< Dotaz k Bibli od Johna

Otázky, které se vyskytují ve více než jednom evangeliu, jsou probírány v sekci „Evangelia“ nebo v prvním evangeliu, kde se objevují.

Otázka: Jaké jsou některé charakteristické prvky Janova evangelia?

Odpověď: Jan zdůrazňuje, že Ježíš je Bůh. Ježíš Kristus, Bůh a Boží Syn, přišel a zemřel, aby jeho ovce uvěřily a aby ti, kdo věří, měli světlo a život skrze Syna. Slovo „věřit/víra“ používá 89krát, což je více než Matouš, Marek a Lukáš dohromady. Kristus je jedinou nadějí. Těm, kdo v Krista doufají, On uzdravuje samaritánskou ženu, cizoložnici, Petra a další, kteří se dopustili ještě větších hříchů než oni.

Obecně se má za to, že Janovo evangelium bylo napsáno jako poslední, pravděpodobně dokonce až po spisech Klementa Římského z let 96–98 n. l. V Janovi 20:30 Jan naznačuje, že nezapsal mnoho věcí, které Ježíš učinil. Jan pravděpodobně znal ostatní evangelia a jeho evangelium klade menší důraz na Ježíšovy skutky a vyplňuje mezery v učení, které v ostatních evangeliích chybí. Klíčovým veršem je Jan 20:31, kde je napsáno, že tyto věci jsou zaznamenány, abychom uvěřili.

Pokud jde o sekty, Jan 5:23 a Jan 20:28 vynikají jako vhodné verše pro diskusi se Svědky Jehovovými.

Otázka: Jaký je přehled této knihy v Janově evangeliu?

Odpověď: Zde je přehled Evangelia podle Jana. Sedm znamení bylo dokončeno před Pašijovým týdnem.

J 1,1–18 Prolog: Slovo se stalo tělem

Jn 1:19–51 Začátek služby: Jan Křtitel a první učedníci

J 2–11 Veřejné působení v sedmi znameních

- J 2,1–11 Znamení 1: První zázrak: proměnění vody ve víno v Káně

- J 2,12–25 První očištění chrámu

- J 3,1–21 Nikodém se ptá Ježíše

- J 3,22–4,3 Paralela s Janem Křtitelem

- J 4,4–42 Žena u studny

- J 4,43–54 Znamení 2: V Káně uzdravení syna úředníka v Kafarnaum

- J 5 Svátek v Jeruzalémě

- - J 5,16–47 Znamení 3: Uzdravení chromého u rybníka Betesda v Jeruzalémě 5,1–15

- - Ježíš a Otec

- J 6,1–14 Znamení 4: Nasycení 5 000 lidí u Galilejského moře

- J 6,15–21 Znamení 5: Chůze po vodě

- J 6,25–71 Prohlášení 1: Já jsem chléb života

- J 7–8 Odpor: Svátek stánků v Jeruzalémě

- - J 7,1–52 Židovská nevíra

- - J 7,53–8,11 Odpuštění: Žena přistižená při cizoložství

- - Jan 8:12-59 Prohlášení 2: Já jsem světlo světa

- Jan 9 Znamení 6: Uzdravení slepého od narození v Jeruzalémě

- J 10,1–21 Prohlášení 3 a 4: Já jsem brána pro ovce a Dobrý pastýř

- J 10,22–39 Diskuse při svátku posvěcení chrámu

- J 10,40–42 Působení v Pereji

- J 11 Znamení 7: Vzkříšení Lazara v Betanii. Prohlášení 5: Já jsem vzkříšení a život

J 12–19 Pašijový týden

- J 12,1–11 Pomazání Ježíšových nohou

- Jan 12:12-19 Triumfální vjezd

- Jan 12:20-36 Příchod Řeků

- Jan 12:37–50 Trvající nevěra Židů

- J 13–17 Soukromé působení

- - J 13–14 Poslední večeře

- - - Jan 13 Poslední večeře

- - - Jan 14 Prohlášení 6: Já jsem cesta, pravda a život

- - J 15–16 Prohlášení 7: Já jsem pravý vinný kmen

- - Jan 17 Ježíšova velekněžská modlitba

- Jan 18–19 Utrpení

- - J 18,1–12: Zrada a zatčení Ježíše

- - Jan 18,13–19,15: Ježíšovy soudy

- - Jan 19,16–42 Ukřižování, smrt a pohřeb

J 20 Triumf vzkříšení

J 21 Epilog: Ryby a hostina

- Zázračný úlovek 153 ryb 21:1-14

- Petr znovu přijat do služby 21:15-25

Evangelium podle Jana je stylově velmi podobné 1., 2. a 3. Janovu listu. Jan se nesnaží pokorně odpovědět na otázku: „Kdo je Ježíš?“. Naopak, Jan odvážně a hlasitě prohlašuje: „Toto je Ježíš!“ I my bychom měli být odvážní při hlásání evangelia.

Otázka: Liší se v Janově evangeliu podrobnosti o Ježíšově životě od toho, co mají společného první tři synoptická evangelia, jak tvrdí skeptický Asimovův průvodce Biblí na str. 952?

Odpověď: Jan uvádí odlišné podrobnosti, ale jsou vzájemně slučitelné. Janovo evangelium bylo s největší pravděpodobností napsáno až po prvních třech evangeliích. Zaměřoval se méně na historické detaily, které již byla v prvních třech evangeliích dostatečně popsány, a více na význam toho, co Kristus učil.

V sekci věnované evangeliím najdete úplnou harmonizaci čtyř evangelií v 317 bodech.

Otázka: Měl by být verš Jan 1:1 přeložen jako „byl božský“, „byl Bůh“ nebo „byl Bohem“, jak tvrdí Svědkové Jehovovi?

Odpověď: Mělo by to být „byl Bohem“. Zde je shrnutí jazykových a dalších důkazů.

Nejen „jeden“ bůh: Stejná gramatická forma, theos bez předložky ho v řečtině, odkazuje na Jehovu-Boha v Lukášovi 20:38. Ani Svědkové Jehovovi nepřekládají stejná řecká slova jako „jeden Bůh“ v Janovi 1:6, 12, 13, 18.

Ačkoli Svědkové Jehovovi v letech 1962 až 1983 citovali překlad Johannese Grebera na podporu svého překladu, věděli již v roce 1956, že Greberova manželka při tvorbě tohoto překladu působila jako spiritistické médium!

Nejen božský: Kdyby Jan chtěl pouze říci, že Ježíš byl božský, mohl použít přídavné jméno theios. Jan však zdůraznil, že Ježíš je ve skutečnosti Bůh.

Slovo bylo Bůh:

Vezměte prosím na vědomí, že existují ještě silnější důkazy než moderní lingvistické studie, které ukazují, že Jan 1:1 znamenal, že Slovo bylo Bůh. Existuje i jiný přístup. Co kdybychom se zeptali křesťanů, pro které byla řeč novozákonní řečtiny mateřským jazykem, co znamenalo Jan 1:1? Můžeme to udělat. Odpovědi najdete v otázce následující po této, i když se vám jako Svědkovi Jehovovu pravděpodobně nebude líbit, jak raní křesťané chápali svůj vlastní jazyk.

Otázka: Jaké jsou v Janovi 1:1 další příklady toho, jak Svědkové Jehovovi zkreslují své Písmo?

Odpověď: Zde je několik příkladů.

Jan 1:1 – Do věty „Slovo bylo Bůh“ bylo přidáno „a“.

Lukáš 23:43: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Tím se vytvořil dojem, jako by Ježíš mluvil o dnešku, místo toho, aby se podle řeckého významu jednalo o to, že kajícný zloděj bude dnes v ráji.)

Skutky 10:36 – bylo přidáno slovo „jiný“ a uvedeno v hranatých závorkách.

Římanům 8:32: Bylo přidáno slovo „jiný“ bez kurzívy nebo hranatých závorek.

Kolosanům 1:16–20: Čtyřikrát bylo přidáno slovo „jiný“.

Filipským 2:9 bylo přidáno slovo „jiný“ bez kurzívy ani hranatých závorek.

Otázka: Co učila raná církev o verši Jan 1:1 a o tom, že Slovo je Bůh?

Odpověď: Někdy je zajímavé slyšet, co moderní učenci, o 2000 let později, říkají o významu řeckého textu. Je však ještě zajímavější, jak církevní představitelé, kteří žili před 1700–1800 lety a z nichž mnozí mluvili novozákonní řečtinou již od dětství, chápali význam Jan 1:1 ve svém vlastním jazyce.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.)

„Neboť když vyslovíme nějaké slovo, zrodíme tím toto slovo; avšak ne tak, že by se tím slovo [které v nás zůstává] při jeho vyslovení zmenšilo; a stejně tak to vidíme i v případě ohně, který se nezmenší, když zapálí [jiný], ale zůstává stejný;... Slovo Moudrosti, které je samo tento Bůh zplozený Otcem všech věcí, a Slovo, a Moudrost, a Moc, a Sláva Zplozeného, mi bude svědčit...“ Dialog s Tryfonem, kap. 61. Viz také kapitoly 55, 56, 59, 62–64, 66, 74–78.

Theofil, biskup z Antiochie (168–181/188 n. l.) „Neboť samotné božské Písmo nás učí, že Adam řekl, že slyšel hlas. Ale co jiného je tento hlas než Slovo Boží, které je také Jeho Synem?“ Dopis Autolykovi, kniha 2, kap. 22, s. 103

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.)

„Že však On [Ježíš] je sám o sobě, nad všemi lidmi, kteří kdy žili, Bohem, Pánem a Věčným Králem a Vtěleným Slovem, o čemž svědčí všichni proroci, apoštolové i samotný Duch, to mohou vidět všichni, kdo dosáhli byť jen nepatrného podílu na pravdě.“ (Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 19.2, str. 449).

„Vězte, že každý člověk je buď prázdný, nebo plný. Neboť nemá-li Ducha Svatého, nemá poznání Stvořitele; nepřijal Ježíše Krista, který je život; nezná Otce, který je v nebi;...“ (Irenej, fragment 26, s. 572)

„Ona [církev] také věří v tyto body [nauky], jako by měla jedinou duši.... Neboť církve, které byly založeny v Německu, nevěří ani nepředávají nic jiného, ani ty ve Španělsku, ani ty v Galii, ani ty na Východě, ani ty v Egyptě, ani ty v Libyi, ani...“ Irenej, Proti herezím, kniha 1, kap. 10.2, s. 331

Tertullian (kolem r. 213 n. l.) (latinsky) „Slovo je tedy vždy v Otci, jak říká: ‚Já jsem v Otci‘; a je vždy s Bohem, podle toho, co je napsáno: ‚A Slovo bylo u Boha‘; a nikdy není odděleno od Otce ani není jiné než Otec, neboť ‚Já a Otec jsme jedno‘.“ Proti Praxeovi, kapitola 8, str. 603.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) po citaci části Janova evangelia 1,1: „Jestliže tedy Slovo bylo u Boha a bylo také Bohem, co z toho vyplývá? Řekl by snad někdo, že mluví o dvou Bohu? Já skutečně nebudu hovořit o dvou bozích, ale o jednom; o dvou osobách však ano a o třetí ekonomii (uspořádání), totiž o milosti Ducha Svatého. Neboť Otec je sice jeden, ale jsou dvě osoby, protože je tu také Syn; a pak je tu třetí, Duch Svatý. Otec rozhoduje, Slovo vykonává a Syn se zjevuje, skrze něhož se věří v Otce. Tato ekonomie harmonie se vrací k jedinému Bohu; neboť Bůh je jeden. Je to Otec, kdo přikazuje, Syn, kdo poslouchá, a Duch Svatý, kdo dává porozumění; Otec je nade vším, Syn je skrze vše a Duch Svatý je ve všem. A nemůžeme o jediném Bohu uvažovat jinak, než že skutečně věříme v Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Proti kacířství Noeta, kapitola 14, str. 228

Otázka: Je pravda, že v Jan 1,1 nebyla doktrína o tom, že Ježíš byl Bohem v lidské podobě, definitivně ustavena až po roce 300 n. l.?

Odpověď: Ne. Karen Armstrongová to kategoricky uvedla v knize „Dějiny Boha“, str. 81, a je úžasné, s čím si některé tištěné knihy mohou dovolit přijít. Neexistují žádní pravoslavní křesťané ani ariáni, kteří by tvrdili, že Ježíš nebyl Bohem, ačkoli ariáni tvrdili, že Ježíš byl odlišnou podstatou a Bohem jiným a nižším způsobem. Před rokem 300 n. l. si pět raně církevních spisovatelů citovaných v předchozí otázce rozhodně nemyslelo, že by nauka o Ježíši jako Bohu v lidské podobě potřebovala nějaké upřesnění. Ignác, který byl učedníkem apoštola Jana, rád říkal, že „Ježíš je Bůh“. Apoštol Tomáš nepotřeboval žádný koncil, když v Janovi 20:28 řekl Ježíši: „Můj Pán a můj Bůh!“

Je sice pravda, že gnostici byli kacíři, kteří měli velmi podivné názory na Boha, ale ortodoxní křesťané je nikdy nepřijali za křesťany. Nicméně i oni uznávali, že Ježíš je Bůh, byť ve velmi odlišném a podivném smyslu.

Ariané byli další heretickou skupinou, která byla odsouzena na Nicejském koncilu v roce 325 n. l. Měli o Ježíši „nízké“ mínění, věřili, že existovala doba, kdy neexistoval, a že Ježíš byl jiné podstaty než Otec. Nicméně i oni souhlasili s tím, že Ježíš je Bůh; jen se mylně domnívali, že Ježíš není stejné podstaty jako Otec.

Domnívám se, že nedostatkem vyznání víry je to, že někteří mohou nesprávně interpretovat jejich účel. Nicejská kontroverze ohledně arianismu se netýkala toho, zda byl Ježíš Bohem, ale toho, jakým způsobem byl Ježíš Bohem.

Otázka: Jak je možné, že v Janovi 1:1 je Slovo zároveň Bohem i u Boha?

Odpověď: Stejným způsobem, jakým mohl být Syn v Židům 1,8–9 zároveň Bohem i mít Boha. Kromě odkazu na falešné bohy má slovo „Bůh“ ve vztahu k pravému Bohu nejméně čtyři významy. „Bůh“ může znamenat pouze Otce, pouze Syna, pouze Ducha svatého nebo všechny tři v Trojici.

Zde je to, co řekl raně církevní spisovatel Hippolyt (225–235/6 n. l.) ve spise Proti kacířství Noeta, kap. 14, str. 228: „Jestliže tedy Slovo bylo u Boha a bylo také Bohem, co z toho vyplývá? Nebudu sice hovořit o dvou Bohu, ale o jednom; o dvou Osobách však a o třetím způsobu působení (dispozici), totiž o milosti Ducha Svatého. Neboť Otec je sice Jeden, ale jsou dvě Osoby, protože je tu také Syn; a pak je tu třetí, Duch Svatý.“

Otázka: Jak mohl být Bůh v Jan 1,1 vtělen jako člověk?

Odpověď: Na jedné straně je odpověď jednoduchá: Všemohoucí Bůh se může zjevit, jakkoli si přeje. Na druhé straně se jedná o hluboký zázrak. Melito ze Sard (170–180 n. l.) uvažoval o tajemství vtělení ve svém spise „Rozprava o kříži“ ( , sv. 8), str. 756 „Z těchto důvodů k nám přišel; z těchto důvodů, ačkoli byl nehmotný, utvořil si tělo podle našeho vzoru, zjevil se jako ovce, avšak stále zůstal Pastýřem; byl považován za služebníka, avšak nezřekl se synovství; byl nosen [v lůně] Marie, avšak oděn [v přirozenosti] svého Otce; kráčel po zemi, avšak naplnil nebe; vypadal jako nemluvně, avšak nezavrhl věčnost své přirozenosti; byl obdařen tělem, avšak neomezil neporušenou jednoduchost svého Božství; byl považován za chudého, avšak nebyl zbaven svého bohatství; potřeboval výživu, jelikož byl člověkem, avšak nepřestal živit celý svět, jelikož je Bohem; oblékl na sebe podobu služebníka, avšak nepoškodil podobu svého Otce.“

Justýn Mučedník ve svém „Dialogu s Tryfonem Židem“, kapitola 61, str. 227, uvedl analogii, jak se oheň zapaluje od ohně. Původní oheň se tím nijak nezmenší.

(Všimněte si, že citáty z rané církve na této webové stránce pocházejí výhradně z děl Ante-Nicene Fathers a Post-Nicene Fathers I a II.)

Otázka: V Jan 1,1 se snažím pochopit teantropickou podstatu Krista. Byl Ježíš duševně plně zralý a znal vše již jako nemluvně? I když se stal člověkem, měl stále nekonečnou mysl Boží? Lukáš 2,52 říká: „A Ježíš rostl v moudrosti a výšce a v přízni u Boha i u lidí.“ Pokud se Ježíš nezměnil v tom, kým byl, když se vtělil, proč tedy rostl v poznání, moudrosti a milosti u Boha, když už byl nekonečným Bohem?

Odpověď: Mnohé věci týkající se Boha lze snáze pochopit pomocí analogie s přírodou. Tajemství vtělení však nemá v přírodě žádnou obdobu.

Ačkoli nemůžeme vědět vše o vtělení, můžeme se naučit to, co o něm zjevuje Písmo. Shrneme-li to, je třeba znát pět klíčových bodů.

1. Ježíš je stoprocentně Bůh. Byl stoprocentně Bohem před svým narozením, na zemi i nyní v nebi. (Jan 1:1; 20:28; Koloským 1:5–20; Židům 1:6, 8, 9)

(Samozřejmě, že nebe nebylo prázdné, když Ježíš přišel na zem. Tuto skutečnost však nezahrnuji jako samostatný bod, protože neoddělitelnost Boha spolu s odlišností Otce, Syna a Ducha svatého jsou aspekty Trojice, nikoli vtělení.)

2. Ježíš byl od okamžiku, kdy byl v lůně, stoprocentně člověkem. Byl v každém ohledu jako my, až na to, že byl bez hříchu. (Židům 2:14–18; 4:15; 5:1–2)

3. Ježíš byl pouze jednou osobou. (Neexistovaly dvě odlišné bytosti, Bůh-Ježíš a člověk-Ježíš, jak se k tomu přiklání extrémní nestorianismus.)

4. Ježíš měl dvě odlišné přirozenosti. (Ježíšova lidskost nebyla pohlcena jeho božstvím. Když se píše, že Ježíš trpěl, skutečně trpěl. Když se píše, že Ježíš byl pokoušen, skutečně byl pokoušen. Tyto skutečnosti popírají nejradikálnější proudy monofyzitismu.)
Ale i když pochopíte tyto čtyři věci, stále tu chybí jedna věc, kterou musíte pochopit, abyste je mohli dát dohromady.
5. Většina Ježíšovy slávy byla skryta. Ježíš se podle Filipským 2,6–7 dobrovolně zbavil mnoha svých božských vlastností. Proto se Ježíš v Janovi 17,5 výslovně modlil k Otci, aby mu vrátil slávu, kterou měl před stvořením světa. Abych tedy odpověděl na první část vaší otázky: na zemi Ježíš rostl v moudrosti, postavě či výšce a v milosti; nebyl jen dokonalým novorozencem, ale poté i dokonalým malým chlapcem, dokonalým starším chlapcem a nakonec dokonalým mužem. Ježíš se naučil poslušnosti, trpěl a zemřel, což mohl učinit pouze tehdy, pokud se dobrovolně a dočasně vzdal části své moci.

Otázka: Jak jinak víme z Jan 1,1, že Ježíš je Bůh?

Odpověď: Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 27, uvádí, že to dokazuje sedm bodů.

1. Všechna starozákonní jména pro Boha se spojují v Ježíši Kristu.

2. Ježíš přijímal lidskou úctu. Buď to bylo od něj špatné, nebo to bylo správné.

3. Ježíš odpouštěl hříchy proti Bohu.

4. Ježíš projevil Boží moc.

5. Ježíš prokázal vševědoucnost (i když ji možná na zemi před svým vzkříšením neměl).

6. Ježíš prohlásil svou všudypřítomnost.

7. Nový zákon říká, že Ježíš je Bůh a má být ctěn stejně jako Otec.

Více o Janovi 1:1 a Trojici najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ na str. 490–492.

Otázka: Byl tento pojem věčného slova v Jan 1,1 převzat z řecké filozofie?

Odpověď: Ne, neexistují pro to žádné důkazy. Řecký filozof Platón sice psal o věčném slově „logos“ ještě před vznikem Janova evangelia a Herakleitos z Efezu (cca 500 př. n. l.) používal pojem „logos“ k označení racionálního principu. Také židovský filozof Filón používal termín „logos“. Neexistují však žádné důkazy o tom, že by se Jan z těchto zdrojů inspiroval.

Spíše než že by Jan čerpal z řecké filozofie, i sekulární člověk by mohl argumentovat, že pojem mocného a živého Slova byl převzat ze starozákonního myšlení, například z hebrejského textu Genesis 1:1.

Starý zákon nebyl převzat z řeckého myšlení, neboť Mojžíš a Izraelité předcházeli veškeré písemné řecké literatuře, o které víme. Theofil z Antiochie ( , psal v letech 168–181/188 n. l.) byl prvním, kdo na to poukázal ve svém „Dopise Autolykovi“, kniha 3, kap. 30, str. 121.

Wycliffe Bible Dictionary na str. 441 uvádí, že svitky z Mrtvého moře naznačují, že Janovo evangelium není helénistickým dokumentem z 2. století, ale „díky mnoha paralelám s kumránskými texty se jasněji než kdy jindy ukazuje, že je produktem Palestiny 1. století“.

Otázka: Existovala v Jan 1,1 doba předtím, než Ježíš začal existovat?

Odpověď: Ne. Takto uvažovali ariánští kacíři, ale ortodoxní křesťané víceméně jednomyslně tvrdili, že Ježíš byl zplozen Otcem před počátkem času. Jedinou výjimkou byl raně církevní spisovatel Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.). I když se však Svědkové Jehovovi odvolávají na Justýna Mučedníka, aby podpořili své přesvědčení, jejich odvolání je zavádějící. Ve svém spise „Dialog s Tryfonem“ věnuje Justín třináct kapitol (55–56, 59, 61–64, 66, 74–78) tomu, aby dokázal, že Ježíš je Bůh.

Bible na mnoho otázek ohledně toho, jak to vypadalo před počátkem času, nedává jednoznačnou odpověď. A i kdyby ano, rozuměli bychom těmto odpovědím? V Titovi 1:2 se píše, že Bůh slíbil věčný život „před počátkem času“. Všechno bylo stvořeno skrze Krista (Kolosanům 1:16; Jan 1:3). Pokud „všechno“ zahrnuje i čas (což zde předpokládáme), pak Ježíš existoval ještě předtím, než vznikl čas.

Více o tom, že neexistoval čas předtím, než Ježíš existoval, najdete v knize 1001 Bible Questions Answered, str. 27–28.

Otázka: Existoval Ježíš v Janovi 1:1 pouze v Božím předznění, jak učí organizace Way International?

Odpověď: Ne. Bůh nás všechny předem znal, ale Ježíš se od nás lišil v tom, že existoval v nebi již před počátkem času.

Otázka: Jelikož je Slovo (Logos) v Jan 1,1 Bohem, znamená to snad, že Bůh je neosobní, jak učila Mary Baker Eddyová, zakladatelka sekty Křesťanská věda, ve své knize „Věda a zdraví s klíčem k Písmu“ (str. 117)?

Odpověď: Ne. To, že Bůh má některé vlastnosti, které my nemáme (nekonečnost, neviditelnost, trojjedinost atd.), nevylučuje, že má také některé vlastnosti, které máme i my, i když často v menší míře (schopnost milovat, inteligence, vůle, emoce atd.). Takže jen proto, že Slovo je Bůh, neznamená to, že musíme popírat mnoho biblických veršů, které ukazují, že Bůh má osobnost.

Jaké biblické verše tedy ukazují, že Bůh má osobnost? Osobnost zahrnuje mysl, vůli a emoce. Zatímco počítač může ukládat znalosti bez osobnosti, nemá lásku, hněv ani jiné emoce a nemá ani vůli.

Když voláme „Abba“ nebo „Tatínku“ v Galatským 4:6, Markovi 14:36 a Římanům 8:15, chvála Bohu, voláme k osobnímu bytí.

Otázka: Pokud v Janovi 1:2 bylo vše stvořeno Slovem, zahrnuje to i čas, prostor, vědu, přírodní zákony a matematiku?

Odpověď: Pravděpodobně ano, i když tento verš nebyl napsán proto, aby to dokázal. Logická pravda, jako například a = a, a logický rozpor, jako například a není rovno a, však nejsou věci, a tento verš o nich nemluví.

Otázka: Jak je Ježíš v Janovi 1:4 životem lidí?

Odpověď: Ježíš je životem lidí přinejmenším třemi způsoby.

Fyzicky: Podle Koloským 1:17 je vše udržováno pohromadě Ježíšem.

Z věčného hlediska je to pouze Ježíš, skrze něhož jsme spaseni, jak ukazuje Skutky 4:12.

Život v Kristu dnes: Ježíš dává smysl, radost a plnost životu křesťanů na zemi dnes.

Otázka: Dokončil Ježíš ve Janovi 1:4 své poslání ještě předtím, než byl ukřižován, jak tvrdí Jamal Badawi v tabulce 3 své 9. série nahrávek?

Odpověď: Ne. Jan 1,4 byl sice napsán před popisem Ježíšova ukřižování. Každý by však měl vidět, že Badawi se zde snaží vyvolat námitky: Jan 1,4 byl napsán dokonce ještě před popisem Ježíšova narození.

Otázka: Je Jan, o kterém se zde v Jan 1,6.19 hovoří, autorem této knihy?

Odpověď: Ne. Jan, o kterém se zde hovoří, je Jan Křtitel, zatímco autorem je apoštol Jan, bratr Jakuba.

Otázka: Byli v Janovi 1:8 někteří lidé po ukřižování, kteří považovali Jana Křtitele za Mesiáše, jak uvádí Asimovův průvodce Biblí na str. 965?

Odpověď: Neexistuje pro to žádný přímý důkaz. Existovala však jedna skupina, známá v pozdějších dobách jako mandajci, která tomu věřila. Mandajci žili v bažinách na jihu Iráku, ale není známo, kdy a kde vznikli.

Otázka: Jak je Ježíš v Janovi 1,9 tím pravým světlem, které osvěcuje každého člověka?

Odpověď: Alespoň dvěma způsoby.

Pro všechny: Pravda a nabídka evangelia Ježíše Krista jsou zvěstovány všem. Ježíš je jediné pravé světlo. Někteří se rozhodnou žít jako děti světla a chtějí poznat, co se líbí Pánu (Efezským 5:8–10), jiní nikoli.

Pro věřící: Ježíš je světlem našeho života. Dává nám radost, spokojenost, smysl a cíl, díky nimž má vše smysl.

Otázka: Není to snad naše vůle, která nás činí znovuzrozenými, jak se píše v Janovi 1:13?

Odpověď: Je to Boží milost. Bůh je velmi milosrdný, milostivý a spravedlivý. Tyto skutečnosti by nás však neměly přimět zapomenout, že právo na to, abychom se narodili znovu, náleží Bohu, nikoli nám.

Otázka: Jak se mohl ve Janovi 1:14 Všemohoucí Bůh, který má věčný život, stát smrtelným člověkem, který zemřel?

Odpověď: Jelikož je Trojjediný Bůh Všemohoucí, může z jedné ze svých osob stvořit smrtelného člověka. Když byl Ježíš na zemi, neznamenalo to, že by nebe bylo prázdné. Když Ježíš zemřel na kříži, neznamenalo to, že by Otec nebo Duch Svatý kdy zemřeli.

Otázka: Jak v Janovi 1:14 mohli lidé spatřit Ježíšovu slávu, když se Ježíš podle Filipským 2:6–7 vyprázdnil?

Odpověď: Ježíšova sláva není binární stav. Navíc Filipským 2,6–7 říká, že se Ježíš vyprázdnil, ale nezmiňuje slávu jako takovou. Filipským 2,9 říká, že Bůh povýšil Ježíše na nejvyšší místo, což naznačuje Ježíšovo vyvýšené, „oslavené“ postavení, ale ne nějakou vnitřní změnu.

Otázka: Jak mohla být v Janovi 1:14 Boží podstata smíchána/spojena/umístěna vedle Ježíšovy lidské podstaty?

Odpověď: Mnohé hereze na tuto otázku odpověděly nesprávně. Kristus nebyl Bohem, který se pouze jevil jako člověk (doketisté), člověkem a Bohem jen podle jména namísto Všemohoucího Boha (ebionité), přízrakem (gnostici), člověkem, na němž se Kristus usadil (Pavel ze Samosaty), odděleným/rozděleným (nestoriáni) ani smíšeným (monofyzité). Pravděpodobně neexistuje žádná analogie ze života na zemi, která by skutečně postačovala jako příklad božské a lidské přirozenosti Ježíše Krista. Zde jsou dvě chyby.

Nestorianismus (dvě vůle): Nestorius učil, že Ježíš měl dvě oddělené vůle: božskou a lidskou. Zatímco Nestorius se pouze mýlil, někteří z jeho pozdějších stoupenců zašli ještě dále. Je to téměř jako by v Getsemanské zahradě Ježíšova lidská vůle a božská vůle bojovaly jedna proti druhé a božská vůle zvítězila. Přibližně 200 biskupů na koncilu v Efezu v roce 431 n. l. nestorianismus odsoudilo.

Monofyzitismus (jediná přirozenost): Monofyzitismus, který je opakem nestorianismu, tvrdil, že obě přirozenosti se spojily, jako by kapka medu lidské vůle spadla do oceánu božské vůle. Monofyzitismus může vést k některým ošklivým scénářům. V extrémním případě by Ježíš klidně prošel životem a všechny jeho zápasy – proti pokušení během 40 dnů, v Getsemanské zahradě i na kříži – by byly téměř pouhou show. Monofyzitismus byl odsouzen 250 až 350 biskupy na chalcedonském koncilu v roce 451 n. l. V moderní době katolická církev a koptská (monofyzitská) církev obnovily vzájemné vztahy.

Postoj pravoslavných (běžných) křesťanů: Po těchto dvou traumatických koncilech zněl konečný postoj takto: „Ježíš Kristus, Boží logos, který se stal člověkem, je jediná osoba ve dvou přirozenostech, které existují v této jedné Osobě bez zmatení, bez změny, bez rozdělení a bez oddělení.“

Bible poskytuje následující vodítka ohledně Ježíšovy lidské a božské přirozenosti.

a. Zdůrazňuje, že Ježíš byl Synem člověka: Lukáš 5:24; 6:5; 6:22; 8:31; 22:22,69; Jan 12:34; Zjevení 1:13

b. Rodokmen: Lukáš 1:32; Římanům 1:3; 9:5; 2. Timoteovi 2:8; Židům 7:14; Matouš 1:1.

c. Fyzické tělo: Lukáš 24:39; Jan 4:2; Židům 10:5,10; 1. Jan 1:1; 1. Timoteovi 3:16; 2. Jan 7.

d. Člověk (s lidskou přirozeností) během svého pobytu na zemi: Skutky 2:22,23; Filipským 2:7,8; Židům 2:14.

e. Stále člověk v nebi: 1. Timoteovi 2:5; vyplývá z Židům 13:8.

f. Náš bratr: Marek 3:35; Lukáš 8:21; Židům 2:11,12,17

g. Trpěl jako lidé: Židům 2:9,18; 5:8; Římanům 8:17; 1. Petrův 1:11; 4:13; 5:1.

h. Byl pokoušen jako my: Židům 2:18; 4:15; Matouš 4:1–10; Marek 1:13; Lukáš 4:1–12.

i. Ježíš byl člověkem ve všech ohledech, kromě toho, že byl bez hříchu: Židům 2:17.

Otázka: Ztratil Ježíš v Janovi 1:14, když přišel na zem, svou božskost, jak tvrdil Herbert W. Armstrong?

Odpověď: Ne. Ježíš se vyprázdnil (Filipským 2:7) a dočasně se vzdal velké části své slávy (Jan 17:5), ale Ježíš byl na zemi ještě před svým ukřižováním uctíván jako Bůh mudrci (Matouš 2:11–12), učedníky (Matouš 14:33) a slepcem (Jan 9:38). V Janovi 8:58 se Ježíš označil Božím nejsvětějším jménem.

Otázka: Jaký byl Ježíš v Janovi 1:15 ve vztahu ke svému staršímu příbuznému, Janovi Křtiteli?

Odpověď: Zatímco Jan Křtitel se narodil o několik měsíců dříve než Ježíš, Ježíš existoval v nebi od počátku. Ježíš byl také před Janem Křtitelem, co se týče cti, protože Ježíš je Bůh Syn.

Otázka: V Janovi 1:17, dal Zákon Mojžíš, nebo ho dal Bůh?

Odpověď: Obojí. Bůh dal Zákon Mojžíšovi, aby jej předal lidu, a to Mojžíš také učinil. Bůh je autorem a Mojžíš byl „pošťákem“, který doručil dopis.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Janovi 1:18 se píše, že žádný člověk nikdy neviděl Boha, jak mohl být Ježíš Bohem, když ho lidé viděli?

Odpověď: Když Ježíš přišel na zem, jak říká Filipským 2:7, zbavil se velké části své slávy. V Janovi 17:5 se Ježíš modlil, aby mu Otec tuto slávu vrátil.

Když byl Mojžíš s Bohem, zakryl si tvář závojem (Ex 34,33–35; 2 Kor 3,13–16). Lidé sice stále viděli Mojžíše, ale ne tu slávu, která se zračila na jeho tváři poté, co byl s Bohem. To je předobraz Ježíšova příchodu na zem jako Boha v zakryté podobě.

Doplňující odpověď najdete v knihách „Hard Sayings of the Bible“ (Těžká slova Bible), str. 492–493, a „When Critics Ask“ (Když se ptají kritici), str. 403–404.

Otázka: V Janovi 1:18 se píše, že nikdo nikdy neviděl Boha. Jak tedy mohl Ježíš Boha vidět?

Odpověď: Ježíš nebyl lidskou bytostí předtím, než byl počat z Marie; Ježíš existoval od věčnosti. Je tedy zajímavé, že Jan Křtitel byl o několik měsíců starší než Ježíšovo lidství, ale Ježíš sám byl mnohem starší než Jan Křtitel.

Otázka: Je v Jan 1,18 Ježíš jediným Synem Božím, nebo můžeme být i my syny Božími, jak říká Jan 1,12?

Odpověď: Můžeme být Božími syny, ale Ježíš je jednorozený Syn Boží. Bible o nás uvádí dvě metafory: jsme přijati do Boží rodiny a jsme znovuzrozeni do Boží rodiny. Ježíš nebyl ani přijat, ani znovuzrozen. Ježíš byl Boží Syn od věčnosti a vtělil se jako člověk bez biologického otce.

Otázka: Proč Jan Křtitel v Jan 1,21 řekl, že není Eliáš, když Ježíš v Mt 11,14 prohlásil, že jím je?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit čtyři body.

1. V Malachiášovi 4:5 se píše, že Eliáš přijde před velkým a strašným dnem Páně. Sám Eliáš (nikoli Jan Křtitel) se zjevil při proměnění a je téměř jistě jedním ze dvou svědků ze Zjevení 11:1–12.

2. Kdyby Jan prostě řekl, že je Eliáš, vyložili by si to tak, že je doslova tou samou osobou jako Eliáš, a Jan by tak mluvil nesprávně.

3. Jan mohl vysvětlit, že není doslovným Eliášem, ale že přišel s úlohou a posláním Eliáše, jak to měl na mysli Ježíš v Matoušovi 11:14.

4. Ačkoli však Jan věděl, že je předchůdcem Mesiáše, možná sám nevěděl, že je naplněním proroctví o Eliášovi, který měl přijít. Jan tedy možná mluvil pouze na základě toho, co věděl.

Otázka: Byl Jan Křtitel v Janovi 1:21 v omylu, když řekl, že není Eliáš, jak učí kacíř reverend Moon v knize Božský princip (páté vydání z roku 1977)?

Odpověď: Nejprve uvedeme, co říká reverend Moon, který údajně je Kristem, jenž se vrátil, a poté následuje odpověď.

„Božský princip“ reverenda Moona, str. 161: „...Jan Křtitel, který se provinil proti Ježíši. Jak se Jan Křtitel proti němu provinil? Jan nesplnil své poslání sloužit Ježíši a pečovat o něj.“

Vyvrácení: 1. Pokud Jan selhal ve svém učení, proč pak Ježíš v Matoušovi 21:32 řekl, že lidé mají věřit Janovi Křtiteli?

2. Jan 10:41–42 ukazuje, že Janovo svědectví přivedlo mnoho lidí k víře v Ježíše. Měli bychom být opatrní, když odsuzujeme mučedníka, který zemřel pro Boha, jako někoho, kdo selhal a urazil Boha. Ježíšova slova, že ten, kdo je nejmenší v království nebeském, je větší než [Jan Křtitel], odkazují na skutečnost, že Ježíš ještě neotevřel cestu do nebe a Jan Křtitel byl ve skutečnosti posledním prorokem podle staré smlouvy.

3. Kdyby Jan Křtitel skutečně byl reinkarnací Eliáše, pak by to ze všech lidí právě on sám věděl. Jan Křtitel však měl pravdu, když řekl, že není Eliášem, který vstal z mrtvých.

4. Jan sice kázal v duchu a moci Eliáše, ale Ježíš nikdy neřekl, že by Jan a Eliáš byli jedna a táž osoba.

Jan Křtitel byl v očích Pána veliký (Lukáš 1:15) a Pán zná budoucnost.

Otázka: Proč v Janovi 1:29 Bůh požadoval oběť za odpuštění našich hříchů, když my máme odpouštět druhým, aniž bychom požadovali víc než pokání?

Odpověď: Odpouštíme svým bratřím, aniž bychom požadovali víc než pokání, protože hřích proti nám je jiného druhu než hřích proti Bohu.

Otázka: Jak to, že Jan v Janovi 1:31,33 Ježíše nepoznal, když jejich matky byly sestřenice?

Odpověď: Řecké slovo oida zde znamená plnost poznání. Jan tím chtěl říci, že přirozeně by Ho nepoznal. Jan okamžitě dodal, že Ho poznal, protože mu to Bůh zjevil.

Kniha „When Critics Ask“ (str. 404–405) poukazuje na to, že Jan znal Ježíše z doslechu a možná i z osobní zkušenosti, ale teprve skrze Ducha Svatého poznal Ježíše jako Božího Zjevitele.

Otázka: Jak mohl mít v Janovi 1:32–33 Duch Svatý lokalizovanou přítomnost a spočívat na Ježíši v podobě holubice?

Odpověď: To, že má Duch Svatý na určitou dobu zvláštní lokalizovanou přítomnost, ho obecně neomezuje v tom, aby byl kdekoli jinde, kde si přeje. Jako velmi zjednodušenou analogii lze uvést sci-fi televizní seriál „Doctor Who“. Když jedna z postav měla nehodu s přístrojem na cestování časem, měla lokální přítomnost ve třech různých časových obdobích najednou. Pokud si to dokážeme představit, proč by Bůh nemohl mít více lokálních přítomností, nebo dokonce nekonečný počet lokálních přítomností?

Viz také diskuse k Habakukovi 3:3.

Otázka: Proč si Ježíš v Janovi 1:38–39 nestěžoval, když ho nazývali „rabí“ (Mistře), když přece v Matoušovi 23:7–8 řekl, aby ho nikdo nenazýval „mistrem“?

Odpověď: Ježíš, jakožto Boží Syn, má autoritu a čest, které my nemáme. Neměli bychom nikoho jiného nazývat naším Bohem, Spasitelem ani Pánem, a je správné nazývat Ježíše všemi těmito jmény.

Otázka: Kdy byla v Janovi 1:39 desátá hodina?

Odpověď: V jejich kultuře den začínal při východu slunce kolem 6:00 ráno. Desátá hodina byla po 16:00 odpoledne.

Otázka: Hledali učedníci v Janovi 1,40 „důstojnějšího Ježíše“ v porovnání s tím, jak Ježíš hledal a vybíral učedníky v ostatních třech evangeliích, jak naznačuje skeptická kniha Asimovův průvodce Biblí na str. 968–969?

Odpověď: Ne. Z dvanácti učedníků zmiňuje Jan 1,35–42 pouze dva, kteří opustili Jana a následovali Ježíše. Poté však zmiňuje, že Ježíš vyhledal Filipa a Filip přivedl Natanaela.

Otázka: V Janovi 1:42, nazval Ježíš Šimona „Kefasem / Petrem“ poprvé zde, nebo až později během svého působení v Kafarnaum, jak je uvedeno v Matoušovi 16:18?

Odpověď: Jednoduché vysvětlení je, že Ježíš ho zde nazval Petrem, ale význam tohoto jména mu sdělil až v Matoušovi 16:18.

Otázka: Kdy v Janovi 1:51 uvidí Natanael anděly, jak stoupají a sestupují k Ježíši?

Odpověď: I když je možné, že se Natanaelovi mohl zdát sen, je pravděpodobnější, že to uvidí v nebi. Ježíšova obraznost zde připomíná Jákobův žebřík v Genesis 28:11–13.

Proč by však Natanael seděl nehybně pod fíkovníkem? Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1472 uvádí, že je pravděpodobné, že Natanael studoval Boží slovo nebo rozjímal o Jákobově vidění žebříku (nebo schodiště).

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 1:51 často označuje za Syna člověka?

Odpověď: Pravděpodobně z následujících důvodů

1. Aby zdůraznil svou obyčejnou lidskost

2. Lidé s tím mohli souhlasit, bez ohledu na to, zda ho uznávali jako Syna Božího, či nikoli.

3. Ježíš se ještě nezjevil jako jednorozený Syn Boží.

Otázka: Jaké byly ty nádoby v Janovi 2:1?

A: Ačkoli panují určité neshody ohledně toho, kde se starověká Kána nacházela, byly na dvou místech nalezeny keramické střepy z 1. století n. l.: v dnešní Káně mezi Nazaretem a Kafarnaumem a na druhém místě několik mil severně. Střepy naznačují, že nádoby měly průměr asi 12 až 16 palců. Viz článek agentury Associated Press „Odborníci tvrdí, že možná našli biblickou Kánu“ v deníku The St. Louis Post Dispatch z 22. prosince 2004.

Otázka: V Janovi 2:3–10 vždy vidím, že Ježíš nikdy nedělá věci bez účelu nebo náhodně. Proč je prvním zaznamenaným zázrakem proměnění vody ve víno na svatbě? Mohlo by to souviset s vínem jako symbolem Jeho krve, obřadním očištěním nebo novou manželskou smlouvou se všemi, kdo v Něho věří? Nad těmito věcmi jsem přemýšlel a zajímalo by mě, jak moc se mýlím; nechci totiž zacházet nad rámec Písma, jak je to dnes tak populární.

Odpověď: Položil jste zajímavou otázku. Kdyby proměnění vody ve víno bylo zázrakem symbolizujícím Jeho krev, smrt na kříži nebo obřadní očištění, nikdo v té době, po Jeho smrti, ani v raných církevních spisech by tento vzkaz nepochopil. Spíše si myslím, že tento zázrak byl vykonán kvůli okolnostem, ale právě v tom můžeme vidět hlubší pochopení Božího charakteru a poučení pro nás.

Vznikla prostá lidská potřeba – na hostině došlo víno. Když Marie požádala Ježíše, aby se o to nadpřirozeně postaral, Ježíšova první odpověď zněla: „Ještě nepřišla má hodina.“ Jinými slovy, nebylo to součástí Jeho služby, aby to udělal a něčím tak něco dokázal. Nicméně potřeba tu byla a On byl o to požádán, a tak se odchýlil od svého původního plánu a učinil to. Stejně tak, když se žena trpící krvácením dotkla Ježíšova roucha, Ježíš to neměl na svém „seznamu úkolů“ pro ten den.

Bůh se s námi často setkává tam, kde právě jsme. Smutným příkladem je, že Bůh přiměl Izaiáše, aby řekl králi Ezechiášovi, ať si dá vše do pořádku, protože Ezechiáš má zemřít. Věrný král Ezechiáš se kvůli tomu tak rozhořčil, že Bůh ustoupil a daroval mu dalších 15 let života. Během těchto patnácti let se však narodil král Manasse, snad jeden z nejzlejších judských králů. Nejde o to, že by Bůh nevěděl, nebo že by byl vrtkavý či změnil názor. Spíše se často stává , že se Boží vnímaná vůle vůči nám mění, když se změní náš postoj (k lepšímu či k horšímu). Když faraón spal s Abrahamovou ženou Sárou, Bůh mu ve snu řekl, že zemře, bez jakýchkoli „kdyby“, „a“ či „ale“. Když však faraón řekl, že jednal z nevědomosti, Bůh odpověděl, že to věděl, a právě proto ho varoval. Faraón vrátil Abrahamovi jeho ženu a nezemřel. Stejně tak Jonáš prorokoval, že Ninive bude zničeno za 40 dní. Obyvatelé se však pokořili a Ninive nebylo zničeno.

Když jsme zaneprázdněni svou službou, svými plány a svým životem, často za námi přicházejí lidé s potřebami, které jsou důležité, nebo někdy i nedůležité, ale oni si myslí, že jsou důležité. Můžeme je považovat za rozptýlení a přerušení, ale i my máme vycházet lidem vstříc tam, kde se právě nacházejí. Hrát si s míčem, jít do kina nebo strávit trochu času „flákáním se“ s někým se nám možná nezdá příliš důležité v rámci toho, co považujeme za Boží plán, a možná to skutečně není. Ale i tak to může být ta jediná věc, kterou Bůh chce, abychom právě teď dělali, pokud chceme být v centru jeho vůle.

Otázka: Bylo víno v Janovi 2,3–10 alkoholické?

Odpověď: Nebylo to jako tvrdý alkohol, ale víno té doby bylo alkoholické. Pokud necháte hroznovou šťávu stát v nádobě bez chlazení po dobu jednoho roku, bude v ní alkohol. Dokonce i „nové víno“ ve Skutcích 2,13 bylo alkoholické. Jak však poukazuje kniha Difficulties in the Bible na str. 147–149, není tam uvedeno, že by zázračné víno bylo opojné.

Dětská kniha „Jesus’ First Miracle“ od Vivian Dede (Concordia 1990) obsahuje vynikající shrnutí ponaučení z tohoto zázraku: „Když je něco potřeba, ať už jde o nový život nebo o víno, Ježíš vyřeší každý problém ve správný čas.“

Otázka: Jednalo se v Janovi 2,1–11 o Ježíšovu vlastní svatbu a oženil se Ježíš podle Lukáše 8,3–4 s jednou nebo více ženami, které doprovázely učedníky, jak věří polygamní mormoni a některé další sekty?

Odpověď: Ne. Nejprve si uveďme ženy, o kterých víme, že doprovázely Ježíše a učedníky. Podle Lukáše 8:3–4 to byly Marie Magdaléna, Joanna, manželka Kuzova, Susanna a další. Jiné pasáže zmiňují Salome (Marek 15:40), Marii, matku Jakuba (Marek 15:40, Lukáš 24:10), a Martu, sestru Marie Magdalény.

Jan 2:2 říká, že Ježíš byl pozván jako host na svatbu. Ženich není nikdy pozván na svou vlastní svatbu.

Neexistuje žádný důvod tvrdit, že by se Ježíš někdy oženil, měl děti nebo že by se nějaké děti narodily bez hříšné přirozenosti. Ačkoli žádný verš přímo neříká, že by se Ježíš nikdy neoženil, žádný verš také neříká, že by Ježíš neletěl na Mars. Argument z mlčení nedokazuje ani jedno, ani druhé.

Zde jsou všechny ostatní pasáže o ženách z období před vzkříšením:

O Joanně a Salome se nikde jinde nemluví.

Marta (spolu s Marií) byla zmíněna pouze ve třech pasážích z doby před vzkříšením: při večeři (Lukáš 10:38–41), při uzdravení jejich bratra Lazara (Jan 11:1–45) a při druhé večeři s Lazarem (Jan 12:1–8).

Jelikož se o nich nikde jinde nemluví, nemohl by být téměř žádný silnější argument pro to, že si Ježíš vzal Marii, než pro to, že si vzal její sestru Martu. Ježíš však dodržoval Mojžíšův zákon a sňatek jednoho muže se dvěma sestrami, pokud byly obě naživu, byl podle Leviticus 18:18 zakázán. Mormoni, kteří toto učí, si pravděpodobně neuvědomují, že tím učí, že Ježíš zde údajně porušil starozákonní manželské zákony.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 2:4 řekl, že jeho hodina ještě nepřišla?

Odpověď: Ježíš své matce sděloval, že ještě nenastal čas, aby zahájil své zázračné působení. Ale i když ještě nebyl připraven konat mnoho zázraků, tento zázrak vykonal na prosbu své matky.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 2:4 oslovil svou matku „ženo“, když použil stejné slovo, jakým v Janovi 8:10 oslovil prostitutku? (Na to poukázal muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Deedat zřejmě naznačuje, že Ježíš choval ke své matce stejnou neúctu jako k té prostitutce. Skutečnost je však přesně opačná. Ježíš svou matku respektoval a respektoval i tu prostitutku. Ačkoli je to pro některé těžké uvěřit, Ježíš choval úctu k chudým, ztraceným a vinným hříšníkům, kteří potřebovali Spasitele.

Otázka: Jak by dnes mohla církev potřebovat takové očištění, jaké je popsáno v Janovi 2:15?

Odpověď: Je v pořádku a správné, aby služebníci evangelia žili z evangelia, jak říká 1. Korinťanům 9:13–14. Jejich motivem však nemělo být zbohatnutí. Ti, kdo považují církev především za způsob, jak se obohatit, by neměli být církevními vedoucími a neměli by být jako církevní vedoucí následováni. Na jedné straně je vina na straně bezbožných církevních vůdců. Na druhé straně je vina na straně těch v církvi, kteří těmto církevním vůdcům nadále následují, i když si jsou vědomi toho, co se děje.

Otázka: Jaké jsou podle Jan 2,17 některé způsoby, jimiž křesťané ztrácejí úctu k Bohu, a jak ji mohou znovu získat?

Odpověď: Jednou z častých špatných stránek lidské přirozenosti je, že „známost plodí pohrdání“. Jinými slovy, lidé mají sklon být nevděční a brát dobré věci jako samozřejmost, pokud je zažívají neustále. Ve skutečnosti nám bylo uděleno privilegium prosit Všemohoucího Pána vesmíru. Ačkoli je Bůh dokonalý, ve skutečnosti se snížil k tomu, aby přišel na zem a zemřel za naše hříchy. Chcete-li si zachovat úctu k Bohu, trávte čas v modlitbě s Ním, čtěte Jeho slovo a scházejte se ve společenství s ostatními věřícími, kteří také chovají úctu k Bohu.

Otázka: Proč se v Janovi 2:20 uvádí, že stavba chrámu trvala 46 let, když tomu tak ve skutečnosti nebylo?

Odpověď: Nejprve dvě věci, které nejsou správnou odpovědí, a poté správná odpověď.

Co není odpovědí: Stavba druhého chrámu, která začala po návratu Židů do vlasti v roce 538 př. n. l., netrvala 46 let, i když se na ní nepracovalo nepřetržitě. Podle Ezdráše 6:15 byla dokončena 12. března 516 př. n. l. Viz také Aggeus 1:14–2:3. To by bylo 23 let, ne 46.

Není to správná odpověď: Bible neříká, že stavba chrámu trvala 46 let, pouze uvádí, že Židé tvrdili, že stavba trvala 46 let. Židé se mohli mýlit a Bible mohla pouze zaznamenávat to, co řekli. I když by to potenciálně mohlo být pravda, existuje mnohem jednodušší vysvětlení: Židé měli pravdu.

Správná odpověď: Král Herodes Veliký zahájil obnovu chrámu v roce 19 př. n. l. a ta byla dokončena až v roce 63 n. l. Rok 19 př. n. l. plus 46 let – s přihlédnutím k tomu, že období od roku 1 př. n. l. do roku 1 n. l. představuje jeden rok – by odpovídalo přibližně roku 27 n. l., jak uvádí Asimovův průvodce Biblí na str. 449 977.

Otázka: Proč si myslíte, že Ježíš v Janovi 2:20 vůbec zmínil chrám?

Odpověď: Židé požádali Ježíše o zázračné znamení. Ježíš mohl říci, že jim žádné znamení nedá, nebo mohl poukázat na zázrak proměnění vody ve víno, který právě vykonal. Ježíš mohl také poukázat na budoucí znamení.

Ježíš mohl přímo zmínit největší znamení ze všech: že vstanou z mrtvých. Místo toho však Ježíš nepřímo zmínil své vzkříšení slovy „zbořte tento chrám…“. Nakonec mohl Ježíš na své vzkříšení odkazovat nepřímo tak, jak to udělal, jen místo chrámu použít jinou metaforu.

Mnozí Židé se zajímali výhradně o chrám, nikoli o Boha. Navíc si to pravděpodobně ani sami neuvědomovali. Ježíš byl mnohem důležitější než chrám v Jeruzalémě, a proto jeho odpověď pravděpodobně vnímali negativněji, než kdyby použil jinou metaforu.

Ježíš s nimi hovořil o tématu, které považovali za nejdůležitější. Ježíš tím říkal, že to není normální; to se musí změnit. Někdy se můžeme tak soustředit na něco, co je důležité, že úplně ztratíme ze zřetele to, co je nejdůležitější. Jak řekl jeden pastor: „Nenechte se tím, že děláte dobré věci, odradit od toho, abyste dělali ty nejlepší věci.“

Otázka: Očistil Ježíš chrám v Janovi 2 na začátku svého působení, nebo v posledním týdnu podle Marka 11?

Odpověď: Došlo ke dvěma očištěním; Ježíš by jistě neočistil chrám jen jednou a pak, když přišel o tři roky později, by kolem něj prošel mlčky. Poprvé to bylo doprovázeno znameními a zázraky, takže by bylo těžké Ježíše zatknout, aniž by to vyvolalo rozruch mezi lidmi. Ani podruhé by ho úřady nezatkly – ledaže by ho našly mimo dav, například v noci.

V podstatě stejnou odpověď najdete u Johna Warwicka Montgomeryho v článku „Chronological Contradictions in the Gospels?“ na stránkách www.Christian NewsMo.com, str. 20–21.

Otázka: Co se vlastně stalo s Nikodémem v Janovi 3:1–21?

Odpověď: Později, v Janovi 7:50–51, se píše, že Nikodém pokáral Sanhedrin za to, že odsoudil Ježíše, aniž by ho nejprve vyslechl. To ukazuje jednak to, že Nikodém patřil k tomuto elitnímu 70člennému sboru, a jednak to, že Ježíše stále podporoval. Jan 19:39 uvádí, že po Ježíšově smrti pomáhal Nikodém Josefovi z Arimatie uložit Ježíšovo tělo do hrobu. V církevních dějinách z doby před nicejským koncilem zmiňují Nikodéma Tatianův Diatessaron, Tertullianus i Origenes, avšak nepřidávají nic nad rámec toho, co je uvedeno v evangeliích. Po nicejském koncilu se o Nikodémovi zmiňují Athanasius i Jan Zlatoústý, avšak ani oni nepřidávají nic nad rámec toho, co obsahují evangelia. Nikodém mohl být již starším mužem, když se setkal s Ježíšem.

Otázka: Jak se v Janovi 3 liší Jan 2,1–12 od Jan 2,13–3,21?

Odpověď: V Galileji Ježíš našel lidi, kteří chtěli věřit a věřili. V Jeruzalémě Ježíš narazil na směnárníky, kteří věřit nechtěli. Poté Ježíš potkal Nikodéma, člověka, který chtěl věřit, ale zatím tomu nerozuměl. V Galileji, kde lidé věřili, Ježíš zachoval jejich svatební obřad a proměnil jejich činnost. V Jeruzalémě Ježíš narušoval jak chrámové finance, tak rabínské učení.

Otázka: V Janovi 3:1–18 přišel Nikodém za Ježíšem v noci; buď proto, že se bál, aby ho někdo neviděl během dne, anebo proto, že neměl jiný čas. V jakých situacích jsme příliš zaneprázdněni nebo příliš vystrašení na to, abychom přišli k Ježíši, když bychom měli?

Odpověď: Většina křesťanů vidí Nikodémův noční příchod tak, že jako vážený rabín ve svém postavení nechtěl být viděn, jak přichází k Ježíši. Někteří říkají, že to možná byl jiný důvod: Nikodém byl přes den příliš zaneprázdněn. Pamatujte, že být rabínem, ačkoli to byla čestná funkce, bylo neplacené povolání; rabíni tedy měli i běžná zaměstnání. Ať už to však bylo jakkoli, Nikodém nepřišel v obvyklou dobu . Někdy ani my nechceme přijít k Ježíši nebo plnit Jeho vůli v obvyklou dobu, protože jsme příliš zaneprázdněni nebo příliš plní strachu. Ale Nikodém alespoň přišel. A pokud někdo přijde následovat Krista pozdě nebo se strachem, alespoň přesto přijde.

V Matoušovi 21,28–32 vyprávěl Ježíš podobenství o otci, který řekl svým dvěma synům, aby šli pracovat na pole. První řekl „ne“, ale pak to udělal. Druhý řekl „ano“, ale nešel. Ježíš řekl, že ten první splnil vůli svého otce. Poslušnost je nejlepší, je-li okamžitá, radostná a úplná, ale i opožděná poslušnost je stále lepší než žádná poslušnost.

Stejně tak jsme možná v životě řekli Bohu: „Mám moc práce“, „Mám moc strach“ nebo prostě jen „ne“. To je smutné a možná se nikdy nedozvíte, o co jste přišli. Ale ještě není pozdě. Stejně jako první syn v Matoušovi 21,28–32 můžete i vy teď říct „ano“ a jít. Bůh vaši poslušnost přijme i přes vaše minulé váhání nebo neposlušnost.

Otázka: Říká řecký text v Janovi 3:3 „znovuzrozen“ nebo „zrozen shůry“?

Odpověď: Řecké slovo anothen může znamenat obojí, podle publikací The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 281, a Hard Sayings of the Bible, str. 495.

Otázka: V Jan 3,1–21 Bart Ehrman zmiňuje, že v rozhovoru s Nikodémem Ježíš používá řecký dvojznačný výraz (slovní hříčku): „shora“ a „podruhé“ by v aramejštině byly odlišné. Ehrman nevěří, že by Ježíš uměl řecky.

Odpověď: Ehrman je Američan a v americké kultuře je obvykle méně lidí, kteří hovoří dvěma jazyky, než v evropských a jiných kulturách. Nazaret, kde Ježíš vyrůstal, ležel jen 15 až 20 mil od nežidovského, řecky mluvícího obyvatelstva na západě, severu nebo východě. Galilejské mince byly obvykle opatřeny řeckými nápisy. Na východ od Galileje se nacházela oblast, kterou nazývali „Dekapole“, což je řecké slovo pro „deset měst“.

Ve Skutcích 9:36 byla Tabita (hebrejsky) nazývána také Dorcas (řecky), přičemž obě jména znamenají „gazela“.

Jméno Nikodém pochází ze slov nike a demos. To NEZNAMENÁ voliče, který nevolí republikány a nosí sportovní boty! Jedná se spíše o řecké jméno, které znamená „vítěz lidu“. Představme si nyní pro účely této úvahy, že by se někdo s tradičním řeckým jménem, hovořící s někým z malého regionu obklopeného ze tří stran řecky mluvícími lidmi, rozhodl konverzovat v aramejštině, hebrejštině nebo dokonce v nějakém jiném jazyce než v řečtině. Představme si dále, že i když by oba ovládali řečtinu, opravdu si myslíte, že neexistuje žádná možnost, že by v tom jazyce pronesli jedinou větu nebo frázi?

Na druhou stranu, i kdyby původní význam v aramejštině byl „znovuzrozený“ a ne dvojznačný výraz s významem „zrozený shůry“, pasáž by i bez dvojznačnosti dávala dokonalý smysl.

Otázka: Učil Ježíš v Janovi 3:3 reinkarnaci, když zmínil znovuzrození?

Odpověď: Ne. Učil o „druhém“ zrození, nikoli o stovkách či tisících opakovaných zrození. Ježíš učil o zrození z Ducha, nikoli o fyzickém zrození. Reinkarnace by byla v rozporu s tvrzením v Židům 9:25–28, že člověk umírá pouze jednou, a nedávala by smysl pro lidi, kteří jsou po své jediné smrti posláni do nebe nebo do pekla. Více informací najdete v rozsáhlé diskusi o Židům 9:25–28.

Otázka: Je v Janovi 3:5 uvedeno, že pouze malá „pomazaná třída“ 144 000 lidí se rodí znovu a žije věčně v nebi, jak učí Svědkové Jehovovi (časopis Strážná věž, 15. února 1986, str. 14)?

Odpověď: Ne. Nejprve si řekneme, co učí Svědkové Jehovovi, a poté, proč je část jejich učení tak nebezpečná.

Svědkové Jehovovi učí, že ti z nich, kteří nepatří mezi 144 000, budou žít věčně, ale bude to v ráji na zemi, nikoli v nebi.

Římanům 8:9 však říká: „Vy však nejste ovládáni tělem, ale Duchem, pokud ve vás přebývá Duch Boží. A pokud někdo nemá Ducha Kristova, nepatří Kristu. Jestliže však Kristus je ve vás, vaše tělo je mrtvé kvůli hříchu, ale váš duch je živý kvůli spravedlnosti.“ Pokud tedy Kristus ve vás není, nepatříte Kristu. Podobné učení najdeme v 1. Janově 5:12 a 1. Petrově 1:23.

Otázka: Mohl byste prosím vysvětlit rozdíl mezi pojmy „stvořit“ a „znovu stvořit“, „narodit se“ a „znovu se narodit“, „vytvořit“ a „vytvořit znovu“ v Janovi 3:3–21?

Odpověď: Předpona „re-“ znamená prostě „znovu“. Vaše otázka má tři aspekty.

Minulost: Všichni, věřící i nevěřící, jsme byli stvořeni Bohem k Božímu obrazu. Vše, co existuje, bylo stvořeno Bohem Otcem skrze Ježíše Krista. Neexistuje nic ani nikdo, kdo by nebyl stvořen, s výjimkou Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří nebyli nikdy stvořeni, ale vždy existovali jako Bůh v Trojici.

Současnost: Byli jsme však stvořeni jako hříšní, s hříšnou přirozeností a mimo Boží vykoupení. Potřebujeme být „znovu stvořeni“ nebo „znovuzrozeni“, nikoli z lůna naší matky, ale duchovním znovuzrozením skrze Ducha Svatého (Jan 3:3–21). K tomu dochází, když vložíme svou víru v Ježíše.

Budoucnost: Když lidstvo upadlo a ztratilo vládu nad zemí, i samotné stvoření bylo podrobeno zkáze (Římanům 8:20–21). Bůh vše očistí ohněm (2. Petr 3:10) a stvoří nové nebe a novou zemi (Zj 21).

Otázka: Co v Janovi 3:3–8 znamená být znovuzrozen?

Odpověď: Billy Graham napsal na toto téma celou knihu s názvem Jak se znovu narodit. Stručně řečeno, „znovuzrození“ je to, co s vámi Bůh činí skrze Ducha Svatého, když v Něho vložíte svou víru. To znamená

1. Věřit v jediného, pravého Boha, že je Stvořitelem všeho, a uznat Jeho právo nad vámi. Věřit, že nám zjevil svou pravdu ve svém slově, v Bibli.

2. Vyznat, že jste kvůli hříchu odděleni od Boha a že nemáte sílu se s Ním smířit. Problémem nejsou jen vnější skutky, které jsme vykonali nebo nevykonali, ale také to, jací jsme uvnitř.

3. Důvěřujte v pravého Krista. Když bylo pro hříšníky, jako jsme my, nemožné přiblížit se k Bohu, Bůh to umožnil tím, že poslal Ježíše Krista, aby přišel na zem v těle, zrozen z Panny Marie, a žil bezhříšný život. Zemřel na kříži, přičemž Jeho tělo a krev se staly smírnou obětí za naše hříchy. Třetího dne byl tělesně vzkříšen a vystoupil do nebe.

4. Volejte k Bohu. Všichni, kdo vzývají Pána, budou spaseni, a pokud se vykážete ze svých hříchů a poprosíte Ježíše, aby se stal Pánem a Spasitelem vašeho života, budete spaseni. On vám dá nový život a zahájí proces, díky němuž se budete stále více podobat Kristu. Po smrti půjdete do nebe a budete navždy s Bohem.

Otázka: Znamená verš Jan 3:5, že je nemožné dostat se do nebe, pokud člověk nemá Ducha Svatého?

Odpověď: Ne, Ježíš to vlastně neřekl. Ježíš řekl, že pokud se člověk nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.

Boží království a nebe nejsou totéž. Nebe je místo, kam věřící odcházejí po smrti. Wycliffe Bible Dictionary na str. 991 uvádí, že mnozí učí, že Boží království odkazuje na duchovní vládu Krista v srdcích těch, kteří jsou spaseni. International Dictionary of the Bible na str. 568 uvádí, že obecně může slovo „království“ znamenat a) území, nad nímž král vládne, b) lid, nad nímž král vládne, nebo c) samotnou vládu. „New International Bible Dictionary“ (1962, IVP) uvádí, že Boží království má jak současné, tak budoucí aspekty. Je tedy zřejmé, že Boží království je širší než nebe, neboť zahrnuje současné pozemské aspekty. Nebe může být širší než Boží království, neboť je možné, že kojenci a další osoby se k Božímu království připojí až poté, co se dostanou do nebe.

Kojenci nemají Ducha Svatého, přesto se obecně uznává, že nic v Bibli neříká, že by nemohli jít do nebe.

Většina věřících ve Starém zákoně neměla Ducha Svatého, přesto jim nebyl trvale odepřen vstup do nebe.

O žádné z těchto skupin nelze říci, že by žily na zemi jako součást Božího království (s Kristem jako vládcem), přesto mohou být v nebi.

Stručně řečeno, Duch je nezbytný pro to, aby byl někdo na zemi součástí Božího království. „Boží ruce však nejsou svázány“, pokud jde o starozákonní svaté, kojence, osoby s těžkým mentálním postižením a ty, kteří nemají příležitost slyšet evangelium.

Otázka: Co je velmi stručně řečeno tou „vodou“ v Jan 3,5?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

1. Řecký text může znamenat „voda a Duch“ nebo „voda, dokonce i Duch“. Mohlo by to tedy znamenat „voda, symbolizující Ducha“; řecký Nový zákon od Alanda a kol. (3. vydání, 1975) uvádí, že kai znamená „a, také, ale, dokonce; to jest, totiž“; rozšířený překlad Kennetha S. Wuesta rovněž používá slovo „dokonce“.

2. Někteří, počínaje Augustinem, se domnívali, že jde o vodu doprovázející fyzické narození. Ježíš však zřejmě hovoří pouze o jednom narození, nikoli o dvou; tato metafora se v ostatních částech Bible ani v židovské kultuře té doby nevyskytuje. Neznáme žádné rané řecky mluvící křesťany, kteří by tento verš takto chápali.

3. Jiní tvrdí, že „voda“ znamená Boží slovo (především na základě Efezským 5:26). Jedinou předností tohoto názoru je, že se vyhýbá problémům spojeným s tvrzením, že vodní křest je nezbytný. Znamená to snad, že Nikodém a farizeové byli zroděni z nového jen napůl, protože znali Boží slovo ve Starém zákoně? – Samozřejmě že ne. Tento výklad také otevírá dveře k bludu zvanému ultra-dispensacionalismus, podle něhož se vodní křest dnes nemá praktikovat. Navíc není znám ani jediný řecky mluvící křesťan, který by Jan 3,5 takto chápal, a to by vyžadovalo, aby Ježíš pokáral Nikodéma za to, že nepochopil Nový zákon, který ještě nebyl napsán.

4. Vztah ke křtu je to, co jednomyslně učili autoři rané církve, ačkoli nebyly vyloučeny ani doplňkové významy. Mnoho umyvadel v chrámu tam bylo proto, aby lidé mohli dodržovat starozákonní pravidla týkající se omývání. Byla mocná služba Jana Křtitele bezvýznamná? - Pouze v uzavřených myslích některých farizejů. Dalo by se očekávat, že Ježíš pokárá Nikodéma, učitele, za to, že nepochopil pokání, potřebu očištění a nezbytné vnitřní očištění, které křest představuje, než může být člověk přijat jako součást Božího království.

5. Boží království není nebe, protože zahrnuje to, čeho se věřící mohou účastnit již během svého života na zemi. Vodní křest je dnes důležitou součástí vstupu do Boží církve na zemi. Nicméně kojenci, starozákonní svatí, lidé s těžkým mentálním postižením a možná i další by měli být rádi, že to je Bůh, kdo posílá lidi do nebe, a ne křestní voda.

Otázka: Co je tou vodou v Jan 3:5?

Odpověď: Všichni se shodují, že tím „duchem“ je Duch Svatý, který se podílí na novém zrození, ale skuteční křesťané mají na vodu různé názory. Níže jsou uvedena některá fakta relevantní pro určení správného výkladu a poté různé názory na vodu, jejich klady a zápory a kdo tyto názory zastává.

Relevantní fakta:

Řecký text naznačuje pouze jedno zrození, z vody a z Ducha, nikoli dvě. Řecké slovo pro „a“, kai, může znamenat „a“ nebo „dokonce/konkrétně“. Wuestův překlad Nového zákona: An Expanded Translation uvádí: „Je-li někdo zrozen z vody jako zdroje, dokonce i z Ducha jako zdroje, nemůže vejít do království Božího.“

Židé nepoužívali žádné obrazy vody pro fyzické zrození až do století po Ježíši.

V Jeruzalémě, kde hovořili, měl chrám mnoho míst pro rituální omývání, zvaných mikve.

Jan Křtitel v té době vyvolával značný rozruch svým kázáním o křtu z pokání.

Křest existoval již před Janem Křtitelem, neboť byli křtěni ti, kdo konvertovali k judaismu. Křest tedy symbolizoval pokání, očištění a obrácení. Podle Wycliffe Bible Dictionary (str. 441) praktikovala křest ponořením také židovská sekta v Kumránu.

Nikodém v té době již znal celé Boží slovo, protože Nový zákon ještě nebyl napsán.

Všichni farizeové, když viděli mikve, měli mít na paměti četná přikázání týkající se rituálního omývání ve Starém zákoně a vodu k očištění v Ezechielovi 36:25–27.

Všechny dochované spisy rané církve, které zmiňují Jan 3:5, až do přibližně roku 400 n. l., jednomyslně chápou Jan 3:5 jako odkaz na očištění křtem.

Titus 3:5 má velmi podobnou formulaci jako Jan 3:5, kde se hovoří o „omytí znovuzrození a obnovení Svatým Duchem“.

Ježíš zde hovoří o Božím království, nikoli o nebi nebo spasení. Diskusi k tomuto tématu najdete v předchozí otázce.

RŮZNÉ ODPOVĚDI:

1. Fyzické narození.

Stejně jako je s porodem spojena plodová voda z matčina lůna, je s druhým zrozením spojen Duch Svatý. Nikodém se ptal na to, jak se může narodit podruhé v matčině lůně, a Ježíš použil tuto tautologii, aby odvedl Nikodémovy myšlenky od matčiny vody prvního zrození k duchovní/křestní vodě druhého zrození.

Židé však vodu jako symbol zrození nepoužívali až do doby nejméně několik století po Ježíši. Navíc by se jednalo o tautologii; a poučovat člověka, že se musí narodit jako člověk, není nijak zvlášť užitečné.

Řecká gramatika navíc naznačuje, že voda a duch nejsou dvě věci, ale jedna, jak uvádí publikace *New Geneva Study Bible* na str. 1665 a *Hard Sayings of the Bible* na str. 495.

Z řecké gramatiky však nelze vyvozovat příliš mnoho, neboť Ježíš s Nikodémem pravděpodobně hovořil aramejsky nebo hebrejsky, nikoli řecky.

Tento názor, spojený s pohledem na křest, poprvé zastával Augustin z Hippa ve svém kázání k Janovi 2:23–3:5 (kolem roku 400 n. l.). (Augustin mluvil latinsky a ve svých „Vyznáních“ uvedl, že neměl rád řečtinu, což mu bránilo v tom, aby se v ní příliš rozvíjel.) Odkaz na fyzické narození zastává také Ron Rhodes v knize Complete Book of Bible Answers (str. 211) a Warren Wiersbe v Nelson’s Quick Reference (str. 390).

2. Voda symbolizuje Boží slovo.

Žalm 119:9 zmiňuje, že mladý muž může zachovat svou cestu čistou tím, že žije podle Božího slova (zde se však o vodě nemluví).

Efezským 5:26 říká, že Kristus očistil církev omytím vodou skrze/pomocí/slovem.

V Janovi 15:3 Ježíš říká, že jsou očištěni skrze slovo, které jim Ježíš řekl. (o vodě se zde však nemluví)

Jakub 1:18 říká, že jsme zrozeni skrze slovo. (o vodě se zde nemluví)

1. Petr 1:23 říká, že jsme znovuzrozeni, ne z porušitelného semene, ale z neporušitelného, skrze Boží slovo. (o vodě se zde nemluví)

Jak přesně však Ježíš řekl Nikodémovi, že má být „zrozen ze slova“? Pamatujte, že Efezským, Jan 15:3 a 1. Petr 1:23 pro Nikodéma nebyly relevantní, protože Nový zákon ještě nebyl napsán. Nikodém již znal veškeré Boží Písmo, které existovalo. Znamená to snad, že Ježíš Nikodémovi říkal, že už má polovinu cesty za sebou, protože Nikodém znal Starý zákon? Myšlenka, že Ježíš chválil Nikodéma za jeho porozumění, je daleko od významu tohoto verše.

Naopak Ježíš vyjádřil překvapení, že Nikodém, učitel Izraele, tomu nerozuměl. Na rozdíl od saduceů nebyli Nikodém ani farizeové nikdy obviňováni z toho, že by neznali Boží slovo. Když Ježíš hovořil o vodě, měl na mysli něco, co by Nikodém jako židovský učitel Zákona již měl znát. Za co tedy Ježíš Nikodéma káral? Asi 200 let před Kristem se Židé pod vlivem farizejů odchýlili od chápání svatosti, lásky a duchovního vztahu s Bohem k náboženskému legalismu. Jeden „ “, který studoval Starý zákon, měl vědět více o pokání a očištění spojeném s rituálním omýváním a o důležité roli, kterou bude mít Duch Svatý, jak říkali Joel a další proroci.

Pokud lze slovo „voda“ vykládat v rozporu s jeho doslovným významem, proč by pak ultra-dispensacionalisté nemohli vykládat slova „voda“ a „křest“ v jiných pasážích Nového zákona rovněž v rozporu s jejich doslovným významem? Více k tomuto odstavci najdete v následující otázce.

Tento názor zastává publikace 1001 Bible Questions Answered, str. 225–226, James Boice a Believer’s Bible Commentary, str. 1478 (a str. 1948 k Efezským 5:26).

3. Vnější očištění vodním křtem, symbolizující vnitřní pokání a očištění

Nikodém by byl obeznámen s metaforou vodního křtu jako očištění, a to na základě Ezechiela 36:25–27, Tóry a dalších pasáží. Viz také názory 3a. a 3b.

Nelze však očekávat, že by Nikodém plně chápal křesťanský křest, neboť byly zjeveny pouze starozákonní obřady očištění a Janův křest. Ježíš očekával, že Nikodém tomu již byl schopen porozumět. Tvrdit tedy, že se zde jedná pouze o křesťanský křest, nemůže být správné.

Nicméně když Ježíš v Janovi 6:51–56 mluvil o předzvěsti své smrti a večeře Páně, nemluvil pouze o předzvěsti křesťanského křtu, ale díky Janovi již byli velmi dobře obeznámeni s křtem na pokání.

Tento názor zastává:

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) Homilie na sv. Jana, homilie 25, s. 87–90

Gregor Nazianský (330–391 n. l.) Řeč o svatém křtu, kap. 8, s. 362

F. F. Bruce v knize „Těžko srozumitelné výroky Bible“, str. 495–496

Jamieson, Fausset, Brown

Harperův biblický komentář.

3a. Voda symbolizuje křestní znovuzrození.

Tento názor zastávali autoři rané církve.

Komentář „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 281) však uvádí, že tento výklad je v rozporu s učením o spasení pouze z víry, jak ukazují Efezským 2:8–9 a Jan 3:16.

Tento názor zastává

Justina Mučedníka (cca 150 n. l.) v První obhajobě, kapitole 61, str. 183

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) ve fragmentu 34, str. 574

Tertullian (198–220 n. l.) v díle O křtu, kap. 12

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) v „Listu 71“, kap. 1, s. 378

Gregor Nazianský (330–391 n. l.) v „Projevu o svatém křtu“, kapitola 8, str. 362

Basil z Kappadokie (357–379 n. l.) O Duchu, 15:35, s. 22

Ambrož Milánský (378–381 n. l.) O Duchu svatém, kniha 3, kap. 10, 63–64, s. 144

Apostolské konstituce (375–380 n. l.), kniha 6, oddíl 3, kap. 15, str. 456 (Jednalo se o padělek, který měl rané datování. Mimo jiné podporuje také křest nemluvňat.)

3b. Vodní křest je vnějším znamením vnitřního očištění Duchem.

Většina vykladačů, kteří popírají bod 3, tak činí výhradně na základě toho, že bod 3a není správný, aniž by zvážili alternativu uvedenou v bodě 3b. Jan 3:5 nijak neukazuje „mechanismus“ toho, jak se křest vodou vztahuje k Božímu království, pouze to, že se k němu vztahuje. Náš vodní křest nás nezachraňuje o nic více, než nás zachraňuje naše pokání, naše láska, naše víra nebo naše poslušnost Bohu. Bylo by však nesprávné popírat, že všechny čtyři věci souvisejí s Božím královstvím.

Řecká spojka „kai“ je běžným výrazem pro „a“, ale může také znamenat „dokonce/konkrétně“. Ačkoli tedy pravděpodobně znamená „voda a duch“, mohlo by to znamenat i „voda, konkrétně duch“.

Když Jan Křtitel vyzýval lid k pokání, nikdo se neptal: „Co je to za novou věc, kterou provádíš, a která se nazývá křest?“ Důvodem je, že chrám v Jeruzalémě byl plný mikve, které byly podobné křtitelnicím a sloužily k očištění věřících. Bezprostředním posluchačem zde byl Nikodém a Lukáš v Lukášovi 7:29–30 kritizuje farizeje za to, že odmítli Boží záměry pro sebe tím, že se nenechali pokřtít Janem.

Takový výklad Janova evangelia 3:5 však zní téměř tak, jako by se z křtu (ať už Janova křtu, nebo křesťanského křtu) stala podmínka pro spasení.

Janův křest však byl prostředkem k hledání spásy, nikoli něčím, co by spásu přinášelo. Ve Skutcích 2:38 Petr řekl, že lidé se musí pokát a nechat pokřtít, a pak přijmou Ducha Svatého. Židům 4:2 uvádí, že někteří nebyli spaseni, protože nesdíleli víru (nebo ji nespojili s vírou). Věci jako pokání, víra a poslušnost, včetně poslušnosti při vodním křtu, jsou důkazem toho, že jsme přijali spasení, nikoli tím, co nás spasí.

Tento názor zastává:

Komentář „The Applied New Testament Commentary“, str. 368

Komentář Matthewa Henryho uvádí, že „je pravděpodobné, že Kristus měl na mysli obřad křtu“.

4. Voda symbolizuje obrácení.

Obrácení k judaismu procházeli obřadem křtu. Ježíš naznačoval, že člověk se musí obrátit, aby zakusil nové zrození. Ježíš tedy říkal „obrátěním a Duchem“. Tento názor nevylučuje, že lze věřit i jiným názorům.

Zatímco však židovští obrácení byli omýváni, běžnější bylo, že se Židé omývali za účelem rituálního očištění. Tento názor není snad ani tak nesprávný, jako spíše příliš úzký pohled na bod 3.

Tento názor zastává:

IVP Bible Commentary: New Testament (1993), str. 270.

5. Voda symbolizuje křestní službu Jana Křtitele a Duch symbolizuje Ježíšovu službu.

Nikdo v té době nemohl uvažovat o „křtu“ a „nových věcech“ v jedné větě, aniž by si vzpomněl na službu Jana Křtitele.

Tento názor zastává F. B. Meyer v knize The Gospel of John, str. 64. The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 281, uvádí pět názorů, ale chválí pouze tento jako názor, který má „přednost historické správnosti i teologické přijatelnosti“. The Life Application Bible uvádí různé názory, z nichž jedním je pokání, které symbolizovala služba Jana Křtitele.

6. Voda je v dobách Starého zákona symbolem vylití Ducha.

Ježíš řekl v Janovi 7:38: „Kdo věří ve mne, jak říká Písmo: ‚Z jeho nitra potečou proudy živé vody.‘ Mluvil o Duchu, kterého měli později přijmout ti, kdo v něj věřili. Duch totiž ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.“ New Geneva Study Bible na str. 1676 uvádí, že ačkoli se nejedná o přesnou citaci žádného starozákonního verše, může to být obecný odkaz jak na Izaiáše 44:3, tak na Ezechiela 36:25–27. Titus 3:5 má velmi podobnou formulaci jako Jan 3:5, kde se hovoří o „koupeli znovuzrození a obnovení Svatým Duchem“. Ačkoli Skutky apoštolů uvádějí některé výjimečné případy, běžnou praxí bylo, že křesťané byli pokřtěni doslovnou vodou a Svatým Duchem.

V Tóře se však voda používá k rituálním omytím, nikoli k vylití Ducha. Komentář „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1478 navíc poukazuje na to, že pokud by voda představovala pouze působení Ducha, pak by se zdálo, že verš říká „pokud se někdo nenarodí z Ducha a Ducha“, což by bylo nadbytečné.

1. Janův list 5:8 hovoří o vodě, Duchu a krvi. Jelikož Duch a krev jsou odlišné, je odlišná i voda.

Tento názor zastává „New Geneva Study Bible“ na str. 1665.

The Companion Bible uvádí, že se jedná o „duchovní vodu“ spíše než o vodu v doslovném smyslu. IVP Bible Commentary: New Testament uvádí, že řecký text lze přeložit buď jako „voda a Duch“, nebo jako „voda, to jest Duch“.

MŮJ ZÁVĚR:

1. není nijak zvlášť přesvědčivý. Dává smysl pouze tehdy, pokud bagatelizujete přesnost řeckého textu a domníváte se, že Ježíš Nikodémovi říkal, že člověk se musí narodit fyzicky.

2. Vychází z toho, že Ježíš pokáral Nikodéma za to, že chápal Písmo, které ještě nebylo napsáno. Pro některé je tento názor nezbytný z toho důvodu, že pokud by „křest“ měl znamenat omyl křestní regenerace, nemohl by to být křest.

3a. je nebiblický, neboť Skutky apoštolů 10 ukazují, že lidé mohli být spaseni a přijmout Ducha Svatého ještě před vodním křtem.

3b, 4 a 5 lze všechny spojit dohromady. Tento názor má tu výhodu, že vychází z doslovného významu, stejně jako z všeobecného chápání řecky mluvící rané církve.

6. nemá žádnou hodnotu, kromě toho, že je sekundárním důsledkem bodů 3b, 4 a 5.

Možná bychom se měli méně soustředit na to, „co by to znamenalo pro mě“, a spíše se zamyslet nad tím, „co by to znamenalo pro Nikodéma a rané křesťany“. Nejpravděpodobnější odpovědí je kombinace bodů 3b, 4 a 5. Ačkoli názory 2 a 6 naznačují symbolismus, Nikodém by je neuznal jako hlavní význam a neuznali je ani žádní známí řecky mluvící křesťané.

Kniha When Critics Ask (str. 406) také diskutuje některé z těchto názorů, aniž by se přikláněla k nějakému konkrétnímu.

Otázka: Je v Jan 3,5 pravdivá „obroda skrze křest“, tedy víra, že vodní křest je nezbytný pro spasení?

Odpověď: Ne. Pohané, kteří byli naplněni Duchem Svatým a mluvili v jazycích ve Skutcích 10:44–48 ještě předtím, než byli pokřtěni vodou, si to pravděpodobně nemysleli. Zřejmě si to nemyslel ani Ježíš, když mluvil se zlodějem po své pravici. Někdo by se mohl pokusit argumentovat, že ten zloděj na kříži žil před Ježíšovým vzkříšením, ale Ježíšova slova k Nikodémovi byla pronesena – a byla pravdivá – také před Ježíšovým vzkříšením. Samozřejmě se to vše odehrálo před sesláním Ducha Svatého o Letnicích a před zavedením křesťanského křtu; znali pouze Janův křest a starozákonní obřady očištění.

Pokud však výklad verše zbavuje část verše jakéhokoli smyslu, pak je tento výklad nepochybně nesprávný. Jaký je tedy význam Ježíšových slov v tomto případě?

Odpověď je naznačena v Lukášovi 7:29–30, kde se píše, že farizeové a znalci Zákona sami odmítli Boží záměr. Důvodem je to, že nebyli pokřtěni Janem. Vodní křest není ani bezvýznamný rituál, ani pouhá volitelná záležitost, jako je zkouška sboru, jejímž cílem je projevit Bohu zvláštní lásku. Pokud člověk s plným vědomím odmítá vodní křest a pravdu, kterou představuje, odmítl tím Boha. Pokud se neobrátí, do nebe se nedostane.

Otázka: Pokud by někdo věřil v omyl o znovuzrození skrze křest, jak je uvedeno v Janovi 3:5, bylo by to kacířství vedoucí ke zkáze duše?

A: Ne. Tato otázka je důležitá nikoli proto, aby nás poučila o pravdě, ale aby nám poskytla nadhled nad tím, kvůli jakým druhům omylů bychom se měli a neměli rozdělovat. Jelikož bychom měli brát vážně přikázání z Římanům 15:7, že se máme navzájem přijímat tak, jak nás přijal Kristus, musíme vědět, jaké druhy omylů mohou lidé mít a přesto zůstat opravdovými křesťany.

Rané campbellitské skupiny učily o znovuzrození skrze křest a většina skupin Církve Kristovy věří v odpuštění hříchů skrze křest. Jiné protestantské denominace tomu nevěří. Katolíci, pravoslavní a anglikáni učili o určité formě znovuzrození skrze křest, i když se velmi lišila od učení denominace Církve Kristovy. Pokud jste však měli za to, že v regeneraci skrze křest mohou věřit pouze nespasení kacíři, neměli byste již Justina Mučedníka, Irenea, Tertulliana, Basila, Řehoře Nazianského, Ambrože Milánského, Augustina, Prospera Akvitánského, Cypriána a pravděpodobně ani Athanasia označovat za křesťany. Zde je to, co řekli k Janovi 3:5 a křtu.

Justýn Mučedník, který psal přibližně v letech 138–165 n. l., ve své První obhajobě, kap. 61, str. 183, uvádí: „Poté je přivedeme k vodě a jsou znovuzrozeni stejným způsobem, jakým jsme byli znovuzrozeni my sami. Neboť ve jménu Boha, Otce a Pána vesmíru, a našeho Spasitele Ježíše Krista a Ducha Svatého pak přijímají omytí vodou. I Kristus totiž řekl: ‚Nenarodíte-li se znovu, nevejdete do království nebeského… A pro tento [obřad] jsme se od apoštolů naučili tento důvod.‘“

Irenaeus ve fragmentu 34, str. 574, řekl: „Nebylo to nadarmo, že Naaman v dávných dobách, když trpěl malomocenstvím, byl při křtu očištěn, ale [sloužilo to] jako znamení pro nás. Neboť stejně jako jsme malomocní v hříchu, jsme očištěni prostřednictvím posvátné vody a vzývání Pána od našich starých přestoupení; jsme duchovně znovuzrozeni jako novorozené děti, právě tak, jak Pán prohlásil: ‚Není-li člověk znovuzrozen z vody a z Ducha, nevejde do království nebeského.‘“

Tertullianus, O křtu, kap. 12, s. 674–675, „Když však je stanoveno pravidlo [podle Tertullianova názoru správné], že ‚bez křtu není spása pro nikoho dosažitelná‘ (především na základě toho prohlášení Pána, který říká: ‚Není-li někdo zrozen z vody, nemá život‘), vyvstávají okamžitě u některých skrupulózní, ba spíše troufalé pochybnosti, ‚jak je v souladu s tímto pravidlem možné dosáhnout spásy apoštolům, u nichž – s výjimkou Pavla – nenacházíme, že by byli pokřtěni v Pánu? … A nyní, nakolik budu schopen, odpovím těm, kteří tvrdí, ‚že apoštolové nebyli pokřtěni‘.“

Cyprián v Listu 71, kap. 1, str. 378: „…pokud nepřijmou také křest Církve. Teprve tehdy totiž mohou být plně posvěceni a stát se syny Božími, jsou-li zrozeni z každého svátosti; neboť je psáno: ‚Není-li člověk zrozen z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.‘“ (Také List 72, kap. 22, str. 385)

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.) v Projevu o svatém křtu, kap. 8, str. 362: „A jelikož jsme stvořeni dvojí povahou, mám na mysli tělo a duši, přičemž jedna část je viditelná, druhá neviditelná, tak i očištění je dvojí, vodou a Duchem; jedno přijímáme viditelně v těle, druhé s ním souzní neviditelně a mimo tělo;… Neboť, abychom to shrnuli jedním slovem, sílu křtu je třeba chápat jako smlouvu s Bohem o druhém životě a čistším způsobu života.“

Basil z Kappadokie (357–379 n. l.) O Duchu, kapitola 15:35, str. 22 „Z toho vyplývá, že odpověď na naši otázku, proč byla voda spojena s Duchem, je jasná: důvodem je to, že při křtu byly stanoveny dva cíle; na jedné straně zničení těla hříchu, aby nikdy nepřinášelo ovoce smrti; na druhé straně náš život podle Ducha a přinášení ovoce ve svatosti…“

Athanasius, jeden z tvůrců Nicejského vyznání víry, měl o křtu vysoké mínění, ačkoli se k Janovi 3:5 jako takovému nevyjádřil. Zatím se mi nepodařilo zjistit, zda věřil v křestní regeneraci, či nikoli.

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) se o regeneraci skrze křest nezmiňoval, ale pro informaci zde uvádím, co řekl ve svém kázání k Janovi 3,5. Jan Zlatoústý, Homilie na svatého Jana, homilie 25, kap. 2, sv. 14, s. 89. „K čemu tedy slouží voda? I to vám řeknu později, až vám odhalím skryté tajemství. … V křtu se naplňují sliby naší smlouvy s Bohem: pohřeb a smrt, vzkříšení a život; a to vše se děje najednou.“

Ambrož Milánský (378–381 n. l.) v díle O Duchu Svatém, kniha 3, kap. 10.64, str. 144, řekl k Janovi 3,5: „Kdo je ten, kdo se narodil z Ducha a stal se Duchem, než ten, kdo je obnoven v Duchu své mysli? To je jistě ten, kdo je znovuzrozen vodou a Duchem Svatým, neboť naději na věčný život přijímáme skrze křest znovuzrození… Neboť kdo je ten, kdo je pokřtěn Duchem Svatým, než ten, kdo se znovuzrodil skrze vodu a Ducha Svatého?“

Ambrož také věřil, že křest má moc, a to v tom smyslu, že malým dětem křest otevírá království nebeské (O Abrahamovi 2:79)

Augustin z Hippa rovněž věřil v účinnost křtu. Podléhal mylnému přesvědčení, že pokřtěné děti jdou do nebe, zatímco nepokřtěné děti jdou do pekla.

Prosper z Akvitánie rovněž věřil v totéž bludné učení, že vodní křest odstraňuje dědičný hřích i předchozí osobní hříchy jak vyvolených, tak zavržených. (Odpověď Galům, články 2 a 3).

Na závěr je třeba poznamenat, že opačný omyl, totiž že by křesťané neměli praktikovat vodní křest, je součástí omylu zvaného „ultra-dispensacionalismus“. Více informací k tomuto tématu najdete ve třech otázkách týkajících se 1. Korinťanům 1:17.

Otázka: Jelikož Jan 3:13 zdánlivě říká, že nikdo nikdy nevstoupil do nebe, co tedy Eliáš a Enoch atd.? Nebo co všichni svatí Starého zákona? Kde byli, pokud ne v nebi? (Tuto otázku nastolil muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Ačkoli byl Eliáš vzat do nebe, nikdo z vlastní vůle nevystoupil ze země do samotného nebe, dokud to neudělal Ježíš. Nejprve se podívejme, co Bible uvádí o Eliášovi a Enochovi, a poté o starozákonních věřících obecně.

Eliáš a Enoch: Genesis 5:24 říká, že Enoch chodil s Bohem a poté ho Bůh odnesl. Neříká se tam přesně, kam Bůh Enocha odnesl, i když jsem si jistý, že Enoch byl velmi rád, že tam byl. 2. Královská 2:1,11 říká, že Eliáš byl vzat do nebe. Hebrejské slovo pro nebe, shameh (Strongovo číslo 8064), zde znamená jak oblohu, tak nebe. Například se používá ve smyslu oblohy v Genesis 15:5; Genesis 26:4 (kde jsou hvězdy); Genesis 16:4; 1. Královská 18:45 (odkud přichází déšť). Víme však, že Eliáš opustil tento svět, aby byl s Bohem.

Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1479 uvádí, že Bible neříká, že by Eliáš a Enoch vystoupili [vlastní silou] do nebe; spíše byli vzati do nebe.

Věřící před Kristem: Všichni lidé šli do Šeolu, což se překládá jako „hrob“. Židé však rozlišovali mezi dvěma částmi: vězením a rájem. Když Ježíš umíral na kříži, neřekl zloději po své pravici: „Dnes budeš se mnou v nebi.“ Řekl spíše: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Jedná se o stejné místo, jak je popsáno u Abrahama v Lukášovi 16:22–26. Když Ježíš vstal z mrtvých, ráj se vyprázdnil a Ježíš je všechny vzal s sebou do nebe.

Závěr: Ačkoli Mojžíš a věřící ze Starého zákona byli v ráji před příchodem Ježíše a Eliáš byl dokonce vzat do nebe v ohnivém voze, nikdo z vlastní vůle nevystoupil ze země a nikdo nevstoupil do vlastního nebe, dokud to neudělal Ježíš.

Otázka: Porovnejte Jan 3:13 („A nikdo nevstoupil na nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka...“) s 2 Král 2:11 („... a Eliáš vystoupil vichřicí na nebe“). Spletl se Ježíš, protože 2 Král 2:11 ukazuje, že Eliáš vystoupil dříve?

Odpověď: Ježíšovo vystoupení do nebe se od Eliášova vzestupu ve vichru a na vozech zásadně lišilo ve dvou ohledech.

1) Drobným rozdílem je, že řecké slovo v Janovi 3:13 (anabebeken, tvar slovesa anabaino) znamená povstat, šplhat, vznést se atd. Ježíš vystoupil sám, zatímco Eliáš byl unesen vichřicí.

2) Ještě důležitější je, že věřící před Kristovým vzkříšením nešli na stejné místo, o kterém Ježíš mluvil. Když byl Ježíš na kříži, neřekl, že zloděj po jeho pravici uvidí Ježíše ještě dnes v nebi; spíše řekl, že ten zloděj bude ještě dnes s Ježíšem v ráji. V Lukášovi 16 Ježíš hovořil o „Abrahamově lůně“, místě odpočinku. V Efezským 4:8, když Ježíš vstal z mrtvých, otevřel brány nebe, aby s ním mohli jít starozákonní svatí z ráje. Nikdo nevstoupil do nebe bez Ježíše ani před Ježíšem.

Otázka: Je v Janovi 3:13 a Janovi 6:38,42 Kristův sestup z nebe pouze duchovním symbolickým faktem, a nikoli hmotným faktem, jak učí bahá’í v knize „Některé zodpovězené otázky“ na str. 103–105?

Odpověď: Ne. ‘Abdu’l-Bahá to tvrdí, protože Jan 3:13 a následující verše říkají: „…ale Ten, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka, který je v nebi,“ v době, kdy byl Ježíš na zemi. (str. 103).

Za prvé, tato poslední věta je variantou rukopisu, která se nevyskytuje v nejstarších rukopisech, ačkoli je obsažena v pozdějším byzantském lekcionáři. Je podivné zakládat doktrínu pouze na jedné variantě.

Zadruhé, Ježíšovu božskou podstatu lze stále považovat za přítomnou jak v nebi, tak na zemi.

A konečně, a to je nejdůležitější, i kdybyste tuto variantu rukopisu přijali, ve stejném verši se píše, že Ježíš sestoupil z nebe. Z Bible lze snadno dokázat, že Ježíš existoval v nebi před vtělením, a že ten samý Ježíš „sestoupil“, je hmotný fakt.

Otázka: Jak souvisel bronzový had na poušti v Janovi 3:14 s Ježíšem?

Odpověď: V knize Numeri 21:4–9 Bůh potrestal Izraelity za jejich hříchy tím, že je uštkly jedovaté hady. Bůh však připravil způsob, jak je uzdravit. Nařídil jim, aby vyrobili bronzovou sochu připomínající hady, kteří je uštkli. Když vzhlédli k bronzovému hadovi, zůstali naživu.

To, že Bůh zde použil tuto analogii, se jeví jako obzvláště výstižné. Trpíme vinou a následky svých hříchů. Ježíš, který byl bez hříchu, vzal na sebe trest za naše hříchy. Když vzhlédneme k Ježíši, budeme žít.

Otázka: Znamená řecké slovo pro „věčný“, aionion, v Jan 3,15; 10,28; 17,3 pouze „do konce věku“?

Odpověď: Ačkoli toto slovo ve svém doslovném významu znamená „až do konce věku“, znamená také „věčný“, protože odkazuje také na Boží slávu a Boží bytí. Toto je jediné slovo, které Řekové měli k dispozici pro vyjádření věčnosti.

Otázka: Miluje Bůh v Janovi 3:16 lidi, kteří nejsou spaseni, nebo je nenávidí?

Odpověď: Bůh je miluje. Nicméně, abychom to přirovnali k hrubé analogii: když má dítě horečku, je nakažlivé a chystá se na vás zvracet, budete si v budoucnu užívat, že držíte své roztomilé, milé dítě v náručí, ale možná ne právě teď.

Bůh může zároveň nenávidět hřích a přesto být soucitný ke všem. Bůh však ví, že vyvolení se mohou těšit na věčnost s Ním, zatímco nevyvolení nikoli.

Otázka: Je v Janovi 3:16 rozpor, že Kristova smrt je zároveň obětí i kosmickou událostí? (To učil Rudolph Bultmann.)

Odpověď: Ne. Představte si na chvíli, že by malá mravenčíka najednou dostala tělo, část inteligence, ale jen malou část znalostí člověka. Buď by mravenčíka přišla na to, že existují situace a věci, které přesahují její dosavadní chápání, nebo by všude viděla rozpory. Například, jak by mohl brouk sníst člověka, aniž by mu ublížil? A jaký je v tom rozdíl, že ten „brouk“ byl vyroben firmou Volkswagen? Jak by mohly brouci žít uvnitř počítačového softwaru? – a tak dále. Pokud řeknete, že něco je rozpor, musíte samozřejmě mít oporu pro to, proč je to rozpor. Pro Bultmanna (nebo jakéhokoli jiného nevěřícího) je obtížné dokázat, že předpoklady a požadavky, které v naší době uplatňujeme na každodenní život na zemi, platí i pro věčného, nekonečného Boha, který naplňuje nebesa.

Mnoho lidí má modly, které jsou prostě hrubými sochami. Někteří moderní „teologové“ mají sofistikovanější modlu, která žije výhradně v jejich vlastní mysli. Když si lidé vymýšlejí omezení pro Boha, místo aby věřili tomu, co Bůh o sobě zjevil v Bibli, je modlářství výstižným popisem boha, o kterém hovoří.

Otázka: Miluje Bůh v Janovi 3:16 každého člověka na světě, nebo jen ty, kteří půjdou do nebe?

Odpověď: Skuteční křesťané se v této otázce neshodují. Podle mého názoru má tato odpověď tři části.

Všem: Bůh má lásku a jisté milosrdenství ke všem, jak ukazuje Žalm 145:9,13. Bez ohledu na to, jak zlý a ohavný člověk může být, Bůh ho stále vyzývá a zve, aby uvěřil v Jeho Syna, prosil o odpuštění a očištění od svých hříchů a žil společně v svatosti s Bohem v nebi. Jako Boží služebníci jsme posly vyslanými, abychom toto poselství sdělili všem.

Vyvolení: Bůh projevuje některým zvláštní lásku, kterou jiným neprojevil. Stalo se tak ještě předtím, než byli spaseni. Příkladem jsou Jákob a Ezau v Římanům 9:10–12, vyvolení a zavržení obecně v Římanům 9:22–25 a dva synové Davida a Batšeby ve 2. Samuelově 12:15–25.

Věřící?: Miluje Bůh křesťana více poté, co je spasen, než předtím, než byl spasen? Žádný biblický text to nenaznačuje, ani jak by to souviselo s věčným Bohem.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš není stvořená bytost, jak může být v Janovi 3:16 zplozen Bohem? Muslimové popírají, že by Ježíš byl zplozen Bohem.

Odpověď: „Zplozen“ neznamená „stvořen“, protože můžeme stvořit mnoho věcí, ale děti zplodíme. Mnozí muslimové mají ve své víře ohledně Koránu určitou podobnost v tom, že pochází od Alláha, aniž by byl Alláhem stvořen. Před počátkem času vzešel Ježíš, který je také nazýván Slovem Božím, od Boha Otce. Takže různými způsoby jak křesťané, tak i mnozí [nemu'tazilitský] muslimové říkají, že Slovo Boží vzešlo od Boha, ale nebylo stvořeno.

Otázka: Proč mohou lidé podle Jan 3,16 odmítnout Ježíše a jít do pekla?

Odpověď: Ježíš v Janovi 3:36 řekl, že všichni, kdo ho odmítnou, půjdou do pekla. Proč nám Bůh svěřil tuto odpovědnost – úžasnou i děsivou zároveň –, abychom se rozhodli, zda Ježíše přijmeme, nebo odmítneme, a podle toho se určí náš věčný osud? Odpověď možná souvisí s hodnotou, kterou nám Bůh přikládá. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, ne jako roboty. Naši svobodnou vůli si cení natolik, že nám dovoluje zvolit si svůj osud a žít s následky svého rozhodnutí. Totéž dovolil Adamovi a Evě, i když to pro ně a jejich potomky mělo strašné důsledky. Možná by Bůh mohl vrátit čas a Adama a Evu „odstvořit“, ale z jakýchkoli důvodů se Bůh rozhodl tak neučinit a nechal lidská rozhodnutí v platnosti.

Otázka: Jsou podle Jan 3,18 všichni lidé skutečně zrozeni v odsouzeném nebo odcizeném stavu?

Odpověď: Ve stavu odcizení, ano. Ve stavu odsouzení, ne nutně. Zatímco Augustin z Hippa a Prosper z Akvitánie učili, že všechny děti, které zemřou před křtem, automaticky jdou do pekla, Bible to neříká a jen málo křesťanů tomu dnes věří. Lidé se rodí bez Ducha Svatého v sobě a ano, všichni se rodí odděleni od Boha. V dobách Starého zákona se však Bůh mohl rozhodnout spasit lidi, kteří neměli Ducha Svatého, a nic Bohu nebrání v tom, aby dnes spasil i děti.

Otázka: V Jan 3,17; 8,15; 12,47 se píše, že Ježíš nepřišel soudit svět, nebo bude svět soudit podle Jan 5,22.27; 9,39?

Odpověď: Obě tvrzení jsou pravdivá.

Poprvé Ježíš nepřišel soudit svět, ale přišel jako beránek, aby jej spasil tím, že zemřel za naše hříchy. Jedním z důsledků Ježíšova příchodu však je, že ti, kdo Ho odmítli, budou v budoucnu souzeni.

Při druhém příchodu přijde Ježíš jako lev, aby soudil ty, kteří Ho odmítají. Věřící jsou chráněni Kristovou krví a nemají se čeho bát při soudu před Velkým bílým trůnem. Nevěřící by se však měli velmi obávat Kristova soudu nad jejich skutky, až se znovu vrátí.

Otázka: Je to spravedlivé, jak je uvedeno v Janovi 3:18, že se rodíme ve stavu odcizení?

A: Bůh je spravedlivý, ale to neznamená, že bychom se museli narodit v nějakém konkrétním stavu. Odpověď najdete v rozboru Římanům 9:19–22 a Římanům 11:8,10.

Q: Proč si myslíte, že se ten muž, který se hádal, v Janovi 3:25–26 ptal Jana na Ježíše?

A: Nevidíme žádný důkaz, že by tento Žid následoval Jana nebo Ježíše, ani že by měl v úmyslu některého z nich následovat. Možná považoval Janovo učení za nesprávné a snažil se poukázat na to, co vnímal jako rozpor mezi Janovým a Ježíšovým učením.

Kromě toho však tento Žid možná chtěl zasít svár mezi Janem a Ježíšem. Kdyby se mu podařilo využít Janova učedníka k tomu, aby Jan a Ježíš nesouhlasili, oba by byli zdiskreditováni, protože Jan potvrzoval Ježíše a Ježíš potvrzoval Jana. I dnes, pokud se někomu podaří přimět křesťany, aby se veřejně postavili proti sobě, může to vést k jejich vzájemné diskreditaci v očích světa. Nikdy tedy nepodceňujte ostatní křesťany, ať už veřejně, nebo v soukromí. Buďte velmi opatrní při kritice jiných křesťanů, pokud se nejedná o křesťany, kteří se dopouštějí závažných omylů nebo hříchů, nebo o ty, kteří ve skutečnosti křesťany nejsou.

Otázka: Proč Jan v Jan 3,27–30 odpověděl právě tak, jak odpověděl?

Odpověď: Když jste na svatbě přítelem nevěsty nebo ženicha, chcete, aby byla poctěna svatební dvojice, a ne abyste získali čest pro sebe. Janovým posláním bylo přinášet slávu Bohu. Někdy to znamenalo mluvit odvážně, což zvyšovalo jeho slávu. Jindy to znamenalo ustoupit stranou, aby lidé mohli následovat Ježíše. Janovi vyhovovalo obojí.

Otázka: Jak můžeme dnes v Janovi 3:27 uplatnit myšlenku, že „člověk může přijmout jen to, co mu je dáno z nebe“?

Odpověď: Buďte spokojeni s požehnáními, dary a schopnostmi, které se Bůh rozhodl vám dát. Nebuďte nespokojeni s tím, co vám Bůh nedal. I když mají nevěřící větší schopnost vydělávat peníze, lepší zdraví, mohou být slavnější atd., buďte spokojeni s tím, že vám Bůh dal vše, co potřebujete.

Otázka: V Janovi 3:32 se píše, že nikdo nepřijal Kristovo svědectví. Jak to tedy, že Jan Křtitel a další Kristu uvěřili?

Odpověď: Verš 32 je upřesněn veršem 33. V moderních textech se často píše: „Nikdo … kromě …“. Starověké texty jsou podobné, s tím rozdílem, že slovo „kromě“ je někdy pouze naznačeno.

Janovo tvrzení zde souvisí s Ježíšovým výrokem v Janovi 6:44, že nikdo nemůže přijít k Bohu, pokud ho Otec nepřitáhne. Bez Boží pomoci lidé, ponechaní sami sobě, nechtějí hledat Boha, jak říká Římanům 3:11.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Janovi 3:34 je řečeno, že Bůh je Duch, jak může být Ježíš Božím Synem?

Odpověď: Křesťané NEVĚŘÍ, že by Ježíš byl Božím Synem v hrubém fyzickém nebo sexuálním smyslu. Tento termín je spíše vyjádřením hlubokého významu toho, v čem se Ježíš liší od všech stvořených bytostí.

Otázka: V Janovi 3:36 – půjdou do nebe všichni, kdo Krista neodmítají, nebo je nutné skutečně v Krista věřit?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit dva body.

Všichni, kdo Ježíše odmítají, „zemřou ve svých hříších“, jak říká Ježíš v Janovi 8:24. Jan 3:36 je také velmi jasný: ti, kdo Ježíše odmítají, půjdou do pekla. Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) byl raný křesťan, který v díle „Dialog s Židem Tryfonem“, kapitole 26, učil podobně, že všichni Židé, kteří odmítají Krista, jdou do pekla.

O žádných zemřelých kojencích se neříká, že by šli do pekla. Kojenci samozřejmě nemají schopnost přijmout Ježíše, takže pokud nechodí všichni kojenci do pekla, ukazuje to, že Bůh není omezen na působení v rámci tohoto omezení. Viz také následující otázka.

Otázka: Co se v Janovi 3:36 píše o těch, kteří o Kristu neslyšeli? Odsoudí je spravedlivý Bůh do pekla, aniž by jim dal jakoukoli šanci?

Odpověď: Ne. Bůh je spravedlivý a nestranný, stejně jako milosrdný. Bůh říká, že nepočítá hřích tam, kde není zákon (Římanům 4:15; 5:12). Víme, že Bůh zajistí způsob, jak je spravedlivě soudit. S výjimkou očistce, limbu a některých extrémních kalvinistických postojů existují různé spekulace o tom, jakým způsobem by se Bůh mohl rozhodnout tak učinit.

Bůh zajišťuje, aby všichni, kdo by ho přijali, slyšeli: Lidé, kteří Boha odmítají, jsou více odsouzeni, protože mají větší poznání (viz 2. Petr 2:21). Jedinou nadějí člověka je, že uslyší evangelium a přijme ho před smrtí, ale Bůh zajišťuje, aby ho slyšeli všichni, kdo to potřebují.

Někteří slyší evangelium a přijímají ho až po smrti:

Tento názor se opírá o výklad tří biblických pasáží: 1. Petr 3:19–20; 1. Petr 4:5–6 a Efezským 4:8–10. 1. Petr 3:19–20 říká, že po své smrti Kristus kázal duchům ve vězení. Vězení není termín, který by popisoval místo, kam se před Kristem dostali spravedliví mrtví (jako Abraham). Spíše popisuje buď místo, kam se před příchodem Krista dostaly ztracené lidské duše, anebo jiné duše (někteří démoni a/nebo Nefilim), které tam byly před příchodem Krista. Tento názor tvrdí, že Ježíš jim nekázal pouze proto, aby je informoval o tom, co se stalo na zemi, ale aby mohli učinit stejné rozhodnutí, jaké by učinili na zemi. Neznamená to, že po smrti existuje druhá šance; místo toho existuje první šance pro ty, kteří ji nikdy neměli.

Někteří slyší evangelium a přijímají ho v tisíciletí:

Tato odpověď je velmi podobná názoru o spasení po smrti. Pokud položíte otázku „co se stane s těmi, kteří nikdy neslyšeli“ vedle otázky „proč Bůh vzkřísí lidi, kteří se pro něj nerozhodli“, zdá se, že si tyto dvě otázky navzájem odpovídají.

Hledající mohou být spaseni skrze Krista:

Mohl by být dnes někdo spasen jako Abraham a Jób? Hledali Stvořitele místo stvoření, uvědomili si svou potřebu odpuštění, hledali Boží milosrdenství a spasení a poslouchali to, co věděli. Tento názor neříká, že všichni jdou do nebe nebo že existuje mnoho cest k Bohu. Říká, že i když jste na špatné cestě, která nevede k Bohu, Bůh může přesto ocenit vaši upřímnost, pokud skutečně hledáte pravého Boha a neodmítli jste dostupnou pravdu. To se nevztahuje na ty, kteří mohli prozkoumat Krista, ale nikdy se tak nerozhodli nebo to nepovažovali za dostatečně důležité.

Viz také diskuse k Janovi 6:45 pro více informací.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 4:1–2 nikoho nekřtil?

Odpověď: Písmo to neříká, ale můžeme o tom spekulovat. V kontextu Efezským 2:20 není základem Ježíš, ale apoštolové a proroci, a Ježíš je ústředním kamenem, na kterém tento základ spočívá. Kdyby Ježíš pokřtil mnoho lidí, někteří by si mohli myslet, že mohou tento základ obejít. Z duchovního hlediska jsou všichni praví křesťané pokřtěni s Kristem. Naše víra však spočívá na základu apoštolů a proroků. (Samozřejmě se jedná o apoštoly Nového zákona, nikoli o nepodložené moderní napodobitele.)

Otázka: Křtil Ježíš v Janovi 4:1–2 vůbec někoho?

Odpověď: Písmo to vlastně neříká. V Novém zákoně máme pouze dvě místa, kde se uvádí, zda Ježíš křtil, či nikoli. Jan 3,22 říká, že Ježíš a jeho učedníci byli venku na venkově a křtili, aniž by se upřesňovalo, kdo křtil. Jan 4,1–2 objasňuje, že ačkoli farizeové slyšeli, že Ježíš křtí, ve skutečnosti to byli učedníci, kteří Ježíše následovali, kdo křtili.

Možná Ježíš osobně nikoho nekřtil, protože nechtěl, aby někdo podlehl pokušení myslet si, že je ve víře „lepší“, protože byl pokřtěn přímo jím a ne někým jiným. To by také mohl být stejný důvod, proč Pavel nechával křtít jiné místo toho, aby křtil sám (s výjimkou toho, že pokřtil Krispa, Gaia a domácnost Stefanasovu). Křest mohli provádět jiní, ale Pavel měl kázat (1. Korinťanům 1:17).

Otázka: Musel Ježíš ve Janovi 4:4 opravdu projít Samaří?

Odpověď: Samaří leželo na nejkratší cestě z Judeje do Galileje, ale většina farizejů, kteří si vážili sami sebe, by se raději oklikou vyhnula této zemi. Ježíš nemusel jít tou nejkratší cestou, ale rozhodl se tak učinit. Samozřejmě, jakmile se vydal tou nejkratší cestou, musel projít Samaří.

Otázka: Proč byla v Janovi 4:4 Samaritánka překvapená, že s ní Kristus mluvil?

Odpověď: Židé se se Samaritány nestýkali, protože Samaritáni

1. věřili, že centrem uctívání by měla být hora Gerizim v Samaří, nikoli Jeruzalém;

2. Byli pouze míšenci a neměli čistý izraelský původ. Jelikož nebyli pravými Židy, Židé s nimi nejedli.

3. nepřijímali nic ze Starého zákona kromě prvních pěti knih;

4. chovali vůči Židům zášť.

Samaritáni chovali vůči Židům zášť, protože

1. Nehemiáš, Ezdráš a další je vyloučili z pomoci při stavbě jeruzalémské zdi a z bohoslužeb v Jeruzalémě.

2. Židé chovali zášť vůči Samaritánům.

Otázka: V Janovi 4:6 se píše, že Ježíš se unavil, zatímco v Žalmu 121:4 se uvádí, že Bůh se neunaví. Znamená to tedy, že Ježíš nebyl Bůh?

Odpověď: Ne, znamená to, že Ježíš se dobrovolně vzdal části své moci, když přišel na zem, jak ukazují Filipským 2:6–7 a Jan 17:5. Ježíš musel být ve všech ohledech člověkem jako my, podle Židům 2:14–17. Žalm 121,4 byl napsán, když byl Ježíš v nebi. Na zemi Ježíš zažíval únavu, utrpení, učil se poslušnosti a nevěděl všechno, například kdy nastane jeho druhý příchod.

Křesťanský spisovatel Hilarius (355–367/368 n. l.) k tomu řekl: „Boží skutky tedy přesahují chápání naší lidské přirozenosti a nezapadají do našeho racionálního myšlenkového procesu, protože působení neomezené věčnosti vyžaduje nekonečné chápání měření věcí. Není to tedy závěr rozumu, ale omezení moci, když se Bůh stal člověkem, když Nesmrtelný umírá, když je Věčný pohřben. Na druhou stranu to však nezávisí na našem způsobu uvažování, ale na všemohoucnosti, že se zjevuje jako Bůh z člověka, jako nesmrtelný z toho, kdo je mrtvý, a jako věčný z toho, kdo je pohřben. Proto jsme Bohem v Kristu oživeni skrze jeho smrt.“ (O Trojici, kniha 1, kap. 13, str. 44)

Otázka: Jak v Janovi 4,9 žena u studny poznala, že Ježíš je Žid?

Odpověď: Písmo to neříká, ale existují tři možné důvody:

1. Cestovatel procházející Samařím by pravděpodobně byl Žid.

2. Lidé z Galileje měli zřejmě charakteristický přízvuk (Matouš 26:73), který měl pravděpodobně i Ježíš.

3. Možná podle jeho oděvu, ačkoli biblický úryvek o tom neposkytuje žádný důkaz.

Otázka: V Janovi 4:14 se píše, že kdokoli se napije Ježíšovy vody věčného života, už nikdy nebude žíznit. Jak to tedy, že někteří křesťané nežijí spokojeně, jak by měli?

Odpověď: V odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Křesťané mohou být v tomto životě vždy spokojeni a nikdy „nemít žízeň“. Křesťané, kteří nezůstávají v Kristu, však mohou být nespokojeni. Jak říká známá křesťanská píseň: „Ó, jaký pokoj často ztrácíme, ó, jakou zbytečnou bolest snášíme, a to vše proto, že v modlitbě neseme Bohu všechno.“

2. Lze diskutovat o tom, zda tento verš obsahuje implicitní podmínku, že se křesťan rozhodne zůstat v Kristu, či nikoli.

3. Bod 2 je pro pravdivost tohoto verše irelevantní. Bez ohledu na to, jak křesťan přebývá v Kristu na zemi, tento verš platí bezpodmínečně pro věřící v nebi.

Otázka: Co znamená v Jan 4,23 uctívat Boha „v duchu a v pravdě“?

Odpověď: Ježíš zde stavěl do kontrastu jak samaritánskou bohoslužbu, tak bohoslužbu Starého zákona.

Samaritánská bohoslužba: Samaritáni byli potomky směsice Izraelitů a jiných národů, kteří žili v zemi po exilu. Samaritánská bohoslužba byla založena na tradici, včetně toho, že hora Samaří byla považována za nejsvětější horu. Měli mnoho omylů, včetně toho, že nepřijímali nic ze Starého zákona kromě Tóry. Anonymní dílo Proti všem herezím, kap. 1, str. 649, uvádí, že Dositheus byl prvním, kdo zavrhl proroky.

Židovské uctívání: Židé se řídili rituály, které Bůh ustanovil ve Starém zákoně, ale ani oni neměli Ducha Svatého, který ještě nebyl vylit. Ačkoli Židé měli pravdu ze Starého zákona, ani oni neměli úplnou pravdu, kterou přišel zjevit Kristus.

Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Jan 4,23 máme uctívat Boha Otce, znamená to snad, že nemáme uctívat Ježíše, jak tvrdí Svědkové Jehovovi (časopis Strážná věž, 15. února 1983, str. 18)?

Odpověď: Ne. Co by na to řekl Ježíš? Ježíš přijal, když ho Tomáš v Janovi 20:28 nazval Pánem a Bohem. Ježíše uctívali tři králové (Matouš 2:11), avšak Ježíš byl tehdy ještě dítě a neměl v této věci na výběr. Jako dospělý však byl Ježíš uctíván učedníky (Matouš 14:33), dříve slepým mužem z (Jan 9:38), ženami u hrobu (Matouš 28:9), anděly (Židům 1:6) a nebeskými zástupy (Zjevení 5:12)

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Janovi 4:24 se píše, že Bůh je Duch, a Ježíš je Bůh, jak mohl Ježíš skutečně mít fyzické tělo? Vypadal Ježíš jen jako člověk, jak učila raná hereze doketismus?

Odpověď: Ne. Ježíš v Getsemanské zahradě plakal skutečnými lidskými slzami. Ježíšovo utrpení na kříži bylo skutečné. Skutečnost, že Bůh je Duch, nebrání Kristu vtělit se jako člověk, stejně jako to, že jsme z masa a kostí, nám nebrání nosit oblečení. Ačkoli neexistuje žádná pozemská analogie, která by vtělení zcela odpovídala, možná je analogie s umělým orgánem stejně blízká (a stejně vzdálená) přesné analogii jako nošení oblečení.

Otázka: Je v Janovi 4:26 nemožné, že by Ježíš mohl téměř tři roky hlásat, že je Mesiáš, aniž by byl zatčen (tvrdí to skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí, str. 968)?

Odpověď: I bez odvolávání se na Boží ochranu to není vůbec nemožné. Ježíš byl často obklopen sympatizujícím davem. Římané se o Mesiáše nezajímali, dokud nenapadal politickou strukturu. Konal zázraky a opatrní vůdci, ačkoli už dlouho chtěli, aby zmizel, nechtěli riskovat, že si znepřátelí lid. A konečně, pro židovské vůdce v Jeruzalémě bylo obtížné rozšířit svůj vliv do kosmopolitní Galileje.

Otázka: Říká Ježíš v Janovi 4:34, že zde byl nadpřirozeně nasycen?

Odpověď: Pravděpodobně ne. Jeho poslání a účel spočívaly spíše v plnění Boží vůle. V tomto případě měl rozhovor s hříšnou samaritánskou ženou vyšší prioritu než jeho hlad po obvyklém jídle. Byl byste ochoten vynechat jídlo, abyste splnil Boží vůli?

Otázka: V Jan 4,44 se píše, že prorok není ve své vlasti ctěn – co tedy Mojžíš, Ezechiel a Daniel?

Odpověď: Žádný z těchto tří proroků nežil ve své vlastní zemi, když byl prorokem, ale o to vlastně nejde. Tento verš říká, že proroci nejsou všeobecně respektováni v místě, odkud pocházejí, a Ježíš se v tomto ohledu nijak nelišil.

V Ježíšově případě neříká, že by ho v oblasti Galileje neuznával ani jediný člověk. (Koneckonců, učedníci ho uznávali.) Spíše většina lidí měla potíže uvěřit, že obyčejně vypadající muž z jejich vlastního kraje by mohl být velkým Božím prorokem, natož Mesiášem.

Ani dnes bychom neměli zapomínat, že Bůh často používá obyčejné křesťany k velkým činům.

Otázka: Jak může být v Jan 4,54 uzdravení syna úředníka druhým zázračným znamením, když prvním zázračným znamením bylo v Jan 2,11 proměnění vody ve víno a v Jan 2,23 v Jeruzalémě o Velikonocích mnoho lidí vidělo zázračná znamení (v množném čísle)?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté zdůvodnění odpovědi.

Co není odpovědí: Jan výslovně neukázal, že Jan 2,23 je chronologicky v souladu s tím, co mu předcházelo a následovalo. Jan 2,23 by tedy mohl následovat až po Jan 4,54. Je však velmi pravděpodobné, že jsou chronologicky seřazeny.

Odpověď: Jan 4,54 neříká pouze, že se jednalo o druhý zázrak; spíše šlo o „druhý zázrak, který Ježíš učinil poté, co přišel z Judeje do Galileje“. Jan nemohl mít na mysli, že se jedná o druhý zázrak vůbec, a to kvůli verši Jan 4,45: „Když však přišel, Galilejci ho přivítali. Viděli totiž všechny ty veliké věci, které učinil v Jeruzalémě během svátku, neboť tam také byli.“ (BSB)

To, že Jan uvádí první dva zázraky v Galileji, ukazuje, že je to o to více trpké, protože mnoho Galilejců Ježíše odmítlo. Naproti tomu i Samaritáni uvěřili v Ježíše bez jakéhokoli zázraku. Víra založená pouze na zázracích není úplnou vírou, ale mnoho Galilejců nemělo ani tu. Galilejci se však později pokusili Ježíše ukamenovat, a to i poté, co tam byly tyto zázraky vykonány. Také v knize „The Expositor’s Greek Testament“, sv. 1, str. 735, a v „Believer’s Bible Commentary“, str. 1488, 1489, se uvádí, že se jedná o druhý zázrak v Galileji.

Jan 21:25 uvádí, že Ježíš učinil i mnoho dalších znamení. Ze všech Ježíšových zázračných znamení však Jan výslovně zmínil pouze sedm, která se odehrála před Ježíšovým vzkříšením:

J 2,1–11 – proměna vody ve víno, která ukazuje, že Ježíš uhasí naši žízeň a má moc nad přírodními procesy

J 4,46–54 – vzkříšení syna úředníka, což ukazuje, že Ježíš je náš uzdravitel s mocí nad nemocí

Jan 5:1-9 – Ježíš uzdravuje v sobotu 38 let ochrnutého, což ukazuje, že Ježíš je Pánem soboty

Jan 6:5-13 – nasycení 5 000 lidí, což ukazuje, že Ježíš je chléb života

Jan 6:19-21 – Ježíš kráčí po vodě, což ukazuje, že Ježíš je větší než všechny naše strachy

Jan 9:1-7 – Ježíš uzdravuje muže slepého od narození, aby řekl, že přišel, aby slepí viděli a vidoucí oslepli (Jan 9:39)

Jan 11:1–44 – Ježíš vzkřísil Lazara, čímž ukázal, že Ježíš je vzkříšení a život

Po vzkříšení došlo k zázračnému úlovku ryb v Janovi 21:1-11, což ukazuje, že Ježíš zůstal stejný a že ho mají následovat stejně jako dřív.

Otázka: O jaký svátek se jednalo v Janovi 5:1?

Odpověď: Exodus 23:14–17 uvádí, že třikrát ročně měli všichni židovští muži putovat na svátek do Jeruzaléma: na svátky Pesach, Letnice a Stánků. Jan neuvedl, o který svátek se jednalo, možná proto, že si to sám nepamatoval. I když můžeme spekulovat, o který svátek šlo, nemá to příliš smysl. Bible je Boží slovo zapsané lidmi. Bůh neměl žádnou povinnost, aby si lidé pamatovali každý detail, pouze ty, které chtěl, aby si zapamatovali a předávali dál. Mnoho Ježíšových skutků a klíčových událostí v jeho životě se shodovalo s židovskými svátky, jak poukazuje Evangelický komentář k Bibli na str. 853.

Otázka: Existují nějaké archeologické důkazy o existenci Betesdského rybníka v Jeruzalémě, o kterém se zmiňuje Jan 5,2?

Odpověď: Ano. Jednalo se vlastně o dvojici bazénů v severovýchodní části Starého města. Tato část se v době Krista nazývala „Bezetha“, neboli „nové město“. Svitky od Mrtvého moře tyto bazény zmiňují, křesťanský poutník je popsal v roce 333 n. l. a moderní archeologové je objevili v roce 1888.

Otázka: V Jan 5:4; Sk 14:12; 2 Tes 2:10; Zj 16:9,11 – vzhledem k tomu, že Bůh je Všemohoucí a Jeho rozhodnutí jsou neodolatelná, jak mohou lidé odmítnout přijít k Němu? Buďto byla nabídka neupřímná (nebyla dána dostatečná milost pro všechny), anebo Bůh nebyl schopen či ochoten zajistit, aby lidé tuto nabídku přijali.

Odpověď: Bůh dopouští: v těchto dvou slovech je obsaženo obrovské množství významu. Ano, Všemohoucí Bůh jistě může přimět všechny své loutky, aby dokonale a na povel hrály podle svého scénáře. Ale On nás nestvořil jako loutky. Bůh může dělat cokoli chce, jak uzná za vhodné. Bůh může ovládat vše, dokonce i sám sebe. Jestliže Bůh může dělat cokoli, pak Bůh může i dopustit. Ale i když Bůh něco dopustí, nestane se nic, co by přesahovalo to, co Bůh povoluje v rámci hranic, které sám stanovil.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 5:6 položil tomu muži tak zřejmou otázku?

Odpověď: Nejprve to, co není odpovědí, a pak samotná odpověď.

Co není odpověď: Někteří postižení lidé se nechtějí uzdravit. V leprosáriích se vyskytly případy, kdy rodiče úmyslně nakazili své děti leprou, aby mohly po zbytek života žít s bezplatným jídlem a péčí. Tento muž se však skutečně chtěl uzdravit a Ježíš to už věděl.

Odpověď: Ačkoli to Ježíš již věděl, chtěl, aby to ten muž vyslovil a požádal o to. Někdy nám Ježíš některé věci nedá, pokud o ně nepožádáme. Když ten muž veřejně požádal Ježíše, aby ho uzdravil, Ježíš na jeho prosbu reagoval. Nevidíme, že by Ježíš uzdravoval někoho, kdo uzdravení nechtěl.

Někdy se musíme nevěřících zeptat na základní věci, jako například: „Chceš jít do nebe?“, nebo se zeptat křesťanů, kteří se odklonili od víry: „Chceš milovat Boha a poslouchat ho?“ Potřebujeme od nich získat ujištění, že to je to, co chtějí.

Otázka: Porušil uzdravený muž v Janovi 5:10 sobotu tím, že poslechl Ježíše a nesl svou rohož?

Odpověď: Ne. Ten muž pouze neuposlechl dodatečná omezení týkající se sabatu, která zavedli farizeové. Toto omezení je uvedeno v Mišně Šabat 7:2, jak uvádí Evangelický komentář k Bibli na str. 854. Je to vlastně docela legrační. Výslovně zakazuje přesouvat v den sabatu postele nebo nábytek. Uvádí však, že přesunout pacienta ležícího na posteli je v pořádku. Nezabývá se však případem, kdy se pacient pohybuje sám, protože byl zázračně uzdraven. Je to něco jako kdyby záchranná služba měla pravidlo, že ochrnutí pacienti nesmějí nosit vlastní nosítka. Navíc ten muž nesl svou rohož, ne postel. V podstatě mu tedy Bůh řekl, aby si vzal svou rohož, a farizejové tvrdili, že Bůh [Ježíš] se mýlí, když porušuje jejich pravidla.

Starý zákon říká, že lidé nesmějí v sobotu pracovat. Nikde se neříká, že by někdo nemohl nést svou rohož, a byli to právě farizeové, kdo to vyložili jako práci. Druhým zázrakem je to, že kdyby někdo byl upoután na lůžko 38 let, byl by i po uzdravení fyzicky příliš slabý na to, aby chodil, natož aby nesl rohož. Musel mít také posílené svaly. V jistém smyslu zde Ježíš neudělal jen jeden, ale dva zázraky.

„Ale Ježíši, nemohl jsi s tím počkat až do neděle?“ Kdybys jen vyhověl farizejům a jejich tradicím, téměř by nedošlo k žádnému odporu. Načasování uzdravení však bylo důležité, aby farizejové a lid měli jasnou volbu: následovat Mesiáše, nebo následovat svou tradici. Farizejové tuto volbu jasně viděli: proto se v Janovi 5:18 nejprve spikli, aby Ježíše zabili.

Znal jsem jednoho nežidovského křesťana, kterého si přísní ortodoxní Židé najali, aby s nimi bydlel. V sobotu věřili, že nesmějí dělat nic, co by něco stvořilo. Zapnutí vypínače uzavře obvod a vytvoří proud. Mezi jeho dalšími povinnostmi tedy bylo, že jim v sobotu musel zapínat světla.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 5:14–15 řekl tomu muži, aby přestal hřešit?

Odpověď: Ačkoli Písmo neuvádí, o jaké konkrétní hříchy se jednalo, existuje mnoho hříchů, kterých se nemohoucí člověk nemůže dopustit, alespoň dokud se neuzdraví. Jeho nemohoucnost však nebyla způsobena žádným konkrétním hříchem. Jan 5,14–15 nám však nedává žádný náznak vděčnosti, kterou by tento muž vůči Ježíši projevil. Když dnes Bůh něco pro některé lidi udělá, neprojevují žádnou vděčnost. Pokud očekáváte, že vám bude poděkováno pokaždé, když se pro někoho obětujete, budete v tomto životě zklamáni.

Otázka: Jaký je v Janovi 5,14–15 rozdíl mezi falešnou vírou, vírou, která skutečně věří v Boha, a spasitelnou vírou?

Odpověď: Ten muž skutečně věřil, že ho Bůh uzdravil; koneckonců, chodil po svých. Ale vědět, že je to pravda, ještě neznamená, že jste opustili svůj hříšný život a chcete svěřit svůj život Bohu. Pokud agnostik, který je alkoholik, bere drogy, vede nemorální život a vykrádá banky, začne skutečně věřit, že Ježíš je skutečný a zemřel na kříži za naše hříchy, a přitom zůstane alkoholikem, bude brát drogy, vést nemorální život a vykrádat banky, prospěje mu jeho víra nějak nebo ho dostane do nebe? Jakub 2,17–20 říká, že ne.

Otázka: Když Ježíš v Janovi 5:18 nazval Boha svým Otcem, v jakém smyslu se tím stavěl na roveň Bohu?

Odpověď: V rodině mají otec a syn různé role a syn poslouchá otce, ale oba jsou si rovni ve své podstatě. Dobrý otec nepovažuje svůj život za cennější než život svých synů a naopak. Totéž platí i v Trojici. Bůh Syn je podřízený ve své roli, ale není podřadný ve své podstatě, titulech ani cti.

Ačkoli Ježíš prohlásil svou rovnost s Otcem, v Janovi 5:18–19 také prohlásil, že je na Otci závislý.

Otázka: Je v pořádku, abychom v Janovi 5:18 nazývali Boha naším Otcem, když přece nejsme rovni Bohu?

Odpověď: Ne, pokud nám to Bůh nedovolil. Bůh nám však dává svolení, abychom Ho s úctou nazývali naším Otcem. Byla to velká výsada, kterou nám Ježíš dal, když svou modlitbu zahájil slovy „Otče náš“.

Otázka: Proč v Janovi 5:19–20, vzhledem k tomu, že Ježíš měl svobodnou vůli, nebyl schopen činit nic jiného než to, co viděl činit Otce?

Odpověď: Ježíš se rozhodl poslouchat vše, co mu Otec přikázal. Podle Židům 5:8 se Ježíš na zemi naučil poslušnosti. V Janovi 5:30 Ježíš řekl, že nepřišel, aby se zalíbil sobě, ale svému Otci. Mimochodem, slovo pro „lásku“ v Janovi 5:20 říká, že Otec chová k synovi bratrskou lásku/přátelskou lásku (phileo).

Klíčovým bodem je, že Ježíš řekl, že byl poslán Otcem: Ježíš to v Janově evangeliu zmínil 25krát. Ježíš nepřišel samostatně a na zemi nečinil nic samostatně.

Otázka: Jak přesně v Janovi 5:19–22 Otec nejprve činil vše, co činil Ježíš?

Odpověď: I když Ježíš řekl, že Otec přebýval v Ježíši, není to hlavní myšlenka, kterou zde Ježíš sděloval.

Je zřejmé, že každý chápal, že Otec se nenarodil na zemi a že Otec nebyl pokřtěn Janem Křtitelem. Ježíš spíše říká, že bude konat pouze ta díla, která pro něj naplánuje jeho Otec.

Otázka: Soudí nás v Janovi 5:22 Ježíš, nebo Otec?

Odpověď: Ježíš řekl, že Otec mu svěřil veškerý soud. To dobře zapadá do Skutků 4:12, kde se píše, že pod nebem není jiného jména, skrze které by lidé mohli být spaseni.

Otázka: Jak máme podle Jan 5,23 ctít Syna stejně, jako ctíme Otce, který ho poslal?

Odpověď: Ježíšovi následovníci ho ctí následujícími způsoby.

1. Uctíváme Ježíše, tak jako to činí andělé ve Zjevení a v listu Židům 1:6.

2. Modlíme se k Ježíši, jak to činil Štěpán ve Skutcích 7:59.

3. Nazýváme Ježíše Bohem, jak je uvedeno v listu Židům 1:8,9.

4. Nazýváme Ježíše „mým Bohem“, jak to učinil Tomáš v Janovi 20:28.

5. Věříme a posloucháme to, co učil, stejně jako to, co učili jeho apoštolové o Bohu a o něm samotném.

Dodržování těchto biblických veršů je jednou z klíčových věcí, která odděluje sekty jako Svědkové Jehovovi, „Cesta“ a další sekty na jedné straně od moderních i raných křesťanů na straně druhé. Zde je to, co říkali raní křesťané.

Hilarius (355–367/368 n. l.) k Janovi 5:23 poznamenal: „Neboť pokud věci nemají stejnou podstatu, nikdy se jim nedostává stejné cti, a rovnost cti nezpůsobuje rozdělení mezi těmi, jimž je ctí prokazována. Tajemství zrození však vyžaduje rovnost cti.“ Kniha o Trojici, 9. kapitola, 23. kapitola, str. 162

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) řekl: „Proto tato slova výslovně dosvědčují, že On [Ježíš] je osvědčován Tím [Otcem], který tyto věci ustanovil, jako ten, kdo si zaslouží být uctíván jako Bůh a jako Kristus.“ *Dialog s Tryfonem*, kap. 63, str. 229

O cti Ježíše jako Boha hovořili také Ignác, Irenej, Tertullian, Novatian, Hippolyt a další.

Otázka: Co znamená ve verši Jan 5,26 „mít život v sobě“?

Odpověď: I když máme věčný život v nebi, jedná se o odvozený věčný život, který Bůh umožnil a udržuje. Ježíš však nemá odvozený věčný život, ale věčný život vlastní.

Otázka: Jak v Jan 5,27 skutečnost, že je „Synem člověka“, poskytuje Otci důvod, aby Ježíši dal pravomoc nás soudit?

Odpověď: Písmo to výslovně neříká, ale naznačuje odpověď. Židům 2,14–17 říká, že jelikož máme tělo a krev, musel se Ježíš podílet na našem lidství, aby jeho smrt za nás přinesla smíření. Ježíš musel být jedním z nás, aby se stal naším veleknězem.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Jan 5,28–29 budou ti, kdo konali dobro, vzkříšeni k životu, znamená to snad, že spasení skrze skutky je pravda?

Odpověď: Ne. Neříká se tam, že by je k životu přivedly dobré skutky. Dobré skutky věřících, jakkoli omezené mohou být, jsou důkazem toho, že patříme k Božím dětem, které budou v Něm žít navěky.

Otázka: Jak může být Ježíš v Janovi 5:30 Bohem, když sám od sebe nemohl nic učinit? Dokonce i jeho vyhánění démonů bylo podle Lukáše 11:20 dílem Božího prstu. (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

a) Důležitý je kontext verše. Ježíš neřekl, že by nikdy nemohl nic učinit. Spíše Ježíš nechtěl v jejich městě konat žádné zázraky, a to ne kvůli nedostatku Boží moci, ale kvůli jejich nedostatku víry.

b) Pokud jde o vyhánění démonů prstem Božím, Ježíš je Bůh a nejedná nezávisle ani proti Bohu Otci či Duchu Svatému.

c) Když se Ježíš vtělil na zemi, dobrovolně a dočasně se vzdal velké části své moci a slávy a ve svém pozemském stavu se spoléhal zejména na Otce a Ducha Svatého.

Otázka: Jaký je v našem vlastním životě klíčový rozdíl mezi službou Bohu proto, že se nám to líbí, a službou Bohu, i když se nám to nelíbí (Jan 5,30)?

Odpověď: Poslušnost může být vrtkavá, nahodilá a neúplná, pokud se řídí tím, jak se při ní cítíme. Někteří zdůrazňují, že Bůh pro ně vždy udělá to nejlepší; jiní, jako v modlitbě Jabezově v 1. Paralipomenon 4:9–10, chtějí sloužit Bohu bez utrpení. Bůh může tuto prosbu vyslyšet, ale kde by dnes byla novozákonní církev, kdyby Pavel chtěl sloužit pouze bez utrpení? Myslíte si , že Pavel snášel ty výprasky a uvěznění proto, aby se zalíbil sám sobě? Je tedy mnohem lepší, když posloucháme ne proto, abychom se zalíbili sami sobě.

Na druhou stranu však z poslušnosti cítíme potěšení a radost od Boha. Pro Pavla a Silase nebylo zábavné být zbičováni a uvězněni ve filipském vězení, ale na druhou stranu Pavel ve Filipským 4:1 viděl své milované Filipany jako svou radost a korunu. Pavel tedy netrpěl při kázání evangelia pro potěšení z toho, ale paradoxně z toho nakonec čerpal radost.

Otázka: Kdyby v Janovi 5:31 Ježíš vydával svědectví o sobě samém, znamenalo by to, že by jeho svědectví nebylo pravdivé?

Odpověď: Ne, to Ježíš zde neříká. Ježíš zde odpovídá na obvinění farizejů, že pokud by Ježíš byl jediným, kdo o sobě vydává svědectví, u soudu by to nestačilo k prokázání jeho pravosti. Že jeden svědek nestačí, je uvedeno v Deuteronomiu 17:6 a v rabínské Mišně Kethuboth 2:9, jak uvádí Evangelický komentář k Bibli, str. 854.

Ježíš předložil čtyři svědky: Jana Křtitele, své zázraky, Písmo a Boha Otce. Kniha *When Critics Ask* (str. 410) poukazuje na to, že Ježíšovo svědectví bylo samo o sobě skutečně a osobně pravdivé. Pro Židy však Ježíšovo svědectví nebylo oficiálně a právně dostačující.

Otázka: Co je v Janovi 5:33–34 tak důležitého na svědectví?

Odpověď: Z negativního hlediska Židé, uplatňující dvojí metr, tvrdili, že Ježíše odmítají kvůli nedostatku svědectví, a to navzdory Janovi Křtiteli, zázrakům a mesiášským proroctvím Písma. Z pozitivního hlediska je klíčovým účelem Ježíše i nás být svědectvím. Podle publikace The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 291–293, se slovo „svědectví“ nebo „svědčit“ vyskytuje jako podstatné jméno na 60 místech v Novém zákoně a jako sloveso na 76 místech v Novém zákoně. 30krát jako podstatné jméno a 47krát jako sloveso se vyskytuje v Janově evangeliu, v 1., 2. a 3. Janově listu a ve Zjevení.

Máme učit a zdůvodňovat naději, kterou máme (1. Petr 3:15b), a máme se modlit a pomáhat druhým. Nezapomínejme však, že dalším klíčovým důvodem, proč jsme stále na této zemi, je vydávat svědectví. Činíme tak svými slovy i svým životem. Arabské přísloví říká: „Největším zločinem v poušti je najít vodu a mlčet.“ (Citát pochází z přednášky KayLyn Hopperové z 29. 4. 2018)

Otázka: Používá Ježíš v Jan 5,34 argument ad hominem, který sám nepřijímal?

Odpověď: Ne. Nejprve si vysvětlíme, co je to argument ad hominem, a poté se podíváme na to, co řekl Ježíš.

Latinský výraz „ad hominem“ znamená „k člověku“. Jedná se o argument, kterému sám mluvčí nevěří, ale zmíní ho, aby přesvědčil posluchače. Například pokud politik poruší slib, pak někdo, komu na porušených slibech vůbec nezáleží, by to mohl zmínit, aby přesvědčil lidi, kterým na dodržování slibů záleží, a přiměl je tak, aby ho volili. (Lze předpokládat, že ten druhý by své sliby dodržoval lépe, ale to je pouze nevyřčený předpoklad.)

Je zajímavé, že Ježíš, který uzdravoval v sobotu a vyvolával tak odpor, i když mohl počkat až do neděle, si zde dává velkou práci, aby vysvětlil své ospravedlnění způsobem, který je pro ně srozumitelný.

Ježíš plně přijal to, co řekl Jan Křtitel. Ježíš však v podstatě řekl, že používá argument ad hominem, a to v tom smyslu, že zatímco farizeové chtěli více svědků, než uvěřili, že je něco pravda, Ježíš s tímto přístupem nesouhlasil. Pokud však chtěli tento přístup použít, Jan Křtitel skutečně potvrdil Ježíšovo svědectví o sobě samém. Janova slova Ježíšovo svědectví „neudělala“ pravdivým; jeho slova pouze ukázala, že je pravdivé.

Dnes se v soudní síni často stává, že se toto rozlišení ztrácí. Soudce nebo porota mohou obžalovaného prohlásit za „nevinného“. Ve skutečnosti však verdikt nečiní obžalovaného vinným ani nevinným. Je-li obžalovaný vinen, je vinen bez ohledu na správnost verdiktu. Ve Spojených státech platí, že pokud porota v trestním řízení usoudí, že obžalovaný čin pravděpodobně spáchal, ale existují přiměřené pochybnosti, je povinna shledat obžalovaného „nevinným“. Znamená to, že je obžalovaný nevinný? – Ne.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 5:37 řekl Židům, že nikdy neslyšeli Boží hlas ani neviděli Jeho podobu?

Odpověď: Samozřejmě, že zástupy, ke kterým Ježíš mluvil, neslyšely Boží hlas ani neviděly Jeho podobu. Ale na rozdíl od starozákonních proroků ani běžní starozákonní Židé neslyšeli Boží hlas ani neviděli Jeho podobu. Ježíš zde však nevyslovuje pouze fakticky pravdivá tvrzení. Uvádí to jako výtku vůči nim. Zatímco oni nezažili ani to, co zažili proroci ve Starém zákoně, nyní před Ním stál sám Bůh, a oni stále neslyšeli Boží hlas ani neviděli Jeho podobu tak, aby to poznali.

Otázka: Máme podle Jan 5,39 věčný život díky víře v Bibli, nebo ne?

Odpověď: Vlastně ne. Věčný život je darován Bohem. Židé však měli částečně pravdu v tom, že Písmo nám ukazuje cestu k Bohu, abychom měli věčný život. Je možné, že se člověk bude více zajímat o Písmo než o Boha, tak jako to dělali farizeové v Ježíšově době.

Otázka: Co bylo hlavním problémem farizejů v Janovi 5:42–43?

Odpověď: Hlavním problémem bylo, že farizeové neměli v srdci Boží lásku. Příznakem toho, že problém spočíval v jejich srdci, a ne v jejich logice, je to, že v Janovi 5:43 uplatňovali dvojí metr, když šlo o to, zda přijmout Ježíše, nebo přijímat ostatní.

Stejně tak byla efeská církev v Zjevení 2:4 varována, že opustila svou první lásku. Pokud člověk nemá lásku k Bohu, může se i nadále chovat nábožensky a může i nadále dělat mnoho věcí, které vypadají dobře, alespoň v očích světa, ale uniklo mu to, co je zásadní.

V Janovi 5:38 také Ježíš řekl farizejům, že v nich slovo nepřebývá. To by mohlo působit docela šokujícím dojmem, protože tito farizejové trávili tolik času studiem Písma. Ale studium Písma a víra v něj a jeho uplatňování v životě mohou být dvě různé věci.

Otázka: V Janovi 5:43 se píše, že Ježíš přišel ve jménu svého Otce. Znamená to, že Ježíš má stejné jméno jako Otec, a je tedy Ježíš Otcem?

Odpověď: Sdílejí sice řadu titulů. Já však mám stejné příjmení jako moji rodiče, ale to ještě neznamená, že jsme všichni jedna a táž osoba. Kniha „When Cultists Ask“ (str. 168–169) uvádí, že někteří pentekostálové vyznávající jednotu, jako například Campbell (1975), to skutečně tvrdí. Kdyby v tom byli důslední, pak by pentekostálové vyznávající jednotu nikdy nekázali ve jménu Ježíše, protože by si mysleli, že cokoli, co dělají „ve jménu Ježíše“, z nich také dělá Ježíše.

Otázka: Jak v Janovi 5:44 souvisí přijímání cti od druhých s nevěrou?

Odpověď: Ježíš neříká, že se Bohu nelíbí; Ježíš říká něco ještě horšího. Oni se ani nesnaží Bohu zalíbit. A jakkoli je to špatné, vypadá to ještě hůře vzhledem k úsilí, které vynakládají, aby se zalíbili lidem.

Otázka: Jak v Janovi 5:45–46 všichni, kdo věří Mojžíšovi, věří i Ježíši? Mnozí dnešní Židé by s tím nesouhlasili.

Odpověď: Ježíš možná odkazoval své posluchače na Deuteronomium 17:18–19. Pokud někdo neposlouchá slovo přicházejícího proroka (Ježíše), Bůh sám ho za to bude volat k zodpovědnosti. Jan 5:46 říká něco podobného.

Mojžíš byl zbožný prorok. Ale jejich znalost Mojžíšova zákona a učení a to, že nenásledovali Toho, na koho zákon ukazoval, bude pro ně při soudu ještě horší. Přečtěte si 2. Petrův 2:20–22, kde se dozvíte více o přísnějším soudu při větším poznání.

Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 9, str. 60, zde uvádí zajímavou poznámku. Poslouchat Mojžíše bylo dobré, ale jejich poslušnost vůči Mojžíšovi se pro ně stala zdrojem pýchy. Číst Bibli, chodit do kostela, sdílet evangelium, vyhýbat se zlu a obecně poslouchat Boha – to vše jsou dobré věci, které máme dělat. Ale dejte si pozor, pokud se to pro vás stane zdrojem pýchy.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 6,5–6 položil otázku, když už znal odpověď?

Odpověď: Jan 6:6 říká, že Ježíš položil tuto otázku, aby vyzkoušel Filipa. Použít to, čemu dnes říkáme Sokratovská metoda, a položit učedníkovi otázku, na kterou učitel již zná odpověď, je v pořádku. Učedníci s tím zřejmě nebyli neobeznámeni, jak je patrné z toho, že Petr odpověděl na Ježíšovu otázku v Janovi 21:17 slovy: „Pane, ty víš všechno; víš, že tě miluji.“ (BSB)

Konkrétně Filip mohl odpovědět tím, že se pokusí nakrmit lidi, svou odpovědí (beznaděj, že by tuto potřebu dokázal přirozeně uspokojit), nebo vírou v to, že je Kristus může nasytit.

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 6:5–6 zeptal Filipa a ne někoho jiného?

Odpověď: Ačkoli Písmo to s jistotou neříká, může nám dát nápovědu. Jan 1:44 uvádí, že Filip, stejně jako Ondřej a Petr, pocházeli z Betsaidy, která se nacházela v této oblasti.

Otázka: Proč v Janovi 6:13 Ježíš sbíral zbytky jídla, když je dokázal tak snadno rozmnožit?

Odpověď: Boží hojnost, kterou nám dal, by se neměla plýtvat. Ježíš s nimi nebude vždy, a chléb se bude hodit pro jiné.

Kromě toho mělo dvanáct košů ryb a pět ječných chlebů svůj význam. Bůh tím naznačuje sjednocení pohanů a Židů v Kristu. Číslo dvanáct představuje izraelské kmeny i dvanáct učedníků a číslo pět představuje Boží milost vůči všem lidem, jako je těch 5 000 mužů plus ženy a děti.

Otázka: Jak mohl Ježíš v Janovi 6:19 chodit po vodě?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Galilejské jezero bylo velmi hluboké, takže Ježíš neprováděl žádný trik tím, že by chodil po kamenech.

Ježíš byl skutečná osoba z masa a kostí, takže to nebyl žádný přízrak bez hmotnosti.

Bůh, který stvořil přírodní zákony, je může kdykoli podle své vůle obejít. My tomu říkáme zázrak, ale pro Boha je to možná jen alternativní způsob jednání.

Vědecké pozorování

Abychom tento nadpřirozený zázrak pochopili z vědeckého hlediska, musíme nejprve pochopit, proč voda vůbec dokáže unést jakoukoli váhu, například plovoucí loď. Ve statistické mechanice je ansámbl pravděpodobnostní rozdělení stavů systému. Na povrchu kapaliny molekuly vody, které se pohybují nahoru vyšší rychlostí, neustále „vyskakují“ z kapaliny a unikají do atmosféry. Tomu říkáme odpařování. Většina molekul tak nečiní ze tří důvodů:

1) Povrchové napětí způsobuje, že molekuly vody jsou „lepkavé“ a brání se uvolnění,

2) Pouze určité procento molekul vody má dostatečně vysokou rychlost,

3) Pouze určité procento molekul vody s vysokou rychlostí se pohybuje směrem nahoru.

Bod 1) můžeme změnit tím, že povrch něčím pokryjeme.

Faktor 2) můžeme změnit zvýšením rychlosti molekul vody: tomuto jevu říkáme ohřev vody.

Nemáme schopnost ovlivnit bod 3) (pokud nemáme magnetickou kapalinu a nepoužijeme magnety), a to by samo o sobě mohlo udržet cokoli.

Kdyby komiksový superhrdina neměl žádnou super schopnost kromě schopnosti měnit statistickou pravděpodobnost, mohl by dokázat téměř cokoli, včetně vznášení se ve vzduchu, procházení zdmi a oživování nefunkčních mrtvých buněk.

Otázka: Co víme o městě Tiberias z Jan 6,23?

Odpověď: V Ježíšově době to bylo nové město, protože ho Herodes Antipas postavil mezi lety 16 a 22 n. l. jako své správní hlavní město. Bylo to pohanské město; jak uvádí Asimovův Průvodce Biblí na str. 822–823, Židé se mu vyhýbali, protože bylo postaveno na hřbitově.

Encyklopedie Britannica a Wycliffe Bible Dictionary (str. 1704) však uvádějí, že ve druhém století pocházel odtud editor Mišny (cca 198–220 n. l.), Juda ha-Kadoš. Kromě toho tam byl kolem roku 400 n. l. sestaven Talmud. Mezi slavné rabíny, kteří jsou tam pohřbeni, patří Maimonides, ‘Akiba (Akiva), Yohanan Ben Zakkai a Eliezer Veliký.

Otázka: V Janovi 6:27 Ježíš řekl, abychom nepracovali pro pokrm, který se kazí. Jak dnes pracujeme pro pokrm, který se kazí?

Odpověď: Zaprvé musíme některé věci dělat z nutnosti, jako je například obstarávání jídla. Ježíš však říká, že to by neměl být smysl a středobod našeho života. Měli bychom vkládat svou životní energii do věčných věcí; a to, co je věčné a zároveň všude kolem nás, jsou duše lidí.

Možná pomůže analogie. Pokud ráno dojíždíte do práce, platí vám šéf za čas strávený cestováním? Pokud nedojíždíte pro potěšení a váš šéf vám za to neplatí, proč tedy nepřestanete do práce dojíždět? Odpověď obvykle zní: „Protože musím, pokud chci dostat výplatu.“ Myšlenka, že člověk ( ) dělá něco, co není produktivní, ale je nezbytné k tomu, aby mohl dělat to, co produktivní je, se nazývá „excise“. V tomto životě musíme dělat spoustu věcí, které jsou „excise“; ve skutečnosti jich je tolik, že se můžeme nechtěně dostat do způsobu uvažování, že život je jen o „excise“ a zábavě. Ale tyto věci jsou nutné pouze proto, aby nám umožnily dělat to, co je opravdu důležité: oslavovat Boha, milovat druhé, přivádět lidi ke Kristu, pomáhat lidem růst v Kristu.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli ve verši Jan 6:27b, když řekl: „Otec na něj vtiskl pečeť schválení“?

Odpověď: Ježíš se líbil Otci, byl Otcem poslán na zem a v dané chvíli plnil Otcovu vůli. Otcova pečeť schválení byla zřejmá a projevovala se Ježíšovými zázraky. Kdyby někdo chtěl uctívat Otce, neodmítl by toho, na koho Otec vtiskl svou pečeť schválení. Ježíš opakovaně zmínil, že sestoupil z nebe, a to v Janovi 6:33, 38, 41, 50 a 58.

I když již jste věřící, musíte se zeptat: má váš život Boží pečeť schválení? Jste svým způsobem života Bohu milí?

Otázka: Jak je Ježíš v Janovi 6:31–36, 48–51 chlebem (nebo manou) života?

Odpověď: Slovo pro „pravý“ ve smyslu „pravý chléb“ je alethinos, což znamená „pravý“ nebo „původní“. Ježíš je chlebem života přinejmenším ve dvou smyslech.

Pro všechny: Ježíš udržuje vše ve vesmíru, podle Koloským 1,17

Pro věřící: Je sladké mít život v Ježíši, který nás živí, chrání a zachovává a připravuje nás k věčnému pobytu s Ním.

Jelikož Ježíš dává živou vodu (Jan 4,15), je zde Ježíš chlebem života.

Otázka: V Janovi 6:37 se píše, že všichni, které Otec dává Ježíši, přicházejí k Ježíši, a jelikož někteří k Ježíši nepřicházejí, znamená to snad, že je Otec Ježíši nedal?

Odpověď: Ano. Evangelium spásy je upřímně nabízeno všem. Hebrejcům 4:2 však říká, že evangelium je k ničemu těm, kteří je nespojují s vírou. Druhým příkladem je Lukáš 7:30; více informací najdete v diskusi k Lukášovi 7:30.

Otázka: Měl Ježíš v Janovi 6:39 odlišnou vůli od Boha Otce, nebo ne?

Odpověď: Přepišme tuto otázku tak, jak by se zeptal žák čtvrté třídy: Kolik mozků má Trojice? Kromě toho, že Bůh není omezen na buňky, by se dalo říci, že mají své vlastní mozky. Ježíš měl vlastní vůli, jak ukazuje Jeho modlitba v Getsemanské zahradě. Ježíš se však vždy rozhodl, aby Jeho vůle byla v souladu s vůlí Otce, jak také naznačuje Jeho modlitba v Getsemanské zahradě.

Otázka: Je v Janovi 6:42 panenské zrození pravdivé, když Židé tvrdili, že znali Josefa, Ježíšova otce?

Odpověď: To popření panenského zrození není.

Za prvé, jelikož byl Josef manželem Marie, byl v očích zákona právním otcem Ježíše.

Za druhé, mnoho Židů předpokládalo, že Josef byl také biologickým otcem Ježíše. Ne každý předpoklad, který lidé činí, je nutně pravdivý.

Otázka: Proč v Janovi 6:43–70 lidé reptali proti Bohu a co jim můžete říci, abyste jim pomohli?

Odpověď: Obvykle to lze shrnout do jedné základní příčiny: Bůh nesplnil jejich očekávání. Jób si stěžoval na Boha, protože neviděl, co se děje v pozadí, ani konečný výsledek. Lidé si rovněž stěžují, protože nevědí, co se děje v pozadí, ani nevidí konečný výsledek.

Otázka: Pokud si někdo v Janovi 6:43–70 myslí, že něco na Bohu je nepřijatelné, jak mu odpovíte?

Odpověď: Bůh ve skutečnosti nepožadoval váš souhlas. On je Bůh, a proto může činit, jak se Mu zlíbí. Bůh vám nabízí cestu k věčnému životu, a pokud o to nestojíte, zbývá vám jen ta druhá možnost. Někteří lidé se potřebují zbavit svých předpojatých představ o Bohu. Možná proto Ježíš v Lukášovi 18:16–17 a Matoušovi 19:14 řekl, že k Bohu musíme přicházet jako malé děti.

Otázka: Co znamená ve verších Jan 6:44,65 a Jan 6:37,39, že nikdo nemůže přijít k Ježíši, pokud ho Otec nepřitáhne?

Odpověď: Řecké slovo může znamenat „nutit“, „přitáhnout“ (jako při čerpání vody) nebo „lákát/přesvědčovat“. Více o řeckém významu najdete v knize Now That’s a Good Question, str. 27–29. Jelikož má řecké slovo široký významový rozsah, různí křesťané tento verš zahrnují do své teologie různými způsoby.

Umírnění nekalvinisté tvrdí, že Ježíš přitahuje všechny navenek a nabídka spásy je dostupná každému jednotlivci. Vnitřně Duch Svatý (nazývaný také Duch Kristův) usvědčuje svět (jak vyvolené, tak zavržené) z hříchu. Všichni, které Otec předurčil, jsou však přitahováni do nebe, a ti, kteří nejsou vyvolení, k Bohu nepřicházejí. Někteří nekalvinisté by řekli, že předurčení a předzvědění jdou ruku v ruce, zatímco jiní nekalvinisté by tvrdili, že předzvědění předchází předurčení, protože ve dvou případech, kdy jsou v Písmu zmíněny společně, je předzvědění vždy uvedeno jako první.

Kalvinisté nepopírají, že evangelium má být nabízeno všem, ale Otec přitahuje pouze vyvolené a ani Otec, ani Duch Svatý nepůsobí spásným způsobem pro zavržené, protože Ježíš za ně nezemřel.

Hyperkalvinisté v tomto ohledu zastávají stejný názor jako kalvinisté, s výjimkou toho, že učí, že evangelium lze sice hlásat všem, ale není správné nabízet je všem.

Více informací najdete také v následující otázce.

Otázka: V Jan 6,44.65 a Jan 6,37.39 přitahuje Otec některé lidi, nebo přitahuje Ježíš všechny k sobě, jak říká Jan 12,32?

Odpověď: V řeckém textu se jednoduše píše, že Ježíš přitahuje „všechny“. Ve skutečnosti se tam neříká, že Ježíš přitahuje „všechny muže“ nebo „všechny lidi“. Existují tři názory.

Otec přitahuje každého jednotlivce: Jsme tak hříšní, že nikdo nemůže přijít k Otci, pokud ho Otec nepřitáhne (neumožní mu to). Otec však přitahuje každého. Když Jan 6,37.39 říká, že všichni, které Otec dává Ježíši, k němu přijdou, Otec přitahuje všechny, ale dává Ježíši pouze ty, o nichž předem věděl (a tedy předurčil), že k Ježíši přijdou. Tento výklad však odporuje jasnému smyslu Jan 6,64–65, který naznačuje, že to, že Otec musí lidi přitahovat, bylo důvodem, proč někteří neuvěřili.

Ježíš přitahuje navenek a Otec vybírá uvnitř: Ježíš k sobě přitahuje jak vyvolené, tak zavržené. Jak vyvolení, tak zavržení se rozhodují, zda Ježíši důvěřují, či nikoli. Otec však předurčil vyvolené, a proto jsou Otcem přitahováni pouze vyvolení.

Ze všech druhů lidí přitahují Otec i Ježíš pouze vyvolené. Netrvání na tom, že jsou přitahováni všichni jednotlivci, je kalvinistický názor, který prosazuje New Geneva Study Bible na str. 1688.

Více informací najdete také v předchozí otázce.

Otázka: V Jan 6,45 se píše, že každý, koho Bůh poučuje, přichází k Ježíši. Znamená to snad, že všichni, kdo o Ježíši nikdy neslyšeli, neměli šanci uniknout peklu?

Odpověď: Bible to nikde neříká. Naopak, 11. kapitola Listu Židům ukazuje, že Ábel, Enoch, Noe a mnoho dalších zřejmě nikdy (za svého života na zemi) o Ježíši neslyšeli, a přesto pravděpodobně šli do nebe. V odpovědi je třeba zohlednit ještě dva další body:

2. Děti, které zemřou, nikdy neslyší o Ježíši. Bible nikde neříká, že ti, kteří ještě nedosáhli věku zodpovědnosti, jdou do pekla.

3. Ježíš v Janovi 8:24 skutečně řekl, že všichni, kdo ho odmítají, zemřou ve svých hříších.

Více informací najdete také v diskusi k Janovi 3:36.

Otázka: V Janovi 6:50–51 se píše, že ten, kdo jí nebeský chléb (Ježíše), bude žít navěky a nezemře. Proč tedy křesťané stále umírají?

Odpověď: Lze to chápat dvěma způsoby.

1. Křesťané budou žít věčně v nebi, a tak dosáhneme stavu, kdy naše oslavená těla nikdy nezemřou. Více k tomuto bodu najdete v Believer’s Bible Commentary na str. 1505.

2. Navíc, zatímco naše těla jednou zemřou, od okamžiku, kdy jsme poprvé uvěřili, naše duše nikdy nezemřou. Zjevení označuje ohnivé jezero jako druhou smrt.

Fyzická smrt je „jen malým detailem“ ve srovnání s věčným životem nebo druhou smrtí. Tento verš je důležitý v tom, že nám říká, že jakmile věřící vstoupí do nebe, nemusí se bát, že by zhřešil a upadl.

Otázka: Co tím Ježíš ve Janovi 6:51–56 vlastně myslel?

Odpověď: Existují přinejmenším tři názory.

1. Ježíš dává věřícím duchovní pokrm

Komentář „The Believer’s Bible Commentary: New Testament“ na str. 297 poukazuje na to, že jelikož Večeře Páně přišla až o rok později, jedná se zde o duchovní pokrm a nápoj, které Ježíš věřícím poskytne.

2. Ilustrace duchovního sjednocení

Ježíš mluvil k zástupům, které v té době o Večeři Páně ještě nic nevěděly, jak poukazuje „New Geneva Study Bible“ na str. 1673. Kniha „Hard Sayings of the Bible“ na str. 498–500 jasně uvádí, že se jedná o tento názor, přičemž zároveň navrhuje kombinaci s třetím názorem.

3. Kromě obou předchozích výkladů také předzvěst Večeře Páně

Když Ježíš řekl: „…tento chléb, který dám za život světa, je mé tělo“, předpovídal tím svou smrt na kříži. Stejně tak Ježíš předpovídal, že si toho budou připomínat při Večeři Páně.

Více o tomto výkladu najdete v Believer’s Bible Commentary, str. 1505. Kniha Hard Sayings of the Bible, str. 498–500, navrhuje tento výklad spolu s předchozím, protože Jan nezaznamenává Poslední večeři a toto by mohlo být jeho protějškem učení o důležitosti večeře Páně.

Tyto otázky jsou do jisté míry podobné problémům s výkladem „vody a Ducha“ v Janovi 3:5.

Otázka: Proč Ježíš v Jan 6,52–56 nevyjasnil zmatek v davu?

Odpověď: Ježíš zřejmě chtěl tato slova vyslovit právě tímto způsobem a neprojevil žádné překvapení nad tím, že někteří v tomto okamžiku odešli. Mluvit k Židům o pití krve by pro ně znělo urážlivě. Každý zde měl na výběr. Mohli důvěřovat Bohu, ale pouze do míry toho, čemu plně rozuměli, nebo mohli Bohu důvěřovat zcela, s vědomím, že Bůh bude a bude činit věci přesahující jejich chápání. Jak řekl jeden křesťan, neměli bychom se cítit uraženi tím, co zůstává nevysvětleno. Jelikož farizeové naslouchali Jeho slovům pouze proto, aby se jim postavili na odpor, dal jim Ježíš něco, čeho se mohli chytit.

Písmo neuvádí všechny důvody, proč Ježíš takto mluvil, ale zde je jedna spekulace. Lidé, kteří viděli zázraky, by mohli v Ježíše uvěřit, ať už chtěli následovat Boha, či nikoli, protože měli živý důkaz přímo před sebou. Ježíš také zmařil naděje těch, kteří v něm viděli politického mesiáše. Ježíš mluvil tímto způsobem, aby ti, kteří ho chtěli následovat podle jeho podmínek, později porozuměli, a ti, kteří ho následovat nechtěli, měli záminku k odchodu.

Otázka: Učil Ježíš v Jan 6,53a, že se chléb skutečně proměnil v Jeho tělo, jak učí římskokatolická církev a nazývá to transsubstanciací?

Odpověď: Ne, protože Ježíš (stejně jako Pavel) často používal metafory. Například my jsme tělem Kristovým, ale fyzicky se v Kristovo tělo neměníme. Ježíš jednou oslovil Petra jako Satana, ale to neznamená, že se Petr proměnil v Satana; spíše Satan používal Petrova slova, aby Ježíše pokoušel. Když Ježíš v Janovi 15:1 řekl, že je vinným kmenem, proměnil se Ježíš fyzicky ve vinný kmen? Držel Ježíš ve svých rukou své „druhé tělo“? – Pouze v metaforickém smyslu. Nejedná se o triviální otázku, protože její aplikace určuje, zda si někdo myslí, že by měl uctívat chléb a víno, či nikoli.

Podrobnější odpovědi najdete v knihách When Cultists Ask, str. 168–173, a When Critics Ask, str. 412–413.

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 6,60–66 jeví téměř jako fatalista? – Kdo má přijít, ten přijde. Kdo ne, ten nepřijde.

Odpověď: Ježíš nebyl fatalista, ale dobře znal omezení řeči. Pokud někdo nikdy nechce svěřit svůj život Kristu, nikdy nepřijme věci, u nichž nemůže prokázat, zda jsou pravdivé či nepravdivé. Pokud lidé nechtějí následovat pravdu, téměř vždy si najdou nějakou výmluvu, proč tak nečiní.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 6,67 zkoušel dvanáct učedníků tím, že se jich zeptal, zda také odejdou?

A: Ježíš věděl, že neodejdou, ale položil jim tuto otázku alespoň ze dvou důvodů. Chtěl, aby měli možnost odejít; bylo by jim tak jasné, že jejich setrvání je jejich vlastní volbou. Za druhé chtěl, aby se zastavili a učinili – nebo spíše znovu učinili – toto rozhodnutí. Museli „vytyčit hranici“ a rozhodnout se, zda s Ježíšem půjdou až do konce, v dobrém i ve zlém. Podobně i Noemi přiměla Rút, aby se rozhodla v knize Rút 1:15–18. Samozřejmě, jak naznačuje Jan 6:70, Ježíš jejich rozhodnutí již znal; oni však toto rozhodnutí přesto museli učinit.

Když někdo jako Petr učinil špatné rozhodnutí, když zapřel Krista, Kristus ho mohl v Janovi 21:15–19 znovu přijmout. Pokud jste museli učinit rozhodnutí a pokazili jste to, nezdržujte se od Boha kvůli pocitu viny, ale vraťte se k Bohu a proste o odpuštění.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Janovi 6:70 Ježíš vybral dvanáct učedníků a Jidáš byl jedním z nich, byl Jidáš jedním z vyvolených, které si Ježíš vybral?

Odpověď: Ne. Stejně jako ostatní lidé měl i Ježíš svobodu činit mnoho rozhodnutí. To, že se Ježíš rozhodl sníst určitý fík, neznamená, že se tento fík stal jedním z vyvolených. Stejně tak se Ježíšovo vybrání dvanácti učedníků lišilo od výběru vyvolených, kteří půjdou do nebe.

Otázka: Kdo jsou v Janovi 7:5 Ježíšovi „bratři“, kteří mu nevěřili?

Odpověď: Marie byla panna a Josef s ní nežil, když se Ježíš narodil, a podle Matouše 1:25 se s ní Josef nespojil, „dokud neporodila syna“. Matouš 12:46; 13:55–56; Marek 6:3–4; Jan 2:12; Skutky 1:14; 1. Korinťanům 9:5 také zmiňují Ježíšovy bratry a Pavel zmiňuje „Jakuba, bratra Páně“ v Galatským 1:18,19. Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 39–40, rovněž poukazuje na mesiášský žalm 69:7–9, kde se píše: „bratři … děti mé matky“.

Kdyby v Ježíše věřili, připadalo by jim logické, aby Ježíš nyní něco odhalil. Tento verš však říká, že v té době Ježíšovi NEVĚŘILI, takže jejich poznámka je zcela jasná: „Kdybys opravdu sám o sobě myslel, že jsi Mesiáš, ukázal bys to teď všem.“

Otázka: Nenáviděl svět učedníky v Jan 7:7, nebo je nenáviděl v Jan 15:20–21?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

V Janovi 7:7 se učedníci teprve učili a svět je ještě nenáviděl, protože ještě důsledně nekáželi, aby se lidé obrátili k Ježíši. Židé a Římané ještě nedospěli do bodu, kdy by chtěli pronásledovat křesťany.

V Janovi 15:20–21 Ježíš předpověděl, že brzy nastane doba, kdy je svět bude nenávidět proto, že patří Kristu.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 7:8 řekl, že na svátek nejde nebo že tam ještě nepůjde?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

1. Některé rukopisy uvádějí „nejdu“. Mezi tyto rukopisy patří Sinaiticus, Cantabrigiensis, bohairský koptský rukopis, arménský rukopis a Diatessaron.

2. Jiné rukopisy, jako například Bodmer II (125–175 n. l.), Bodmer 14, 15 (3. století) a Vaticanus, uvádějí „ještě ne“.

3. I kdybychom znali přesný řecký text, nemůžeme z přesných slov vyvozovat příliš mnoho, protože není známo, zda zde Ježíš mluvil řecky nebo aramejsky.

4. V každém případě Ježíš nedával slib, ale vyjadřoval své záměry, takže obě varianty rukopisů jsou v pořádku.

5. Možná rozdíly v rukopisech slouží Božímu záměru. Mohou nám ukázat, že nemáme brát slova Písma příliš doslovně.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 7:8 řekl, že jeho čas ještě nepřišel?

Odpověď: Ještě nenastal čas, aby Ježíš zahájil své veřejné působení, jehož vrcholem byla jeho smrt na kříži za naše hříchy.

Otázka: Proč v Jan 7,10 Ježíš zjevně změnil názor a odešel do Jeruzaléma, poté co svým bratrům řekl, že tam nepůjde?

Odpověď: Ježíš neporušil slib, ale změnil názor na to, co zamýšlel udělat. Za touto jednoduchou odpovědí se však skrývá důležitý ponaučení. Existuje rozdíl mezi vyjádřením záměru a slibem.

Kniha „When Critics Ask“ (str. 414) uvádí jinou odpověď. Ježíšovi bratři chtěli, aby Ježíš odešel do Jeruzaléma a „otevřeně se ukázal jako Mesiáš“. Ježíš tam později skutečně odešel, ale ne tak, jak mu to jeho bratři navrhovali.

Otázka: Proč se v Jan 7,13 lidé báli Židů? Vždyť to byli všichni Židé!

Odpověď: Lidé se zde obávali židovských autorit. Často má smysl rozlišovat mezi vírou a zvyky prostého lidu a oficiálním náboženským učením. Navíc Matouš a Marek, kteří psali spíše pro židovské čtenáře, rozlišují mezi Židy, kteří jsou farizejové, a saduceji. Jan, který zřejmě psal především pro pohanské [nežidovské] čtenáře, obvykle nerozlišuje, ale nazývá je prostě Židy. Farizeje zmiňuje Jan pouze v Janovi 3:1.

Otázka: Jdou podle Jan 7,17 do nebe všichni, kdo se rozhodnou plnit Boží vůli? – i hinduisté, muslimové, buddhisté atd.

Odpověď: Jak se naučil Adamův syn Kain, Bůh nepřijímá všechny oběti, které jsou mu přinášeny. Jak ukazuje 1. Korinťanům 10:20, musíte své oběti přinášet alespoň pravému Bohu. Mnoho lidí se soustředí na to, jak jiná náboženství učí nesprávné doktríny a „zamotávají lidem hlavu“. Stejně důležité je, že otupují lidi vůči touze po tom, co je nejlepší, a „zamotávají jim srdce“.

1. V některých náboženstvích, včetně některých forem hinduismu, není konání dobra cílem. Cílem je spíše prožít jak dobro, tak zlo. Důkaz toho najdete v následující otázce.

2. V některých náboženstvích, včetně buddhismu a hinduismu, lidé nechtějí žít věčně v nebi. Jejich cílem je uniknout nežádoucímu koloběhu znovuzrození a dosáhnout nirvány v buddhismu, nebo splynout s věčným plamenem ve védántickém hinduismu.

3. V některých náboženstvích na pravdě nezáleží. Hinduismus je znám jako náboženství, v němž „zákon neprotikladnosti“ není předmětem velkého zájmu.

Otázka: Co učí falešné náboženství, hinduismus, o konání dobra (Jan 7:17)?

Odpověď: Učí přinejmenším dvě velmi odlišné věci.

Konat dobro je požehnáním. „Dobro je jedna věc; potěšení je věc druhá. Tyto dvě věci, lišící se svým cílem, obě podněcují k činu. Blahoslavení jsou ti, kteří si volí dobro; ti, kteří si volí potěšení, minou cíl.“ Katha Upanišada, str. 16

Na druhou stranu…

1. „Vězte, že všechny stavy bytí – ať už jsou to stavy dobra, vášně nebo nevědomosti – se projevují Mou energií. V jistém smyslu jsem vším, ale jsem nezávislý. Nejsem podřízen kvalitám hmotné přírody, neboť ony jsou naopak ve Mně. Oklamán třemi kvalitami [dobrotou, vášní a nevědomostí] Mě celý svět nezná, ačkoli jsem nad těmito kvalitami a nevyčerpatelný.“ Bhagavadgíta 7.12–13, str. 379–380.

2. „I kdyby někdo spáchal ten nejohavnější čin, je-li zapojen do oddané služby, má být považován za svatého, protože je ve svém odhodlání správně usazen.“ Bhagavadgíta 9.30, str. 494

3. „Je psáno: ‚Ten, kdo zná radost Brahmanu, kterou slova nedokážou vyjádřit a mysl nedokáže dosáhnout, je prost strachu. Netrápí ho myšlenka: „Proč jsem neudělal to, co je správné? Proč jsem udělal to, co je špatné?“ Ten, kdo zná radost Brahmanu, znaje jak dobro, tak zlo, přesahuje obojí.‘“ Taittiriya Upanišada, str. 58.

4. „Moji synové zabíjejí své nepřátele a moje dcera je císařovnou, a já jsem zcela vítězná. Můj hlas je v uších mého manžela nejvyšší. Oběť, kterou přinesl Indra a díky níž se stal slavným a nejvyšším, tu jsem přinesla já pro vás, ó bohové. Stala jsem se skutečně bez soupeřek. Bez soupeřek, zabíječka soupeřek, vítězná a vynikající, uchvátila jsem pro sebe přitažlivost jiných žen, jako by to bylo bohatství nestálých žen.“ Tato kombinace uctívání a raných hinduistických „rodinných hodnot“ pochází z Rig Védy 10.159.3–5.

Otázka: Říká Ježíš v Jan 7,18, že ve všech lidech, kteří hledají Otcovu slávu, není žádná nespravedlnost?

Odpověď: Ne, Ježíš spíše nepřímo odkazuje na sebe a říká, že v něm není žádná nespravedlnost.

Otázka: Proč Ježíš v Jan 7,28 kázal v chrámu, když v Jan 6,10 šel do Jeruzaléma tajně, aby si ho nikdo nevšiml?

Odpověď: Kdyby Ježíš přišel otevřeně jako jednotlivec, úřady by ho mohly snadno zatknout. Jakmile se však ocitl uprostřed velkého a příznivě naladěného davu, nemohly by ho zatknout. Chtěly by počkat, až tam bude co nejméně dalších lidí. Ježíš a učedníci strávili noc mimo Jeruzalém na místě, kde by je nikdy nenašli – tedy pokud by nebyli zrazeni.

Otázka: V Janovi 7:38–39 se píše: „Kde v Písmu se říká: ‚Z jeho nitra potečou proudy živé vody‘?“

Odpověď: Starověká literatura nerozlišovala mezi přesnou citací, parafrází jedné věty a parafrází obecného pojmu zahrnujícího více vět. Nová ženevská studijní Bible (New Geneva Study Bible), str. 1676, uvádí, že ačkoli se nejedná o přesnou citaci žádného verše ze Starého zákona, může to být obecný odkaz jak na Izaiáše 44:3, tak na Ezechiela 36:25–27.

Podle Evangelical Commentary on the Bible (str. 857) a Believer’s Bible Commentary (str. 1512) měli Židé zvyk přinášet vodu z pramene Gihon/Siloamského jezírka a nalévat ji do stříbrné mísy u oltáře zápalných obětí, zatímco se zpívaly žalmy 113–118. Osmého dne to nedělali.

Otázka: Jak v Janovi 7:38–39 proudí z Ježíše proudy živé vody?

A: Stejně jako voda dává život, podporuje růst, očišťuje a uhasí žízeň, tak i Ježíš nám to dává v duchovním smyslu. Podle Janova evangelia 7:39 se jedná o Ducha Svatého.

Q: Byl v Janovi 7:39 Duch Svatý ve světě již předtím, než Ježíš přišel na zem?

A: Ano, ale v omezenější míře. V dobách Starého zákona byl Duch Svatý s proroky, ale běžný věřící tehdy Ducha Svatého neměl.

Q: Co přesně znamená řecký text v Janovi 7:46?

Odpověď: V Janovi 7:46 je zde řecký text velmi důrazný. Ačkoli „Nikdo nikdy takto nemluvil…“ (NIV) je přesný překlad, přesnější překlad zní: „Nikdy žádný člověk nemluvil takovým způsobem…“ (Wuest), „Nikdy takto nemluvil žádný člověk“ (The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 302) nebo „Nikdy žádný člověk nemluvil tímto způsobem“ (The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 88).

Otázka: V Jan 7:51–52 si nejsem jistý, zda bych v době Krista dokázal přijít na všechno, co jsem měl dělat. Je to nutné?

Odpověď: I když byste tehdy možná na všechno nepřišli sami, kdo říká, že dnes na všechno přijdeme sami? Proto musíme prosit o Boží pomoc a potřebujeme pomoc jeden druhého. Každý, kdo je ponechán sám sobě, může přijít s nějakými pošetilými a hloupými názory. Potřebujeme Boží pomoc a jeden druhého, abychom si navzájem poskytovali pomoc a opravovali se.

Otázka: Byl Ježíš podle Jan 7,52 z Betléma v Judsku, nebo z Nazaretu v Galileji?

Odpověď: Obojí; Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku a vyrůstal v Nazaretu v Galileji.

Otázka: Proč v Janovi 7:52 říkali, že z Galileje nikdy nepřišel žádný prorok, když Jonáš pocházel z této oblasti, z Gath-Hepheru, asi tři míle od Nazaretu? (Zmiňuje to skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí, str. 971.)

Odpověď: Všimněte si, že ti, kdo to říkají, jsou nevěřící Židé. Ačkoli Jonáš pravděpodobně pocházel z Gath-Hepheru v Nazaretu, není to jisté. Bible neříká: „Žádný prorok nikdy nepocházel z té Galileje.“ Spíše řekli: „Žádný prorok nikdy nepocházel z Galileje.“ Ti, kdo Ježíše odmítali, se v tomto bodě pravděpodobně mýlili.

Proč Ježíš mluvil právě takovým způsobem? Nesnažil se vyvolat rozruch jen pro samotný rozruch a rozhodně to nedělal jen proto, aby si zvýšil popularitu. Někteří by si mohli myslet, že Ježíš měl reagovat vstřícněji. Ale zjevně Ježíš tlačil lidi k tomu, aby se rozhodli, ať už tak či onak. Tvrdili, že ho odmítají z těch nejchabějších důvodů. Kdyby Ježíš po všech těch ostatních zázracích pro ně udělal ještě jeden zázrak, aby ho viděli, změnilo by to něco? Ne. Problémem nebyl nedostatek informací ani nedostatek důkazů, problémem bylo přimět je, aby se rozhodli.

Otázka: Proč ve Janovi 8:3–4 přivedli farizeové k Ježíši ženu přistiženou při samotném činu cizoložství a ne toho muže?

Odpověď: To je dobrá otázka, zejména proto, že Deuteronomium 22:22–24 říká, že měli přivést oba. Zdá se, že jim šlo méně o to, aby byl muž potrestán, než o ženu. Nebo možná jim vůbec nešlo o spravedlnost, ale pouze o to, aby Ježíše nachytali. Na tuto nelegálnost upozornily také publikace *Encyclopedia of Bible Difficulties* (str. 372), *When Critics Ask* (str. 415) a Josh McDowell (v přednášce).

Q: Ukazuje Jan 8:3–4, že Ježíš neschvaloval trest smrti?

Odpověď: Ne, ale řízení nebylo řádné, protože nebyl předveden i ten muž. Více informací najdete v předchozí otázce.

Otázka: V Jan 8,3–4 – kde ve Starém zákoně se přikazuje, aby byla žena za cizoložství ukamenována k smrti (tuto otázku vznesl muslim)?

Odpověď: Trest smrti za cizoložství byl nařízen v Leviticus 20:10 a Deuteronomium 22:22–24. Způsob popravy, tedy ukamenování, je uveden v Deuteronomium 22:24 na příkladu muže, který se vyspí s pannou zasnoubenou s mužem z téhož města.

Otázka: Co Ježíš napsal do písku v Janovi 8:6 v příběhu o cizoložnici?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit šest bodů.

1. Většina biblických rukopisů uvádí „napsal na zem“. Patří mezi ně Cantabrigiensis, Byzantský lekcionář, bohairský koptský rukopis a další.

2. Arménské rukopisy (z 5. a 9. století) však uvádějí: „napsal na zem hříchy každého z nich“.

3. Jiné rukopisy a autoři však tuto část Janova evangelia neobsahují. Patří mezi ně: Bodmer 2, Bodmer 14, 15, Sinaiticus, Vaticanus, Alexandrinus, sahidský koptský rukopis, gotický rukopis a Diatessaron.

4. Pokud předpokládáme, že většina rukopisů je správná, Písmo mlčí o tom, co Ježíš s tou tyčí na zemi dělal. Encyklopedie biblických obtíží (Encyclopedia of Bible Difficulties), str. 371–373, uvádí, že ať už to bylo cokoli, usvědčilo je to z jejich vlastních hříchů. Někteří spekulují, že Ježíš psal jejich hříchy nebo jména přítelkyň některých z nich.

5. Přivedli pouze ženu přistiženou při činu; muže nikdy nepřivedli. Možná byli v davu někteří z mužů, s nimiž ta žena spáchala cizoložství.

6. Na druhou stranu kniha *Now That’s a Good Question* (str. 586–587) uvádí, že to nejen nevíme, ale ani nemáme jistotu, že Ježíš vůbec něco psal. Možná si jen čmáral, zatímco přemýšlel. Nicméně se stalo něco, co způsobilo, že všichni muži náhle odešli.

Otázka: Proč Ježíš v Jan 8,11 neodsoudil tu ženu, když se řídil Mojžíšovým zákonem?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

Ježíš nebyl povinen uložit trest ženě, o které věděl, že je vinná, protože 1) Ježíš zde nebyl vládní autoritou, 2) Ježíš byl tím, kdo zákon dal, a 3) postup nebyl správný, jelikož nebyl přiveden i ten muž.

Ježíš však ve skutečnosti dodržoval Mojžíšův zákon. Musel být přítomen žalobce, ale žádný žalobce nebyl. Navíc byla celá situace podivná, protože byla přistižena při činu, a přesto nebyl předveden žádný muž.

Otázka: Jak je Ježíš ve Janovi 8:12 světlem světa?

Odpověď: Světlo je pro náš život nepostradatelné. Nejenže přitahuje lidi, ale také zabraňuje tomu, aby lidé klopýtali ve tmě, umožňuje nám zkoumat sami sebe, rozpoznávat jeden druhého a těšit se z krásy. I tehdy si lidé dokázali uvědomit, že bez světla rostliny v interiéru nerostou. Ježíš je pro nás důležitější než dokonce i fyzické světlo.

Otázka: Proč ve Janovi 8,13–14 farizeové tvrdili, že když Ježíš vydává svědectví o sobě samém, znamená to, že jeho svědectví není platné?

Odpověď: Kdyby někdo učinil tvrzení bez důkazů, bylo by takové tvrzení podezřelé. Ježíš si myslel, že by bylo podivné snažit se to aplikovat na něj. Koneckonců Otec v jistém smyslu svědčil všem o Ježíši prostřednictvím proroctví napsaných stovky až tisíc let předtím a tím, že Ježíš v té době konal mnoho zázraků.

Otázka: Proč v Janovi 8:14–18 Ježíš odpověděl farizejům právě tak, jak to udělal?

Odpověď: Pravděpodobně existuje řada důvodů.

1. Jako součást té kultury Ježíš obecně chápal předsudky farizejů.

2. Ježíš rozuměl těmto farizejům i jako jednotlivcům.

3. Ježíš často záměrně mluvil obrazně (Jan 16:25,29).

4. Mohlo by být milosrdné neříkat příliš mnoho těm, kteří Ho odmítli, jak ukazují 2. Petrův 2:21–22 a Jan 15:22–25.

Také v Janovi 8:17 Ježíš řekl „váš zákon“, protože Ježíšův vztah k zákonu byl odlišný od jejich, stejně jako Ježíš říkal „můj Otec“ a „váš Otec“, ale ne „náš Otec“, s výjimkou případů, kdy je učil modlitbu Páně.

Otázka: Řekl Ježíš v Janovi 8:17 a Janovi 10:34 „váš“ zákon?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

V Janovi 8:17 Alandův řecký Nový zákon (1975) neuvádí žádné řecké rukopisy, které by uváděly „váš zákon“. Uvádějí „zákon“.

Co se týče Jan 10,34, většina rukopisů v Jan 10,34 uvádí „zákon“. Mezi ně patří: Bodmer II (125–175 n. l.), Bodmer 14, 15 (počátek 3. století), Sinaiticus, Vaticanus, Alexandrinus, Byzantský lekcionář, sahidská koptská verze, bohairská koptská verze, gotická verze, arménská verze, Athanasius.

Některé rukopisy v Janovi 10:34 však uvádějí „váš zákon“. Mezi ně patří papyry Chester Beatty I (100–150 n. l.), Sinaiticus (opravený), Cantabrigiensis a spisy Tertulliana (198–220 n. l.) a Hilária z Poitiers (355–367/368 n. l.).

Otázka: V Janovi 8:18–19 Ježíš mluvil o svém Otci, tak co je špatného na tom, že se Ježíše ptali, kde je jeho Otec?

Odpověď: Zatímco Ježíš mluvil o Bohu Otci v nebi, ten, kdo se ptal, o něm nemluvil. Ten, kdo se ptal, obviňoval Ježíše z toho, že se narodil mimo manželství. Nehledal od Ježíše odpověď; chtěl jen připomenout davu „nejistoty“ ohledně Ježíšova narození, aby Ježíše v očích davu zdiskreditoval. Zeptal se však formou otázky, aby nebylo tak zřejmé, o co se vlastně snaží.

Otázka: V Jan 8,24.58; Jan 13,19 a Jan 18,5.6, jaké další tituly kromě „Já jsem“ sdílejí Otec a Ježíš?

Odpověď: Zde je částečný seznam starozákonních titulů Boha a novozákonních titulů Ježíše.

Otázka: Jak je možné, že v Janovi 8:29 Otec [údajně] nikdy Ježíše neopustil, když Ježíš v Matoušovi 27:26 a Markovi 15:34 řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Odpověď: Jan 8:29 NEŘÍKÁ, že by Otec Ježíše nikdy neopustil. Říká: „neopustil mě“ (nebo „neopustil mě“). Otec Ježíše na kříži opustil, ale na druhou stranu, když Ježíš umíral, řekl: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lukáš 23:47).

Otázka: Je v Janovi 8:31 setrvání v Ježíšově slově podmínkou toho, že je člověk Ježíšovým učedníkem?

Odpověď: Je to důkaz, nikoli předpoklad. K zodpovězení této otázky může pomoci analogie. Je dýchání podmínkou života? Dýchání je důkazem života. Nicméně, i když lze na mrtvole provádět umělé dýchání donekonečna, mrtvola tím k životu neožije. Navíc živý člověk může zadržet dech na několik minut, ale pak pocítí silnou potřebu znovu se nadechnout a učiní tak.

Podobně i trvalá poslušnost Ježíšova slova je důkazem nového života v Kristu. Nekřesťan může po určitou dobu dodržovat stejná přikázání, ale to neznamená, že požádal Ježíše, aby se stal Pánem a Spasitelem jeho života. Křesťan se může na chvíli rozhodnout Ježíše neposlouchat, ale pokud je skutečně spasen, pocítí silnou potřebu vrátit se ke Kristu a učiní tak.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli ve verši Jan 8:32, když řekl: „Osvobodím vás“?

Odpověď: Ježíš nás osvobozuje nejméně čtyřmi úžasnými způsoby.

Z právního hlediska: Bůh prohlásí všechny naše hříchy za „plně splacené“ díky daru Ježíšovy smrti na kříži.

V tomto životě jsme osvobozeni z otroctví hříchu a z nutkání hřešit.

Ve věčnosti jsme osvobozeni od druhé smrti a budeme žít navěky s Bohem, bez strachu z pádu.

V každodenním životě můžeme žít život plný naděje, lásky a radosti ve svobodě Kristově.

Otázka: Jak je možné, že v Janovi 8:37 neměli ve svých srdcích místo pro Ježíšovo slovo?

Odpověď: Ježíš to velmi výstižně popsal. V jejich podivné logice nebylo místo pro to, aby mezi ně přišel Mesiáš. V srdcích neměli touhu Mesiáše spatřit. Neměli v úmyslu na Mesiáše čekat, ani ho následovat, pokud by přišel a nesplnil jejich přání. Byli nepoučitelní, ne proto, že by nemohli rozumět, ale proto, že nechtěli rozumět; nebyli neschopní, ale neochotní.

Ježíš nekritizoval pouze jejich závěry. Spíše kritizoval jejich lhostejnost k tomu, aby zjistili, co je pravda.

Dnes si křesťané, kteří hledají pravdu, mohou naivně myslet, že všichni ostatní, ať už správným či nesprávným způsobem, také hledají pravdu. Mnozí musí nejprve zatoužit po nalezení pravdy, teprve pak jim její nalezení přinese nějaký užitek.

Otázka: Proč v Janovi 8:44 Ježíš řekl lidem, kteří si vážili svého původu, že jejich otcem je ďábel?

Odpověď: Domnívám se, že to bylo proto, že Ježíš nikdy neabsolvoval kurz „Jak získávat přátele a působit na lidi“. Politická korektnost Ježíše je zde, stejně jako jinde, velmi sporná.

Vážně, Ježíšovi šlo více o ně a o jejich věčný osud než o to, zda se jim jeho slova líbí či nikoli.

Dnes je jedním z důvodů, proč se někteří křesťané (včetně mě) dopouštějí toho, že nešíří evangelium tak, jak by měli, to, že milovali přátelství více, než jim záleželo na příteli.

Otázka: Jak v Janovi 8:47 slyší Boží slovo ti, kdo jsou z Boha?

Odpověď: Ti, kdo jsou z Boha, slyší Boží slovo ve dvou různých smyslech.

Věřící již Boží slovo slyšeli, přijali je s radostí a svěřili svůj život Bohu.

Vyvolení možná ještě nejsou spaseni. Pojem „vyvolení“ však znamená, že dříve či později spaseni budou.

Otázka: Proč se v Janovi 8:48 pokoušeli „urazit“ Ježíše tím, že ho obvinili, že je Samaritán?

Odpověď: Oni to považovali za velkou urážku a Ježíš jasně chápal, jak moc jím pohrdají. Ježíš však tato slova za urážku nepovažoval a zjevně se ani neobtěžoval na to reagovat.

Otázka: Jak je možné, že v Janovi 8:50 je Otec soudcem, když Jan 5:22 říká, že „Otec nikoho nesoudí, ale veškerý soud svěřil Synovi“?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté správná odpověď. Existují dva soudy: soud před Velkým bílým trůnem a soud před Kristovým bémou, při kterém budou věřícím uděleny odměny. V řečtině existují různá slova pro „soud“, která znamenají „rozlišovat“ a „odsuzovat“. Pokud však vezmeme v úvahu rozdíly v časech, je řecké slovo v obou verších stejné: krinei.

Odpověď zní: pokud jde o soud nad všemi lidmi, Otec je nejvyšším soudcem a autoritou, ale Otec nesoudí nic, leda skrze Ježíše. Bible hovoří pouze o Otci jako o tom, kdo nás předurčuje, ale my jsme předurčeni a spaseni skrze Krista. Jan 5:22 neříká pouze to, že Otec nechává Ježíše soudit některé lidi; spíše to znamená, že Otec nesoudí nic kromě toho, co svěřil Kristu.

Takto se to odehrává ve Zjevení 20:11–15. Ten, kdo sedí na velkém bílém trůnu, je s největší pravděpodobností Otec. Jsou zde dvě knihy: kniha skutků a Kniha života. Kniha života je podle Zjevení 21:27 „Kniha života Beránka“ . Otec posílá do ohnivého jezera všechny, kteří nejsou zapsáni v Knize života Beránka.

Otázka: Jak je možné, že ti, kdo zachovávají Ježíšova slova, nikdy neokusí smrt (Jan 8:51)?

Odpověď: Odpověď najdete v diskusi k Janovi 6:50–51.

Otázka: Mohlo by to v Janovi 8:57 znamenat, že Ježíši bylo skutečně asi 50 let, jak učil Irenej z Lyonu (182–188 n. l.)?

Odpověď: Ne. Irenej byl významný raně křesťanský učitel, ale i dobří křesťanští učitelé se mohou mýlit, a v tomto případě se Irenej zcela mýlil (Irenej, Proti herezím, kniha 2, kap. 22.6, str. 392). Byli to farizeové, kteří tvrdili, že Ježíšovi bylo méně než 50 let. Možná chtěli jeho mládí zveličit. Když se díváte na verš v Bibli, je nesmírně důležité určit, kdo v něm mluví.

Otázka: Proč Ježíš v Jan 8,58 použil Boží jméno?

Odpověď: Ježíš Židům jasně sděloval, že není jen prorokem, není jen Mesiášem, ale že Ježíš je sám Bůh. Abraham toto jméno znal, ale teprve Mojžíšovi u hořícího keře (Exodus 3) Bůh sám poprvé odhalil plný význam svého jména.

Otázka: Znamená Jan 8:58, že Ježíš existoval již předtím, ale že neexistoval věčně, jak učí Svědkové Jehovovi (Uvažování z Písma, 1989, str. 418)?

Odpověď: Ne. Jan 8:58 říká, že Ježíš existoval ještě předtím, než se narodil Abraham, ale neuvádí, jak dlouho Ježíš existoval před Abrahamovým narozením. Jan 1:1 nám však říká: „Na počátku bylo Slovo…“, a nic nebylo stvořeno bez Krista. V knize *When Cultists Ask* (str. 173–174) se uvádí, že se jedná o stejný termín, jaký se používá pro Boha Otce, a že toto použití vůbec neznamená, že by Bůh Otec měl nějaký okamžik, kdy poprvé začal existovat.

Otázka: Znamená Jan 8:58, že všichni lidé mají v sobě Boží přítomnost „Já jsem“, jak učí stoupenci hnutí New Age Mark a Elizabeth Claire Prophetovi (Ztracená učení Ježíše, str. 87) a Mary Baker Eddyová, zakladatelka Křesťanské vědy (Věda a zdraví s klíčem k Písmu, str. 333–334)?

Odpověď: Ne. Všimněte si tématu Ježíšovy řeči a reakce Židů. Ježíš mluvil o sobě, ne o nás. Židé reagovali negativně, protože viděli, že Ježíš prohlašoval, že on sám je Bůh. Nikdo v evangeliích ani žádný autor rané církve si nikdy nevymyslel myšlenku, že Ježíš tím „Já jsem“ mířil na všechny lidské bytosti.

Otázka: Proč se Ježíš, který je Bůh, skrýval v Janovi 8:59?

Odpověď: Ježíš se skrýval, protože se ho pokoušeli ukamenovat. Ježíš byl Bohem i na zemi, ale jak ukazuje Filipským 2:7, Ježíš se dobrovolně vyprázdnil a učinil ze sebe nic, když přišel na zem. Člověk může plnit Boží vůli a zároveň se skrývat před pachateli zla.

Otázka: Byl tento muž v Jan 9:1 slepý od narození kvůli hříchům, které spáchal před svou reinkarnací, jak učí křesťanská škola Unity?

Odpověď: Kdyby Ježíš řekl: „Tento muž se narodil slepý kvůli hříchům, které spáchal předtím, než se narodil v tomto životě“, pak by škola jednoty takzvaného křesťanství měla pravdu.

Ježíš to však nejenže neřekl, ale řekl dokonce pravý opak. Tento verš lze ve skutečnosti použít k dokázání, že reinkarnace NEBYLA příčinou slepoty tohoto muže. Konkrétně, když se Ježíše ptali, zda zhřešil tento muž nebo jeho rodiče, Ježíš odpověděl: ani jeden z nich.

Otázka: Proč přesně se tento muž narodil slepý (Jan 9:1–3)?

Odpověď: Ježíš řekl, že to nebylo kvůli jeho hříchu ani hříchu jeho rodičů. Lidé obecně v tomto životě trpí, včetně vrozených vad, protože se rodíme jako padlé bytosti žijící v padlém světě. V konkrétním případě tohoto muže však jeho slepota měla sloužit k oslavě Boha, neboť Ježíš ho uzdravil a jeho oči se staly svědectvím, aby i ostatní mohli spatřit Ježíšovu pravdu.

Na rozdíl od toho si pozdější židovští rabíni vše vysvětlili, proč lidé trpí nemocemi. Vodnatelnost znamenala, že daná osoba spáchala sexuální hřích; žloutenka byla neuhasitelnou nenávistí, chudoba a ponížení znamenaly, že se dopustili hříchu pýchy, a onemocnění jater (?) znamenalo pomlouvání. V Šabat 55a se píše: „Není smrti bez hříchu, není trestu bez zlého skutku.“

Otázka: Co měl Ježíš na mysli v Janovi 9:4, když řekl, že přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat?

Odpověď: Odpověď má dva aspekty.

Brzy skončí tato fáze Božího působení, kdy Ježíš chodil po zemi.

Na krátkou dobu, mezi ukřižováním a vzkříšením, se všichni rozprchnou. Až do Letnic, 50 dní po Velikonocích, nebudou znovu významně působit ve službě.

A co je nejdůležitější, Židé byli ochotni naslouchat Ježíšovu novému učení, a tato ochota brzy po prvních dnech rané církve zmizí.

I dnes je v pastorační práci stále zapotřebí cit pro načasování. Země se otevírají a uzavírají evangeliu v závislosti na politickém režimu, který je u moci. Celé kultury se stávají otevřenějšími či uzavřenějšími v závislosti na své prosperitě, médiích a dalších pozemských (a nejen pozemských) vlivech.

Otázka: Proč v Janovi 9:6 Ježíš smíchal sliny s hlínou, když stačilo, aby pronesl slova?

Odpověď: Je mnoho způsobů, jakými mohl Ježíš toho muže uzdravit. Možná chtěl Ježíš tímto způsobem zdůraznit, že jako Boží slovo byl tím, kdo stvořil člověka, včetně jeho očí, z prachu země. Technicky vzato Ježíš mu zrak nevrátil, protože ten muž ho od počátku neměl. Jedna teorie říká, že ten muž neměl oční bulvy, a tak Ježíš jako Stvořitel oční bulvy stvořil. Rabínské tradice navíc zakazovaly hnětení hlíny v sobotu, a Ježíš tak porušil rabínskou tradici.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 9:7 poslal toho muže k rybníku Siloam?

Odpověď: Ježíš ho mohl uzdravit hned na místě, aniž by musel jít k rybníku, a Siloam se nacházel v nejvzdálenějším jihovýchodním cípu města, v určité vzdálenosti. Slepec, kterému pravděpodobně v životě všechno dělali ostatní, by musel projevit iniciativu a nechat se někým dovést k rybníku. Mnoho lidí v Jeruzalémě by vidělo tohoto slepce s blátem v očích, jak prochází městem, aby se dostal k rybníku a byl uzdraven. Byl by to neobvyklý pohled.

Otázka: Proč je v Janovi 9,7 významné, že slovo pro rybník, Siloam, znamená „poslaný“?

Odpověď: Jan to považoval za významné, protože nás na to výslovně upozorňuje. Na jedné úrovni tam ten muž šel, aby se umyl, protože ho tam poslal Ježíš. Sám Ježíš byl „poslaný“, poslaný Otcem. Jako věřící jsme Bohem „posíláni“ na různá místa a do různých situací. Bůh nás ne vždy posílá na ta nejpříjemnější místa, ale na místa, kam chce, abychom šli.

Z jiného hlediska se jediná velká koupel v okolí jmenovala Siloam, a „jistě to vypadá jako neobvyklá náhoda“, že by tu byla tato slovní hříčka – muž poslaný ke koupeli toho, který byl poslán? – až na to, že u Boha neexistují žádné náhody. Bůh může nahlížet do dějin a měnit je, aby vytvořil slovní hříčku, jenže tato hříčka nesloužila k pobavení, ale k tomu, aby poskytla další vodítko k tomu, že Ježíš byl tím, za koho se vydával. Ačkoli Ježíš žil v dějinách, nebyl ve skutečnosti stvořen pro dějiny; dějiny byly stvořeny pro Ježíše.

Otázka: Proč ve Janovi 9:14–16 farizeové tvrdili, že Ježíš nedodržuje sobotu?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Žádný zákon Starého zákona nezakazoval uzdravování, záchranu života zvířete nebo záchranu života člověka v sobotu. Žádný zákon neříkal, že v ten den nesmíte projevovat lásku k druhým a starat se o ně. Jediné, co se nesmělo, byla práce.

Farizeové k Božímu zákonu přidali vlastní výklady tím, že tvrdili, že mnoho věcí se nesmí dělat (například že se smí ujít jednu míli, ale ne dvě), a že se nesmí nic stvořit. Zřejmě považovali uzdravování za „stvoření“ a podle svého výkladu ho tedy považovali za zakázané.

Dnes, stejně jako tehdy, je velmi důležité rozlišovat mezi tím, co řekl Bůh, a vaším výkladem toho, co Bůh řekl, jak ukazují 1. Korinťanům 4:6 a Přísloví 30:5–6.

Otázka: Proč ve Janovi 9:24 farizeové řekli: „Vzdávejte chválu Bohu“?

Odpověď: Jednalo se o vážné nabádání, aby řekl pravdu. Podobný výraz se používá v Jozue 7:19.

Otázka: Proč se farizeové v Janovi 9:26–27 ptali znovu? Jak poznáte, kdy jsou něčí otázky upřímné?

Odpověď: Na první pohled to znělo, jako by to opravdu chtěli vědět, nebo jako by to poprvé neslyšeli. Ani ten slepý od narození se však nenechal oklamat; věděl, že jde jen o zástěrku. Neptali se proto, že by chtěli poznat pravdu; ptali se, aby našli nějakou mezeru nebo chybu buď ve svědectví toho muže, nebo v Ježíšových činech.

Ne každá otázka je upřímná; i některé, které jsou položeny upřímným způsobem, upřímné nejsou, ale skrývá se za nimi skrytý záměr.

Jednou jsem mluvil s mužem, který o sobě tvrdil, že je ateista, a ptal se na předurčení a svobodnou vůli. Poté, co jsme si povídali asi hodinu, jsem se ho nakonec zeptal: „Kdybych ti mohl dokázat, že Ježíš byl tím, za koho se vydával, šel bys za Ním?“ Bez sebemenšího zaváhání odpověděl: „V žádném případě! Chci žít svůj život tak, jak chci.“ V hlavě mi bleskla myšlenka; možná to byl Duch Svatý, nebo možná jen já. Ale ta myšlenka zněla: „Jedna hodina, prostě promarněná.“ Co kdybych mu tu otázku položil hned na začátku rozhovoru, a pokud by tento rozhovor neměl žádný vliv na to, aby přišel ke Kristu, mohli bychom místo toho mluvit o něčem, co by ho přivedlo ke Kristu?

Když diskutujete o nějaké otázce s nevěřícím, měli byste se na začátku zeptat, zda by vyřešení této otázky přiblížilo danou osobu k tomu, aby uvěřila v Krista, či nikoli. Pokud odpoví ano, pokračujte. A na konci rozhovoru, pokud vidí, že je otázka vyřešena, zeptejte se ho, co by mu bránilo v tom, aby šel dál a zavázal se Kristu.

Chovali se, jako by chtěli znát pravdu, a přesto ani nechtěli připustit, že někdo, kdo konal zázraky, které lze vykonat pouze skrze Boha, by mohl být od Boha. Odpověď bývalého slepce lze shrnout slovy: „Hanba vám!“ Někdy, když má někdo zatvrzelé srdce, měli bychom to říci také.

Otázka: Pokud by nám v Janovi 9:34 dítě nebo někdo, koho si nevážíme, řekl, abychom něco udělali, a my bychom věděli, že je to správné, měli bychom to udělat?

Odpověď: Ano, i když farizeové v Janovi 9:34 si to nemysleli. Pokud však chceme následovat Boha a konat to, co je svaté, měli bychom dělat to, co je správné, bez ohledu na to, kdo nám to říká. Jakub 4:17 říká: „Kdokoli tedy ví, co je správné, a přesto to nečiní, dopouští se hříchu.“ Nezmiňuje se tam, že by to bylo možné ignorovat, pokud je tím, kdo vám to sděluje, dítě nebo kdokoli jiný.

Q: Proč farizeové v Janovi 9:34 řekli, že se ten slepec narodil v hříchu?

Odpověď: Pravděpodobně se nevyjadřovali ke svému názoru na lidskou přirozenost obecně. Spíše se domnívali, že skutečnost, že se ten muž narodil slepý, dokazuje, že na rozdíl od ostatních lidí se narodil v hříchu. Ježíš toto falešné učení vyvrátil v Janovi 9:1–3.

Židovský midraš k Deuteronomiu 31:14 uvádí, že těhotná žena, která hřeší, přivádí své nenarozené dítě k hříchu, jak uvádí New International Bible Commentary, str. 1248, převzato z (srov. N. P. Williams, Ideas of the Fall and Original Sin, 1927, str. 98).

Ten muž již nemohl nadále uctívat Boha v synagoze, protože ho odtud vyhnali farizeové. To, že neměl toto místo, však nevadilo, protože místo toho uctíval Ježíše.

Otázka: V Janovi 9:27–32 farizeové v podstatě bránili Bohu, aby tak učinil. Jak se lidé dnes snaží bránit Bohu v jeho jednání?

Odpověď: Dělají to mnoha způsoby, i když si ne vždy uvědomují, že právě to dělají.

Muslimové věří, že Bůh nemá Syna, ale mnozí muslimové věří, že Všemohoucí Bůh nemůže mít Syna.

Svatí posledních dnů (mormoni) věří, že jejich bůh, bůh tohoto světa, se stal bohem tím, že dodržoval zákony a nařízení. Tyto zákony a nařízení jsou v jistém smyslu nadřazené jejich bohům.

Mnozí adventisté sedmého dne věří, že Bůh nemohl změnit sobotu jako den odpočinku.

Někteří kalvinisté věří, že kdyby Bůh dal jakékoli bytosti svobodnou vůli, pak by Bůh nebyl Bohem. Více o tomto tématu si můžete přečíst v výkladu R. C. Sproula o „jedné nekonformní molekule“. Nepovažují za možné, že by vševědoucí Bůh mohl udělit určitou míru svobody, když s jistotou ví, co bude zvoleno, a to i přesto, že tato svoboda podléhá Jeho svrchovanosti. Všemocný Bůh má moc „dovolit“. Naštěstí to chápou mnozí kalvinisté, jako například Francis Schaeffer.

Někteří arminianisté věří, že Bůh nemohl předurčit, protože by to nebylo „spravedlivé“. Musí vzít v úvahu, že ačkoli Bible říká, že Bůh je spravedlivý, nikdy neříká, že Bůh je „spravedlivý“ nebo „rovný“ podle nějakého lidského měřítka.

Existují i další příklady.

Otázka: Proč se farizeové v Janovi 9:40 ptali, zda si Ježíš myslí, že jsou slepí?

Odpověď: Jejich fyzická schopnost vidět neměla nic společného s jejich otázkou ani s Ježíšovou odpovědí. Byli zvyklí na metafory a ptali se Ježíše na jeho názor na ně. Myslel si Ježíš, že nejvyšší duchovní vůdci lidu jsou ve skutečnosti duchovně slepí?

Ježíš ve skutečnosti neřekl: „Vidíte, nebo nevidíte.“ Řekl, že kdyby byli skutečně necitliví vůči duchovním věcem (slepí), nebyli by vinni hříchem. Ale protože tvrdili, že duchovní věci vidí – bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně bylo či nikoli –, byli nejen slepí, ale také vinni vůči Bohu. Farizeové nebyli jen slepí, ale vinni z úmyslné slepoty.

Otázka: Co Ježíš v Janovi 10,1–2 obrazně říká o zlodějích a lupičích?

Odpověď: Každý člověk, ať už tehdy nebo dnes, kdo lidem říká, že je cestou, nebo že jim může ukázat cestu, a přitom nepochází od pravého Boha, je zloděj a lupič. Zloději ovcí obvykle nepřicházeli a násilím neodnášeli každou ovci jednu po druhé. Otevřeli bránu a pokusili se odvést celé stádo. Zloději se snaží brát tajně a lupiči berou násilím. Ať už to bylo jakkoli, každý, kdo se dostal do ovčí ohrady přelezením zdi, neměl dobré úmysly. Způsob, jakým vstoupíte, je stejně důležitý jako to, zda vstoupíte či nikoli.

Často míchali ovce z různých stád do jedné ohrady a ovce neoznačovali, aby bylo poznat, komu která patří. Pastýř spíše volal ovce a s ním šly jen ty, o které se staral.

Od ovcí nelze očekávat příliš mnoho, protože nejsou příliš bystré, ale přesto vědí, že mají následovat svého pastýře a nikoho jiného. Úžasné však je, kolik lidí si myslí, že mohou následovat Krista, a přitom se zároveň pokoušejí následovat zloděje a lupiče.

Otázka: Je v Janovi 10,2.7, v tomto podobenství, Ježíš pastýřem, nebo branou?

Odpověď: Obojí. Ačkoli starověcí autoři neměli nic proti míchání metafor, v tomto případě jsou obě součástí téže metafory. Ovčí ohrada, postavená z hlíny nebo kamenných zdí, často neměla dřevěnou bránu. Pastýř sám si lehl před vchodem a sloužil tak jako brána.

Otázka: Kdo byli v Janovi 10:8 ti zloději a lupiči, kteří přišli před Ježíšem?

Odpověď: Byli to falešní mesiášové a falešní proroci. Falešní mesiášové obecně přesvědčují lidi, aby vkládali svou důvěru v ně namísto v pravého mesiáše. Falešní proroci zase říkají, aby lidé důvěřovali falešnému mesiášovi nebo falešnému bohu.

Navíc to bylo řečeno v době Chanuky, která připomíná opětovné zasvěcení chrámu za vlády Judy Makabejského. V té době existovali zkorumpovaní izraelští vůdci, kteří se zaprodali Seleukovcům, a v této době existovali zkorumpovaní vůdci, saduceové, kteří se zaprodali Římanům.

Otázka: Je Ježíš v Janovi 10:11 pastýřem, nebo je Ježíš beránkem v 1. Korinťanům 5:7 a v Janovi 1:29–34?

Odpověď: Jedná se o řečnické prostředky zvané metafory a obě jsou pro Ježíše vhodné a pravdivé. Je naším Pastýřem v tom smyslu, že nás vede a my ho máme následovat a poslouchat. Ježíš však přišel, aby zemřel jako velikonoční Beránek za naše hříchy.

Otázka: V Janovi 10:11 položil Ježíš svůj život za své ovce, nebo i za své nepřátele, jak naznačují Římanům 5:6,10 a 2. Petrův 2:1?

Odpověď: Ježíš položil svůj život nejen za ty, kteří byli jeho přáteli před jeho ukřižováním, ale položil svůj život i za své nepřátele, jako byl Saul z Tarsu, který nenáviděl jméno „křesťan“. Saul však později činil pokání a změnil si jméno na Pavla. Římanům 5:10 nám říká, že Kristus nezemřel za lidi, kteří chtěli spasení, ale zemřel i za ty, kteří zpočátku o Kristovo spasení nestáli, ale později se změnili a činili pokání.

Zemřel Kristus i za ty, kteří se nikdy neobrátí? Ano, Kristova nabídka spásy je určena všem, jak uvádí 1. Janův list 2:2. Kristova spása však „pro ně nemá žádnou hodnotu, protože nesdíleli víru těch, kteří ji pochopili“ (Žid 4,2). Nepomůže to těm, kteří „popírají Pána, jenž je vykoupil“ (2. Petr 2,1), kteří „odmítli Boží záměr pro sebe“ (Lukáš 7,30) a kteří „lpí na bezcenných modlách [a] opouštějí Jeho milující oddanost“ (Jonáš 2,8) (BSB)

Odlišnou, avšak doplňující odpověď najdete v knize When Critics Ask na str. 416.

Otázka: V Janovi 10:14–33, v jakém bodě by Ježíšova slova byla rouháním, kdyby je pronesl obyčejný člověk?

Odpověď: Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, kdokoli jiný, kdo by pronesl slova z Janova evangelia 10:1 a dále, by byl falešným prorokem, pokud by tato slova pronesl o sobě samém. Když Ježíš hovoří o „svých ovcích“ a „své moci“, potvrzuje tím své tvrzení, že je Bohem, a to ještě před Janem 10:33–42.

Otázka: O kom Ježíš v Janovi 10:16 mluví, když zmiňuje „další ovce“?

Odpověď: Ježíš má na mysli pohany (nežidy). Nejedná se pouze o obyvatele Nového světa, jak učí mormoni. Nejedná se ani o všechny věřící, kteří nepatří mezi 144 000 svědků Jehovových, jak učí Svědkové Jehovovi. Podrobnější odpovědi najdete v knihách The Complete Book of Bible Answers, str. 57–58, When Cultists Ask, str. 175–176, a Jehovah’s Witnesses Answered Verse by Verse, str. 78–79.

Otázka: Jak v Janovi 10:18 dostal Ježíš moc položit svůj život a znovu jej vzít?

Odpověď: Ježíš se při svém příchodu na zem zbavil své slávy, takže neměl žádnou moc kromě té, kterou mu dal Otec a Duch. Na zemi mu dali moc položit svůj život (fyzicky zemřít) a znovu ožít.

Otázka: Co byl ve verši J 10,23 Svátek zasvěcení, který se konal v zimě?

Odpověď: Jedná se o totéž jako Svátek světel, neboli Chanuka, podle publikací „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 310) a „Believer’s Bible Commentary“ (str. 1527). Chanuka připomínala opětovné zasvěcení chrámu poté, co byl znesvěcen v době, kdy Makabejci osvobodili Izrael. Je důležité si uvědomit, že Chanuka není ve Starém zákoně zmíněna jako svátek, ale Ježíš ji slavil spolu s ostatními Židy. Je v pořádku slavit svátek, který není v Bibli.

Otázka: Byli v Jan 10,26 někteří Židé Ježíšovými ovcemi, protože nevěřili, nebo nevěřili, protože nebyli Ježíšovými ovcemi?

Odpověď: Nejprve jednoduchá slovní analýza a poté tři názory.

Analýza slov: Řecké slovo, které je zde přeloženo jako „neboť“, je gar. Strongova konkordance uvádí jako primární význam „důvod“. Strongova konkordance také uvádí, že může znamenat „a, jako, protože (to), ale, dokonce, neboť, vskutku, bezpochyby, vzhledem k tomu, že, tedy, proto, vskutku, co, proč, přesto“. Alandův Řecký Nový zákon uvádí, že znamená: neboť, jelikož, tedy; vskutku, jistě; Cože! Proč! Řecké slovo gar má tedy širokou škálu významů. Navíc Ježíš mohl tuto větu pronést v aramejštině, nikoli v řečtině, takže nelze s přesností určit jedinou definici. Každopádně zde jsou tři možnosti, přičemž třetí možnost je nejpravděpodobnější.

Proto: Nebyli Ježíšovými ovcemi, protože nevěřili. Řečtina však má mnohem silnější slova pro „proto“, jako například oukoun, která se v Novém zákoně často používala, a tato slova zde použita nebyla.

Z důvodu: Věřili, protože nebyli Ježíšovými ovcemi. Ačkoli je řecké slovo podobné anglickému „for“ v tom, že by mohlo znamenat jak tento, tak předchozí význam, struktura věty upřednostňuje tento výklad před tím předchozím. Lidé přirozeně kladou důraz na to, že nebyli Ježíšovými ovcemi, protože nevěřili. Tento biblický text však říká opak. New Geneva Study Bible na str. 1683 zmiňuje tento výklad, aniž by však nutně vylučovala ten druhý.

Obojí: Říkat „buď-anebo“ je umělé zjednodušení. Je to podobné jako ptát se, zda lidé žijí, protože dýchají, nebo zda dýchají, protože žijí? „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 311 uvádí, že se jedná o „jednoduché konstatování jejich chování. Připomíná to také konečné tajemství Božího vyvolení.“

Otázka: Co říká Jan 10,28–29 o možnosti, že by některá z Ježíšových ovcí ztratila své spasení a šla do pekla?

Odpověď: Tento verš jasně učí, že Bůh zajistí, aby nám nikdo, ať už démoni nebo lidé, nemohl násilím vzít naše spasení. Římanům 8:35–36 také říká, že nás nic nemůže oddělit od Boží lásky. Komentář „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 311 uvádí, že řecký text zní: „oni skutečně nikdy nezahynou“. Dále uvádí, že slovo pro „vytrhnout“, harpasei, souvisí se slovem pro „hladového vlka“: harpax. Více o tom, že věčný život není podmíněn chováním člověka, najdete v komentáři „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1527.

Nicméně člověk, který nebyl vyvolen, může přesvědčit svět, a dokonce i sám sebe, že je křesťanem, a později se rozhodnout odpadnout od vyznání víry v Krista.

Někteří křesťané však tvrdí, že ačkoli nám nikdo nemůže vzít spasení, praví křesťané se mohou sami rozhodnout vyskočit z Boží ruky a jít do pekla. Tento verš tento názor ani nepotvrzuje, ani nevyvrací.

David O’Brien v knize Today’s Handbook for Solving Bible Difficulties (Dnešní příručka k řešení biblických obtíží), str. 307–310, uvádí, že věřící nikdy nemůže svou spásu „ztratit“, což znamená, že žádný věřící nemůže zhřešit tak závažně, aby bez svého vědomí přišel o spásu. To, že zůstáváme spaseni, není udržováno skutky o nic více, než je naše spasení získáváno skutky. Skutečný věřící by se však mohl vědomě rozhodnout „vrátit“ své spasení Bohu. Pak by byl jako ti, kteří znali pravdu a ukřižovali Ježíše.

Na druhou stranu si přečtěte knihu Rona Rhodese „The Complete Book of Bible Answers“ (str. 190–193), kde se dozvíte, že jakmile je člověk spasen, nic ani nikdo (ani on sám) ho nemůže oddělit od toho, co Bůh slíbil.

Otázka: Jaký je váš názor na věčnou jistotu (jednou spasen – navždy spasen) ve Janovi 10:28–29?

Odpověď: Věřím v princip „jednou spasen – navždy spasen“ ze dvou důvodů:

a) Z nadčasového hlediska je vnitřním rozporem, aby Bůh „věděl“, že je člověk spasen, a poté zjistil, že se mýlil a že ten člověk ve skutečnosti spasen není ( ). Ve skutečnosti by se to dalo shrnout jako „jednou vyvolený, navždy vyvolený“. (Mimochodem, nejsem kalvinista).

b) Z časového hlediska nám Bůh slibuje, že na nás vloží pečeť Ducha Svatého, která zaručuje naše dědictví. Nikdo nás nemůže vytrhnout z Boží ruky (Jan 10:28). Všichni, kdo byli „... ospravedlněni, budou oslaveni“ (Římanům 8).

Zde je několik veršů k tomuto tématu.

- - - - - - -

Spása je dar milosti, nelze si ji zasloužit skutky. Žádná naše zásluha nás nemůže spasit. Ef 2:8-9; 2 Tim 1:9; Tit 3:5; Sk 26:20; Řím 3:23-24; 4:5; 6:14-15; 9:32; 11:5-6; Gal 3:2,3,10-14

Skutečná víra přináší ovoce, protože víra bez skutků je mrtvá. Jak 2:14-26; ~1 J 3:17-19

Všichni praví věřící se snaží poslouchat Boha a projevovat lásku k Bohu i k lidem. 1 J 3,14–15

Věřící si mohou být jisti svým věčným životem. 1 J 4:17; 5:11–19; 3:24; 4:13; Ef 3:12

Bůh nás nejen zachraňuje, ale také nás zapečetí a zachovává. Ef 1,13–14; Juda 24; 1 Tim 1,14

Na druhou stranu jsem byl svědkem toho, jak je nauka o „jednou spasen, navždy spasen“ používána nesprávným a nevyváženým způsobem. Jedna paní mi jednou vyprávěla o svém synovi, studentovi vysoké školy, který odešel z domova a odstěhoval se do Kalifornie ke své přítelkyni. Věděla však, že do nebe se stejně dostane, protože v kostele prošel uličkou.

Nauka „jednou spasen, navždy spasen“ je pravdivá, ale je třeba znát i „vyvažující nauku“ o falešném obrácení. Někteří lidé, kteří nejsou spaseni, dokážou oklamat ostatní a dokonce i sami sebe tím, že si myslí, že jsou spaseni. Zde jsou verše, které se toho týkají.

- - - - - - -

Musíme zkoumat sami sebe, neboť falešní křesťané mohou být oklamáni. 2 Kor 13:5

Věřící musí být pilní až do samého konce, aby si zajistili svou naději. Žid 6:11

Někteří mohou mít falešnou jistotu spasení (Jer 17:10), i když:

• Mají vnější podobu zbožnosti; znají Písmo. 2 Tim 3:5; Jan 5:39-47

• věří (v intelektuálním, nikoli spasitelném smyslu) a jsou pokřtěni. Sk 8,13.20; Jak 2,19

• Alespoň sami věřili, že prorokovali ve jménu Ježíše, vyháněli démony a konali mnoho mocných zázraků. Mt 7:21-23; 2 Tes 2:9-10

• Kdysi jsme unikli zkaženosti tohoto světa tím, že jsme poznali našeho Pána a Spasitele. 2. Petr 2:17–22

Můžeme mít jistotu ve své spáse, můžeme VĚDĚT, že máme věčný život (1. Janův 5). Máme však také povinnost zkoumat sami sebe a být na pozoru.

- - - - - - -

Máme povinnost pečlivě dbát na svůj život a učení. 2 Tim 1:14; Kol 1:23; Př 22:5

Nesmíme následovat moudrost tohoto světa. Kol 2,8–9; Jak 3,15; 1 Kor 1,17–27; 2,6,8,14; 2 Kor 1,12

Vytrvat. Žid 10:23,36; 12:1,12-13; 1 J 2:24; 1 Kor 13:7; Řím 5:3-4; Jak 1:3-4,12; 5:11; 2 Petr 1

Ačkoli nejsem kalvinista (uznávám univerzální aspekty vykoupení), zastávám vytrvalost svatých, kterou považuji za spojení těchto dvou doktrín.

a) Jednou spasen – navždy spasen: Bůh nedopustí, aby někdo přestal být spasen

b) Falešné obrácení: Všichni skutečně spasení, i když se odkloní, se vrátí k Bohu. V opačném případě nebyli skutečně spaseni.

Otázka: Dokazuje verš Jan 10:30, že modalismus je pravdivý, jelikož Ježíš a Otec jsou jedno?

Odpověď: Ne. Podle Novatiánova spisu O Trojici (kap. 27, str. 637) i podle řecké gramatiky je řecké slovo „jedno“ (střední rod), nikoli „jedno“ (mužský rod), takže jsou jedno v charakteru a podstatě, ale ne jedno v osobě.

Otázka: Ukazuje Jan 10,30, že Ježíš je Bůh?

Odpověď: Ukazuje to, že Ježíš je Bohem ve větším smyslu než lidé, kteří byli takzvanými bohy.

Otázka: Jak jsou v Janovi 10:30 Otec a Ježíš jedno?

Odpověď: Písmo odhaluje mnoho způsobů, jak jsou jedno.

Jedno: Zde je několik z nich.

1. Mají společné tituly

Ježíš je nazýván Věčným Otcem, což může odkazovat na to, že je zdrojem věčného života (Izaiáš 9:6).

Ambrož Milánský (378–381 n. l.) ve svém díle O Duchu svatém, kniha 1, kap. 13, 132–139, napsal více o sdílení božských jmen. Více o tom, co Ambrož napsal, najdete v knize The Nicene and Post-Nicene Fathers, 2. série, sv. 10, str. 110–111.

2. Mají stejnou podstatu. Filipským 2:5

3. Mají stejnou čest. Jan 5:23

4. Otec a Ježíš „vlastní“ vše společně. Jan 16:15; 17:10.

5. Na zemi přebýval Otec v Ježíši. Jan 10:38; 14:10–11.

6. Na zemi byl Ježíš v Otci. Jan 10:38; 14:11

7. Pokud skutečně znáte Ježíše, pak znáte Otce a viděli jste Otce. Jan 14:7–9

8. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Ježíše. Jan 14:6; 6:45; ~8:24; Skutky 3:12

9. Oba jsou právem uctíváni. Židům 1:6

10. Oba jsou právem nazýváni Bohem. Jan 1:1; 20:28, Židům 1:8,9

11. K oběma se modlíme. Skutky 7:7:59–60

12. Vše na světě bylo stvořeno skrze oba. Jan 1:3, 10; Koloským 1:16

13. V Ježíši je plnost božství. Koloským 1:19

14. Jsou jedno v duchu, lásce a záměru. Skutečně poslouchat jednoho znamená poslouchat i druhého. ~Jan 14:23–24

Nejsou však ve všech ohledech stejní.

1. Jsou odlišní. Ježíš nebyl břichomluvec. Matouš 3:16; Jan 8:18.

2. Otec, Ježíš i my všichni máme některé věci společné, jako například věčný život. Jan 16:13–15

Otec nemá některé věci, které sdílíme s Ježíšem po jeho lidském narození. Židům 1:6–10; 2:14; 7:3

3. Otec se nestal Ježíšem, nevyvinul se v něj ani se v něj nezměnil. Židům 13:8; 1:9; Jan 14:10, 24, 26; 15:1; 16:27–28, 32; 17:5

4. Ježíš se nestal Otcem, nevyvinul se v něj ani se v něj nepřeměnil. Židům 13:8; ~Zjevení 5:13; Jan 20:17; 14:10, 24, 26; 15:1

5. Ježíš byl na Kalvárii opuštěn. Marek 15:34; Matouš 27:46

6. I když si byli na zemi tak blízcí, Ježíš přesto odcházel k Otci. Jan 14:12; Marek 16:19; Jan 20:11

To bylo shrnuto takto: „Sjednocení bez záměny, … odlišení bez oddělení, nedělitelní a bez stupňů.“ Části tohoto textu pocházejí z Athanasiova kázání nad Lukášem 10:22, kap. 2, str. 90

Kniha „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 1528) nabízí mírně odlišnou odpověď. Ačkoli uvádí, že jsou jedno ve všech svých vlastnostech, říká, že v tomto úryvku Ježíš odkazuje na to, že On a Otec jsou jedno v moci.

Otázka: Jak mohli v Janovi 10:31 v Šalomounově sloupoví vzít kameny, aby Ježíše ukamenovali?

Odpověď: V Šalomounově sloupoví pravděpodobně nebyly žádné volně ležící kameny; toto místo však sousedilo s východní stranou chrámu, který v té době Herodes přestavoval, takže tam bylo dostatek kamenů pro stavbu. To však znamená, že tyto kameny nebyly oblázky, ale byly alespoň tak velké jako lidská dlaň. Řecké slovo zde znamená „nést“, nikoli pouze „zvednout“, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 112–113.

Otázka: Jsou v Jan 10,34 i lidé bohové?

Odpověď: Ne. Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit pět bodů.

Nespočet lidí se mylně prohlašovalo za bohy.

Kromě Ježíše není žádný člověk pravým Bohem.

Někteří muži byli v Bibli jmenováni jako elohim. Mojžíš byl pro faraóna jako Bůh (elohim) (Exodus 7:1), v tom smyslu, že se od faraóna očekávalo, že bude poslouchat Boží poselství zprostředkované skrze Mojžíše.

V Žalmu 82:6 se výraz „elohim“ vztahuje na obyčejné lidi. Křesťané se neshodují v tom, zda Žalm 82:6 hovoří ironicky a nazývá zlé lidi [takzvanými] „bohy“, nebo zda říká, že jmenovaní soudci (elohim) byli zkorumpovaní.

Ať už je tomu jakkoli, „elohim“ v Žalmu 82:6 soudí nespravedlivě, kráčí ve tmě a umírají jako lidé.

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 10:34–36 odvolal právě na Žalm 82:6?

Odpověď: Ježíš mohl svou argumentaci postavit i jinak, ale Evangelický komentář k Bibli na str. 862 uvádí, že Ježíš zde předkládal své argumenty tak, jak by to udělal rabín. Jedná se o argument „a fortiori“, tj. argumentaci od menšího k většímu. Ježíš používal tři biblické pojmy jako „páku“, aby se pokusil otevřít mysl Židů.

Jako opěrný bod (otočný čep) páky se Ježíš opíral o jejich správné chápání, že existuje pouze jeden Bůh.

Na horní straně páky Ježíš použil pojem, že v Písmu byli dokonce i bezbožní lidé v Žalmu 82 nazýváni elohim. Někteří nyní považují Žalm 82 za ironický (sarkastický) text o těchto lidech, kteří vystupovali jako „bohové“, ale přesto zemřou v prachu. Jiní však vidí, že lidé, kteří zastávali funkci soudců, byli nazýváni elohim, protože stáli na Božím místě a vykonávali Boží spravedlnost. Žalm 82 se týkal zkorumpovaných soudců. Pokud jde o to, co přesně se myslelo tím, když byli lidé ve Starém zákoně nazýváni „Elohim“, viz předchozí otázka. Bez ohledu na to však byli smrtelní lidé v Žalmu 82 v určitém smyslu slova nazýváni „elohim“.

Z druhé strany, když už bylo v pořádku, aby lidé tento žalm četli nahlas a nazývali tyto muže „elohim“, i když si to nezasloužili, o kolik vhodnější je pak nazývat Ježíše „Elohim“, protože Ježíš je jednorozený Syn Boží. Ježíš zde nevysvětloval všechny podrobnosti vztahu mezi Ním a Otcem, ani se podrobně nezabýval tím, jak je Trojice jedním Bohem (opěrný bod), ale třemi osobami. Ježíš zde spíše jednoduše říká, že pokud byli tito bezbožní lidé nazýváni „elohim“, zamyslete se nad tím, že Ježíš by mohl být „elohim“ v širším smyslu.

Tento typ argumentace, založený na výrazu „o to více“, se nazývá argument „a fortiori“.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 10:37–38 říká, aby lidé alespoň věřili v Jeho skutky, pokud v Něho nevěří?

Odpověď: Ježíš nikdy neřekl, že víra v Jeho skutky stačí ke spasení. Ve Skutcích 8:13, 18–19 uvěřil Šimon Čaroděj v pravdivost zázraků, přesto nebyl spasen.

Ježíš byl spíše udiven tím, že i když viděli, co Ježíš činil, neudělali ani ten první krok a neuvěřili v skutečnost zázraků. To by sice nestačilo, ale bylo by to mostem, díky kterému by snad později uvěřili tomu, kdo ty zázraky konal.

Otázka: Naznačuje Jan 10,37–38, že k spasení stačí věřit v Ježíšova skutky, a ne v Ježíše samotného?

Odpověď: Ne. Znamená to, že pokud dokážou alespoň uvěřit v Ježíšova skutky a věřit, že pocházejí od Boha, je to první krok k víře v Ježíše. Někdy je třeba postupovat krok za krokem.

Otázka: Proč v Janovi 10:40 šel Ježíš na místo, kde křtil Jan?

Odpověď: Ježíš se stáhl kvůli silnému odporu farizejů a dalších Židů. Ježíš tam šel, protože právě tam začalo jeho působení. Samozřejmě, že situace byla nyní jiná; Jan Křtitel byl sťat a lidé chtěli zabít i Ježíše. Nicméně učedníci, kteří k němu přišli, si mohli připomenout svůj dřívější slib, který složili při křtu od Jana Křtitele. Někdy je dobré zatoužit po minulosti a vrátit se na dobře zapamatované místo, abychom připomněli ostatním (i sobě samým) náš dřívější slib a lásku.

Otázka: Proč není Lazar zmíněn v ostatních evangeliích, když jde o tak zásadní moment v Janově evangeliu, jak se ptá skeptický Asimovův průvodce Biblí na str. 984 (Jn 11,1–33)?

Odpověď: Než odpovíme na tuto námitku, zkomplikujme si to ještě více. Proč je vzkříšení Jairovy dcery uvedeno ve všech třech evangeliích (Mt 9,18–26; Mk 5,21–43; Lk 8,40–56), ale v Janově evangeliu chybí? Proč učedníci a ženy uctívali Ježíše v Matoušovi 14,33 a Matoušovi 28,9, ale ne v ostatních evangeliích? Proč pastýři uctívali Ježíše v Lukášovi 2,15–20, ale ne v ostatních evangeliích? Proč slepec uctíval Ježíše v Janovi 9:38, ale ne v ostatních evangeliích? A když už jsme u toho, proč se v některém z evangelií odehrála událost, která nebyla zaznamenána také v každém z těch dalších tří?

Jan nám dává odpověď v Janovi 21:25: „Ještě mnoho jiných věcí učinil Ježíš. Kdyby se všechny zapsaly, myslím, že by celý svět neměl místo pro knihy, které by byly napsány.“ Jsou zde čtyři body:

1) Jan a autoři evangelií byli selektivní v tom, co nám ukázali, protože se zaměřili na to, co považovali za klíčové aspekty, které nám měly demonstrovat, kým Ježíš byl.

2) Jeden autor mohl znát informace, které ostatní neznali. Například Lukáš má zřejmě mnohem více informací o Ježíšově dětství. Možná s Marií hodně mluvil.

3) Autoři psali pro různé čtenářské okruhy. Například pokud Ježíš zemřel ve 3:00 odpoledne, byla by to devátá hodina (Matouš 27:45), protože Židé začínali den kolem 6:00 ráno. Pro řecké a římské čtenáře, pro které den začínal v 9:00 ráno, by to však byla šestá hodina (Lukáš 23:44). V Janovi 20:19 se o noci hovoří jako o předchozím dni, jak by to udělali Římané a Řekové, zatímco Židé by noc po západu slunce považovali za následující den.

4) A konečně se má za to, že Jan napsal své evangelium později než ostatní evangelia, a možná chtěl zejména zahrnout informace, které v těch ostatních třech ještě nebyly uvedeny.

Viz také kniha When Critics Ask, str. 411–412, kde najdete v podstatě stejnou odpověď na související otázku týkající se Jan 6:35.

Otázka: Naznačuje Jan 11:1–33, že Ježíš měl sexuální vztahy s Marií a Martou, jak učí sekta „Děti Boží“ (= „Rodina lásky“)?

Odpověď: Vůbec ne! Nic nenasvědčuje tomu, že by Ježíš nebyl naprosto čistý. Vůdce „Rodiny lásky“, Moses David Berg, dokonce ve své knize „Ffer’s Handbook!“ na str. 4 učil, že jelikož Ježíš musel za nás vytrpět vše, dobrovolně se od Marie Magdalény nakazil pohlavní chorobou . Ježíš miloval Lazara stejně jako Marii a Martu a Jeho láska byla láskou přátelskou, nikoli sexuální.

Otázka: Na čem zde v Janovi 11:3 spočívala prosba adresovaná Ježíši?

Odpověď: Marie a Marta neřekly, abys přišel, protože tě Lazar miluje, ani proto, že tě milujeme my. Spíše řekly, abys přišel, protože ten, koho miluješ, je nemocný. 1. Janův 4:19 říká, že milujeme Boha, protože On nás miloval jako první, ne naopak. Když se modlíme k Bohu, neprosme Ho, aby nám vyhověl kvůli naší spravedlnosti, lásce nebo skutkům. Spíše Ho prosme kvůli Jeho slibům a Jeho lásce k nám. Samozřejmě, Bůh může i tak říct „ne“ tomu, co pro nás není nejlepší nebo co není v Jeho vůli.

Otázka: Proč v Janovi 11:4 Ježíš řekl, že Lazar není nemocný na smrt, když Lazar později v Janovi 11:11–14, 17 zemřel?

Odpověď: Ježíš zde zjevně měl jiný úhel pohledu než učedníci. Bůh obecně má jiný úhel pohledu, a to jak na smrt, tak na to, co je možné. V tomto případě Ježíš věděl, že Lazar ožije, a mluvil tak, jak mluvil, aby tuto skutečnost zdůraznil. Doplňující odpověď najdete v knize „When Critics Ask“ na str. 417–418.

Otázka: Proč v Janovi 11:6 Ježíš otálel, než šel navštívit svého nemocného přítele Lazara?

Odpověď: Konečná odpověď je v Janovi 11:15. Kvůli Ježíšovu zpoždění Lazar zemřel a vzkříšení Lazara z mrtvých by bylo ještě větším důkazem jeho moci.

Rozhodl se Ježíš, vědom si toho všeho, záměrně zdržet právě z tohoto důvodu? Nebo se Ježíš tak záměrně nerozhodl, ale odložil svou cestu, dokud ho k ní nevede Otec, a toto byl výsledek? Písmo to neříká a mohlo to být tak i tak.

Otázka: Jak je možné, že v Janovi 11:9 je zmínka o dvanácti hodinách denního světla, když je den v zimě kratší a v létě delší?

Odpověď: Ačkoli Ježíš zde primárně učil o službě, nikoli o astronomii, byl v tomto bodě velmi přesný. Bez ohledu na zeměpisnou šířku je v průběhu celého roku přesně 12 hodin denního světla denně. Dnes jsme někdy tak pohlceni hodinovým rozvrhem nebo aktuálním ročním obdobím, že si neuvědomujeme, jak se věci v průběhu času vyrovnávají.

Otázka: Ukazuje Jan 11:11–14, že po smrti jsme v bezvědomí, protože Lazar „usnul“, jak učí Svědkové Jehovovi v knize „Lidstvo hledá Boha“ na str. 128?

Odpověď: Ne, tento běžný eufemismus pro smrt, který se používá i ve Starém zákoně, by neměl být chápán tak, že by Ježíš popíral svá vlastní slova o vědomí po smrti v Markovi 9:43–48; Lukášovi 16:22–23 a Zjevení 19:20, stejně jako Pavlova slova ve 2. Korinťanům 5:8 a Filipským 1:23.

Otázka: Proč Tomáš v Janovi 11:16 řekl: „Pojďme, abychom s ním zemřeli“?

Odpověď: Tomáš byl oddaný, ale zmatený. Kromě Tomášovy odvahy Písmo neuvádí, jaké další důvody vedly Tomáše k této podivné poznámce. Zde jsou dvě spekulace.

Zoufalství: Možná si Tomáš myslel, že úřady pravděpodobně najdou Ježíše a uvězní učedníky. I dnes, dokonce i v zoufalství, máme následovat Ježíše, a to až do smrti. I Pavel pociťoval zoufalství ve 2. Korinťanům 1:8–10.

Nedostatek víry: Možná si Tomáš myslel, že ačkoli Ježíš dokázal konat zázraky, ani on sám nedokáže vzkřísit mrtvé. Když Tomáš řekl: „Pojďme také, abychom s ním zemřeli“, zjevně nepočítal s tím, že Ježíš vzkřísí Lazara z mrtvých. Dnes, i když máme pochybnosti, měli bychom být jako otec toho chlapce, který trpěl záchvaty a řekl Ježíši: „Věřím; pomoz mé nevěře!“ (Marek 9,24).

Otázka: Co zde Ježíš v Janovi 11,23–25 říká o vzkříšení?

A: Říci, že vzkříšení je pouze událost, znamená sice pravdivě vyjádřit jeho sekundární význam, ale opomenout primární důvod, který za tímto významem stojí. „Ježíš je vzkříšení“ znamená, že stejně jako měl Ježíš moc vzkřísit sám sebe z mrtvých, tak v Ježíši spočívá i moc pro naše vzkříšení ze smrti.

Q: Proč Ježíš v Janovi 11:26 řekl, že ti, kdo v něj věří, nikdy nezemřou?

A: Budou mít věčný život, nejprve na zemi a poté v nebi. Ježíš neřekl, že nikdy nezemřou, ale že „budou žít, i když zemřou“.

Otázka: Proč byl Ježíš v Janovi 11,33.38 rozrušený?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Ježíš byl viditelně rozrušen, protože Jan 11,36 ukazuje, že si toho dav všiml.

2. Jan 11:36 také naznačuje, že dav předpokládal, že Ježíš byl rozrušen kvůli své lásce k Lazarovi a kvůli smutku nad Lazarovou „trvalou“ smrtí.

3. Ačkoli Ježíš Lazara velmi miloval, Písmo ve skutečnosti neuvádí skutečný důvod, proč byl Ježíš viditelně rozrušen.

4. Ježíš mohl být rozrušený nikoli kvůli Lazarovu fyzickému stavu, ale kvůli křehkému duchovnímu stavu jeho sester a ostatních.

Otázka: Jak je možné, že v Janovi 11:35 máme Boha tak bezmocného, že pláče, a v Janovi 19:28, že má žízeň? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Nejprve si povíme o pláči, poté o žízni. Ježíš plakal: Deedat skutečně poukazuje na zajímavý kontrast. Když někdo opustí islám nebo neuposlechne Alláha, nikde se neříká, že by Alláh plakal nebo projevoval v této věci jakoukoli starost, kromě hněvu. Ježíš však plakal nad Jeruzalémem, plakal nad Lazarem. Žalm 116:15 říká: „V očích Hospodinových je drahá smrt jeho svatých.“ Deedat nikde nezmínil, že by to platilo i pro Alláha.

Ježíš měl žízeň: Bůh v nebi by nikdy nic nepostrádal, neměl by hlad ani žízeň, tak jak by se Bůh mohl vcítit do nás nebo pochopit naši lidskou situaci? Co kdyby se však Všemohoucí Bůh, který může učinit cokoli, rozhodl stát se člověkem? Ježíš nám nejen říká, abychom byli věrní a vytrvalí, ale On ví, jak je to někdy těžké, a rozumí našemu utrpení. Muslimové by nyní řekli, že Alláh si je vědom bolesti každého člověka, ale je to Ježíš, nikoli Alláh, kdo by z první ruky rozuměl našemu utrpení, protože i On trpěl a prožil bolest za nás.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 11:42 ve svých modlitbách říkal Bohu věci, které se týkaly lidí?

Odpověď: Ježíš nebyl neupřímný, ale naopak velmi otevřený a upřímný. Ježíš neříkal: „Prosím, vyslyš mě lépe, než obvykle“, ani „Prosím, vyslyš mě“, ale spíše děkoval Otci, který mu již slíbil, že ho vyslyší. Kdyby Ježíš neřekl: „Vím, že mě slyšíš“, lidé by to mohli špatně pochopit a domnívat se, že žádá Boha, aby ho vyslyšel.

Dnes je rozdíl mezi modlitbou a modlitbou ve víře. Jak kdosi kdysi řekl: „Pokud máte pocit, že malá modlitba moc neublíží, pravděpodobně ani moc nepomůže.“ Není neúctou „opírat se o Boží sliby“ a modlit se s jistotou, že Bůh své sliby plní.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 11:43 řekl: „Lazare, pojď ven“?

Odpověď: Bůh stvořil vše svým slovem. Kdyby Ježíš prostě řekl: „Vyjdi ven“, mohlo by to způsobit skutečný problém, protože by v tu chvíli ožili všichni, kdo kdy zemřeli. Ježíš to řekne až později. Domnívám se, že Ježíš, vzhledem k tomu, kým byl, musel být ve svých slovech velmi opatrný.

Otázka: Jak mohl Lazarus v Janovi 11:44 vyjít ven, když měl svázané ruce i nohy?

Odpověď: Jak se zmiňuje v knize „When Critics Ask“ na str. 418, mrtvá těla byla zabalena do plátna, nebyla pevně svázána jako egyptská těla. Nic zde Lazarovi nebránilo v chůzi.

Otázka: Proč v Janovi 11:46 někteří šli a řekli farizejům, co Ježíš udělal?

Odpověď: Pravděpodobně to nebylo z lásky k Ježíši. Možná jednali jako „oči a uši“ farizejů.

Otázka: Proč se farizeové v Janovi 11:46–51 chovali tak, jak se chovali?

Odpověď: Farizeové zjevně nevěděli, co mají dělat. Jejich cílem bylo udržet si své postavení, ne následovat Boha. Chtěli, aby Ježíš přišel o podporu veřejnosti, ale nemohli toho dosáhnout, když Ježíš konal tyto zázraky.

Otázka: Proč v Janovi 11:49–52 Kaifáš pronesl pravdivé proroctví, když Ježíše odmítal?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Kaifáš byl člověk, který Ježíše odmítal a chtěl, aby zemřel; Kaifáš se Bohu nelíbil.

2. Slova, která Kaifáš pronesl, byla pravdivým proroctvím, i když jejich význam (Kristovo smíření za svět) nebyl tím, co Kaifáš zamýšlel.

3. Bůh může k zjevení proroctví a pravdy použít kohokoli, koho si přeje; dokonce i zlé lidi, kteří se Mu nelíbí.

4. Pokud tedy někdo pronese proroctví, neznamená to automaticky, že je zbožným člověkem. Dalšími dvěma pasážemi, které tento závěr podporují, jsou Numeri 22:32–33 (Balám) a 1. Samuelova 19:18–24 (Saul a jeho muži).

Otázka: Podporuje Jan 11:49–52 tvrzení římskokatolické církve o papežské neomylnosti, jak tvrdí někteří katoličtí učenci podle knihy *When Cultists Ask* na str. 179–180?

Odpověď: Ne, to je dost přitažené za vlasy, jak by jediné neúmyslně správné prohlášení jednoho židovského vůdce mohlo podporovat tvrzení, že všech sedm až čtrnáct ex cathedra prohlášení, která papežové učinili, je nějakým způsobem neomylných. I Kaifáš říkal nesprávné věci, dokazuje to snad, že i papežové říkají nesprávné věci?

Abychom však byli spravedliví, je třeba poznamenat, že mnoho katolíků se NESNAŽÍ tento verš násilně přizpůsobit, aby dokázali papežskou neomylnost.

Otázka: Jan 12,1–11 vypráví o přípravách na Ježíšovo utrpení. Co můžeme ve svém životě udělat, abychom se připravili na to, že budeme dnes k Ježíši chovat větší vášeň?

Odpověď: Z pozitivního hlediska můžeme trávit více času s Bohem, rozjímat nad Jeho Písmem, modlit se k Němu a každý den Mu zasvěcovat. Můžeme pochopit, jak důležité je sdílet evangelium s ostatními, a činit tak.

Z negativního hlediska můžeme ze svého života vymýtit vše, co má sklon otupovat naši vášeň vůči Bohu. Jakékoli přetrvávající hříchy nebo velké časové ztráty, které nás činí „příliš zaneprázdněnými“ triviálními věcmi, abychom nemohli dělat ty nejdůležitější věci, které od nás Bůh chce.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 12:3 dovolil, aby na něj byla použita drahá vonná mast?

Odpověď: Jelikož je Ježíš Bůh, je hoden uctívání a adorace. Ježíš přijal její lásku a úctu k sobě a dovolil ostatním, aby viděli její příklad a poučili se z něj. Tento nardový parfém byl drahý; podle Evangelického komentáře k Bibli (str. 864) a Komentáře k Bibli: Nový zákon (str. 316) byl dovážen ze severní Indie. Jidáš řekl, že by se dal prodat za tři sta denárů, přičemž dělník vydělával jeden denár denně.

Evangelický komentář k Bibli, str. 865, uvádí, že nebylo neobvyklé, když hostitel nechal služebníka umýt nohy hostům, ale sám by to neudělal.

Obvykle by pomazání bylo radostnou událostí, ale zde to byla podle „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 316) dojemná a smutná událost.

Otázka: Proč v Jan 12,6 Ježíš dovolil, aby byl Jidáš jeho učedníkem, když byl Jidáš zloděj a budoucí zrádce?

A: Jak vyplývá z Janova evangelia 12:4–6, i poté, co se stal učedníkem, byl Jidáš zloděj. Bůh může k uskutečnění svého plánu použít jakékoli prostředky, které si zvolí. Zrada Ježíše byla součástí Božího plánu, jak ukazují Žalm 41:9, Skutky 2:23, Matouš 26:24,54, Marek 14:21, Lukáš 22:22 a Jan 13:18.

Zrada Ježíše Jidášem byla zlá věc, ale Bůh tuto špatnou věc použil jako součást svého plánu k dosažení dobra, v tomto případě k tomu, aby Ježíš zemřel na kříži za naše hříchy. Toto je příklad toho, čemu se říká „souběžnost“.

Otázka: V jakém smyslu byli v Janovi 12:7 Marie a Jidáš protiklady?

Odpověď: Jedná se o značný kontrast. Marie darovala tento drahocenný dar jako projev uctívání, zatímco Jidáš chtěl tento drahocenný dar ukrást. Marie darovala z obětavé lásky; Jidáš byl praktický a „utilitární“.

Dnes se někteří angažují v církvi pouze kvůli tomu, co z ní mohou získat, ať už materiálně, nebo duchovně. Jiní se angažují také kvůli tomu, co mohou dát. Všichni od církve dostáváme dobré učení, společenství, přátele atd., a touha po těchto věcech je dobrá. Ale co dáváte vy? Nemusí to být nějaká funkce v církvi, ale spíše to, co dáváte Bohu? Plný pohár už nemůže přijmout žádnou další tekutinu. Ale když vyléváte to, co jste obdrželi, pro druhé, Bůh může váš pohár znovu naplnit čerstvými dobrými věcmi.

Otázka: Co udělal Lazar (v očích kněží) špatně v Janovi 12:9–11, že ho chtěli zabít?

Odpověď: Vzkříšení k životu bylo něco, nad čím Lazar neměl žádnou kontrolu; i velekněží by přiznali, že Lazar neudělal nic špatného, když ho Ježíš vzkřísil. Ale velekněží se vůbec nezajímali o spravedlnost a poctivost vůči Lazarovi; byli v defenzivě, v režimu „sestavte vozy“, a udělali by cokoli, aby dosáhli svého cíle. Byli znepokojeni tím, že „celý svět se za ním vydal“ (Jan 12,19 a násl.). Někdy, když mají lidé dnes pocit, že se nacházejí v nejisté situaci, udělají totéž. Ve skutečnosti se mnozí z davu později od Ježíše odvrátili, ale velekněží to nevěděli.

V práci jsem viděl cedulku na stole jednoho manažera. Stálo na ní: „Neříkám, že je to tvoje vina; říkám, že to dávám za vinu tobě.“ Cedulka byla vtipná, ale smysl za ní vtipný nebyl – někdy člověk přežije ve své pozici jen tím, že odklání vinu na jiné. Aby to však dokázal účinně, musí být bezcitný a nesmí mu vadit, že při jeho snaze chránit sebe samého utrpí nezaslouženě ublížení jiní lidé.

Otázka: Proč by Duch Svatý v Janovi 12,21–22 z mnoha detailů, které Jan nezmínil, přiměl Jana zmínit právě tento malý detail?

Odpověď: Zaprvé, tento detail o Řecích nijak nepřispívá k rozvoji příběhu ani nevysvětluje pozdější události v evangeliu. Tento nepatrný detail však osvětluje obrovský kontrast. Zatímco velekněží, kteří znali zákon, se od Ježíše drželi stranou a spřádali plány, jak ho zabít, tito Řekové (buď nežidé, nebo spíše řecky mluvící Židé a židovští konvertité) vynaložili úsilí, aby přednesli zvláštní prosbu o setkání s Ježíšem. Židovští vůdci Ježíše odmítli, ale Řekové ho přijali, jak uvádí Evangelický komentář k Bibli na str. 865.

Nakonec Ježíšovo poselství v jejich přítomnosti zdůraznilo nutnost Ježíšovy smrti. Možná navrhli, že by Ježíš mohl uniknout tím, že s nimi odejde do zahraničí. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 1538) se domnívá, že tomu tak mohlo být.

Otázka: Co si myslíte o myšlence v Jan 12,23–24, že pro něj „je smrt nezbytná pro sklizeň“?

Odpověď: Ježíšova fyzická smrt byla nezbytná, aby mohlo dojít k vzkříšení, které porazí smrt. Ale pro nás někdy platí, že naše touhy, naděje a sny musí zemřít, než dojde k plodné sklizni. Někdy zemřou a jsou nám odňaty, protože Bůh chce, abychom se soustředili na jiné věci. Někdy možná zemřou, ale pak je Bůh vzkřísí, možná v jiné a větší podobě. I když možná nechceme vidět, jak něco, čeho si vážíme, umírá, měli bychom si pamatovat, že Ježíš nám v Janovi 15:2 a následujících verších řekl, že Bůh v našem životě prořezává. Neměli bychom se tvářit překvapeně. Měli bychom chválit Boha za to, že nás prořezává a připravuje nás na větší věci. Měli bychom chválit Pána za Jeho prořezávání – i když se nám do toho zrovna nechce.

Cvičíte pravidelně pro své zdraví? Pokud ano, víte, že cvičení ve skutečnosti rozkládá vaše svaly? Hned po skončení cvičení jste méně silní než předtím. Je to však dobrá věc, nad kterou netřeba truchlit, protože vaše svaly se vrátí stejně silné nebo ještě silnější. Netruchlíme kvůli ztrátě svalové hmoty způsobené cvičením a neměli bychom truchlit ani nad Božím prořezáváním.

A nakonec, víte, že Bůh není jediný, kdo nás prořezává? Měli bychom se prořezávat sami! Měli bychom umřít své hříšné přirozenosti podle Koloským 3:3–10, Římanům 6:12–14 a Galatským 6:14.

Otázka: Proč v Janovi 12:28–29 promluvil Otec, ale lidé tomu nerozuměli?

Odpověď: Otec chtěl, aby tomu rozuměl pouze Ježíš. Všemohoucí Bůh je také všemocným komunikátorem. Může své poselství učinit srozumitelným komukoli, komu si přeje, aby ho slyšel, a pro ty, kteří mu nemají rozumět, ho může učinit neslyšitelným nebo nesmyslným, jako nerozluštitelný tajný kód. Jak říká Zjevení 2:7,11,17,29; 3:6;13;22: „Kdo má uši, ať slyší, co říká Duch…“

Někteří lidé se snaží vysvětlovat každé Boží dílo jako pouhé přírodní jevy, jak uvádí Believer’s Bible Commentary na str. 1538.

Otázka: Kdo je v Janovi 12:31 a Janovi 16:11 knížetem tohoto světa?

Odpověď: Je to Satan, kterého Ježíš vyhnal. Další verše, které hovoří o Satanovi jako o tom, kdo má vliv na tento svět, jsou 1. Janův 5:19, Efezským 2:2 a 2. Korinťanům 4:4.

Otázka: Jak jsou v Janovi 12:32 všichni přitahováni k Ježíši?

Odpověď: Řecký text jednoduše říká „všichni“. Neupřesňuje, zda se jedná o „všechny lidi“ nebo „všechny vyvolené“, a možná měl na mysli obojí.

Všichni lidé: Po Ježíšově ukřižování a vzkříšení přišel na svět Duch Svatý, aby vydával svědectví o Kristu (Jan 15:26) a aby usvědčoval svět z hříchu, spravedlnosti a soudu (Jan 15:8–11). Nabídka evangelia je upřímně a zdarma dána každému, neboť všichni mají povinnost ji uposlechnout (2. Tesalonickým 1:8).

Všichni, kteří směřují do nebe (vyvolení): Každý, kdo jde do nebe – a to i ti, kteří žili ještě před Kristem –, jde do nebe skrze Ježíše (Jan 14:6). Není jiného jména (Skutky 14:12), skrze které bychom mohli být spaseni.

Podrobnější odpověď najdete v knize „1001 Bible Questions Answered“ na str. 36–37.

Otázka: Proč v Janovi 12:34 lidé říkali, že zákon uvádí, že Mesiáš bude trvat navěky?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Jak uvádí publikace „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 318), Daniel 7:13–14 učí, že Syn člověka bude kralovat navěky. Kniha Daniel však není součástí Zákona (Tóry).

2. Jan 12:34 neříká, že by to byla součást Zákona. Říká pouze, že dav prohlásil, že je to součástí Zákona. V Janovi 7:49 farizeové obvinili dav, že o Zákoně nic neví.

3. Pokud však dav měl na mysli Starý zákon, když použil slovo „Zákon“, pak by to bylo správné, i když nepřesné.

4. Bez ohledu na to, zda to, co dav řekl, bylo správné, Jan pouze zaznamenává, co řekli.

Otázka: Co v Janovi 12:35 a následujících verších znamená „chodit ve tmě“ a jak to lidé dělají?

Odpověď: Zatímco být v hříchu znamená být ve tmě, „chodit“ (peripateite) ve tmě je ve skutečnosti ještě konkrétnější. Nevidíte, co byste měli dělat, nemůžete si pomoci, nevidíte, co je dobré a co nebezpečné, ani co je správné a co špatné, a přesto klopýtáte. Určitě byste nechtěli v noci chodit v hustém lese bez světla. Určitě byste nechtěli jet po venkovské silnici s vypnutými světly. Stejně tak, alespoň pokud jste ve tmě, mohli byste sedět v klidu, nechodit a pravděpodobně tím situaci ještě zhoršit. Ale ještě lepší je uvědomit si naléhavost situace a dostat se tam, kam potřebujete, dokud je ještě denní světlo. Chvála Bohu za Světlo!

Otázka: Proč v Janovi 12:37–40 někteří nevěřili ani po všech těch zázracích?

Odpověď: Někdy mají věci přímou příčinu, dále příčinu, která způsobuje přímou příčinu, a nakonec konečnou příčinu. To je i tento případ.

Přímá příčina: Neobrátili se ke Kristu, protože se rozhodli ho nenásledovat.

Lukáš 7:30, Židům 4:2, Jeremjáš 17:4 a další verše to jasně ukazují. To však není smyslem Jan 12:37–40.

Nepřímá příčina: Nemohli uvěřit, protože Bůh jim zaslepil oči a zatvrdil srdce. Kdyby se obrátili ke Kristu, Bůh by je uzdravil, ale Bůh je zaslepil, aby ve své slepotě nedošli k pravdě. To je hlavní myšlenka Janova evangelia 12:37–40 a Izaiáše 6:10.

Konečná příčina (supralapsariánský pohled): Proč by se Bůh rozhodl takto jednat? Velmi malá menšina křesťanů, nazývaná supralapsariánští kalvinisté, tvrdí, že Bůh se rozhodl předurčit, že tito lidé (nazývaní zavržení) půjdou do pekla ještě předtím, než se Bůh rozhodl poskytnout (skrze Krista) každému cestu do nebe. Jinými slovy, skrze Boží tajnou vůli, o níž supralapsariánští kalvinisté tvrdí, že ji nikdo nemůže pochopit, si to Bůh přál. Podle disertační práce jednoho kalvinisty (Curt Daniel, str. 69) odhaduje, že supralapsariány bylo nanejvýš 5 % kalvinistů. Podle Daniela patří mezi supralapsariány například Théodore Beza. Uvádí, že hyperkalvinisté jsou ti, kteří odmítají bezplatnou nabídku evangelia pro všechny. Mezi ně patří A. W. Pink (str. 88) a John Gill (str. 86, 126). Loraine Boettner, známý kalvinista, ve své knize The Reformed Doctrine of Predestination (Reformovaná doktrína předurčení), str. 129, odhaduje, že pouze 1 % kalvinistů jsou supralapsáři. Na str. 127 se Boettner o této formě kalvinismu vyjadřuje velmi ostře: „Supralapsarismus zachází na jedné straně do stejně velkého extrému jako universalismus na straně druhé.“

Konečná příčina (názor většiny ostatních kalvinistů): Bůh rozhodl o tom, kdo bude zavržen, teprve poté, co vyvolil Krista jako cestu ke spáse. Nad rámec toho se zdá, že se vyhýbají odpovědi na tuto otázku a říkají pouze, že je to součástí Božího tajného, nezjeveného záměru.

Konečná příčina (převládající názor): Předzvědění předcházelo Božímu vyvolení ve dvou místech, kde jsou v Bibli zmíněna společně. Ačkoli by tyto dvě věci mohly jít ruku v ruce, nic nebrání Bohu, aby vyvolil, kdo půjde do nebe a kdo do pekla, na základě Jeho předzvědění toho, jací budou, jaká rozhodnutí učiní a jak se Bůh rozhodne působit v jejich životě.

Otázka: Proč se v Jan 12,38–41 zdálo, že Bůh nechce, aby v Ježíše uvěřilo mnoho lidí?

Odpověď: Ve většině dob a kultur byla víra v Krista „náročným“ bojem.

Jan 12,40 říká, že Bůh nechtěl, aby se někteří obrátili a byli uzdraveni.

Jan 12:41 uvádí příklad, že ačkoli mnoho farizejů v Ježíše věřilo, milovali chválu od lidí více než chválu od Boha.

Jan 12:47–48 říká, že Bůh neschvaluje ty, kteří slyší Kristova slova (a dokonce jim věří), pokud se jimi neřídí.

Zdá se, že Bůh nepřikládá velkou hodnotu víře těch, kteří upřednostňují uznání lidí před Božím uznáním.

Jan 12:40 a 12:46 však také ukazují, že Bůh zajistí, aby absolutně nikdo, kdo skutečně věří v Krista, nezůstal ve tmě. To se netýká pouze věčné tmy, ale také tmy v tomto životě, jak ukazují 1. Jan 3:6,9 a 1. Jan 4:20.

Otázka: Proč v Janovi 12:42–43 mnozí z vládců, kteří v Ježíše uvěřili, Ježíše nenásledovali?

Odpověď: Je rozdíl mezi pouhým intelektuálním přesvědčením, že Ježíš dokáže konat zázraky, a tím, že mu svěříme svůj život a následujeme ho.

Otázka: Měla by být v Janovi 13:1–17 zmíněná mytí nohou obřadem, který dodržujeme i dnes?

Odpověď: Je dobré umývat si navzájem nohy. Může to být způsob, jak pokorně projevit, že si druhých vážíte více než sebe samých. V Písmu však není nic, co by říkalo, že by to měl být obřad nebo instituce, jak to praktikují menonité z hnutí „ “. Tertullian (198–220 n. l.) ve svém díle „De Corona“, kap. 8, str. 98, zmiňuje okamžik, kdy Kristus umyl nohy svým učedníkům, ale nezmiňuje žádný standardní obřad.

Otázka: Jak se Ježíš v Jan 13,3 připravoval na odchod k Bohu, když byl sám Bohem?

Odpověď: Slovo „Bůh“, které odkazuje na pravého Boha, má nejméně čtyři významy: Otec, Syn, Duch Svatý a Bůh v Trojici. Role Otce jako Boha Ježíše je ve skutečnosti v Písmu poměrně běžným pojmem. Deset příkladů je

Jan 20:17 „Já [Ježíš] stoupám k svému Otci a vašemu Otci, k svému Bohu a vašemu Bohu.“

Židům 1:9 „…proto Bůh, tvůj Bůh,…“

Pravděpodobně 1. list Petrův 1:3 „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista!…“

Pravděpodobně Efezským 1:3 „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista,…“

Efezským 1:17 „Bůh našeho Pána Ježíše Krista“

Římanům 15:6 „…abyste oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.“

Matouš 27:46, Marek 15:34 „…Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Pravděpodobně 2. Korinťanům 1:3 „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“

Zjevení 1:6 „…učinil nás královstvím, kněžími svému Bohu a Otci…“

Pravděpodobně 1. Korinťanům 11:3 „a hlavou Krista je Bůh“ (Ambrož však zastával názor, že Bůh zde znamená Trojici, nikoli Otce).

(citáty jsou z BSB)

Někteří se domnívají, že Otec má roli Kristova Boha i po Kristově nanebevstoupení. Jiní, jako například kniha The Complete Book of Bible Answers, str. 110–111, se domnívají, že Otec byl Ježíšovým Bohem pouze tehdy, když byl Ježíš na zemi. Efezským 1:7 však toto tvrzení zřejmě vyvrací.

Otázka: Proč přesně Ježíš v Janovi 13:4–17 umyl nohy svým učedníkům?

Odpověď: Je zajímavé, že Ježíš tento čin vykonal ještě předtím, než vysvětlil jeho význam v Janovi 13:12–17.

Ježíš řekl, že to udělal jako příklad pro nás. Ačkoli většina křesťanů nevidí potřebu doslova si navzájem umývat nohy, všichni bychom se měli shodnout na tom, že bychom si měli navzájem sloužit s upřímností, pokorou a obětavostí, jak nám to Ježíš ukázal svým příkladem.

Otázka: Použil Ježíš v Janovi 13:19 božské jméno, když mluvil o sobě?

Odpověď: Ano. Řecké slovo zde zní „ego eimi“ a Aland s Greenem zde neuvádějí žádné varianty v rukopisech.

Otázka: Proč byl Ježíš v Janovi 13:21 znepokojen, když už věděl, že ho Jidáš zradí?

Odpověď: Ježíš rozumově věděl, co se stane a jak to dopadne. Jak se však ten okamžik blížil, byl citově rozrušen tím, o čem věděl, že se stane, a tím, co bude muset vytrpět.

Otázka: Jak je v Jan 13:34 a 1 Jan 2:7–8 vzájemná láska novým přikázáním?

Odpověď: Nemáme se jen mít rádi. Ježíš nám přikazuje, abychom se milovali navzájem tak, jak On miloval nás. Svým blížícím se ukřižováním Ježíš nakonec ukázal, jak moc je miloval. V 1. Jan 2:7–8 Jan uznává, že vzájemná láska je staré přikázání, ale zároveň chce, abychom si uvědomili, že milovat se navzájem tak, jak nás miloval Kristus, je nové přikázání. Jan také zdůrazňuje, že láska je staré i nové přikázání, ve 2. Janově 5.

Otázka: Jak podle Jan 13,35 pozná svět, že jsme Kristovi učedníci, když se navzájem milujeme?

A: Pokud někdo hledá důvod, proč někoho nemilovat, obvykle nemusí hledat daleko. Jako výmluvu může uvést, že s tou osobou nemá moc společného, nebo že má odlišné kulturní zázemí, jinou rasu, věk, pohlaví, náboženství, odlišné politické názory či odlišnou teologii nebo konfesii. Udělala chybu kvůli špatnému úsudku nebo jinému špatnému rozhodnutí. Není to dokonalý člověk a zhřešil. V tom či onom okamžiku tě zklamal. V tom či onom okamžiku tě rozzlobil. Samozřejmě všechny ty racionalizace, které si můžeš vymyslet, abys někoho nemiloval, by mohli ostatní použít jako důvody, proč nemilovat tebe.

Ale když necháme všechen ten „nepořádek“ za sebou, Ježíš, který ačkoli byl dokonalý, nás přesto miloval natolik, že prolil svou krev za naše hříchy, nám přikazuje milovat druhé. Nejenže nás žádá, abychom milovali druhé, ale přímo nám to přikazuje. S hořkostí, neochotou odpouštět nebo prostě jen nedůvěrou to může být pro některé lidi obtížné. Ale jako křesťané ukážeme světu ten kontrast, když se jako věřící budeme navzájem milovat. Nemáme v tom být vybíraví a milovat jen ty věřící, které je pro nás nejjednodušší milovat. Máme být v poslušnosti úplní a milovat i ty věřící, které je pro nás těžší milovat. Mohou být pro nás těžší milovat kvůli našim vlastním předsudkům, nebo mohou být těžší milovat proto, že se sami činí těžšími k milování. Ať už je to jakkoli, máme projevovat svou lásku lidem, zejména všem věřícím. Svět se ohlédne a řekne: „Páni, jak mohli být takoví?“ A někteří z nich možná dokonce řeknou: „Jak mohu být takový!“

Otázka: V Jan 13:40, oslepil Bůh nevěřící, nebo to byl bůh tohoto věku (Satan), jak říká 2 Kor 4:4?

Odpověď: I když by Bůh i Satan mohli oba samostatně činit stejné nebo podobné věci, zde to pravděpodobně není správný význam. Bůh často používá Satana jako svůj nástroj. Když se někdo odmítá řídit pravdou, kterou zná, může Bůh tuto osobu „soudně zatvrdit“, protože ztratila příležitosti vidět více pravdy. Bůh k tomu může použít Satana jako svůj nástroj.

Otázka: Proč se v Janovi 14:1 někdy znepokojuje vaše srdce a co s tím můžete dělat?

Odpověď: Slovo „vy“ v Janovi 14:1 je v množném čísle, takže Ježíš mluvil ke všem z nich a oni mohli být znepokojeni z různých důvodů. Můžeme být znepokojeni, protože nám bylo řečeno, že se na nás nedá spolehnout, že budeme věrní, jako Petr (Jan 13:38), protože opravdu cítíme, že nevíme, co se děje, jako Tomáš (Jan 14:5), nevidíme Boha [Otce] v tom, co děláme, jako Filip (Jan 14:8), nebo se nám Boží cesty nezdají být nejlepší pro šíření Jeho poselství, jako Jidášovi (ne Iškariotovi) (Jan 14:22).

V této době zkoušek, kdy by nás okolnosti mohly vzdalovat od Boha, se můžeme místo toho rozhodnout přiblížit se k Bohu i tak, i když máme chyby, jsme zmatení nebo nám chybí vize. Jak řekl otec dítěte posedlého démonem v Markovi 9:24: „Věřím; pomoz mé nevěře!“

Otázka: Jak to, že v Janovi 14:2 je v nebi mnoho příbytků?

Odpověď: V nebi pravděpodobně existuje mnoho druhů příbytků, stejně jako mnoho příbytků samotných.

1. V nebi existují různé úrovně odměn; lze si to představit jako různé typy příbytků. Tento názor zastával Basil (357–379 n. l.), který hovořil o „rozdílech v důstojnosti“. O Duchu 16.40, str. 25

2. Navíc je v nebi místo pro každého člověka, který bude spasen, aniž by tam panovalo přeplnění. Ačkoli je nabídka spásy určena všem lidem bez výjimky, v nebi nebudou žádná prázdná obydlí.

Otázka: Je v Jan 14,6 právě Ježíš, a ne Jeho slova, tou cestou, pravdou a životem, jak učil reverend Moon?

Odpověď: Ne. Nejprve uvedeme, co řekl údajný Mesiáš reverend Moon, a poté to, co v rozporu s tím říká Bible.

Rev. Moon, Božský princip, str. 131: „Ježíš neřekl, že Jeho slovo je pravda, ale že on sám je pravda, cesta a život (Jan 14:6). Je to proto, že Jeho slova byla pouze prostředkem k vyjádření toho, že on sám je pravda... Můžeme pochopit, že Nový zákon byl dán jako učebnice pro výuku pravdy lidem před 2 000 lety... V důsledku toho se dnes pravda musí objevit s vyšším standardem a s vědeckou metodou vyjádření, aby ji mohli pochopit inteligentní moderní lidé.“

Vyvrácení: Ježíš řekl: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“ Lukáš 21:22

„Ježíš odpověděl: ‚Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.‘“ Jan 14:23–24

Nemůžete tvrdit, že následujete Ježíše a posloucháte ho, a přitom odmítat jeho slova.

Otázka: Jak je Ježíš v Janovi 14:6 cestou, pravdou a životem?

Odpověď: Ježíšova volba slov je zde fascinující.

Cesta je stezka, po které se jde k cíli. Není to „bod“, ale spíše řada bodů. Máme se nacházet na jednom z těchto bodů a postupovat správným směrem.

Pravda zahrnuje správná fakta a logiku, ale znamená také mnohem více než jen to. Pravda je to, co žije v nás, co má charakterizovat náš život, co máme milovat a co máme praktikovat. Život postavený na lži není vůbec žádnou pravdou. Západní pojetí „správnosti“ a „skutečnosti“ se spojují v biblickém pojetí pravdy.

Život je jak naší životní zkušeností, realitou našeho života, tak i tím, co náš život udržuje. Jinde Bible používá metafory o vodě života a o tom, že život tvora je v jeho krvi.

Otázka: Může podle Jan 14,6 někdo jít do nebe bez Ježíše?

Odpověď: Ne. Mnozí ve Starém zákoně šli do ráje, aniž by slyšeli jméno Ježíše. Dnes nic nebrání Bohu v tom, aby děti, které zemřou a nikdy v sobě neměly Ducha Svatého, šly do nebe.

Nicméně podle Ježíšových slov v Janovi 14:6 nikdo nemůže přijít k Otci jinak než skrze Ježíše. Je zřejmé, že by se dalo předpokládat, že Ježíš by to měl vědět nejlépe.

Také Skutky 4:12 říkají, že pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli být spaseni. Filipským 2:10–11 říká, že nakonec se každý kolen pokloní a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán, ke slávě Boha Otce.

Otázka: Může podle Jan 14,6 jít do nebe někdo, kdo nikdy neslyšel jméno Ježíše?

Odpověď: Kojenci, kteří zemřou, lidé s těžkou mentální retardací a věřící ze Starého zákona o Ježíši nikdy neslyšeli. Bůh však není omezen v tom, aby je skrze Ježíše přivedl do nebe.

Otázka: Dokazuje Jan 14:6–11, že Ježíš je Bůh Otec, jak tvrdí pentekostálové vyznávající jednotu Boží, například David K. Barnard (The Oneness of God: Series in Pentecostal Theology, sv. 1, str. 68)?

Odpověď: Ne. Výrok „Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze Ježíše“ by nedával smysl, kdyby zněl: „Nikdo nepřichází k Otci, ledaže by přišel k Otci“ nebo „skrze Otce“. Ježíš řekl, že On a Otec jsou jedno, ale toto tvrzení nespecifikuje, jakým způsobem jsou jedno; to je třeba hledat v ostatních částech Písma. Jsou neoddělitelní, jedno v podstatě, slávě a cti. Ježíšův křest, Ježíšovo učení se poslušnosti v listu Židům atd. však ukazují, že jsou odlišní a liší se rolí i postavením.

Otázka: Podporuje Jan 14,8–9 panteismus, když Ježíš řekl, že je v Otci a Otec je v něm, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Ne, protože Trojice není panteismus. Skutečnost, že Otec je v Ježíši, neznamená, že Otec je ve všem, dokonce ani v hromadě odpadků. Zadruhé, Bůh Otec je bytost s myslí, vůlí a city, nikoli neosobní vesmír. Podrobnější odpověď najdete v knize When Cultists Ask na str. 181–182.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš v Janovi 14:9 řekl, že každý, kdo viděl Jeho, viděl Otce, znamená to snad, že i Otec má fyzické tělo?

Odpověď: Ne. Naopak, tento verš lze lépe použít k tomu, aby ukázal, že Otec nemá fyzické tělo. Jelikož každý, kdo viděl Ježíše, viděl Otce (který přebývá v Ježíši), tento verš naznačuje (ačkoli to nedokazuje), že Otec by neměl fyzické tělo.

Otázka: Jak v Janovi 14,10–11 přebýval Otec v Ježíši?

Odpověď: Možná způsobem, který je do jisté míry podobný tomu, jak Ježíš přebývá v nás. Otec, Syn a Duch svatý jsou stále odlišní, ale nic v Písmu neříká, že by mezi nimi existovalo oddělení. Jak poukazuje Patrik Irský (cca 389–461 n. l.), pokud mohou být lístky trojlístku odlišné, ale ne oddělené, pak může Trojice mít tři odlišné, ale ne oddělené osoby.

Otázka: Jak mohou křesťané podle Jan 14,12 konat větší skutky než Ježíš?

Odpověď: „Větší skutky“, které máme konat, nelze chápat jako „chlubení se“, ale spíše jako větší a početnější skutky pro království. Křesťané vykonali větší skutky, než jaké do té doby vykonal Ježíš, a to přinejmenším čtyřmi vzájemně se doplňujícími způsoby.

Význam: Zatímco Ježíš nasytil 4 000 a 5 000 lidí, Skutky 2:41 zaznamenávají, že díky kázání apoštolů bylo spaseno přes 3 000 lidí. Spasení lidí je jistě důležitější než jen jejich nasycení na jeden den. Od té doby křesťané jistě nasytili mnohem více než 5 000 lidí.

Počty: V knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 9, str. 145, se uvádí, že ve Skutcích 2:41 je zmíněno více lidí, kteří byli spaseni, než za celé Ježíšovo působení na zemi.

Způsob: Duch Svatý nebyl vylit na všechny národy až do Letnic. Slib, že budou konat větší skutky, je obsažen v Ježíšově slibu o příchodu Utěšitele v Janovi 14:15–18, 25

Oblast: Zatímco Ježíš během svého pobytu na zemi nikdy neopustil poměrně malou geografickou oblast, ve Skutcích 1:8 poslal své následovníky nejen do Judeje a Samaří, ale až na konec země.

Otázka: Proč není v Janovi 14:13–14 toto prohlášení o prosbě ve jménu Ježíše [údajně] nijak omezeno?

Odpověď: Je upřesněno dvěma způsoby.

Výslovně: Ježíš zde použil slovo „vy“ a mluvil přímo k učedníkům, nikoli ke všem, kdo tvrdili, že následují Boha.

Implicitně: Modlíme se k našemu nebeskému Otci a náš nebeský Otec ví, co je pro nás nejlepší, ještě lépe než naši pozemští otcové.

Otázka: Co znamená v Jan 14,16 výraz „Pomocník“?

Odpověď: Mimo jiné zde řecké slovo „pomocník“ znamenalo právního obhájce, jak uvádí New Geneva Study Bible, str. 1692, a New International Bible Commentary, str. 1255. Řečtina navíc dokáže rozlišovat mezi „jiným stejného druhu“ a „jiným jiného druhu“. Řecké slovo allon zde podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 9 a 146, znamená „jiného stejného druhu jako Ježíš“. Dále se zde uvádí, že v řečtině slovo parakletos znamenalo osobu, která pomáhala po boku jako poradce, právník, přímluvce nebo prostředník.

Podle Believer’s Bible Commentary, str. 1547, slovo pro „modlit se“ zde neznamená, že by podřízená osoba žádala nadřízenou o laskavost. Jedná se o slovo pro někoho, kdo předkládá žádost svému rovnému.

Otázka: Proč přesně nemůže svět v Jan 14:16 přijmout Ducha Svatého, Ducha pravdy?

Odpověď: Ježíš uvedl řadu souvisejících důvodů.

Svět je nevědomý, jak řekl Ježíš v Janovi 16:3. Jak však ukazuje Římanům 1:18–19, nevědomost není vždy nevinnou nevědomostí, když lidé potlačují pravdu.

Někteří na světě Ježíše doslova „nenávidí“, jak Ježíš předpověděl v Janovi 15:18,24.

Někteří jsou lháři, jak řekl Ježíš v Janovi 8:55. Někteří mohou lhát ostatním, ale mohou také lhát sami sobě.

Někteří mají „jiné starosti“, protože uctívají jiné modly, ať už jde o jiná náboženství, peníze, alkohol atd. „Ti, kdo lpí na bezcenných modlách, opouštějí Jeho milující oddanost“ Jonáš 2:8 (BSB)

Někteří lidé nejsou Boží ovce, jak řekl Ježíš v Janovi 10:26.

Nemají místo pro mé slovo, jak řekl Ježíš v Janovi 8:37

V souvislosti s předchozím: pokud někdo nevěří, že Ježíš je tím, za koho se vydává, zemře ve svých hříších, jak řekl Ježíš v Janovi 8:24.

Svět je nepřátelský vůči soudu nad svým materialismem a hříchem. Nechtějí Ducha Svatého, který by je usvědčoval z hříchu a nedostatku spravedlnosti, jak řekl Ježíš v Janovi 12:8–10.

A konečně, nikdo nemůže přijít k Ježíši, pokud ho k tomu nepřitáhne Otec, jak řekl Ježíš v Janovi 6:44.

Otázka: Tvrdil snad křesťan z Malé Asie jménem Montanus, žijící kolem roku 160 n. l., v Janovi 14:16–17, že je vtělením Utěšitele, jak tvrdí skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible na str. 988?

Odpověď: Asimov se měl držet psaní sci-fi, protože v tomto případě si popletl fakta. Montanus sice tvrdil, že je prorokem, skrze něhož promlouval Utěšitel (parakletos), ale nikdo (kromě Asimova) neřekl, že by Montanus byl vtělením čehokoli nebo kohokoli. Tertullian byl nejvýznamnějším členem montanistického „náboženského hnutí“ a jeho rozsáhlá díla byla považována za ortodoxní a ortodoxní křesťané je po něm hojně využívali. Kypřian z Kartága (cca 246–258 n. l.) dokonce říkal: „Přineste mi mého mistra“, když chtěl, aby mu někdo přinesl Tertullianovy knihy ke studiu.

Otázka: Je v Jan 14:16 Pomocník „Božská věda“, jak tvrdila Mary Baker Eddyová, zakladatelka Křesťanské vědy, v knize Věda a zdraví s klíčem k Písmu na str. 55, 271?

Odpověď: Ne, Pomocníkem je ve verši 26 Duch Svatý a je o něm hovořeno jako o „On“, nikoli jako o „to“, jak by tomu bylo v případě Božské vědy.

Otázka: Bylo v Janovi 14:16–26; 15:26; 16:5–15 v Novém zákoně prorokováno, že Mohamed je Parakletos, neboli Duch Svatý, jak tvrdí někteří muslimové?

Odpověď: Ne. Kdyby to byla pravda, pak by muslimové věřili těmto pěti věcem (v což obecně nevěří).

1. Mohamed oslavoval Ježíše. (Jan 16:14)

2. Alláh poslal Mohameda ve jménu Ježíše. (Jan 14:26)

3. Mohameda poslal také Ježíš. (Jan 16:7)

4. Mohamed přijal Ježíšovu moudrost a zjevil nám ji. (Jan 16:15)

5. Mohamed byl „v“ apoštolech. (Jan 16:17)

Žádný znalý muslim by tedy nevěřil, že se tyto verše vztahují k Mohamedovi. Tyto verše se musí vztahovat k někomu jinému, kdo byl poslán od Boha.

Na druhou stranu by možná muslimové měli oslavovat Ježíše, pokud si na základě těchto veršů myslí, že to Mohamed činil. Jeden imám mi však řekl, že muslimové by měli Ježíše chválit a oslavovat, avšak ne ho uctívat.

Mimochodem, slovo parakletos/on se vyskytuje v Janovi 14:6 v rukopise p75 (Bodmer 14/15) datovaném do konce druhého nebo možná třetího století, v rukopise p66 datovaném do poloviny druhého století a v Sinaiticus.

Také Tertullian učil, že Paraklet, Utěšitel, působil v srdcích lidí v jeho době (193 n. l.) ve spise O monogamii, kap. 3, str. 61.

V díle Hegemonius (4. století) se křesťan Archelaus rovněž zabýval tím, jak je Paraklet v Janovi 14–16 Bohem Duchem Svatým, a to v knize „Disputation with Manes“, kap. 34–35, str. 208–209

Otázka: Ukazuje Jan 14,18, že Kristus je Bůh Otec, jak tvrdí pentekostálové vyznávající jednotu?

Odpověď: Pentekostálové vyznávající „jednotu“ zaměňují Ježíšovy činy s Ježíšovou identitou. To, že nás Ježíš nenechá jako sirotky, neznamená, že je tou samou bytostí jako Otec. Když byl Ježíš pokřtěn, neklamal ani nemátl lidi, ani nepředváděl ventriloquistické číslo, když k němu promluvil Otec z nebe. Otec neřekl: „Toto jsem já, v němž mám zalíbení.“ Otec naopak řekl: „Toto je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení!“

Otázka: Jak se v Janovi 14:22–24 zjevuje Ježíš křesťanům, a ne světu?

Odpověď: Je pravda, že každý může něco o Ježíši vědět. Avšak pouze křesťané znají Ježíše osobně, protože Ježíš přebývá v našich srdcích.

Otázka: Jak se v Janovi 14,27 liší pokoj Ježíše, knížete pokoje, od pokoje světa?

Odpověď: Mír světa je vnější a dočasný, protože závisí na vnějších okolnostech. Ježíšův mír je vnitřní i vnější a je trvalý, protože je nezávislý na vnějších okolnostech.

V jistém smyslu, stejně jako někdo, kdo se chystá zemřít, zanechává svou závěť, aby zajistil své děti a požehnal jim, i Ježíš dává svým dětem své požehnání a slib, že se o ně postará.

Otázka: Jak je v Janovi 14:27–28 Otec větší než Ježíš?

Odpověď: Na zemi se Ježíš vyprázdnil, a samozřejmě byl tehdy Otec větší než Ježíš. V nebi má Ježíš podřízenou roli vůči Otci. Bohem Ježíše je Otec. Viz 1. Korinťanům 11:3; 15:25–28; Matouš 12:18; Efezským 1:3, 17; Jan 1:33; 14:16, 26, 28; Římanům 8:26–27.

Otec není větší než Ježíš ve dvou ohledech:

Podstatou (Filipským 2:6). (Více informací najdete v Hilariově díle O Trojici 9:2 a 7:27.)

Čest. Viz Jan 5:18; 5:23; Koloským 2:9–10; (Izaiáš 44:6; Zjevení 1:8 vs. Zjevení 1:17–18; 22:13)

Jak ukazuje Jan 5:18, otec je svou podstatou rovný synovi, kterého zplodil. Jinak by tvůj otec musel být větší než ty, tvůj dědeček větší než on a tvůj stý předek by musel být superčlověk. Lidé vytvářejí věci, ale „zplodí“ pouze lidi. Bůh stvořil stvořené věci, ale „zplodil“ pouze Boha, svého jednorozeného Syna. Oba přijímají čest a chválu ve Zjevení 5:9, 12–14.

Kniha *Now That’s a Good Question* (str. 43–44) rozlišuje mezi mylnou představou o „podřízenosti“ Syna a správným pojetím „podřízenosti“ Syna. R. C. Sproul dodává: „To je jeden z důvodů, proč církev vždy vyznávala nauku zvanou podřízenost Krista.“

Otázka: V jakém smyslu se v Janovi 15:1 liší „pravý vinný kmen“ od obyčejného vinného kmene?

Odpověď: Řecké slovo pro „pravý“ zde neznamená tolik „pravý“ versus „falešný“, jako spíše „pravý“ nebo „původní“ versus „napodobenina“ nebo „kopie“.

Otázka: Jaká další metafora o vinném kmeni se v Janovi 15:1 objevila před touto?

Odpověď: Ježíš mohl tyto slova pronést buď v horní místnosti, při cestě z horní místnosti na Olivovou horu, anebo přímo na Olivové hoře západně od Jeruzaléma. Pokud míjeli chrám, na jeho průčelí byla velká zlatá réva s větvemi, symbolizující izraelský lid. Žalm 80:8–16, Ezechiel 17:1–6, Jeremjáš 12:10–11 a Izaiáš 5:1–7 – všechny tyto pasáže přirovnávají Boží lid k vinici. Bůh řekl: „Neboť vinice Hospodina zástupů je dům Izraele a muži z Judy jsou rostlinou Jeho potěšení. Očekával spravedlnost, ale viděl krveprolití; očekával právo, ale slyšel výkřik úzkosti.“ (Izaiáš 5:7)

Otázka: Jaký je v Janovi 15:1 rozdíl mezi tím, když vidíme Ježíše jako vinný kmen, který drží ratolesti pohromadě, a tím, když vidíme, že to jsou lidé, kdo drží ratolesti pohromadě?

Odpověď: Izrael byl vinným kmenem v Jeremjášovi 2:21. Ježíš zde však používá jinou metaforu: On, nikoli Izrael, je vinným kmenem v Janovi 15:1. Pokud vaše církevní organizace klade větší důraz na lidi, kteří ji drží pohromadě, než na Ježíše, který ji drží pohromadě, měli byste se zamyslet, zda jste ve správné organizaci.

Co si myslíte o tomto citátu? „Bůh je v tom tichém, jemném hlasu. Ve všech těch čestných prohlášeních, obžalobách je to všechno dílo ďábla – samá korupce. No tak! Vy žalobci! Vy, kteří křivě přísaháte! Ať se celé peklo přeteče! Vy hořící hory, vylijte svou lávu! Neboť já nakonec vyjdou na vrchol. Mám se čím chlubit víc, než měl kdy jakýkoli člověk. Jsem jediný člověk, který od dob Adama dokázal udržet pohromadě celou církev. Velká většina všech stála při mně. Ani Pavel, ani Jan, ani Petr, ani Ježíš to nikdy nedokázali. Chlubím se tím, že žádný člověk nikdy nevykonal takové dílo jako já. Ježíšovi následovníci od něj utekli; ale Svatí posledních dnů ode mě dosud nikdy neutekli. Znáte můj každodenní život a chování. Jsem v lůně ctnostných a dobrých lidí. Jak rád poslouchám vytí vlků! Až se mě zbaví, odejde i ďábel. Za poslední tři roky mám záznamy o všech svých činech a jednáních, neboť jsem neustále zaměstnával několik dobrých, věrných a schopných písařů: doprovázeli mě všude a pečlivě zaznamenávali mou historii; zapisovali, co jsem udělal, kde jsem byl a co jsem řekl; proto mi moji nepřátelé nemohou nic vytknout, ať už jde o jakýkoli den, čas nebo místo, neboť mám písemné svědectví, které dokazuje mé činy; a moji nepřátelé proti mně nemohou nic dokázat.“ Joseph Smith, zakladatel mormonismu. History of the Church, sv. 6, str. 408–409

Nebo co třeba tento citát, který je mírnější? V Dictatus Papae (pravděpodobně z roku 1075 n. l.) papež Řehoř VII. řekl: „Římská církev byla založena výhradně Bohem; pouze římský papež může být oprávněně nazýván univerzálním; pouze on smí používat císařské insignie; pouze jeho nohy budou líbány všemi knížaty; pouze on smí sesazovat císaře; on sám nesmí být souzen nikým; římská církev se nikdy nemýlila, ani se nebude mýlit po celou věčnost.“ Austinova Tematická historie křesťanství, str. 165.

Otázka: Jak mohl Ježíš v Jan 15,3 říci, že jsou všichni čistí, když ho Jidáš zradil?

Odpověď: Pamatujte, že v tu chvíli už Jidáš odešel a nebyl přítomen, když Ježíš mluvil.

Otázka: Co znamená slovo „zůstat“ v Jan 15,4?

Odpověď: Slovo „zůstat“ (v řečtině „meno“) má ve všech Janových spisech velký význam. V Janovi 15 se vyskytuje 11krát, v Janově evangeliu 40krát a v Janových epištolách 27krát.

Stejně jako u ratolesti na vinném kmeni to znamená jen jedno: žít v spojení s vinným kmenem. Ratolest může být zcela odříznuta. Nebo by život ratolesti nemohl být spojen s vinným kmenem a ratolest by odumřela. Je zajímavé, jak stromy na podzim ztrácejí listy. Strom vytváří korek, který zastaví tok vody a živin do listu či ratolesti. Bez živin odumírají, ztratí oporu a spadnou. Stromy někdy ztrácejí větve i v létě. Když větev nedostává sluneční světlo, nevytváří žádné cukry ani plody a strom ji odřízne.

Otázka: Jak v Janovi 15:4 zůstávají křesťané v Ježíši?

Odpověď: Několika způsoby.

Důvěřujeme Mu, že nás vede krok za krokem.

Posloucháme Ježíše, a to nejen z povinnosti, ale s ochotou, plně a s radostí, protože víme, že Boží cesta je ta nejlepší.

Modlitba by měla být klíčovým rysem, který charakterizuje náš život.

Touha po Ježíši, po tom být s Ním, a modlitba za Jeho návrat.

Otázka: Znamená v Janovi 15:6 to, že když je ratolest odhozena, může pravý věřící ztratit své spasení?

Odpověď: Tento verš říká, že ten, kdo nezůstává v Ježíši, může být odhozen a spálen. Kromě toho existují dva způsoby, jak tento verš vyložit.

1. Všichni by se měli shodnout na tom, že jelikož Bůh ví vše a věděl, kdo půjde do nebe (vyvolení), ještě předtím, než se kdokoli narodil, někteří půjdou do pekla, i když byli v církvi a navenek vypadali jako křesťané. Žádný z vyvolených však nebude ztracen, zatímco všichni zavržení budou, protože vševědoucí Bůh to věděl předem.

2. Skuteční křesťané se neshodují v tom, zda může být člověk skutečně znovuzrozen a později buď ztratit své spasení, nebo se rozhodnout od svého spasení odvrátit a jít do pekla. Více k této otázce najdete v diskusi o Židům 6:4–14 a Efezským 1:14.

Otázka: Jak věřící přinášejí ovoce v Kristu podle Jan 15:8?

Odpověď: Všimněte si, že zde nejde o to, učit se věci, učit druhé nebo vykonávat službu; jde o to přinášet ovoce. Věřící přinášejí ovoce v Kristu nejméně třemi způsoby:

Podoba s Kristem: V nitru bychom měli přinášet ovoce Ducha a mělo by být vidět, že se stáváme stále zbožnějšími.

Milost a dary: Měli bychom pomáhat jak věřícím, tak nevěřícím svým časem, penězi a podporou utlačovaných.

Obrácení a učedníci: Můžeme pomáhat tím, že připravujeme půdu, zaséváme semeno evangelia a sklízíme úrodu, abychom přivedli lidi k víře v Ježíše Krista. Můžeme také vést ostatní křesťany a pomáhat přivádět zpět ty, kteří se odchýlili.

Výsledky nespočívají v tom, co děláte vy, ale spíše v tom, co vyraší v životech jiných lidí.

Otázka: Znamená verš Jan 15:8, že lidé jsou neplodní, pokud nepřivedou jiné ke Kristu, jak učí jedna neobvyklá skupina?

Odpověď: Ne. Nevíme, zda Jeremiáš za svého života přivedl k Bohu téměř nikoho, ale přesto sloužil Bohu jako účinný prorok a kazatel. Je to jeden z druhů důkazů přinášení ovoce, ale v Galatským 5:22–23 není ani uveden jako jedno z plodů Ducha. Viz doplňující odpověď v článku „Když se ptají členové sekt“.

Otázka: Měli bychom se podle Jan 15,14–15 stále nazývat Kristovými služebníky?

Odpověď: Ano. Petr, který tato slova slyšel z první ruky, by měl být v nejlepší pozici k tomu, aby pochopil, co Ježíš tím myslel. Ve 2. Petrově 1:1 se Petr nazval služebníkem (vlastně otrokem) Ježíše. V Římanům 1:1, Filipským 1:1, Titovi 1:1 a Jakubovi 1:1 se také Pavel a Jakub označují za otroky Krista Ježíše.

Bez ohledu na to, zda to někdo vykládá tak, že Ježíš neoznačuje učedníky za „pouhé služebníky“, nebo za „služebníky“, Ježíš říká, že je neoznačuje pouze za služebníky. Ježíš se nezabývá tím, jak by se měly nazývat Boží děti.

Otázka: Jaké jsou podle Jan 15,15 některé způsoby, jak bychom měli jednat jako služebníci Kristovi, a jaké jsou některé způsoby, jak bychom měli jednat jako Kristovi přátelé?

Odpověď: Být služebníkem Krista je dobré a nechtít být služebníkem Krista je špatné. Ježíš zde však říká, že existuje mnohem více než pouhé bytí služebníkem Krista. Podívejme se na to z našeho úhlu pohledu a poté z Božího.

Z našeho pohledu

Kdybychom byli pouze služebníky, služebník dělá to, co se mu řekne; alespoň když je pod dohledem. Služebník se často nezajímá o výsledek ani o úspěch. Služebník může být služebníkem jen po určitou dobu a starat se pouze o to, co se děje v krátkodobém horizontu, než odejde dál. Myslet mimo zaběhnuté schéma, hledat lepší způsoby, jak věci dělat, projevovat iniciativu nebo přicházet s inovacemi – to obvykle není to, co by služebníci dělali.

Na rozdíl od služebníka je přítel jako partner nebo člen rodiny. Ochotně dělá, co je třeba, i když mu to nikdo neřekne. Velmi mu záleží na výsledku a úspěchu plánu svého pána. Nezajímá nás jen to, zda květiny vyraší, ale také to, zda plody zůstanou, nebo ne.

Stejně jako služebník však i my máme svého pána. I syn by měl poslouchat svou matku a otce. Můžeme přicházet s inovacemi a vymýšlet lepší způsoby, jak věci dělat, ale pouze v mezích toho, co nám náš pán přikázal. K dosažení plánu máme k dispozici nejrůznější prostředky – násilí, zastrašování, nátlak, podvod, podvádění, krádež – a nikdy je nesmíme použít, bez ohledu na to, jak efektivní by podle nás v určité situaci mohly být.

Z Božího pohledu

Služebník by nemusel vědět, co se děje, ale pouze to, co má právě teď udělat. O to, jak má něco udělat, jak má spolupracovat s ostatními, se postará jeho úkol.

Na rozdíl od služebníka Bůh často chce, abychom sami přišli na to, jak něco vykonat, a ne jen mechanicky plnili pokyny jako služebník. Měli bychom projevovat iniciativu. Bůh nám může svěřit úkoly, které nedokážeme zvládnout sami, a přesto od nás očekává, že je splníme. Místo toho, abychom se pokoušeli o marný úkol, selhali a řekli Bohu: „Udělal jsem, co jsem mohl“, Bůh chce, abychom spolupracovali s ostatními věřícími a společně tento úkol splnili. To, co dokážete nebo nedokážete sami, bez využití nástrojů a spolupracovníků, které vám Bůh dal, není ve skutečnosti podstatné; podstatné je to, co dokážete nebo nedokážete s nástroji a spolupracovníky, které vám Bůh dal, v moci Ducha Svatého. Často svěřujeme své důvěrné plány do budoucna přátelům. Stejně tak činí i Bůh. Chceme znát Boží vůli pro nás, ale měli bychom také chtít znát Jeho srdce.

Stejně jako u služebníka však i v našem životě stále existuje mnoho věcí, které nám Bůh nechce odhalit, nebo nám je alespoň zatím nechce odhalit. Mohou existovat i jiné věci, které se nám již staly, a u nichž stále netušíme, proč Bůh dopustil, aby se staly. Jak řekl jeden křesťanský autor: „Neměli bychom se urážet kvůli tomu, co není vysvětleno.“ Bůh není jen náš přítel, ale náš nejlepší přítel; přesto je však stále naším Pánem.

Otázka: V Janovi 15:16, v jakém smyslu si oni nevybrali Krista, ale Kristus si vybral je?

Odpověď: Na tento úryvek lze nahlížet dvěma způsoby.

Bezprostředním kontextem je vysvěcení na apoštoly. Kristus si mohl vybrat kohokoli, aby se stal Jeho apoštolem, a vybral si právě je. Tím, že si je vybral, jim požehnal; oni Ježíši žádnou laskavost neprokazovali.

Někteří v tom vidí obecný kontext Božího vyvolení ke spáse.

Bez ohledu na to, zda věříte, že tento konkrétní úryvek má tento zamýšlený význam, Bible učí, že Bůh nás vyvolil před počátkem času. Je tedy zřejmé, že Bůh nás vyvolil dříve, než jsme si my vybrali Jeho. Navíc Římanům 3:11–12 a další úryvky ukazují, že bychom si Boha ani nemohli vybrat, kdyby v našich životech nepůsobilo Boží dílo.

Otázka: Co je v Janovi 15:16 míněno „plodem, který zůstává“, a co „plodem, který nezůstává“?

Odpověď: Vysvětlení nám zde poskytuje 1. Korinťanům 4:12. Skutky, které jsou údajně konány pro Boha, ale ve skutečnosti jsou motivovány pýchou, závistí nebo jinými zlými pohnutkami, Bůh neuzná ani neodmění. Stejně tak budou přiměřeně souzeny i skutky, které nejsou konány z bezbožných pohnutek, ale z pohnutek, které nejsou bohabojné, jako je například touha po finančním bohatství.

Existují přinejmenším tři druhy ovoce.

Vnitřní: Charakter je definován jako to, kým jste, když si myslíte, že se nikdo nedívá.

Vnější: Naše činy přinášejí ovoce, ať už dobré, nebo špatné.

Finanční: Naše příspěvky na Boží dílo a na chudé a potřebné jsou zaznamenány, stejně jako příspěvky Šimona ve Skutcích 10.

Evangelizace a učednictví: V listě Filipským Pavel řekl, že samotní Filipští byli Pavlovou radostí a korunou.

Naše děti a ti, nad nimiž bdíme v církvi: Součástí předchozího je to, jak vychováváme své děti a jak starší bdí nad těmi, za které nesou odpovědnost. Oni jsou zodpovědní za svá vlastní rozhodnutí, ale my máme odpovědnost, když nad nimi bdíme.

Otázka: Jaký je v Janovi 15:17 rozdíl mezi tím, mít zvláštní lásku k ostatním věřícím, a vytvářet uzavřenou skupinu?

Odpověď: Je v pořádku mít některé přátele, ke kterým máme bližší vztah než k ostatním. A samozřejmě bychom měli mít k našemu partnerovi nejen romantické city, ale také přátelství, které je bližší než ostatní přátelství. Pokud je však vaše přátelství s malou skupinkou přátel exkluzivní a nepřijímá nové členy, může se jednat o „přátelství, které se zvrtlo“. Zeptejte se tedy sami sebe: „Je vaše přátelství inkluzivní, nebo exkluzivní?“ Existují však někteří nevěřící (a dokonce i tělesní křesťané), od kterých byste se měli držet dál, pokud vás neustále svádějí k hříchu.

Otázka: Jak svět nenáviděl Ježíše v Janovi 15:18?

Odpověď: Dvěma způsoby:

Jménem: Lidé obvykle nezneužívají jména Buddhy, Konfucia nebo Mohameda. Zdá se, že zneužívají pouze jména „Bůh“ a „Ježíš“.

Charakterem: Někteří odmítají cokoli, co souvisí s Kristem. Zatímco někteří o Kristu vědí mnoho a přesto Ho odmítají, jiní záměrně nechtějí o Kristu nic vědět.

Otázka: Jak v Janovi 15:22,24 příchod Ježíše zvýšil u některých lidí zodpovědnost za jejich hřích?

Odpověď: Dobrou zprávou je, že Bůh nečiní lidi zodpovědnými za to, co nevědí (Římanům 4:15; 5:12). Na druhou stranu 2. Petrův 2:22 a další verše ukazují, že lidé čelí více či méně přísnému soudu, když odmítají pravdu, a to na základě pravdy, kterou znali.

Otázka: Proč podle Jan 15:23 nikdo nemůže nenávidět Ježíše, aniž by zároveň nenáviděl Otce?

Odpověď: Jako součást Trojice jsou Otec, Syn a Duch Svatý stejní ve své podstatě, záměru a cti, a naše poslušnost, služba a láska k jednomu z nich se vztahuje i na ostatní.

Otázka: Myslíte si, že „vyloučení ze synagogy“ v Janovi 16:2 zahrnuje i vyloučení křesťanů z církve?

Odpověď: Ano, zahrnuje to i vyloučení z náboženského shromáždění. Martin Luther, anabaptisté i John Wesley byli všichni vyloučeni ze svých církví. Mnoho opravdových křesťanů není v některých liberálních církvích vítáno.

Otázka: Jak si mohl někdo v Janovi 16:2–3 myslet, že prokazuje Bohu službu tím, že zabíjí Ježíšovy učedníky?

Odpověď: Mnoho lidí mělo velmi pokřivený pohled na Boha. Následuje částečný seznam pronásledování křesťanů ze strany náboženských lidí a tisíců zabitých, pokud je to známo.

Otázka: Proč v Janovi 16:5 Ježíš řekl, že se nikdo neptá, kam jde, když se Tomáš [údajně] zeptal v Janovi 14:5?

Odpověď: Tomáš se ve skutečnosti NEzeptal, kam Ježíš jde. V Janovi 14:5 se Tomáš pouze ptá, jak mohou poznat cestu, protože konstatuje (neptá se), že ji neznají. Ježíš právě řekl, že cestu znají, a Tomáš říká, že ji ještě neznají.

Člověk má dojem, že Ježíš jen čekal, až se někdo zeptá, jak poznat cestu, aby mohl v Janovi 14:6–7 zjevit tuto pravdu o sobě samém. Žádný jiný židovský učitel netvrdil, že on sám je tou cestou. Ježíš nebyl jen učitelem pravdy, který ukazuje cestu, on sám byl tou cestou.

Ale poté, co to Ježíš zjevil, a lidé tedy znali cestu, protože znali Ježíše, ani Tomáš, ani nikdo jiný se nezdál mít zvláštní zájem ptát se Ježíše, kam Ježíš půjde nebo čím bude muset projít.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 16,5 řekl, že se nikdo neptá, kam jde, když se na to Petr ve skutečnosti zeptal v Janovi 13,36?

Odpověď: Nejprve dvě věci, které nejsou součástí odpovědi, a pak samotná odpověď.

X Mluvil ke všem kromě Petra: Ježíš mohl ukázat na ostatních 10 učedníků, kromě Petra, a říci: „Proč se nikdo z vás neptá, kam jdu?“ I když je to technicky možné, Jan byl očitým svědkem a tyto pasáže nedávají žádný náznak toho, že by Ježíš rozlišoval mezi Petrovou otázkou a tím, že se ostatní neptali.

X Ježíš zapomněl, že se Petr zeptal: Ačkoli byl Ježíš na zemi bez hříchu, jako smrtelný člověk – jak Písmo neuvádí – nebyl vždy schopen pamatovat si každý detail, zejména pod velkým tlakem. Ačkoli má toto vysvětlení výhodu v jednoduchosti, domnívám se, že existuje lepší vysvětlení.

Řecký slovesný čas a sled Ježíšova učení: Když Petr a Tomáš poprvé položili své otázky, Ježíš jim nemohl dát úplnou odpověď, aniž by nejprve poznali Ježíšovu roli jako cesty, pravdy a života a aniž by jim představil Ducha Svatého. Poté se Ježíš zeptal: „A přesto se mě nikdo z vás neptá (přítomný čas), kam jdeš?“ Wuestův rozšířený překlad uvádí: „se mě ptá“.

Publikace „The Expositor’s Greek Testament“, sv. 1, str. 835 uvádí, že učedníci byli natolik pohrouženi do vlastního zármutku nad Ježíšovým odchodem, že je ani nenapadlo zeptat se, kam Ježíš půjde. „New International Bible Commentary“, str. 1257 uvádí, že tato otázka byla položena kvůli jejich zděšení, nikoli kvůli skutečné touze vědět, kam Ježíš jde.

Otázka: Jak v Jan 16,8–11 Utěšitel usvědčuje svět z hříchu, spravedlnosti a soudu?

Odpověď: Alespoň dvěma způsoby.

Přímo a vnitřně Duch Svatý usvědčuje lidi, aby litovali svých hříchů a obrátili se k Bohu.

Nepřímo a navenek působí Duch Svatý skrze lidi, aby přivedl ostatní ke Kristu.

Otázka: Proč jim Ježíš v Janovi 16:12 neřekl vše, co by potřebovali vědět?

Odpověď najdeme v Janovi 16:13. Bůh jim nakonec sdělil vše, co kdy potřebovali vědět, jen to v tu chvíli ještě nepochopili. Proto oni, stejně jako my, potřebujeme Ducha Svatého, aby nás vedl a dával nám vedení, které pro daný den potřebujeme.

Ilustruje to krásný příběh. Žil jednou bohatý král, který měl syna, kterého velmi miloval. Jednou za rok přišel syn za svým otcem a požádal ho o kapesné na celý rok. Král mu ho dal a celý rok svého syna neviděl. Král svého syna nejen miloval, ale byl také moudrý. Když příští rok syn přišel, otec mu dal kapesné na jeden den. Pokud chtěl syn kapesné na další den, musel přijít a promluvit si s otcem. Podobně, pokud jste věřící a skutečně od Boha nedostáváte to, co potřebujete, možná byste měli trávit více času tím, že k Němu budete denně přicházet v modlitbě.

Otázka: Je v Janovi 16:12–13 Duch pravdy zde Bahá’u’lláh?

Odpověď: Ne, Duch pravdy je zde duch, nikoli osoba. Je to ten samý Duch Svatý, o kterém právě mluvil Ježíš v Janovi 14–16. Nelze říci, že v Janovi 16:12–13 se slovo „duch“ vztahuje na jednu osobu, zatímco v Janovi 14:16–18, 25–26; 15:26; 16:5–11; 16:14–15. Duch Svatý sestoupil o Letnicích, nikoli v devatenáctém století, kdy vzniklo bahá’í náboženství.

Otázka: Jak v Janovi 16:13 Duch Svatý vede ke vší pravdě?

Odpověď: Lidé ze Západu často chápou pravdu především jako pravdivá či nepravdivá tvrzení. Člověk však může mít pravdu v mnoha nepodstatných bodech a přesto se v zásadních otázkách velmi mýlit. Člověk může být čestný při nakupování a prodávání, a přesto sloužit náboženství, které je lží.

Pravdou je Ježíš, ne jen pravdivá doktrinální tvrzení. Právě setrvávání v pravém Ježíši nás povede k pravdivým doktrinálním tvrzením, nikoli doktrína, která nahrazuje Ducha a vede nás ke Kristu. Samozřejmě v nebi budeme znát také všechna pravdivá doktrinální tvrzení.

Všichni praví křesťané se shodují na následujícím:

1. Bůh je svatý, milující, dobrý, spravedlivý, všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný.

2. Zhřešili jsme a všichni potřebujeme Spasitele.

3. Ježíš je svou smrtí a tělesným vzkříšením jedinou cestou ke spáse.

4. Musíme činit pokání a věřit v Ježíše.

5. Všichni bychom měli vést svatý život.

A mnoho dalších důležitých věcí.

Skuteční křesťané se neshodují v následujících otázkách:

Přesný význam křtu a to, zda by měl být udělován pouze věřícím, nebo i kojencům.

Zda je lepší chodit do kostela v sobotu nebo v neděli.

Zda je v pořádku pracovat v sobotu nebo v neděli.

Přesný význam Večeře Páně.

Zda by křesťané měli někdy bojovat ve válce nebo lhát, aby zachránili život před zlými lidmi.

Rovnováha mezi Božím předurčením a lidskou svobodnou vůlí.

Tisíciletí a načasování vytržení.

Správný počet knih ve Starém zákoně.

Zda mohou praví křesťané ztratit své spasení.

Další vedlejší a triviální záležitosti.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Janovi 16:13 se píše, že Duch Svatý vede ke vší pravdě, jak to, že mezi pravými křesťany existuje tolik neshod?

Odpověď: Odpověď najdete v diskusi k Efezským 4:4.

Otázka: Jak se podle Jan 16,20–22 promění smutek učedníků v radost?

Odpověď: K tomu došlo dramatickým způsobem po vzkříšení, když znovu uviděli svého milovaného Ježíše. Stane se to všem Kristovým učedníkům, až zemřeme a odejdeme k Ježíši do nebe.

Otázka: Máme podle Jan 16,23 prosit o věci Ježíše, nebo se obracet pouze na Otce?

A: Modlitba Páně je adresována Otci a zdá se, že k Otci se modlilo více lidí než k Ježíši. Je však v pořádku obracet se s prosbami na Ježíše, jak to učinil Štěpán, naplněný Duchem Svatým, který v Skutcích 7:59–60 přednesl Ježíši dvě prosby.

Q: Znamená Jan 16:24, že v modlitbě můžeme dostat cokoli, co si přejeme, jak naznačují někteří učitelé hnutí „Slovo a víra“?

A: Pavel si to rozhodně nemyslel, protože prosil, aby mu byl odebrán trn v těle, a nestalo se tak. Pavel také nejprve promluvil k Galatským kvůli nemoci a pravděpodobně nechtěl být nemocný, ačkoli Bůh Pavlovu nemoc použil k dobrému. Jan 16:24 nás povzbuzuje, abychom prosili, ale je to v kontextu setrvávání v Něm. Proste tedy o vše, o co si myslíte, že Bůh chce, abyste prosili, ale trpělivě si uvědomte, že Bůh jako moudrý rodič řekne „ne“ jak věcem, o kterých víte, že je Bůh nechce, abyste nyní měli, tak i věcem, o kterých si myslíte, že je Bůh chce, abyste měli, ale Bůh to ví lépe. Doplňující odpověď najdete v knize When Cultists Ask, str. 186–187.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 16:25 mluvil v podobenstvích dokonce i ke svým vlastním učedníkům?

Odpověď: Možná to pomůže vysvětlit tato jednoduchá analogie. Představte si učitele, který by vyučoval matematiku pouze formou přednášek: bez domácích úkolů a bez testů. Bez nutnosti poskytovat zpětnou vazbu by se žáci brzy stali ve svém učení samolibými. Navíc u předmětů, jako je diferenciální a integrální počet, parciální diferenciální rovnice a analýza konečných prvků, nespočívá výzva v rovnicích, které je třeba se naučit nazpaměť, ale v pojmech, které je třeba pochopit a aplikovat. Ačkoli Ježíš nikdy nedával písemné testy, místo toho kladl otázky, hádanky a vyprávěl podobenství. Člověk musel znát Boží slovo, aby mohl vůbec doufat, že něčemu z toho porozumí. Navíc nestačí se učit pouhá slova. Musíme o těchto pravdách přemýšlet, abychom pochopili pojmy, které nám Bůh sdělil v Bibli.

Neměli bychom se nechat odradit, když jsou pro nás některé části Bible těžko srozumitelné. Ať se nám to líbí nebo ne, Ježíš přiznal, že někdy dokonce záměrně mluvil nejasně. Zdá se, že proces poznávání hlubokých pravd Bible, spojený s přemýšlením a uvažováním, je téměř stejně důležitý jako dosažení cíle, jímž je poznání samotných hlubokých pravd.

Otázka: Proč se obsah modlitby v Janovi 17 zcela liší od modlitby o tom, aby ho minul ten kalich, v Getsemanské zahradě (Mt 26,36–46; Mk 14,32–43; Lk 22,39–47)?

Odpověď: Protože se jednalo o různé modlitby. Jan 17 se s největší pravděpodobností odehrál v Getsemanské zahradě, i když to mohlo být o něco dříve. Bez ohledu na to však modlitba v synoptických evangeliích následovala jednoznačně po velekněžské modlitbě v Janovi 17, protože stráže ho zatkly právě v okamžiku, kdy se modlil.

Otázka: Co přesně znamená ve verši J 17,1 výraz „hodina přišla“?

Odpověď: Znamená to tři různé, ale související věci.

1) Nastala hodina, kdy měl ukončit své pozemské působení a učinit něco důležitějšího: prolít svou krev na kříži za naše hříchy. Viz Jan 12:23,27. On byl tou „hodinou“, kdy měl Ježíš opustit tento svět (Jan 13:1).

2) Aby se tak stalo, měla by mu být odňata Boží fyzická ochrana. Předtím se Ježíše nikdo nemohl dotknout ani mu ublížit. Proč? „Protože jeho hodina ještě nenastala“ (Jan 7:30; 8:20). Bylo to nemožné, protože Otec by to nedovolil.

3) Nakonec by to byla ta „hodina“, kdy vládne temnota, jak je uvedeno v Lukášovi 22:53. Ježíš se této temné hodiny nebál; věděl, že je to nezbytné před Jeho největším triumfem. Je to jako u pěchoty, která se pomalu a záměrně stahuje před nepřítelem, než kavalerie spustí past a obklíčí nepřítele, aby ho zničila (jak se to stalo římské armádě u Canae).

Otázka: Dává Ježíš v Janovi 17:2 věčný život pouze těm, které mu dal Otec?

Odpověď: Ano. Křesťané se shodují na tom, že Ježíš dává věčný život všem, které mu Otec dal, a pouze těm, které mu Otec dal. Kalvinisté a nekalvinisté se neshodují v tom, zda naše rozhodnutí a víra, kterou v nás Bůh vypěstoval, hrají nějakou roli v tom, koho Otec vybere, aby ho dal Ježíši, či nikoli.

Otázka: V Jan 17,3 Ježíš řekl: „A to je věčný život: aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal.“ Jak tedy můžeme Ježíše nazývat Bohem?

Odpověď: Pojem „Bůh“ má v Bibli různé významy. „Bůh“ zde odkazuje na Otce v Janovi 1:1 (první výskyt) a v Židům 1:9 (druhý výskyt). To však nelze použít jako důkaz, že Ježíše nelze nazývat Bohem, protože pojem „Bůh“ odkazuje na Ježíše v Janovi 1:1 (druhý výskyt) a v Židům 1:9 (první výskyt).

Zdá se mi, že existuje nejen jeden, ale hned dva problémy s tvrzením Svědků Jehovových, že Jan 17:3 říká, že bychom Ježíše neměli nazývat Bohem.

1) Svědkové Jehovovi se nezdají být ve svých tvrzeních důslední. Pokud by použití slova „Bůh“ pro Otce v tomto případě znamenalo, že Ježíš není Bůh, pak by použití slov „Bůh“ a „Pán“ v souvislosti s Ježíšem jako Pánem znamenalo, že Otec není Pánem.

1. Tesalonickým 4:16a zmiňuje: „Sám Pán sestoupí z nebe s mocným povelem, s hlasem archanděla a s Boží trubkou.“ Jelikož je zde Ježíš Pánem, neznamená to snad, že Otec není Pánem?

Podobně David Reed ve své knize Jehovah’s Witnesses Answered Verse by Verse na str. 82 uvádí, že pokud by nazývání Otce Bohem nějak vylučovalo, že Ježíš je Bůh, pak by nazývání Ježíše naším „jediným Pánem“ v Judově 4 vylučovalo, že Otec je Pánem. Ještě horší pro jejich argumentaci je, že Duch Svatý je také nazýván Pánem ve 2. Korinťanům 3:17.

„Bůh [Otec] a Pán Ježíš“ je zmíněn také v listu Jakubovi 1:1; 1. listu Tesalonickým 1:3; 3:11,13 a na dalších místech.

2) Svědkové Jehovovi se zde nejeví jako upřímní sami k sobě. Pokud tvrdí, že výraz „Bůh a Ježíš“ znamená, že není správné označovat Ježíše za Boha, sami ve svém překladu Janova evangelia 1:1 a listu Židům 1:9 označují Ježíše za Boha. Svědkové Jehovovi by měli říci, že Ježíš zde není Bohem vzhledem k tomu, jak je slovo „Bůh“ v tomto verši použito; a s tímto tvrzením můžeme souhlasit.

Svědkové Jehovovi musí s křesťany souhlasit v tom, že v Písmu existují různé definice a způsoby použití slova „Bůh“. Kromě odkazů na falešné bohy (1. Korinťanům 8:5–6; Genesis 31:30, 33) existují tři způsoby použití slova „Bůh“, které jsou pravdivé.

Otec. Galatským 1:1, Efezským 1:2–3, 17, Židům 1:9 (2. výskyt), Jan 17:3 atd.

Ježíš. Židům 1:9 (1. výskyt); Jan 1:1, 19; Ozeáš 1:7; Izaiáš 7:14; 1. Janův 5:11, 12 vs. 21; Koloským 2:9 a Matouš 1:23

Duch Svatý. Římanům 8:9–16; Lukáš 1:35; 1. Janův 4:12, 13, 15–16; 1. Korinťanům 3:16 oproti 1. Korinťanům 6:19; Skutky 5:4.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 17:4 řekl, že dokončil své dílo, ještě před ukřižováním?

Odpověď: V předvečer svého zatčení Ježíš viděl, že v tomto životě už v podstatě nemá co dělat. Od tohoto okamžiku se mu všechno bude jen dít. Možná Ježíš myslel na totéž, když v Janovi 21:18–19 řekl Petrovi, že se ocitne v podobné situaci.

Odlišnou, ale doplňující odpověď najdete v knize „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 39, a v „The Expositor’s Bible Commentary“ (Biblický komentář Expositor), sv. 9, str. 162–163.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Janovi 17:5 musel sám Ježíš prosit Otce o určité věci, znamená to snad, že byl méně než Otec?

Odpověď: Ne. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Na zemi se Ježíš dobrovolně zbavil své slávy, jak ukazuje Filipským 2:7. Byl unavený (Jan 4:6). Ježíš se podřídil Otci a naučil se poslušnosti, jak ukazuje Židům 5:7–8.

Co se týče podstaty a cti, jsou oba stejní, jak ukazuje Filipským 2:7. Stejně jako má pozemský syn stejnou a rovnocennou podstatu jako jeho rodiče, má i Ježíš stejnou a rovnocennou podstatu jako Otec. Ježíš má plnost Božství, podle Koloským 2:9. Všichni by měli ctít Syna stejně, jako ctí Otce, jak říká Ježíš v Janovi 5:23.

Co se týče role a postavení, Otec má v Trojici přední místo. I po vzkříšení má Otec vůči Bohu Synu roli Boha, jak uvádí Židům 1:8–9 a 1. Korinťanům 15:24, 27, 28.

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 17:9 výslovně zdržel modlitby za celý svět?

Odpověď: Ježíš se nemodlil za nic, o čem Otec výslovně řekl, že se nestane. Ani my bychom to neměli dělat. V tomto případě se Ježíš nemodlil za universalismus, tedy za to, že každý člověk bude v nebi a peklo bude prázdné. Jeremiášovi bylo rovněž řečeno, aby se nemodlil za lid, jak je uvedeno v Jer 7:16, Jer 11:14 a Jer 14:11.

Jak naznačil Ježíš v Janovi 17:16, svět je samostatný systém a Boží království je systémem jiným. Lidé tohoto světa často nechtějí být součástí Božího království a žít věčně v uctívání Boha.

Otázka: Jak jsou křesťané v Janovi 17:11, 21–22 jedno, tak jako jsou jedno Otec a Syn?

Odpověď: Existuje řada způsobů, jak máme být jedno mezi sebou, tak jako jsou jedno Ježíš a Otec.

Harmonie: V Trojici nedochází k žádným sporům ani hádkám. I když se praví křesťané v mnoha věcech neshodnou, v podstatných záležitostech víry se shodujeme a neměli bychom se hádat ani rozdělovat s ostatními pravými křesťany.

Jednota záměru: Otec a Syn nikdy nepracují proti sobě. Pokud plníme záměr, který pro nás má Jeden, je to stejný záměr, jaký pro nás mají Otec, Syn i Duch Svatý.

Vzájemná láska: Otec, Syn a Duch svatý se navzájem milují úplnou a dokonalou láskou. To je cíl lásky, kterou bychom měli chovat jeden k druhému.

Nepohrdání jeden druhým: Nemáme si nárokovat ani myslet, že jsme lepší nebo cennější než ostatní, jak ukazují Filipským 2:3 a 1. Korinťanům 10:12.

Otec, Syn a Duch Svatý jsou však v některých ohledech jedno, zatímco my jedno nejsme. Více o tom, jak jsou Otec a Syn jedním Bohem a zároveň odlišnými bytostmi, najdete v diskusi k Janovi 10:30.

Otázka: Jak by podle Jan 17,11.14.21 měli křesťané být ve světě, ale nepatřit mu?

Odpověď: Zde je seznam toho, jak máme být ve světě, následovaný částečným seznamem toho, jak nemáme být ze světa.

Dobrovolně ve světě:

Vztahovat se k lidem tohoto světa: Být vším pro všechny kvůli evangeliu, jak řekl Pavel v 1. Korinťanům 9:19–23.

Podřizujte se světským autoritám: Měli bychom poslouchat krále a vládce (1. Petr 2:13–15, 17; Římanům 13:1–5), pokud nejsou v rozporu s Bohem, nejvyšší autoritou. Měli bychom platit daně (Římanům 13:6–7; Matouš 17:24–27).

Milujte lidi na světě, protože je miluje Bůh (Jan 3:16).

Mějme naději pro lidi na světě a přejme si, aby mnozí byli spaseni.

Modlete se za lidi na světě, za jejich spasení.

Starejme se o lidi na světě, abychom uspokojili jejich tělesné i duchovní potřeby.

Nedobrovolně ve světě: v následujících věcech nemáme na výběr.

Původ: Jsme stvořeni Bohem a zrozeni z těla v tomto světě.

Fyzicky patříme k tomuto světu. To zahrnuje utrpení, bolest, hlad, smrt a nespravedlnost v tomto životě.

Důsledky hříchů druhých: Stejně jako děti někdy trpí důsledky užívání drog a alkoholu jejich matkami, i my všichni trpíme kvůli hříšným činům druhých. Vskutku, jelikož jsme se narodili v hříšném světě, všichni trpíme důsledky Adamova hříchu, jak ukazuje Římanům 5:12–17.

Pokušení je v tomto světě běžné pro všechny, jak říká 1. Korinťanům 10,12.

Dobrovolně nepatříme tomuto světu:

Zavázali jsme se Bohu: Bůh shromažďuje ty, kteří s ním uzavřeli smlouvu (Žalm 50:5), přijali vodní křest (1. Petr 3:20; Židům 10:22), vyznali víru (Židům 10:23) a mají čisté svědomí před Bohem (1. Petr 3:21).

Nemilujeme svět: Ani žádostivost těla, ani žádostivost očí, ani pýchu života, jak říká 1. Janův 2:15–17.

Nemilovat tak, jak miluje svět: Nemilujeme pouze ty, kteří milují nás, ale milujeme i své nepřátele, jak Ježíš přikazuje (a ne pouze navrhuje) v Lukášovi 7:27–36.

Nemít stejnou motivaci: Nemáme stejné normy, aspirace, motivaci a zdroj síly jako svět. Nežijeme jen podle okolností. Jak to vyjádřil Gene Getz ve své knize o Filipanům, většina věcí se dělá z jednoho ze tří důvodů: z naděje na odměnu, ze strachu z trestu a proto, aby nás ostatní i my sami považovali za lepšího člověka. Ačkoli Bible tyto pohnutky nikdy nekritizuje (a ani my bychom neměli), máme vyšší motivaci, kterou svět nedokáže pochopit, a tou je láska agapé.

Odlišné hodnoty: Máme odlišné měřítko významu, hodnoty a smyslu života. Byli jsme stvořeni pro Boží slávu (Izaiáš 43:7; Efezským 1:6).

Nespojovat se s nevěřícími v manželství, při randění, v podnikání ani jinými způsoby, jak ukazuje 2. Korinťanům 6:14–18. (Pokud jste však v manželství s nevěřícím, neusilujte o rozvod, jak přikazuje 1. Korinťanům 7:12–15).

Nedobrovolně nepatříme tomuto světu: (Nedobrovolně neznamená nechtěně, ale spíše to, že pro věřící to není volba ani možnost)

Osud: Vyvolení směřují do nebe. Měli bychom dbát na to, abychom si zde neudělali „příliš pohodlný“ život, neboť toto je pro nás pouze dočasné místo. Jsme cizinci a přistěhovalci na této zemi (1. Petr 2:9,11).

Duch Svatý přebývající v nás: Ve všech pravých věřících přebývá Duch Svatý (Římanům 8:9–16).

Boží děti: Ačkoli Bůh stvořil každého člověka, my jsme Boží děti. Písmo považuje nevěřící za ty, kteří nejsou Božími dětmi (Jan 1:12–13; Římanům 8:14–16; Efezským 2:3–5; 1. Jan 3:1–2).

Viz kniha „Now That’s a Good Question“, str. 249–250, kde najdete odlišnou, ale doplňující odpověď.

Otázka: Jak mohl Ježíš v Janovi 17:19 posvětit sám sebe, když už byl bez hříchu?

Odpověď: „Posvětit“ NEZNAMENÁ pouze přestat hřešit. Ve skutečnosti to znamená být vyhrazen pro Boha nebo být zasvěcen konkrétnímu účelu. Mnohé (dobré) věci, které Ježíš činil – jako rozhovory s lidmi, uzdravování nemocných, učení atd. – nyní musely ustoupit do pozadí, protože se zasvětil jedné věci: přípravě na smrt na kříži. Podobně jako starozákonní velekněz absolvoval obřad, jímž byl oddělen jako velekněz, i Ježíš se chystal podstoupit obřad (byť bolestivý), jímž se stal naším veleknězem.

Křesťané jsou povoláni nejen k tomu, aby nehřešili, ale aby byli posvěceni pro Krista. Měli bychom žít „posvěcený“ život a být zasvěceni Bohu. Samozřejmě to zahrnuje vyhýbání se hříšným věcem, ale v pozitivním smyslu to znamená, že máme být oddaní, jako voják, sportovec nebo zemědělec. Pavel o tom hovoří podrobněji, i když slovo „posvěcený“ přímo nepoužívá, ve 2. Timoteovi 2:3–6. Jsme posvěceni, odděleni Bohem, abychom pro něj žili a konali dobré skutky. Máme však odpovědnost následovat Ducha Svatého a žít podle svého posvěcení. Petr více zdůrazňuje, jak důležité je, abychom byli posvěceni (svatí) jako jednotlivci, v 1. Petrově 1:13–22. V 1. Petrově 1:18 to Petr staví do kontrastu s „bezcílným chováním“. Dále hovoří o církvi jako o posvěceném lidu v 1. Petrově 2:9–12.

Ptáte se někdy, jak moc souvisí váš život s Božími záměry? Samozřejmě nemůžete hodnotit své modlitby, rozhovory a povzbuzování druhých podle světských měřítek. Ale přesto se nad tím zamýšlíte? Možná Bůh čeká právě na to, abyste se nad tím zamysleli. Trpělivě čeká, až budete chtít žít posvěcený život, abyste lépe vyjádřili svou lásku k Němu a naplnili Jeho záměry.

Otázka: Když se Ježíš v Janovi 17,20–21 modlil, aby všichni byli jedno, vztahuje se to na jednu organizaci, jak to učí římskokatolická církev, pravoslavná církev, koptská církev, místní církev a mnoho církví Kristových?

A: Ježíš mluvil o tom, že věřící mají být jedno v duchu a jedno ve společenství. Nemáme být prostě „jedno“, ale „jedno v Kristu“ Již od dob Tertulliana v roce 200 n. l. existují křesťané v různých organizacích. Když něco, co se nazývá „jedinou pravou církví Kristovou“, upaluje věřící na hranici, jako například Jana Husa, exkomunikuje věřící, jako například Martina Luthera, a vede křížové výpravy proti věřícím, jako například valdenským, nebo vyvražďuje celé italské město, měli by praví křesťané v takových dobách z té organizace utéct, a ne být s ní jedno. Odlišnou, ale doplňující odpověď najdete v knize When Cultists Ask, str. 187–188.

Otázka: Jak se vyslovuje slovo „Cedron“ v Jan 18:1?

Odpověď: Píše se to také jako „Kidron“. Crudenova konkordance uvádí, že první hláska je „s“ a přízvuk je na první slabice.

Otázka: Jak to, že Ježíš v Janovi 18:2 sem často chodil, když byl v Jeruzalémě jen ten týden?

Odpověď: Nebylo to jediné období, kdy se Ježíš a učedníci nacházeli v Jeruzalémě. Navíc procházeli Getsemanskou zahradou dvakrát denně při cestě do chrámu a zpět. Nebylo dostatek hostinců a domů, aby se v nich ubytovali všichni lidé, kteří přišli do Jeruzaléma během velikonočního týdne. Počasí však bylo příznivé, takže většina lidí prostě spala venku.

Otázka: Proč si vojáci v Jan 18,3 přinesli lucerny?

Odpověď: Pravděpodobně si vzali lucerny jednak proto, aby viděli ve tmě, a jednak proto, že si mysleli, že budou muset Ježíše v zahradě hledat celou noc. Vzali si meče, aby zatkli knížete pokoje. Všimněte si, že Ježíš se s nimi setkal u brány.

Otázka: Jak to, že v Janovi 18:9 Ježíš neztratil žádného ze svých učedníků, když v Janovi 17:12 jednoho (Jidáše) ztratil? (Na to upozornil muslim Ahmad Deedat.)

A: Poté, co Jidáš odešel, aby zradil Ježíše, Ježíš v Janovi 17:12 řekl: „Zatímco jsem byl s nimi, chránil jsem je a zachovával ve Tvém jménu, jménu, které jsi mi dal. Ani jeden z nich nebyl ztracen, kromě syna záhuby, aby se naplnilo Písmo.“ (BSB).

Z vnějšího hlediska lze na to nahlížet tak, že žádný z dvanácti učedníků (včetně Jidáše) nebyl v Getsemanské zahradě fyzicky zajat, zatčen, zraněn ani jinak ztracen.

Lepší způsob, jak tomu porozumět, je však z duchovního hlediska. Když učedníci uprchli, Jan 18:9 říká: „To [útěk] se stalo, aby se naplnilo slovo, které On řekl: ‚Neztratil jsem ani jednoho z těch, které jsi Mi dal.‘“ (BSB) V duchovním smyslu byl Jidáš skutečně ztracen, ale verš Jan 18:9 je upřesněn slovy „z těch, které jsi mi dal“. Jidáš se na konci „nezvrhl“, ale podle Jan 12:6 kradl peníze z pokladny po celou dobu Ježíšova působení.

Otázka: Kdo byl v Janovi 18:12 veleknězem?

Odpověď: Annáš býval veleknězem v letech 6 až 15 n. l. Mohl být označován jako velekněz, stejně jako se bývalý prezident Spojených států stále nazývá prezidentem. Ve Starém zákoně byl úřad velekněze doživotní. Anas však byl v roce 15 n. l. sesazen římským prokurátorem Judeje Valeriem Gratem. Současným veleknězem byl Kaifáš, jeden z jeho čtyř zeťů.

Otázka: V textu Jan 18,12–19,16 se skeptik Bart Ehrman ptá, proč byl Ježíš bičován uprostřed soudu, a ne až po jeho skončení. (Jesus, Interrupted, str. 44)

Odpověď: Zaprvé se nekonal jeden, ale dva soudy – židovský a římský. Zadruhé k bičování došlo v okamžiku, který Pilát považoval za závěr římského soudu. Poté, co se Pilát rozhodl, Jan 19,6 vysvětluje, co Pilát udělal, a Jan 19,12 vysvětluje proč. Pilát věděl, že Židé chtějí Ježíšovu smrt, ale snažil se Ježíše propustit. Nařídil, aby byl Ježíš zbičován, a poté Pilát předvedl zkrvaveného Ježíše davu v naději, že se tím uspokojí. Dav však trval na smrti a přednesl argument, s nímž Pilát nepočítal: Ježíš se nazýval králem, a pokud by Pilát propustil samozvaného krále, vypadalo by to pro Piláta velmi, velmi špatně. Pilát tedy neměl na výběr; prohlásit, že Ježíš si nezaslouží smrt, by na něj vrhlo špatné světlo, kdyby se podezřívavému císaři Tiberiovi doneslo, že Pilát je shovívavý k zrádcům Říma.

Ehrman však vychází z mylného předpokladu, že starověké soudní procesy musely být spravedlivé nebo se musely řídit moderními standardy. Například v letech 738/739 př. n. l. byla při soudním řízení v Iráku skupina mužů obviněna z toho, že nevrátila peníze patřící někomu jinému. Byli donuceni složit přísahu, že se toho nedopustili, poté byli bičováni a následně byl o jejich situaci informován kalif. Rozsudek zněl, že mají složit přísahu a poté být propuštěni [jako nevinní]. Více informací najdete v knize „Dějiny al-Tabariho“, svazek 26, str. 7.

Druhý příklad se odehrál v roce 743/744 n. l., kdy kalif al-Walid nařídil své stráži, aby zbili Chálida, a řekl: „Ať slyším jeho hlas“ (tj. v agónii). Poté byl Chálid uvězněn, dokud Yusuf bin ‘Umar nepřivezl z Iráku peníze, aby Chálida vykoupil. Chálid nechtěl být prodán, ale neměl tolik peněz jako Yusuf, a tak al-Walid peníze vzal a Chálida prodal. Jusuf nejprve Chálida mučil, poté ho zbičoval a nakonec ho zabil pomocí mučidla s hroty, které mu vrazil do hrudi. A to aniž by kalif nebo kdokoli jiný prohlásil Chálida za vinného z čehokoli. Toto je uvedeno v knize „Dějiny al-Tabarího“, svazek 26, str. 176–177.

Třetí příklad: ve stejném roce Sulayman tak silně zatáhl za Yusufovu dlouhou bradu, že mu část vytrhl. Poté byl Yusuf uvězněn v zeleném paláci. Kalif Yazid prohlásil, že Yusufa uvěznil jen proto, aby ho mohl poslat do Iráku a předvést lidem, na nichž se dopustil nespravedlností. Toto je uvedeno v „Dějinách al-Tabariho“, sv. 26, str. 203–204.

Otázka: Existují v Janovi 18:13–27 nějaké pochybnosti ohledně pořadí těchto veršů?

Odpověď: Ne tak úplně. Verše jsou v tomto pořadí v 55 textech a textových rodinách. Pouze tři zdroje mají odlišné pořadí.

V sinajském syrském textu (4.–7. století) je pořadí 13, 24, 14–15, 19–23, 16–18, 25b–27. V spisech Cyrila (444 n. l.) je pořadí 13, 24, 14–23, 24, 25–27. V rukopise 225 (napsaném v roce 1192 n. l.) je pořadí 13a, 24, 13b–23, 24–27.

Otázka: Proč si kněží v Jan 18,28 mysleli, že by se poskvrnili, kdyby vešli do Pilátovy soudní síně?

Odpověď: Podle farizejské tradice se poskvrnili nejen tím, že jedli s pohanem, ale i tím, že vstoupili do domu pohana, protože pohané jedli nečisté jídlo a farizeové považovali pohany za nečisté. Farizeové se domnívali, že by se tím poskvrnili na sedm dní.

Tento názor nebyl omezen pouze na farizeje. I Petr měl sklon tomu věřit, jak dokládají Skutky 10 a Galatským 2:12–15.

Starý zákon však neobsahoval žádný zákon zakazující stolování s pohany. I královna Ester stolovala s pohany. Všimněte si, jak se farizeové velmi zabývali rituální nečistotou, jako je stolování s pohany, zatímco sami plánovali vraždu.

Otázka: V Janovi 18:31, když Židé nesměli Ježíše popravit, proč tedy řekli: „Podle toho zákona musí zemřít“?

Odpověď: Obojí je správné. Židé usoudili, že podle židovského zákona Starého zákona by měl být Ježíš popraven. Římané jim však právo na popravu odebrali. Vymysleli tedy způsob, jak přimět Římany, aby Ježíše popravili za ně.

Otázka: Proč v Janovi 18:31 nemohla židovská rada Ježíše popravit?

Odpověď: Římané jim odebrali pravomoc k popravám. Následuje historická dokumentace.

1. Josefus ve své knize „Války Židů“, 2. kniha, 8. kapitola, píše: „A nyní byla část Judeje patřící Archelaovi přeměněna na provincii a Caponius/Coponius, člen římského jezdeckého řádu, byl vyslán jako prokurátor, jemuž Caesar svěřil pravomoc nad životem a smrtí.“ Josephus také zmiňuje, že Sanhedrin ztratil pravomoc nad případy trestu smrti v díle „Starověké dějiny Židů“ 20.9. (Napsáno kolem let 93–94 n. l.)

2. V Babylonském Talmudu, Sanhedrin, kap. 4, po čísle 37, recto. Rabín Rachman řekl: „Když členové Sanhedrinu zjistili, že byli zbaveni svého práva nad životem a smrtí, zachvátila je všeobecná konsternace; posypali si hlavy popelem a oblékli si žíněné roucho, volajíce: ‚Běda nám, neboť žezlo odešlo z Judy a Mesiáš nepřišel!‘“ K tomu došlo kolem roku 7 n. l. (Převzato z knihy Joshe McDowella *Evidence That Demands a Verdict*, sv. 1, str. 169, a z knihy *Jesus Before the Sanhedrin* od Augustina Lemanna z roku 1886, přeložil Julius Magath, NL#0239683, Library of Congress # 15-24973. Viz také Pugio Fidei, Martini, Raymundus, vydané De Vosinem v roce 1651. (str. 148)

3. Talmud: „Něco málo přes čtyřicet let před zničením Chrámu byla Židům odebrána pravomoc vynášet rozsudky smrti.“ Jeruzalémský Talmud, Sanhedrin, folio 24. (str. 147)

Otázka: Znamená verš Jan 18:36, že Ježíšovo království nebylo z tohoto světa proto, že Židé Ježíše odmítli?

Odpověď: Pilát byl římským správcem Judeje (26–36 n. l.), ale ani jemu nebylo dovoleno nazývat se králem. V Judeji neměl být nikdo nazýván králem kromě krále Heroda. Skutky 2:23 připomínaly lidem, že Bůh předem věděl, že Ježíš bude vydán na smrt. Přesto Ježíš přišel a nabídl celému národu příležitost být v Jeho království. Nabídka byla upřímná a to, že ji odmítli, byla jejich vlastní vina, ne Kristova.

Možná pomůže analogie. Kdyby 100 % všech lidí přijalo Pravého Boha, pak by 100 % všech lidí šlo do nebe; peklo by bylo prázdné. Bůh však ví, že tomu tak nebude. Je to vina samotného člověka, nikoli Boží, že přichází o Boží upřímnou nabídku.

Otázka: Může podle Jan 18,37 někdo být z pravdy a neslyšet Ježíšův hlas?

Odpověď: V konečném důsledku ne. Dokážete si představit někoho, kdo by žil navěky v nebi a nikdy neslyšel Ježíšův hlas? – Samozřejmě že ne. Stejně tak, na rozdíl od katolické legendy, není strážcem nebes Petr. Bránou je spíše Ježíš, jak ukazuje Jan 10,7.9. Jak Ježíš zdůraznil v Janovi 10,1.3.8–9, každý, kdo jde do nebe, prochází jedinou bránou. I ti, kteří jdou do nebe jako malé děti, procházejí skrze Ježíše.

Otázka: Co měl Pilát na mysli, když v Janovi 18:38 řekl: „Co je pravda?“

Odpověď: Nejprve vtip s ponaučením a pak odpověď. Jednou byli vědec, inženýr a nepoctivý právník požádáni, aby uvedli součet 1 + 1. Vědec řekl 2,0, inženýr řekl „kolem 2“ a právník odpověděl: „Jakou chcete, aby to bylo?“ Někteří lidé si myslí, že pravda je předmětem vyjednávání nebo že o ní rozhoduje demokratické hlasování, vůdce či soudce.

Odpověď: Ačkoli by Pilát mohl tuto otázku položit naivně, protože o tom nikdy nepřemýšlel, je to velmi nepravděpodobné. Buď se zajímal o to, jaký názor na pravdu měl Ježíš, nebo Pilát pronesl cynickou poznámku, podobně jako ten nepoctivý právník v předchozím vtipu.

Mnoho lidí dnes má o pravdu malý nebo žádný zájem. Mnozí si myslí, že pro ně není relevantní. Někteří jsou tak ponořeni do relativistického uvažování, že se domnívají, že objektivní pravda neexistuje. Není tedy žádným překvapením, že Pilát nepoznal pravdu, když ji měl přímo před sebou.

Otázka: V Jan 18,38; 19,4.6 považuje Bart Ehrman za významné, že právě v Janově evangeliu Pilát třikrát prohlásil Ježíše za nevinného. Říká, že pokud Římané prohlásili Ježíše za nevinného, vyplývá z toho, že to byli Židé, kdo Krista zabili. (Jesus, Interrupted, str. 45)

Odpověď: Skeptik Ehrman zmiňuje pouze Jana, takže to vypadá, jako by se snažil postavit autory evangelií proti sobě a ukázat, že právě Jan zdůraznil, že to nebyl Pilát, kdo prohlásil Ježíše za vinného. Avšak i v Lukášovi Pilát třikrát prohlásil Ježíše za nevinného (Lk 23,4; 14; 22). Matouš to také jednou zmínil v Matoušovi 27:24, zatímco Marek tato prohlášení neuvádí, pouze naznačuje. Pokud se tedy Ehrman snažil podat vyvážený a přesný obraz, nechápu, proč nezmínil Lukáše stejně často jako Jana.

Bez ohledu na to by však bylo nepravdivé tvrdit, že Jan „zbavil Římany viny“ za Ježíšovu smrt. Jan 19:1 říká, že Pilát a římští vojáci Ježíše bičovali a nasadili mu trnovou korunu. Jan 19:23 uvádí, že to byli vojáci (tj. římští vojáci), kteří Ježíše ukřižovali. Byli to Pilátovi vojáci, kteří se chystali Ježíši zlomit nohy, ale místo toho mu v Janovi 19:33–34 probodli bok kopím.

A konečně, i když se na Ježíšově smrti podíleli jak židovští vůdci, tak Římané, nezapomeňte na to, co je ještě významnější. Ježíš sice mohl před svým zatčením v Getsemanské zahradě utéct, ale dobrovolně se rozhodl zůstat, aby zemřel na kříži za naše hříchy. V širším smyslu to tedy byly naše hříchy a Ježíšova láska k nám, která byla tak velká, že za ně zemřel, co Ježíše přivedly na ten kříž.

Otázka: V knize Jn 19:1–20:31 Ehrman píše: „Janovo evangelium obviňuje ‚Židy‘ v poměrně drsných výrazech z toho, že Ježíše zavrhli a zabili (kapitoly 19–20); a v jedné děsivé pasáži dokonce naznačuje, že Židé nejsou Božími dětmi, ale dětmi ďábla (Jan 8:42–44). Je těžké být spasen, pokud je tvým otcem Satan.“ (Jesus, Interrupted, str. 243)

Odpověď: Nejprve se podívejte na předchozí otázku, kde najdete příklad toho, jak Ehrman nespravedlivě obviňuje Jana. Tím, že Ehrman nesprávně cituje Písmo, aby se pokusil zahrát rasovou kartu, ztrácí jeho polemika veškerou zdánlivou nestrannost. Odpověď obsahuje tři body.

1) Jan 8,42–44 neříká nic o jejich schopnosti činit pokání a být spaseni.

2) Jan 8:42–44a hovoří o jejich duchovním stavu, nikoli o biologickém původu. Ve skutečnosti byli v té době pravděpodobně téměř 100 % Ježíšových následovníků Židé. Ježíšův lidský původ byl stejný jako jejich. Nevěřím, že by Ehrman vážně uvažoval o tom, že Ježíš říkal, že genetický materiál jeho matky pocházel od Satana.

3) Ježíš nemluvil ke všem Židům; odpovídal Židům, kteří zpochybňovali jeho původ. Kdyby vás dnes někdo (eufemisticky) nazval nemanželským potomkem a vy byste na to reagovali, bylo by spravedlivé říci, že jste mluvili o všech příslušnících rasy toho, kdo vás obvinil? Ehrman není o nic spravedlivější.

Nakonec je zajímavé porovnat Ehrmanovo tvrzení zde v knize *Jesus, Interrupted* (str. 243) s jeho tvrzením v téže knize (str. 72), kde uvádí, že na rozdíl od ostatních evangelií Ježíš „neprošel žádným oficiálním soudem před židovskou radou“. I když si myslím, že Jan 18,12–26 naznačuje (ačkoli nedokazuje) oficiální soud, jde o to, že Ehrman nevysvětluje, proč na jedné straně považuje Jana za antisemitského a na druhé straně proč se domnívá, že v Janově evangeliu soudili Ježíše pouze Římané, a nikoli Židé.

Otázka: Jak vypadalo římské bičování v Janovi 19:1?

Odpověď: Nebylo to nic, co byste chtěli zažít na vlastní kůži. Bič, který používali, nebyl jako západní bič na býky. Spíše se mu říkalo „devítichvostá kočka“, protože měl devět konců. Na každém konci byl uvázán kousek kovu nebo kamene. Vycvičený člověk, který bičování prováděl, se nesnažil tolik způsobit bolest, jako spíše odtrhnout co nejvíce kůže. Často se stávalo, že vězeň, který měl být ukřižován, nakonec ukřižován nebyl, protože bičování nepřežil. Obvykle bylo předepsáno 40 ran, ale aby ukázali, jací jsou to milí lidé, udělili o jednu méně, tedy 39.

Otázka: Jaké byly trny v Janovi 19:2?

Odpověď: Trny pocházely z pouštních rostlin a často byly dlouhé více než jeden palec.

Otázka: Proč v Janovi 19:2 oblékli Ježíše do purpurového pláště?

Odpověď: Fialové barvivo bylo drahé, získávalo se z měkkýšů murex, kteří žili podél fénického pobřeží. Fialová byla barvou královské hodnosti a toto bylo sarkastickým vyjádřením Ježíšových tvrzení, že je králem.

Otázka: Proč se v Janovi 19:8,12 Pontius Pilát bál?

Odpověď: Zaprvé, Pilát byl pohan a Řekové i Římané měli mýty o bozích, kteří přicházeli mezi lidi a soudili je podle toho, jak s nimi zacházeli. Nevíme však, zda Pilát považoval Ježíšova tvrzení za věrohodná, či nikoli.

Pontius Pilát měl protichůdné cíle. Nepovažoval Ježíše za vinného a možná by ho propustil. Pokud by ho však Židé mohli obvinit, že není přítelem císaře, protože propustil vzbouřeného krále, nemohl by to Pilát dopustit. Římský císař Tiberius byl často podezíravý, násilnický a v té době byl nemocný. Kdyby se rozkřiklo, že Pilát propustil soupeřícího krále, mohlo by to pro něj vypadat opravdu špatně. Matouš 27:19 však uvádí, že Pilátova manželka mu poslala vzkaz, v němž stálo: „ “ – že kvůli Ježíši trpěla ve snu. Pilát tedy měl dostatek důvodů k opatrnosti. Kdo byl tento muž, zatčený teprve minulou noc, který se dokázal vkrást do snu jeho manželky?

V Jan 19:8–11 Pilát prohlásil, že má moc, ale ve skutečnosti byl jen figurkou v rukou Židů a satana. Židé chtěli Ježíšovu smrt a chtěli, aby za ni nesl vinu Pilát, nikoli oni sami. Pilát to prokoukl.

Otázka: V Janovi 19:10 – kdy jindy lidé viděli, že se nic špatného nestalo, ale neměli morální odvahu postavit se za to, co bylo správné?

Odpověď: Bohužel tak učinil Petr a svedl z cesty Barnabáše, jak je uvedeno v Galatským 2,11–13. V Římanům 14,6 máme příkaz, abychom tak nečinili. Bohužel tak postupovali křesťané na americkém Jihu v době otroctví v Americe; většina jižanů sice nevlastnila otroky, ale ani ti, kteří je nevlastnili, se nepostavili a neřekli: „Vykořisťování těchto lidí jako otroků je špatné.“

Svět se tak zachoval i v případě arménské genocidy, při níž v roce 1915 v Turecku zahynulo až 1,5 milionu lidí. Americký prezident Woodrow Wilson se snažil povzbudit svět k akci, ale ani americký Kongres, ani zbytek světa nechtěl nic podniknout. Později Hitler prohlásil, že si nikdo nevšimne židovského holokaustu, protože si nikdo nevšiml arménské genocidy. I když k židovskému holokaustu docházelo, před útokem na Pearl Harbor se o něj mnozí v USA nezajímali; chtěli jen, aby se nemuseli sami zapojit do boje (i když posílali zásoby spojencům). Teprve poté, co byly USA samy napadeny v Pearl Harboru, se o Američanech začalo říkat: „Yankeeové jsou skvělí, když se konečně ukážou.“

Mimochodem, víte, že dnes může být na světě až milion otroků? Nacházejí se v Libyi a Súdánu. Zastává se jich někdo?

Bohužel je až příliš snadné nepostavit se za to, co je správné.

Otázka: Jsou v Janovi 19:11 některé hříchy větší než jiné?

Odpověď: Někteří křesťané jsou učeni, že všechny hříchy jsou stejné, ale to není to, co učí Písmo.

V Janovi 19:11 Ježíš řekl Pilátovi, že ti, kteří Ježíše Pilátovi vydali, se „dopustili většího hříchu“.

Rouhání se Duchu Svatému se liší od ostatních hříchů, protože je neodpustitelné (Matouš 12:31,32; Marek 3:28-30; Lukáš 12:10-11).

1. Janův 5:16–17 hovoří o hříchu, který vede ke smrti (rouhání proti Duchu Svatému), a o jiných hříších, které k ní nevedou.

Římanům 1:24–28 hovoří o bezbožných lidech, kteří jsou vydáni stále větší a větší zkaženosti.

Ezechiel 8:6,13 ukazuje, že některé hříchy jsou pro Boha odpornější než jiné.

V Matoušovi 23:14 Ježíš říká, že farizeové budou podléhat přísnějšímu soudu.

Matouš 23:15 říká, že někteří z učedníků farizeů budou dvakrát většími syny pekla než oni sami.

V Lukášovi 10:12 Ježíš řekl, že při soudu to bude snesitelnější pro Sodomu a Gomoru než pro ty, kteří Ježíše odmítli.

Dokonce i při ukřižování, poté, co byl Ježíš ukřižován na popud Židů, nechtěli hřešit tím, že by nechali tělo na kříži během sabatu. Jaká pokrytectví!

Nicméně, jak již bylo řečeno, všechny hříchy jsou v jednom smyslu stejné: stačí i jediný hřích, aby vám zabránil být dokonalými a dostat se do nebe, a stačí i porušení jediného zákona, abyste byli usvědčeni jako porušovatelé zákona (Jakub 2:8-11)

Otázka: V Janovi 19:14–15 Pilát projevil pohrdání vůči Židům. Proč lidé někdy projevují pohrdání vůči druhým? Jsou situace, kdy bychom to měli dělat, a kdy ne?

Odpověď: Pilát zřejmě chtěl Židům připomenout, že je nad nimi, a nechtěl, aby si mysleli, že jsou respektováni. Na druhou stranu Ježíš v Janovi 18:19–23, ačkoli neprojevoval pohrdání, nepodřídil se výslechu velekněze. Ježíš se neobtěžoval odpovídat na obvinění v Markovi 14:60–61. Nic by to nezměnilo.

Ačkoli bychom neměli projevovat pohrdání vůči lidem, v Římanům 14:16 máme přikázáno, abychom nedopustili, aby to, co je dobré, bylo označováno za zlé. Ježíš mohl vyhnout se konfrontaci, kdyby se rozhodl uzdravit přímo před farizeji v Markovi 3:1–3, místo aby mu řekl: „Vstaň před všemi.“ Jsou situace, kdy bychom měli zůstat pevní ve svém postoji.

Otázka: Co víme o ukřižování podle Jan 19,15?

Odpověď: V jeskyni severovýchodně od Jeruzaléma zvané Giv’at ha-Mivtar byly nalezeny ostatky muže na kříži z olivového dřeva. Ukazují, že muž byl ukřižován čelem dopředu a jeden hřeb byl provrtán skrz pravou patu, což znamená, že jeho nohy byly otočeny do strany. Na kříži byl navíc kolík, který poskytoval určitou oporu levému boku. Dva hřeby byly v jeho zápěstích (nikoli v dlaních), kde se držely. Řecké slovo pro „ruku“ zahrnuje i zápěstí. Nohy byly rozdrceny jedinou ranou, která rozdrtila pravou nohu a praskla levou nohu.

Ocet byl pravděpodobně kyselé víno, které měli k dispozici římští vojáci. Kyselé víno působí svíravě, což způsobuje stažení svalů v krku, takže nemohl tak hlasitě křičet bolestí.

Otázka: Co se často stává v Janovi 19:15, když někdo změní svou loajalitu?

Odpověď: Hlasitě se zřekli poddanství Božímu králi, aby se zavázali Římu. Avšak během 40 let se proti Římu vzbouřili a Židé utrpěli velké ztráty na životech.

Vinná réva, která roste dvěma různými způsoby, je slabá, jak ukazuje alegorie v Ezechielovi 17.

Věděli jste, že v minulosti žilo ve Francii mnoho protestantů? Ve Francii žilo mnoho protestantů, zvaných hugenoti. Král Karel IX. byl katolický panovník, který byl vůči protestantům tolerantní. Ve snaze zachovat mír mezi katolíky a protestanty domluvil sňatek své sestry Markéty s protestantským šlechticem Jindřichem III. z Navarry. Téměř všichni hugenotští vůdci přijeli do (protestantům nepřátelského) Paříže, aby oslavili svatbu. O několik dní později, 23. a 24. srpna 1572, však katolíci s tichým souhlasem krále a na popud jeho matky Kateřiny Medicejské zavraždili 30 000 hugenotů. K tomu došlo nejprve v Paříži a poté se to rozšířilo po celé zemi. Jedním z faktorů mohla být i skutečnost, že se španělský král chystal vyslat do Francie velkou armádu. Každopádně Karel IX. zemřel v roce 1574 na tuberkulózu.

Během druhé světové války spojenci sdělili vůdcům Filipín a Vietnamu, že jejich země získají nezávislost, pokud budou klást odpor Japoncům. Po válce se USA rozhodly ponechat si Filipíny. Následovala partyzánská válka a poté se USA rozhodly udělit Filipínám nezávislost. Francii, která byla zcela podmaněna Německem, bylo dovoleno ponechat si Vietnam. Vo Nguyen Giap a Ho Či Min, kteří kdysi sympatizovali s USA a Západem, se v letech 1546 až 1954 obrátili na Rusko s žádostí o pomoc při vyhnání Francouzů. Kdyby spojenci dodrželi své sliby, vietnamská válka by možná nikdy nevznikla.

Otázka: Co symbolizuje skutečnost, že Ježíš v Janovi 19:17–18 nesl svůj vlastní kříž z města?

Odpověď: Ježíš pravděpodobně nesl těžký příčník, nikoli celý kříž. Stejně tak Izák nesl dřevo pro svou vlastní oběť v Genesis 22:1–6. Navíc podle Mojžíšova zákona měla být oběť za hřích vynesena mimo tábor (Exodus 29:14 a Židům 13:11 a násl.). V tomto případě to, co je pro nás nejcennější – Ježíšova oběť – bylo Římany a Židy nejvíce opovrhováno.

Otázka: Proč v Janovi 19:22 Pilát nevyhověl žádosti kněží, aby na nápisu nestálo „Král Židů“?

Odpověď: Pilát zřejmě neviděl důvod, proč by měl vyhovět Sanhedrinu. Možná chtěl, aby nápis nejen odradil vzbouřence, ale také sloužil jako součást „hry“, jejímž cílem bylo urazit židovské autority.

Pilát a kněží spolu nevycházeli dobře. Je zajímavé, že jediná chvíle, kdy spolupracovali, trvala jen okamžik, a to když je Satan společně využil k ukřižování Krista.

Otázka: Byl ten plášť v Jan 19,23 vzácný, protože byl beze švů?

Odpověď: Ne, nebyl vzácný, ale měl větší hodnotu. Vnitřní plášť se obvykle vyráběl ze dvou kusů látky, které byly po stranách sešity. Na str. 480 se uvádí, že jelikož byl Ježíšův oděv bezešvý, měl pravděpodobně větší hodnotu než jednoduchý šitý oděv. Spekuluje se, že jej Ježíši mohla darovat jedna z žen, které finančně podporovaly Ježíše a jeho učedníky.

Otázka: Naznačuje Jan 19,26, že můžeme považovat Marii také za svou matku?

Odpověď: Ne. To, co Bible přikazuje jedné konkrétní osobě, nemusí nutně znamenat, že by to měl dělat každý. Jako absurdní příklad: když Bůh přikázal Jeremiášovi, aby se neoženil, neznamená to, že by se všichni křesťané neměli ženit.

Ježíš svěřil Janovi, aby se o Marii staral tak, jako se dobrý syn stará o svou matku. My se o Marii starat nemusíme.

Otázka: Přisuzuje Jan 19,26 Marii roli „prostřednice“ (spoluprostřednice) a „vykupitelky“ (spoluvykupitelky), jak to o ní tvrdí římskokatolická církev?

A: Vůbec ne. Samotná skutečnost, že Ježíš zmínil svou matku a dokonce požádal Jana, aby se o ni postaral, jí nepřisuzuje nic víc, než co Ježíš řekl. Bible neříká absolutně nic o tom, že by Marie byla spoluvykupitelkou nebo spoluzprostředkovatelkou. Ve skutečnosti církevní tradice až do roku 325 n. l. o těchto nedávno vymyšlených doktrinálních omylech vůbec nic neví.

Zde jsou nejstarší zmínky o Marii jako prostřednici.

Svatý Bernard (1090–1153): „[Marie je nazývána] bránou nebes, protože nikdo nemůže vstoupit do toho požehnaného království, aniž by prošel skrze ni.“

Svatý Bonaventura (1221–1274): „Jako měsíc, který stojí mezi sluncem a zemí, předává té druhé vše, co přijímá od prvního, tak i Marie vylévá na nás, kteří jsme v tomto světě, nebeské milosti, které přijímá od božského slunce spravedlnosti.“

Albert Veliký (zemřel 1280): „Ona je všeobecnou rozdělovatelkou všech nebeských darů.“

Svatý Antonín (zemřel 1459): „Všechny milosti, které kdy byly lidem uděleny, přišly skrze Marii.“ Svatý Antonín (cca 250–350 n. l.) byl jiná osoba a neexistuje žádný písemný záznam, který by uváděl, že by něco takového řekl.

Alfons Maria de Liguori, svatořečený jako svatý Alfons v roce 1839 (1750 n. l.), napsal knihu „Sláva Marie“. Ta se vydává dodnes pod s různými církevními imprimatury. Jednotlivé kapitoly v knize nesou názvy: „Marie, naše pomocnice“, „Marie, naše prostřednice“, „Marie, naše přímluvkyně“ atd.

1935: Papež Pius XI. udělil Marii během rozhlasového vysílání titul spoluvykupitelka. ₁

21. listopadu 1964: Kapitola 8 Dogmatické konstituce o církvi, přijaté II. vatikánským koncilem a „slavnostně vyhlášené Jeho Svatostí papežem Pavlem VI.“, mimo jiné uvádí: 

„Otcové církve tedy správně vidí Marii nejen jako někoho, kdo je pasivně zapojen Bohem, ale jako někoho, kdo svobodně spolupracuje na díle spásy člověka skrze víru a poslušnost. Neboť jak říká svatý Irenej z Lyonu, ona tím, že byla poslušná, stala se příčinou spásy pro sebe i pro celé lidstvo. Proto s ním v kázáních rádi souhlasí i mnozí z raných otců církve... ‚smrt skrze Evu, život skrze Marii‘. Toto spojení matky se synem v díle spásy se projevuje od okamžiku Kristova panenského početí až po jeho smrt“

„Po svém nanebevzetí se této spasitelné úlohy nevzdala, ale svou mnohostrannou přímluvou nám i nadále přináší dary věčného spasení. Svou mateřskou láskou pečuje o bratry svého Syna, kteří stále putují po zemi obklopeni nebezpečími a obtížemi, dokud nebudou uvedeni do svého blaženého domova. Proto je Panna Maria v církvi vzývána pod tituly Ochránkyně, Pomocnice, Dobrodějka a Prostřednice.“

Doplňující odpověď najdete v knize When Critics Ask, str. 188–189.

Otázka: Jak je možné, že v Jan 19,28 je zmínka o žíznivém Bohu? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Uctíváme Boha, který osobně rozumí naší žízni a našim potřebám. Kdyby Ježíš nikdy nepřišel na zem, Bůh by tyto věci nikdy nezažil. Jak by tedy Bůh mohl s námi soucítit nebo rozumět naší lidské situaci? Co kdyby se však Všemohoucí Bůh, který může učinit cokoli, rozhodl stát se člověkem? Ježíš nám nejen říká, abychom byli věrní a vytrvalí, ale On ví, jak je to někdy těžké, a rozumí našemu utrpení. Muslimové by nyní řekli, že Alláh si je vědom bolesti každého člověka, ale je to Ježíš, nikoli Alláh, kdo by z první ruky rozuměl našemu utrpení, protože i On trpěl a prožil bolest za nás.

Otázka: Proč byl v Janovi 19:29 poblíž yzop?

Odpověď: Yzop byl mechovitá rostlina, kterou měli všichni použít k pokropení krví velikonočního beránka na své dveře podle 2. knihy Mojžíšovy 12:22. Kněží také používali yzop k prohlášení malomocných za čisté v 3. knize Mojžíšově 14.

Otázka: Jaké byly v té době houby, o nichž se zmiňuje Jan 19:29?

Odpověď: Dnešní houby jsou často syntetické. Tehdejší houby se získávaly z mořských hub, což jsou primitivní živočichové, kteří rostou na mořském dně.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 19:30 řekl: „Je dokonáno“?

Odpověď: Řecké slovo tetelestai, které se zde vyskytuje, bylo účetním termínem znamenajícím „splaceno v plné výši“. Podle publikace The Bible Knowledge Commentary: New Testament (str. 340) byly nalezeny papyrusové účtenky, na nichž bylo napsáno právě tetelestai. Zkouška byla dokončena a Ježíšovou smrtí a následným vzkříšením bylo zajištěno naše vykoupení, které splnilo požadavky spravedlnosti. Ježíšův výkřik byl výkřikem triumfu, nikoli selhání.

Kromě toho se při velikonoční večeři podávaly čtyři poháry. Podle [zdroj] druhý pohár symbolizoval vykoupení před andělem smrti. Po jeho vypití hlava rodiny řekne „dokonáno“.

Otázka: V Janovi 19:33 – lámali často nohy popraveným zločincům?

Odpověď: Samozřejmě, že při popravě ukamenováním docházelo ke zlomení kostí. Při ukřižování, tak jak je to popsáno, na tom zřejmě nebylo nic neočekávaného ani neobvyklého. Archeologové v roce 1968 objevili kostru muže, který zemřel ukřižováním, a jeho holeně byly zlomeny jediným úderem. Římané tento úder nazývali crurifragium.

Otázka: Měli bychom v Jan 19,38 přijímat „tajné věřící“, jako byl Josef z Arimatie?

Odpověď: Existuje velký rozdíl mezi člověkem, který pouze ví, že evangelium je pravdivé, a člověkem, který svěřuje svůj život Kristu. Zřejmě existovaly dvě skupiny tajných věřících.

Ti, kteří pouze věřili: Farizeové v Janovi 12:42–43 věděli, že Ježíšovo učení je pravdivé, ale Ježíše nenásledovali, protože „milovali chválu lidí více než chválu Boží“. Mezi další, kteří pouze věřili, i když ne tajně, patří Šimon Magus ve Skutcích 8:13, 18–20 a ti, kdo páchají nepravost, v Matoušovi 7:21–23.

Ti, kteří ho následovali: Josef z Arimatie nejen věřil, ale také ho následoval (Jan 19:38). Nepostavil se proti Ježíši a jednal v souladu se svou vírou. Stojí za zamyšlení, kdy si Bůh přeje, aby věřící byl otevřený, a za jakých okolností si Bůh přeje, aby věřící věřil tajně? Samozřejmě může být stejná osoba v jedné situaci tajnůstkářská a v jiné otevřená.

Otázka: V Janovi 20:10–15 se andělé obvykle objevují s křídly a svatozáří, ne?

Odpověď: Pouze v umění, ale ne v Bibli, s výjimkou serafínů a cherubínů.

Otázka: Proč v Janovi 20,14–16 Marie Magdaléna Ježíše nepoznala?

Odpověď: Existují tři možné důvody a všechny mohou být pravdivé.

1. Marie nečekala, že Ježíše v tomto životě ještě uvidí. Nesnažila se ho poznat.

2. Marie „věděla“, jak Ježíš nyní vypadá. Viděla jeho zmučené tělo, zbledlé smrtí. Když uviděla Ježíše živého, vůbec to neodpovídalo jejím očekáváním. Například když někdy očekávám, že mi každou chvíli zavolá určitý přítel, a zavolá mi jiný přítel, trvá mi vteřinu či dvě, než poznám jeho hlas.

3. V Lukášovi 24:16 bylo Kleopášovi a dalšímu učedníkovi zabráněno, aby Ježíše poznali. Možná i zde bylo Marii dočasně zabráněno, aby Ježíše poznala.

Dnes někteří neuznávají, že Ježíš pochází od Boha, protože nechtějí hledat ani najít nikoho, kdo by pocházel od Boha. Jiní Ježíše neuznávají, protože neodpovídá jejich předem vytvořeným očekáváním. A konečně jsou tu ti, kteří by pravého Ježíše viděli a následovali, ale brání jim v tom věci jako satanovo klamání prostřednictvím falešného náboženství, starosti tohoto světa, hřích a pronásledování.

Otázka: Proč Ježíš v Janovi 20:17 řekl Marii, aby se ho nedotýkala?

Odpověď: Bezprostředním důvodem, který Ježíš uvedl, bylo to, že ještě nevstoupil k svému Otci. Později, v Janovi 20:27, Ježíš požádal Tomáše, aby se dotkl jeho boku a rukou. Možná bylo prostě vhodné, aby dalším, kdo Ježíše „obejme“, byl Otec v nebi.

Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 44, uvádí, že aby byl Ježíš naplněním starozákonních obětí, bylo vhodné, aby jako
„prvotiny“ z 1. Korinťanům 15:20–24 byl Ježíš představen Bohu Otci dříve než kdokoli jiný. Více o prvotinách si můžete přečíst v Leviticus 23:9–14.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš v Janovi 20:17 nazval Otce „mým Bohem“, dokazuje to, že Ježíš není Bůh?

Odpověď: Ne. V listu Židům 1:9 se píše: „…Proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal…“, kde Ježíš je Bůh a „tvůj Bůh“ odkazuje na Otce.

Slovo „Bůh“, pokud se nevztahuje na falešného boha, má v Bibli alespoň čtyři významy: Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý a Bůh v Trojici. Kromě toho, že tyto tři osoby jsou všechny jedním Bohem, měl Otec vůči Ježíši také roli Boha.

Více informací najdete v diskusi k Matoušovi 28:19, Efezským 1:3,17 a zejména k Janovi 13:3.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš měl po vzkříšení fyzické tělo, jak se mu podařilo vstoupit do uzavřených místností (Jan 20:19)?

Odpověď: Ježíš dokázal zázračně procházet davem již před svou smrtí (Lukáš 4:28–30). Dokonce i Filip byl zázračně přenesen ve Skutcích 8:29–30. Nyní však měl Ježíš oslavené fyzické tělo. Na jedné straně měl Ježíš moc procházet zamčenými dveřmi. Na druhou stranu mohl sedět a jíst ryby. Jeho oslavené tělo nebylo v žádném ohledu „méně“ než naše fyzické tělo, ale bylo „více“ než naše fyzické tělo, protože Jeho oslavené fyzické tělo netrpělo bolestí, rozkladem ani smrtí.

Otázka: Když Ježíš v Janovi 20:22 řekl: „Pokoj vám,“ a poslal je, přijali Duch Svatý ještě před Letnicemi?

Odpověď: Ne. Bez ohledu na to, zda s nimi v tu chvíli byl Duch Svatý nějakým způsobem, nebyli naplněni Duchem Svatým až do dne Letnic ve Skutcích 2.

Otázka: Ukazuje Jan 20,22–23, že kněží mají moc odpouštět hříchy?

Odpověď: Ne, ledaže by kněz tvrdil, že je jedním z dvanácti apoštolů. Ještě před sepsáním Nového zákona, před vznikem církve a předtím, než církev dospěla k moudrosti potřebné k rozlišování různých sekt, dal Ježíš těmto mužům moc odpouštět či neodpouštět hříchy.

1. Není zde uvedeno, že by toto privilegium bylo předáno papežům nebo jakýmkoli jiným nástupcům, a

2. není zde uvedeno, že by toto privilegium získali ani kněží.

3. Všichni křesťané, ať už jsou duchovními či nikoli, však mohou zvěstovat, že Bůh odpouští naše hříchy.

Otázka: Jak v Janovi 20,23 získali učedníci moc odpouštět nebo neodpouštět hříchy?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Všichni křesťané se shodují, že Efezským 2,20 říká, že církev je postavena na základu apoštolů a proroků. Apoštolům tedy bylo dáno právo prohlásit hřích za odpuštěný nebo neodpuštěný. Kromě toho zastávají někteří křesťané jeden ze dvou dalších názorů.

Všichni křesťané mohou prohlásit: Apoštolové měli moc prohlásit hříchy za odpuštěné. Nejen apoštolové, ale i církev má výsadu oznamovat nebeské podmínky, za jakých může člověk obdržet odpuštění. Pokud někdo věří v Ježíše, má křesťan právo oznámit mu odpuštění. Pokud někdo odmítá Ježíšovu oběť, může křesťan oznámit, že této osobě není odpuštěno.

Pouze učedníkům byla dána zvláštní autorita prohlásit hříchy za odpuštěné. Tuto autoritu uplatnili ve Skutcích 5:1–11 (Ananiáš a Safira), 1. Korinťanům 5:3–5, 12–13 a 2. Korinťanům 2:4–8 (nemravný muž).

Otázka: Měli papežové v průběhu dějin podle Jan 20,23 moc odpouštět hříchy?

Odpověď: Ne, a to alespoň ze tří důvodů.

1. Jak se shodují někteří katoličtí teologové (například otec Fastiggi), mnoho zkorumpovaných papežů bylo bezbožných a skončí v pekle. V takovém případě však člověk, který je daleko od Boha a není Jeho následovníkem, nemá moc odpouštět či neodpouštět hříchy.

2. Neexistuje žádný důkaz o papežské posloupnosti.

3. I kdyby papežská posloupnost existovala, nebo apoštolská posloupnost, jak věřili někteří v rané církvi, řetězec posloupnosti byl přerušen. Když se papež podílí na vraždě předchozího papeže, tím by se řetězec přerušil. Když je papež sesazen proti své vůli a jako svůj poslední čin exkomunikuje svého nástupce, jak by pak mohla exkomunikovaná osoba mít moc odpouštět či neodpouštět hříchy a poté ji předávat svým nástupcům?

Otázka: Může to, že Jan v Jan 20,24 nazývá učedníka „Tomáš Didymus“, kde Didymus znamená dvojče, znamenat, že tím chtěl říci, že Tomáš měl rozpolcenou mysl, tj. že byl „pochybující Tomáš“, jak naznačuje Asimovův Průvodce Biblí na str. 994?

Odpověď: Ne. Všichni uznávají, že Didymus znamená „dvojče“, a žádný raně křesťanský autor nikdy neměl tušení, že by Didymus mohl znamenat „pochybovač“.

Otázka: Bylo v Jan 20,24–25 skutečně totéž tělo, které měl Ježíš na zemi?

Odpověď: Ano. Jednoduchým příkladem je, že člověk může podstoupit operaci a vrátit se domů se stejným tělem, které je však v lepším stavu. Stejně tak měl Ježíš stejné tělo, včetně stop po hřebech, avšak bylo to tělo oslavené. Ježíš nepoužil klam, když se zjevil Tomášovi, ale byl upřímný a mluvil pravdu, když požádal Tomáše, aby se přesvědčil sám tím, že se dotkne ran.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) v Dopise jisté královně (nebo princezně), str. 240, říká: „Neboť On [Ježíš], když vstal z mrtvých a chtěl ukázat, že bylo vzkříšeno totéž (tělo), které také zemřelo, když jeho učedníci pochybovali, zavolal k sobě Tomáše a řekl: ‚Natáhni ruku výš: dotkni se mě a podívej se; neboť duch nemá kosti a maso, jak vidíš, že já mám.‘“

Otázka: Co se v Janovi 20:25 říká o tom, že byl Ježíš přibit na kříž?

Odpověď: Svědkové Jehovovi tvrdí, že Ježíš byl přibit na „mučící kůl“, o kterém tvrdí, že to byl dřevěný sloup bez příčníku. Ukazují obrázky, na nichž Ježíšovy ruce drží pouze jeden velký hřeb. Řecký text, a dokonce i vlastní překlad Svědků Jehovových „Překlad nového světa“, uvádí slovo „hřeby“ (v množném čísle), takže to nebyl jen jed ký hřeb. Více informací najdete také v knize „Jehovovi svědkové – odpovědi verš po verši“ na stranách 82–83.

Jsem si jist, že raní křesťané věděli, jak Ježíš zemřel, a zde je to, co říkali.

List Barnabáše (cca 70–130 n. l.), kap. 12, str. 144, uvádí, že Mojžíš vytvořil podobu kříže, když rozpažil ruce.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 9, str. 143: „Neboť [Písmo] praví: ‚A Abraham obřezal deset, osm a tři sta mužů ze svého domu.‘ Jaké poznání mu tedy bylo v tomto dáno? Nejprve se nauč osmnáct, a pak tři sta. Deset a osm jsou označeny takto: deset písmenem I a osm písmenem H. Máte [iniciály jména] Ježíše. A protože kříž měl vyjádřit milost [našeho vykoupení] písmenem T, říká také: ‚Tři sta.‘ Ježíše tedy označuje dvěma písmeny a kříž jedním.“

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) „A neměli bychom spíše přirovnat ten prapor k podobnosti s ukřižovaným Ježíšem, vždyť i Mojžíš svými vztaženými rukama spolu s tím, jenž se jmenoval Ježíš (Jozue), dosáhl vítězství pro váš lid?“ Dialog s Tryfonem, kap. 112, str. 255. Viz také kap. 111, str. 254

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) „…a to jehně, které mělo být upečeno celé, bylo symbolem utrpení na kříži, které měl Kristus podstoupit. Neboť jehně, které se peče, je upečeno a upraveno do podoby kříže. Jedno rožňové kolíko je totiž zapíchnuto skrz naskrz od spodních částí až k hlavě [svisle] a druhé napříč hřbetem, k němuž jsou připevněny nohy beránka [vodorovně].“ Dialog s Tryfonem, Židem, kap. 40, str. 214

Minucius Felix (210 n. l.) Muž uctívající Boha s rozpaženýma rukama je znamením kříže. Octavius od Minucia Felixe, kap. 29, str. 191

Tertullian (198–220 n. l.) uvedl, že za časů Mojžíše musel lid během prvního Pesachu napsat „Tau“ (řecké písmeno t), aby je anděl smrti minul. Nevěděli to, ale toto bylo znamením Kristova kříže. Odpověď Židům, kap. 11, s. 167–168

Tertullian (198–220 n. l.) „Při každém kroku vpřed a pohybu, při každém vstupu a výstupu, když si oblékáme šaty a obouváme boty, když se koupeme, když sedíme u stolu, když zapalujeme lampy, na lůžku, na sedadle, při všech běžných činnostech každodenního života si na čelo vyznačujeme toto znamení.“ (Korunka / De Corona 3.4).

Origenes (225–254 n. l.) (výňatek): „Mojžíš sice zvedá ruce, ale nevztahuje je. Ježíš však, když byl vyvýšen na kříži a chystal se obejmout celou zemi svými pažemi, říká: ‚Vztáhl jsem své ruce k lidu, který nevěří a který proti mně mluví.‘ Homilie na knihu Exodus. Homilie 11, s. 358

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) zmiňuje, že Mojžíš natáhl paže a Kristus učinil totéž. Jeho natažená ruka zachránila všechny. Dialog o pravé víře, první část, kap. 11, s. 53

Methodius (270–311/312 n. l.): „Neboť ptáci, kteří létají vysoko, tvoří roztažením svých křídel podobu kříže; a i sám člověk s rozpaženýma rukama představuje totéž.“ Tři fragmenty o Kristově utrpení, fragment 1, s. 399–400

Victorinus z Petau (mučednická smrt 304 n. l.) „Mojžíš, předvídaje tvrdost toho lidu, proto v den sabatu pozvedl své ruce a tak se obrazně připoutal ke kříži.“ O stvoření světa, str. 342

Athanasius, Vtělení 25:3: „Neboť pouze na kříži umírá člověk s rozpaženýma rukama. Proto bylo vhodné, aby i Pán toto snášel a rozpažil své ruce, aby jednou rukou přitáhl starodávný lid a druhou ty z pohanů a sjednotil oba v sobě.“

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) „Kříž Ho tedy povýšil jak ve skutečnosti, tak symbolicky, takže Jeho majestát a moc se staly známými všem, spolu s Jeho utrpením. Neboť tím, že na kříži rozprostřel své ruce, zjevně rozprostřel své větry směrem na východ i na západ…“ Epitome k Božským institutům, kap. 51, str. 243.

Po roce 325 n. l.

Hegemonius (4. století) „Tam Mojžíš, když byl napaden, vztyčil ruce a bojoval proti Amalekovi; a zde Pán Ježíš, … vztyčil své ruce na kříži a dal nám spásu.“ Disputace s Manesem, kap. 44, s. 220

Existuje pohanské graffiti z 2. století, které zobrazuje muže uctívajícího ukřižovaného osla s rozpaženýma rukama na kříži. Nápis zní: „Alexamenos ctí Boha,“ což se pravděpodobně vysmívá křesťanskému vojákovi. (Z http://www.jesuswalk.com/christian-symbols/cross)

Otázka: Nazval Tomáš v Janovi 20:28 Ježíše Bohem?

Odpověď: Na rozdíl od toho, co by mohli tvrdit Svědkové Jehovovi, Tomáš to rozhodně udělal. Všimněte si, že verš nezní: „Tomáš řekl: ‚Můj Pán a můj Bůh!‘“, ale: „Tomáš mu řekl: ‚Můj Pán a můj Bůh!‘“ Všimněte si, že verš neříká „Ó Pane“, jako by Tomáš vzhlížel k nebi a tak to říkal. Spíše Tomáš mu řekl: „Můj Pán a můj Bůh!“ Navíc Ježíš Tomáše za tato slova ani neokřikl, ani neopravil.

Kniha „Jehovovi svědkové – odpovědi verš po verši“ (str. 84) také poukazuje na to, že v jejich vlastní Bibli „Kingdom Interlinear“ (1985) je pod řeckým textem správně uvedeno: „Můj Pán a můj Bůh“.

Otázka: Byl verš Jan 21:1–25 přidán později, jak naznačil jeden muslim na základě tvrzení liberálních skeptiků?

Odpověď: Nejprve uvedeme tvrzení a poté odpověď. Wikipedie uvádí: „Odborníci na Nový zákon se vesměs shodují, že tato pasáž nebyla součástí původního textu Janova evangelia“ (16. 12. 2018), citace z Ehrman, Bart (13. února 2012). „Debata ‚Ztratil se původní Nový zákon?‘ (od cca 23:40)“. The Ehrman Project. Citováno 15. ledna 2013

Odpověď: Ne, neexistuje pro to žádný důkaz. V knize Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 197 se píše: „Neexistuje žádný textový důkaz, který by opravňoval považovat Jan 21 za pozdější dodatek k hlavní části evangelia. Obsahuje jej každý úplný rukopis Janova evangelia.“

Jeden spolehlivý důkaz a žádná protichůdná důkazní skutečnost by měly stačit k určení, zda daná pasáž existovala v raném období, či nikoli. Jelikož však máme devět důkazů, které ukazují, že tam byla, a žádný protichůdný důkaz, mělo by to být pro každého, kdo by to zpochybňoval, dostatečně jasné. (Více zmínek od jednoho autora počítám jako jeden důkaz.)

str. 66 (papyrus Bodmer II) obsahuje většinu Janova evangelia, včetně Jan 21:12,17. Původně se předpokládalo, že pochází z cca 175 n. l., ale nyní se má za to, že pochází z období cca 125–150 n. l.

str. 109 (= Papyrus Oxyrhynchus 4448) Jan 21:18–20; 21:23–35 (3. století)

Vaticanus [B] (325–350 n. l.) a Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) obsahují 21. kapitolu Janova evangelia stejně jako ostatní kapitoly. Sinaiticus původně neobsahoval Jan 21:25, ale podle New International Bible Commentary, str. 1263, byl tento verš dodán později.

Následují pozdější rukopisy: p122, Codex Bezae, Codex Alexandrinus, p59.

Spisovatel Tatian (zemřel r. 172 n. l.) ve svém díle „Diatessaron“, které je harmonizací evangelií, cituje každý verš z 21. kapitoly Janova evangelia.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje části Janova evangelia 21:4,5 jako „Písmo nás oslavuje“ a „v evangeliu“ v díle Učitel, kniha 1, kap. 5, str. 212.

Tertullian (198–220 n. l.) cituje z Janova evangelia 21:20 (ne 13, 4, ani 12 slov) v díle „Předpis proti kacířům“, kap. 22, str. 253.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje z Janova evangelia 21:17, kde Pán promlouvá k Petrovi. Cyprianovy spisy, spis 1, kap. 4, str. 422. V Cyprianových epištolách, epištola 2, kap. 1, str. 280, také parafrázuje Jan 21:17, kde se Ježíš ptal Petra, zda ho miluje.

Origenes (246–248 n. l.) cituje posledních 14 z 23 slov z Janova evangelia 21:25 ve svém Komentáři k Matoušovi, kniha 14, kap. 11, str. 502.

Origenes (225–253/254 n. l.) cituje prostředních 7 slov z Janova evangelia 21:18 (necituje 13, 7 ani 9 slov) jako „poslouchejte slova Ježíše“. Origenes, Proti Celsovi, kniha 2, kap. 45, str. 448

Otázka: Jak v Janovi 21:5–6 převzal Ježíš vedení nad jejich rybolovem a jak podle vás Ježíš přebírá vedení nad naším?

Odpověď: Potřebovali lovit ryby: Petr měl manželku a všichni pravděpodobně potřebovali uživit své rodiny. Jejich vlastní úsilí, jako zkušených rybářů, dnes nepřinášelo žádný úlovek. Když však naslouchali Ježíši, výsledek předčil jejich očekávání.

Někdy, když lovíme pro evangelium, spoléháme se více na své schopnosti než na Ježíše. Musíme se zastavit a naslouchat Ježíši.

Otázka: V Janovi 21:7, v jakých třech věcech vynikal Jan a jak bychom měli následovat jeho příklad?

Odpověď: Za prvé, Jan byl první, kdo zde Ježíše poznal. Jan Ježíše dobře znal a snadno poznal Jeho hlas. Ježíšovo slovo „paidia“ lze podle publikace The Bible Knowledge Commentary: New Testament (str. 344) přeložit jako „chlapci“ nebo „děti“ stejně tak jako „přátelé“.

Za druhé, Jan toužil přiblížit se k Ježíši. Člověk může studovat a vědět o Ježíši, kolik chce, ale touží také přijít k Ježíši a zůstat mu nablízku?

Za třetí, Jan vyskočil jako první: I když je dobré, že ostatní učedníci zůstali a přivezli loď ke břehu, Janův první impuls byl okamžitě jít k Ježíši.

Otázka: Jaký význam má v Janovi 21:11 počet 153 ryb?

Odpověď: Zaprvé, podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 200, by to mohlo vážit přes 300 liber, takže Petr byl silný člověk. Je třeba zvážit dva body.

Obecně řečeno, ulovili velké množství ryb a spočítali je, aby ověřili, kolik jich přesně ulovili. Někteří v tomto konkrétním, přesném čísle vidí důkaz, že Bůh počítá každého jednotlivce, který k Němu přichází.

Konkrétně lidé, kteří v Bibli hledají číselné vzorce, poukazují na Jan 21:11 jako na klíčový důkaz. V tomto úryvku se vyskytuje mnoho vzorců, které dávají číslo 153. Více informací najdete v následujících dvou otázkách. 1 + 2 + 3 + … 17 = 153.

Otázka: Jaký je v Janovi 21:11 „kód“ pro numerologii v Novém zákoně?

Odpověď: Jednou z forem numerologie je teomatika a Del Washburn napsal knihu s názvem Theomatics II. Stejně jako Římané používali i Řekové písmena k označování čísel. Zde je kód, který Washburn použil. Samozřejmě, pokud by jeho „kód“ byl nesprávný, pak by všechny jeho závěry neobstály.

„Kód“: Kniha Theomatics II, str. 23, přiřazuje čísla 1–5 po sobě jdoucím řeckým písmenům od alfa po eta. Číslu 6 je přiřazeno písmeno „vau“, které se vyskytovalo v raných řeckých abecedách, ale ne v těch pozdějších. Číslům 7–10 jsou přiřazena písmena zeta až iota. Číslům 10–80, počítaným po desítkách, jsou přiřazena po sobě jdoucí řecká písmena kappa až pi ( ). Číslu 90 je přiřazeno řecké písmeno koppa (psané jako O s svislou čarou dotýkající se spodní části O). Písmeno koppa se vyskytovalo v raných řeckých abecedách, ale ne v těch pozdějších. Číslo 100 je přiřazeno písmenu „rho“. Číslo 200 je přiřazeno oběma podobám písmene sigma. Čísla 300–800, počítaná po stovkách, jsou postupně přiřazena písmenům od tau po omega. Pro hebrejštinu samozřejmě platí jiné přiřazení, protože hebrejština má odlišnou abecedu.

(Všimněte si, že podle Encyklopedie Britannica z let 1956 i 1972 (pod heslem U) používala semitská abeceda jako šesté písmeno vaw. Řekové jej používali jako samohlásku a bylo to poslední písmeno v jejich abecedě, hned po Tau. Tito Řekové učinili digammu (F) svým šestým písmenem. Digamma představovala zvuk „w“. Následující řecké abecedy obsahovaly „vaw“: therejská (700–600 př. n. l.), attická (600 př. n. l.), korintská (600 př. n. l.), chalkidská (600 př. n. l.) a iónská (403 př. n. l.). V attické řečtině se „vaw“ vyslovovalo jako německé „u“ s přehláskou. Písmeno „vaw“ se v Novém zákoně vyskytuje jako číslo 6 ve Zjevení13:18 („666“).

Nezávisle na teomatice uvádí kniha The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts, str. 25 (Philip W. Comfort a David P. Barrett), že se nejednalo o žádný tajný kód, ale o standardní způsob, jakým písaři používali písmena pro čísla, včetně čísel stránek, a pro čísla v Bibli, včetně 12 učedníků, 7 andělů atd. Uvádí totožné přiřazení jako Washburn, s výjimkou triviálního případu, kdy šesté písmeno nazývá „stigma“ místo „vaw“ a přiřazuje „sampi“ hodnotu 900 a „,alpha“ hodnotu 1000. Tyto dva poslední přírůstky jsou irelevantní, jelikož žádná slova v Bibli nepoužívají sampi ani „,alpha“.

Anchor Bible Dictionary, sv. 4, str. 1141, rovněž popisuje způsob, jakým Řekové používali písmena k označování čísel. Uvádí, že nevíme, kdy byl tento systém poprvé použit, ale použití písmen pro čísla se objevilo v manželské smlouvě v Elefantině v Egyptě v roce 310 př. n. l., na mincích v Ptolemaiovském Egyptě (286–246 př. n. l.) a na papyru s násobilkou ve 3. století př. n. l. Samotný kód řeckých písmen na str. 1141 je stejný jako ten, který je uveden v publikacích Theomatics II a The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts, s následujícími výjimkami. Zastaralé písmeno používané pro číslo 6 se zde nazývá „digamma“ a pro číslo 900 „san“. Čísla od tisíců do deseti tisíců jsou označena písmeny alfa až theta se speciálními znaky.

Publikace The Manuscripts of the Greek Bible (Bruce M. Metzger), str. 6–10, obsahuje rozsáhlou část věnovanou řeckým písmenům používaným jako číslice. Používá stejný „kód“ jako Washburn, s následujícími nevýznamnými výjimkami. Uvádí, že číslo 6 bylo zastaralé řecké písmeno nazývané buď „waw“, nebo „digamma“, „sampi“ znamenalo 900 a „,a“ atd. představovalo 1 000 atd.

V Chester-Beattyho papyru (rukopis p47) se v knize Zjevení někdy používají řecká písmena k označení čísel namísto jejich slovního zápisu. (V Janovi 10:1 je však číslo 72 zapsáno slovy.) Velmi čitelný přepis lze najít v publikaci The Complete Text of the Early New Testament Manuscripts na str. 336. Plně se shoduje s tím, co uvádí Washburn a co ukazuje na své fotografii. Tento způsob používání řeckých písmen pro číslování stránek se vyskytuje v následujících rukopisech: p1, p13, p23, p30, p38, p39, p45, p46, p66, p72, unciální 0189, unciální 0232.

Nemáme žádný důkaz, že by raní křesťané zkoušeli nebo viděli nějaký přínos v používání numerologie k procházení každého slova v pasáži. Samozřejmě, s nadsázkou řečeno, nemáme ani žádný důkaz, že by k tomu měli potřebné počítače a kalkulačky. Washburn však nejenže nikdy netvrdil, že by to v raných dobách dělali, ale toto je vlastně i jeden z bodů jeho teorie. Kdyby raní křesťané rozpoznali, že součty čísel ve frázích mohou odpovídat určitému vzoru, mohli by být obviněni z toho, že mění písmena, aby tyto vzory vytvořili. Jelikož však nemáme žádný důkaz, že by někdo nějaké vzory rozpoznal, byly by tyto vzory, pokud by skutečně nebyly pouhou náhodou, důkazem božského původu a zachování.

Bruce Metzger však ve své knize The Manuscripts of the Greek Bible na str. 9 uvádí, že někteří raní křesťané používali druh numerologie zvaný gematrie, aby v číslech nacházeli zvláštní významy. V Barnabášově listu (100 n. l.) použili počet Abrahamových mužů (318), aby ukázali, že Kristus je v knize Genesis. 300 = t, což autorovi připomínalo kříž, a 18 jsou první dvě písmena řeckého jména Ježíše. Augustin z Hippa si byl tohoto použití gematrie dokonce vědom. Metzger poznamenává, že zapomněli vzít v úvahu, že řečtina v Abrahamově době ještě ani neexistovala.

Závěr: Pokud by někdo používal řecká písmena k označení čísel, dokazuje to, že Washburn používá stejnou číselnou zkratku, jakou řeckí písaři běžně používali při zapisování čísel stránek a někdy i jiných čísel.

Otázka: Co je to „teomatika“ v Jan 21:11?

Odpověď: „Theomatika“, kterou prosazuje Del Washburn, je jednou z forem biblické numerologie. Zatímco „gematrie“ je forma numerologie, která se snaží nacházet význam v číslech, theomatika je odlišná. Využívá počítače k převodu slov na čísla a poté se snaží nacházet význam v číslech. Osobně musím poznamenat, že jsem theomatiku neprozkoumal dostatečně na to, abych v ni uvěřil. Mým záměrem zde není vás o ničem přesvědčovat, ale pouze se pokusit objektivně vám přiblížit tuto teorii na příkladu pasáže, která představuje jeden z jeho nejsilnějších argumentů. Než se podíváme na součty čísel, je třeba každému řeckému písmenu přiřadit číslo. Kód, který teomatika používá, najdete v předchozí otázce.

Washburnova teomatika tvrdí

1. Teomatika, jakožto studium čísel v Bibli, není schopna objevit žádné nové doktríny.

2. Je užitečná, protože numerická složitost dokazuje, že se nemůže jednat o dílo lidí, jelikož tyto vzorce by bez moderních počítačů nebylo možné snadno odhalit.

3. Je užitečná k tomu, aby ukázala míru zachování Božího slova a v mnoha případech k tomu, aby se zjistilo, které varianty rukopisů jsou správné.

Jako takový může být člověk konzervativním křesťanem a buď teomatiku přijmout, nebo ji odmítnout.

Otázka: Proč v Janovi 21:15–17 použil Ježíš právě tento způsob smíření s Petrem?

Odpověď: Obnovení jejich vztahu bylo pro Petra nepříjemným okamžikem. Ježíš mohl říci: „Vím, že mě miluješ, takže je vše v pořádku,“ a pak okamžitě odejít. Tímto způsobem však Ježíš přiměl Petra k zamyšlení a k upevnění jeho odhodlání milovat Ježíše nade vše.

Otázka: Proč se Ježíš v Janovi 21:15–17 třikrát ptal Petra, zda ho miluje?

Odpověď: První dvě otázky, kdy se Ježíš Petra ptal, zda ho miluje, byly formulovány slovem „agape“. V obou případech Petr odpověděl, že Ježíše miluje slovem „phileo“. Zřejmě po tom, co Ježíše zapřel, neměl Petr pocit, že by mohl tvrdit, že Ježíše miluje láskou „agape“.

Potřetí se Ježíš Petra zeptal, zda ho miluje, a použil slovo „phileo“. Petra to ranilo a přemýšlel, zda Ježíš vůbec věří, že ho Petr miluje.

Místo toho, aby se snažil ospravedlnit, přestal Petr kvantifikovat upřímnost své lásky a vyvažovat ji svými minulými neupřímnými činy zapření. Místo toho Petr jednoduše přiznal: „Pane, Ty víš všechno; Ty víš, že Tě miluji.“

Ježíš věděl všechno, alespoň po svém vzkříšení, a ptal se proto, že chtěl, aby Petr odpověděl, ne proto, že by to nevěděl. Bůh klade lidem otázky, na které již zná odpověď, už od dob rajské zahrady.

Bůh ví, jak moc Ho milujeme, dokonce lépe, než to víme my sami. Místo toho, abychom se snažili Bohu sdělit přesnou míru hloubky naší lásky, přiznejme prostě, že Bůh to ví, a toužme se k Němu přiblížit a milovat Ho ještě více.

Otázka: Ukazuje Jan 21,15–19, že Petr byl prvním papežem, jak tvrdí někteří římští katolíci?

Odpověď: Ne, spíše to ukazuje, že Petr se mýlil, když třikrát zapřel Ježíše, že Ježíš Petra znovu přijal do služby a že Petr měl jako apoštol své povinnosti. Petr třikrát zapřel Ježíše, a proto se ho Ježíš třikrát zeptal, zda ho miluje.

Otázka: Jak Jan 21,18 předpověděl Petrovu smrt?

Odpověď: Ježíš řekl, že Petr zemře, a důraz byl kladen jak na situaci před jeho smrtí, tak na Petrovu reakci. Podle církevní tradice byl Petr ukřižován v Římě. Petr byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů, protože se necítil hoden zemřít stejným způsobem jako Ježíš.

Dílo O dvanácti apoštolech (ANF, sv. 5, str. 254–255) uvádí: „Petr kázal evangelium v Pontu, Galatii a Kappadokii [všechny v Malé Asii], v Betánii a Itálii a v Asii a poté byl v Římě ukřižován Neronem hlavou dolů, jak si sám přál trpět tímto způsobem.“

Otázka: Jak zemřeli všichni apoštolové podle Jan 21,18?

Odpověď: Dílo O dvanácti apoštolech (ANF, sv. 5, str. 254–255) uvádí: „Petr kázal evangelium v Pontu, Galatii a Kappadokii [všechny v Malé Asii], v Betánii a Itálii a v Asii a poté byl v Římě ukřižován Neronem hlavou dolů, jak si sám přál takto trpět.

Andrej kázal Skythům [v Rusku] a Thrákům a byl ukřižován, zavěšen na olivovníku v Patra, městě v Acháji [v Řecku]; a tam byl také pohřben.

Jan byl opět v Asii vyhoštěn králem Domitianem na ostrov Patmos, kde také sepsal své evangelium a měl apokalyptické vidění; za Trajanovy vlády zesnul v Efezu, kde se hledaly jeho ostatky, ale nebyly nalezeny.

Jeho bratr Jakub byl při kázání v Judeji sťat mečem tetrarchou Herodem a byl tam pohřben. Eusebius 2:9 uvádí, že byl sťat.

Filip kázal ve Frýgii [v Malé Asii] a za vlády Domitiana byl v Hierapoli ukřižován hlavou dolů a tam byl pohřben.

Bartholomew opět kázal Indiánům, kterým také předal Evangelium podle Matouše, a byl ukřižován hlavou dolů a pohřben v Albanu, městě Velké Arménie.

A Matouš sepsal evangelium v hebrejštině a vydal je v Jeruzalémě a zesnul v Hierees, městě v Parthii [Írán]. Papias (95–110 n. l.) rovněž zaznamenává, že Matoušovo evangelium bylo sepsáno v hebrejštině.

A Tomáš kázal Parthům, Médům, Peršanům, Hyrkanům, Baktrianům a Margianům (Mágům?) [všichni v Íránu a Afghánistánu a v bývalých sovětských republikách] a byl v indickém městě Calamene probodnut borovicovým kopím do všech čtyř končetin a tam byl pohřben.

A Jakub, syn Alfeův, byl při kázání v Jeruzalémě ukamenován Židy a byl tam pohřben vedle chrámu. Josh McDowell uvádí, že byl ukřižován.

Juda, zvaný také Lebbaeus, kázal lidu v Edesse a v celé Mezopotámii, usnul v Berytu a byl tam pohřben. Josh McDowell uvádí, že byl zabit šípy.

Šimon Zélóta, syn Kleofášův, zvaný také Juda, se stal biskupem Jeruzaléma po Jakubovi Spravedlivém (bratrovi Páně), a zesnul a byl tam pohřben ve věku 120 let. Josh McDowell uvádí, že byl ukřižován.

A Matyáš, který patřil k sedmdesáti, byl zařazen mezi jedenáct apoštolů, kázal v Jeruzalémě, tam zesnul a byl tam pohřben.

A Pavel vstoupil do apoštolského úřadu rok po Kristově nanebevstoupení; a počínaje Jeruzalémem postupoval až do Illyrika, Itálie a Španělska, kde kázal evangelium po dobu třiceti pěti let. A za vlády Nera byl v Římě sťat a tam byl pohřben.“

Kromě toho podle legendy navštívil apoštol Tomáš severní Indii za vlády Gondofara a kázal tam. Gondofar vládl přibližně od roku 19 n. l. do roku 45 n. l.

str. 25“

Otázka: Jak se v Janovi 21:20–23 někteří lidé dnes nechávají rozptylovat zbytečnými otázkami?

Odpověď: Je v pořádku klást otázky, ale pokud nemůžete položit všechny své otázky, ujistěte se, že nejprve získáte ty nejdůležitější informace. Když nevěřící klade otázku týkající se Bible, můžete se ho nejprve zeptat: „Kdybych na tuto otázku odpověděl, přiblížilo by vás to k rozhodnutí přijmout Krista?“ Pokud je jejich odpověď „ne“, zeptejte se jich: „Co by vás přiblížilo k přijetí Ježíše jako vašeho Pána a Spasitele?“

str. 25“

Q: Co zde Ježíš v Janovi 21:22–23 říká o Janovi?

Odpověď: Ve skutečnosti zde Ježíš hovoří spíše o Petrovi než o Janovi. Ježíš říká, že Petr je příliš zvědavý a trápí se tím, jak Jan zemře. (Petr si pravděpodobně myslel, že když Ježíš mluvil o Petrově smrti, chtěl by slyšet i o Janově smrti.) Ježíš říká, že i kdyby Jan zůstal naživu až do Ježíšova návratu, není to Petrovou starostí.

Tertullian, který psal v letech 198–220 n. l. ve svém spise „O duši“ (kap. 50, str. 227–228), uvádí, že existovalo mylné očekávání, že Jan zůstane naživu až do příchodu Pána.

Ve skutečnosti Jan zemřel přirozenou smrtí. Žil déle než kterýkoli z ostatních apoštolů a před svou smrtí Ježíše skutečně znovu spatřil: ve vidění v Zjevení.

Měli bychom se smířit s tím, že existují věci, o kterých Bůh nechce, abychom právě teď věděli. Například v celém Novém zákoně se objevuje myšlenka, že Kristus by se mohl vrátit kdykoli, a proto bychom měli být bdělí a dávat pozor na to, jak žijeme. Tato doktrína, nazývaná „bezprostřední návrat Krista“, je uvedena v 1. listu Tesalonickým 4:15, kde sám Pavel nevěděl, zda se Kristus vrátí ještě před Pavlovou smrtí, či nikoli.

Otázka: Co je zajímavého na řeckém textu v Janovi 21:24?

Odpověď: Rukopisy byly často psány velkými písmeny a v mnoha z nich nebyly mezery mezi slovy. To však málokdy vede k nejednoznačnosti významu. Zde se však jedná o známou výjimku. Řecká písmena by mohla znamenat jak „Víme“, tak „Já jistě vím“. Řecké rukopisy, které mají mezery mezi slovy, však všechny uvádějí „Víme“. Mezi „Víme“ a „Já jistě vím“ však není žádný významový rozdíl.

Otázka: Proč v Janovi 21:25 nemáme zaznamenány všechny ostatní věci, které Ježíš učinil?

Odpověď: Mnohým se zdá být dost obtížné přečíst si to, co je o Ježíši zaznamenáno. I v Ježíšově životě bylo mnoho skutečností, které nebyly důležité, jako například v jaké poloze spal, jak byl vysoký, kolik vážil, jak jedl atd. Ve víře důvěřujeme, že Bůh pro nás zachoval vše, co potřebujeme vědět, a měli bychom se pilně věnovat čtení toho všeho.

Otázka: Jaké důkazy v Janově evangeliu svědčí o tom, že ho napsal Jan?

Odpověď: Raná církev všeobecně přijímala Janovo evangelium jako dílo apoštola Jana.

Papyros Bodmer II, list 66 (datovaný kolem roku 175 nebo kolem let 125–150 n. l.) obsahuje většinu Janova evangelia. Název uvedený na listu 66 papyru Bodmer je „Evangelium podle Jana“. Jeho fotografii si můžete prohlédnout v knize The Text of the Earliest New Testament Greek Manuscripts na str. 378.

Téměř přesné zmínky: Ačkoli Ignác, Barnabášův list a List Diognetovi narážejí na Jana a Justýn Mučedník cituje z Jana s tím, že slova pronesl Ježíš, Jana jménem nezmiňují.

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) byl podle mého vlastního výzkumu i podle „Believer’s Bible Commentary“ (str. 1463) prvním, kdo zmínil, že evangelium napsal Jan. V díle „Theophilus to Autolycus“, kniha 2, kap. 22, str. 103, píše: „Jan říká“ a poté cituje Jan 1:1a.

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) ve spise Proti herezím, kniha 3, kap. 16.2, str. 440, zmiňuje apoštola Jana spolu s ostatními autory evangelií. V knize 3, kap. 11.1–2, str. 426 cituje Jan 1:1, 10, 11, 14 jako dílo Jana.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) ve spise „Stromata“, kniha 2, kapitola 15, str. 361, uvádí, že Janovo evangelium je dílem apoštola Jana.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) zmiňuje „Jana v jeho evangeliu“ a poté cituje Jan 1,1. V díle Proti herezi Noeta, kap. 14, str. 228

Cyprián, biskup Kartága (cca 246–258 n. l.), cituje z Janova evangelia jako z díla Jana v „Traktátu 12“, třetí knize, 24, 25, str. 542.

Novatian v díle O Trojici, kap. 13, str. 622 (257 n. l.) cituje Jan 1,14 a uvádí, že je to od Jana. Má také četné další citáty od Jana.

Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1463 uvádí, že až do 19. století nikdo nezpochybňoval, že Janovo evangelium je dílem Jana, s výjimkou neznámého kultu zvaného Alogové.

K obecné spolehlivosti Janova evangelia viz následující tři otázky.

Otázka: Kdy bylo napsáno Janovo evangelium?

Odpověď: Máme fragment Janova evangelia, tzv. Rylandsův rukopis, jehož stáří bylo pomocí radiokarbonové metody datováno do let 117–138 n. l., takže muselo být napsáno před tímto obdobím. Janovo evangelium bylo pravděpodobně napsáno mezi lety 70 a 125 n. l.

Názory různých autorů

New Geneva Study Bible na str. 1656 uvádí, že podle církevní tradice to bylo kolem roku 90 n. l.

Komentář „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 267 uvádí, že to bylo pravděpodobně mezi lety 85–95 n. l. Někteří kritici se na základě podobností s gnostickými spisy pokusili stanovit datum až v roce 150 n. l. Jiní jej datují již do let 45–66 n. l.

V publikaci „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 268) se uvádí, že archeologické nálezy podporují texty z Janova evangelia 4:11; 5:2–3, že lexikální analýzy slov, jako je například „synchrontai“ v Janovi 4:9, a Svitky od Mrtvého moře podporují rané datování Janova evangelia.

Publikace „The New International Dictionary of the Bible“ (str. 534) uvádí, že Janovo evangelium bylo napsáno „někdy ke konci prvního století n. l.“

Skeptická publikace „Asimov’s Guide to the Bible“ (Asimovův průvodce Biblí), str. 954, uvádí, že čtvrté evangelium vzniklo později než ostatní, ale zdá se, že již kolem roku 150 n. l. bylo známé a autoři na něj odkazovali. Pravděpodobným datem je možná rok 100 n. l., i když by to mohlo být ještě o něco později.

Důkazy:

Podle Wycliffe Bible Dictionary (str. 937) znal Jan podrobnosti o Jeruzalémě před jeho zničením, jako například rybník Betesda (Jan 5:2) a dláždění (Jan 19:13). Použil některé termíny, které se používaly také v Kumránu. Harmonizace evangelií, nazývaná Egertonův papyrus 2, obsahuje 5. kapitolu Janova evangelia a je datována nejpozději do roku 150 n. l. (Více informací o tomto tématu najdete v „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1464.)

Valentinus citoval Janovo evangelium ve svém „Evangeliu pravdy“, které napsal kolem roku 140 n. l.

V římských katakombách se nacházejí malby Krista jako Dobrého pastýře a vzkříšení Lazara, které jsou datovány kolem roku 150 n. l.

Otázka: Jak můžeme vědět, že to, co dnes máme v Janově evangeliu, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším tři pádné důvody.

1. Bůh slíbil zachovat své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35. Je všeobecně uznáváno, že to v konečném důsledku vyžaduje určitou míru důvěry v Boha. Kdyby Bůh skutečně chtěl něco sdělit, chtěl by, aby to bylo zachováno.

2. Svědectví rané církve. Zde je několik křesťanských i nekřesťanských autorů, kteří odkazovali na verše z Janova evangelia.

Zajímavé je, že v 1. Klementově listu se nenachází žádné místo, které by bylo možné považovat za odkaz na Janovo evangelium. Janovo evangelium bylo napsáno jako poslední a 1. Klementův list vznikl tak brzy (96–98 n. l.), že se Janovo evangelium možná ještě nedostalo ke Klementovi do Říma.

Ignác (110–117 n. l.) naráží na Jan 3,8: „Neboť ví, odkud přichází i kam jde.“ Ignácův List Filadelfským, kap. 7, str. 83. Komentář The Believer’s Bible Commentary na str. 1463 rovněž uvádí, že Ignác naráží na Jana.

Stařešinové (95–117 n. l.) [Papias?] citují polovinu verše Jan 14:2 jako „Pán řekl“: „že z tohoto důvodu Pán řekl: ‚V domě mého Otce je mnoho příbytků:‘“ fragment 5, str. 154

Ignác Antiochijský (cca 100–117 n. l.) odkazuje na Jan 3:8. „Neboť ví, odkud přichází i kam jde.“ Ignácův Dopis Filadelfským, kap. 7, str. 83

Mathetes k Diognetovi (cca 130–200 n. l.), kap. 6, s. 27, odkazuje na Jan 17,11,14,16: „Křesťané přebývají ve světě, ale nejsou ze světa.“

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 6, str. 141, odkazuje na Jan 1,14: „Měl se zjevit v těle a přebývat mezi námi.“

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) cituje Jan 3,5 jako Ježíšova slova a parafrázuje Jan 3,14.

Tatianův Diatessaron (kolem roku 172 n. l.) cituje 828,0 z 879 veršů Janova evangelia, což představuje 94,2 %. To je vše kromě 51,0 veršů. Diatessaron obsahuje Jan 1:1–5, 1:7–28; 1:29 a násl. (19 ze 21 slov); 1:30–40; 1:41a (14 ze 18 slov); 1:42a (19 ze 22 slov); 1:43–51; 2:1–11,14; 2:16–22,23f (11/24 slov); 2:24–25; 3:1–36; 4:1–2,3a (3/8 slov); 4:4–44; 4:45a (10/26 slov); 4:46–54; 5:1; 5:2m (5, nikoli 7, 7 slov); 5:3–47; 6:1m (4, nikoli 6, 2 slova); 6:2f (6/14 slov); 6:3–4; 6:5a (17/23 slov); 6:6–9; 6:10m (ne 7, 7, ne 8 slov); 6:12–18; 6:19m (6, ne 14, 2 slova); 6:21a (7/18 slov); 6:22a (4/37 slov); 6:23–71; 7:1–52; 8:12–18; 8:19f (25/26 slov); 8:20–24; 8:25a (10/17 slov); 8:26–59; 9:1–41; 10:1–42; 11:1–57; 12:1–11; 12:12 a násl. (15/17 slov); 12:13; 12:16–50; 13:1–30; 13:31 a násl. (12/17 slov); 13:32–36; 13:37 a násl. (6/18 slov); 13:38a (8/21 slov); 14:1–31; 15:1–27; 16:1–33; 17:1–26; 18:1–2; 18:4–10; 18:11m (4, nikoli 8, 11 slov); 18:12–24; 18:25a (7/24 slov); 18:26; 18:28f (13/26 slov); 18:29–37; 18:38a (13/24 slov); 18:39–40; 19:2a (11/16 slov); 19:4–17; 19:19–37; 19:38m (ne 2 6 ne 4 slova); 20:2–19; 20:20m (ne 10 4 ne 3 slova); 20:21–31; 21:1–25. Zlomky udávají počet citovaných řeckých slov z celkového počtu řeckých slov.

Křesťané z Vídně a Lugduna (177 n. l.) citují Jan 16:2. ANF sv. 8, str. 779

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) píše: „Jan říká“ a poté cituje Jan 1:1a. Theofil Autolykovi, kniha 2, kap. 22, str. 103

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) cituje Jan 1:14 jako od Jana. Irenaeus, Proti herezím, kniha 1, kap. 8.5, str. 328–329. Irenaeus cituje Jan 1:6 v díle Proti herezím, kniha 3, kap. 11.4, str. 427.

Muratoriho kánon 1. (cca 190–217 n. l.) „Čtvrté evangelium je Janovo.“

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) „Jan napsal své evangelium.“ Stromata, kniha 5, kap. 12, s. 463

Tertullian (cca 213 n. l.) cituje Jan 1,14 a uvádí, že je to od Jana a „v Janově evangeliu“ ve spise Proti Praxeovi, kap. 226, str. 622.

Tertullian (207/208 n. l.) zdůrazňuje autorství Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Zjevení a mnoha Pavlových listů v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 5, s. 350.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) při rozebírání Jan 1,1–3 uvádí, že toto evangelium napsal blahoslavený Jan, a to v díle Proti kacířství Noeta, kap. 14, str. 228.

Hippolyt zmiňuje „Jan ve svém evangeliu“ a poté cituje Jan 1,1. V díle Proti kacířství Noeta, kap. 14, str. 228

Origenes (cca 225–253/254 n. l.) napsal celý komentář k Janovu evangeliu.

Origenes (225–254 n. l.) zmiňuje Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Origenes, *Proti Celsovi*, kniha 5, kap. 56, s. 568. Cituje také Matouše 18:1 v Origenesově *Komentáři k Matoušovi*, kniha 13, kap. 14, s. 482.

Origenes cituje Jan 9:39 v díle „Proti Celsovi“, kniha 7, kap. 39, str. 626

Novatian (250–257 n. l.) uvádí, že Jan 1:14 je od Jana, v „Traktátu o Trojici“, kap. 13, str. 622

„Traktát proti Novatianovi“, kap. 2, str. 657 (254–256 n. l.) uvádí, že Jan 10:1 pochází od Jana, autora evangelia.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje „Evangelium podle Jana“ a poté cituje Jan 3:18,19 v „Cypriánových pojednáních – Svědectví“, kap. 31, str. 543; viz také „Pojednání 2“, druhá kniha, kap. 1, str. 516. Viz také jeho citát z Janova evangelia 15:18–20, který uvádí jako Janův text v „Cyprianových spisech“, spis 3, kap. 29, str. 542.

Dopis římských starších Cypriánovi (250–251 n. l.) cituje Jan 10:11,12. Cituje také Jan 16:17. Oba tyto verše byly uvedeny jako „od samotného Pána“ v „Dopisech Cypriána“, dopis 2, str. 280.

Firmilian z Cesareje v dopise Cypriánovi (256 n. l.) cituje Jan 20:22,23 jako „v evangeliu“. Dopis 74, kap. 16, s. 384

Firmilian z Cesareje v dopise Cypriánovi (256 n. l.) cituje Jan 17:21. Dopis 74, kap. 3, str. 391

Nemesianus z Thubunae na Sedmém kartáginském koncilu, str. 566 (kolem roku 256 n. l.) cituje Jan 3,5 a dále Jan 3,6.

Libosius z Vagy na sedmém kartáginském koncilu, str. 569 (kolem roku 256 n. l.) cituje čtvrtinu Jan 14,6: „Pán říká: ‚Já jsem pravda.‘“

Dionýsius z Alexandrie (246–265 n. l.): „Bylo to ‚na konci soboty‘, jak říká Matouš; bylo to ‚brzy, když ještě byla tma‘, jak píše Jan; bylo to ‚velmi brzy ráno‘, jak uvádí Lukáš; a bylo to ‚velmi brzy ráno, při východu slunce‘, jak nám sděluje Marek. Nikdo nám tedy jasně neukázal přesný čas, kdy vstal z mrtvých.“ Dopis 5 biskupovi Basilidovi, str. 94. Dionýsius Alexandrijský připouštěl, že Janovo evangelium napsal „Jan“, ale zpochybňoval, zda se jednalo o apoštola, či o jiného Jana.

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) cituje celý verš Jan 20,1 v „Listu biskupovi Basilidovi“, kánon 1, str. 95

Dopis Hymenaeův (268 n. l.) odkazuje na Jan 1:3–4,18

Adamantius (kolem r. 300 n. l.): „Souhlasíte, když z evangelií dokážu, že nejde o výmysly?“ … „Napsali je Kristovi učedníci: Jan a Matouš; Marek a Lukáš.“ *Dialog o pravé víře*, první část, „b 5“, str. 41

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) cituje celý verš Jan 1,17 jako slova evangelisty Jana. Dialog o pravé víře, pátá část, kap. 11, s. 160.

Arnobius (297–303 n. l.) naráží na Jan 8,46: „Co vás tedy nutí, co vás pobízí k tomu, abyste hanobili, nadávali a neúprosně nenáviděli Toho, koho nikdo nemůže obvinit z žádného zločinu?“ (Arnobius, Proti pohanům, kniha 1, kap. 64, s. 432)

Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) zmiňuje Ježíše jako Slovo Boží a cituje Jan 1,1 jako od evangelisty Jana v Komentáři ke stvoření světa. Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) zmiňuje Matouše, Marka a Lukáše v Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, ze čtvrté kapitoly, verše 7–10, str. 348

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) odkazuje na Janovo evangelium. Z Fragmentu 5.7, str. 282

Metoděj (270–311/312 n. l.) cituje Jan 1,1–2 ve „Výňatku z díla o stvořených věcech“, kap. 6, s. 381

Athanasius (318 n. l.) cituje z Jan 3:3,5. „On [Ježíš] sám říká v evangeliích: ‚Přišel jsem, abych našel a spasil ztracené.‘“ Vtělení Slova, kap. 14, str. 43. Ještě před Nicejským koncilem se Athanasius odvolává na Jan 1:1 (citát v díle Proti pohanům, kap. 42, str. 26) 1,3 (citováno jako „slova Jana“ v díle Vtělení Slova, kap. 2.6, s. 37); 3,3.5; 9,32.33 (citováno v díle Vtělení Slova, kap. 39.6, s. 57); 10:17,18 (narážka v díle Vtělení Slova, kap. 22.3, s. 48); 10:37 (citováno v díle Vtělení Slova, kap. 18.2, s. 46); 12:32 (citováno v díle Vtělení Slova, kap. 25.4, s. 50); citace střední třetiny verše 14:9 (Proti pohanům, kap. 45, str. 28); citace čtvrtiny verše 14:10 (Proti pohanům, kap. 47:2, str. 29). Athanasius se před Nicejským koncilem neodvolává na žádné další verše z Janova evangelia, ale po Nicejském koncilu se odvolává na mnoho dalších veršů z Janova evangelia.

Laktancius (cca 303–320/325 n. l.) cituje Jan 1:1–3 slovy: „Takto učil i Jan.“ Božské instituce, kniha 4, kap. 9, str. 107

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) cituje Jan 1,1–3 a Jan 1,18 jako slova Jana. „Listy o ariánské herezi“, kap. 4, str. 292

Alexandr z Alexandrie (313–326 n. l.) cituje Jan 5,1 slovy: „Sám Pán dosvědčil.“ *Listy o ariánské herezi*, kap. 11, s. 295

V další otázce se dozvíte, které verše a části veršů byly citovány a které nikoli.

Po Nicejském koncilu

Eusebiusova Církevní historie (318 n. l.), kniha 3, kap. 24, str. 152, pojednává o čtyřech evangeliích: Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi. Otcové nicejští a postnicejští, druhá řada, sv. 1, str. 152

Juvencus (329 n. l.) napsal epickou báseň spojující všechna čtyři evangelia.

Eustathius (před rokem 337 n. l.)

Afrahát Syrský (337–345 n. l.) zmiňuje, jak Lazarus vychází z hrobu a jak Pán říká: „Vyjdi ven.“ Cituje část Janova evangelia 11:43 a uvádí, že to řekl Ježíš. Vybrané důkazy, Důkaz 8, kapitola 14, str. 379

Afrahat Syrský (337–345 n. l.) cituje část Janova evangelia 15:15 a uvádí, že to řekl Ježíš. Vybrané důkazy, důkaz 1, kap. 8, str. 348

Serapion (po r. 362 n. l.)

Faustinus (4. století)

Josippus (4. století)

Zeno (4. století) odkazuje na Jan 3:13

Hegemonius (polovina 4. století n. l.) v překladu Archelaa (262–278 n. l.) cituje verš z Janova evangelia 8:44 a uvádí, že jej pronesl Ježíš. (Mluví Archelaos) „Disputace s Manesem“, kap. 31, str. 205

Theodor z Herakleie (355 n. l.)

Victorinus z Říma (po roce 363 n. l.) odkazuje na Jan 1:3–4

Athanasius (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve Svátečním listu 39, str. 552

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) autoritativně odkazuje na Jana, Lukáše, Matouše a Marka. O Trojici, kniha 10, kap. 43, str. 193

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Janovo evangelium jako součást Nového zákona. Cituje celý úryvek z Janova evangelia 1,1–3.

Schizmatický Lucifer z Cagliari (370/371 n. l.) odkazuje na Jan 3:13; 10:8; 14:15, 17, 22

Efraim/Efrem Syrský (350–378 n. l.) cituje Jan 11:6 ve spise Tři homilie, homilie 1, kap. 11, str. 309

Basil z Kappadokie (357–379 n. l.) cituje Jan 1,1a jako z Jana v díle O Duchu, kap. 6.14, s. 8

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (po roce 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje v přednášce 12.1, str. 72, verš Jan 1,1 jako dílo Jana Božského

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370/390 n. l.) zmiňuje každé ze čtyř evangelií.

Ambrož Milánský (340–390 n. l.)

Apollinaris z Laodiceje (kolem roku 390 n. l.)

Phoebadius (po roce 392 n. l.)

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) zmiňuje dva evangelisty: Matouše a Jana. Dopis 3, kap. 11.1, s. 51

Gregor z Elviry (po r. 392 n. l.)

Amfilochios (–397 n. l.) cituje z Jana v díle Iambi ad Seleucum

Gregor z Nyssy (335–397 n. l.) uvádí, že Jan 1,3 je od Jana, v díle Proti Eunomiovi, kniha 2, kap. 7, s. 112

Didymus Slepý (398 n. l.) odkazuje na Jan 3:13 a další pasáže.

Syrská Kniha stupňů (= Liber Graduum) (350–400 n. l.)

Asterius z Emesy (kolem r. 400 n. l.)

Syrský katalog sv. Kateřiny (kolem roku 400 n. l.)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje Janovo evangelium v díle *Panarion*, oddíl 3, kap. 44, str. 342. Odkazuje také na Jan 1:42; 2:12; 3:13; 5:1; 8:39, 57; 10,11; 12,32; 13,18; 16,13

Rufinus (374–406 n. l.)

Gaudentius (po r. 406 n. l.)

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) sepsal 88 kázání o Janově evangeliu. Řekl, že bylo napsáno synem Zebedeovým, synem hromu, který drží klíče od nebe.

Chromatius (407 n. l.)

Severian (po r. 408 n. l.)

Niceta z Remesianu (366–cca 415 n. l.) odkazuje na Jan 6:64; 10:38; 11:25; 16:27; 20:23

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) naráží na Matouše 26:47–50; Marka 14:43–46; Lukáše 22:47–48 a Jana 18:3–9. Obrana proti pelagiánům, kap. 8, str. 124

Sulpicius/Sulpitius Severus (žák Martina) (363–420 n. l.)

Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.)

Jeroným (317–420 n. l.) zmiňuje každé ze čtyř evangelií jménem v dopise 53.9, str. 101.

Sozomon (370/380–425 n. l.) Sozomonova Církevní historie

Augustin z Hippa (354–430 n. l.) se ve svém díle nazvaném „Harmonie evangelií“ zmiňuje o všech čtyřech evangeliích.

Jan Cassian (419–430 n. l.) uvádí, že Jan 1:11 pochází od evangelisty Jana, jak vyplývá ze „Sedmi knih“ Jana Cassiana, kniha 3.7, str. 577

Marcus Eremita (po r. 430 n. l.)

Nonnus (431 n. l.)

Paulinus z Noly (431 n. l.)

Pavel z Emesy (po roce 432 n. l.)

Cyril z Alexandrie (444 n. l.)

Speculum (5. století) odkazuje na Jan 13:10 a další pasáže.

Sokrates z Konstantinopole (cca 400–439 n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (–450 n. l.) (vyslovuje se HESS-us) odkazuje na všechna čtyři evangelia, včetně Jan 1:3–4,13; 3:13; 6:47; 10:8; 11:25; 12:32; 16:23; 17:11,24

Theodoret z Kyrusu (biskup a historik) (423–458 n. l.)

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.)

Prosper Tyro z Akvitánie (426–465 n. l.)

Varimadum (445/480 n. l.) odkazuje na Jan 8:16 a další pasáže.

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Enkratitský kacíř Tatian (cca 172 n. l.) sepsal harmonizaci čtyř evangelií nazvanou Diatessaron, což znamená „skrze [ty] čtyři“. V ní odkazuje na 828,05 veršů v Janově evangeliu. To představuje 94,2 % celého Janova evangelia.

Apostolské konstituce (375–380 n. l.)

Gnostičtí kacíři Basilides a Valentinus podle Hippolyta

Gnostický kacíř Herakleon odkazuje podle Origena na Jan 1,26; 4,51.

Priscillian (kolem roku 385 n. l.) odkazuje na Jan 8:25 a další verše.

Arianistický kacíř Eunomius z Cyziku (cca 360–cca 394 n. l.) cituje části Jan 1,3 jako slova „blahoslaveného Jana“ (Apologetický list, kap. 26, s. 71).

Kacíř Pelagius odkazuje na Jan 7:37 a další pasáže.

Manichejský kacíř Faustus-Milevis (383–400 n. l.) cituje Jan 3:3 jako z evangelia; viz Augustinova Odpověď Faustusovi Manichejci, kniha 24, kap. 1, Nicene and Post-Nicene Fathers, první série, sv. 4, s. 317

Donatistický kacíř Tyconius (po r. 390 n. l.) odkazuje na Jan 7:39 a další pasáže.

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (428 n. l.)

Všechny tyto texty máme k dispozici dodnes.

3. Nejstarší rukopisy Janova evangelia, které máme k dispozici, vykazují drobné rukopisné odchylky, avšak žádné teologicky významné chyby.

str. 2 Jan 12,12–15 (6. století)

6. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 5 (= Papyrus Oxyrhynchus 208 z roku 1781) Jan 1:23–31, 33–40; 16:14–30; 20:11–17, 19–20, 22–25 (47 veršů) počátek 3. století. Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje jeho fotografii na str. 62. Uvádí se v ní, že rukopis je běžné kvality, s výjimkou toho, že opisovač měl sklon vynechávat zbytečná zájmena a spojky. Jedná se o západní text.

3. století – 1968 – Publikace „The Text of the New Testament“ rovněž obsahuje Jan 1:41.

Počátek 3. století – 1999 – „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“. Ukazuje, že Jan 1:41 je zde přítomen, ale žádná z písmen není příliš čitelná.

str. 6 Jan 10:1–2, 4–7, 9–10; 11:1–8, 45–52 (4. století) Shoduje se s rukopisem Vaticanus.

4. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 22 (= Papyrus Oxyrhynchus 1228) (cca 250 n. l.) Jan 15:25–27; 16:1–2, 21–32

3. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 28 (=Papyrus Oxyrhynchus 1596) (3. století) Jan 6:6-12, 17-22

3. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 36 Jan 3:14–18, 31–32, 34–35 (smíšený text ze 6. století.

6. století – 1968 – Text Nového zákona neobsahuje 3:34–35.

str. 39 (=Papyrus Oxyrhynchus 1780) Jan 8:14–22, první polovina 3. století. Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje jeho fotografii na str. 138. Uvádí také, že str. 39 je doslovně totožná s rukopisem Vaticanus, což z ní činí alexandrijský rukopis.

3. století – 1968 – Text Nového zákona.

První polovina 3. století – Philip Comfort, C. H. Roberts a T. C. Skeat.

3. století – Aland (3. vydání) a Aland (4. revidované vydání).

str. 44a Jan 10:8–14 (6. až 7. století)

6. až 7. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 44b Jan 9:3–4; 12:16–18, také Mt 17:1–3, 6–7; 18:15–17, 19; 25:8–10 (6. až 7. století)

6. až 7. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 45 Chester Beatty I. Velká část všech čtyř evangelií a Skutků apoštolů. Zahrnuje Jan 4:51,54; 5:21,24; 10:7–25; 2 úplná z 16 písmen v 10:30; 10:31–11:10; 11:18–36,42–57. Byl opsaný v letech 100–150 n. l. (dříve se předpokládalo, že pochází z konce 2. nebo počátku 3. století). Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje fotografii jedné stránky tohoto svitku na str. 146. Kniha „A General Introduction to the Bible“ na str. 389 uvádí, že původní svitek měl asi 220 listů, z nichž se dochovalo 30: 2 listy z Matouše, 2 z Jana, 6 z Marka, 7 z Lukáše a 13 ze Skutků apoštolů.

3. století – 1968 – Text Nového zákona

3. století – 1975 – Aland a kol. Třetí vydání

3. století – 1998 – Aland a kol. Čtvrté revidované vydání

Konec 2. nebo počátek 3. století – 1999 – Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona.

p52 Papyrus Johna Rylandse (fragment o rozměrech 2 1/2 × 3 1/2 obsahující části Jan 18:31–33) 117–138 n. l. Další fragment, Jan 18:37–38, je obecně považován za součást téhož svitku a je rovněž označován jako papyrus Johna Rylandse. Jedná se o část soudu před Pilátem, kde Ježíš přiznává, že je králem.) Fotografii papyru Johna Rylandse si můžete prohlédnout ve Wycliffe Bible Dictionary na str. 937, v New International Dictionary of the Bible na str. 534, v Greek Manuscripts of the Bible na str. 62–63 a v A General Introduction to the Bible na str. 388.

Počátek 2. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 55 Jan 1:31–33, 35–38 (6. až 7. století)

6. až 7. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 59 Jan 1:26, 28, 48, 51; 2:15–16; 11:40–52; 12:25, 29, 31, 35; 17:24–26; 18:1–2, 16–17, 22; 21:7, 12–13, 15, 17–20, 23 (7. století)

7. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 60 Jan 16:29–30, 32–17:6; 17:8–9, 11–15, 18–25; 18:1–2, 4–5, 7–16, 18–20, 23–29, 31–37, 39–40; 19;-3,5-8,10-18,20,23-26 (7. století) alexandrijský text.

7. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 63 Jan 3:14–18; 4:9–10 (cca 500 n. l.)

7. století – 1968 – Text Nového zákona.

cca 500 n. l. – 1968 – Text Nového zákona.

str. 66 Papyry Bodmer II (808,5 veršů: Jan 1:1–6:11, 6:35b–14:26,29–30; 15:2–26; 16:2–4; 16:6–7; 16:10–20:20; 20:22–23; 20:25–21:9; 21:12,17 (útržky z Jan 19:16) (Jan 7:53–8:11 zde nikdy nebyly.) (datováno do cca 175 nebo cca 125–150 n. l.) Máme k dispozici 104 listů a útržky z dalších 40 listů. Fotografie Jan 6:58–64 z papyru Bodmer II je uvedena v publikaci New International Dictionary of the Bible na str. 1003. Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts obsahuje fotografie listu p66 na str. 368–370. Uvádí, že rukopis byl napsán profesionálním písařem a že opravy vnesli dva korektoři. Publikace „The Archaeology of the New Testament“ (Finnegan), str. 381, ukazuje, že strana 137 je velmi fragmentární a obsahuje část Janova evangelia 19:16. Mimochodem, název uvedený v publikaci „ “ pro Bodmerovu stránku 66 zní „Evangelium podle Jana“. Její fotografii si můžete prohlédnout v publikaci „The Text of the Earliest New Testament Greek Manuscripts“, str. 378.

100–150 n. l. – 1960 – Hunger podle publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts.

cca 200 n. l. – 1968 – The Text of the New Testament

200–250 n. l. – 1987 – Hunter podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

polovina 2. století – 1999 – Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ uvádí, že se jedná o nejstarší text, který vynechává Jan 7:53–8:11 (perikop o cizoložnici). Toto datování částečně vychází ze skutečnosti, že rukopis Exodu na papyru Oxyrhynchus 1074 z 2. století se s ním mimořádně podobá.

p75 Bodmer 14/15 papyry (většina Lukáše a Jana. Jan 1:1–11:45; 11:48–57; 12:3–13:1; 13:8–9; 14:8–15; část 14:16; 14:17–29; 15:7–8) 175–200 n. l. nebo 175–225 n. l. (Jan 7:53–8:11 zde nikdy nebyly.) Původně 144 listů, dochovalo se 102 listů) Velmi podobný rukopisu Vaticanus (A General Introduction to the Bible, str. 390) Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje na str. 496 jeho částečný obrázek. Uvádí se v ní, že tento rukopis sepsal profesionální písař. Fotografie části svitku papyru Bodmer 14/15 je uvedena v „New International Dictionary of the Bible“ na str. 706.

Počátek 3. století – 1968 – Text Nového zákona uvádí, že se jedná o verše Jan 1:1–13:1–; 14:8–15:8 s mezerami.

Konec 2. století (cca 175 n. l.) – 1999 – Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona.

str. 76 Jan 4:9,12 (6. století)

6. století – 1968 – Text Nového zákona.

str. 80 Jan 3:34, následuje výklad. Polovina 3. století.

polovina 3. století – 1999 – Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona.

str. 90 Jan 18:36–19:7 (cca 175 n. l.) Publikace „Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona“ obsahuje na str. 610 fotografii zachycující část str. 90.

Polovina až konec 2. století – 1999 – Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona.

str. 93 Jan 13:15–17 (5. století)

str. 95 Jan 5:26–29, 36–38. 3. století. Kniha „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje jeho fotografii na str. 620.

3. století – 1999 – Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona.

str. 106 (= Papyrus Oxyrhynchus 4445) Jan 1:29–35; 40–46 (3. století)

str. 107 (= Papyrus Oxyrhynchus 4446) Jan 17:1–2; 11 (3. století)

str. 108 (= Papyrus Oxyrhynchus 4447) Jan 17:23–24; 18:1–5 (3. století)

str. 109 (=Papyrus Oxyrhynchus 4448) Jan 21:18–20; 21:23–35 (3. století)

0162 (=Papyrus Oxyrhynchus 847) Jan 2:11–22. Konec 3. nebo 4. století. Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts obsahuje jeho fotografii na str. 632.

Konec 3. nebo začátek 4. století (cca 300 n. l.) – 1999 – „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

0217 – Části Jan 12:1 a možná i dalších veršů

Bohairská koptská [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Vaticanus [B] (325–350 n. l.) a Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) obsahují celý Janův evangelium s výjimkou Jan 7:53–8:11.

Alexandrinus [A] (kolem roku 450 n. l.) obsahuje celý Janův evangelium s výjimkou Jan 6:50–8:52.

Washingtonův kodex (4./5. století) zachovává celý Janův evangelium s výjimkou Jan 14:25–16:7.

Sinaitský syrský rukopis (4.–7. století)

T (5. století) Jan 3:13,15; 5:1,3; 6:36,47,52,58 a pravděpodobně i další verše.

Chester Beatty McAc1390 (pravděpodobně 4. století) z Dishny (nedaleko Nag Hamadi) obsahuje Jan 10:8–18:38 v sahidském koptském jazyce.

Cambridge, 5.–6. století

arménština [Arm] z 5. století

gruzínština [Geo] z 5. století

Ephraemi Rescriptus [C] 5. století

Gotština 493–555 n. l.

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Všimněte si, že rukopisy až do roku 200 n. l. (str. 45, str. 52, str. 66, str. 75, str. 90) obsahují 855 z 878 veršů Janova evangelia (97 %). Zahrnují verše 1:1–7:52; 8:12–14:30; 15:2–26; 16:2–4, 6–7, 10–33; 17:1–20:20; 20:22, 23, 25–31; 21:1–9, 12, 17. (nikoli však 7:53–8:11).

Přidání veršů z Janova evangelia v Diatessaronu (cca 172 n. l.), které se nevyskytují v rukopisech až do roku 200 n. l., by přineslo dalších 16 veršů: Jan 14:31; 15:1; 15:27; 16:1,5; 16:8–9; 20:21,24; 21:10–11; 21:13–16. To pokrývá všechny verše Janova evangelia s výjimkou 12.

Více informací o raných rukopisech Janova evangelia najdete na stránce www.BibleQuery.org/JohnManuscripts.html.

Otázka: Které verše a části veršů z Janova evangelia citovali autoři z období před nicejským koncilem (před rokem 325 n. l.)?

A: Před rokem 325 n. l. církevní autoři citovali přibližně 96,7 % veršů z Janova evangelia. To je 850,22 veršů. Jinými slovy, z celkových 879 veršů v Janově evangeliu jsou citovány všechny kromě 28,78 veršů. Verše a části veršů, které nebyly citovány, jsou: Jan 1:42 a následující (2/22 slov); 4:3 a násl. (5/8 slov); 4:45a (16/26 slov); 5:2m (ne 5, 4, ne 7 slov); 6:1m (4, ne 6, 2 slova); 6:5 a násl. (6/23 slov); 6:10m (7, ne 7, 8 slov); 6:11; 6:19m (ne 6, 14, ne 2 slova); 6:20; 6:21a (7/18 slov); 6:22f (33/37 slov); 7:53; 8:1–11; 8:19a (1/26 slov); 8:25f (7/17 slov); 13:31a (5/17 slov); 13:38f (13/21 slov); 18:3; 18:11m (ne 4, 5, ne 11 slov); 18:25f (17/24 slov); 18:27; 18:38f (9 ze 24 slov); 19:1; 19:3; 19:18f (12 ze 15 slov); 19:38m (2, nikoli 6 ze 4 slov); 20:20m (10, nikoli 4 ze 3 slov).

Každý verš nebo část verše, který zde není uveden, byl citován. Více informací najdete na www.bibleQuery.org/Bible/BibleCanon/EarlyChristianNTQuotes.xls.