< Otázka k Bibli z Marka

Otázky, které se týkají více než jednoho evangelia, jsou probírány v prvním evangeliu, kde se objevují, nebo jsou uvedeny v sekci „Evangelia“.

Otázka: Jaké jsou některé charakteristické prvky evangelia podle Marka?

Odpověď: Evangelium podle Marka je evangeliem činu. Marek často používá slovo „hned“. Zdůrazňuje Krista jako služebníka. Uzdravoval, nasycoval, vyháněl démony a dal svůj život jako výkupné za mnohé. V Markově evangeliu je zaznamenáno třináct zázraků. Kristus je nadějí pro prosté lidi. Klíčovým úryvkem je Marek 10:45.

Co se týče jazyka, někteří vidí podobnosti ve slovní zásobě Petra a Marka. Marek byl ve skutečnosti Petrovým tlumočníkem. Marek má nejjednodušší slovní zásobu ze všech evangelií.

Co se podobností týče, asi 90 % veršů v Markovi má nějakou paralelu v Matoušovi.

Co se týče falešných náboženství, Marek 1:9–11, stejně jako Matouš 3:16–17, jsou dobrými pasážemi, které ukazují pentekostálům vyznávajícím jednotu, že Otec, Syn a Duch nejsou totožní ani pouhými třemi „projevy“ jedné osoby.

Otázka: Co víme o Markovi jako osobě v Markově evangeliu?

Odpověď: Marek byl Petrovým tlumočníkem, a tak by se Marek v jistém smyslu dal nazvat „Petrovým evangeliem“. Marek sám však byl pravděpodobně očitým svědkem, a toho jsme si poměrně jisti na základě detailu, který by nikdo jiný nezaznamenal. Marek 14:51 vypráví o mladíkovi v Getsemanské zahradě, který utekl nahý. Také raní křesťané uznávali, že Marek je autorem tohoto evangelia.

Marekovo evangelium obsahuje větší počet latinských slov než ostatní evangelia, například census, denarius, legion a praetorium. Marek je latinské jméno, zatímco Jan je jméno hebrejské. V publikaci „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 99 se uvádí, že v Markovi 5:9; 6:27; 12:15,42; 15:16,39 byly použity latinské výrazy namísto jejich řeckých ekvivalentů. Ve dvou větách, v Markovi 3:6 a 14:65, používá Marek latinskou, nikoli řeckou konstrukci, jako by latina byla jeho mateřským jazykem a řečtinu se naučil až později. V Markovi 6:48 a 13:35 se používá římský čas. Aramajské výrazy jsou v Markovi 3:17; 5:41; 7:11,34; 9:43; 10:46; 14:36; 15:22,34 přeloženy do řečtiny.

Otázka: Proč v Markově evangeliu není rodokmen, jako je tomu v Matoušovi a Lukášovi?

Odpověď: Zdá se, že Markův záměr při psaní byl poněkud odlišný od záměru Matouše a Lukáše.

Matoušovo evangelium je určeno spíše Židům, kteří kladli důraz na rodokmen, a Matouš zdůrazňuje Krista jako krále, pro něž je rodokmen důležitý.

Marek zdůrazňuje, že Kristus byl služebníkem, a klade důraz na Jeho skutky a službu.

Lukáš zdůrazňuje Ježíšovo lidství a jeho evangelium bylo nepochybně určeno spíše řeckému publiku. Lukáš zaznamenává nejvíce podobenství.

Jan zdůrazňuje Ježíše jako Boha a soustředí se na sedm znamení, která Ježíš učinil.

Q: Marek svým používáním slova „hned“ budí dojem, že Ježíšovo působení trvalo jen několik měsíců, od sbírání obilí během žní v Markovi 2 až po Velikonoce v kapitole 11. Ježíš, přerušený, str. 42

Odpověď: Přečetl jsem veškerou křesťanskou literaturu z doby před nicejským koncilem s výjimkou dvou knih a velkou část dochované gnostické a ebionitské literatury, a nenašel jsem ani jednoho autora z doby před nicejským koncilem, ať už křesťana či gnostika, který by se domníval, že Marek naznačuje, že Ježíšovo působení trvalo jen několik měsíců. Vědci by si měli dávat pozor, aby do starověkých spisů nevkládali své vlastní inovativní teorie. Jsem si jist, že různí lidé mohou v Bibli najít nejrůznější dojmy, pokud se budou dostatečně snažit.

Q: V Mk 1,2 zde Marek doplňuje Mal 3,1?

Odpověď: Marek parafrázoval Malachiáše těsně předtím, než odkazuje na Izaiáše.

V masoretském textu zní Malachiáš 3:1 takto: „Hle, posílám svého posla, a ten mi připraví cestu…“ (Greenův doslovný překlad)

V Septuagintě zní Malachiáš 3:1: „Hle, posílám svého posla, a on prozkoumá cestu přede mnou…“ (Sir Lancelot C.L. Brenton)

V Markovi 1:2 se píše: „Hle, posílám svého posla před tvou tváří, který ti připraví cestu před tebou.“ (Greenův doslovný překlad) Všimněte si přidání slov „před tvou tváří“ a „tvůj/ty“ namísto „můj/mě“.

V odpovědi je třeba zohlednit dva body.

1. Marek změnil zájmena, což zde však nemění význam.

2. Jelikož „před mnou“ je poslední fráze, přidání „před tvou tváří“ pro opakované zdůraznění význam rovněž nemění.

Otázka: Říká Mk 1,2 „v prorocích“ nebo „v proroku Izaiášovi“?

Odpověď: Zde existuje varianta rukopisu.

„V prorocích“ se nachází v následujících rukopisech: Alexandrinus, syrský, bohairský koptský, arménský, etiopský, Irenaeus a dalších rukopisech. A co je nejdůležitější, totéž uvádí i byzantský lekcionář.

„V Izaiášovi, proroku“ se vyskytuje ve většině ostatních rukopisů, včetně Sinaiticus, Vaticanus, sahidického koptského, gotického, Bezae Cantabrigiensis atd., které zmiňují Izaiáše. Řecký Nový zákon (Aland et al., 3. vydání) přiřazuje této variantě nejistotu „A“, což znamená, že je „prakticky jisté“, že byl Izaiáš zmíněn.

Jedná se o zajímavé místo, kde se Textus Receptus odchyluje od byzantské rodiny textů, avšak KJV a NKJV se drží Textus Receptus.

Otázka: Řekl Izaiáš v Mk 1,2 skutečně vše, co je zde uvedeno?

A: Ne, jedná se o výčet tří proroctví (Exodus 23:20 (LXX), Malachiáš 3:1 (masoretský text) a Izaiáš 40:3 (LXX)). V publikaci „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 102 se uvádí, že to odráží běžnou praxi citování několika pasáží s jednotícím tématem. Každé proroctví spojuje nadějné očekávání předchůdce s varováním v případě neposlušnosti. Tomu se říká „řetězec svědectví“.

Otázka: Jaké jsou v Mk 1,2 rozdíly mezi těmito verši ze Starého zákona v masoretském textu a v překladu Septuaginty (LXX)?

Odpověď: Marek 1:2 je řetězec svědectví (nazývaný také sloučení) tří veršů.

Exodus 23:20 v masoretském textu zní: „Hle, posílám před tebou anděla, aby tě chránil na cestě a přivedl tě na místo, které jsem připravil.“ Překlad Septuaginty (LXX) zní: „A hle, posílám svého anděla před tvou tváří, aby tě přivedl do země, kterou jsem pro tebe připravil.“

Malachiáš 3:1 v masoretském textu zní: „vyčistěte cestu“, zatímco překlad Septuaginty (LXX) zní: „prozkoumejte cestu“

Izaiáš 40:3 v masoretském textu zní: „ten, kdo volá… přímo v poušti dálnici“. Překlad Septuaginty (LXX) zní: „ten, kdo volá… přímo stezky“.

Hebrejský překlad je převzat z doslovného překladu Jaye P. Greena. Překlad ze Septuaginty pochází z překladu Sira Lancelota C. L. Brentona „The Septuagint: Greek and English“.

Otázka: Co přesně znamená odpuštění hříchů v Mk 1,4?

Odpověď: Odpuštění hříchů je totéž jako odpuštění hříchů. Před Ježíšovou dobou se Izraelité opakovaně rituálně omývali za účelem očištění. V Jeruzalémě bylo mnoho „mikve“, což byly obřadní nádrže na omývání. Židé také prováděli jednorázové „křty“ obrácených pohanů, aby smyli jejich pohanskou nečistotu. Vodní křest je něco, co činíme jako znamení naší spásy. Je to také záruka dobrého svědomí vůči Bohu (1. Petr 3:21).

Podrobnější odpověď najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelné výroky Bible), str. 404–406.

Otázka: V Mk 1,4.9 a Lk 3,3 se píše, že křest sloužil k odpuštění hříchů. Proč byl tedy Ježíš pokřtěn, když byl podle Židům 4,15; 2. Korinťanům 5,21; Jana 8,46 a 1. Petra 1,19 bez hříchu?

Odpověď: Jan Křtitel měl zřejmě na mysli stejnou otázku, když se Ježíše v Matoušovi 3:14 ptal, proč se nechává pokřtít. Ježíš na odpověď narážel v Matoušovi 3:15–16. Ježíš neřekl, že se sám nechal pokřtít kvůli odpuštění, ale řekl, že to bylo, aby „naplnil veškerou spravedlnost“. Máme následovat Kristův příklad, a Kristus byl pokřtěn.

Otázka: V Markovi 1:5 se píše, že celá Judea vyšla, aby viděla Jana. Znamená to snad všechny?

Odpověď: Ne. Neříká se tam, že každý jednotlivý člověk, ale spíše to znamená, že mnoho lidí ze všech částí Judeje vyšlo, aby viděli Jana.

Otázka: Jak v Mk 1,8 Ježíš křtí Duchem Svatým?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Když člověk činí pokání a věří v Krista, je v Kristu znovuzrozen a pokřtěn Duchem Svatým.

2. Potom v ní přebývá Duch Svatý.

3. Všichni křesťané mají Ducha Svatého. (Římanům 8:10, 11, 15)

4. Přijetí Ducha Svatého předchází vodnímu křtu, jak ukazuje Skutky 10:44–48.

Q: Vzhledem k tomu, že v Mk 1:10 sestoupil Duch Svatý z nebe v podobě holubice, znamená to snad, že Duch Svatý není osobou, jak si možná myslí Svědkové Jehovovi?

Odpověď: Ne. Schopnost zjevit se v podobě holubice nijak neomezuje inteligenci, emoce ani jiné vlastnosti Ducha Svatého. Podobně ve Starém zákoně to, že se Bůh zjevil jako hořící keř, nijak neumenšovalo Boží podstatu.

Otázka: Proč v Mk 1:12 poslal Duch Svatý Ježíše na poušť, aby byl pokoušen?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Možná bylo třeba tuto záležitost vyřešit, než mohl Ježíš zahájit své působení. Pokud jste křesťan, existují pokušení, nad nimiž musíte neustále vítězit, než vás Bůh bude moci použít ve větší míře?

Otázka: Je v Mk 1,14 „evangelium o Božím království“ totéž jako „evangelium Kristovo“?

Odpověď: Ano, s tím rozdílem, že v této době Ježíš ještě nekázal o své smrti, vzkříšení a druhém příchodu. To, co zde Ježíš kázal, tedy představovalo pouze část jeho konečného poselství.

Otázka: Proč Marek v Mk 1,14–15 začal s galilejským působením a přeskočil první judské působení popsané v Janovi 1,1–4,54?

Odpověď: Ježíš zahájil své působení v Galileji. Události popsané v Janovi 1:43–2:12 se odehrály v Galileji. Události v Janovi 2:13–4:3 se odehrály v Judeji a události v Janovi 4:4–42 v Samaří. Marek tyto části nezaznamenal. Ačkoli Marek neuvádí důvod, mohlo by to být tím, že nebyl s Ježíšem během počátku jeho působení a nezaznamenal, co o tom řekl Petr.

Mimochodem, Galilea byla široká pouze 30 mil a dlouhá 60 mil. Pro srovnání: Galilea je o něco větší než stát Rhode Island (37 mil široký a 48 mil dlouhý) a Lucembursko (35 mil široké a 57 mil dlouhé).

Otázka: Jak mohlo být v Mk 1,15 Boží království blízko?

Odpověď: Království Boží bylo blízko, je zde v nás a přijde.

Bylo blízko: Ježíš je králem králů a tam, kde je On, lze říci, že je Boží království blízko.
Je zde v nás: Boží království je dnes uvnitř věřících. Na zemi se však dosud neprojevilo v žádné viditelné podobě. Člověk, který věří v Krista, se stal občanem Božího království.

Přijde: Boží království se v tomto světě viditelně uskuteční až tehdy, až Mesiáš znovu přijde a zřídí své království na zemi.

Otázka: V jakém smyslu je v Mk 1,16–18 získávání učedníků podobné rybaření?

Odpověď: Obojí je umění. Obojí vyžaduje trpělivost, dovednost, rozlišovací schopnost, vytrvalost a ticho. Ticho znamená ustoupit do pozadí a dát Krista do popředí.

Otázka: Jakých pět prohlášení o své autoritě učinil Ježíš v Markovi 1:16–45?

Odpověď: Zde je pět způsobů, jakými Ježíš uplatnil svou autoritu.

Mk 1,16–20 Ježíš prohlašuje svou autoritu povolávat lidi, aby se stali jeho učedníky.

Mk 1,21–22 Ježíš prohlašuje svou autoritu ve svém učení.

Mk 1,23–28 Ježíš prohlašuje svou autoritu nad nečistými duchy.

Mk 1,29–34 Ježíš prohlašuje svou autoritu nad nemocemi, a to jak nad horečkou, tak nad nemocemi obecně.

Mk 1,39–45 Ježíš uplatňuje autoritu konkrétně nad malomocenstvím.

Otázka: V Markově evangeliu vidíme, že Ježíš svou mesiášskou identitu tají (Mk 1,24; 1,34; 5,43; 8,30; 9,9), zatímco v ostatních evangeliích na sebe obvykle otevřeně upoutává pozornost lidí jako Syn Boží, a to svými slovy či skutky. Proč?

Odpověď: Na počátku svého působení mezi Židy se Ježíš představoval jako ten, kdo koná Boží skutky, a teprve později jako Mesiáš, Syn Boží. Tato počáteční utajenost není typická pouze pro Markovo evangelium; ani v Matoušovi 5:1–11:24 nenajdeme nic o tom, že by byl Mesiášem nebo Synem Božím. Po popravě Jana Křtitele vidíme, že se Ježíš od Matouše 11:27 začíná více odhalovat. V Lukášovi 6:5 Ježíš prohlásil, že je Pánem soboty, ale nešel dál, dokud Otec neprovedl zázrak proměnění v Lukášovi 9. Samozřejmě v době, kdy se Ježíš zeptal Šimona Petra, za koho ho lidé považují, se Ježíš stal přímějším.

Otázka: Proč v Markovi 1:24 démoni veřejně uznali Ježíše?

A: Písmo to neuvádí. Možná chtěli prozradit Ježíšovo tajemství, že je Mesiášem, příliš brzy, ale to není příliš pravděpodobný důvod. Je pravděpodobnější, že doufali, že pokud Ježíše poznají, nechá démony na pokoji, aby mohli zůstat v lidech. Možná to byla logika démonů, nebo naopak – démoni nemusí vždy jednat racionálně.

Q: Byla v tom muži v Mk 1,24–26 jeden démon, nebo jich tam bylo více?

Odpověď: Mohlo to být tak i tak. Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Když se v Markovi 1,24 používá slovo „my“, mohlo by se to vztahovat na více démonů, na jednoho démona a toho muže, na více osobností v tom muži nebo na jednoho démona.

2. V Markovi 1,25–26 se Ježíš obrátil na démona pouze jako na jednoho.

3. Démon mohl být pouze jeden, ale vydával se za mnoho.

4. Nic neříká, že démon musí být individuální bytost jako zvíře. Nic v Písmu nezakazuje, aby někteří démoni byli jako rostliny nebo buňky, které se dělí, ačkoli se Písmo k této spekulaci nevyjadřuje.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 1,34; 3,11–12; Lk 4,34–35 a Lk 4,41 nedovolil démonům mluvit?

Odpověď: Ve všech těchto případech šlo o počátek Ježíšova působení. Marek 1,34 uvádí, že to bylo proto, že démoni věděli, kdo Ježíš je. Muži, který byl uzdraven na počátku Ježíšova působení, bylo přikázáno, aby to nikomu neříkal (Marek 1,44–45). Když Petr vyznal, že Ježíš je Kristus, Ježíš v tu chvíli přikázal učedníkům, aby to nikomu neříkali (Matouš 16:20; Marek 8:30). Důvodem tedy pravděpodobně bylo, že Ježíš ještě nechtěl, aby se rozhlásilo, že je Mesiáš. Chtěl, aby lidé viděli jeho život, učení a zázraky a měli čas se sami rozhodnout.

Více o tom, proč Ježíš chtěl, aby to v té době zůstalo tajemstvím, najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžká slova Bible), str. 406–408.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 1,37 „všichni“ hledali Ježíše, hledal Ježíše opravdu každý jednotlivý člověk?

Odpověď: Téměř každý člověk v bezprostředním okolí z nějakého důvodu hledal Ježíše. Bohužel to neznamená, že všichni hledali u Ježíše spasení. Mnozí možná hledali Ježíše jen kvůli vzrušení z toho, že uvidí zázrak.

Otázka: Proč v Mk 1,38 Ježíš nezůstal na jednom místě příliš dlouho?

Odpověď: Ježíš zřejmě nespoléhal na to, že by opakování přitahovalo lidi k Němu. Jakmile měli lidé dostatek informací, aby se o Něm mohli rozhodnout, Ježíš se přesunul k dalším, kteří Ho ještě neviděli.

Otázka: Jaký druh pochybností měl malomocný v Mk 1,40–41?

Odpověď: Malomocný nepochyboval o tom, že Ježíš má Boží moc ho uzdravit, ale pochyboval o tom, zda ho Ježíš chce uzdravit. Někteří dnešní skeptici pochybují o Boží moci. Jiní však pochybují o Boží lásce nebo o tom, že se o nás chce starat.

Ježíš ukázal, že se o toho muže osobně stará. Podle zákona se člověk, který se dotkl malomocného, stal nečistým. Ježíš však malomocného nejen uzdravil slovem, ale také se ho dotkl.

Otázka: Byl ten malomocný v Mk 1,40–44 dobrý, nebo ne?

Odpověď: Malomocný se změnil. Před zázrakem ani po něm nebyl ani zcela dobrý, ani zcela špatný, ale po zázraku se změnil. Před zázrakem k Ježíši pokorně přišel s prosbou ve víře, věříc v Kristovu moc. Zdálo se však, že malomocný měl pochybnosti, zda ho Ježíš chce uzdravit, či nikoli. Na druhou stranu dal malomocný Ježíši laskavou možnost, kdyby ho Ježíš právě teď nechtěl uzdravit. Po tomto velkém zázraku měl malomocný chuť to všem vyprávět. Normálně by se dalo myslet, že je to dobrá věc. Ježíš však malomocného požádal, aby poslechl jen v jedné jednoduché věci: aby o tomto zázraku nikomu neříkal – alespoň zatím ne. Malomocný nedokázal poslechnout ani v této jedné jednoduché věci.

Otázka: Proč v Mk 1,44–45 ten muž neuposlechl Ježíše a všem o svém uzdravení vyprávěl?

Odpověď: Písmo to neříká, ale dnes můžeme vidět lidi, kteří chtějí požehnání a dobré věci z křesťanství, ale nemají žádnou představu o poslušnosti nebo odpovědnosti. Mimo křesťanství je to možná ještě rozšířenější. Někteří vidí přitažlivost hnutí New Age a některých dalších duchovních směrů v tom, že slibují duchovnost bez jakýchkoli závazků.

Nejednalo se o případ obrácené psychologie; Ježíš nechtěl, aby ten muž o tom předčasně vyprávěl ostatním lidem.

Otázka: Jak mohli v Mk 2,4 odkrýt střechu a spustit toho muže dolů?

Odpověď: Běžné domy v té době byly obvykle postaveny z doškové střechy, sušeného bláta a dřeva. Stačilo jen odstranit doškovou střechu a prokopat se sušeným blátem.

Pro ochrnutého i jeho přátele to mohlo být trapné, ale pravděpodobně na to nemysleli, chtěli jen, aby byl jejich přítel uzdraven. Byli byste ochotni pro přítele vlézt na střechu?

Otázka: Proč v Mk 2,7 zákoníci usoudili, že Ježíš se dopustil rouhání, když řekl, že tomu muži jsou odpuštěny hříchy?

Odpověď: Židé si byli vědomi skutečnosti, že k odpuštění a obnovení vztahu je nutné, aby se hříšník omluvil tomu, komu ublížil, a ten, komu bylo ublíženo, mu odpustil. Když Ježíš udělil odpuštění, zastával místo Boha. Samotné „hřešení“ by nebylo přestupkem proti samotnému Ježíši – ledaže by Ježíš byl Bůh.

V Markovi 2:8–9 je sice stejně snadné říci jedno jako druhé, ale pro pouhého člověka je stejně nemožné udělat jedno jako druhé.

Otázka: Bylo by v Mk 2,10 rouháním, kdyby Ježíš řekl, že jeho hříchy jsou odpuštěny, kdyby Ježíš nebyl Bohem?

Odpověď: V tomto kontextu ano. Ježíš však později prohlásil Boží odpuštění pro ty, kdo činí pokání a obracejí se ke Kristu, a my můžeme ve jménu Božím hlásat to, co On prohlásil. Je tedy přijatelné, aby jak protestanti, tak kněží prohlašovali, že jsou hříchy člověka odpuštěny, protože neříkají, že mají tuto moc sami, ale hlásají to, co řekl Bůh. Pro některé z Ježíšových posluchačů by to jistě byla těžko srozumitelná slova. Někdy nám však Bůh dává těžko srozumitelná slova, abychom je vstřebali a dospěli k novému a hlubšímu poznání toho, kým On je.

Otázka: Měl Ježíš v Mk 2,15 svůj vlastní dům?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Ježíšova matka někde bydlela a Ježíšova „domovská základna“ byla v Kafarnaum, takže možná tam Ježíš měl dům.

2. Slovo „jeho“ se zde s větší pravděpodobností vztahuje na Leviho, nikoli na Ježíše, takže se zde mluví o Leviho domě, nikoli o Ježíšově.

3. Samozřejmě v jiném smyslu Ježíš, jako Bůh, vlastní všechny domy na světě. To však není význam slova „jeho“ dům v tomto kontextu.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 2,17 řekl, že nevolá spravedlivé?

Odpověď: Ježíš nevylučoval nikoho, jak ukazuje Římanům 3,3–10; 23–24, protože nikdo nebyl spravedlivý. Ježíš tím zde myslel, že nezachraňuje ty, kteří se považovali za tak spravedlivé, že nepotřebují spasitele.

Otázka: Proč v Mk 2,18–20 Ježíšovi učedníci nepostili?

Odpověď: Mnozí Židé se postili spíše z důvodu zvyku a tradice, nikoli z oddanosti Bohu, a učedníci z tohoto důvodu neměli potřebu se postit. Křesťané se postí dodnes, aby se soustředili na své modlitby a jako další způsob, jak vyjádřit svůj zármutek nebo upřímnost své prosby k Bohu.

Z lehčího hlediska se můžete podívat na jakéhokoli křesťana, který potřebuje zhubnout pár liber, a uvidíte člověka, který má tak úžasný potenciál vyjádřit své modlitby půstem.

Vážně, křesťané se postí také proto, aby se přiblížili k Bohu. Ježíš nebyl proti půstu, ale jelikož učedníci již byli s Ježíšem, nemuseli se v té době z tohoto důvodu postit.

Otázka: Jaký je význam dvou podobenství o látkách a měchách ve Mk 2,21–22 a Mt 9,16–17?

Odpověď: Farizeové tvrdili, že by měli v této době dodržovat tradici půstu, zatímco Ježíš říkal, že evangelium je něco zásadně nového.

Navenek někdy nelze nové věci našít na staré, protože staré to nevydrží.

Vnitřně někdy nelze nový obsah vtěsnat do starých forem, aniž by se ty staré formy rozpadly.

Konkrétně pokud jde o evangelium, nelze ho jen tak přišít k tomu, co již víte o Starém zákoně; nejde jen o přeformulování toho, co je ve Starém zákoně, ale o „tajemství“, na které se až do příchodu Krista pouze naráželo.

Mimochodem, panuje určitá nejistota, zda se výrazem „staré“ v těchto dvou podobenstvích myslel Starý zákon, nebo Starý zákon doplněný o tradice farizejů. Bez ohledu na to, jaké židovské či jiné náboženské tradice člověk vyznává, Dobrá zpráva není něco, co by se dalo jen tak připojit k jakékoli již existující tradici. A nakonec: mějte svá srdce otevřená vůči Bohu; možná vám chce ukázat nové věci, které nečekáte.

Otázka: Jak se v Mk 2,22 stávají organizace jako staré měchy a ztrácejí schopnost přizpůsobit se novým věcem?

Odpověď: Když zaměňují cíle za záměry. I když záměry mohly být původně dobré a odpovídaly cíli, mohou se stát zastaralými, nebo se mohou objevit důležitější záměry. Pak se i nadále řídí původními cíli kvůli tradici nebo kvůli dodržování postupu. I s novými, dobrými cíli však dobré cíle v dobrém postupu nemohou pokrýt všechny případy. Když organizace a lidé ztratí flexibilitu přizpůsobit se a ztratí schopnost dělat kompromisy v věcech, na kterých nezáleží, mohou ztratit svou užitečnost.

Otázka: Co by se v Mk 2,23–24 považovalo za špatné na trhání obilí?

Odpověď: Starý zákon neříká, že by na tom bylo něco špatného. Farizeové však považovali jakékoli sbírání obilí, ať už jakkoli malé, za žně. Jelikož žně byly prací, zakázali je v sobotu.

Otázka: V Mk 2,26 – odehrálo se to za dnů Abiatara, nebo jeho otce Achimelecha?

Odpověď: Skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible na str. 909 tvrdí, že se jedná o „faktickou chybu“, ale v tomto případě se mýlí. V té době žili jak Abiatar, tak Achimelech, ačkoli Abiatarův otec Achimelech byl krátce poté zabit. Podle Encyklopedie biblických obtíží (str. 362) řecký výraz epi Abiathar archiereos zde jednoduše znamená „v době Abiatara, velekněze“. Abiatar tehdy nejenže žil, ale byl také přítomen, když k tomu došlo. Tento výraz je podobný jako říci „v době Davida, vládce Izraele“, i když se David stal vládcem Izraele až později.

Stručně řečeno, stalo se to za časů Abiatara, který se později stal veleknězem. Jak shrnuje kniha *When Critics Ask* (str. 370): „Stalo se to za časů Abiatara, ale ne během jeho působení ve funkci.“

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 2,27 se píše, že sobota byla stvořena pro člověka (v řečtině anthropos), znamená to, že celé lidstvo musí dodržovat sobotu?

Odpověď: Ne, a to ze tří důvodů.

1) I kdyby bylo celému lidstvu přikázáno jej dodržovat, Nový zákon v Koloským 2:16–17 uvádí, že po Ježíšově vzkříšení již není třeba dodržovat soboty (stejně jako novoluní a stravovací předpisy). Stará smlouva je nyní podle Židům 8:13 zastaralá.

2) Ani v dobách Starého zákona Bůh nikomu kromě Židů nesdělil, že mají sobotu dodržovat. Soboty, svátky a novoluní byly podle 2. Paralipomenon 2:3 trvalým nařízením pro Izrael.

3) V Markovi 2:27 je slovo anthropos pouze obecný výraz pro muže (nebo člověka). Nelze však přikládat příliš velký význam tomu, že anthropos označuje pouze muže, protože i ženy měly sobotu dodržovat. Sobota však nebyla nikdy přikázána nikomu jinému než Židům, neboť podle 2. Mojžíšovy knihy 31:12–13 byla znamením pouze mezi Bohem a Izraelem. V nebi i nyní je sobotní odpočinek z listu Židům 3–4 (který je nyní i v budoucnosti každý den) pro všechny věřící zmíněné v listu Židům nabízen všem.

Obecně se my a adventisté sedmého dne můžeme shodnout (nebo bychom se alespoň měli shodnout) na tom, že:

a) Kdybychom byli Židy v dobách Starého zákona, měli bychom dodržovat sobotu.

b) Ale i kdybychom byli Židy v době Nového zákona po Kristově vzkříšení z mrtvých, měli bychom poslouchat Pavla (stejně jako ostatní novozákonní pisatele a Ježíše).

c) Když Nový zákon něco ve Starém zákoně mění, ruší nebo doplňuje, má Nový zákon prvořadou prioritu.

d) Měli bychom se více zabývat tím, co Bůh v Bibli učil a přikázal, než věcmi, o nichž Bůh nemluvil.

Otázka: Co je v Mk 3,6 tak pokryteckého na farizejích a herodiánech (neboli saduceích)?

Odpověď: Člověk může být „zákonný“ a přesto zlý (někteří obhájci v trestních věcech to vědí). Židé měli zákony zakazující zabíjení zvířat v sobotu, ale jelikož neexistoval žádný písemný zákon zakazující spiknutí v sobotu s cílem zabít svého Mesiáše, zřejmě si mysleli, že je to v pořádku. Toto se odehrává na počátku Ježíšova působení a i když Ježíše nechtěli přijmout jako svého Mesiáše, spikli se, aby zabili člověka, který z jejich pohledu neporušil žádný zákon zasluhující smrt.

Farizeové měli zatvrzelá srdce v tom smyslu, že se rozhodli být nepoučitelní. I dnes jsou lidé často nepoučitelní. Někdy to není jejich volba, jindy však ano.

Vzhledem k tomu, že král Herodes popravil Jana Křtitele, možná doufali, že by mohli Heroda přesvědčit, aby udělal totéž s Ježíšem.

Otázka: Proč v Mk 3,11–12 Ježíš nepřijal pravdivé svědectví o sobě, když pocházelo od démonů? Existuje dnes nějaké svědectví, které Bůh nepřijímá?

Odpověď: Odpověď má několik aspektů.

Démoni si přivlastňují poselství: Když lidé slyšeli démony chválit Ježíše, mohlo se zdát, že jsou na Jeho straně. Poté, co Ježíš odešel, mohli být lidé stále ochotni těm démonům naslouchat, protože koneckonců chválili Ježíše. Pavel z dívky vyhnal démona ve Skutcích 16:16–19 z podobného důvodu. Dnes vůdci sekt často slovně ctí Ježíše, ale pak učí věci, které ukazují, že nevěří tomu, co Ježíš učil a přikázal.

Bůh zná srdce: Ježíš nikdy nepřijímal svědectví démonů. Co se týče lidí, 1. Samuelova 16:7 říká, že lidé hledí na vnější vzhled, ale Bůh hledí na srdce. Bůh se méně zajímá o zvuky, které vydáváme, než o naše srdce, z něhož tyto zvuky vycházejí. Dnes někteří mohou chválit Boha jen předstíraně, nikoli upřímně.

Otázka: V Mk 3,14.19 Ježíš ustanovil dvanáct učedníků, jak to tedy, že jeden z nich, Jidáš Iškariotský, Ježíše později zradil?

Odpověď: Skutky 2:23 říkají, že Ježíš byl vydán na smrt podle Božího předem stanoveného záměru a předzvědění. Bylo to Jidášovo rozhodnutí zradit Ježíše, ale Jidáš byl postaven do situace, v níž mohl své rozhodnutí uskutečnit.

Mnoho lidí se možná cítilo Ježíšem zrazeno v Janovi 13:21. Mohli interpretovat jeho zázraky a tvrzení tak, že měl moc vyhnat Římany, ale rozhodl se to neudělat. Pokud si myslíte, že Bůh je tu proto, aby sloužil vašim záměrům, dříve či později se pravděpodobně budete cítit zrazeni i Bohem – a to až do chvíle, kdy si uvědomíte, že my jsme tu proto, abychom sloužili Jeho záměrům, a ne naopak.

Otázka: Proč chtěl Ježíš v Mk 3,14–19 mít dvanáct učedníků?

Odpověď: Nevíme to s jistotou, ale můžeme vidět alespoň tři důvody.

Aby se mohli učit tím, že budou v jeho blízkosti.

Aby je Ježíš mohl vyslat kázat

Aby měli moc uzdravovat nemocné a vyhánět démony.

Otázka: Proč si podle vás Ježíš v Mk 3,14–19 nevybral žádné odborníky na Písmo ani lidi, kteří již kázali?

A: Ze dvanácti učedníků byli čtyři rybáři, jeden výběrčí daní a jeden zelota. O dalších šesti nic nevíme. Ale z pohledu světa se všichni zdáli být obyčejnými lidmi. Důležité není to, kým jste, když přicházíte ke Kristu; důležité je spíše to, kým vás Kristus činí.

Otázka: Jak v Mk 3,17 slovo „boanerges“ znamená „synové hromu“?

A: Tuto přezdívku dostali kvůli své vznětlivosti. Slovo „boanerges“ je řecká transkripce aramejského výrazu „benai regesh“, což znamená „synové hněvu“. Slova „regesh“ a „nerges“ si však nejsou příliš podobná.

Q: Co nebo kdo jsou zde v Mk 3,27 Satanovými majetky?

A: Jsou to lidé uvěznění v otroctví Satana. Nikdo nemá rád, když mu někdo zasahuje do toho, co považuje za své, a Satan to také nemá rád. My však máme vzít to, co Satan považuje za své, a přivést to k Bohu.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 3,31–35 zmínil svou matku, bratry a sestry?

Odpověď: Ježíš nepochybně miloval a vážil si své rodiny, ale jeho rodina neměla přednost před následováním Boha a Ježíšovou službou. Jeho rodina urazila asi 30 mil z Nazaretu do Kafarnaumu, aby Ježíše odvedla zpět, ale Ježíš s nimi nechtěl jít. I my bychom měli mít správný postoj. Musíme poslouchat své rodiče v Pánu, ale jsou chvíle, kdy máme neuposlechnout přímý příkaz svých rodičů nebo jít proti jejich implicitním přáním, pokud to, co chtějí, není Boží vůle.

Otázka: Hřešil Ježíš v Mk 3,31–35 tím, že zde neprokázal úctu své matce?

Odpověď: Ne, protože ho neprosili, aby uprostřed kázání přestal a přišel za nimi právě v tu chvíli, a Ježíš věděl, že Bůh Otec chce, aby právě teď kázal. Ježíšova rodina si v Markovi 3:20–21 myslela, že Ježíš přišel o rozum. Hypoteticky řečeno, kdyby ho jeho matka požádala, aby přestal kázat nadobro, Ježíš by musel tento (hypotetický) příkaz neuposlechnout, aby uposlechl Boží příkaz.

Otázka: Proč v Mk 3,31–35 nebyl Josef přítomen?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Církevní tradice však říká, že Josef byl mnohem starší než Marie a možná už v té době zemřel.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 4,10–20 vysvětlil význam těchto podobenství pouze dvanácti učedníkům?

Odpověď: Písmo neuvádí, proč zástupy neslyšely každé vysvětlení, ale Ježíš chtěl zejména, aby jeho učedníci nic nepochopili špatně. Samozřejmě, kdokoli ze zástupu, kdo chtěl, se mohl stát Ježíšovým učedníkem a být vyučován Ježíšem i Dvanácti.

Tak tomu do jisté míry je i dnes. Každý může něco o evangeliu slyšet, ale pokud chce skutečně plně porozumět, musí studovat Boží slovo a učit se spolu s ostatními křesťany.

Ale i pro věřící to může být práce – prohrabávat se Písmem, aby našli Boží záměr. Zdá se, že Bůh někdy chce, abychom se museli snažit, abychom poznali Jeho pravdu; možná si ji tak lépe zapamatujeme. Přísloví 25:2 říká: „Sláva Boží je skrývat věc, a sláva králů je ji odhalovat.“

Odlišnou, ale doplňující odpověď najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelná slova Bible), str. 417–419.

Otázka: Proč by Ježíš v Mk 4,11–12 záměrně zastíral evangelium tím, že mluvil v podobenstvích, aby lidé nerozuměli, neobrátili se a nebyli odpuštěni? Nepřišel snad proto, aby byli všichni lidé spaseni? (Tuto otázku nastolil Ahmad Deedat.)

Odpověď: Ježíš odkazoval na Izaiáše 6:9,10. Ježíš mluvil v podobenstvích, aby byl milosrdný! Zde jsou čtyři body odpovědi.

1) Bůh chce, aby byli všichni spaseni (2. Petr 3:9; Ezechiel 17:23).

2) Někteří se však rozhodli Boží slovo odmítnout a v tomto životě to má své důsledky. Tito lidé mají zatvrzelé uši a zatvrzují svá srdce (Exodus 8:15,32; 9:17,34; Přísloví 28:14; Římanům 1:18–20; Židům 3:12–15; Zachariáš 7:12).

3) Pro lidi, kteří Boha odmítají, je podle 2. Petra 2:20–22 lepší, aby pravdu neznali, než aby ji znali a odvrátili se od ní.

4) Podobenství je vhodné, protože ti, kdo chtějí následovat Boha, mohou být vedeni k poznání jeho významu, zatímco ti, kdo Boha následovat nechtějí, mu nerozumějí.

Pokud někdo již zavrhl pravdu, kterou o Bohu zná, Bůh není povinen mu dávat další pravdu.

Otázka: Jak se v podobenství o rozsévači v Mt 13,1–23; Mk 4,14–20 a Lk 8,5–15 lidé podobají těm čtyřem druhům půdy?

Odpověď: Zde je několik příkladů.

1. Někteří se o evangelium od samého začátku vůbec nezajímají. Satan působil tak, aby se evangelium vůbec nemohlo vpít do tvrdé půdy. Někteří lidé jsou velmi proti křesťanství. Jiní nejsou, ale jak jsem slyšel, „přijdou na studium Bible, pokud nebudou mít nic lepšího na práci“.

2. Někteří chtějí evangelium zpočátku přijmout, ale v těžkostech nebo při pronásledování odpadnou.

3. Někteří lidé v evangeliu rostou, ale jsou uduseni starostmi tohoto života nebo pokušeními své společnosti. Materialismus, sledování nemravnosti a násilí a alkoholismus patří mezi větší „trny“, na které je třeba si v západní společnosti dávat pozor. Pokud vás ďábel nedokáže zastavit těžkostmi, udusí vás rozptýlením.

4. Někteří reagují a vytrvají. Z nich přinášejí různí lidé různé plody. V té době byl výnos 10 ku 1 považován za velmi dobrý, podle The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 118.

Otázka: Nebyl v podobenství v Mk 4,14–20 ten rozsévač příliš nedbalý s osivem?

Odpověď: Nedbalý ne, štědrý se semenem ano. Neexistuje žádný „pátý druh“ půdy, který by byl úrodný, kromě toho, že tam rozsévač zapomněl zasít. Pravdou je, že žádná půda by nemohla použít výmluvu: „Byla bych úrodná půda, ale mohu vinit rozsévače, že na mě nesel.“ Dalo by se semenači vytknout, že byl „příliš štědrý se semenem“ a dal šanci každé půdě, i když to byla ztracená věc. Nikdo však nemůže oprávněně obvinit semenače z toho, že by byl se semenem příliš lakomý.

Otázka: Jak máme dnes „zářit“ podle Mk 4,21–25; Mt 5,14–16; Lk 8,16–17?

Odpověď: Jakmile přijdeme ke Kristu, zůstáváme i nadále na zemi jako svědkové Boží lásky, která skrze nás září, aby lidé mohli vidět Krista skrze naše slova, činy a životy. Jsme dopisem od Krista světu, jak uvádí 2. Korinťanům 3:3. Ve skutečnosti můžeme být jediným dopisem, který někteří lidé přečtou. 2. Korinťanům 3:7–18 srovnává slávu, která dnes v nás září, jako slávu ještě slavnější než ta, která zářila skrze Mojžíše, a to natolik, že si musel zakrýt tvář závojem. Toto světlo tedy musí z nás vyzařovat, jak říká 2. Korinťanům 4:6. Máme zářit jako hvězdy na černé obloze světa, jak říká Filipským 2:15–16.

Otázka: Jaké věci, podobně jako ten košík, kradou, skrývají nebo uhasí světlo, jak je uvedeno v Mk 4,21–25?

Odpověď: Existují dva druhy „košů“.

Většinou je tím „košíkem“, který zakrývá světlo, to, co si věřící sami zvolí, aby své světlo zakryli. Nechtějí lidem říkat, že jsou křesťané, nebo nechtějí sdílet svůj život a to, co v něm Ježíš učinil. Jednoduchým malým krokem, jak to překonat, je sdílet to s jiným křesťanem, a lidé to mohou zaslechnout.

Někdy nám však společnost nasadí „košík“ a my to jen pasivně snášíme. Když se chválí zlo a dobré věci i dobří lidé jsou ponižováni, měli bychom jen mlčet? Nebo bychom se měli ve vhodných okamžicích a vhodným způsobem ozvat, bránit utlačované a pomáhat těm, kteří potřebují podporu?

Otázka: Jaké věci se podle Mk 4,22 později projeví?

Odpověď: Každý skutek, dobrý i špatný, se projeví v den soudu. Za každé prázdné slovo, které vyslovíme, se budeme muset zodpovídat, jak uvádí Matouš 12:36–37. Bůh je soudcem charakteru a někdo kdysi řekl, že charakter je to, kým jste, když si myslíte, že se nikdo nedívá.

Otázka: Co znamená ve verších Mk 4,24; Lk 6,38 a dalších, že jakou mírou měříte/dáváte, takovou mírou vám bude naměřeno?

Odpověď: Všechny tyto verše v podstatě říkají: „Používej to, nebo o to přijdeš“, ale existují tři způsoby, jak to uplatnit.

Marek 4:24 zdůrazňuje, že čím více Boží moudrosti a darů používáš, tím více ti bude dáno. Pokud nepoužiješ to málo, co máš, i to ti bude odňato.

Lukáš 6:38 je podobný, ale klade důraz na to, co dáváte druhým, ať už jde o dobré věci, nebo o odpuštění a milosrdenství, jak zmiňuje Lukáš 6:37.

Matouš 18:35; 6:12 nás učí, že Bůh nám odpustí, tak jako my odpouštíme druhým. Míra milosrdenství a odpuštění, kterou prokazujeme druhým, ukazuje, co sami obdržíme.

Shrnuto: některé aspekty Božího soudu na konci a požehnání během tohoto života jsou absolutní a neměnné pro všechny. Některé aspekty závisí na poznání, které člověk má (Římanům 4:15; 5:13; 2. Petr 2:21–22 atd.). Některé aspekty toho, co člověk dostane, závisí na tom, co dává druhým.

Otázka: Jaký je smysl tohoto podobenství v Mk 4,26?

Odpověď: Toto je jediné podobenství, které se nachází pouze v knize Marka. Ani ten, kdo zasévá semeno, ani půda, která semeno přijímá, nevnímají, co se děje, zatímco semeno roste. Vidí pouze výsledek a užitek.

Jednou byl jeden malý chlapec, který zasadil hráškové semínko do hrnečku s hlínou. Zaléval ho a vystavoval slunci, ale hrášková rostlinka nikdy nevyrostla. Nechápal proč. Každý den semínko vytahoval, aby se podíval, jak se mu daří. Někdy se příliš soustředíme na výsledky, které vidíme okamžitě, a můžeme tak přehlédnout důležitější věci.

Otázka: Proč se v Mk 4,31 píše, že hořčičné semínko je nejmenší ze všech semen, když existují i menší semínka?

Odpověď: Hořčičná semínka jsou extrémně malá; asi 725–760 z nich váží jeden gram. Nejsou však nejmenšími rostlinnými semínky, která na světě existují. Byla to nejmenší semínka, která lidé zasévali na poli, a byla to nejmenší semínka, o nichž lidé v té době věděli.

Otázka: Proč je v Mk 4,32 hořčičná rostlina největší ze všech bylin, když přece existují i větší byliny?

Odpověď: Ježíš se zde nesnažil dát lekci z botaniky. Ježíš mluvil pro své posluchače a vyjadřoval se tak, aby mu rozuměli. Hořčičná rostlina byla největší ze všech rostlin, které oni považovali za byliny.

Otázka: Jsou ptáci v Mk 4,33 zde dobří, nebo zlí?

Odpověď: Zatímco v Markovi 4:4 byli ptáci špatní, zde jsou neutrální. Představují lidi, kteří těží z větví stromu, aniž by vynaložili jakékoli úsilí na to, aby ten strom tam zasadili.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 4,34 učil vše v podobenstvích?

Odpověď: Použitím této konkrétní formy výuky mohl Ježíš učit ty, kteří se chtěli učit, a zároveň to skrýt před těmi, kteří ho nechtěli následovat.

Otázka: Jak mohl Ježíš v Mk 4,38 spát na lodi uprostřed bouře?

Odpověď: Ježíš mohl být unavený po všech svých kázáních. Navíc možná Otec zvláště chtěl, aby Ježíš v tu chvíli spal hlubokým spánkem, aby tak učedníkům ukázal, jak je důležité prosit.

Otázka: Jak je možné, že v Mk 4,39 vítr tak náhle ustal?

Odpověď: Vítr je výsledkem rozdílů v tlaku mezi dvěma oblastmi. I když vítr může přirozeně náhle ustat, tento úryvek naznačuje, že utichnutí větru bylo zázrakem. Termín přeložený do angličtiny jako „be still“ (v řečtině pephimoso) se přesněji překládá jako „be muzzled“, jak je uvedeno v Markovi 1:25. Jedná se o odborný termín pro zbavení démona jeho moci, jak uvádí The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 122, a The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 656.

Otázka: V Mk 4,39 byly bouře docela nebezpečné a rybáři věděli, že by byli ve skutečném nebezpečí, kdyby tam s nimi neseděl ten, s kým seděli. Jak si můžeme být jisti, že jsme v bouřích, s nimiž se v životě setkáváme, „v lodi“ s Ježíšem?

Odpověď: Jsou zde dva aspekty.

Přidejte se k němu: Zaprvé se ujistěte, že skutečně následujeme Ježíše tam, kam nás vede, a ne jen prosíme Ježíše, aby nám pomohl tam, kam chceme jít my sami. Když Bůh zavře dveře, můžete se snažit je znovu otevřít, a někdy se to i podaří. Konečným výsledkem však nebude úspěch, ale spíše neúspěch.

Vpusťte ho do své lodi: Za druhé, nepozvěte Ježíše jen do svého života, ale pozvěte ho do každé jeho oblasti. Jsou ve vašem životě věci, které jste Bohu nesvěřili, ale řekli jste mu: „To je v pořádku, tuhle část zvládnu sám.“ Jsou věci v životě, u nichž Bůh chce, abyste si sami prozkoumali různé možnosti a naučili se činit správná rozhodnutí. Ale stejně jako vaše děti někdy činí špatná (snad jen malá) rozhodnutí a poučují se ze svých chyb, i váš nebeský Otec vám může dovolit činit špatná rozhodnutí a poučit se z nich. Dejte však Bohu příležitost, aby k vám promluvil, a s radostí mu dovolte, aby vaše rozhodnutí přehlasoval.

Otázka: Kde se v Mk 5,1 nachází země Gadarénů?

Odpověď: Jedná se o oblast u města Gerasa, které leželo asi 35 mil jihovýchodně od Galilejského moře na území dnešního Jordánska. Jednu míli jižně od dnešní vesnice Khersa se nachází strmý kopec vzdálený 40 yardů od břehu. Dvě míle odtud jsou jeskynní hrobky, které zřejmě sloužily také jako obydlí.

Otázka: V Mk 4,39 se Ježíš vypořádal s učedníky, kteří ho zde zpochybňovali, a s démony a lidmi, kteří se mu stavěli na odpor, velmi odlišnými způsoby. Jak bychom se měli vypořádat s lidmi, kteří nás zpochybňují nebo se nám staví na odpor různými způsoby?

Odpověď: Zde je šest kroků, které je třeba zvážit.

Krok 1: Než se začneme zabývat kýmkoli jiným, musíme se nejprve vypořádat sami se sebou a s případnou pýchou, kterou v sobě máme. Někteří lidé si myslí, že jakákoli kritika jejich činů nebo rozhodnutí je útokem na jejich osobu. Nechápou, že i ve válce existuje pojem „loajální opozice“. Někteří lidé si myslí, že musí vždy učinit správné rozhodnutí, a pokud tak neučinili, bojí se, že někdo zjistí, že udělali chybu. Ujistěte se, že vám nevadí, když lidé uvidí, že děláte chyby, ještě než se vůbec pokusíte jednat s ostatními. A nakonec pozorně naslouchejte. Někdy má osoba, která s vámi mluví, nepravdu a vy byste její radu NEMĚLI následovat, ale uprostřed jejího nesprávného návrhu může být zrnko pravdy, které byste přesto měli zvážit. Buďte schopni to najít.

Krok 2: Uvědomte si, že ne každý, s kým mluvíte, sám absolvoval krok 1. Snažte se rozpoznat, zda bude každou kritiku vnímat jako osobní útok na sebe. Když mluvíte, potvrďte mu jeho postoj, zdůrazněte akci nebo rozhodnutí, které udělal špatně, a co s tím teď dělat.

Krok 3: Když vám lidé dávají radu, o které víte, že byste ji neměli následovat, zdvořile jim vysvětlete, proč se jí nebudete řídit – alespoň do té míry, do jaké vám dovolí promluvit. Nedovolte, aby to, co považujete za dobré, bylo označováno za zlé, jak říká Římanům 14:16.

Krok 4: Když vám lidé dávají radu, kterou byste měli následovat, rychle s ní souhlaste, poděkujte jim za poučení nebo pomoc a pak ji následujte. Není třeba se hádat o tom, co víte, že je správné, jen abyste si zachovali tvář. Pokud je ten, kdo dává dobrý návrh, dítě nebo je na nižší pozici než vy, na tom nezáleží. Pokud je to dobrá rada, následujte ji i tak.

Krok 5: Pokud se vám rada nezdá ani zvlášť dobrá, ani zvlášť špatná, buďte ochotni ke kompromisu. Pokud na tom druhá strana trvá, zvažte, jakou škodu by způsobilo, kdybyste v této pro vás nepodstatné záležitosti prostě ustoupili. To je obzvláště užitečné v manželství.

Krok 6: Pokud je daná osoba ve vyšší pozici než vy, například šéf, vládní úředník nebo váš manžel, a její příkaz či rada není dobrá, může to být obtížné. Nejprve se jí pokuste vysvětlit výhody jiné alternativy. Pokud vás však stále nebude poslouchat, může to být tím, že se mýlíte, nebo že byste měli pravdu, ale nevíte něco, co ona ví. Na druhou stranu je možné, že v dané situaci činí nerozumné rozhodnutí. Poté, co jste ji varovali, jak je (obvykle) vaší povinností, musíte někdy její rozhodnutí akceptovat.

Otázka: Jak mohl být ten muž posedlý démonem v Mk 5,3–4 tak silný, že dokázal roztrhat řetězy a pouta?

Odpověď: Je známo, že i lidé, kteří nejsou posedlí démony, dokážou v stresových situacích, kdy jde o život a smrt, vykonat velké silové výkony. Slyšel jsem o poplachu kvůli hrozící explozi v chemické továrně (která se naštěstí nekonala) a jeden pracovník chemického závodu přeskočil plot z drátěného pletiva vysoký osm stop. Když se vrátil do továrny, díval se na ten plot s údivem, protože téměř nevěřil tomu, co udělal.

Slyšel jsem také o ženě, která zvedla roh zaparkovaného auta, když se chystalo přejít její dítě.

Otázka: Proč v Mk 5,6 běžel k Ježíši muž posedlý démonem, aby ho uctil?

Odpověď: Ačkoli to Písmo přímo neuvádí, zde je jedna spekulace. Pokud si démon myslel, že Ježíš jde pro něj a že nemůže uniknout, možná chtěl k Ježíši doběhnout jako první, aby ho prosil, aby ho ušetřil. Démon věděl, že Ježíš přichází, a v zoufalství mu vzdal hold s prosbou, aby ho ušetřil trápení, i když to byl právě démon, kdo toho muže trápil.

Na okraj je třeba poznamenat, že zatímco předchozí příběh demonstroval Ježíšovu moc nad přírodou, kterou využívali démoni, tento příběh přímo ilustruje Ježíšovu moc nad démony.

Otázka: Proč se v Mk 5,9 a Lk 8,30 démon jmenoval „Legie“?

Odpověď: Římská legie čítala asi 5 000 až 6 000 vojáků. Jinými slovy, tento muž neměl jeden problém s démonem, ale 5 000 či 6 000 problémů s démony. Bohu je jedno, kolik problémů máme; Pán je dokáže vyřešit všechny.

Lze se zamyslet nad tím, zda každý démon, který v současnosti existuje, měl samostatnou existenci již od dob rajské zahrady, či nikoli. Možná se démoni mohli množit (něco jako bakterie) buď mimo člověka, nebo v jeho úrodné půdě. Jde však pouze o spekulaci.

Otázka: Proč se v Mk 5,10–14 a Lk 8,32 zdálo, že Ježíš s démony „uzavřel dohodu“?

Odpověď: Ačkoli měl Ježíš volnost tak učinit, Písmo ve skutečnosti neříká, že by udělal něco víc, než že jim dal svolení. Ježíš démonům nutně neprokázal žádnou laskavost; prasata se utopila.

Otázka: Měli by dnes křesťané v Markovi 5:10–14 uzavírat dohody s démony?

Odpověď: Neexistuje žádný důkaz, že bychom měli. Nemáme takové znalosti, jaké měl Ježíš. Vzhledem k tomu, že démoni vidí v jiné dimenzi než my, mohou být inteligentnější, a neexistují žádné záruky, že jsou čestní nebo důvěryhodní, nezdá se, že by existovala nějaká naléhavá potřeba s jakýmkoli démonem vůbec mluvit, kromě toho, abychom jim přikázali, aby byli svázáni nebo aby odešli.

Otázka: Proč v Mk 5,12 a Lk 8,30–33 chtěli démoni vstoupit do prasat?

Odpověď: Písmo nám dává jen nejkratší nahlédnutí do myšlení démona. Zřejmě usoudili, že vstoupit do prasat je v danou chvíli lepší než jít do propasti.

Písmo neříká, zda démoni úmyslně způsobili utonutí prasat, zda k tomu došlo náhodou, ani zda vůbec věděli, že se prasata utopí. A konečně, Písmo neříká, zda jsou démoni a Satan zcela při smyslech, nebo zda jsou někdy šílení.

Otázka: Co by si měl každý z této události v Mk 5,13 vzít k srdci ohledně posedlosti démony?

Odpověď: Cílem démonů, kteří někoho posednou, je zničit své hostitele, ať už jde o prasata nebo lidi. Lidé, kteří tvrdili, že komunikují s démony, často měli kratší život. Pokud si někdo pohrává s okultismem, nebo to bere vážněji, musíte se ho zeptat, proč? Dávají si pravidelně jed do krve? Pokud to nechtějí dělat, proč by pak chtěli hovořit s démony, kteří by je zabili stejně, jako zabili prase?

Otázka: Proč Ježíš v Mk 5,13 údajně zničil 2 000 prasat, aby uzdravil jednoho člověka? (Tuto otázku nastolil Ahmad Deedat.)

Odpověď: V odpovědi je třeba zvážit dva body.

a) Předpokládám, že Deedat by souhlasil, že máme větší hodnotu než mnoho prasat. Lidé, ať už v Saúdské Arábii, Indii nebo na Západě, neustále zabíjejí mnoho zvířat kvůli jídlu. Tato prasata, chovaná nežidy žijícími na východním břehu Galilejského moře, byla chována pro maso, neboť na rozdíl od ovcí nebo dojnic neexistuje žádný jiný účel chovu prasat.

b) Prasata zabili démoni, ne Ježíš. Když legie démonů opustila toho muže, vnikla do prasat, což vedlo k jejich utonutí.

c) Překvapuje mě, že Deedat předstírá soucit s těmito prasaty, když Korán vypráví o Božím prorokovi, moudřejším než Mojžíš, který prostě přistoupil k malému chlapci, zlomil mu vaz a zabil ho. (Ne, ten chlapec poté nebyl vzkříšen ani nic podobného; prostě zůstal mrtvý.) Toto se nachází v súře 18:63–82. V hadísech Bukhárí, sv. 1, kniha 3, č. 124, str. 92, je podrobněji rozveden příběh al-Chidra. Abú Dawúd, sv. 3, č. 4688–4690, str. 1319

to zdůvodňuje tím, že chlapec, kterého al-Khidr zabil, se narodil jako nevěřící. Stačí tedy v očích muslimů to, že byl malý chlapec, který nevěřil v Boha, aby mu někdo zlomil vaz?

Otázka: Proč v Mk 5,17 a Lk 8,37 dav žádal Ježíše, aby odešel?

Odpověď: Tito lidé jasně viděli Ježíšovu dobrotu a moc, a přesto ho žádali, aby odešel. Chovali prasata, pro která by mezi Božím lidem, který se řídil Božím zákonem, nebyl žádný trh.

Jedním z mylných představ je, že se lidé musí nejprve změnit, než přijdou ke Kristu. Nemusí, protože to sami nedokážou. Ježíš je změní. Co však, pokud se nechtějí změnit? Pak nebudou chtít přijít ke skutečnému Ježíši.

Dnes je běžnou reakcí zcela zkažených lidí, kteří vidí Boží dobrotu a čistou lásku, snaha zbavit se jí. To platí zejména pro ty, kteří dnes duchovně „prodávají prasata“. Tito lidé však byli jiní; nezdálo se, že by měli něco proti Ježíši osobně (na rozdíl od zákoníků a farizeů). Spíše byl Ježíš, ačkoli byl zajímavý a mocný, pro jejich současný životní styl příliš nákladným hostem.

Otázka: Proč v Mk 5,18–20 Ježíš nedovolil tomu muži, aby ho doprovázel?

Odpověď: Ježíš nepochybně viděl, že pokud ten muž, který již nebyl posedlý, zůstane mezi těmi, kdo ho znají, bude to větší služba, než kdyby tento nyní normální pohan šel k Židům, kteří ho neznají a již viděli Ježíšovy zázraky.

Dnes máme přirozeně sklon chtít vykonávat „okázalejší“ služby, ale Bůh pro nás možná má větší záměr, když nás posílá někam jinam nebo nás udržuje tam, kde jsme. Místo toho, abyste se ptali, proč vás Bůh neposílá do služby někam jinam, měli byste se raději ptát, jak můžete být účinnější tam, kde právě jste.

Otázka: Proč se Ježíš v Mk 5,27–34, když se ho dotkla žena trpící krvácením, veřejně zeptal, kdo se ho dotkl?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

1. Jelikož Ježíš na sebe při svém příchodu na zem vzal některé omezující lidské vlastnosti, jako například to, že není vševědoucí, skutečně nevěděl, kdo byl zázračně uzdraven tím, že se ho dotkl.

2. Bez ohledu na to, zda Ježíš věděl, kdo to byl, chtěl, aby ta žena vystoupila. Zbývala tu ještě jedna nevyřešená záležitost, a to, že Ježíš s ní chtěl mluvit a prohlásit, že ji uzdravila její víra, a poslat ji v pokoji, aby byla osvobozena od svého utrpení.

Otázka: V Mk 5,30–33, když Ježíš mohl vědět, co je v člověku, proč se jí na to ptal?

Odpověď: Ježíš se ptal kvůli ní, ne kvůli sobě. Chtěl jí pomoci, ale chtěl, aby o to nejprve požádala ona sama.

Otázka: Proč v Mk 5,35 a Lk 8,49 říkali, aby Ježíše nerušili, když dcera Jairovy zemřela?

Odpověď: I když Ježíš dokázal uzdravovat nemocné, pravděpodobně si mysleli, že ani Ježíš nedokáže vzkřísit mrtvé.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 5,39 a Lk 8,52–53 řekl, že Jairova dcera není mrtvá, ale spí?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

Kóma: Možná ta dcera opravdu nebyla mrtvá, ale jen v kómatu na pokraji smrti. Písmo vlastně neříká, že byla mrtvá. Spíše Lukáš 8:49 uvádí, že ostatní říkali, že je mrtvá, Lukáš 8:53 říká, že „věděli“, že je mrtvá, a Lukáš 8:55 uvádí, že její duch „se vrátil“. Pravděpodobnější je však následující odpověď.

Smrt: Ve skutečnosti byla mrtvá. Smrt je však považována za konečný fyzický stav a Ježíš použil metaforu, že jen spí, protože věděl, že ji vzkřísí.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 5,41 a Lk 8,54 řekl: „Děvče, vstaň“?

Odpověď: Kdyby Ježíš prostě řekl „vstaň“, možná by všichni mrtví vstal. Nebylo by vhodné, aby Ježíš řekl „vstaň“, všichni mrtví by vstal a Ježíš by pak dodal: „ale když o tom tak přemýšlím…“

Otázka: Proč Ježíš v Mk 5,42 a Lk 8,56 řekl rodičům té dívky, aby o tomto zázraku nikomu neříkali?

Odpověď: Mohlo jít o načasování; možná Ježíš nechtěl, aby se o tom zázraku mluvilo, dokud byl ve městě. Lidé by se to jistě nakonec dozvěděli, ale Ježíš nechtěl, aby se za ním snažilo jít ještě více lidí „jen kvůli podívané“.

Otázka: Proč Marek ve Mk 5,41 a 7,34 vysvětluje svým čtenářům aramejské výrazy?

Odpověď: Evangelium podle Marka bylo napsáno v řečtině a ačkoli mnoho lidí v Palestině umělo oba jazyky, Marek předpokládal, že mnoho jeho řeckých čtenářů aramejským výrazům nerozumí. Naproti tomu Papias uvádí, že Evangelium podle Matouše bylo nejprve sepsáno v hebrejštině. Ohledně nejednoznačnosti tohoto tvrzení však viz The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 11–12.

Užitečný komentář k tomuto tématu najdeme ve skeptické publikaci *Asimov’s Guide to the Bible* (str. 911). Asimov uvádí, že Markův styl se zdá být aramejštině bližší než dokonce i styl Matouše. „Ve skutečnosti se zdá, že část nedokonalosti řečtiny v tomto evangeliu spočívá v tom, že obsahuje četné aramejské výrazy, doslovně přeložené, jako by Marek psal v řečtině, ale myslel v aramejštině.“

Otázka: Mluvil Ježíš v Mk 5,41 aramejsky nebo řecky?

Odpověď: Ježíš jistě mluvil aramejsky, o čemž svědčí jeho aramejské výrazy. Mnozí lidé v Galileji a Dekapoli však mluvili oběma jazyky, ale lépe se jim mluvívalo řecky. Jelikož Ježíš pocházel odtud, je pravděpodobné, že k lidem promlouval v obou jazycích.

Zde jsou zaznamenány konkrétní aramejské výrazy

A1. „Synové hromu“ Marek 3:17

A2. „Děvčátko, říkám ti, vstaň!“ Marek 5:41

A3. „Otevři se / Otevři se úplně“ (ephphatha) Marek 7:34

A4. „Prázdná hlava“ Matouš 5:22

A5. „Abba, Otče“ Marek 14:36

A6. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Matouš 27:46; Marek 15:34

A7. „zda by uzdravil v sobotu, aby na něj mohli najít obvinění“ (Lukáš 6:7) je řecký výraz se zvláštní gramatikou (podřízený doplňkový infinitiv), který by mohl naznačovat aramejský podtón, podle knihy A Wandering Aramean, str. 12–13.

Ježíš mluvil hebrejsky ve Pavlově vidění ve Skutcích 26:13–15.

Zde jsou čtyři skutečnosti, které naznačují, že Ježíš používal také řečtinu.

G1. Matouš 16:15–18 (Petros, Petra)

G2. Jména Filip a Ondřej byla řecká. Jméno Bartimaeus je podle knihy „Dictionary of Jesus and the Gospels“ (str. 316) aramejsko-řeckým hybridem.

G3. Když Ježíš vyrazil na sever z Palestiny do Týru a hovořil se syro-fénickou ženou (Marek 7:24–29), je velmi pravděpodobné, že ona mluvila pouze řecky.

G4. A konečně, bylo by těžké uvěřit, že při nejméně třech evangeliích původně napsaných v řečtině a při dopisech, které v řečtině psal Pavel a další, by Ježíš neznal jazyk, který ovládali dokonce i galilejští rybáři.

Skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible, str. 911, se rovněž zabývá Ježíšovými aramejskými výrazy.

Otázka: Co bylo v Mk 6,1 „Ježíšovou vlastí“?

Odpověď: Jednalo se o oblast kolem Nazaretu v Galileji.

Otázka: Proč v Mk 6,1–6 mnoho lidí v Ježíšově rodném městě v něj nevěřilo?

Odpověď: Někteří v něj věřili. Mnozí lidé však měli problém uvěřit, že někdo, kdo byl kdysi dítětem a vyrůstal poblíž místa, kde vyrůstali oni, by mohl být veliký, natožpak Mesiáš.

Otázka: Jakými způsoby dnes lidé v Mk 6,1–6 berou Ježíše jako samozřejmost, aniž by ho přímo odmítali?

Odpověď: Ježíše mohou brát jako samozřejmost jak nevěřící, tak věřící.

Nevěřící mohou Ježíše brát jako samozřejmost tím, že vědí, že tu vždy byl. Když je unaví život, jaký vedou, myslí si, že se na něj mohou vždy obrátit. Nevíme však, kdy náš život skončí, a vlastně ani nevíme jistě, zda budeme mít zítra.

I věřící, kteří již odevzdali svůj život Kristu, mohou Ježíše brát jako samozřejmost. Jejich láska může vychladnout a oni si mohou myslet, že se vždy mohou pokát a vrátit se k Němu. Ale opět, ve skutečnosti nevíme s jistotou, zda budeme mít vůbec zítřek. Nejlepší čas na to, abychom se smířili s Bohem, je právě teď.

Otázka: Jak byste v Mk 6,3 mohli povzbudit lidi, aby Ježíše nebrali jako samozřejmost?

Odpověď: Modlete se za ně a snažte se je přimět, aby se na Ježíše podívali novým pohledem. Zamyslete se nad tím, co pro nás vytrpěl (Židům 12:2–3). Zamyslete se nad tím, proč to Ježíš chtěl udělat, jak je uvedeno uprostřed verše Židům 12:2. A nakonec „upřete zrak na cíl“ a pamatujte na to, že cílem je být navždy s Ježíšem v nebi.

Otázka: Dokazuje skutečnost, že Ježíš v Mk 6,5 nedokázal učinit žádný zázrak, že není Bohem, jak tvrdí Svědkové Jehovovi v publikaci „Uvažování z Písma“, str. 150 (1989)?

Odpověď: Ne. V odpovědi je třeba zvážit dva body.

Na zemi se Ježíš dobrovolně zbavil své slávy a vzal na sebe podobu otroka, jak říká Filipským 2:6–7. Ježíš na zemi prožil poslušnost, utrpení a fyzickou bolest.

Rozhodnutí neprovést zázrak je něco jiného než fyzická neschopnost zázrak provést. Bez ohledu na to, že se Ježíš zbavil své slávy, mohl se Bůh Otec rozhodnout, aby se zázrak stal, ale vzhledem k jejich nedostatku víry se tak nerozhodl.

Otázka: Proč Ježíš podle Mk 6,5 nemohl ve svém rodném městě konat žádné mocné zázraky?

Odpověď: Jelikož lidé jako celek odmítali uvěřit chlapci z jejich rodného města, vykonání zázraku by jejich víru neposílilo. Mohlo to být také projevem milosrdenství ze strany Ježíše. 2. Petr 2,21–22 říká, že je lepší, když někdo nezná cestu pravdy, než aby ji znal a odvrátil se od ní.

Otázka: Proč si učedníci v Mk 6,8–9 nemohli vzít s sebou tašku, chléb ani měďáky [peníze] v opascích?

Odpověď: Jednoduše proto, že jim to náš Pán přikázal. Můžeme se domnívat, že chtěl, aby se spoléhali na Boha a na ostatní, a ne na své finanční zdroje.

Otázka: Proč podle Mk 6,10 a Lk 9,4–5 nesměli navštěvovat více domů v jednom městě?

Odpověď: Ježíš to neřekl, ale můžeme vidět řadu praktických důvodů, proč neměli chodit do více domů.

1. Byla větší šance, že se lidé urazí, dojde k nedorozumění nebo ke sporům mezi lidmi o to, kdo si hosty ponechá.

2. Pro lidi, nemluvě o učednících, by bylo rušivé neustále se starat o to, kde se ubytují.

Otázka: Pokud byste žili v době popsané v Mk 6,11 a měli byste proroctví o tom, co udělá Jidáš Iškariotský, měli byste Jidáše přijmout do svého domu?

Odpověď: Ano, pokud byste věděli, že to Ježíš od vás očekává. Nejdůležitější otázkou při každém rozhodování je: „Co by Ježíš chtěl, abyste udělali?“

Otázka: Proč v Mk 6,14–29 někteří lidé, jako například zde Herodes, páchají zlé skutky, o kterých vědí, že je nechtějí dělat?

Odpověď: Herodes se nacházel v dilematu. Líbilo se mu držet Jana naživu jako vězně. Na druhou stranu však nechtěl před svými hosty veřejně vypadat, že porušuje své slovo. Herodes jako král zabil mnoho lidí, a zabít ještě jednu osobu mu pravděpodobně nepřipadalo tak závažné.

Dodržovat slovo je čestné, ale někteří věří, že je vždy čestné dodržovat slovo nade vše. Herodes nechtěl udělat nic, co by vypadalo nečestně. Stejně tak se možná cítil i Jefté, když spáchal zlý čin a zabil svou dceru, aby dodržel své slovo.

Otázka: V Mk 6,14–29 Herodes sice Jana Křtitele ve skutečnosti neodmítl, v čem se však liší to, že Herodes bral Jana Křtitele jako samozřejmost, od toho, že ostatní brali Ježíše jako samozřejmost?

Odpověď: Herodes měl k Janovi Křtiteli vztah lásky a nenávisti. Nenáviděl Jana za to, že byl na svobodě, kritizoval ho a mohl vyvolávat potíže. Na druhou stranu rád s Janem Křtitelem hovořil a líbilo se mu, že může mít tohoto potenciálního potížistu pod zámkem a pod svou kontrolou. Líbilo se mu mít Jana Křtitele, nebo spíše se mu líbilo mít Jana Křtitele právě tam, kde ho mohl ovládat. Někteří lidé dnes mají rádi Ježíše, rádi se o něm učí, ale nelíbí se jim, že Ježíš klade požadavky na jejich život a chce, aby byli pod Kristovou kontrolou.

Otázka: Proč nebylo podle Mk 6,17–18 zákonné, aby Herodes Antipas měl za manželku ženu svého bratra?

A: Jan dobře znal Starý zákon. To, že si Herodes vzal manželku svého bratra, zatímco jeho bratr ještě žil, bylo v rozporu s Leviticusem 18:16; 20:21.

Q: Jak to, že se Herodes Antipas v Mk 6:20 Jana bál a vážil si ho, když ho později zabil?

A: Vzhledem k Janovu odhodlání vzdát se pohodlného života a žít v poušti a k jeho odvaze kázat pravdu bez ohledu na následky měl Herodes k Janovi upřímný respekt. Jakkoli velký byl Herodův respekt, jeho unáhlená přísaha daná své adoptivní dceři a strach z toho, že bude znám jako ten, kdo porušil svou přísahu, byly silnější než jeho respekt a touha konat správně, jak ukazuje Marek 6:22–28.

Jakkoli to zní podivně, touha některých lidí neporušit své slovo a jejich touha vypadat spravedlivě je větší než jejich touha být skutečně spravedliví.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 6:21, Mt 14:6–10 a Gn 40:20–22 nechal Herodes zabít Jana Křtitele v den svých narozenin a faraón nechal zabít hlavního pekaře v den svých narozenin, naznačují tyto verše, že bychom neměli slavit narozeniny, jak tvrdí Svědkové Jehovovi v publikaci „Úvahy z Písma“, str. 68–69 (1989)?

Odpověď: Ne. Zlí byli Herodes a faraón, ne narozeniny. Samotná událost nebyla ani dobrá, ani špatná. Skutečnost, že se obě tyto události odehrály uvnitř, také neznamená, že bychom nikdy neměli být uvnitř.

Otázka: Proč v Mk 6:30–34 potřebovali odpočinek a bylo to nezbytné?

Odpověď: Učedníci byli tak zaneprázdněni, že neměli ani čas se najíst. Potřebovali čas nejen na jídlo, ale také na odpočinek a uvolnění.

Jejich potřeba odpočinku však byla podřízena davům, které je následovaly. Jelikož tráva byla zelená, znamená to, že se to odehrálo na konci zimy nebo na začátku jara. K tomuto zázraku by nedošlo, kdyby učedníci zůstali u původního plánu a jen odpočívali, jak nám říká Believer’s Bible Commentary na str. 1336.

Q: Jaké místo má odpočinek v křesťanském životě podle Mk 6,30–32?

Odpověď: Někdy Bůh chce, abychom si vzali čas, který bychom jinak mohli věnovat službě, abychom si odpočinuli a přiblížili se k Němu.

To však neospravedlňuje luxusní dovolené pro křesťanské vedoucí, jak nám připomíná „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1335–1336.

Otázka: Proč se Ježíš v Mk 6,38 a Mk 8,5 před každým z těchto dvou nakrmení ptal, kolik jídla je k dispozici?

Odpověď: Zpětně se zdá, že množství jídla, s nímž Ježíš začínal, nebylo podstatné. Ježíš by mohl všechny nasytit i z jedné drobky, kdyby si to přál. Ježíš však chtěl, aby lidé viděli, že jídla není dost na to, aby nasytilo všechny, že na konci bylo jídla více než na začátku, a použití významných čísel 12 a 7 jednoduše ukazuje, že daná množství nebyla pouhou náhodou.

Tyto chleby byly malé; podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 763, bylo možné sníst několik celých chlebů během jednoho jídla. Sousední vesnice Kafarnaum a Betsaida měly podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 675, pouze 2 000 až 3 000 obyvatel. Pro okolní vesnice by tedy bylo obtížné nasytit všechny ty lidi.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 6,38 přikázal něco nemožného?

Odpověď: Když Ježíš přikázal učedníkům, aby nakrmili zástup, je v řeckém textu kladen důraz na slovo „vy“ (množné číslo). Určitě to nebylo naposledy, co Bůh někomu přikázal udělat něco, co bylo lidskými silami nemožné, ale s Boží mocí je možné všechno.

Otázka: Jaké duchovní ponaučení pro nás vyplývá z příběhu o chlebech v Mk 6,38–44?

Odpověď: Zdrojem tohoto zázraku byl Ježíš, který je Chlebem života. Původní chleby, než byly požehnány Bohem a než byly rozlomeny, nestačily k uspokojení dané potřeby. Bylo to však vše, co měli, a Bůh je přesto přijal. S Božím požehnáním však byly rozlomeny. A díky tomuto požehnání a rozlomení nejenže uspokojily danou potřebu, ale dokonce zbylo i něco navíc. A nejenže zbylo něco navíc, ale bylo toho dokonce více, než s čím začali. Bůh tyto lidi nenakrmil přímo, ale dal jídlo svému lidu, učedníkům, aby je nakrmili. Bylo toho více než dost pro všechny, ale neplýtvali, protože zbytky posbírali.

Otázka: Proč se v Mk 6,48 Ježíš chystal projít kolem nich?

Odpověď: Ježíš, kráčející po vodě, postupoval rychleji než učedníci veslující proti větru. Přesto Ježíš nešel směrem k lodi, ale mířil kolem nich, dokud na něj nezavolali.

I dnes se k nám možná blíží Ježíš a Boží požehnání, ale minou nás, pokud nevoláme k Bohu, aby k nám přišel, a ne jen kolem nás. Žijeme tak, že nechceme být příliš daleko od Boha, nebo žijeme tak, že chceme být co nejblíže k Němu?

Otázka: Co víme o oblasti Gennesaretu z Mk 6,53–56?

Odpověď: Na rozdíl od předchozích odlehlých míst byla Gennesaret velmi úrodnou půdou na západním břehu Galilejského moře, a proto byla podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 676, poměrně hustě osídlena. V této oblasti se nacházelo několik minerálních pramenů a nemocní sem přicházeli hledat úlevu a naději.

Otázka: V Mk 6,53–56 by lidé mohli interpretovat, že Ježíš je pro ně jen prostředek k obživě. Proč to Ježíš přesto dělal a co udělal, aby to zmírnil?

Odpověď: Mnozí nepřišli primárně proto, aby následovali Ježíše, ani aby se učili z Jeho učení. Přišli kvůli tomu, co pro ně Ježíš mohl udělat. Ježíš chtěl ukázat, kým je, ale možná jedním z důvodů, proč tak často putoval dál, bylo to, že poté, co ukázal, kým je, opustil ty, kteří toužili pouze po jídle nebo uzdravení. Ti ho však i tak následovali, kamkoli šel.

Dnes si vedoucí církve musí dávat pozor na ty, kteří do církve přicházejí jen kvůli jídlu nebo kvůli tomu, co pro ně církev může udělat. Jejich motivace se možná později změní k lepšímu. Vedoucí církve však musí najít rovnováhu mezi projevováním lásky a tím, aby je lidé jen zneužívali.

Otázka: Co by se v Mk 7,2–5 považovalo za špatné na jídle s neumytýma rukama?

Odpověď: Farizeové rozšířili starozákonní pojetí čistoty a nečistoty na mnoho oblastí. To samo o sobě bylo v pořádku, ale když své názory ztotožnili s Božím slovem, došlo ke střetu s Ježíšem. 1. Korinťanům 4:6 a Přísloví 30:5–6 ukazují, že je špatné překračovat hranice Božího slova.

V Ježíšově době se jednalo pouze o ústní tradici, ale kolem let 200 až 300 n. l. byly mnohé tradice zaznamenány v židovské Mišně. Podle New International Bible Commentary (str. 1165) odmítali tradici farizejů nejen Ježíš, ale i saduceové.

Otázka: V Mk 7,6–8 by farizeové byli Ježíšovou odpovědí značně překvapeni. Jak farizeové – a dnes i jiní lidé – praktikovali umění sebeklamu?

Odpověď: Sebeklam je pro dnešní lidi příliš snadný a může mít mnoho podob. Může být neúmyslný nebo úmyslný, může spočívat v tom, že vidíme věci, které ve skutečnosti neexistují, nevidíme věci, které existují, a popíráme to, co ve skutečnosti vidíme. Někdy, když lidé zpočátku klamou ostatní, a ne sami sebe, nakonec začnou věřit tomu, o čem původně věděli, že je lež.

Existuje studie, v níž byli účastníci požádáni, aby se podívali na video a pokusili se spočítat, kolikrát někdo odrazil basketbalový míč. Video zachycovalo večírek, na kterém se lidé bavili, a jednu osobu v popředí, která driblovala s basketbalovým míčem. V jednu chvíli prošel uprostřed večírku někdo v gorilím kostýmu. Po skončení videa byli účastníci požádáni, aby uvedli svůj počet a řekli, zda při sledování videa viděli něco neobvyklého. Všichni odpověděli, že ne. Jejich oči byly tak soustředěné na basketbalový míč, že si ani nevšimli osoby v gorilím kostýmu, která procházela večírkem!

Někdy je sebeklam záměrnější. Když si člověk určuje, co je pravda, na základě toho, co si přeje, aby to pravda byla, pak zcela ignoruje nebo alespoň bagatelizuje důkazy, které tomu odporují. Jedno léto jsem byl na misijní cestě v Utahu, abych svědčil mormonům. Zhruba polovina křesťanů ve skupině byli bývalí mormoni a polovina (včetně mě) jimi nebyla. Bylo fascinující klást bývalým mormonům otázky o době, kdy byli mormony. Jedna z otázek zněla: „Jak jsi mohl v noci spát, když v mormonismu existuje tolik rozporů?“ Odpověděl, že jako mormon spal naprosto v pohodě. Ano, o některých z těchto rozporů věděl a věděl, že na ně nedokáže odpovědět, ale to mu nevadilo, protože si myslel, že v mormonské církvi je někdo, kdo to dokáže. Jako mormon nakonec zjistil, že na tyto rozpory nikdo nedokáže odpovědět, a později odešel.

Farizeové trpěli takzvanou „kognitivní disonancí“. „Věděli“, že pouze oni jsou učiteli Izraele a že se nemýlí. Ale tu se objevil tenhle člověk, Ježíš, který rozbíjel jejich světový názor tím, že učil s autoritou a konal zázraky, které mohl konat jen někdo od Boha. Tohoto velkého napětí se mohli zbavit jen tím, že by Ježíše odhalili jako podvodníka, uvědomili si, že jejich dřívější „jistota“ byla mylná, nebo se zbavili toho, co napětí způsobovalo, a nechali Ježíše zabít.

Otázka: Jak podle Mk 7,7–8 poznáte, zda je nějaké pravidlo od Boha, nebo od člověka?

Odpověď: Pokud sami nečtete Boží Písmo, může být velmi těžké to poznat.

Jeden katolík jménem Paul, který byl opravdovým křesťanem, se před rokem účastnil malého biblického kroužku, který jsem vedl. Přišlo mi zvláštní, že často zmiňoval velmi základní věci a ptal se mě, zda jsou z Bible. (Většinou tomu tak bylo.) Později mi řekl, proč se na všechny ty otázky ptal. Řekl, že se tyto věci naučil během svého dospívání v katolické škole, kde nerozlišovali mezi tím, co učí katolická církev, a tím, co učí Bůh v Bibli.

Když křesťanský učitel, ať už z jakékoli skupiny, nerozlišuje mezi Božím slovem a svým učením, které přesahuje Boží slovo, přikládá svému učení větší důležitost na úkor svých učedníků, kteří se pak ptají, co vlastně Bůh skutečně řekl. Jak 1. Korinťanům 4:6, tak Přísloví 30:5–6 varují všechny křesťany, aby k Božímu slovu nic nepřidávali. Možná je to částečně důvodem větší přísnosti v souzení, kterou mají učitelé podle Jakuba 3:1–2.

Otázka: Neznamená snad Marek 7:7–8, že nemáme dodržovat žádná lidská pravidla?

Odpověď: Rozhodně ne, jak ukazují Římanům 13:1 a 1. Petrův 2:13–18, máme poslouchat lidské autority. Marek 7:10–14 naopak ukazuje, že Ježíš byl rozhodně proti tomu, aby se porušovaly Boží zákony kvůli dodržování lidských zákonů.

Otázka: Proč byl v Mk 7,11 „korban“ špatný a jak někteří lidé dnes dělají podobné věci svým rodičům?

Odpověď: Corban znamená, že něco bylo zasvěceno Bohu, pravděpodobně k obětování v chrámu. To však NEZNAMENALO nutně, že by to mělo být předáno chrámu. Člověk to podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 678–679, a Believer’s Bible Commentary, str. 1337, mohl stále použít pro sebe.

Pokud někdo daruje Bohu velké množství peněz, ale přesto se stará o svou rodinu, včetně svých rodičů, je to v pořádku. Pokud se však někdo nestará o svou rodinu, ačkoli by mohl, Pavel v 1. Timoteovi 5:8 říká, že je horší než nevěřící. Dokonce i většina nevěřících se o svou rodinu postará.

Otázka: Když Ježíš v Mk 7,15 řekl, že nic, co vchází do člověka, ho nemůže poskvrnit, mluvil o něčem, co platilo již v dobách Starého zákona, nebo o novém učení?

Odpověď: Jedná se o opakování Matouše 15:10–20.

Ježíš nezrušil starozákonní stravovací přikázání, ale nahradil je. Zde je třeba zvážit čtyři body.

1. Ačkoli Ježíš a jeho učedníci někdy porušovali lidmi vytvořené tradice farizeů, sami žili v poslušnosti starozákonního zákona.

2. I v době Starého zákona Bůh kladl důraz na jejich poslušnost a jejich strava byla pouze jedním ze způsobů, jak svou poslušnost projevit, nikoli však jediným.

3. Poté, co Ježíšovo vzkříšení zahájilo nové období, učedníci se nerozhodli jíst všechny druhy masa. V Skutcích 10:11–16 sestoupil Boží anděl a přikázal váhajícímu Petrovi, aby jedl. Kdo byl Petr, aby se hádal s andělem z nebe?

4. Muslimové by s touto odpovědí neměli mít žádný problém, protože Mohamed údajně učinil totéž. Hovořil o zrušených zákonech (ačkoli zrušení je poněkud odlišný pojem než Nová smlouva skrze Ježíše). Také ukázal, že muslimové mohou jíst velbloudí maso, a Starý zákon považuje velbloudí maso za stejné jako vepřové (Leviticus 11:4,7,26; Deuteronomium 14:7,8).

Otázka: Proč byl Ježíš v Mk 7,18 překvapen jejich nepochopením?

Odpověď: Nejednalo se o dav, ale o Ježíšovy vlastní učedníky, kteří tomu nerozuměli. Ježíš si myslel, že už dávno pochopili, že v Novém království nezáleží na vnějším jídle, ale na tom, co je uvnitř člověka.

Otázka: Vzhledem k tomu, že učedníci v Mk 7,18 neměli Ducha Svatého až do Letnic, dalo se od nich očekávat, že pochopí cokoli, co Ježíš řekl?

Odpověď: Lidé někdy špatně chápou, co Duch Svatý dělá a co nedělá. Duch Svatý usvědčuje svět z hříchu a osvěcuje nás k pravdě, ale lidé mohou i bez Ducha Svatého rozpoznat určitou pravdu.

Otázka: Jak Ježíš v Mk 7,18–23 prohlásil veškeré pokrmy za čisté?

Odpověď: Nejprve to, co není správná odpověď, a pak ta správná.

Co není odpověď: Mnohé zakázané pokrmy ve Starém zákoně byly potravou mrchožroutů (jako prasata a měkkýši) a masožravců. Ty by, pokud by nebyly dobře uvařené, obsahovaly více nemocí a parazitů než pokrmy, které směli jíst. To však míjí podstatu věci. Podstatou bylo, že Bůh jim dal zákony, které měli dodržovat, a oni mohli Boha potěšit nebo rozhněvat tím, zda Jeho přikázání dodržovali, či nikoli.

Odpověď: Ježíš, jako vtělený Bůh, prohlásil, že nyní jsou všechny potraviny prohlášeny za čisté. To bylo zopakováno Petrovi ve Skutcích 10:11–16. O tom hovořil také Pavel v Koloským 2:16. Klíčovým bodem je, že Ježíš neprohlásil za čisté „všechno“; prohlásil za čisté pouze všechny potraviny, které vstupují do našeho těla. Zlé věci, které mohou vycházet z našeho srdce, nikdy čisté nebyly a stále nejsou.

Otázka: Proč je v Mk 7,26 ta žena nazývána syrsko-fénickou?

Odpověď: Z administrativního hlediska byla Fénicie součástí římské provincie Sýrie. Možná Marek použil tento termín, aby ji odlišil od libyjsko-fénických lidí, kteří pocházeli ze severní Afriky.

Otázka: Co je v Mk 7 lepší: snažit se žít čistý a bezúhonný život, nebo snažit se být blízko Ježíši?

Odpověď: Opravdu chceme obojí. Pokud však věřící žije čistý život, ale chce zůstat daleko od Ježíše, nestane se více podobným Kristu. Na druhou stranu, pokud věřící žije v hříchu, ale chce činit pokání a přiblížit se k Ježíši, stane se čistším a více podobným Kristu.

Otázka: Kde se nachází Dalmanuta zmíněná v Mk 8,10?

Odpověď: Nachází se jihozápadně od Galilejského moře. Dlouhou dobu neznali učenci přesnou polohu. Jižně od Gennesaretské roviny však byla objevena jeskyně s názvem „Talmanutha“.

Otázka: Proč v Mk 8,11–12 Ježíš neuposlechl farizeje nebo je alespoň neuspokojil tím, že by jim na požádání dal znamení z nebe?

Odpověď: Stalo se to krátce poté, co Ježíš nasytil 4 000 lidí. Co by další zázrak v této situaci farizejům dokázal? Nechtěli vyjít ven, aby Ježíše vyslechli, ale o tomto zázraku by se dozvěděli. Všimněte si, že jejich žádost nevycházela z víry, ale byla motivována nevěrou. Farizejové zřejmě předpokládali, že Ježíš musí odpovědět na všechny jejich otázky. Ježíš jim však nebyl povinen nic dokazovat. Ježíš jim v podstatě říká: „Na požádání žádné znamení neuvidíte, už jste viděli a slyšeli.“

Otázka: Proč je v Mk 8,15 některé špatné učení přirovnáváno k kvasu?

Odpověď: Stačí špetka kvasu, správné prostředí (těsto) a trochu času, a celé prostředí se změní. Politická korektnost je pokus zabránit změně prostředí (nebo jeho návratu do původního stavu) tím, že se určité názory nebo témata označí za „tabu“. Pokud se chcete dozvědět něco o Bohu, musíte následovat farizeje. To byla samozřejmost, kterou všichni chápali. V pozdějších dobách, pokud chcete následovat Boha, musíte se řídit tím, co říká kněz. Zatímco biblickým křesťanům se vytýká, že mají „papírového papeže“ a že se řídí pouze Knihou, ve skutečnosti chceme jen následovat Boha a slova, která nám dal. Žádná pouhá lidská náboženská osobnost, ani ta dobrá, a žádné vyznání víry či koncil, ani ten dobrý, nemůže nahradit Boha a Jeho slovo.

Otázka: Jaký význam by mohly mít čísla v Mk 8,17–21?

Odpověď: Ježíš je právě varoval před farizeji a saduceji, ale učedníci jeho slova ignorovali; soustředili se na nedostatek chleba. Ježíš se tedy přizpůsobil jejich situaci a tomu, na co se soustředili. Zeptal se jich, jaká byla ta čísla: pět chlebů na dvanáct „obědových košů“ v Izraeli; sedm chlebů na sedm „košů“ mezi pohany. Existují dvě doplňující se odpovědi.

Obecně Ježíš poukazoval na to, že nakonec měli více zbytků, než s čím začali. Nemusí se tedy obávat, že by Ježíš nebyl schopen zajistit chléb.

Konkrétně je číslo sedm v Bibli často symbolem úplnosti, respektive Boží úplnosti. Číslo dvanáct se v Bibli sice často vztahuje k dvanácti kmenům, ale v tomto případě tomu tak není. Apoštolů mělo být dvanáct a tito apoštolové byli určeni pro všechny národy. Čísla pět a dvanáct se prostě lišila od čísel sedm a sedm, a obědové košíky a koše byly nádoby různých velikostí, což ukazovalo, že se jedná o oddělené události, a dokládalo, že Ježíš byl zdrojem spásy jak pro Židy, tak pro pohany.

Otázka: Jaké jsou tři druhy duchovní slepoty v Mk 8,22–26?

Odpověď: Ten muž byl slepý a později fyzicky částečně slepý, ale učedníci byli stále duchovně částečně slepí.

Neúmyslná: Lidé mohou být fyzicky slepí v tom smyslu, že se tak narodili, jak je uvedeno v Janovi 9:1-2, později úplně oslepli nebo jsou částečně slepí. Duchovně je mnoho nevěřících slepých v tom smyslu, že neznají Kristovo světlo a pravdu.

Úmyslná: Posměvači a tvrdohlaví nevěřící odmítají Krista, protože se odmítají podívat na pravdu, která jim již byla zjevena. Farizeové nebyli hloupí; byli mistři v hledání námitek a důvodů, proč raději nevidět. Stejně jako zdravý člověk nemůže zaparkovat auto na místě pro invalidy a pak si nasadit pásku přes oči, existuje rozdíl mezi úmyslnou a neúmyslnou slepotou.

Věřící: I věřící, kteří odevzdali svůj život Ježíši, mohou být vůči pravdě částečně slepí. Zde ani učedníci nedokázali vidět.

Otázka: Proč se v Mk 8,23–25 zdálo, že Ježíš uzdravil slepce postupně?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Možná měl ten muž více než jeden problém, nebo je v tom pro nás skryto hlubší ponaučení. Stejně jako byla fyzická slepota toho muže uzdravována postupně, i duchovní slepota člověka je někdy uzdravována postupně.

Stejně jako byl ten muž až do konce částečně slepý, i někteří lidé mohou být duchovně částečně slepí. Některé věci vidí správně a domnívají se, že vidí vše správně, aniž by si uvědomovali, že jsou stále částečně slepí. Například někteří viděli Ježíše jako proroka, ale ne jako Mesiáše. Někteří dnes vidí Ježíše jako Spasitele, ale ne jako Pána. Někteří vidí Boha jako lásku, ale ne také jako spravedlnost a hněv.

Otázka: Proč v Mk 8,24 uzdravený slepec zpočátku viděl lidi jako chodící stromy?

Odpověď: Možná zrakové nervy toho muže nepřijímaly světlo jasně. Pro slepotu mohlo existovat několik důvodů, ať už na úrovni zornice, duhovky, rohovky nebo zrakového nervu.

Alternativně mohl mít ten muž zpočátku dokonalý zrak, ale jeho mozek nebyl zvyklý zpracovávat tyto vzory. Lidský mozek totiž ve skutečnosti přijímá obrácený obraz světa. Naše mozky se samy učí tento obraz převrátit. Ve filmu společnosti Moody Science dostal jeden muž speciální brýle, které převracely obraz vzhůru nohama. Po dostatečně dlouhém nošení se jeho mozek dokonale přizpůsobil a neměl žádný problém s chůzí ani s orientací – alespoň do té doby, než si brýle sundal, kdy se jeho mozek musel znovu učit.

Na stránce http://www.answersingenesis.org/docs/4146.asp najdete několik zajímavých současných příkladů lidí, kteří sice fyzicky vidí, ale zpočátku nejsou schopni věci rozpoznat.

Otázka: Proč v Mk 8,26 Ježíš řekl tomu muži, aby šel rovnou domů a ne do vesnice?

Odpověď: Písmo to neříká, ale zřejmě ten muž a jeho rodina pocházeli z jiného města nebo bydleli mimo město. Ježíš však v tomto případě mluvil velmi jasně. Nejprve Ježíš vyvedl slepce ven z města, aniž by ho zatím uzdravil. Poté ho Ježíš uzdravoval postupně a nakonec mu výslovně přikázal, aby se nevracel do vesnice.

Kniha „The New International Bible Commentary“ (str. 1166) spekuluje, že bylo správné, aby to ten muž nejprve řekl svým příbuzným, místo aby se to příbuzní dozvěděli nejprve od někoho jiného. Alternativně Ježíš nechtěl, aby to viděli farizeové ve městě, protože jim právě v Markovi 8:11 řekl, že od něj neuvidí žádné znamení. Nebo tam mohli být i jiní lidé, u nichž Ježíš nechtěl, aby ten zázrak viděli. A konečně, Ježíš možná nechtěl, aby někteří lidé viděli uzdravení po etapách.

Otázka: V Mk 8,38 skeptik Bart Ehrman poukazuje na to, že Ježíš se zde výslovně neidentifikuje jako Syn člověka (Jesus, Interrupted, str. 159).

Odpověď: Ježíš to zde nemusel dělat. Jako Syna člověka se představil již v Markovi 2:5–12. Ježíš v Markovi 2:8a–12 řekl: „Proč si to ve svých srdcích myslíte? … Co je snazší: říci ochrnutému: ‚Tvé hříchy jsou odpuštěny‘, nebo říci: ‚Vstaň, vezmi si své lůžko a choď‘? Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy…‘ Řekl ochrnutému: ‚Říkám ti: Vstaň, vezmi si své lůžko a jdi domů.‘ A ten muž ihned vstal, vzal své lůžko a odešel před zraky všech. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha, řkouce: ‚Nikdy jsme nic takového neviděli!‘“ (BSB) Ježíš tento výraz v evangeliích použil 81krát. Proč by Ehrman považoval za významné, že to Ježíš na tomto místě znovu nevyslovil?

Otázka: Co znamená v Mk 8,38, že se Ježíš bude stydět za ty, kteří se v tomto životě styděli za Ježíše?

Odpověď: Výkladatelé mají v této věci dva názory.

1. Vyvolení věřící, kteří se stydí za Ježíše, budou v nebi trpět potupou. Tento názor zastává Believer’s Bible Commentary, str. 1341. Někteří křesťané skutečně věří, ale příliš se ztotožnili se světem, než aby se postavili za Ježíše nebo šířili evangelium.

2. Takzvaní křesťané, kteří se stydí za Ježíše, zjistí, že do nebe vůbec nepůjdou. Tento názor zastává „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 141–142) a „The NIV Study Bible“ (str. 1510). 2. Timoteovi 2:12 také říká, že pokud zapřeme Krista Ježíše, On zapře nás. Někteří lidé odmítají přijmout Ježíše z různých emocionálních důvodů. Jidáš byl zřejmě zklamaný, že Ježíš v té době nehodlal podniknout žádné vojenské akce. Někteří tvrdí, že lidé jsou tak dobří, že nepotřebují spasení, nebo že je „příliš primitivní“ říkat, že potřebujeme oběť za nás. Jiní nechtějí, aby na ně někdo shlížel z nebe a soudil, co dělají.

Samozřejmě je pravděpodobně pravda obojí, protože Ježíš v tomto verši ten „stupeň hanby“ nespecifikoval. Je vážná věc věřit v Ježíše, zapřít ho a činit pokání (jak to udělal Petr), ale ještě vážnější je to, že jste mu svůj život vůbec nikdy nevydali.

Otázka: Proč si myslíte, že Bůh v Mk 9,1–2 dopustil proměnění?

Odpověď: Nejprve si všimněme, že až do Ježíšovy smrti o tom nikdo kromě učedníků nevěděl. Nikomu jinému to tedy nepomohlo, alespoň ne až do Ježíšovy smrti a vzkříšení. Ačkoli Písmo neříká, proč se to stalo, můžeme vidět alespoň šest důvodů.

1) Posílilo by to víru učedníků. Učedníci by zahlédli Ježíšovu konečnou slávu.

2) Bylo to povzbuzením pro samotného Ježíše předtím, než šel na kříž. Možná také Eliáš a Mojžíš Ježíšovi sdělili některé potřebné věci.

3) Aby se naplnilo proroctví: Malachiáš 4:5–6 říká, že Eliáš přijde před velkým dnem Hospodinovým. Zatímco Jan Křtitel byl v duchu a moci Eliáše, při proměnění přišel Eliáš fyzicky sám.

4) Dva svědkové, Mojžíš a Eliáš, přišli, aby byli s Ježíšem, alespoň na krátkou dobu. Eliáš nikdy nezemřel (2. Královská 2:11) a ačkoli Mojžíš zemřel, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno (Deuteronomium 34:6). Těsně před Ježíšovým druhým příchodem budou podle Zjevení 11 dva svědkové, a toto by mohlo být předzvěstí právě toho.

5) Pro ty z nás, kteří žijí po vzkříšení, by to posílilo přesvědčení, že Bůh měl vše pod kontrolou a od počátku věděl, co se stane s ukřižováním a vzkříšením.

6) A konečně by to naplnilo proroctví, které Ježíš pronesl v Markovi 9:1

Otázka: Na jaké hoře došlo k proměnění v Mt 17:1, Mk 9:2 a Lk 9:28–29?

Odpověď: Písmo to nespecifikuje, ale víme následující. Zaprvé to byla vysoká hora, a hora Tábor je pouze 1 843 stop nad mořem (asi 5 fotbalových hřišť), takže se nedá považovat za vysokou horu. Nacházela se deset mil jihozápadně od Galilejského moře a nebyla v blízkosti Cézareje Filipovy. Navíc v té době stála na vrcholu hory Tábor římská pevnost.

Hora Hermon, vysoká přes 9 000 stop, je nejvyšší horou v regionu a mohlo by se to odehrát tam. Je však poměrně daleko, severně od Golanských výšin, na hranici mezi Sýrií a Libanonem. Tento názor zastává „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1400.

Hora Meron / Jebel Jermaq, západně od Galilejského moře, je vysoká 3 926/3 962 stop, a tuto možnost navrhl W. Liefield.

Otázka: V Mk 9,7 a následujících verších byla ze všeho, co Bůh mohl říci, zaznamenána pouze tato jedna věta. Proč si myslíte, že bylo pro učedníky tak důležité to vědět?

Odpověď: Křesťanství není v první řadě o zákonech, nauce nebo službě. I když tyto věci existují, nejsou tím hlavním. Hlavní věcí není ani naše zkušenost, společenství nebo modlitba. Tou jedinou hlavní věcí je milovat Ježíše. Věřící na to však mohou zapomenout. Pavel ve 2. Korinťanům 11:2–3 říká: „Žárlím na vás božskou žárlivostí. Zaslíbil jsem vás totiž jednomu muži, abych vás představil Kristu jako čistou pannu. Obávám se však, že stejně jako byla Eva oklamána hadovou lstí, i vaše mysli mohou být svedeny z vaší prosté a čisté oddanosti Kristu.“

Otázka: Jak v Mk 9,14–16 odoláme pokušení zůstat příliš dlouho na vrcholu hory, když Ježíš chce, abychom sestoupili dolů?

A: Pamatujte si, že nejde o nás, o naše znalosti a zkušenosti, ale o Boha. Bůh chce, abychom sloužili druhým. Při soudu před Božím trůnem se nás Ježíš nebude ptát, kolik jsme se naučili nebo co jsme zažili, ale spíše co jsme udělali a jak jsme žili. Zážitek na vrcholu hory je dobrý k tomu, aby nás ukotvil, posílil a osvěžil pro duchovní boj o srdce a mysli lidí v tomto světě. Trenér v týmu nemá moc užitku z talentovaného hráče, který odmítá soutěžit.

Otázka: Co nám říká Marek 9,18, 28–29 o moci křesťana bez víry?

Odpověď: V té době věděli učedníci o Bohu více než kdokoli jiný na zemi. Učedníci se s Ježíšem setkávali osobně každý den. Učedníci (alespoň všichni kromě jednoho) všichni věřili a žili podle toho, čemu věřili. Měli víru, ale neměli dostatečně silnou víru, aby vyhnali tohoto démona.

Otázka: Jak dnes v Mk 9,18.28–29 bereme Boží moc a moudrost jako samozřejmost?

Odpověď: Nevěřící mohou považovat bezpečnost, mír, zdraví a prosperitu za samozřejmost, za věci, na které mají podle svého názoru nárok. Dokonce i někteří věřící si mohou myslet, že je nepotkají těžké časy, protože jsou křesťané. Brát Boží dary jako samozřejmost je opakem vděčnosti.

Otázka: Proč si myslíte, že v Mk 9,19 Ježíš řekl: „Ó nevěřící pokolení“, místo „Ó nevěřící učedníci“?

Odpověď: Ježíš viděl, že nevěra učedníků odrážela společnost, ve které vyrůstali. Do jisté míry jsou i naše přesvědčení a víra jako věřících formovány naší generací, tj. naší kulturou a společností. Jako věřící to musíme pokorně a upřímně uznat a snažit se to překonat a osvobodit se od toho.

Otázka: Proč v Mk 9,24 otec pronesl oxymóron?

Odpověď: Oxymoron je rétorický prostředek, při kterém se k vyjádření složité pravdy používají protichůdná tvrzení nebo obrazy. Otec měl v sobě protichůdné pocity. Řekl: „Věřím“, protože skutečně věřil, ale také řekl: „Pomoz mé nevěře“, protože věděl, že má i skutečné pochybnosti.

I my bychom měli být před Bohem upřímní ohledně svých pocitů. Bůh je dostatečně velký na to, aby zvládl naše pochybnosti, a když své pocity vyneseme na světlo tím, že se z nich před Ním vyznáme, Bůh se může snáze postarat o to, co Mu přiznáme.

Otázka: Co si myslíte, že Bůh v Mk 9,24 dělá s nedokonalou vírou, jakou měl ten otec?

Odpověď: Bůh využil víru otce toho chlapce; nedokonalou, ale upřímnou a opravdovou víru. To je lepší než pokrytecký a neupřímný předstíraný projev víry. Buďte upřímní ohledně své víry v Boha, aby ji mohl rozvíjet, zušlechťovat a zbavovat nečistot, které do ní nepatří.

Otázka: V Mk 9,25 Ježíš většinou jen přikázal zlému duchu, aby vyšel, ale proč tentokrát Ježíš řekl jak „vyjdi“, tak „nevstupuj sem znovu“?

Odpověď: V Lukášovi 11,24–26 Ježíš řekl, že když z člověka vyjde zlý duch, může se pokusit vrátit se spolu se sedmi dalšími. Je tedy důležité, aby se člověk posedlý démony, jakmile je osvobozen z otroctví, obrátil ke Kristu, aby se démoni nevrátili v ještě větší síle.

Otázka: Proč si myslíte, že se v Markovi 9:33, právě v tomto okamžiku, těsně po velkém proměnění, učedníci hádali o tom, kdo z nich je největší?

Odpověď: Na první pohled to zní absurdně. Hned poté, co jim byla milostivě udělena velká výsada být svědky této velkolepé události, místo aby šli a vyprávěli, jak veliký je Ježíš, hádali se o tom, jak velcí jsou oni sami. Místo toho, aby se vše točilo kolem Ježíše a toho, jak mohou sloužit k jeho oslavě, využívali Ježíše k tomu, aby se vše točilo kolem nich.

Tento obraz je absurdní. Kdyby někdo chtěl vykreslit idylický, zkreslený obraz Ježíšových svatých učedníků, určitě by tuto epizodu vynechal! Vypadá to prostě špatně. Ale i poté, co uvěřili v Ježíše, viděli zázraky a byli svědky proměnění, takoví stále byli. Ježíšova trpělivost s nimi je úžasná.

Otázka: Jak bychom měli podle Mk 9,33 zacházet s bratrem ve víře, který se snaží vyzdvihovat svou vlastní velikost?

Odpověď: Nemějte k nim zášť, ale modlete se za ně a toužte po tom, aby se z toho pokání. Neměli bychom ho odepisovat jako tajného nevěřícího nebo jako padlého odpadlíka, který se už nikdy nevrátí, stejně jako Ježíš neodepsal učedníky. Měli by být varováni pro jejich vlastní dobro a jejich vliv, který by mohl povzbuzovat ostatní k tomu samému, by měl být minimalizován.

Otázka: Měli by učedníci v Mk 9,34 říct Ježíši, proč se hádali, nebo měli mlčet, jak to udělali?

Odpověď: Pravděpodobně mlčeli z rozpaků nebo studu. Bůh ví, co si myslíme a říkáme, ať už to vyznáváme, nebo ne, ale je lepší mu říct, co máme na srdci, i když je to zkažené nebo pyšné. Tímto způsobem to Bůh může očistit o to rychleji, pokud jste ochotni to přiznat.

Otázka: Co si myslíte o větě „velikost přichází skrze službu“ v Mk 9,35?

Odpověď: Není to úplně pravda. Zaprvé musíte sloužit tomu správnému. Nesloužte své ctižádosti, nesloužte církvi, ale vaší hlavní službou by měl být Bůh. Zadruhé musíte sloužit se správnými pohnutkami. Pokud však vezmete v úvahu tato upozornění, pak je to vcelku správné.

Otázka: Proč v Mk 9,38–40 Jan a ostatní učedníci zakázali někomu vyhánět démony a kdo byl ten člověk?

Odpověď: Nejprve se podívejme na zvláštní sled událostí v tomto úryvku. Nejprve byli učedníci bezmocní vyhnat démona. Poté se hádali o to, kdo z nich je největší. Ale i když sami nedokázali démona vyhnat, zakazovali někomu jinému, kdo věřil v Krista, aby vyháněl démona ve jménu Ježíše, poté, co to sami nedokázali.

Jelikož ten muž nebyl součástí jejich skupiny, učedníci předpokládali, že ho Bůh nemůže použít. Dnes někdy věřící dělají stejnou chybu, když si myslí, že ostatní opravdoví křesťané, kteří nejsou součástí jejich církve, nejsou Bohem používáni nebo jsou používáni jen v menší míře.

Otázka: Jak „skutečný“ je ďábel a jeho vliv v Mk 9,38–40 a dalších pasážích? Vkládá vám myšlenky do hlavy?

Odpověď: Ďábel a jeho démoni jsou skutečné bytosti s myšlenkami a city. Mohou vnucovat myšlenky, ale nemohou „posednout“ věřící. Ačkoli mohou vnucovat myšlenky, máme moc říci „ne“ a jít dál. Ačkoli jsou mocní a jejich moc by se neměla brát na lehkou váhu, naše ochrana pod Kristovou krví je ještě mocnější. Například jsem slyšel o šamanovi, který proklel křesťana, a ta kletba se odrazila zpět na šamana. V jiném, nesouvisejícím příkladu jsem slyšel o jiném šamanovi, který prohlásil, že křesťanský misionář zemře do 30 dnů. Třicátého dne zemřel ten šaman.
Jako Kristovy děti nemáme žádný důvod vyjednávat s ďáblem, provokovat ho, ani se vůbec pokoušet komunikovat s ďáblem či démony.

Otázka: Jak v případě Mk 9,38–40 zacházet s někým, kdo plní Boží vůli, ale není lidmi „schválen“?

Odpověď: Nejprve se zeptejte, zda to vůbec potřebuje schválení od lidí? Jestliže je to Boží vůle, pak možná ne. Pokud si myslíte, že to vyvolává rozkol, nejprve se ujistěte, že to nejste vy a vaše skupina, kdo rozkol vyvolává. Na druhou stranu, pokud to vyvolává sváry nebo oprávněně způsobuje rozkol, měli byste s nimi promluvit, pokusit se s nimi rozumně diskutovat a modlit se, abyste se s nimi mohli shodnout.

Otázka: Co je podle vás v Mk 9,42 tak závažného na tom, že přivádíte malé děti k hříchu?

Odpověď: Ačkoli společnost v té době na děti často pohlížela s opovržením, Marek 9,42 říká, že by bylo lepší, kdyby se někdo nikdy nenarodil, než aby přivedl dítě k hříchu. Když se podíváte na malé dítě, které se možná chová hloupě a moc toho neví, pamatujte, že Bůh se o ně stará stejně jako o dospělé a v Božích očích jsou stejně důležité.

Evangelista D. L. Moody jednou někomu řekl, že na shromáždění byli spaseni dva a půl člověka. Ten člověk se ho zeptal: „Myslíte dva dospělé a jedno dítě?“ „Ne,“ odpověděl Moody, „dvě děti a jeden dospělý.“

Otázka: Proč by v pekle neměli červi v Mk 9,48 umírat?

Odpověď: Ježíšova metafora se nevztahuje na malá zvířata, ale spíše na rozklad a zkázu v pekle. Kniha *When Critics Ask* (str. 372) uvádí jinou odpověď. Jelikož se tam píše „jejich červ“ a ne „červ“, jedná se o metaforu fyzického těla člověka, který jde do pekla.

Otázka: Co znamená ve verši Mk 9,49 „osoleni ohněm“?

Odpověď: Existují tři hlavní výklady toho, na koho se tento verš vztahuje

Věřící, kteří procházejí utrpením a očištěním

Ztracení, kteří jdou do pekla

Všichni, kdo jsou zkoušeni a souzeni. Tento výklad může zahrnovat i ty dva předchozí.

Závěrem lze říci, že verše 43–48 hovoří o pekle a verš 50 se vztahuje na věřící. Verš 49 je přechodový a výraz „všichni“ se vztahuje jak na ztracené, o nichž se hovoří bezprostředně před tímto veršem, tak na věřící, o nichž se hovoří bezprostředně po něm.

Q: Jak v Mk 9,49–50 souvisí „osolení ohněm“ se „ztrátou slanosti“?

A: Farizeové v té době hlásali učení, že Izrael je solí mezi národy, která je má očistit. Sůl byla důležitým konzervačním prostředkem. Výraz „osolený ohněm“ znamená konzervovat potraviny pomocí ohně, například sušením ovoce. Pokud i oheň může mít konzervační účinek, sůl může ztratit většinu svého konzervačního účinku, pokud je vyplavena vodou nebo pokud je zředěna jinými látkami.

Q: Co Ježíš učí o rozvodu v Mk 10,1–2 a Mt 19,3–9?

Odpověď: Než odpovíme na tuto otázku, měli bychom nejprve pochopit, co Ježíš učil o manželství.

Manželství v Markovi 10:7 a Genesis 2:24 znamená, že se dva stanou jedním tělem. Když se mladý muž nebo žena chystají vstoupit do manželství, musí si uvědomit, že v důsledku toho se stanou jinými lidmi. Studie provedená ve Spojených státech přinejmenším ukazuje, že ženatí muži v průměru žijí o něco déle než muži, kteří se nikdy neoženili. Ještě důležitější je, že váš manželský partner může a pravděpodobně i bude mít velký vliv na to, zda se přiblížíte k Bohu, nebo se od Něho vzdálíte. Manželství není jen o zamilovanosti nebo o citech, ale o závazku před Bohem a ostatními. Je to, obrazně řečeno, jako byste již nebyli dvěma organismy, ale spíše jedním.

Rozdělení tohoto „organismu“ není přirozené a není to něco, co by Bůh chtěl. Ačkoli je podle Matouše 19:9 povoleno rozvést se s manželem či manželkou, pokud se dopustí smilstva, není to nutně vyžadováno. Pavel v 1. Korinťanům 7:12–15 učí, že není povoleno se s někým rozvést jen proto, že má nebo přijal jinou víru, ale pokud s rozvodem začne on či ona, je povoleno s tím souhlasit.

Co když se manžel stane drogově závislým? Je těžké si představit, že by se někdo do toho dostal a byl přitom opravdovým křesťanem. Ale bez ohledu na to, v této obtížné situaci, pokud není ochoten s tím přestat, můžete ho nahlásit policii. Pokud je nevěřící a poté se s vámi chce rozvést, pak dobře.

Co když vám manžel nebo manželka vyhrožuje násilím vůči vám nebo rodině? Rozumným krokem je oddělit se kvůli bezpečnosti, a opět je těžké si představit, že by někdo takto jednal a byl zároveň opravdovým křesťanem. I to je těžká situace. Někdy může být nejlepší nahlásit ho na policii.

Otázka: Proč si myslíte, že se farizeové v Mk 10,1–2 ptali Ježíše právě na rozvod?

Odpověď: Mohlo to být z jednoho nebo více ze tří důvodů, a žádný z nich nebyl ten, že by farizejové hodlali následovat konkrétní názor na základě toho, co Ježíš řekl.

1) Zjistit, zda byl Ježíš blíže škole Hillela, která rozvod povolovala, nebo škole Šammaiho, která jej nepovolovala, s výjimkou případů cizoložství. Mezi stoupenci slavného židovského rabína Hillela byl rozvod povolen v Mišně Gittin 1:1–3; 7:2.

2) Zjistit, zda by Ježíš učil něco jiného než Starý zákon v Deuteronomiu 24:1–4 (a Ježíš to udělal).

3) Doufejte, že Ježíš řekne „žádný rozvod“, což by znamenalo, že Ježíš kritizuje vládce Heroda Antipase a jeho manželku Herodias, kteří se již rozvedli. Podle židovského zákona nemohla manželka rozvod iniciovat, ale podle římského zákona ano, jak to udělala Herodias. Ježíš se v té době nacházel v Pereji, kterou vládl Herodes Antipas.

Otázka: Proč by Bůh v Mk 10,5 skrze Mojžíše povolil některé věci kvůli tvrdosti jejich srdcí?

Odpověď: Ačkoli Bůh nemusí vycházet vstříc nám a našim tvrdým srdcím, někdy se tak rozhodne učinit. V dobách Starého zákona většina věřících neměla v sobě Ducha Svatého. Ale v dobách Nového zákona, kdy v nás přebývá Duch Svatý a zákon je vepsán do našich srdcí, máme v tomto ohledu vyšší standard než svatí Starého zákona.

Otázka: Proč v Mk 10,13 učedníci pokárali lidi za to, že přivedli své malé děti k Ježíši?

Odpověď: Učedníci se tím dopustili omylu. Možná se mylně domnívali, že jelikož děti nedokážou intelektuálně pochopit Ježíšovo učení tak jako dospělí, neměly by Ježíšovi zabírat čas. Ježíš je nejen opravil, ale pokáral ty, kteří mylně pokárali ostatní.

Podle „Believer’s Bible Commentary“ (str. 1346) George MacDonald řekl, že nevěří v křesťanství člověka, u jehož dveří se nikdy nehrají chlapci nebo dívky.

Otázka: Proč v Mk 10,13–15 chtěl Ježíš, aby k němu přišly děti?

Odpověď: Jediným důvodem, který Ježíš uvedl, bylo: „Takovým patří království Boží.“ Ježíš používal děti jako názornou lekci, že všichni musíme mít pokoru a ochotu učit se jako děti, abychom mohli přijít k Bohu. Nemůžeme k Bohu přijít v pýše, ale musíme přiznat, že sami o sobě nestačíme. Musíme být ochotni přiznat, že Bůh ví více než my, že Ho potřebujeme a že jsme ochotni růst.

Kromě toho Ježíš nepochybně měl děti rád a viděl, že hodnota duše dítěte je stejná jako hodnota duše dospělého. Ježíš by byl skvělým učitelem v nedělní škole pro děti!

Otázka: Nebyl Ježíš v Mk 10,18 a Lk 18,19 „dobrý“, když zpochybnil muže, který ho nazval dobrým?

Odpověď: Ježíš je dobrý v každém smyslu toho slova. Ježíš zpochybňuje někoho, kdo ho nazývá dobrým, když ten muž ještě nepoznal, že Ježíš je Mesiáš, a zdálo se, že s pojmem „dobrý“ zachází příliš lehkomyslně.

Podobně v Janovi 8:7, když Ježíš řekl žalobcům hříšné ženy: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem“, Ježíš sám žádný kámen nehodil, ale to nedokazuje, že by Ježíš měl hřích. Ježíš byl bez hříchu podle Židům 4:15.

Otázka: V Mk 10,18 a Lk 18,19 se Ježíš ptá: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? … Nikdo není dobrý, kromě jediného Boha.“ Jelikož Ježíš nepopíral svou vlastní dobrotu ani svou božskost, co tím chtěl říci?

Odpověď: Ježíš klade stručnou otázku, která na první pohled zní velmi jednoduše: proč ho nazýváte dobrým? Tři jednoduché body a poté krátká diskuse.

a) Ježíš zde nepotvrdil ani nepopřel, že je dobrý. (Jinde se však dozvídáme, že jím byl.)

b) Ježíš pouze položil otázku. Nepotvrdil ani nepopřel, že by zde byl Bohem. (Jinde se však dozvídáme, že jím byl.)

c) Ježíš se zdál mít velký zájem o to, co byl tento muž ochoten potvrdit a čemu věřil.

Nyní se pustíme do této diskuse a pak uvidíme, co vy potvrzujete a čemu jste ochotni věřit.

Nikdo jiný v evangeliích, ať už věřící či nikoli, nebyl nikdy zaznamenán, že by Ježíše nazval „dobrým učitelem“. Chtěl ten, kdo se ptal, být pouze zdvořilý a lichotivý, nebo – jak se zeptal Ježíš – potvrzoval tím něco víc?

Co je to „dobrý člověk“ v očích svatého Boha? Je hříšný výběrčí daní, který celý život podváděl mnoho lidí, ale volá k Bohu, aby se nad ním smiloval, dobrý? Ne, lituje svého zla, ale stále byl zlý. Na druhou stranu, jsme my o něco lepší než ten výběrčí daní? Ne. Podle Božích měřítek je nazývat jakéhokoli pouhého člověka na zemi „dobrým“ falešnou domýšlivostí.

A co je vlastně dobro? Je něco dobré, když o tom lidé hlasují, když to společnost přijímá, nebo když si člověk ve své mysli myslí, že je to dobré, i když si ostatní lidé myslí něco jiného? Ne, nemáme žádný standard dobra, kromě Boha a toho, co On prohlásí za dobré. Nikdo není v konečném důsledku dobrý, kromě Boha.

Vzhledem k tomu všemu, potvrzujete, že Ježíš byl dobrý?

Otázka: Byl Ježíš v Mk 10,18 a Lk 18,19 Bohem, když nikdo nebyl dobrý kromě samotného Boha?

Odpověď: Ježíš zde tomu muži neřekl, zda je Bůh, či není. Spíše tím chtěl říci, že ten muž slovo „dobrý“ používal poněkud lehkomyslně. Bůh je zdrojem dobra, definicí dobra, a všechny ty méně významné věci, které nazýváme dobrými, jsou pouhými stíny Božího dobra.

Víte, křesťané, židé, muslimové a dokonce i římští modláři, kteří zabíjeli křesťany, se všichni snažili být dobří, alespoň tak, jak si oni představovali dobro. Pro mnoho lidí ze Západu to může být šok, ale ne všechna náboženství sdílejí tento názor, že by se člověk měl snažit konat dobro. V hinduismu se mnozí snaží dosáhnout osvícení, pravého porozumění, tím, že prožívají jak dobro, tak zlo. Proto pokud hinduistický náboženský člověk zpronevěří peníze nebo krade, někteří mohou být šokováni jeho údajnou pokryteckostí, ale nemusí to být vůbec pokrytectví. Pro něj může platit, že neexistuje žádný rozpor mezi snahou dosáhnout osvícení, kosmického vědomí nebo čehokoli jiného a touhou prožít zlo. Ne všichni hinduisté by s tím však souhlasili; někteří by více zdůrazňovali „karmu“.

Otázka: Jak lidé v minulosti chápali verše z Mk 10,18 a Lk 18,19?

Odpověď: Jedná se o dvojici „všestranných“ veršů, které mají řadu dobrých aplikací.

Příklad pro nás

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) v díle Kdo je ten bohatý člověk, který bude spasen? (kap. 4, str. 592) používá tento úryvek k tomu, aby ukázal, že máme být dobří a dávat chudým, místo abychom spoléhali na bohatství.

Tertullian (198–220 n. l.) řekl, že Bůh je dobrý a má soucit, a stejně tak je pro nás vhodné být dobří, mít soucit s druhými a být tvůrci míru. (O skromnosti, kap. 2, str. 75)

Proti gnosticismu

Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) uvádí, že jelikož Ježíš oslovoval Otce jako „dobrého“, je Otec skutečně dobrý. (Irenaeus, Proti herezím, kniha 1, kap. 20, str. 345)

Hippolyt, žák Irenea (225–235/6 n. l.), rovněž ve svém díle „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kap. 2, str. 50, a kniha 7, kap. 20, str. 113, používá tento argument k vyvrácení Marcionova učení a gnosticismu. Jestliže je Otec, který stvořil věci, dobrý, pak se celé gnostické učení i Marcionova hereze hroutí.

Ebionité uznávají Ježíše jako Syna Otce, ale tvrdili, že Ježíš je Bohem jen v přeneseném smyslu. Jelikož také trvali na dodržování starozákonních zvyků, lze si představit, že byli ostře proti gnostikům, kteří tvrdili, že Bůh Starého zákona je zlý nebo na scestí. V Klementinské homilii 3 (datum nejisté), kap. 57, str. 248–249, použili tento verš také proti těm, kteří nazývali Boha Starého zákona zlým. V klementinské literatuře a ve všech dochovaných ebionitských spisech však tento verš nikdy nepoužili k popření tvrzení, že Ježíš byl Bohem.

Proti modlářství

Origenes (225–254 n. l.) říká, že pokud se Kristus podřídil Bohu Otci, o to více by slunce odmítlo, aby se mu někdo klaněl a uctíval ho. Origenes pak dodává, že bychom se měli modlit k Božímu Slovu a ještě více k Jeho Otci. (Proti Celsovi, kniha 5, kap. 15, str. 548)

Božství Krista

Novatian (250/254–256/7 n. l.) „Navíc sám Pán řekl: ‚Proč se mě ptáš na to, co je dobré? Jen Bůh je dobrý.‘ … „ale ve stejném Písmu je také tvrzeno, že Kristus je dobrý. Pokud tedy správně usuzují, neexistuje jeden dobrý, ale dokonce dva dobří. Jak je tedy možné, že podle víry založené na Písmu se říká, že existuje pouze jeden dobrý? Pokud však nemají za to, že by to jakýmkoli způsobem mohlo být v rozporu s pravdou, že je jeden Pán, a že i Kristus je Pán, ani s pravdou, že jeden je náš Mistr, a že i Pavel je náš mistr, ani s pravdou, že jeden je dobrý, a že i Kristus je nazýván dobrým; ať tedy na základě stejné úvahy pochopí, že ze skutečnosti, že Bůh je jeden, nevyplývá žádná překážka pro pravdu, že i Kristus je prohlášen za Boha.“ (O Trojici, kap. 30, s. 642–643)

Proti arianismu

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) napsal, že když ariáni poukazují na Izaiáše 65,16; Marka 10,18; 1. Timoteovi 6,15, nezbývá Synovi žádná pravda, dobrota ani moc.

Gregor z Nyssy (382–383 n. l.) napsal: „Je však snadné ukázat, že ani slovo ‚jeden‘ neodděluje Otce od Syna. … Neboť On říká: ‚Já a Otec jsme jedno.‘ [Jan 10,30] Jestliže tedy dobro je jedno a u Otce a Syna se uvažuje o určitém druhu jednoty, vyplývá z toho, že Slovo, když přisuzovalo dobru vlastnost ‚jedno‘, nárokovalo si pod pojmem ‚jedno‘ také titul ‚dobrý‘ pro sebe samého, který je jedno s Otcem a není oddělen od jednoty podstaty.“ Proti Eunomiovi, kniha 11, kap. 2, s. 232–233, v díle Nicene and Post-Nicene Fathers, druhá řada, sv. 5.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 10,19 zmínil pouze šest z Desatera přikázání?

Odpověď: Ježíš zde nechtěl být vyčerpávající, ale pouze uváděl příklady. To, že Ježíš zde nebyl příliš výřečný, není záminkou k popření toho, co Ježíš i jeho apoštolové učili na jiných místech.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 10,21–22 a Lk 18,20–23 řekl tomu muži, aby prodal všechen svůj majetek?

Odpověď: Zřejmě ten muž miloval své bohatství stejně jako Boha, a Ježíš mu řekl, že s tím musí něco udělat.

Otázka: Učí Mk 10,21–22 také všechny ostatní, aby prodali veškerý svůj majetek?

Odpověď: Ne, protože Ježíš, pokud víme, nikomu jinému neřekl, aby prodal svůj majetek. Dokonce i Pavel měl osobní majetek, jako například svůj plášť ve 2. Timoteovi 4:13. Ve Skutcích 5:4, kde byl Ananiáš potrestán, se výslovně uvádí, že nebyl potrestán za to, že si nechal část svých peněz, ale spíše za to, že lhal Bohu a tvrdil, že si žádné peníze nenechal. Kniha „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (Komentář k biblickým znalostem: Nový zákon), str. 151, říká v podstatě totéž.

Tento verš však pro nás i dnes představuje výzvu. Když přišlo na volbu mezi Kristem a bohatstvím, tento jinak na první pohled dobrý muž nebyl ochoten upřednostnit Krista před bohatstvím. Pokud se dnes někdo chová podobně, pak je tento člověk proklet příliš velkým množstvím peněz. Více informací najdete v Příslovích 30:7–9.

Když se rozhodujete, kolik věnovat na Boží dílo, Believer’s Bible Commentary na str. 1347 v rámci výkladu Marka 10 uvádí seznam věcí, nad kterými byste se mohli zamyslet.

1. Denně umírají tisíce lidí hladem

2. Velké množství lidí nikdy neslyšelo dobrou zprávu.

3. Naše peníze mohou být použity k uspokojení těchto potřeb.

4. Kristus nás učí, že bychom se měli stát chudými, aby se jiní mohli stát bohatými (2. Korinťanům 8:9).

5. Jelikož je náš život na zemi tak krátký, až Ježíš přijde, bude už příliš pozdě.

Otázka: Je podle Mk 10,23–24 nemožné, aby se bohatí lidé obrátili k Ježíši?

Odpověď: Existuje pouze jedna odpověď, ale má dvě části.

Ne. Lidé, kteří mají bohatství, mohou vždy přijít k Bohu. Abraham byl velmi bohatý, a to jak podle starověkých, tak i podle moderních měřítek. Bohatí lidé však musí být kdykoli ochotni vzdát se pro Boha toho, co je pro ně nejcennější – tak jako to udělal Abraham se svým synem Izákem.

Ano: Pokud vás ovládá váš majetek nebo bohatství a milujete peníze více než Boha, musíte si vybrat jedno nebo druhé, a váš věčný osud závisí na vaší volbě.

Je také zajímavé, že toto následuje hned po části o malých dětech. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1347 poznamenává, že „křesťané, kteří si hromadí poklady na zemi, obvykle za svou neposlušnost platí v životech svých dětí.“

Otázka: Je v Mk 10,29 každému, kdo opustil vše, aby následoval Ježíše, zaručeno toto požehnání, nebo z toho nemají žádný užitek, pokud tak činí, ale nemají lásku, jak říká 1 Kor 13,2?

Odpověď: Ježíš zde dává slib, ale jsou v něm obsaženy určité podmínky. Musíte prostě následovat Ježíše a nepřestávat ho následovat. Abyste mohli následovat Ježíše, musíte milovat Boha i druhé, a nemůžete milovat Boha, pokud nemilujete ostatní lidi.

Je zajímavé, že právě zde v synoptických evangeliích Ježíš oslovuje učedníky jako děti. Stalo se to hned poté, co je Ježíš pokáral za to, že nedovolili dětem přijít k němu.

Otázka: Lze Marka 10,29–30 a Lukáše 18,29–31 chápat jako slib materiálního blahobytu v tomto životě?

Odpověď: Ne. Tento slib byl určen raným křesťanům stejně jako nám. Nemůžeme očekávat více záruk finančního blahobytu než Pavel, ostatní apoštolové a raní křesťané, kteří byli převážně otroky a chudými. Kniha When Cultists Ask na str. 135–136 dodává, že tento verš nemluví o bohatství, ale o rodině a domovech.

Otázka: Jak v Mk 10,30 získáme všechny tyto věci v tomto životě?

Odpověď: Každý z nás jednotlivě nevlastní 100 domů a 100 polí jako svůj osobní majetek. Každý z nás nemá 100 biologických bratrů a sester a 100 biologických matek jako své příbuzné. Spíše jako bratři a sestry v jednom těle – církvi – máme společně všechny tyto věci, abychom se o ně navzájem dělili, jak ukazuje Marek 3:33–35.

Otázka: Co je na jedné z těchto odměn zmíněných v Mk 10,30 zajímavé?

Odpověď: Lze je rozdělit do pěti kategorií: domy, rodina, pozemky, pronásledování a věčný život. Většina lidí si nepřeje právě tuhle odměnu: pronásledování. Musíme si však uvědomit, že i pronásledování je odměnou. První křesťané si to uvědomovali, jak dokládá Skutky 5,41.

Otázka: Měl Ježíš podle Mk 10,34 vzkříšit se třetího dne, nebo po třech dnech?

Odpověď: Rukopisy Markova evangelia se v tomto bodě liší.

Po třech dnech: Sinaiticus, Vaticanus, Ephraemi Rescriptus, Bezae Cantabrigiensis, sahidický koptský, bohairský koptský

Třetího dne: Alexandrinus, Byzantský lekcionář, Gotický, Arménský, Etiopský, Gruzínský, Origenes.

Otázka: Přišli v Mk 10,35–37 Jakub a Jan k Ježíši s prosbou, aby mohli sedět po jeho pravici a levici, nebo to byla jejich matka v Mt 20,20?

Odpověď: Tuto otázku klade skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible na str. 858. Odpověď najdeme přímo v Matoušovi 20:20, kde se píše, že jejich matka přišla „se svými syny“. Byli spolu, když byli Ježíšovi předloženi.

Josephus ve svém díle „Antiquities of the Jews“ (Starověké dějiny Židů), kniha 6, 11.9, ukazuje, že místo po levici bylo hned druhé nejvýznamnější po místě po pravici, jak uvádí „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (Komentář k biblickým znalostem: Nový zákon), str. 152.

Otázka: Proč v Mk 10,36.51 lidé chtějí, aby Ježíš pro ně udělal některé věci, ale jiné ne?

Odpověď: I dnes chtějí někteří věřící učinit Ježíše Pánem pouze části svého života, zatímco nad ostatními částmi si chtějí ponechat kontrolu. Je to nedostatek víry v to, že pokud učiníte Ježíše Pánem celého svého života, bude to lepší. Nemůžete mít Ježíše jako Pána jen „trochu“.

Otázka: O jakém kalichu a křtu Ježíš mluvil v Mk 10,38?

Odpověď: Ten kalich a křest nebyly večeří Páně a vodním křtem (Ježíš již byl pokřtěn Janem). Ježíš spíše odkazoval na to, co tyto věci představovaly. Ježíšova krev měla být prolita na kříži, což symbolizuje kalich, a Ježíš měl být pohřben a znovu vzkříšen, což symbolizuje křest.

Otázka: V Mk 10,38–40 Ježíš nejprve řekl, jaká je cena za splnění jejich prosby, a poté [údajně] jejich prosbu zamítl. Proč tedy přesto museli zaplatit cenu?

Odpověď: Ježíš jejich žádost neodmítl, ale řekl, že není na něm, aby ji splnil či zamítl. Poté jim Ježíš sdělil, co budou činit, avšak rozhodnutí o udělení tohoto privilegia ponechal na Otci.

Toto je vynikající verš, který dokládá pravdu o Trojici. Ačkoli Otec a Syn jsou neoddělitelně jedno, tento verš dokazuje, že mezi nimi existuje rozdíl, na rozdíl od modalismu, jak jej učí například pentekostalismus jednoty a místní církev.

Otázka: Byla Ježíšova smrt na kříži v Mk 10,45 výkupným za každého člověka, nebo jen za některé lidi, ale ne za jiné?

Odpověď: Zde je to, co Bible uvádí o univerzálních a omezených aspektech.

Univerzální aspekty:

Všem bylo přikázáno, aby poslouchali evangelium (Skutky 17:30; 2. Tesalonickým 1:8)

Každý, kdo v něj věří (Jan 3:16)

Zjevil se všem (Titus 2:11)

Bůh chce, aby všichni byli spaseni (1. Timoteovi 2:4)

Výkupné za všechny lidi (1. Timoteovi 2:6)

Nabídnuto [upřímně a čestně] všem (Skutky 2:38-40, Židům 4:2)

Smírná oběť za celý svět (1. Jan 2:2)

Ježíš přitáhne všechny lidi k sobě (Jan 12:32)

Rozhodující aspekty:

Nikdo nemůže přijít k Ježíši, pokud ho k sobě nepřitáhne Otec (Jan 6:65)

Bůh se může rozhodnout projevit milosrdenství některým, jako například Jákobovi, které neprojevuje jiným, jako například Ezauovi, ačkoli je stále spravedlivý ke všem (Římanům 9:14–18).

Evangelium nemá žádnou hodnotu pro ty, kteří je nespojují s vírou (Židům 4:2).

Farizeové odmítli Boží záměr pro sebe (Lukáš 7:30).

Někteří zapřeli Pána, který je vykoupil (2. Petr 2:1). Slovo pro Pána je „despotes“ a je stejné i v Judově 4, kde odkazuje na Ježíše.

Bůh předem věděl nejen to, že lidé přijmou, ale Bůh předem znal každého jednotlivce, který přijme. Bůh vyvolil (předurčil) ty, kteří přijmou.

Když se nad tím zamyslíte, všichni křesťané, ať už jsou kalvinisté či ne, by se měli shodnout na tom, že vykoupení má jak univerzální, tak definitivní aspekty. To však nezastírá klíčový rozdíl mezi kalvinisty, arminianisty a ostatními nekalvinisty.

Zásadní rozdíl mezi kalvinismem a nekalvinismem (včetně wesleyánského arminianismu, takzvaného čtyřbodového kalvinismu a všeho mezi tím) spočívá v tom, zda všemocný, svrchovaný, milující a spravedlivý Bůh určil pro ty, kteří jdou do pekla, aby byli buď:

Nekalvinisté: Ztracené případy, kdy Bůh svobodně dal každému to, co bylo potřeba k tomu, aby se dostal do nebe, ale Ježíšovo spasení některé nezachránilo. Byli ztraceni kvůli vlastní vině a své svobodné vůli.

Kalvinisté: Záměrné zatracení, neboť Ježíšovo spasení bylo účinné pro 100 % těch, pro které bylo určeno, a Bůh se svobodně rozhodl neposkytnout ostatním žádnou cestu ke spasení. Neexistovala jediná věc, kterou by zavržení mohli udělat nebo chtěli udělat, aby změnili Boží tajnou vůli, v níž Bůh nechtěl, aby měli jakoukoli možnost uniknout.

Nekalvinista: Pokud je spása potenciálně dostupná pro všechny, ale pro některé neúčinná, pak by byla neúčinná buď proto, že ji někteří mohli odmítnout, anebo proto, že bylo nutné ji spojit s vírou. Nekalvinisté tvrdí, že přesně to říkají Lukáš 7:30 a Židům 4:2. Kalvinisté by na to odpověděli, že by to znamenalo, že spása by částečně závisela na člověku a víra by se stala téměř skutkem nutným ke spáse. Nekalvinisté by na to odpověděli, že kalvinismus zaměňuje spasení jako bezplatný dar, který pochází od Boha, s přijetím tohoto bezplatného daru spasení, což je odpovědností člověka. Víra není skutkem, jak ukazuje Efezským 2:8–9, a někteří kalvinisté by neměli následovat katolíky v pokusech ztotožňovat záslužné skutky s „prázdnou ctností“ víry a s uznáním naší bezmocnosti před Bohem.

Kalvinista: Jestliže je spása pro některé pouze potenciální a je účinná pro všechny, pro něž je potenciální, pak pro některé nikdy neexistovala žádná příležitost. Je sice vyřešen nepříjemný problém „ztracených případů“, ale za cenu ztracené lásky a nevysvětlitelné spravedlnosti. Ve 2. Tesalonickým 1,8 by Bůh činil lidi zodpovědnými za to, že neuposlechli evangelium, které jim Bůh nikdy nedal, aby je uposlechli. Člověk v pekle by mohl říci: „Dostal jsem se sem, protože jsem věřil, že mě Bůh nemiloval dost, že Ježíš nezemřel za mé hříchy, že Bůh nakonec chtěl, abych zůstal zlým hříšníkem, a jsem tu, protože jsem věřil pravdě.“ Zavržený člověk by se stejně dobře mohl pokusit najít spásu prostřednictvím nejnovějšího módního kultu, protože šance najít spásu a Boží lásku prostřednictvím tohoto kultu je pro něj stejně velká jako šance najít ji prostřednictvím křesťanství.

Otázka: Proč se Ježíš v Mk 10,51 zeptal slepce, co by chtěl, aby pro něj udělal?

Odpověď: Ježíš chce, abychom se Ho ptali, i když ví, co chceme. Samozřejmě, to, co chceme, a to, co je nejlepší, není vždy totéž. Slepec musel výslovně požádat o zrak a Ježíš mu tuto prosbu splnil, až když o ni požádal. Někdy Bůh s vyhověním našich prosbách čeká, dokud Ho o to výslovně nepožádáme.

Mimochodem, výraz „Syn Davidův“ byl považován za mesiášský již v předkřesťanských Žalmech Šalomounových.

Otázka: V Mk 10,51, když slepý Žid viděl to, co vidoucí farizeové neviděli, jaké další příklady existují, kdy více informací může někoho zaslepit vůči tomu, co je zřejmé?

Odpověď: Je zajímavé zamyslet se nad tím, proč Židé, kteří viděli dobře, mohli být slepí k tomu, že Ježíš je Mesiáš, i když viděli všechny ty zázraky, zatímco slepý Žid dokázal rozpoznat, že Ježíš je Mesiáš. Existují i jiné případy, kdy více informací může někoho zaslepit vůči tomu, co je zřejmé. I přesto, že byl slepý, Bartimaeus dokázal vidět více důležitých věcí než farizeové.

Otázka: Proč v Mk 10,52 uzdravila toho muže právě jeho víra, a ne Ježíšova víra?

Odpověď: Je zajímavé, že v tomto posledním zázraku zaznamenaném v Markově evangeliu Ježíš výslovně řekl, že to byla víra toho muže, která ho uzdravila. Ačkoli Bůh není omezen na to, aby působil skrze naši víru, často se rozhoduje působit právě skrze ni, jak ukazují Efezským 2:8 a Římanům 4:3,16.

Otázka: Proč v Mk 10,52 Ježíš řekl, že byl „uzdraven“, místo aby pouze uvedl, že může vidět?

A: Nejenže mu normálně fungovaly oči a ostatní části těla, ale tento dříve slepý muž byl nyní v Kristu duchovně uzdraven.

Q: Proč v Mk 11,8–10 pokládali své pláště a palmové ratolesti před osla?

A: Tento zvyk byl projevem velké úcty a obdivu. Možná to bylo podobné starodávnému evropskému rytířství, kdy muž položil svůj plášť přes blátivou louži, aby královská dáma mohla na plášť šlápnout a přejít přes louži.

Otázka: Jak v případě Mk 11,8–10 zacházíte s lidmi, kteří chtějí chválit a sloužit Bohu, když víte, že o Něm mají velmi mylné představy?

Odpověď: Na první pohled se zdá, že jsou spaseni, ale nemusí tomu tak být. Možná se ještě nacházejí ve fázi, kdy ještě nemají nový život v Kristu. Někteří by mohli Ježíše zavrhnout, jakmile zjistí, že možná nesplňuje jejich představy o Něm. Měli byste jejich mylné představy jemně napravovat a modlit se za ně. Nechceme, aby lidé přicházeli ke Kristu pod falešnou záminkou.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 11,13 ještě nebyl čas na fíky, byl Ježíš v evangeliích nevědomý ohledně ročního období, jak tvrdí Ahmad Deedat?

Odpověď: Ne, Deedat zde zcela nepochopil podstatu věci. Fíkovník symbolizoval Izrael a šlo o proroctví, že národ, který fíkovník představoval, bude neplodný a duchovně uschne.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 11,13.23.30 by člověk s vírou mohl hory přenášet, proč nemohl Ježíš přimět fíkovník, aby přinesl ovoce?

Odpověď: Ježíš by to mohl udělat, ale rozhodl se tak neučinit. Ježíšovi nešlo o fíky ani o fíkovníky; Ježíš zde učil své učedníky. Fíkovník byl symbolem izraelského národa a Ježíš ten fíkovník proklel, aby ukázal, co se s nimi stane, pokud, stejně jako ten fíkovník, nepřinesou ovoce víry, až k nim Ježíš přijde.

Otázka: Jak to, že v Mk 11,14 se někteří lidé zdají být velmi užiteční a plodní, ale nakonec jsou k ničemu?

Odpověď: Fíkovník zabíral místo, kde mohly růst jiné fíkovníky. Zemědělští dělníci se o fíkovník starali a pečovali o něj. Zalévali ho a možná i hnojili v očekávání, že jim fíkovník něco vrátí a poskytne jim fíky. Někteří lidé chtějí jen brát a nikdy nic nevracejí.

Možná někteří nemohou oplatit duchovně, protože v sobě nemají duchovní život. Prohlašovali, že jsou plodní, ale ve skutečnosti nebyli. Byla tu slibovaná úroda, která se však nenaplnila.

Z hmotného hlediska však existují lidé, kteří by potřebovali vaši pomoc, ale nejsou schopni vám za vaši práci nikdy nic vrátit ani se vám odvděčit. Máme je však milovat a pomáhat jim i tak.

Otázka: Proč v Mk 11,15–18 a Lk 19,45–46 židovské úřady prostě hned nezatkly Ježíše, cizince s bičem?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Davy právě oslavovaly Ježíše jako Mesiáše při triumfálním vjezdu v Matoušovi 21:1–11, také v Matoušovi 21:15–16; Markovi 11:1–10 a Lukášovi 19:28–40.

2. Ježíš zázračně uzdravoval lidi a je těžké někoho zatknout uprostřed davu lidí, které právě uzdravuje.

3. Předtím dav slyšel, že Ježíš vzkřísil Lazara z mrtvých, jak uvádí Jan 12:9–11, 17–19.

4. A co je nejdůležitější, z výše uvedených důvodů Marek 11,18 uvádí, že zatímco kněží a učitelé hledali způsob, jak Ježíše zabít, báli se ho, protože celý dav byl Ježíšem ohromen. Kněží nechtěli, aby došlo k nepokojům a k římskému odvetnému zásahu, který by to vyvolalo. Lukáš 19:47–48 uvádí něco podobného a v Janovi 12:19 si farizeové stěžovali, že si myslí, že celý svět následuje Ježíše.

Otázka: Proč v Mk 11,16 Ježíš nedovolil, aby někdo v chrámu nosil nádoby (hrnce nebo konvice)?

Odpověď: Ježíš nezasahoval do řádných obětí, ale zasahoval proti těm, kteří nosili nádoby plné peněz.

Otázka: Jak se lidé v chrámu v Mk 11,17 chovali jako zloději?

Odpověď: Alespoň třemi způsoby:

Vydírání: Prodávali věci v chrámu za přemrštěné ceny.

Zinstitucionalizování: Kněží nepřijímali zvířata s vadami, jako například s řeznými ranami, které mohly vzniknout během cesty, takže lidé museli zvířata kupovat za předražené ceny.

Okrádání Boha o oběti: Prodejci a věřící se soustředili na finanční transakce místo na uctívání Boha.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 11,23 zmínil víru, která hory přenáší?

Odpověď: Ježíš učil, že k hnutí hor stačí jen trochu upřímné víry v Boží moc, uplatněné v modlitbě. Víra je jako semínko; může růst. Ježíš to navíc řekl nedaleko Jeruzaléma a v posledních dnech se podle Zachejáše 14:4 Olivová hora, ležící půl míle východně od Jeruzaléma, rozdělí na dvě části.

Otázka: Slíbil nám Ježíš v Mk 11,23, že nám dá absolutně cokoli, o co s vírou požádáme?

Odpověď: Bůh nám dá cokoli, o co požádáme, s výhradou následujících podmínek:

Věc: Bůh nemůže dát „věc“, která není věcí, jako je logický rozpor, například vodu, která není mokrá, pohyblivý předmět, který nelze pohnout, atd.

Ve víře: Bůh nám neudělí to, o co prosíme s pochybnostmi, jak uvádí Jakub 1:6–7, ani to, o co prosíme ne z víry, ale abychom uspokojili své vášně, jak uvádí Jakub 4:3. Máme prosit podle Boží vůle, jak uvádí 1. Janův 5:14. „Ve víře“ zahrnuje setrvávání v Bohu a Boží setrvávání v nás, jak uvádí Jan 15:7.

Jestliže odpouštíme: Marek 11:25 přidává tuto podmínku. Dobré dary: Před Markem 11:23 Ježíš učil, že Bůh je dobrý otec, který nám dává dobré věci, nikoli špatné, jak uvádí Matouš 7:9–11 a Lukáš 11:11–13. Proto někdy, když poslušný věřící s vírou prosí, Bůh řekne „ne“ nebo „počkej“, jako například v knize Jób; Filipským 2:25; 2. Timoteovi 4:20; a 2. Korinťanům 12:8–9.

Otázka: Pokud podle Mk 11,25–26 opravdový křesťan neodpustí, půjde do pekla?

Odpověď: V jistém smyslu je to bezpředmětná otázka, protože opravdový křesťan odpustí. Žádný opravdový křesťan by nikdy neodmítl někomu odpustit, protože by to znamenalo, že se nikdy nerozhodl přijmout Boží odpuštění, a tudíž by nebyl opravdovým křesťanem. Netřeba dodávat, že je velmi důležité odpouštět všem.

Otázka: Proč v Mk 11,29–33 Ježíš přímo neodpověděl na otázku, jakou moc má?

Odpověď: Pravděpodobně se ho snažili nachytat. Kdyby Ježíš řekl, že má moc od Boha, aby vjel do Jeruzaléma, vyhnal směnárníky a proklel fíkovník, obvinili by ho z rouhání. Kdyby Ježíš řekl, že ji má od lidí, pak by to nebyly římské ani chrámové úřady. Ježíš však neměl žádnou povinnost odpovídat na jakékoli otázky. Ačkoli Ježíš obecně odpovídal na otázky většiny lidí, přímo neodpovídal na otázky těch, kteří nehledali Jeho odpověď, ale pouze se Ho snažili nachytat. Ježíš mohl jednoduše říci: „Nepotřebuji vaši moc, protože mám moc Otcovu, jak dokazují četná uzdravení, která provádím.“ Ve skutečnosti si to však mohli domyslet již sami.

Otázka: Kdy bychom podle Mk 11,29–33 neměli odpovídat na něčí otázku, i když známe odpověď?

Odpověď: Stručně řečeno, když nechtějí znát pravdu. Pokud nedokázali přijmout to, co již o Janovi věděli, pak nepotřebují slyšet pravdu o Ježíši, protože by ji stejně odmítli.

Pokud se ptají výhradně proto, aby nás nachytali, měli bychom být opatrní v tom, co říkáme. Pokud se nás nesnaží nachytat, ale ptají se z nějakého jiného důvodu, než že by to opravdu chtěli vědět, nemusíme odpovídat. Pokud se vás někdo zeptá na nějakou otázku týkající se Boha nebo Bible a vy máte podezření, že by to mohl být „odváděcí manévr“, který má jen odvést pozornost od toho, aby se musel vypořádat s pravdou, můžete mu položit tuto otázku. Kdybych na tuto otázku odpověděl k vaší spokojenosti, přiblížilo by vás to k tomu, abyste přijali Ježíše jako svého osobního Pána a Spasitele? Pokud jejich odpověď zní „ne“, pak gratuluji, právě jste odhalili falešnou stopu. V takovém případě se pak můžete zeptat: „Co by vás přiblížilo k tomu, abyste přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele?“

Otázka: Jaký je význam tohoto podobenství v Mk 12,1–9?

Odpověď: Bůh dal Židům zemi, Zemi zaslíbenou. Oni však Bohu neprokazovali poslušnost, bezvýhradnou úctu, desátky a oběti, jak přikázal. Poslal jim proroky, s nimiž však zacházeli hrubě a zabíjeli je. Nakonec Bůh poslal svého Syna, Ježíše, kterého také zabili. Je zde určitá podobnost s alegorií o Pánově vinici v Izaiášovi 5,1–7.

Důvod, proč nájemci tvrdili, že se stanou vlastníky, vyplýval z židovského zákona. Pokud by byl majitel a jeho dědicové zabiti, pak by podle Mišny Baba Batra 3.3 a b Baba Batra 54a měli na tuto zemi nárok jako první ti, kdo ji obhospodařovali.

Otázka: Proč by se podle Mk 12,6 mělo od nájemců očekávat, že budou respektovat syna majitele pozemku?

Odpověď: Respektovali by ho, pokud by

1. měli nějakou úctu k řádné autoritě, nebo

2. dodržovali zákon, nebo

3. měli dostatek rozumu na to, aby pochopili, že ublížení synovi by s sebou přineslo jistou odplatu, nebo

4. zdravý strach z pánových vojáků.

Zabili by syna pouze v případě, že by je jejich chamtivost po vinici zcela zaslepila a zbavila rozumu. Je to úžasné, ale pravdivé, že lidé mohou být natolik chamtiví, že jejich rozhodnutí budí dojem, jako by toužili po okamžitých penězích a požitcích dokonce více než po tom, aby byli naživu i příští den.

Dnes je zajímavé sledovat, jak někteří lidé, kteří by jinak učinili to nejlepší rozhodnutí, učiní kvůli chamtivosti rozhodnutí pošetilé. Většinou si ani neuvědomují, jak chamtivost zkreslila jejich schopnost rozhodování – až mnohem později.

Otázka: Co je to úhelný kámen v Mk 12,10 a Lk 20,17?

Odpověď: Úhelný kámen je první kámen, na kterém je položen základ.

Otázka: Proč v Mk 12,10–11 a Lk 20,17–18 lidé/stavitelé zavrhli úhelný kámen?

Odpověď: Neměli žádnou úctu k funkci ani významu úhelného kamene. Nakonec člověk buď chce být součástí téže stavby, kterou staví Kristus, nebo nechce. Neexistuje žádný střední bod; nemůžete být jen napůl součástí stavby.

Otázka: V Mk 12,13–17 a Lk 20,21–25 – neodpověděl Ježíš přímo na otázku ohledně placení daní?

Odpověď: Vlastně ano. Snažili se ho nachytat otázkou, zda mají platit daně císaři, či nikoli. Kdyby Ježíš řekl „ne“, mohli by ho Římané zatknout za podněcování lidí k neplacení daní. Kdyby Ježíš řekl „ano“, davy, které nesnášely římskou nadvládu, by k němu možná nebyly tak přátelské.

Tato daň se vybírala od roku 6 n. l. Jelikož římská daň plynula do římské pokladny, zeloti ji odmítali platit, protože tím uznávali římské právo vládnout v Palestině. Farizeové měli proti placení námitky, ale přesto ji platili. Saduceové proti placení neměli žádné námitky. Ti, kdo položili otázku, tedy chtěli pouze zjistit, kterou skupinu si Ježíš znepřátelí.

Ježíš na otázku odpověděl slovy, že máme dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží. Ježíš nespecifikoval, které věci patří císaři (v té době Tiberiovi), a oni se ho na to neptali.

Otázka: Co víme stručně o saduceích, nazývaných také herodiáni, na základě Mk 12,19; Lk 20,27 a Sk 23,8?

Odpověď: Josefus uvádí, že saduceové, farizeové a esejci byli třemi náboženskými proudy v Judsku. Saduceové zřejmě vznikli za vlády Jana Hyrkána I. (135–104 př. n. l.) a zanikli po zničení chrámu v roce 70 n. l. V Ježíšově době se jim říkalo herodiáni, protože podporovali dynastii Herodovců jako králů v Judeji.

Saduceové popírali duchy, anděly a vzkříšení těla, jak uvádí Skutky apoštolů 23:8. Popírali celou Mišnu, Talmud i další tradice farizejů. Podle Josefa Flavia neviděli důvod dodržovat cokoli, co nebylo napsáno v Tóře, a podle raných církevních spisovatelů popírali celý Starý zákon s výjimkou Zákona (Tóry). Pokud jde o samotný Zákon, farizeové zaznamenali příklady toho, v jakých drobných záležitostech se neshodovali.

Otázka: Jaké biblické a mimobiblické důkazy o saduceích máme v Mk 12,19 a Lk 20,27?

Odpověď: Zde je téměř vše, co o saduceích víme.

1. 1. a 2. kniha Makabejská podávají podrobný popis vnějších i vnitřních sporů v době, kdy vznikly skupiny farizejů a saduceů.

2. Josefus zmiňuje saduceje v pěti pasážích. Citace jsou převzaty z díla Josefus: Souborné spisy.

„Židovské války“ 2.8.2,14 (2a) (str. 476) „Mezi Židy totiž existují tři filozofické sekty. Stoupenci první z nich jsou farizeové; druhé jsou saduceové; a třetí sekta, která se hlásí k přísnější disciplíně, se nazývá Essens.“ [Essens je pravopis použitý v knize] (14f) [Essens je pravopis použitý v knize] „Saduceové však tvoří druhý řád; zcela popírají osud a domnívají se, že Bůh se nezajímá o to, zda konáme zlo či ne; tvrdí, že konat dobro či zlo je na vlastní volbě člověka a že jedno i druhé náleží každému, aby mohl jednat, jak se mu zlíbí. Zavrhují také víru v nesmrtelnost duše a v tresty a odměny v Hádesu. Farizeové jsou navíc k sobě navzájem přátelští a usilují o soulad a ohled na veřejnost. Chování saduceů vůči sobě navzájem je však do jisté míry divoké; a jejich jednání s těmi, kteří patří k jejich vlastnímu táboru, je stejně barbarské, jako by to byli pro ně cizinci…“ (Později v díle *Antiquities of the Jews* 18.1.6 Josefus zmiňuje čtvrtou sektu, která je podobná farizejům, až na to, že bojuje za svobodu. Má na mysli zeloty.)

„Starověké dějiny Židů“ 13.5.9 Na rozdíl od saduceů měli farizeové sklon k mírnějším trestům.

„Antiquities of the Jews“ 13.10.6 Jedná se o historicky první zmínku o saduceích za vlády Jana Hyrkána I., který byl zároveň králem i veleknězem (135–104 př. n. l.)

Starověké dějiny Židů 18.1.4 „Učení saduceů však zní takto: Duše umírají spolu s těly; nedbají ani na dodržování čehokoli jiného než toho, co jim přikazuje zákon [Tóra?]; považují totiž za projev ctnosti polemizovat s těmi učiteli filozofie, s nimiž se stýkají; tuto nauku však přijímá jen málokdo, a to přesto ti, kteří mají nejvyšší postavení; sami však nedokážou téměř nic; neboť když se stanou úředníky – k čemuž jsou někdy proti své vůli a pod nátlakem nuceni –, přiklánějí se k názorům farizejů, protože jinak by je lid nesnesl.“ (Josephus napsal „Starověk Židů“ v letech 93–94 n. l.)

Dějiny Židů 20.227 [9.1] zmiňují pouze jednoho saduceje, který byl veleknězem. Jmenoval se Hanan ben Hanan a ve funkci setrval pouze tři měsíce.

3. Mišna staví učení saduceů do kontrastu s učením farizeů nejméně v devíti pasážích. (Nejstarší Mišny byly sepsány kolem roku 200 n. l.) Jedná se však o pohled z perspektivy farizeů a nemáme k dispozici žádné spisy samotných saduceů. Rozdíly tedy vycházejí z toho, co bylo důležité pro farizeje – z drobných detailů týkajících se zákona – a ne nutně z toho, co bylo nejdůležitější pro saduceje.

Baba Batra 115b – Pokud muž zemřel bez žijících synů, farizeové tvrdili, že dědit může pouze vnučka, nikoli dcera, zatímco saduceové tvrdili, že pokud nejsou žádní synové, mohou dědit jak dcery, tak vnučky.

Baba Kamma 84a – Při uplatňování zásady „oko za oko“ farizeové často místo toho přijímali peněžní náhradu, zatímco saduceové nikoli.

Megillah Ta’anit 1 – Zatímco farizeové chtěli, aby oběti byly hrazeny z pokladny, odpůrci farizeů chtěli, aby náklady byly hrazeny z dobrovolných darů.

Megillah Ta’anit 4 – Stejné jako Baba Kamma 84a.

Makkot 1:5–8 – Farizeové chtěli, aby byli všichni falešní svědkové popraveni, zatímco saduceové by falešného svědka popravili pouze v případě, že by jeho svědectví již vedlo k popravě falešně obviněného.

Tosefta Parah, kapitola 3, a Parah – Saduceové neprováděli všechna očistná obřady, jaká vyžadovali farizeové, ale byli přísnější, pokud jde o čistotu červené jalovice.

Tosefta Sanhedrin 6:6 – Farizeové chtěli, aby byli všichni falešní svědkové popraveni, zatímco saduceové by falešného svědka popravili pouze v případě, že by jeho výpověď již vedla k popravě neprávem obviněného.

Yadaim 4:7 – Saduceové učili, že majitel by měl nést odpovědnost za škodu, kterou způsobí otrok, stejně jako nese odpovědnost za škodu, kterou způsobí jeho zvíře. Farizeové učili, že otrok by měl nést stejnou odpovědnost, aby nešťastný otrok nedostal svého pána do potíží.

Y^e rushalmi Yevamot 1:6 – Levirátní sňatek se týkal pouze zasnoubené ženy, nikoli té, která již byla vdaná.

4. Rabínská tradice (Abot Rabbi Natan 5) uvádí, že saduceje založil Zadok, žák Antigona ze Soko.

5. Nový zákon se o saduceích zmiňuje jen okrajově.

Matouš 3:7 a násl. – Jan Křtitel viděl jak saduceje, tak farizeje.

Ne Matouš 15:1 – K Ježíši přišli někteří farizeové a zákoníci. Jelikož těmto lidem vadilo, že Ježíšovi učedníci si nemyli ruce, pravděpodobně mezi nimi nebyli žádní saduceové.

Matouš 16:1–6 – Farizeové i saduceové žádali Ježíše o znamení z nebe.

Matouš 16:11–12 – Ježíš říká, abychom si dávali pozor na učení saduceů a farizeů. Je zřejmé, že učili různé věci, protože šlo o různé skupiny, ale Ježíš v tomto verši podrobněji nerozebíral víru ani jedné z těchto skupin.

Matouš 22:23–34; Marek 12:18–27; Lukáš 20:27–39 – Saduceové se Ježíše ptají na vzkříšení. Podle Wycliffe Bible Dictionary, str. 1501, Mišna v Y^erushalmi Yevamot 1:6 ukazuje, že jelikož se levirátní sňatek v očích saduceů vztahuje pouze na zasnoubené, byla by ta žena vdaná pouze za sedmého manžela.

Skutky 4:1–2 – Farizeové, kněží a saduceové se sjednotili v odporu proti apoštolům.

Skutky 5:17–18 – Zde se uvádí, že veleknězem v té době byl saduceus. (I Josefus uvádí, že velekněz Ananiáš Mladší byl saduceus.)

Skutky 23:6–8 – Saduceové nevěřili ve vzkříšení, ani v anděly, ani v duchy.

6. Spisy rané církve

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) „Neboť jsem se rozhodl následovat nikoli lidi ani lidské učení, ale Boha a učení, které On zjevil. Neboť pokud jste se setkali s někým, kdo se nazývá křesťanem, ale kdo tuto [pravdu] nepřiznává a odvažuje se rouhat Bohu Abrahama, Bohu Izáka a Bohu Jákoba; kdo říká, že není vzkříšení mrtvých a že jejich duše jsou po smrti vzaty do nebe; nemyslete si, že jsou to křesťané, stejně jako by nikdo, kdyby o tom správně uvažoval, nepřipustil, že saduceové nebo podobné sekty, jako jsou Genisté, Meristé, Galilejci, helénisté, farizeové či baptisté, jsou Židé (neposlouchejte mě netrpělivě, když vám říkám, co si myslím), ale jsou [pouze] nazýváni Židy a dětmi Abrahama, uctívajícími Boha rty, jak prohlásil sám Bůh, avšak jejich srdce bylo daleko od Něho. Já však i ostatní, kteří jsme ve všech bodech správně smýšlející křesťané, jsme přesvědčeni, že dojde k vzkříšení mrtvých a k tisíciletí v Jeruzalémě, který bude tehdy postaven, vyzdoben a rozšířen, [jak] prohlašují proroci Ezechiel, Izaiáš a další.“ Dialog s Tryfonem, Židem, kap. 80, str. 239

Tatianův Diatessaron (kolem roku 172 n. l.), oddíl 34, str. 96, zmiňuje vzkříšení všech, když Ježíš kárá saduceje.

Hegesippus (170–180 n. l.) zmiňuje mezi lidmi jedenáct skupin falešných křesťanů: od Šimona, Kleobia, Dorithea, Gorthaeuse, Masbothaeuse, Menandra, Marciona, Karpokrata, valentinianů, bazilidianů a saturnilianů. (sv. 8, str. 764). V díle O své cestě do Říma a o židovských sektách (sv. 8, str. 765) zmiňuje židovské sekty: esejce, Galilejce, hemerobaptisty, Masbothaei, Samaritány, saduceje a farizeje.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) „Náš Pán a Mistr totiž ve své odpovědi saduceům, kteří tvrdí, že vzkříšení neexistuje, a kteří tak zneuctívají Boha a snižují vážnost zákona,“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 4, kap. 5.2, s. 466–467

Tertullian (198–220 n. l.) v díle O vzkříšení těla, kapitola 2, přirovnává křesťanské kacíře, kteří popírají tělesné vzkříšení, k saduceům, s nimiž musel Ježíš bojovat.

Tertullian (198–220 n. l.): „Saduceové, kteří tvrdili, že vzkříšení neexistuje, předložili Pánu v diskusi na toto téma případ týkající se jisté ženy, která se v souladu se zákonným předpisem provdala za sedm bratrů, kteří zemřeli jeden po druhém.“ Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 38, s. 413. Tertullian o saduceích psal i jinde.

Hippolyt (222–235/6 n. l.) ve spise Vyvrácení všech herezí, kniha 9, kapitola 22, str. 136–137, věnuje saduceům celou kapitolu. Jak uvádí Josefus, tvrdí, že Bůh nezasahuje do pozemských záležitostí. Popírají vzkříšení těla a tvrdí, že duše po smrti nepřetrvává. Uvádí také další podrobnosti, které se nacházejí u Josefa Flavia. Kromě Josefa Flavia Hippolytus rovněž uvádí, že jsou obzvláště silní v Samaří. „Nevěnují však pozornost prorokům, ani žádným jiným mudrcům, s výjimkou Mojžíšova zákona, k němuž však nevytvářejí žádné výklady.“

Origenes (225–254 n. l.) „Židé měli různé názory, některé mylné, jako například názor saduceů ohledně vzkříšení mrtvých, že nevstanou, a ohledně andělů, že neexistují, ale že to, co o nich bylo napsáno, mělo být vykládáno pouze obrazně a ve skutečnosti nemělo žádnou realitu;“ Komentář k Matoušovi, kapitola 20, str. 427. Origenes také uvádí, že Samaritáni a saduceové uznávají pouze knihy Mojžíšovy, a to v díle Proti Celsovi, kniha 1. Origenes psal o saduceích i jinde.

Metoděj (270–311/312 n. l.) „Všimněte si tedy, že právě toto jsou věci, které Pán chtěl naučit saduceje, kteří nevěřili ve vzkříšení těla. Neboť takový byl názor saduceů. Proto vymysleli podobenství o ženě a sedmi bratrech, aby zpochybnili vzkříšení těla,“ Rozprava o vzkříšení, kap. 12, str. 367. Metodios psal o saduceích i jinde.

Arnobius (297–303 n. l.) „A ať zde nikdo nevytahuje proti nám židovské bájky a bájky sekty saduceů, jako bychom i my připisovali Božství nějaké podoby; neboť to se prý učí v jejich spisech a tvrdí se to s jakousi jistotou a autoritou.“ Arnobius, Proti pohanům, kniha 3, kap. 12, str. 467

Po Nicejském koncilu

Athanasius (326–373 n. l.) „A co je Zákon pro saduceje, pokud nepřijímají proroky?“ K egyptským biskupům, kap. 4, str. 224

Epifanius ze Salamisu (390 n. l.) v díle O herezích 1,14 tvrdí, že termín „saduceové“ pochází z hebrejského slova sadiq, což znamená „spravedlivý“. Wycliffe Bible Dictionary (str. 1500) však uvádí, že je problematické vysvětlit, jak by se samohláska změnila z i (carot) ve slově sadiq na u (carot) ve slově seduqim.

Podle „The New International Dictionary of the Bible“ (str. 884–885) údajně i Jeroným tvrdil, že saduceové dodržovali pouze Tóru.

Falešná a kacířská díla

Kniha „Ebionitská uznání Klementa“ (cca 211–250 n. l.), kniha 2, kap. 54, str. 91 (implicitně), je namířena proti saduceům, protože popírali vzkříšení mrtvých.

Pseudo-Hippolytus: „A proto již [Židé] nemají krále ani velekněze ani proroka, ani dokonce mezi sebou zákoníky, farizeje a saduceje. Neříká však, že mají být vyhubeni;“ K Žalmu 59, str. 202

Více k tomuto tématu najdete v následující otázce.

Otázka: Odmítali saduceové v Mk 12,19 a Lk 20,27 zcela celý Starý zákon kromě Tóry, přijímali zbytek Starého zákona, avšak s menší autoritou, nebo přijímali vše stejně jako farizeové?

Odpověď: Zde je důkaz. Raně církevní spisovatelé Hippolyt, Tertullian, Origen a Jeroným uváděli, že saduceové věřili pouze v Tóru. Nicméně „The New International Dictionary of the Bible“ (str. 884–885) uvádí, že se mýlili, protože

1) Josefus se o tom nezmiňuje

2) v Talmudu saduceové používají argumenty z jiných knih Starého zákona,

3) pravděpodobně by jim nebyl povolen vstup do Sanhedrinu, kdyby nepovažovali ostatní knihy za kanonické.

Proti tomuto názoru však hovoří tři body:

1r) Josefus o saduceích napsal: „…ani nedbají na dodržování čehokoli jiného než toho, co přikazuje zákon…“ ve spise „Antiquities of the Jews“ 18.1.4. (kolem let 93–94 n. l.)

2r) Navíc, i kdyby saduceové zbytek Starého zákona zcela neodmítali, mohli by ostatní knihy Starého zákona přijímat pouze jako méně autoritativní. To se podobá názoru některých křesťanů, že apokryfy jsou božské spisy, které patří do Písma, ale mají menší autoritu než zbytek Starého zákona. Možná saduceové nechali otevřenou otázku, jak autoritativní vlastně knihy mimo Tóru byly.

3r) Podle Josefa Flavia byl Ananiáš (mladší) saduceus, kterého Římané jmenovali veleknězem. Vyloučení velekněze by oslabilo autoritu Sanhedrinu. Josefus také píše v díle „Starověk Židů“ 18.1.4, že když se saduceové stali úředníky, řídili se tím, co říkali farizeové, protože jinak by je lid nesnesl. Je to podobné jako dnes, kdy mnoho liberálních „křesťanských“ pastorů, kteří sami popírají, že Ježíš zemřel, aby zaplatil za naše hříchy, stále každý měsíc slaví Večeři Páně a opakují slova „Toto je má krev, prolitá za odpuštění hříchů“, ačkoli tvrdí, že tomu osobně nevěří, protože jinak by je členové sboru nepřijali jako pastory.

Odkud čerpali autoři rané církve své informace? Jelikož saduceové vymřeli kolem roku 70 n. l., nemohli je získat přímo od nich. Možná čerpali informace z mnoha raných spisů, které dnes nemáme k dispozici. Například Papias, učedník apoštola Jana a první mimobiblický premilenialista, napsal řadu svazků, které se ztratily.

Proto, ačkoli neexistuje nic, co by dokazovalo, že autoři rané církve se mýlili, existují argumenty na obou stranách ohledně toho, zda saduceové zbytek Starého zákona zcela odmítali, nebo zda tyto knihy pouze považovali za méně autoritativní.

Otázka: Proč Ježíš v Mk 12,24 řekl saduceům, že neznají Písmo ani Boží moc?

Odpověď: Ježíš měl pravdu jak v obecném smyslu, tak i v konkrétním smyslu, který jim mohl ukázat.

Obecně: Saduceové nevěřili v posmrtný život ani ve vzkříšení. Podle autorů rané církve saduceové neuznávali Starý zákon jako Písmo, s výjimkou prvních pěti knih Zákona. Více informací najdete v předchozí otázce.

Konkrétně: Jak Ježíš ukázal, ani tomu, co přijímali jako Písmo (Tóru), ve skutečnosti nevěřili, a to konkrétně tomu, že Bůh je stále Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba.

Otázka: Co v Mk 12,34 znamená „nebýt daleko od Božího království“?

Odpověď: Neznamená to, že by člověk mohl být spasen jen částečně, a nezaručovalo to, že ten muž bude spasen. Ježíš tím chtěl říci, že ten muž byl velmi blízko k tomu, aby uvěřil v Ježíše.

Otázka: Jak v Mk 12,29–31 tyto přikázání shrnují celý zákon?

Odpověď: Zaměřují se na dva aspekty: prokazovat Bohu nejvyšší lásku a úctu a milovat bližní jako sami sebe. Na rozdíl od Ježíše někteří na první aspekt zapomněli. Jeden pohan řekl slavnému židovskému rabínovi Hillelovi, že konvertuje k judaismu, ale pouze pokud mu Hillel vysvětlí celý zákon, zatímco bude stát na jedné noze. Hillel odpověděl: „Co nenávidíš pro sebe, nečiň svému bližnímu; to je celý zákon, zbytek je výklad; jdi a uč se“ (v Ben Šabat 31a).

Otázka: Proč Ježíš v Mk 12,30, když se odvolával na Dt 6,4 ohledně lásky k Bohu, přidal čtvrtý aspekt, a to „mysl“?

Odpověď: Dvě doplňující se odpovědi.

1. Zatímco hebrejský termín „duše“ zahrnoval celý život člověka, včetně mysli, Ježíš, který zde mluvil aramejsky a/nebo řecky, výslovně zmínil mysl, aby vystihl úplný význam duše.

2. Navíc s příchodem Ježíše získali věřící mnohem úplnější pochopení Boha, než jaké měli ve Starém zákoně, jak ukazují Matouš 13:10–16; Marek 4:11 a Lukáš 8:10. Více o zjeveném tajemství Krista najdete v Efezským 3:4–6,9; 6:19; Koloským 1:26–27; 2:2; 4:3; Římanům 16:25–26; 1. Petrově 1:10–12. Viz také rozbor Deuteronomia 6:4.

Otázka: Měli bychom se podle Mk 12,30 snažit obejít rozum, abychom byli duchovní, jak naznačují někteří učitelé hnutí „Slovo a víra“?

A: Vůbec ne. Víra přesahuje rozum, ale není s ním v rozporu. Marek 12:30 říká, že máme milovat Boha také celou svou myslí. Jde tu o to, že pokud Boží slovo říká jednu věc a my svým rozumem docházíme k něčemu jinému, čemu dáme přednost – Božímu slovu, nebo vlastnímu rozumu? Logický rozum není naším pánem, ani ho nemáme odhodit jako bezcenný, ale je to dar, který máme používat jako nástroj k tomu, abychom v lásce sloužili Bohu. Navíc Bůh nepoužívá pouze náš přirozený rozum, ale může jej proměnit obnovením naší mysli, jak uvádí 1. Korinťanům 2:12. Tato proměna však není nutně automatická. Římanům 12:2 nám přikazuje: „Nechte se proměnit obnovením své mysli.“ Máme tedy odpovědnost za něco, co sami nedokážeme. To, co sami nedokážeme, dosáhneme tím, že prosíme Boha, aby skrze nás působil, tj. musíte se modlit k Bohu, aby provedl tuto proměnu. Poděkujete Mu za posvěcující dílo, které již vykonal, a poprosíte Ho, aby vás učinil poddajnějšími pro Jeho proměnu vaší mysli, srdce, duše a síly?

Otázka: Co je na tom neobvyklého, že v Mk 12,34 už Ježíšovi nekladou žádné další otázky?

Odpověď: Marek 11,28 začíná tím, že kněží, zákoníci a starší se ptají, jakou mocí Ježíš tyto věci činí. Ježíš zpočátku přímo odmítl na jejich otázku odpovědět. Poté však svými odpověďmi na jiné otázky a tím, že nakonec položil vlastní otázku, na kterou nedokázali odpovědět, nepřímo ukázal, že tu moc má. Poté se Ježíše již neptali „jakou mocí…“ ani na nic jiného.

Otázka: Co nám říká Marek 12:42 o Markových posluchačích?

Odpověď: Lepton (v řečtině lepton) byla řecká mince, Řekům dobře známá. Dva leptony představovaly 1/64 denáru, což byla denní mzda. Skutečnost, že Marek cítí potřebu vysvětlit, o co se jedná, a vysvětluje to pomocí římské mince, kvadransu, naznačuje, že Marek původně psal pro římské čtenáře.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 12,42–44 zákoníci vykořisťovali vdovy, proč Ježíš nezabránil té vdově, aby tam vhodila své dva centy?

Odpověď: Vdova byla pochválena za svou štědrost a víru v dávání. Chrámoví zákoníci byli pokáráni nejen za to, že nedávali chudým, ale dokonce za to, že chudým násilím brali. Učitelé zákona nesměli být za své služby placeni, ale mohli přijímat dary, jak uvádí Aboth 1,13 a Bekhoroth 4,6.

Otázka: Co bylo na chrámu v Mk 13,1–2 tak působivé?

Odpověď: Jak jeho velikost, tak i dlouhověkost – byl přestavován po svém zničení a znovu zasvěcen po svém znesvěcení.

Chrám byl architektonickým zázrakem; zabíral asi jednu šestinu celkové rozlohy Jeruzaléma. Byl postaven z velkých bílých kamenů s vykládaným zlatem. Jeho stavba trvala mnoho let; zcela dokončen byl až v roce 64 n. l. Ačkoli se jednalo o rozsáhlou stavbu, nebyl tak velký jako jiné starověké divy světa, jako byly Visuté zahrady v Babylonu nebo egyptské pyramidy.

Antiochus Epifanes obětoval na oltáři prase, jak uvádí 1. kniha Makabejská 1:41–64 a Josephusovo dílo „Starověk Židů“, kniha 12, kap. 5.4. Více informací najdete také v Josephusově díle „Židovská válka“, kniha 5, kap. 184–226, a v „Starověku Židů“, kniha 15, kap. 380–425 (xi).

Židovští fanatici znesvětili chrám v letech 67–68 n. l.

V roce 70 n. l. římský generál Titus nařídil svým vojákům, aby chrám uchovali, ale oni ho přesto vypálili.

Otázka: Jak můžeme podle Mk 13,1–2 poznat, kdy je impozantně vypadající organizace nebo instituce pro Boha k ničemu?

Odpověď: Pokud byla vybudována pro zlé účely, to je jedna věc, ale mohla být původně vytvořena pro bohabojné účely, které však byly později zneužity. Zaměřovat se na to, jak působivě něco vypadá, znamená soustředit se na nesprávnou věc. Podívejte se na jejich současné plody; přicházejí lidé ke Kristu a rostou v Kristu skrze tuto práci? Pokud ne, pak bez ohledu na její minulou slávu již v Božích očích není působivá.

Otázka: Proč v Mk 13,34–37 Ježíš tak naléhal, aby bděli?

Odpověď: Zatímco někteří lidé zmeškali první příchod, zde jde o projev určený výhradně učedníkům o druhém příchodu. Neměli začít bdít v určitý čas, protože Ježíš právě řekl, že nikdo nezná tu hodinu. Měli spíše bdít neustále. Bdít zde znamená vést svatý život a zůstat blízko Bohu. Znamená to také zůstat věrní i během pronásledování. Křesťané byli označováni za kacíře a Židé je bičovali 39 ranami, podle Mišny Makkoth 3.10–14 (The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 168).

Otázka: Proč v Mk 14,4–8 Ježíš upřednostnil, aby na něj byla vylita drahá mast, místo aby byla rozdána chudým?

Odpověď: Ježíš v Markovi 12:29–31 učil, že milovat Hospodina, svého Boha, je největší přikázání, a milovat svého bližního jako sebe samého je druhé nejvyšší přikázání, nikoli naopak. Křesťané mohli chudým pomáhat kdykoli, ale Ježíši mohli takto sloužit pouze tehdy, dokud byl Ježíš na zemi.

Otázka: V Mk 14,4–8 si někteří mysleli, že tato oběť ve výši ročního výdělku byla jen plýtváním penězi. Co byste řekli dnešním lidem, kteří považují za plýtvání obětovat Pánu roky svého života a své peníze?

Odpověď: Nard byl drahý parfém, který pocházel z vzácné rostliny v Indii. Obvykle se uchovával v úplně uzavřené nádobě. Krk nádoby byl rozbit a celý obsah byl použit.

Když Jidáš uviděl toto obrovské „plýtvání“ (podle jeho názoru), mohlo to být pro něj podnětem k tomu, aby šel za kněžími a zradil Ježíše. Ačkoli Jidáše nelze ospravedlnit, můžeme alespoň pochopit jeho úhel pohledu. Vypadalo by to jako velké plýtvání, kdyby se celý svět točil jen kolem peněz. Doufejme však, že máte lepší úsudek než Jidáš.

Otázka: Jak může v Mk 14,4–8 konání dobrých skutků někdy bránit v tom, abychom udělali to nejlepší?

Odpověď: Děláme mnoho dobrých skutků, ale nejsme na zemi jen proto, abychom konali dobré skutky. Zůstáváme nyní na zemi, abychom zde sloužili Bohu a oslavovali ho. Neděláme jen tak nějaké dobré skutky, ale ty nejlepší, které pro Pána můžeme udělat.

Otázka: Proč by podle Mk 14,21 bylo pro Jidáše lepší, kdyby se nikdy nenarodil?

Odpověď: Pro Jidáše by bylo lepší, kdyby nikdy neexistoval, než aby udělal to, co udělal, a za to přijal spravedlivý trest. Kniha „When Cultists Ask“ (str. 139–140) uvádí, že někteří členové sekt používají tento verš, aby naznačili, že peklo je přirovnáváno k období před narozením, a tedy že peklo znamená neexistenci. Jelikož však Ježíš řekl, že Jidášův trest byl horší, než kdyby se nikdy nenarodil, peklo tedy není zničením.

Otázka: V Mk 14,21 neznáme hlavní důvod, proč se Jidáš rozhodl zradit Ježíše. Když se člověk obrátí zády k druhému, jaký je rozdíl mezi tím, zda to udělá z chamtivosti, závisti nebo zklamání?

Odpověď: Někteří lidé zrazují z chamtivosti; kvůli výhodě, že si myslí, že mohou získat vše, co se dá. Neměli nic proti osobě, kterou nenávidí a kterou zrazují. Oběť je pro ně pouze objektem k vykořisťování.

V jiných případech to však může být osobní. Kvůli zklamání z toho, co vnímají jako beznadějnou situaci, mohou chtít danou osobu zradit, nebo alespoň získat nějakou výhodu, aby si vynahradili čas, který promarnili tím, že jí věřili.

Jelikož neznáme Jidášovy pohnutky, mohly by to být obě výše uvedené možnosti. Jidáš byl jediným členem dvanáctky, který nepocházel z Galileje. Nikdy nepatřil do úzkého kruhu Petra, Jakuba a Jana.

Otázka: Co je zajímavého na slově „smlouva“ v Mk 14,24?

Odpověď: Řecký jazyk má pro smlouvu dvě různá slova.

Řecké slovo syntheke znamená dohodu vyjednanou mezi dvěma stranami.

Řecké slovo diatheke znamená návrh pouze jedné strany, který druhá strana může pouze přijmout nebo odmítnout. Zde je použito právě toto druhé slovo.

Otázka: Ukazuje Mk 14,24, že Kristus zemřel za všechny lidi?

A: Ano. I Jan Kalvín říká, že „mnozí“ znamená „celé lidstvo“. Zde je citát z Kalvínových komentářů, sv. 3, str. 138–139: „Marek 14:24. Toto je má krev. Již jsem upozornil, že když se hovoří o krvi prolité (jako v Matoušovi) za odpuštění hříchů, jak nás tato slova směřují k oběti Kristovy smrti, a že zanedbání této myšlenky znemožňuje jakékoli náležité slavení Večeře Páně. Věrné duše nemohou být uspokojeny žádným jiným způsobem, pokud nemohou uvěřit, že Bůh má v nich zalíbení. Slovo „mnozí“ neznamená pouze část světa, ale celé lidstvo: staví „mnohé“ do protikladu k „jednomu“, jako by chtěl říci, že nebude Vykupitelem jediného člověka, ale že podstoupí smrt, aby vysvobodil mnohé z jejich prokleté viny.“ (Kurzíva v původním anglickém překladu.) Všimněte si, že Kalvín říká: „‚mnozí‘ neznamená pouze část světa, ale celé lidstvo:“

Otázka: Jak by se v Mk 14,27 mohli učedníci pohoršit nad Ježíšem, protože se Ježíš nebránil?

Odpověď: Jejich víra by byla zdrcena, když se Ježíš se vší svou mocí dobrovolně podrobil zajetí, týrání a smrti. Od mocného Mesiáše by se očekávalo, že se bude bránit a porazí Římany, nikoli že se jim vzdá.

Otázka: Mk 14,27–31: Pokud věřící těžce zhřešil a zneuctil Ježíše, zejména před ostatními, jak se může vrátit?

Odpověď: Věřící, který upadl do hříchu, se může pokát a vrátit se. Bůh mu odpustí. Jako křesťané bychom mu také měli odpustit, ale on musí pochopit, že obnovení důvěry může nějakou dobu trvat. Věřící, který činí pokání, by se měl vyznat před Bohem, ale měl by se také vyznat těm, kteří o jeho hříchu věděli již dříve. Měl by se omluvit, případně nahradit škodu a slíbit, že to už neudělá. V závislosti na tom, jak silná je závislost na tomto hříchu, může požádat některé křesťanské přátele, aby „kráčeli s ním“ a dohlíželi na to, aby do tohoto hříchu znovu neupadl.

Otázka: Zobrazuje pasáž v Mk 14,42–52 Ježíše, který byl vydán na milost a nemilost, na rozdíl od ostatních evangelií, která Ježíše líčí jako toho, kdo má vše pod kontrolou, jak tvrdí někteří liberálové?

Odpověď: No, skutečně se tam píše, že když se Ježíš modlil, byl v takové úzkosti, že se potil kapkami krve. Počkat, to bylo jen v Lukášovi 22:44, ne v Markovi. Je poněkud „krátkozraké“, že by liberální kritici něco takového o Markovi říkali, protože i Matouš 26:36–46 a Lukáš 22:40–46 vyprávějí o Ježíši v Getsemanské zahradě. Jan často vypráví o věcech, které v prvních třech evangeliích nejsou; zdá se, že Jan záměrně vynechal mnoho věcí, o nichž již hovořila ostatní tři evangelia.

Křesťané již od dávných dob uznávají, že Matouš zdůrazňoval Ježíše jako zaslíbeného krále, který naplnil starozákonní proroctví. Marek kladl důraz na Ježíše jako trpícího služebníka a na Ježíšovy činy. Lukáš zdůrazňoval Ježíše jako člověka a nejvíce psal o Ježíšově dětství. Jan zdůrazňoval Ježíše jako Boha a jeho evangelium bylo pravděpodobně napsáno s předpokladem, že čtenář již četl ostatní evangelia.

Na druhou stranu i Marek ukazuje, že Ježíš má věci pod kontrolou. V Getsemanské zahradě Ježíš věděl, co ho čeká, a měl příležitost z té zahrady utéct. Ježíš se však záměrně rozhodl přijmout Otcovu vůli, a to ne bez jistoty ohledně následků, ale s plným vědomím toho, co z toho vyplyne.

Otázka: Kdo byl v Mk 14,51–52 ten „odhalený muž“, který utekl bez šatů?

Odpověď: Ačkoli to Písmo neuvádí, tradice říká, že to byl Jan Marek, autor Markova evangelia. Totéž uvádí i skeptický Asimovův průvodce Biblí (str. 905), který k tomu přidává spekulaci, že „evangelista nemohl odolat tomu, aby nezmínil svou přítomnost v klíčovém bodě Ježíšova příběhu.“

Otázka: Jakým způsobem zde v Mk 14,53–55 Sanhedrin porušil židovský zákon?

Odpověď: Porušili svůj vlastní právní systém nejméně pětkrát.

1) Nesměli vést soudní řízení v noci

2) Bylo povinností soudce stát na straně obžalovaného.

3) Neměli dva svědky, kteří by potvrdili obvinění proti Ježíši.

4) Podle židovského zákona nemohl být člověk odsouzen na základě vlastní výpovědi.

5) Měli počkat 24 hodin, než někoho shledají vinným.

(z kázání Tima Hawkse v Hill Country Bible Church v Cedar Parku, Texas, 24. 10. 1997)

Otázka: Řekl Ježíš ve Mk 14,62 skutečně, že je Mesiáš?

Odpověď: Ano. Představte si, jak se cítili ti tvrdohlaví kněží, když Ježíš citoval o sobě z Danielova 7:13–14, že přijde na nebeských oblacích. Jejich reakce, kdy ho uráželi a volali po jeho smrti (Mk 14:63–65), byla poslední kapkou v odmítnutí Ježíše ze strany židovské náboženské elity. Podrobnější odpověď najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ na str. 450–451.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mk 14,62 bude Ježíš sedět po pravici Boha Otce, jak by mohl přicházet, což implikuje pohyb?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

„Sedět po pravici“ neznamená vždy jen fyzické umístění, ale také čestné postavení.

V různých situacích může Ježíš sedět, stát i se pohybovat.

Samozřejmě je možné sedět a zároveň přicházet, pokud člověk jede na bílém koni, jak tomu bude u Ježíše ve Zjevení 19:11.

Otázka: V Markovi 14:62 Ježíš řekl veleknězi, že uvidí Syna člověka přicházet s nebeskými oblaky. Kdyby však velekněz zemřel dříve, než se Ježíš vrátí, Ježíšova odpověď by tím ztratila platnost. V Lukášovi tedy Ježíš říká: „Já jsem, a od nynějška bude Syn člověka sedět po pravici Boží moci“ (Lukáš 22:69). Ježíš, přerušený, str. 51

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté správná odpověď.

Co není odpovědí: Z nějakého důvodu Ehrman nechtěl zmínit Matouše 26:64, kde se píše „vy“ (množné číslo), tedy nejen velekněz. Je to však sporný bod, protože všichni členové Sanhedrinu zemřeli před Ježíšovým návratem.

Odpověď: Ehrman uvádí dvě námitky v jedné. První námitka spočívá v tom, že velekněz (a vlastně všichni členové Sanhedrinu) zemřeli před Ježíšovým návratem. Odpověď na to zní, že všichni členové Sanhedrinu, včetně velekněze, uvidí Ježíšův příchod. Zjevení 1:7 slibuje, že každé oko uvidí Ježíše, až se vrátí, a to konkrétně i ti, kteří ho probodli. Ti, kteří zemřeli v odmítnutí Ježíše, se nevyhnou tomu, že se s ním znovu setkají.

Druhá námitka spočívá v tom, že Lukášovo evangelium, napsané po Markově, se zdá měnit formulaci z „ty (jednotné číslo) uvidíš“ na pouhé konstatování, že Ježíš se vrátí. Klíčový bod jeho argumentace je oslaben textovou variantou. Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) cituje Marek 14:62 se slovem „vy“ (množné číslo) ve spise Stromata, kniha 6, kap. 52, v díle Ante-Nicene Fathers, sv. 2, str. 574. Víme, že Klement cituje právě Marka a ne jiné evangelium, protože nám výslovně říká, že jde o Marka.

Otázka: Proč v Mk 14,65 někteří lidé žádali Ježíše, aby předpověděl, kdo ho zde udeřil?

Odpověď: Římští vojáci měli krutou hru, kterou hráli s vězni a která se nazývala „tři pěsti“. Tři vojáci si každý přiložili jednu pěst pod bradu vězně. Jeden z vojáků vězně udeřil a srazil ho k zemi. Když vězeň nabyl vědomí, ptali se ho, který voják ho udeřil. Pokud vězeň uhodl špatně, vyhrál voják, který ho udeřil (a sázející prohrál sázku). Pokud vězeň uhodl správně, prohrál sázku voják, který ho udeřil. Zdá se, že ve všech případech byl poraženým i samotný vězeň.

Otázka: Jaký druh lásky v Mk 14,66–68 obstojí v „zkoušce strachu“?

Odpověď: Petr byl odvážný a nikdy nepřestal milovat Ježíše, ale jeho láska zde neprošla zkouškou strachu. Na konci svého života však byl Petr ukřižován hlavou dolů a jeho láska zkouškou strachu prošla.

Dokud Petr nezačal mluvit, jeho galilejský přízvuk ho neprozradil. Pokud nezačal mluvit jako první, musela být ta služebná v určitém okamžiku dost blízko Ježíši a Petrovi, aby mohla Petra poznat. Petr si myslel, že může zůstat poměrně blízko Ježíše, aniž by ho odhalili. Když zjistil, že by mohli odhalit, kdo je, musel se rozhodnout, co udělá. Někdy dokážeme pro Krista udělat něco odvážného s tím, že si říkáme, že kvůli tomu pravděpodobně nebudeme trpět. Ale co uděláme, když nás odhalí?

Petr v této stresující chvíli upřednostnil svou bezpečnost před vším ostatním, včetně zapření Krista. Měl rychle odejít a to, zda ho chytí, či nikoli, nechat na Bohu.

Otázka: V Mk 15,1–20 odmítají Ježíše jako Mesiáše jak Sanhedrin, tak Římané, avšak z velmi odlišných důvodů. Jaké jsou různé důvody, proč lidé dnes odmítají Ježíše jako svého Mesiáše?

Odpověď: V Ježíšově době mnozí považovali Ježíšova tvrzení za lživá, protože Ježíš nesplňoval jejich očekávání ohledně politického Mesiáše. Dnes, kdyby nás Bůh sledoval, někteří si myslí, že by neexistoval hlad, utrpení ani smrt. Bůh nesplňuje jejich očekávání.

Pro Římany bylo Ježíšovo tvrzení mylně vykládáno jako zrada toho, čemu již věrně sloužili. Ježíš prostě nezapadal do toho, čemu se rozhodli následovat, a oni neměli ani touhu, ani odvahu to změnit.

Někteří Ježíše odmítají z intelektuálních důvodů, ale je jich málo, a ještě méně než těch, kteří tvrdí, že Ježíše odmítají z intelektuálních důvodů. Častěji ho lidé odmítají z emocionálních důvodů, nebo z vlastního rozhodnutí, když si uvědomí, čeho by se museli vzdát nebo co by museli změnit, aby mohli následovat Ježíše, a to nechtějí udělat. Někdy, když lidé předkládají intelektuální námitky proti tomu, aby se stali křesťany, je to v jejich mysli skutečně legitimní důvod. Jindy je to jen zástěrka, aby se necítili provinile za to, že neberou v úvahu Kristova tvrzení.

Ježíš se odmítl zapojit do debaty, v níž nelze dosáhnout spravedlnosti.

Otázka: Co je v Mk 15,8–11 ironického na tom, že si lidé vybrali Barabáše místo Ježíše?

Odpověď: Pilát si pravděpodobně myslel, že je zřejmé, že si vyberou Ježíše místo známého lupiče. Židé před Římany obvinili Ježíše z vedení povstání, zatímco mnoho Židů bylo zklamáno tím, že Ježíš povstání NEVEDL. Zatímco Židé i Římané tvrdili, že Ježíš musí zemřít za zradu, Barabáš byl ten, kdo se zrady skutečně dopustil. Když lid zavrhl svého právoplatného krále, Ježíše, ve prospěch násilného povstalce, sám se o 40 let později, v roce 70 n. l., násilně vzbouřil a Římané zničili Jeruzalém.

Dokument Papyrus Florentinus 61.59ff uvádí, že římský guvernér Egypta, G. Septimus Vegetus, řekl obviněnému vězni jménem Phibion: „Zasloužil sis bičování, ale vydám tě lidu“ (citováno v Taylor, str. 580).

Barabášovo celé jméno bylo Ježíš bar-Abbas, tedy Ježíš, syn Abbáše, přičemž Abbas je jak osobní jméno, tak oslovení pro otce. Oba se jmenovali Ježíš. Barabáš jako povstalec chtěl také osvobodit svůj lid, avšak lidskými a násilnými prostředky. Pseudo-syn otce byl propuštěn a skutečný Syn Otce byl ukřižován.

Otázka: Proč se Marek v Mk 15,14 zjevně tak snažil svalit vinu na Židy, jak tvrdil jeden liberál?

Odpověď: Zaprvé, archeologové objevili nádvoří, kde se podle nich dav nacházel, a to nemohlo pojmout více než asi 400 lidí. Tento dav tedy netvořili všichni obyvatelé a návštěvníci Jeruzaléma, ale spíše velmi malá skupina, kterou vybrali kněží.

Jidáš, židovští vůdci, židovský lid, Římané a dokonce i Ježíš, který neutekl, všichni sehráli svou roli v tom, co bylo předem určenou Boží vůlí (Sk 2,23). Zde je přehled rolí každého z nich. Jak vidíte, Marek není vůči židovskému lidu o nic přísnější než ostatní autoři evangelií.

Jidáš: Matouš 26:14–16, 49–50; Marek 14:17–21, 42, 44–45; Lukáš 22:3–6, 47–48; Jan 13:18, 21, 27; 18:2

Židovští vůdci: Matouš 26:57–58; 27:20; Marek 14:43, 46, 53–65; 15:1, 3, 10–11, 31; Lukáš 22:2, 52; 22:66–23:2; Jan 18:3, 12–14, 19–24, 30

Židovský lid: Matouš 27:20–23,25; Marek 15:11–15; Lukáš 23:18,21,23

Římané: Matouš 27:11–31; Marek 15:15–20; 15:24; Lukáš 23:24; Jan 18:33–19:3; 19:16

Ježíš neutekl: Matouš 26:39–46, 53–54; Marek 14:35–42; Lukáš 22:39–46; Jan 18:4–11

Otázka: Jaký význam mělo v Mk 15,17 to, že Ježíše oblékli do purpuru?

Odpověď: Purpurová látka byla drahá, protože se barvila z mušlí murex. V Římské říši směli nosit purpur pouze císař a jeho rodina, ačkoli císař mohl jako laskavost darovat své staré šaty jiným. Purpurový plášť byl výsměchem tomu, že Ježíš prohlašoval, že je králem.

Otázka: V Mk 15,31 byl Ježíš vysmíván za to, že tvrdil, že zachraňuje ostatní, zatímco sám sebe nezachraňoval. Jak se někdy musíte vzdát záchrany sebe sama, abyste zachránili ostatní?

Odpověď: I když nemusíme podstupovat zbytečná rizika, někdy musíme riskovat pro bezpečnost druhých a abychom šířili poselství evangelia ostatním. Bezpečnost je dobrá, ale pokud si ceníme své bezpečnosti více než plnění Boží vůle, pak se i bezpečnost může stát modlou.

Otázka: Jak účinná je podle Mk 15,31–32 satanova taktika, kdy nechá někoho vysmívat za to, že poslouchá Boha?

Odpověď: V závislosti na dané osobě to může být účinné. Pokud člověk upřednostňuje chválu od lidí před chválou od Boha, může ho to zcela odradit. Může si to dokonce racionalizovat tím, že si řekne: „Pokud si udržím svou popularitu, lidé mě budou více poslouchat, a tím pádem i mé svědectví.“ Pokud však člověk cení Boha více než popularitu a poslušnost Bohu více než dosahování výsledků pro Boha, bude tak Boha oslavovat více, než kdyby se snažil konat dílo pro Boha vlastními silami.

Otázka: V Mk 15,32 se píše, že Ježíš byl přibit na „kříž“, aby byl ukřižován: „Ať nyní sestoupí Kristus, král Izraele, z kříže, abychom viděli a uvěřili.“ A ti, kteří byli s ním ukřižováni, ho uráželi.

Slovo pro „kříž“ je zde v řečtině stauros, které James Strong definoval jako:

(4716) odvozeno od základu 2476; kůl nebo sloup (postavený svisle), tj. (konkrétně) tyč nebo kříž (jako nástroj trestu smrti); v přeneseném smyslu vystavení smrti, tj. sebezapření; v širším smyslu Kristovo smíření: --kříž.^[1]

V 1. listu Petrově 2:24 se však dozvídáme, že Ježíš byl ukřižován na „stromě“:

Který sám na sobě nesl naše hříchy ve svém těle na stromě, abychom, mrtví pro hříchy, žili pro spravedlnost; jehož ranami jste byli uzdraveni.

Slovo pro „strom“ v řečtině je xulon a Strong ho definuje jako:

(3586) odvozeno z jiné formy základu čísla 3582; dřevo (jako palivo nebo materiál); v přeneseném smyslu hůl, klacek, strom nebo jiný dřevěný předmět či látka: --hůl, kláda, strom, dřevo.^[2]

Chyba je zde zřejmá. Řecké slovo stauros znamená jednoznačně „kříž“. Toto slovo nemá žádný dvojí význam. Naproti tomu slovo xulon lze překládat střídavě jako „dřevo“, „hůl“, „strom“ atd., ale v případě 1. listu Petrového 2:24 je přeloženo jako „strom“. Nyní si musíme položit otázku, proč by bylo slovo xulon vůbec použito, když pro něj existuje jednoznačnější slovo, stauros, pokud by verš skutečně měl znamenat „kříž“?

Je tedy zřejmé, že slovo xulon je v 1. listu Petrově 2:24 skutečně použito ve smyslu „strom“, a proto zde existuje rozpor s Markem 15:32.

Odkazy

[1] James Strong, The New Strong's Exhaustive Concordance of the Bible (Thomas Nelson, 1996)

[2] James Strong, tamtéž (tuto otázku položil muslim)

Odpověď: Ježíš byl přibit na dřevěný kříž, který pocházel ze stromu. Římané, Kartaginci a Peršané používali dřevěné kůly s příčkami, nikoli živé stromy. Používání dvou slov jako synonym pro tutéž věc (například staurus a xulon) není o nic větší problém než používání dvou slov pro Boha v Koránu.

Petr říká, že Ježíš byl pověšen na stromě (Skutky 5:30; 10:39), avšak Petr také říká, že Ježíš byl přibit na kříž (Skutky 2:23).

Pavel říká, že Ježíš byl pověšen na stromě (Galatským 3:13; Skutky 13:29), avšak Pavel také zmiňuje Kristův kříž v Galatským 5:11; 6:12,14; 1. Korinťanům 1:17,18.

„Strom“ a „kříž“ se používají jako synonyma; stejný autor používá oba termíny. Ježíš byl přibit na strom; ale neříká se, že to byl živý strom.

Samozřejmě i ortodoxní islámské učení hlásá, že „podoba Ježíše“ byla rovněž ukřižována. Nyní se však nabízí klíčová otázka ohledně tohoto ukřižování. Buď:
a) Byl to skutečně Ježíš, kdo byl ukřižován, nebo
b) „Velká záměna“ – Alláh nejen oklamal Židy a Římany, aby si mysleli, že byl ukřižován Ježíš, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo, ale Alláh oklamal dokonce i Ježíšovu vlastní matku, Ježíšovy učedníky a všechny rané křesťany, kteří kázali o ukřižovaném Kristu. Máme spisy Ignáce a Polykarpa, učedníků apoštola Jana, a dalších, kteří věřili, že Ježíš byl ukřižován a vstal z mrtvých. I jako muslim nemůžete křesťanům vyčítat, že věří, že byl Ježíš ukřižován, pokud si myslíte, že Alláh oklamal své vlastní stoupence. „Alláh je největší z podvodníků“ (Súra 3:54). Pokud tento Alláh oklamal křesťany a vám to nevadí, mohl by tento Alláh oklamat i muslimy?

Otázka: V Mk 15:42 Ehrman říká: „Marek nám vysvětluje, co touto frází míní: je to Den přípravy ‚na sobotu‘ (nikoli Den přípravy na Pesach).“ (kurziva v originále) Jesus, Interrupted, str. 27

Odpověď: Existují dvě pravděpodobné, ale odlišné odpovědi.

Šabat a Pesach se v tom roce mohly shodovat: Ehrman zřejmě nebere v úvahu, že se Pesach a šabat v některých letech shodují. O přesných datech v té době panuje určitá nejistota, ale mnozí se domnívají, že by se Pesach a sobotní šabat mohly shodovat v roce 30 n. l. nebo 33 n. l.

Velké soboty: Každá sobota byla dnem odpočinku, ale ne každý den odpočinku byl sobotou, jak dokládá Leviticus 23:39. Například první i osmý den sedmého měsíce měly být „dnem odpočinku“. Každý rok existovaly „dny bez práce“, ale většinou to nebyly soboty. Pesach byl prvním dnem Svátečního svátku nekvašených chlebů a podle 2. Mojžíšovy knihy 12:16 byly „dny bez práce“ jak první, tak sedmý den tohoto svátku.

Jan 19:31 by mohl rozhodnout, která z těchto dvou odpovědí je správná, kdyby však nebylo možné jej použít na podporu obou odpovědí. Píše se tam: „…neboť ten sabat byl svátek“. Ale jelikož to byl svátek, nemuselo to nutně být sobota.

Otázka: Proč se v Mk 15,44 Pilát divil, že Ježíš už byl mrtvý?

Odpověď: Buď Pilát prostě ztratil pojem o čase, nebo mnoho ukřižovaných mužů vydrželo déle. Ježíš byl před ukřižováním bičován a zbit. Mimochodem, římské bičování se lišilo od židovského bičování 39 ranami. Římské bičování se provádělo krátkými biči s kovovými výčnělky, připevněnými k silné dřevěné tyči. Mohlo člověka zmrzačit nebo dokonce zabít. Ježíš byl bičován Římany.

Otázka: Jaké jsou v Mk 16 paralely s jinými částmi evangelií a Skutků apoštolů?

Odpověď: Zde jsou paralely mezi 16. kapitolou Markova evangelia a jinými knihami Bible

Ježíš vstal brzy ráno. Mk 16,2.9; Mt 28,1; Lk 24,1; J 20,1

Ježíš vstal z mrtvých první den v týdnu. Mk 16,2.9; Mt 28,1; Lk 24,1; J 20,1

Z Marie Magdalény bylo vyhnáno sedm démonů. Mk 16,9; Lk 8,2

Marie Magdaléna / ženy přišly k hrobu. Mt 28,1–8; Mk 16,9–10; J 20,1; Lk 24,1–10

Ostatní zpočátku nevěřili. Mt 28,17; Mk 16,11; Lk 24,11

Zjevil se dvěma učedníkům. Mk 16,12; Lk 24,13–35

Stále nevěřili. Mk 16,13; Lk 24,36

Pokáral jedenáct za jejich nevěru. Mk 16,14; Lk 24,38–41

Pověřil je, aby kázali všem. Mt 28:19-20; Mk 16:15; Lk 24:47-48

Kdo uvěří a nechá se pokřtít, bude spasen; kdo neuvěří, bude odsouzen. Mk 16,16; Sk 2,38–39

Zázraky. Mk 16,17.20; v celém Skutcích

Vyhánění démonů. Mk 16,17 a ve Skutcích

Mluvení v nových jazycích. Mk 16,17; ~Sk 2,2–13

Uštknutí hady bez úhony. Mk 16:17; Lk 10:19; ~Sk 28:3-6

Pití jedu bez újmy. Mk 16,18 – žádné další

Ježíš vystoupil do nebe v Betanii, na svahu Olivové hory. Mk 16:19; Lk 24:51; Skutky 1:9-11

Ježíš usedl po pravici Boha. Mk 16,19; Sk 7,56

Kázali všude. Mk 16:20; Sk 1:8

Závěrem lze říci, že pití jedu bez újmy je jediným učením na konci Markova evangelia, které se jinde v Bibli nevyskytuje.

Otázka: Proč ženy v Mk 16,1 přinesly vonné oleje, aby pomazaly Ježíšovo tělo?

Odpověď: Ježíš byl narychlo uložen do hrobu před začátkem sabatu při západu slunce. Ženy přinesly vonné oleje, aby tělo konzervovaly balzamováním.

Otázka: Vzhledem k tomu, že ženy v Mk 16,8 nikomu nic neřekly, řekly to pak učedníkům?

Odpověď: Ačkoli na cestě zpět z hrobu nikomu nic neřekly, nakonec to řekly všem, a učedníci byli první, komu to sdělily. Ačkoli „nikomu neřekly“ by mohlo znamenat, že to neřekly ani učedníkům až do určitého zpoždění, je pravděpodobnější, že to znamená, že to řekly pouze učedníkům a nikomu mimo jejich malou skupinu. Doplňující odpověď najdete v knize When Critics Ask, str. 377.

Otázka: Jak se Ježíš v Mk 16,12 zjevil v jiné podobě?

Odpověď: To jednoduše znamená, že ti dva muži Ježíše nepoznali, když s ním šli. Ježíš mohl mít na sobě jiné šaty a jistě vypadal jinak než v době, kdy byl mrtvý. Ježíš byl fyzicky vzkříšen z mrtvých v oslaveném fyzickém těle. Nelze oprávněně použít tento verš k tvrzení, že Ježíš měl různá těla, protože to, že ho nepoznali, nedokazuje existenci jiného fyzického těla.

Otázka: V Mk 16,16 Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ V Řím 6,3 Pavel říká: „Všichni, kdo jsme byli pokřtěni do Ježíše Krista, byli jsme pokřtěni do jeho smrti.“ V 1 Petr 3,21 Petr říká: „To je obraz, jímž nás nyní křest zachraňuje (ne odstraněním nečistoty těla, ale odpovědí dobrého svědomí vůči Bohu) skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ Znamenají tyto verše, že křest je pro spasení stejně nezbytný jako víra? A znamená to, že nejde o „dobrovolný obřad“, jak tvrdí evangelikálové, ale o povinný úkon?

Odpověď: Poslušnost Ježíši není volitelná, ale povinná, a Ježíš nám přikázal, abychom se nechali pokřtít. Všichni věřící by se tedy měli nechat pokřtít vodou. Není to však vodní křest, co nás zachraňuje, a není to ani naše poslušnost (ať už je jakkoli nedokonalá), co nás zachraňuje. Je to Ježíš, kdo nás zachraňuje. Síla tedy spočívá v Ježíšově krvi, nikoli ve vodě. O víře, která vede ke spasení, se v Novém zákoně zmiňuje 150krát bez zmínky o křtu. Všichni bychom se však měli nechat pokřtít.

A co ten zloděj na kříži? Římané by ho jistě nenechali sejít dolů, aby se nechal pokřtít, a pak ho zase pověsit na kříž. Přesto mu Ježíš řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Eusebius také zaznamenává příběh římského vojáka jménem Basilides, který uvěřil v Krista, byl uvězněn a popraven. Šel by do pekla proto, že uvěřil v Krista, ale Římané mu nedovolili nechat se pokřtít, a tak zabránili Bohu, aby ho spasil? – Samozřejmě že ne. Bůh je tedy dostatečně schopný a mocný, aby spasil lidi i bez vodního křtu. Vodní křest není pro Boha nezbytný k tomu, aby někoho spasil. Měli bychom však Bohu poslechnout a nechat se pokřtít.

Otázka: Co se v Mk 16,16 říká o lidech, kteří věří, ale nikdy nebyli pokřtěni?

Odpověď: Ačkoli Marek 16,16 to výslovně neuvádí, Jan 3,36 a řada dalších veršů říká, že každý, kdo věří, je spasen. Zloděj po Ježíšově pravici uvěřil a odešel do ráje, aniž by byl pokřtěn, a ještě před tímto zlodějem na kříži křtili Ježíšovi učedníci (J 3,26; 4,2) i Jan Křtitel pro odpuštění hříchů (Mk 1,4; Lk 1,77; Lk 3,3b). Tento verš to sice výslovně neuvádí, ale existují čtyři případy.

Uvěřili a byli pokřtěni: spaseni

Věří a ještě nejsou pokřtěni: spaseni. Tento verš to sice neuvádí, ale Skutky 10:45–47 ukazují lidi, kteří uvěřili a byli spaseni, o čemž svědčí to, že upřímně mluvili v jazycích ještě předtím, než byli pokřtěni vodou.

Nevěří a jsou pokřtěni: nejsou spaseni

Nevěří a nejsou pokřtěni: nejsou spaseni, s výjimkou případů, kdy Bůh může udělit zvláštní milost zemřelým kojencům, osobám s těžkým mentálním postižením atd.

Možná důvodem, proč se zde nezmiňuje druhý případ, je to, že je Boží vůlí, aby všichni věřící byli Bohu poslušní a nechali se pokřtít vodou.

Kromě toho se kontext tohoto verše zjevně týká lidí, kteří jsou schopni uvěřit. Kojenci, lidé s těžkým mentálním postižením a možná i další, kteří nikdy neodmítli Krista, ale nikdy neuvěřili, nejsou předmětem tohoto verše.

Zde je příklad. Pokud mě moje dcera v kuchyni požádá o drobné z jednoho dolaru a já jí řeknu: „Dej mi jeden dolar a láhev s vodou a já ti dám drobné.“ Pokud mi moje dcera dá obojí, dám jí drobné. Pokud mi dcera nedá dolar, nedostane žádné drobné. Ale co když mi dcera dá dolar, ale ne láhev s vodou? Pak to záleží na situaci. Pokud řekne: „Hledala jsem, ale láhev s vodou jsem nenašla,“ pak jí drobné přesto dám. Pokud však řekne něco neuctivého a odmítne mi dát láhev s vodou, kterou si může sehnat, pak žádné drobné nedostane.

Člen Církve Kristovy uvedl příklad: „Pokud sníte a strávíte jídlo, budete žít; pokud nejíte, zemřete.“ Trávení jídla je zde implicitní. Použití tohoto příkladu nedobrovolné tělesné činnosti na Boží přikázání, které máme dobrovolně poslouchat, v souvislosti s Markem 16:16 však odporuje Božímu slovu, které slibuje spasení všem, kdo skutečně věří, na následujících místech: Jan 3:16, 18, 36; Jan 5:24; 6:47; 11:25–26; Skutky 10:43–48; Římanům 9:33; Joel 2:32a + Skutky 2:21 + Římanům 10:9–10; 10:13; 1. Janův 5:1, 10–13

Shrnutí: Pokud věříte, nechte se pokřtít. Křest však nemá vůbec žádný význam, pokud nevěříte.

Otázka: V Mk 16,16 Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ Člověk tedy nemá na výběr. Musí uvěřit, jinak by byl odsouzen a potrestán. Kde je v tom lidská svoboda náboženského vyznání či svoboda víry? Jak Ježíš nutí lidi, aby uvěřili, jinak budou odsouzeni?

Odpověď: Nikdo není nucen věřit. Bůh však nedal svobodu bez následků, ale svobodu s následky. Pokud člověk nechce věřit, po smrti ho Bůh umístí do jiného vesmíru, kde bude mít svobodu existovat navždy odděleně od Boha. Tomuto místu se říká Ohnivé jezero.

Souhlasím však, že by to nevypadalo jako svobodná volba, kdyby bylo pro všechny nepopiratelně jisté, že buď budou poslouchat Boha, nebo půjdou do Ohnivého jezera. A právě zde vstupuje do hry víra. Bůh nám dal důkazy, že Jeho Slovo je pravdivé, ale nedal nám absolutní jistotu. Pokud někdo nechce věřit v Boha, má dostatek „manévrovacího prostoru“, aby si našel důvody, proč o Bohu pochybovat a nevěřit. Je zajímavé, že můžeme zpočátku odmítnout víru v Boha, a pak činit pokání, uvěřit v Něho a být spaseni. Andělé a démoni naproti tomu nemají svobodnou vůli přesně tak, jak ji máme my. Nemohou ji popřít. A když démon upadne, není mu uděleno pokání. Kristus přišel vykoupit pouze lidi, ne anděly ani démony, jak říká Židům 2:16.

Otázka: Marek 16,17–18 říká: „A tato znamení budou provázet ty, kteří uvěří: Ve jménu mém budou vyhánět démony; budou mluvit novými jazyky; budou brát do rukou hady; a pokud vypijí něco smrtelného, neublíží jim to; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ A Pavel uvedl seznam těchto stejných schopností jako dary Ducha Svatého (1 Kor 12:10; 12:8). Znamená to, že se jedná o znamení pravé víry? Měli by všichni věřící mít tyto dary po všechny dny? Proč již u křesťanů tato znamení nevidíme?

Odpověď: Duch Svatý dal každému křesťanovi duchovní dar a různí křesťané mají různé dary, i když mnohé z nich nevypadají nijak okázale. Stejně jako mají různé části našeho těla různé funkce, máme i my různé funkce v rámci církve (1. Korinťanům 12:14–27). Ne všichni mají mluvit v jazycích (1. Korinťanům 12:30), stejně jako ne všichni jsou apoštolové a proroci (1. Korinťanům 12:29).

Otázka: Oprávňuje zmínka o zvedání hadů v Mk 16,18 lidi v Apalačích, kteří si myslí, že někteří by měli při bohoslužbách manipulovat s hady?

Odpověď: Ne. I bez tohoto verše Bible ukazuje, že Bůh dává křesťanům ochranu, kterou potřebují, a že Bůh bude konat zázraky – a to nejen v podobě imunity proti hadímu uštknutí – když to bude nutné. Avšak i s tímto veršem Bible říká, že nemáme pokoušet Boha tím, že se vystavujeme situacím, v nichž se pouze předvádíme.

Exodus 17:2–7; Numeri 14:22; Deuteronomium 6:16; Žalm 78:17–18, 40–41, 56–57; 95:8–9. Achaz je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Ačkoli Achaz znal pojem „zkoušet Boha“ a v Izaiášovi 7:12 ho zkoušet nechtěl, není zkoušením Boha to, když odpovíte na otázku, kterou vám položí Jeho prorok.

Otázka: Napsal Marek text Mk 16:9–20?

Odpověď: Skuteční křesťané se neshodují na tom, zda Mark 16:9–20 byl původně součástí textu.

Vnější důkazy, které říkají „ano“

Pro informaci: apokryfní Nikodémovo evangelium I a II zmiňuje mluvení v nových jazycích, hady a jedy, ale toto bylo pravděpodobně sepsáno později. Upozorňujeme, že jeden zdroj uvádí, že První apologie Justina Mučedníka, kap. 45 (str. 178), odkazuje na Marek 16, ale to je nesprávné; První apologie Justina Mučedníka na Marek 16 neodkazuje.

Vnitřní důkazy, které to potvrzují: Žádné.

Vnější důkazy, které hovoří proti

kolem roku 360 n. l. Eusebiusovy otázky Marianovi I.

325–350 n. l. Vaticanus: tam je prázdné místo. Vaticanus má prázdná místa pouze mezi několika knihami, jako jsou Malachiáš a Matouš.

340–350 n. l. Sinaiticus má na tomto místě také prázdné místo, ale má prázdné místo mezi téměř všemi knihami.

Všimněte si, že v rukopisech Sinaiticus a Vaticanus končí Evangelium podle Marka slovem „neboť“ (řecky gar). V řecké literatuře nebyl nikdy nalezen žádný jiný text, který by končil slovem „neboť“. Na druhou stranu existuje mnoho příkladů řeckých vět a odstavců, které tímto slovem končí.

193–217/220 n. l. Klement Alexandrijský

225–254 n. l. Origen

406/407 n. l. Jeroným, List 120 (Hedibii)

Nejméně 6 dalších starověkých rukopisů

Sinajský syrský

900–1000 n. l. Arménský rukopis uvádí, že text doplnil Aristion, o němž se zmiňuje Papias

Některé gruzínské (z 5. století)

Vnitřní důkazy, které to vyvracejí

Náhlá změna zájmen mezi veršem 8 a 9. Předmětem verše 8 jsou ženy, zatímco zájmeno ve verši 9, anastas, je mužského rodu. Nicméně i na jiných místech dochází k náhlým změnám zájmen, například „On“ = Josef z Arimatie v Mk 15,46; „on“ = Ježíš v Mk 15,47 a „ony“ = Marie, Marie a Salome v Mk 16,1.

Slovní zásoba: 1/3 významných řeckých slov se ve zbytku Markova evangelia nepoužívá nebo se používá odlišně. Celkem je zde 166 slov a 101 různých slov. Pokud pomineme vlastní jména, předložku „the“ atd., je zde 75 různých důležitých slov. 15 z nich (včetně apistia (bez víry) a sklerokardia (tvrdohlavé odmítání uvěřit)) se vyskytuje jinde v Markově evangeliu. Dalších 11 se používá v odlišném smyslu.

Suchá fakta: zdá se, že postrádají živé detaily, které se vyskytují ve zbytku Markova evangelia.

Podobnosti v evangeliích: Matouš a Lukáš se shodují s Markem až do konce verše 8.

Vnější důkazy, které naznačují nejistotu: Více než 8 starověkých rukopisů postrádá celou 16. kapitolu Markova evangelia. Patří mezi ně p45 (ztracena je část od Marka 12:29 dále)

2386 – chybí celá stránka

1420 – chybí celá stránka

16 – poškozený, chybí celý text od Marka 16:6 dále

304 – obsahuje text i komentář

Kratší závěr Markova evangelia

Bohairská koptská verze [Boh] 3./4. století

Etiopština [Eth] z cca 500 n. l.

Katalog rukopisů Markova evangelia

P45 Papyrus 45 (225) ~ poškozený

B Vaticanus (325–350) ~ vynechání

Sinaiticus (340–350) ~ vynechání

A Alexandrinus (cca 450) ~ zařazení

C Ephraemi (450) ~ zařazení

D Bezae (500?) ~ zařazení

L Regius (750) ~ dvojité zařazení

M Campianus (850) ~ zařazení

N Purpureus Petropolitanus (550) ~ poškozený

U Nanianus (900) ~ inkluze

W Washington (400) ~ zařazení do Freer Logion

Sangellensis (900) ~ zařazení

Koridethi (800?) ~ zařazení

Petropolitanus (850) ~ poškozený/zahrnut (chybí 16:18–20)

Rossanensis (550) ~ poškozený/zahrnut (chybí 16:14–20)

Beratinus (550) ~ poškozen

Laurensis (850) ~ dvojité začlenění (poukazuje na exemplář s krátkým závěrem)

Minuskuly typu f1 (1, 118, 131, 209, 1582) ~ začlenění s poznámkou nebo siglou

Minuskuly f13 (13, 346, 543, 826, 828, 69, 124, 788, 983, 1689) ~ začlenění

28 (11. století?) ~ zařazení

33 (1000) ~ zařazení

157 (1100) ~ zahrnutí

565 (800) ~ zahrnutí

579 (1200) dvojité zahrnutí

700 (1100. léta?) ~ začlenění

892 (950?) ~ inkluze

1071 (11. století) ~ začlenění

1342 (1000. léta) ~ začlenění

1424 (8. století) ~ zařazení

Převzato z knihy Mark 16:9-20, A Study of the External Evidence (Studie vnějších důkazů), autor Jim Snapp II (2003)

Učení specifické pro Marek 16:9–20

Každá doktrína nebo myšlenka obsažená v delším závěru Markova evangelia se nachází jinde v Bibli, s výjimkou čtyř věcí:

1. Ježíš již dříve vyhnal sedm démonů z Marie Magdalény.

2. Znamení, která budou provázet ty, kdo uvěří:

[když jsou k tomu přinuceni], mohou bez obav brát hady do rukou. (Lukáš 10:19 říká, že mohli šlapat na hady a štíry, což je podobné jako v Markovi 16). Příkladem je také Skutky 28:3-6, kde Pavla uštkla zmije, aniž by mu to ublížilo.

3. [jsou-li k tomu přinuceni], mohou bez obav pít smrtelný jed.

4. Toto je nejtvrdší pokárání, které Ježíš podle záznamů adresoval učedníkům.

Chybějící obsah: Marek 14:28, 16:7 nezmiňuje Ježíšovo zjevení v Galileji.

Závěr: Pokud byl Marek 16:9–20 nesprávně přidán do některých rukopisů, stalo se tak poprvé před rokem 150 n. l. Pokud byl nesprávně vyňat, stalo se tak před rokem 217 n. l.

Otázka: Měl by být Marek 16:9–20 považován za Písmo stejně jako zbytek Markova evangelia?

Odpověď: Samozřejmě že ano, pokud to napsal Marek. Někteří křesťané však tvrdí, že vzhledem k jeho brzkému zařazení a širokému přijetí se stále jedná o Písmo, i kdyby to místo Marka napsal jeho písař nebo někdo jiný. Tento názor zřejmě zastával Bruce Metzger.

Otázka: Jaké důkazy v Markově evangeliu existují o tom, že tuto knihu napsal Marek?

Odpověď: Raná církev toto evangelium všeobecně uznávala jako Markovo. Papias, učedník apoštola Jana, uvedl, že je od Marka, který následoval Petra. I skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible (Asimovův průvodce Biblí), str. 905, zmiňuje Papiasova slova.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Marek nebyl apoštolem, proč by mělo být Evangelium podle Marka v Bibli?

Odpověď: Marek byl obecně uznáván jako Petrův tlumočník. Zde je důkaz.

Papias (95–110 n. l.): „Mezi nimi [Papias] uvádí, že po vzkříšení z mrtvých nastane tisíciletí, během něhož bude na této zemi nastolena osobní vláda Krista. Ve svém spise navíc předává další vyprávění o Pánových slovech, která mu sdělil již zmíněný Aristion, a tradice presbytera Jana. Pro informace o těchto bodech můžeme naše čtenáře pouze odkázat na samotné knihy; nyní však k již uvedeným výňatkům přidáme, jelikož se jedná o záležitost prvořadého významu, tradici týkající se Marka, který sepsal Evangelium, kterou on [Papias] zaznamenal následujícími slovy: A presbyter řekl toto: Marek, který se stal Petrovým tlumočníkem, přesně zapsal vše, co si pamatoval. Slova ani skutky Krista však nezaznamenával v přesném pořadí. Eusebiova Církevní historie 3:39 (sv. 1, s. 154)

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.): „…Marek, jemuž je připisováno evangelium, byl společníkem Petra…“ Fragment Klementa Alexandrijského v Eusebiově „Církevních dějinách“, kniha 2, kap. 15.

Tertullian (198–220 n. l.): „Stejná autorita apoštolských církví poskytne důkaz i pro ostatní evangelia, která máme rovněž díky nim a podle jejich zvyklostí – mám na mysli evangelia Jana a Matouše –, zatímco to, co Marek zveřejnil, lze potvrdit jako Petrovo, jehož tlumočníkem Marek byl. Neboť i Lukášovo znění evangelia lidé obvykle připisují Pavlovi. A může se zdát, že díla, která učedníci vydávají, patří jejich mistrům.“ Tertullianus, Proti Marcionovi, kniha 4, kapitola 5, str. 350.

Otázka: Kdy bylo napsáno Markovo evangelium?

Odpověď: Antimarcionitský prolog k Markovi rovněž uvádí: „Po smrti samotného Petra [Marka] zapsal toto stejné evangelium…“ (převzato z The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 99). Irenaeus v díle Proti herezím, kniha 3, kap. 1.1, str. 414 (182–188 n. l.) uvádí, že Marek psal po „odchodu“ Petra a Pavla, což by bylo těsně po letech 64–65 n. l. V knize „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 8, str. 608 se však uvádí, že Irenej také napsal, že Matoušovo evangelium bylo sepsáno, zatímco Petr a Pavel ještě žili, a jsme si téměř jisti, že to není správné.

Podle Eusebiovy *Církevní historie* 6:14.5–7 však Klement Alexandrijský uvedl, že bylo napsáno v době, kdy byl Petr v Římě, tj. kolem let 45–64 n. l. Také Origenes se domníval, že Petr byl ještě naživu, když bylo napsáno Evangelium podle Marka.

Harnack se domníval, že byl napsán před rokem 62 n. l.

V publikaci „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 98) se uvádí, že datování Markova evangelia je problematické a že dvě nejpravděpodobnější možnosti jsou buď 67–69 n. l., nebo 64–68 n. l.

V publikaci „New International Bible Commentary“ na str. 1157 Stephen S. Short uvádí, že to bylo kolem roku 65 n. l. Na str. 1183 Laurence E. Porter uvádí, že je zřejmé, že Marek byl napsán před Lukášem, a že Lukáš mohl psát v první polovině 60. let.

V knize „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 8, str. 608, se uvádí, že nejpravděpodobnější odhad je 65–70 n. l., tedy období mezi velkým požárem v Římě a zničením chrámu. Jose O’Callaghan nalezl v jeskyni č. 7 v Kumránu papyrus, který by mohl představovat fragmenty Markova evangelia, datované kolem roku 50 n. l. Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 8, str. 608 však uvádí, že tento nález „byl z velké části odmítnut badateli Nového zákona (srov. EBC 1:420–421, pozn. 1). Důkazy, které O’Callaghan předkládá, jsou příliš útržkovité na to, aby byly spolehlivé.“

New Geneva Study Bible na str. 1558 uvádí, že Evangelium podle Marka muselo být napsáno před rokem 70 n. l. Dodává však, že pokud byly Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů dokončeny kolem roku 62 n. l., pak by Evangelium podle Marka bylo ještě starší než z roku 62 n. l.

NIV Study Bible na str. 1490 uvádí, že to mohlo být v 50. nebo 60. letech, případně krátce před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l.

New International Dictionary of the Bible na str. 622 uvádí, že to bylo v letech 65–70 n. l., ačkoli někteří konzervativci se drží data v 50. letech.

Wycliffe Bible Dictionary na str. 1078 uvádí, že zatímco většina exegetů datuje Markovo evangelium do let 65–70 n. l., nejpravděpodobnějším datem je období 67–70 n. l.

Komentář „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1318 uvádí, že ačkoli někteří uvádějí datum již v 50. letech, datum 57–60 n. l. se jeví jako docela pravděpodobné.

„Dictionary of Jesus and the Gospels“ (str. 528) uvádí, že byl napsán na konci 60. let, přibližně v letech 68–70 n. l.

Skeptická publikace „Asimov’s Guide to the Bible“ (Asimovův průvodce Biblí), str. 903, uvádí, že Marek mohl být napsán krátce po roce 64 n. l. Možná nebyl napsán dříve než po roce 66 n. l., ale nemohlo to být dlouho po roce 70 n. l., přičemž autor opírá svůj argument o to, že Matouš a Lukáš použili materiál z Marka.

Otázka: Jak můžeme v případě Markova evangelia vědět, že dnešní znění je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším tři dobré důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Mnoho autorů odkazovalo na Marka.

1. Klement, kap. 15, str. 9, cituje Mk 7,6, ačkoli se jedná také o citát z Mt 15,8 a Iz 29,13.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 5, str. 139: Marek 2:17b, což je také Matouš 9:13b; a Lukáš 5:32. (½ citátu)

Papias (95–110 n. l.) zmiňuje jménem knihy Marka, Matouše, První Janův list a Petrův list. Fragment 6 z Eusebiovy Církevní historie, kniha 3, kap. 39. Eusebius píše a zpochybňuje 2. Petrův list, takže Petrův list by se měl vztahovat k 1. Petrovu listu.

Polykarp (kolem r. 150 n. l.) cituje polovinu verše: Marek 14:38b. Polykarpův dopis Filipským, kap. 7, str. 34–35

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) cituje dva verše z Marka: 2:17 a 12:25. V obou případech je uvádí jako slova Spasitele.

Kacíř Tatian (kolem roku 172 n. l.) sepsal harmonizaci čtyř evangelií nazvanou Diatessaron. V ní odkazuje na 437,5 veršů z Markova evangelia. To představuje 64,6 % celého evangelia.

Melito ze Sard (170–180 n. l.) zmiňuje Lukáše a Marka jako „evangelium“. Zmínka o 1. listu Korinťanům jako o spisu apoštola. Citát z Listu Židům. Projev o Pánově utrpení, kap. 9, s. 760–761

Gnostický kacíř Ptolemaios (před rokem 188 n. l.) odkazuje podle Irenea na Marek 15:34

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) cituje všech 18 veršů z Markova evangelia nebo jejich části. V díle Irenej: Proti herezím, kniha 3, kapitola 10.5, str. 425 zmiňuje Marka, vykladače a následovníka Petra, v jeho evangelijním vyprávění a cituje Marek 1:2a. V prvních dvanácti kapitolách Markova evangelia Irenaeus cituje nebo parafrázuje následující verše: Marek 1,1.2.24; 3,27; 4,28; 5,31; 9,23; 10,38; 13,32; 14,21b; 16,19.

Irenej naráží na Marka 6:41,44; 9:2; 10:17; 13:33.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) píše: „Na závěr svého evangelia Marek říká“, a poté cituje celý text Marka 16:19. Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 10.5, s. 426

Irenej zmiňuje, že Ježíš udělil moc šlapat na hady a štíry, což je odkaz na Lukáš 10:19, ale mohlo by se to vztahovat i na Marek 16:17,18.

Muratoriho kánon (kolem roku 170 n. l.) zmiňuje Marka spolu s ostatními třemi evangeliemi.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) parafrázuje Marek 10:17–31 slovy: „Tyto věci jsou zapsány v Evangeliu podle Marka.“ Kdo je ten bohatý člověk, který bude spasen? kap. 5, str. 592

Tertullian (198–220 n. l.) zdůrazňuje autorství Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Zjevení a mnoha Pavlových listů v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 5, str. 350.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) píše: „Že ani apoštol Pavel, ani Marek, ten s zmrzačeným prstem, nehlásali takové (nauky). Neboť žádná z těchto (nauk) nebyla zapsána v Evangeliu podle Marka.“ Vyvrácení všech herezí, kniha 7, kapitola 18, str. 112. Hippolyt také cituje polovinu verše z Marka 10:38 ve Vyvrácení všech herezí, kniha 5, kapitola 3, str. 53

Hippolytus odkazuje na Matouše 19:17; Marka 10:18 a Lukáše 18:19 a uvádí, že pocházejí „od Spasitele“, v díle Vyvrácení všech herezí, kniha 5, kap. 2, str. 50.

Komodianus (kolem roku 240 n. l.) naráží jak na Marek 12:42, tak na Lukáš 21:2. „Pokyny Komodiana“, kapitola 72, str. 217

Origenes (225–253/254 n. l.) hojně cituje z Marka. Mezi jeho citáty patří Marek 1:1–2. Napsal také celý komentář k Markovu evangeliu.

Origenes zmiňuje Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Origenes, Proti Celsovi, kniha 5, kap. 56, s. 568. Matouš 18:1 cituje také v Origenesově Komentáři k Matoušovi, kniha 13, kap. 14, s. 482.

„Pojednání o opětovném křtu“ (cca 250–258 n. l.), kap. 17, str. 677: „Také podle Marka řekl se stejným záměrem synům Zebedeovým.“ Odkazuje se zde také na Marek 16:8.

Cyprián Kartáginský (cca 246–258 n. l.) „Také podle Marka: ‚Všechny hříchy a rouhání budou lidským synům odpuštěny; ale komukoli se stane, že se rouhá proti Duchu Svatému, tomu nebude odpuštěno, ale bude vinen věčným hříchem.‘“ (Marek 3:28–29) Cypriánovy spisy, spis 3, kap. 28, s. 542

Firmilian z Cesareje v dopise Cypriánovi (256 n. l.) cituje Marek 13:6 jako slova „samotného Pána“. (Dopis 74, kap. 9, s. 392)

Dionýsius z Alexandrie (246–265 n. l.) „Bylo to ‚na konci soboty‘, jak říká Matouš; bylo to ‚brzy, když ještě byla tma‘, jak píše Jan; bylo to ‚velmi brzy ráno‘, jak uvádí Lukáš; a bylo to ‚velmi brzy ráno, při východu slunce‘, jak nám říká Marek. Nikdo nám tedy jasně neukázal přesný čas, kdy vstal z mrtvých.“ Dopis 5 biskupovi Basilidovi, str. 94

Theonas z Alexandrie (kolem roku 300 n. l.) odkazuje na Marek 11:25: „A tak jako si přejete, aby vám odpustil vaše přestoupení, tak i vy odpouštějte jim jejich.“ Dopis Lucianovi, hlavnímu komořímu, kap. 9 (sv. 6), str. 160

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) „Souhlasíte, když z evangelií dokážu, že nejde o výmysly?“ … „Napsali je Kristovi učedníci: Jan a Matouš; Marek a Lukáš.“ Dialog o pravé víře, první část „b 5“, str. 41

Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) zmiňuje Matouše, Marka a Lukáše v Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, 4. kapitola, 7–10, str. 348

Metoděj (270–311/312 n. l.) (částečná citace) cituje Marek 11:9b, což je také Žalm 118:26a; Matouš 21:9b; Lukáš 19:38a; a Jan 12:13b. „Místo našich oděvů rozprostřeme před Ním svá srdce. V žalmech a chvalozpěvech vznesme k Němu naše výkřiky díků; a bez přestání volme: ‚Požehnaný ten, který přichází ve jménu Páně;‘“ Projev o žalmech, kap. 1, str. 394

Athanasius z Alexandrie (kolem r. 318 n. l.) cituje část Marka 12:29 jako „náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus říká“ v díle Proti pohanům, kap. 6, str. 7. Cituje také Marek 5:7, což je totéž jako Lukáš 4:34, v díle Vtělení Slova, kap. 32.5, str. 53. Athanasius cituje Marek 13:35, což je totéž jako Matouš 24:42, v díle Vtělení Slova, kap. 56.5, str. 66. Zatímco Athanasius před rokem 325 n. l. neodkazuje na žádné jiné verše z Markova evangelia, po roce 325 n. l. odkazuje na mnoho dalších veršů z Markova evangelia.

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) naráží na Matouše 14; Marka 6, Lukáše 9 a Jana 6, když vypráví o zázraku s pěti chleby a dvěma rybami. „Božské instituce“, kniha 4, kap. 15, str. 115

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) odkazuje na Matouše 8, Marka 4 a Lukáše 8, když hovoří o „posvátných spisech“, které učí, že Ježíš „přinutil větry, aby ho poslouchaly, moře, aby mu sloužilo, nemoci, aby ustoupily, a mrtvé, aby se mu podřídili“. Božské instituce, kniha 4, kap. 15, str. 116

V další otázce se dozvíte, které verše a části veršů byly citovány a které nikoli.

Po Nicejském koncilu

Eusebius ve svém díle „Církevní dějiny“ (318 n. l.), kniha 3, kapitola 24, str. 152, pojednává o čtyřech evangeliích: Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi. „Nicene and Post-Nicene Fathers“, druhá série, sv. 1, str. 152

Juvencus (329 n. l.) napsal epickou báseň spojující všechna čtyři evangelia.

Hegemonius (kolem r. 350 n. l.) ve svém spise o Archelaovi (262–278 n. l.) cituje Marek 2:9 jako Ježíšova slova v jedné z jeho řečí v díle „Disputation with Manes“, kap. 42, str. 217

Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve „Svátečním dopise“ č. 39, str. 552

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) autoritativně odkazuje na Jana, Lukáše, Matouše a Marka. V díle O Trojici, kniha 10, kap. 43, str. 193

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Marka jako součást Nového zákona. Cituje celý úryvek z Marka 1:1–2.

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) se v 8. dopise, kap. 7, str. 119, zmiňuje o Markovi 13:32 jako o slovech Ježíše

Ambrosiaster (po r. 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) odkazuje na Marek 1,1.4 jako na evangelium v přednášce 3.6, str. 15

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370/390 n. l.) odkazuje na každé ze čtyř evangelií.

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Amfilochios (–397 n. l.) cituje z Marka v díle Iambi ad Seleucum

Didymus Slepý (398 n. l.)

Asterius z Emesy (kolem 400 n. l.)

Syrský katalog sv. Kateřiny (cca 400 n. l.)

Severian (působil v letech 400–408 n. l.)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) odkazuje na Markovo evangelium. Panarion, oddíl 3, kap. 44, s. 345

Jeroným (347–420 n. l.) zmiňuje každé ze čtyř evangelií jménem v dopise 53.9, str. 101.

Jan Zlatoústý (zemřel mučednickou smrtí v roce 406 n. l.) zmiňuje Marka v kázání 4, str. 20 (sv. 10)

Chromatius (zemřel v roce 407 n. l.)

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) odkazuje na Matouše 26:47–50; Marka 14:43–46; Lukáše 22:47–48; Jana 18:3–9. Obrana proti pelagiánům, kap. 8, str. 124

Jan Cassian (semipelagián) (419–430 n. l.) Marek 9:23 je údajně z evangelia v „Rozhovorech opata Paphnutiuse“, kap. 16, s. 327

Augustin z Hippa (354–430 n. l.)

Marcus z Eremity (po r. 430 n. l.) odkazuje na Marka

Polychronius z Apameje (působil v letech 428–431) odkazuje na Marek 13:2

Theodoret z Kyrusu (biskup a historik) (423–458 n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (zemřel kolem roku 450 n. l.) odkazuje na všechna čtyři evangelia

Speculum (5. století)

Proclus (412–485 n. l.) odkazuje na Marek 14:5

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Apostolské konstituce (375–380 n. l.)

Arianistický kacíř Eunomius z Cyziku (cca 360–cca 394 n. l.) naráží na Marek 10:18 (Jen Bůh je dobrý) Apologetický dopis, kap. 21, str. 61

Nestoriův „Bazar Herakleida“ (451/452 n. l.)

3. Nejstarší rukopisy Markova evangelia, které máme k dispozici, vykazují drobné rozdíly mezi rukopisy a jeden výrazný rozdíl, avšak žádné teologicky významné chyby. Závěr Markova evangelia představuje nejvýraznější rozdíly mezi rukopisy v celém Novém zákoně.

p45 Chester Beatty I (všechna čtyři evangelia a Skutky apoštolů) (100–150 n. l.) (dříve se předpokládalo, že pochází z konce 2. nebo počátku 3. století n. l.) (Mk 4,36–5,2; 5,16–26; 5:38–6:3; 2 písmena z 6:15; 6:16–25, 36–50; 7:3–15; 7:25–8:1; 8:10–26; 8:34–9:8; 4 písmena z 9:9; 9:18–31; 11:27–12:1; 12:5–8, 13–19, 24–28 [147 veršů]) Publikace The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts obsahuje na str. 146 fotografii zachycující část rukopisu p45. Na str. 150–151 se uvádí, že se jedná o volnou parafrázi, v níž se autor snaží vyjádřit myšlenku každé fráze. V knize „A General Introduction to the Bible“ (Obecný úvod do Bible) na str. 389 se uvádí, že původní svitek měl pravděpodobně asi 220 listů, z nichž se dochovalo 30. Šest z těchto listů pochází z evangelia podle Marka.

3. století – 1968 – Text Nového zákona

3. století – 1975 – Aland a kol. Třetí vydání

3. století – 1998 – Aland a kol. Čtvrté revidované vydání

Konec 2. nebo začátek 3. století – 1999 – „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ (Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona).

str. 84 Mk 2,2–5,8–9; 6,30–31,33–34; 36–37, 39–41, také Jan 5,5; 17,3,7–8 (6. století)

str. 88 Mk 2,1–26 (4. století)

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (cca 450 n. l.) obsahují celý Markův evangelium.

Washingtonův kodex (4./5. století) zachoval celé Markovo evangelium s výjimkou Marka 15:13–38.

V jeskyni č. 7 v Kumránu nalezl Jose O’Callaghan papyrus z roku 50 n. l., který by mohl představovat útržky Markova evangelia. Nicméně v díle The Expositor’s Bible Commentary, svazek 8, str. 608, se uvádí, že tento nález „byl novozákonními badateli z velké části odmítnut (srov. EBC 1:420–421, pozn. 1). Důkazy, které O’Callaghan předkládá, jsou příliš útržkovité na to, aby byly spolehlivé.“

Carsten Thiede tvrdí, že Marek 6:52–53 je zachován v jeskyni č. 7 v Kumránu jako svitek 7Q5. Toto tvrzení je však sporné a většina konzervativních biblistů ho nepřijímá. I když dokonce i jeho kritici připouštějí, že 7Q5 by skutečně mohl být Marek 6:52–53, je tento fragment tak těžko čitelný, že většina odborníků tvrdí, že nelze učinit žádný jednoznačný závěr.

Bohairská koptská řeč [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská řeč [Sah] 3./4. století

Arménština [Arm] od 5. století

gruzínština [Geo] od 5. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Harclejská syrština [Syr H]

Více informací o raných rukopisech Markova evangelia najdete na stránce www.BibleQuery.org/Mark Manuscripts.html.

Otázka: Které verše a části veršů z Markova evangelia citovali autoři z období před nicejským koncilem (před rokem 325 n. l.)?

A: Před rokem 325 n. l. církevní autoři citovali přibližně 77,3 % veršů z Markova evangelia. To je 524,38 veršů. Jinými slovy, z celkových 678 veršů Markova evangelia bylo citováno všech 678 veršů s výjimkou 153,62 veršů. Verše a části veršů, které nebyly citovány, jsou: Marek 1:4a (8/15 slov); 1:20 a násl. (12/19 slov); 1:22 a násl. (12/18 slov); 1:27 a násl. (21/24 slov); 1:29a (6/17 slov); 1:30–32; 1:34; 1:39a (11/15 slov); 1:40; 2:2f (5/16 slov); 2:13; 2:15; 2:16m (5, nikoli 7, 12 slov), 2:17a (8/23 slov); 2:18a (9 ze 31 slov); 2:23 a následující (10 z 20 slov); 3:1a (9 ze 14 slov); 3:6m (ne 5, 5, ne 5 slov); 3:13; 3:17–18; 3:19 a následující (4 ze 7 slov); 3:22–23; 3:26a (9/15 slov); 3:27a (6/26 slov); 3:32–35 slov); 4:1m (7 ne 6 9 ne 11 slov); 4:2; 4:3a (2/5 slov); 4:4a (2/3 citátu); 4:5a (2/3 citátu); 4:12m (1, nikoli 5, 11 slov); 5:15a (8/26 slov); 5:16a (11/18 slov); 4:21; 4:24a (3/15 slov); 4:30a (2 ze 14 slov); 4:34; 5:5f (13 z 19 slov); 5:8; 5:10f (1 z 11 slov); 5:12; 5:13m (ne 3, 10, ne 17 slov); 5:17m (2, nikoli 4, 3 slova); 5:18–19; 5:21f (5/21 slov); 5:22; 5:24a (4/12 slov); 5:31a (13/16 slov); 5:32; 5:33f (3/20 slov); 5:34a (5/20 slov); 5:35–36; 5:40m (ne 13, 7, ne 6 slov); 5:41m (ne 8, 7, ne 3 slova); 6:1a (3/15 slov); 6:3m (ne 5, 6, ne 16, 4 slova); 6:4a (5 ze 25 slov); 6:7; 6:8a (3 ze 21 slov); 6:10; 6:11a (3 ze 23 slov); 6:14a (5 ze 28 slov); 6:15a (9 ze 15 slov); 6:17f (2 ze 24 slov); 6:32; 6:34m (6, nikoli 11 ze 5 slov); 6:37–38; 6:41m (8, nikoli 12 ze 10 slov); 6:43f (4 ze 10 slov); 6:44; 6:46–50; 6:51a (11 ze 18 slov); 6:53; 7:6a (14 ze 29 slov); 7:10a (2 ze 19 slov); 7:17f (10 ze 15 slov); 7:25f (6 ze 19 slov); 7:26m (8, nikoli 4 ze 9 slov); 7:27a (17/21 slov); 7:28a (5/18 slov); 7:29a (8/15 slov); 7:34m (ne 9, 3, ne 1 slov); 8:1; 8:5a (3/10 slov); 8:7–10; 8:11a (8/17 slov); 8:31a (5/30 slov); 8:32m (ne 4, 5, ne 4 slova); 9:2a (7/28 slov); 9:5m (7, ne 6, 15 slov); 9:7a (8/20 slov); 9:9; 9:14a (5/15 slov); 9:15a (3/12 slov); 9:16–17; 9:18f (11/26 slov); 9:19; 9:22a (17/22 slov); 9:27f (2/11 slov); 9:29a (3 ze 14 slov); 9:31 a následující (17 z 26 slov); 9:32; 9:34 a následující (9 z 12 slov); 9:35a (8 z 19 slov); 9:38; 9:40–43; 9:45–46; 10:3a (2/8 slov); 10:5 a násl. (9/14 slov); 10:14a (4/22 slov); 10:29 a násl. (6/29 slov); 10:33a (10/25 slov); 10:45m (5 (ne 5), 1 (ne 7) slov); 10:46a (4 ze 26 slov); 10:52; 11:7 a násl. (4 ze 18 slov); 11:8a (9 ze 16 slov); 11:17–18; 11:23 a násl. (15 ze 31 slov); 12:1a (6 ze 24 slov); 12:12f (4/20 slov); 12:13f (4/14 slov); 12:14a (5/39 slov); 12:18m (ne 3, 7 ne 4 slov); 12:23m (ne 3, 2 ne 4, 7 slov); 12:25a (5/16 slov); 12:26a (6/33 slov); 12:35a (12/16 slov); 12:36a (8/27 slov); 13:1f (13/19 slov); 13:4f (9/14 slov); 13:9a (12/23 slov); 13:10f (2/5 slov); 13:11as (1/6 citátu); 13:12; 13:13f (7/16 slov); 13:18; 13:27m (ne 15 2 ne 3 slova); 14:5 a násl. (3/16 slov); 14:8a (9/16 slov); 14:10; 14:11m (ne 5, 1, ne 3, 6 slov); 14:12 a násl. (27/36 slov); 14:13a (9/22 slov); 14:14a (1/24 slov); 14:17; 14:18a (8/21 slov); 14:25–26; 14:27m (5, nikoli 5, 7 slov); 14:28–29; 14:30a (13/21 slov); 14:32–34; 14:39f (5/9 slov); 14:44a (8/18 slov); 14:45–50; 14:53f (16/20 slov); 14:54–57; 14:61f (16/23 slov); 14:63 (7/12 slov); 14:65m (5, nikoli 12; 3, nikoli 3 slova); 14:66–67; 14:68f (9/20 slov); 14:69f (5/15 slov); 14:70a (13/21 slov); 14:72a (8/18 slov); 15:1a (12/23 slov); 15:2f (7/18 slov); 15:4m (ne 6, 4 ne 4 slova); 15:6–7; 15:9a (6/13 slov); 15:10–12; 15:14f (6/15 slov); 15:15a (6/20 slov); 15:18a (4/8 slov); 15:19; 15:20a (14/20 slov); 15:21m (9, nikoli 5 5 slov); 15:22; 15:24–27; 15:29a (4/21 slov); 15:33; 15:34m (nikoli 11 2, nikoli 13 slov); 15:36f (8/19 slov); 15:37–39; 15:40a (7/24 slov); 15:41a (11/19 slov); 15:43a (16/27 slov); 15:45m (ne 2, 3, ne 5 slov); 15:46f (18/26 slov); 15:47f (3/12 slov); 16:1a (16/20 slov); 16:5a (3/16 slov); 16:6a (4/22 slov); 16:10a (3/10 slov); 16:12m (ne 6 1 ne 5 2 slov); 16:13a (5/8 slov); 16:14a (1/21 slov); 16:15a (13/24 slov)

Každý verš nebo část verše, který zde není uveden, byl citován. Více informací najdete na www.bibleQuery.org/Bible/BibleCanon/EarlyChristianNTQuotes.xls.