< Biblický dotaz z listu Filemonovi
Otázka: Jaký význam má v Bibli krátký list Filemonovi?
Odpověď: Vzhledem k tomu, že se jedná o dopis apoštola Pavla, který byl ranou církví přijat jako Písmo, měli bychom si Listu Filemonovi vážit jako Božího slova, i kdybychom (hypoteticky řečeno) v něm neviděli vůbec žádnou hodnotu.
V této krátké knize však můžeme vidět velkou hodnotu. Zatímco mnoho jiných knih pojednává o nauce a praxi, List Filemonovi nám dává dobrý příklad toho, jak se chovat k ostatním křesťanům v citlivých záležitostech.
Pavel uvádí, že tento otrok, který dříve byl pro Filemona k ničemu, se od té doby stal užitečným jak pro Filemona, tak pro Pavla. Klíčovým faktorem této proměny z neužitečnosti v užitečnost byla duchovní proměna, k níž došlo, když Onésimus přijal Krista jako Spasitele.
Kniha Filemonova také ukazuje, že ačkoli Bůh v té době otroctví toleroval, nebyla to Jeho dokonalá vůle.
Nakonec lze Filemonovu knihu nazvat knihou odpuštění. Filemon utrpěl finanční ztrátu tím, že osvobodil Onésima, a Onésimovi nebylo odpuštěno jen částečně nebo podmíněně, ale zcela. Pavel Filemona k odpuštění vybízel, ale nepřikázal mu to, protože odpuštění musí být dobrovolné.
Otázka: Jaký je přehled knihy Filemonovi?
Odpověď: Zde je jeden způsob, jak nahlížet na list Filemonovi
Filemon 1–3 Pozdravy od Pavla
Filemon 4–7 Poděkování a modlitba za Filemona
Filemon 8–17 Prosba za uprchlého otroka
Flm 18–22 Pavlův postoj k Onésimovi
Flm 23–25 Závěrečné pozdravy a požehnání
Otázka: Co je na Pavlově pozdravu ve Filemonovi 1 tak neobvyklého?
Odpověď: Ve svých ostatních listech Pavel obvykle zmiňuje svou autoritu jako apoštol, služebník Kristův atd., ale v tomto osobním, avšak veřejném dopise Filemonovi nic z toho neříká. Místo toho Pavel jednoduše uvádí, že je vězněm. Pavel ví, jaké to je, když nad ním někdo stojí.
Ale čí vězněm je Pavel? Byl uvězněn na základě obvinění židovských vůdců. Římští vojáci ho odvedli do Říma a uvěznili v římském vězení. Pavel to však tak nevidí. Místo toho říká, že je vězněm Ježíše Krista. Ten, kdo je zodpovědný za jeho uvěznění i za jeho osvobození (či neosvobození), je Ježíš Kristus, a Ježíš záměrně chtěl, aby Pavel trpěl jako vězeň a byl tak svědkem pro ostatní. A Pavlovi to nevadí.
Otázka: Jak Pán vzal Pavla do vězení, jak je uvedeno ve Filemonovi 1 a 2. Timoteovi 1:8?
Odpověď: Pavel nebyl uvězněn Ježíšem; Pavel byl uvězněn kvůli Ježíši, jak ukazuje 2. Timoteovi1:12 . Římané, kteří ho střežili, to však jistě tak neviděli. Pavel však měl na výběr. Jelikož ho Duch Svatý prostřednictvím proroka Agaba varoval před uvězněním, mohl Pavel utéct, ale záměrně si zvolil tuto cestu, o které věděl, že povede k jeho uvěznění.
Otázka: Co je na jménu Apphia ve Filemonovi 2 neobvyklého?
Odpověď: V ionické řecké kultuře této oblasti je Apphia jednoznačně neřecké jméno, které se vyskytuje ve frýgických nápisech.
Otázka: Proč se Pavel ve Filemonovi 4–5 obrací na Filemona tímto způsobem?
Odpověď: Pavel chválí Filemona, nikoli za jeho lásku ke svatým (věřícím v Krista), ale spíše za jeho lásku ke všem svatým, o čemž se Filemon dozví, že nyní zahrnuje i Onésima.
Filemon měl pověst milujícího a zbožného muže a Pavel mu to nejprve připomíná a chválí ho za to, než ho požádá, aby dostál své pověsti a prokázal Pavlovi laskavost.
Otázka: Proč Pavel ve Filemonovi 10, 2. Timoteovi 1:2, Titovi 1:4 a 1. Korinťanům 4:17 nazval Onésima, Timotea a Tita svými syny, když Ježíš v Matoušovi 23:9 řekl, abychom nikoho nenazývali svým otcem?
Odpověď: List Filipským2:22 ukazuje, že Pavel nazýval Timotea svým synem nikoli kvůli biologickému vztahu, ale proto, že Timoteus mu byl ve službě evangeliu tak blízký jako syn.
Onesimus byl pro Pavla v Římě stejně užitečný jako syn a stejně drahý jako syn.
Není lží použít metaforu, která není doslovně pravdivá, pokud si mluvčí i posluchači uvědomují, že se jedná o metaforu.
Otázka: Existuje ve Filemonovi 10 nějaký mimobiblický důkaz o Onésimovi?
Odpověď: Ve skutečnosti by tam nějaký být mohl. Eusebius ve svém spise „Církevní dějiny“ 3:36 zmiňuje dopis Ignáce Efezským (kap. 1). Ignác tam uvádí Onésima jako pastora. Výslovně se však neříká, že se jednalo o toho samého Onésima.
Otázka: Proč Pavel ve Filemonovi 10–15 toleruje otroctví?
Odpověď: Pavel se o otroctví zmínil v 1. Korinťanům 7:20–23. Pavel Filemonovi nepřímo radí, aby Onésima propustil na svobodu. Pokud jde o to, proč Pavel otroctví úplně nezakázal, viz diskuse k Efezským 6:5–8 a Efezským 6:9.
Otázka: Proč Pavel ve Filemonovi 11 nazývá Onésima „dříve neužitečným“?
Odpověď: V řečtině znamená jméno Onésimus „užitečný“. Pavel zde používá slovní hříčku, protože Onésimus byl Filemonův uprchlý otrok. Uprchlý otrok není příliš užitečný.
Otázka: Proč je Pavel ve Filemonovi 12 přesvědčen o Filemonově poslušnosti, když mu vlastně nic nepřikázal?
Odpověď: Pavel řekl Filemonovi, že ačkoli má jako apoštol právo mu přikazovat, místo toho ho pouze naléhavě žádá, aby Onésima propustil na svobodu. Pavel tedy věřil v Filemonovu poslušnost vůči Bohu. Pokud by Filemon uznal, že by měl přijmout, odpustit a propustit svého křesťanského bratra, Pavel byl přesvědčen, že Filemon učiní to, co se Bohu líbí. Jakub4:17 říká: „Kdo tedy ví, co má činit dobré, a nečiní to, ten hřeší.“
Otázka: Co v podstatě říká Pavel ve verších Flm 12–15?
Odpověď: Jsou to čtyři věci.
1. Pavel žádá od Filemona něco, co vysvětlí ve čtvrtém bodě. (Filemon 8)
2. Onésimus se stal Pavlovým synem ve víře, křesťanem. (Filemon 10)
3. Pavel poslal Onésima zpět k Filemonovi. (Filemon 12)
4. Pavel žádá Filemona, aby propustil Onésima, svého uprchlého otroka, kterého Pavel poslal zpět k Filemonovi.
Často při šíření evangelia důvěřujeme Kristu, ale nemusíme věřit, že daná osoba evangelium přijala. Sdílíme evangelium, jak nejlépe umíme, a pak prostě doufáme v výsledky skrze Ducha Svatého, protože nevíme s jistotou, zda někdo skutečně následuje Krista, či nikoli. Zde však Pavel musel věřit, že Filemon je skutečně spasen, a to kvůli tomu, jak se zachová k Onésimovi. Mohou nastat situace, kdy se musíme rozhodnout, zda věříme, že je někdo skutečně křesťanem, či nikoli. Můžeme se dívat na jejich skutky, ale ne vždy můžeme znát motivaci, která za nimi stojí. Doufejme, že ať už důvěřujeme, nebo ne, neuděláme chybu, ale pokud ano, je lepší se mýlit na straně důvěry než na straně skepse.
Odpověď: Doslovný překlad zní „v těle“, jak uvádí doslovný překlad Jaye P. Greena. „V těle“ je překlad používaný v ESV, KJV, NKJV,NASB u 2020 a NRSV. Existují čtyři výklady.
Osobně: „osobně a v Pánu“ (BSB)
Jako přítel: „v těle a v Pánu“ znamená, že Onésimus mu bude sloužit fyzicky a bude s ním sdílet společenství jako věřící. To je pravděpodobně důvod, proč NIV překládá tuto pasáž jako „jako člověk“. (The Believer’s Bible Commentary, str. 215) NET Bible uvádí: „lidsky řečeno“.
Možná stále otrok: „v těle“ odkazuje na vztah mezi lidmi, ale mohlo by to také znamenat zachování vztahu pán–otrok. (The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 773)
Biologický bratr: Filemon a Onésimus byli fyzicky bratři. Jinými slovy, Filemon zotročil svého vlastního bratra. Tento názor zastává publikace 1001 Bible Questions Answered, str. 314, avšak tento názor je jen zřídka přijímán.
Společným rysem všech výkladů je, že dochází k obnovení jakéhosi přirozeného vztahu
Williamsův překlad zde parafrázuje: „jak jako služebník, tak jako křesťan“
Otázka: Co je významné na slově „partner“ ve Filemonovi 17?
Odpověď: Neznamená to zde pouze obecně „partner“, ale konkrétněji obchodního partnera nebo spolupracovníka.
Otázka: Je pasáž ve Filemonovi 17–18 příkladem doktríny připsané spravedlnosti?
Odpověď: Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 67–68, říká, že ano. Stejně jako byly naše hříchy připsány na Kristův „účet“, Pavel se nabídl, že zaplatí vše, co Onésimus dlužil Filemonovi.
Mezi tímto příběhem a Kristovým smířením existují dvě podobnosti.
1. Není nespravedlivé, že Pavel zaplatil Onésimovy dluhy. Pavel se k tomu dobrovolně přihlásil, stejně jako se Kristus dobrovolně obětoval za nás.
2. Neexistuje žádný záznam o tom, zda to zaplatil Pavel, Onésimus, nebo zda Filemon nějaké dluhy odpustil. Stejně tak je Kristova nabídka určena všem, ale pro ty, kteří si Krista nepřejí přijmout, se platba neprovádí.
Rozdíly: Většina analogií není dokonalá, a ani tato není. Bylo na Filemonovi, zda Pavlovu nabídku přijme. Onésimus v této věci neměl moc co říct. Naproti tomu my jsme spaseni milostí „skrze víru“ a jak ukazuje Židům 4:2, poselství evangelia nemělo pro některé žádnou hodnotu, protože nebylo spojeno s vírou.
Otázka: Neměli by se v Fm 17–19 Filemon nebo jiní křesťané obávat, že by se jejich otroci mohli Pavla ptát, kdy mohou k němu utéct? Jinými slovy, co „šikmá plocha“ v podobě povzbuzování dalších otroků k útěku a precedentu, že je jejich páni nepotrestají?
Odpověď: Odhaduje se, že alespoň polovina obyvatel Římské říše tvořili otroci. V minulosti se Římané museli vypořádat s několika otrockými povstáními a k uprchlým otrokům přistupovali velmi vážně. Filemon se však neměl obávat „šikmé plochy“; neměl dělat něco špatného jen proto, aby nevytvořil problematický precedens, a to samé platí i pro nás. Tím by se ve skutečnosti vytvořil precedens, nikoli pro otroky, ale pro křesťanské pány, aby byli ke svým otrokům laskaví a aby je osvobodili.
Otázka: Jaký teologický princip je zde vyučován ve Filemonovi 18?
Odpověď: Jedná se o princip náhrady škody. Pokud někdo něco ukradl nebo se dopustil něčeho špatného a je mu odpuštěno, měl by i tak vrátit to, co ukradl. V rámci možností by měl napravit křivdu, kterou způsobil.
Otázka: Kdy bychom podle Filemonovi 18 měli nahradit škodu za jiné?
Odpověď: Kdyby Onésimus ukradl peníze, ať už na cestu do Říma nebo z jakéhokoli jiného důvodu, měl by je vrátit. Dalo by se také říci, že Onésimus „ukradl“ Filemonovi cenu jednoho otroka. Lidé by však měli uhradit škodu, a Onésimus pravděpodobně nebyl v situaci, kdy by to mohl splatit. Proto se Pavel nabídl, že to za něj uhradí. I dnes mohou nastat situace, kdy Bůh chce, abychom uhradili škodu jiným nebo za ně, i když k tomu nemáme žádnou právní ani morální povinnost. Stejně jako Kristus zemřel za nás, když vina ležela na nás, mohli bychom zvážit, zda neuhradit dluh někoho jiného.
Je zde však třeba zachovat rovnováhu. Bůh nechce, abychom byli „spoluviníky“ lidí, kteří jsou závislí nebo marnotratní. Pavel ve 2. Tesalonickým 3:10 říká: „Neboť již když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: ‚Kdo nechce pracovat, ať nejí.‘“ (BSB). Nemáme jen tak rozdávat peníze, ale máme dávat moudře. Samozřejmě se můžeme vyhnout problému nerozumného rozdávání tím, že prostě nikdy nic nedáme. To je však příliš zjednodušené řešení a Bůh to nechce.
Někteří lidé jsou chudí, pracují, jak jen mohou, možná dokonce na třech místech, a přesto nevycházejí s penězi. Jiní jsou chudí kvůli nákladům na zdravotní péči, ať už pro sebe, nebo pro svou rodinu. Představte si, jak velkou urážkou je pro tyto lidi říkat: „Jsou chudí, to musí být leniví.“ Musíme být moudří, ale musíme být také štědří.
Někdy nás někdo může požádat o náhradu škody, protože si myslí, že k tomu máme povinnost, zatímco my si ve skutečnosti nemyslíme, že za to neseme odpovědnost; podle našeho vlastního přesvědčení k tomu nejsme povinni. Měli bychom tu náhradu škody přesto zaplatit? Někdy je odpověď ano; abychom byli dobrým svědkem a světlem ve světě.
Otázka: Kolik by člověk přišel o to, že by osvobodil otroka, jak se píše ve Filemonovi 19?
Odpověď: V té době stál mladý, zdravý, nevyučený mužský otrok asi 500 denárů, přičemž jeden denár představoval denní mzdu běžného dělníka. Jinými slovy, jedná se o mzdu za zhruba jeden a půl roku. Nevíme však, jaký druh otroka Onésimus byl. Mnozí otroci byli vysoce kvalifikovaní a pracovali jako účetní, učitelé, vychovatelé a vládní úředníci. Onesimus tedy mohl mít vyšší hodnotu. Římský spisovatel Cicero ve spise Q. Rosc. 28 zmiňuje jednoho otroka, který byl zakoupen za 3 000 denárů, prošel výcvikem a nyní měl hodnotu 50 000 denárů. Navíc nevíme, zda Onesimus při útěku okradl Filemona; peníze na cestu do Říma si musel někde opatřit.
Otázka: Proč Pavel ve Filemonovi 19 připomíná Filemonovi, že mu dluží svou vlastní duši?
Odpověď: Kvůli Onésimovi zde Pavel postupuje poměrně tvrdě. Pavel v podstatě říká: „Jestliže mi, Filemone, jsi vděčný za to, že jsem ti zvěstoval evangelium, abych zachránil tvou duši, projev svou vděčnost tím, že osvobodíš Onésima z otroctví.“
Otázka: Bylo v listu Filemonovi 19 špatné, že byl Pavel tak asertivní a nekompromisní?
Odpověď: Ne. Pavel miloval jak Filemona, tak Onésima. Pavel věděl, že osvobození otroka je finanční oběť, a ačkoli je to těžké, Filemon by to měl udělat. Někdy by křesťané měli být v zájmu druhých důraznější, pokud jde o dobré věci.
Otázka: Proč je v listu Filemonovi 24 a v Koloským 4:14 Pavel zmíněn spolu s Demasem, když se Demas odvrátil, protože miloval tento svět, jak je uvedeno ve 2. Timoteovi 4:10?
Odpověď: Stejně jako jiní i Demas nejprve pomáhal ve službě a později se odvrátil. Vrátil se Demas někdy zpět a byl spasen? Můžeme v to doufat, ale nemáme o tom žádné záznamy.
Otázka: Udělal Filemon ve Filemonovi to, o co ho Pavel požádal?
Odpověď: Kniha Filemonovi to neuvádí. Možná je to ponecháno otevřené, protože v našich životech nastanou chvíle, kdy stejně jako Filemon budeme vědět, že Bůh od nás chce něco, co je v přímém rozporu s naší kulturou nebo s našimi přirozenými impulzy a touhami.
Na druhou stranu Filemon ten dopis neroztrhal (protože se nám dochoval), což je určitým náznakem, že udělal to, o co ho Pavel požádal.
Otázka: Víme o někom dalším, kdo napsal dopis ve prospěch uprchlého otroka?
Odpověď: Ano. Asi o 60 let později napsal pohanský guvernér Plinius Mladší dopis Sabinianovi ve prospěch uprchlého otroka, který Sabinianovi patřil. Zmiňuje to „Expositor’s Bible Commentary“, sv. 11, str. 456.
Římský spisovatel Cicero ve svých spisech zmiňuje tři uprchlé otroky. Jeden z nich byl držen ve vězení. Někdy jim zavázali oči a nutili je celý den chodit v kruhu a otáčet mlýnským kamenem, jako by to dělala zvířata.
Otázka: Kdy byl napsán list Filemonovi?
Odpověď: Jelikož byl napsán v době, kdy byl Pavel vězněn, a poté, co Pavel touto oblastí prošel, jsou možné dva termíny.
58–60 n. l., kdy byl Pavel vězněn v Římě
56 n. l., kdy byl Pavel uvězněn v Efezu.
Méně pravděpodobnou možností je období, kdy byl Pavel uvězněn v Cesareji.
Liberální učenci 19. století z Tübingenské školy, jako například F. C. Baur, se domnívali, že ji napsal někdo jiný ve 2. století, ale snažili se popřít uvedené autorství částí téměř každé knihy Nového zákona, takže není překvapením, že by popírali i to, že List Filemonovi napsal Pavel.
Většina křesťanů se přiklání k pozdějšímu datu, ale Onésimus mohl hledat útočiště jak v Efezu, tak v Římě.
Otázka: Jaké jsou podobnosti mezi listem Filemonovi a Koloským?
Odpověď: Odborníci se neshodují na tom, zda byly tyto dvě knihy napsány ve stejnou dobu, nebo s odstupem několika let. Jedna z nich však byla dopisem církvi a druhá dopisem jednotlivci, stejně jako církvi (Filemon 2). Každopádně zde jsou podobnosti.
1) Kolosy, stejně jako Hierapolis a Laodicea, ležely ve Frýgii a Apphia bylo frýgské jméno.
2) „Milost a pokoj vám od Boha, našeho Otce“ (Filemon 3 a Kol 1,2b)
3) O obou se uvádí, že jsou od Pavla a Timotea, ačkoli obsah listu Filemonovi je zjevně pouze od Pavla. Timoteus však mohl být Pavlovým písařem.
4) Obě zmínky se týkají Archippa (Kol4:17 , Flm 2)
5) „víra v Krista Ježíše a láska, kterou chováte ke všem svatým“ (Kol 1,4) a „víra v Pána Ježíše a vaše láska ke všem svatým“ (Fm 5)
6) „Já, Pavel, píšu tento pozdrav vlastní rukou.“ (Kol 4,18a) „Já, Pavel, píšu toto vlastní rukou.“ (Fm 19)
7) Končí slovy „Milost s vámi“ (Kol 4,18b) a „Milost Pána Ježíše Krista budiž s vaším duchem“ (Flm 25)
Otázka: Jaké důkazy máme v listu Filemonovi, že by tato kniha měla být v Bibli?
Odpověď: Upřímně řečeno, jelikož je List Filemonovi tak krátká kniha, nemáme na ni tolik odkazů jako na ostatní knihy. Zde jsou tři důvody, proč víme, že by měla být součástí Bible.
1. Napsal ji Pavel a ten byl apoštol. Petr ve 2. Petrově 3:15–16 dosvědčil, že Pavlova slova jsou Písmem.
2. Sám Pavel prohlásil, že je apoštolem, v 1. Timoteovi 1:1; 2:7, Římanům 1:1; 1. Korinťanům 1:1; 9:1, 2. Korinťanům 1:1, 11:5; Galatským 1:1, Efezským 1:1; Koloským 1:1; 2. Timoteovi 1:1; Titovi 1:1.
3. Důkazy z rané církve
Muratoriho kánon (170–210 n. l.) (ANF, sv. 5, str. 603) uvádí, že Pavel ve svých epištolách psal sedmi církvím: Korintským (2 dopisy), Efezským, Filipským, Koloským, Galatským, Tesalonickým (2 dopisy) a Římanům. Pavel napsal také list Filemonovi, list Titovi a dva dopisy Timoteovi.
Tertullian (198–220 n. l.) zmiňuje, že Marcion nevztáhl „padoušské ruce“ na List Filemonovi, ačkoli název této knihy neuvedl. Tertullian, Proti Marcionovi, kniha 5, kap. 21, s. 473 (implicitně)
Origenes (225–253/254 n. l.) cituje Filemonův list 14: „Pavel s porozuměním říkal Filemonovi v Listu k Filemonovi ohledně Onésima: ‚Aby tvé dobro nebylo z donucení, ale z vlastní vůle.‘“ Homilie na Jeremiáše, homilie 28, kap. 2, s. 224
Po Nicejském koncilu
Eusebius z Cesareje (326–339–340 n. l.) hovoří o „spolubojovnících“, stejně jako Filemon 2, ale toto je nejbližší odkaz na Filemona, jaký má.
Hilarius z Poitiers (355–367/368) cituje první polovinu Filemonova listu 1: „Čtěte apoštoly: Pavel, služebník Kristův, se chlubí svými pouty. Podívejme se, zda tento ‚vězeň Ježíše Krista‘…“ O Trojici, kniha 4, kap. 39, s. 83
Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) neodkazuje na žádné konkrétní verše z Filemonova listu, ale ve svém „Svátečním dopise“ 39, str. 552 uvádí seznam knih Nového zákona
„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Pavlův list Filemonovi jako součást Nového zákona. Cituje celý 1. list Filemonovi.
Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370 n. l.)
Efraim Syrský (350–378 n. l.)
Cyril Jeruzalémský (cca 348–386 n. l.) (implicitně)
Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60 na str. 159 uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59 na str. 158 stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.
Ambrosiaster (po r. 384 n. l.) odkazuje na Filemonův list 2,6,12,25
Amfilochios, Iambi ad Seleucum (394 n. l.)
Jan Zlatoústý (396 n. l.) sepsal tři kázání o listu Filemonovi. V prvním kázání uvádí, že Pavel napsal tento list Filemonovi, obdivuhodnému muži.
Syrský katalog sv. Kateřiny (kolem roku 400 n. l.)
Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) (implicitně)
Papež Inocenc I. z Říma (kolem roku 405 n. l.)
Rufinus (374–406 n. l.)
Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.) (implicitně)
Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Nového zákona. Konkrétně zmiňuje každé ze čtyř evangelií, Pavlovy listy sedmi církvím, List Židům, Pavlovy listy Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jeroným poté pojednává o Skutcích apoštolů. Následně se zabývá sedmi epištolami Jakuba, Petra, Jana a Judy. Nakonec se zabývá Zjevením svatého Jana. Dopis 53, kap. 9, s. 101–102.
Jeroným (373–420 n. l.) odkazuje na Filemonův list 2,6,12
Augustin z Hippa (388–430 n. l.)
Jan Cassian (otec semipelagianismu) (419–430 n. l.)
Důkazy o kacířích a falešných knihách
Kacíř Marcion přijal List Filemonovi do svého kánonu, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 453.
Kacíř Pelagius (416–418 n. l.) odkazuje na Filemonův list 2,6,12
Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) odkazuje na Filemona 6,25
Všechny tyto texty máme k dispozici i dnes.
Otázka: Jak víme, že dnešní text listu Filemonovi je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?
Odpověď: Existují přinejmenším tři dobré důvody.
1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.
2. Svědectví rané církve. Několik autorů, kteří odkazovali na verše z listu Filemonovi, najdete v předchozí otázce.
3. Nejstarší dochované rukopisy listu Filemonovi vykazují drobné rozdíly v textu, avšak žádné teologicky významné chyby.
Rukopis p87 obsahuje verše Flm 13–15, 24 (částečně) a 25b s mezerami (cca 125 n. l.). Písmo je téměř identické s rukopisem p46.
Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts na str. 608 uvádí, že původní redaktoři datovali p87 do „počátku 3. století“, protože rukopis je téměř identický s p46 a p46 se dříve považoval za rukopis ze 3. století. Jelikož je nyní známo, že p46 je starší, je jeho datace revidována na polovinu až konec 2. století. Druhým důkazem je, že písmena jak rukopisu p46, tak p87 jsou téměř identická s papyrem Oxyrhynchus 841 (druhá ruka, 120–130 n. l.). Třetím důkazem je, že p87 vykazuje „překvapivé podobnosti“ s p52, datovaným do počátku 2. století.
p61 Římanům 16:23,25–27; 1. Korinťanům 1:1–2, 2–6; 5:1–3, 5–6, 9–13; Filipským 3:5–9, 12–16; Koloským 1:3–7, 9–13; 1. Tesalonickým 1:2–3; Titovi 3:1–5, 8–11, 14–15; Filemonovi 4–7. cca 700 n. l.
kolem roku 700 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.
kolem roku 700 n. l. – 1975 – Aland a kol., třetí vydání.
kolem roku 700 n. l. – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání.
Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.
Filemonův list se ve Vaticanu [B] nezachoval
Alexandrinus [A] kolem roku 450 n. l.
Bohairská koptská verze [Boh] 3./4. století
Sahidská koptská verze [Sah] 3./4. století
Efraemův reskript [C] 5. století
I Washington D.C., 5. století (Flm 2, další?)
Claromontanus [D] 5./6. století
Kniha The Text of the New Testament (Text Nového zákona), str. 167, vydaná v roce 1968, uvádí, že existuje nejméně 10 unciálních rukopisů (se čtyřmi korektory) a 42 minuskulních rukopisů.
Více informací o raných rukopisech listu Filemonovi najdete na stránce www.BibleQuery.org/PhilemonManuscripts.html.