazvanou Diatessaron, což znamená „skrze [všechna] čtyři“.

X Megethius (cca 300 n. l.), který se sám označoval za stoupence Marciona, ve své debatě s Adamantiem uvádí, že odmítá všechna čtyři evangelia. *Dialog o pravé víře*, první část, kap. 1, str. 36

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) cituje Matouše 5:23–24 tak, jak je to uvedeno v evangeliích od Pána. Komentář k Malachiášovi, kap. 2, str. 410

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) cituje Marek 10,2–9 jako „slova Pána v evangeliích“. Komentář k Malachiášovi, kap. 2, str. 412

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) zmiňuje Lukáš 11:42 jako „v evangeliích“. Komentář k Ozeášovi, kap. 5, str. 63